Anglie

Anglie

John Wycliffe

Anglii se protestantské učení sířilo nejprve Wycliffeovým vlivem. Tento muz zastával v polovině 14. století u královského dvora vysoké místo, byl osobním poradcem krále Eduarda III. a jeho dvorním kaplanem. Wycliffe jasně z Písma svatého dokázal, ze papezi nenálezí, aby mu král platil desátky a poplatky. A král spolu se slechtou odmítli papezovi cokoli dále platit a podep&# 323s1819d 345;eni Biblí navíc popřeli papezovo tvrzení, ze mu nálezí světská moc a duchovní monopol na výklad Bible.

Od papeze následovalo odsouzení reformátora a zádost o jeho vydání do Vatikánu. Král papezovu zádost nejenze odmítl splnit a Wycliffea Římu nevydal, ale naopak vydal příkaz k jeho nejvyssí ochraně. Takové úctě se John Wycliffe těsil. Anglický parlament vydal navíc roku 1351 a 1353 zákony, které zakazovaly přijímat církevní úřady z rukou papeze, zakazovaly poslouchat papezovy výroky a uznávat jeho buly za autoritativní. Zákony nařizovaly odmítat autoritu Říma a nerespektovat jakékoliv papezovy nároky na světskou a duchovní moc. To byl nesporně vliv reformátora Wycliffea.

Řím zuřil, protoze ztratil Anglii a Anglie jásala, ze se zbavila římského draka. Wycliffeovo učení o Římu jako o selmě z moře i jeho překlad latinské Bible do mateřské angličtiny se volně sířily celou zemí pod královskou ochranou. Protestantství v Anglii proto hluboce zakořenilo.

Tím byla připravena půda pro přijetí Lutherovy reformace, ale ujímaly se i reformační myslenky Kalvína, Zwingliho, Melanchtona, Ecolampadia a dalsích.

Jindřich VIII.

Z počátku byl Jindřich VIII. protivníkem reformace. Od papeze dokonce obdrzel za svůj protireformační spis titul Obránce víry.

Ale sympatie k Římu skončily, kdyz papez nesvolil ke zrusení sňatku krále s Kateřinou Aragonskou. Jindřich se rozzlobil, proti papezově vůli Kateřinu vyhnal a vstoupil v nový sňatek s Annou Boleyovou. Nový sňatek si nechal pozehnat od canterburského arcibiskupa Cranmera. Jeho působením se král Jindřich od Říma odtrhl.

Ve své řísi potom Jindřich VIII. zalozil anglikánskou církev a sebe roku 1534 ustanovil za vrchní hlavu této církve. Současně nařídil onu památnou Přísahu na supremát anglických králů, ve které se anglické koruně přiznává vrchní církevní moc a je popřen duchovní a mocenský monopol papezů.

Přesto se vsak král Jindřich VIII. katolického nábozenství úplně nezřekl. Mnoho bodů dokonce anglikánská církev převzala, jako například body, které čelí proti Lutherově reformaci, a které zapovídají knězím manzelský stav. Tyto dva body byly dokonce králem vyhláseny za zákon. Jmění vsech klásterů vsak bylo zruseno, stejně jako platy římskokatolických duchovních. Desátky začala místo Říma pobírat anglická koruna.

Jindřich VIII. byl za to dán papezem okamzitě do klatby. Naproti tomu král a jeho věrný parlament pronásledoval katolíky, a to tak vehementně, ze za oběť padlo mnoho pokojných obyvatel i mnoho lutheránů a kalvinistů, protoze se poprava a upálení konala bez vysetřování a soudů.

Edvard VI. a ďábelská Marie

Po smrti Jindřicha VIII. vládl jeho nezletilý syn Edvard VI. (1547-1553) za pomoci vévody ze Sommersettu, který královým jménem spravoval celou řísi. V té době učinila reformace v Anglii veliké pokroky, neboť ji vévoda ochraňoval. Arcibiskup Cranmer upravil ústavu anglikánské církve, doplnil 24 bodů a vzniklo protestantské nábozenství, které bylo znovu vyhláseno jako státní zákon. Tím byla zrusena stará ústava anglikánské církve, která mimo jiné odsuzovala v sesti bodech Lutherovo učení a v jiných bodech zapovídala knězím manzelský stav. Nová ústava uz plně Lutherovo učení uznávala a knězím bylo dovoleno vstupovat do manzelského stavu.

Současně s vyhlásením protestantského nábozenství vzniklo v některých hrabstvích povstání katolíků, kteří zádali navrácení klásterů a statků a zádali o znovuzavedení mse. Vsechna povstání byla krvavě potlačena.

Ale za vlády Marie (1553-1558), nejstarsí dcery Jindřicha VIII. provdané za spanělského krále Filipa II. se situace obrátila a katolicismus opět obdrzel nad protestantismem převahu. Marie po své matce, Kateřině Aragonské, zdědila nenávist proti reformátorům a reformačnímu učení a po svém otci krvezíznivou mysl, tvrdohlavost a autoritářství. Vypuklo tvrdé pronásledování vsech protestantů a zastánců dosavadního státního nábozenství. Je vseobecně známo, ze Marie schvalovala zavádění nových nebo starých drastických způsobů mučení, jako například vytrhávání střev nebo uřezávání pohlaví po malých částech, uřezávání končetin, co nejpomalejsí upalování, stahování z kůze apod. Pochopitelně to vse na zivých lidech bez ohledu na věk a pohlaví. Ďábelská Marie, jak se jí mezi protestanty říkalo, si v tom vsem se svým muzem, krutým, sadistickým a pověrčivým Filipem II. velmi dobře rozuměla.

Podnícena biskupy Gardinerem a Bonnerem nechala neobyčejně zdlouhavě upálit během 3 let více jak 800 protestantů, které lze archivně prokázat. Mezi těmito mučedníky byli vzácní lidé, jako Hooper - glocesteský biskup, londýnský biskup M. Ridley, worcesterský biskup Hugh Latimer i biskup canteburský Cranmer. Jsou zápisy, ze biskup Hooper zil v ohni celých tři čtvrtě hodiny v nesmírných bolestech. Jedna zena dokonce na hranici při svém upalování porodila, ale biřic děcko okamzitě hodil do ohně bez sebemensího slitování.

Alzbětino zrusení katolicismu v Anglii

Po smrti kruté, krvemilující královny Marie nastoupila na její trůn její sestra Alzběta, která ze strachu celou dobu předstírala, ze přijímá katolické nábozenství. Dokonce se chtěla s Římem diplomaticky spřátelit, ale zpupný papez Pavel IV. její veskerá vyjednávání zmařil neboť ji nuznával. Přesto se zdálo, ze situace pro tovarysstvo je nyní v Anglii velmi příhodná a dokonce příznivějsí, nez ve Svédsku. Řád začal doufat, ze to budou právě jezuité, kdo alespoň přivedou zemi zpět pod správu "svatého" stolce.

"Kdyz v roce 1558 přisla na trůn Alzběta, Irsko bylo úplně katolické a Anglie asi z padesáti procent ... Uz v roce 1542 byli Salmeron a Broet vysláni papezem do Irska, aby přezkoumali tamnějsí situaci." (H. Boehmer, Les Jesuites, str. 137 -139)

Alzběta byla inaugurována za hlavu státu parlamentem. Ale protoze byla tato nová královna Římem odmítnuta, zrusila ihned po své inauguraci 25. ledna 1559 nadvládu katolického nábozenství v celé Anglii.

Roku 1562 prohlásila biskupskou anglikánskou církev ve své řísi opět za vládnoucí a sebe za její vrchní hlavu. Rozhodla se být ochránkyní církve a anglikánského vyznání víry. Anglikánská církev se také místy nazývala Vysokou církví. Dodnes má katolickou biskupskou hierarchii a katolické obřady, ale kalvinské vyznání víry. Tato církev se ujala i v Irsku, zatímco ve Skotsku převládala Reformovaná (presbyteriánská) církev. Královna současně obnovila i přísahu anglických králů na supremat.

V roce 1562 byla také uzavřena tajná smlouva, podle které měli Angličané pomáhat francouzským protestantským hugenotům.

Nenávist Říma k Alzbětě

Tímto činem se vsak Alzběta stala hlavním terčem nenávisti Říma a zvlástě pak jezuitů. Pod vedením jezuitů vznikly semináře v Douai, Pont-a-Mousson a naopak v Římě vznikly semináře se zaměřením na výchovu anglických, irských a skotských misionářů. Ve skutečnosti to vsak byli budoucí vrahové a atentátníci určení pro tajné poslání v Anglii. Nez vsak začli své "řemeslo" vykonávat, snazil se Řím různými způsoby přivést Alzbětu ke katolické víře. Vsechny pokusy Vatikánu vsak selhaly a tím bylo rozhodnuto.

V roce 1570 papez Pius V. exkomunikoval Alzbětu I. Vydal proti Alzbětě bulu, ve které královnu nazývá odpadlicí, která vzdoruje sousedním knízatům a jmenuje jí shnilým údem useklým od těla křesťanské víry. Z toho důvodu ji prohlasuje za zbavenou vlády v celé její řísi. Vsechny její poddané bula zprosťuje přísahy poslusnosti, kterou se jí předtím zavázali.

Odměnou za tento krok byli jestě téhoz roku vyhnáni z Anglie vsichni jezuité. Roku 1571 anglický parlament zrusil platnost vsech papezských bul a znovu potvrdil Alzbětu jako svou královnu a ochránkyni protestantské, anglikánské víry. Od té doby se jezuité snazili Alzbětu tajně zabít.

Za tímto účelem vyskolení jezuité na seminářích ve Francii a v Římě dostali příkaz ke splnění svého tajného poslání. Od roku 1571 proto jezuité působili v Anglii, a to tajně, zvlástě pod záminkou misie. Ovsem ve skutečnosti připravovali atentát na královnu. Římská kurie na základě dohody se spanělským králem Filipem II. začala cestou atentátu usilovat o svrzení Alzběty ve prospěch katoličky Marie Stuartovny.

Svým chovancům, anglickým studentům v římských vysokých skolách v Itálii, jezuité tvrdili, ze je jejich povinností zbavit Anglii toho "shnilého moru" v podobě Alzběty, stát se jezuitskými knězi a vybudovat anglické jezuitské knězstvo. Na římském ústavu Collegium Romanum a na dalsích ústavech, které hmotně a finančně spanělský král a lotrinský kardinál podporovali, vstěpovali jezuité vysokoskolským studentům odpor a nenávist vůči královně Alzbětě. Toto činili i v zemích lotrinského kardinála a krále - v Douayi a Remezi za vydatné podpory Vatikánu a papeze osobně. Alzbětu líčili jako krutovládkyni milující pronásledování jediných pravých, věrných křesťanů, to je katolíků a jako travičku katolických dusí, která musela být pro dobro vseho lidu postizena klatbou svatého otce.

Jezuité ve svých ústavech a skolách působili na chlapce tak intenzivně a s tak propracovanou psychologikou, ze tato mládez byla ochotna ihned vyjít a za svou katolickou víru podstoupit i smrt. Byli ochotni okamzitě podniknout úkladnou vrazdu královny nebo proti ní podnítit vzpouru, jen aby splnili "svaté" příkazy svých jezuitských učitelů a papeze.

Atentáty na Alzbětu

Irské povstání vyprovokované Římem bylo rozdrceno. Ale jezuité, kteří přijeli v roce 1580 z Anglie, se zúčastnili velikého katolického shromázdění v Southwarku a mnozí tam jiz se "zvlástním posláním" také zůstali.

Proti královně Alzbětě náhle vystoupila celá tajná armáda mladých fanatiků, kteří se nestítili zádného plánu na její zničení. Jeden student v přestrojení, které neustále měnil, rozdával po Anglii útočné a vtíravé letáky. Obsahovaly ty nejhorsí pomluvy a vybízeli ke vzpouře a vzdoru proti Alzbětě. Současně vyvysovaly spanělského krále. Byl to jezuita Robert Porsan ze Sommersetu, který stál v čele tajných jezuitských agentů v Anglii.

Není tedy divu, ze anglický dvůr na to odpověděl tím, ze proti jezuitům a proti jejich tajným agentům přijal velmi přísná opatření a nekompromisní zákony.

Jiní tři jezuité, otec Edmund Campion, Rudolf Severin a Alexander Briant se do Anglie vloudili také v přestrojení. Za pomoci dalsích jezuitských knězí si najali 50 muzů - vrahů, aby zabili královnu Alzbětu, hraběte Leicestera, jejího sekretáře a státního kancléře Walsinghama. Po jejich vrazdě měli jezuité udělat státní převrat, při kterém by padl parlament a nato měli dosadit na anglický trůn zajatou skotskou královnu Marii Stuartovnu. Spiknutí bylo prozrazeno a vsichni tři jezuité byli důkladně vysetřeni a 1. prosince 1581 byli oběseni za vlastizradu. Jezuitstí spisovatelé tyto tři muze chválí jako svaté hrdiny katolické víry a nazývají je mučedníky.

"Potom se jezuité v nejrůznějsím přestrojení rozsiřovali z jednoho hrabství do druhého, z venkovských domů na zámky. Večer pořádali zpovědi, ráno kázali nebo udíleli přijímání. A pak zmizeli stejně tak záhadně, jak přijeli, neboť jim od 15. července Alzběta zakázala v Anglii činnost." (H. Boehmer, Les Jesuites, str. 140-142)

Jezuité politikařili také v Edinburku, kde se pro svou věc snazili získat skotského krále Jakuba. Výsledkem vseho tohoto vměsování byla nakonec poprava Marie Stuartovny v roce 1587.

Roku 1583 se pokusil královnu zabít jezuita Somerville - opět bezúspěsně.

Roku 1584 se zkrachovalý advokát, jezuita William Parry rozhodl královnu zabít pro peníze, ale neměl dostatek odvahy to sám provést. Při zpovědi v Benátkách s tím proto seznámil svého zpovědníka jezuitu B. Palmia, který mu to schválil a plně doporučil s tím, ze zavrazděním kacířské královny si získá neobyčejně veliké zásluhy u Boha.

Parry odjel do Francie, kde v jedné jezuitské koleji v Pařízi podstoupil s několika kardinály "očisťující" msi a pak odjel do Londýna. Tam si zjednal ke královně přístup s tím, ze má pro ni velmi důlezitou tajnou zprávu, kterou smí slyset jen ona sama a která se týká tajných intrik a plánů, které se proti ní chystají.

Ale jeho svědomí bylo jestě natolik silné, ze ztratil odvahu, a proto se s tím vsím svěřil svému příbuznému Rueilovi. Zádal po něm, aby se s ním v této vrazdě spojil. Ten to vsak bez meskání udal soudu, Parry byl zajat, postaven před soud a kdyz zapíral, byl mučen. Pak prozradil, ze ho k zavrazdění královny přemluvili jezuitstí bratři ve Francii a v Anglii. Zvlástě jmenoval jezuity Palmia, Codreta a W. Chreiktona, který ve Skotsku a Anglii působil mezi lidmi ve prospěch spanělského krále Filipa II. Parry byl odsouzen a byl rozhodnutím soudu popraven tak, jak dříve popravovala ďábelská Marie protestanty, a sice mu byla za ziva vytrhána z těla střeva i ostatní vnitřnosti.

Vypovězení jezuitů z Anglie

Jezuitům pak bylo roku 1585 nařízeno, aby se do 14 dnů vyklidili z celé anglické říse. Kdo by byl z nich potom v Anglii nalezen a nebo, kdo by se tam z nich zase vrátil zpátky, okamzitě propadal trestu smrti. Stejný trest stihl kazdého, kdo by byl jezuitům přátelsky nakloněn, poskytl jim útulek, bydlení, jídlo a úkryt. Vsichni angličtí chlapci, kteří studovali na jezuitských zahraničních skolách se museli okamzitě vrátit zpátky domů, pokud nechtěli propadnout trestu za velezradu.

Anglická sněmovna s královnou pak vydali velmi přísné zákony proti atetátníkům, podvracečům, revolucionářům, vrahům a zákeřníkům, kteří by usilovali o zivot královně nebo její vládě nebo o kohokoliv v senátu či parlamentu. Ovsem i přes vsechna tato přísná opatření se podařilo mnoho jezuitům v Anglii schovat a nepozorovaně vlivem projezuitských přátel úplně s anglickou společností splynout.

Nová jezuitská spiknutí

Jezuité se vsak nevzdali. Znovu po malé přestávce začali roku 1586 připravovat nové spiknutí. Ovsem aniz tomu chtěli, ve skutečnosti tím urychlili smutný konec zivota Marie Stuartovny, která byla jejich nadějnou katolickou kandidátkou pro anglický trůn.

Mladý jezuita původem z Anglie, jménem A. Babington, se domluvil s jedním spanělským vyjednavačem Bernardem Mendosou, ze královnu Alzbětu zavrazdí a na anglický trůn pomůze dosadit uvězněnou skotskou královnu Marii Stuartovnu. Skotská královna se sama ke spiknutí přidala a vzkázala králi Filipovi II., ze pokud se jí postěstí dosednout na anglický trůn, svou řísi podstoupí jemu, protoze jedině on je mocen v Anglii do základu protestantské kacířství vyhubit.

Hlavním podněcovatelem Babingtona byl jezuita Ballard, který mladému fantastovi namluvil, ze si ho vysvobozená královna Marie vezme za muze a ze ho vynese na trůn jako svého spoluvladaře. Kromě tří jezuitských knězí bylo do celé akce zapojeno jestě 11 katolických knězí. Jedním z nich byl i kardinál William Allan.

O Babingtonském spiknutí se vsak nastěstí dověděl kancléř Walsingham, který dal Babingtona, Ballarda a dalsí spoluviníky zatknout a 13. září 1586 popravit. Výpovědi některých viníků označily skotskou prokatolickou královnu Marii jako spoluúčastnici na spiknutí a nastalo její vysetřování. Prokázalo se, ze po zabití královny Alzběty chtěla Anglii vládnout, zavléci do Anglie katolické nábozenství a zlegalizovat jezuitský řád.

Komise pak 11. října 1586 nad uvězněnou skotskou královnou vyřkla ortel smrti, který potvrdil i parlament. Sama královna Alzběta ortel podepsala a rozsudek byl 9. února 1587 vykonán. A tak popravením skotské královny byly zmařeny veskeré naděje nejen jezuitů, ale i samotného papeze. Plánovali, ze pomocí Vatikánu na trůn Anglie jednou dosedne katolický panovník a ze se pak Anglie stane konečně majetkem Vatikánu.

Válečná lodní výprava Filipa II. proti Anglii

Kdyz tento plán nevysel, vyzval papez Sixtus V. nejkrutějsího protivníka anglického království, krále Filipa II., aby proti Anglii podnikl válečnou výpravu. V roce 1580 byla totiz podepsána dohoda mezi spanělským králem Filipem II. a Vatikánem. Tato dohoda tehdy umozňovala spanělským jezuitům vyučovat budoucí anglické jezuity. Na základě dohody byli jezuitstí knězí posíláni do Anglie na náklady Spanělska. To znamenalo, ze Filip II. měl ze strany Vatikánu zaručeno, ze Vatikán s ním počítá jako s budoucím anglickým králem. Historici zaznamenávají, ze v uz době prvního zákazu a přísné vstupní kontroly přislo do Anglie veliké mnozství tajných jezuitů. Ti vsak neměli vrazedné poslání, ale právě naopak, zdánlivě vysoce humánní. Byli to obchodníci a stavitelé. Jaké bylo jejich poslání? Následující příběh to jasně odhaluje.

Jeden obchodník, přijízdějící z Holandska, připlul do doverského přístavu, sel k tamějsím anglickým úředníkům a řekl jim, ze do země chtějí přijet dva jezuitstí knězí. Jmenoval přesně loď, na které připlují, a podrobně jim jezuity popsal. Úředníci v přístavu mu byli velmi vděční. Potom jim řekl: "Mohli byste teď zase na oplátku pomoci vy mně? Do Anglie přijede za mnou můj přítel - obchodník. Chci vás poprosit, aby mohl bezpečně projít přístavem." Celní úředníci byli velmi sťastní, ze dostali tipy na dva jezuitské kněze, a kdyz přijel "přítel obchodník", provedli ho skrze clo a kontrolu pod svojí ochranou. Pak čekali na dva jezuitské kněze. Uvedená loď dorazila. Prosli ji od přídě az po záď a skutečně nasli muze odpovídající přesně popisu. Nejednalo se vsak o jezuitské kněze. Byli to skuteční obchodníci. Ti první dva muzi byli vsak tou dobou uz v Londýně. Byli to praví jezuitstí knězi se specializací na stavitelství a architekturu.

Pod jejich vedením bylo v Anglii vystavěno mnoho speciálních domů, které měly za úkol jezuitské kněze - atentátníky - ukrývat. Tito dva jezuité domy projektovaly, jiní jezuité je stavěli. Pak se častokrát stávalo, ze královstí vojáci takový zvlástní dům obklíčili. Dělali to zvlástě kdyz měli jistotu, ze do domu veslo veliké mnozství lidí a ze je podezření, ze mezi nimi jsou i jezuité. Potom vtrhli dovnitř. V takových případech prohledávali dům třeba celý den. Nakonec museli vzdy bez výsledku odejít, protoze nic nenasli. V noci nebo uz za večera vsak ukrytá vojenská hlídka jasně viděla, ze stejná skupina lidí dům opoustí. Vystavěné domy byly zvlástní. Uvnitř celého domu byly totiz tajné místnosti s tajnými chodbami a únikovými cestami a vsechno bylo důmyslně propojeno. Takových místností bylo v domě veliké mnozství. Při prohlídce vsak nebývalo odhaleno vůbec nic. Proto mohli jezuité pobývat v Anglii od roku 1581 téměř v bezpečné ilegalitě a v klidu se připravovat na plánované porazení Anglie za vydatné podpory Spanělska.

K tomuto plánu dostal Filip II. papezskou bulou zvlástní plnou moc. Měl úkol svrhnout z trůnu královnu Alzbětu jako "kacířku" a "levobočku" a její řísi podrobit papezské stolici. Konečným důsledkem této dohody z roku 1580 byla výprava spanělské námořní armády proti Anglii r. 1588.

Filip II. vypravil nespočetné mnozství oddílů skládajících se z mnoha válečných spanělských lodí, které se hrdě nazývaly Nepřemozitelné. Byla to obrovská invazní síla spanělské flotily, která byla oproti anglické flotile velikou přesilou.

Jezuité naplánovali, ze útok bude proveden z moře i z vnitrozemí. Na moři měli být Spanělé, ve vnitrozemí tajní jezuité ukrytí v Anglii ve speciálních domech. Tam podle plánu měli čekat, az do připlutí spanělských válečných lodí k anglickým břehům. Jakmile by viděli, ze spanělské oddíly vystupují na anglický břeh, měli vzbouřit anglické katolíky, rozpoutat v zemi chaos a vyvolat revoluční povstání anglických katolíků proti královně. Uz r. 1580 jezuité naplánovali, ze ve vnitrozemí vypukne na základě tohoto povstání občanská válka, která uvrhne Anglii do úplného zmatku a bídy.

Ke splnění tohoto plánu vezly lodě plno zbraní a veliké mnozství vojenského materiálu. Kazdá loď byla obsazena jezuity se zvlástním, speciálním výcvikem a dále těmi nejtvrdsími námořníky - skutečným "výkvětem" krvezíznivého Spanělska.

Ale zasáhla sama Prozřetelnost. Stalo se, ze jakmile se loďstvo dostalo poblíz k Anglii, strhla se náhle obrovská bouře s nebývale silným větrem. Loďstvo bylo téměř celé zničeno a zbytek spanělské flotily zahnal vítr az do Skotska. Zvrat počasí byl o to překvapující, ze proudění větrů a čistá obloha bouřku vůbec nesignalizovaly. Tímto náhlým zásahem bylo zničeno mnohem více lodí, nez by bylo zničeno samotnou anglickou flotilou.

Ovsem i Anglie měla své informace. Kdyz Spanělsko roztáhlo své plachty proti anglickému království, věděla o co se jedná. Okamzitě popravila 21 jezuitských knězů, kteří byli sledováni a měli na spiknutí svůj podíl. Jejich účast ve spiknutí byla jednoznačně prokázána.

Anglie se sice maličko zachvěla, ale záhy vytvořila "posvátnou jednotu" okolo Alzbětina trůnu. Tovarysstvo se vsak svých záměrů nevzdávalo a připravovalo své kněze ve Valladolidu, Seville, Madridu a Lisabonu, zatímco v Anglii dále probíhala tajná propaganda pod vedením jezuitského otce Jindřicha Garnetta.

Překvapujícím fiaskem "Nepřemozitelného" spanělského loďstva byl učiněn konec násilí proti královně Alzbětě. Od té doby se Spanělsko a Vatikán drzely od Anglie zpátky a jezuitský řád své plány podnikal zase jen prostřednictvím jedinců. Tito jezuité chtěli proti královně znovu postvat anglické duchovní a prosté obyvatelstvo. Ale protoze byla anglická královna vlídná a laskavá ke vsem stejně bez ohledu na nábozenské přesvědčení té či oné strany, nikdo s vrazdou nesouhlasil. Jezuité pak dlouho nenacházeli nikoho, kdo by jim atenát na zakázku udělal.

Proto se rozhodli k zákeřné diplomacii, intrikám a k přípravě dalsích plánů na zavrazdění královny.

Dalsí jezuitské atentáty

Roku 1592 se uskutečnily dva nezdařené atentáty na královnu za sebou. Vsichni jezuitstí vrazi byli zajati a popraveni. Roku 1597 jezuité po "očisťující" msi a rozhřesení otrávili královně sedla na koně, ale jed nastěstí nezabral. Také tento atentát královna přezila a jezuité byli popraveni.

Kdyz se atentát stále nemohl podařit, naplánoval dalsí akci sám provinciál jezuitského řádu Jindřich Garnet. Pomocí jezuity Cresvella se snazil pohnout spanělského krále Filipa II. k nové výpravě proti Anglii. Cresvellovi se Filipa II. podařilo přemluvit a ten slíbil, ze s početným vojskem přistane na anglickém pobřezí. Současně poslal do Anglie tři miliony zlatých, aby si naklonil anglickou slechtu, která si peníze měla mezi sebou rozdělit. Papez Klement VIII. poslal Garnetovi dvě bully. Jedna byla určena pro katolické anglické duchovenstvo a druhá pro prosté anglické občany. V obou byla královna pohaněna a označena jako ta, která je příčinou vseho nestěstí.

Jakmile se královna dozvěděla, co se proti ní chystá, vydala 15. listopadu 1602 edikt, ve kterém jezuity označuje jako původce vsech spiknutí proti ní, vsech atentátů na ni, co kdy byly provedeny a vsech skandálů v zemi. Na základě faktů je obvinila, ze oni jsou příčinou vsech převratů, vsech nespokojeností mezi lidmi, vseho stvaní anglické slechty i obyvatel proti ní a ze jsou to právě oni, kdo financují vsechny atentáty a kdo finančně podporují i vsechny buřiče a revolucionáře. Na základě důkladného vysetřování jasně poukázala na to, ze spisy, které o ní a proti ní kolují po celé Anglii napsali a sířili oni sami. Dokázala, ze jezuité podle své libovůle slibovali anglickou korunu tu onomu, tu zase jinému atentátníkovi, jen aby uz byla královna z trůnu konečně svrzena.

Tímto veřejným vystoupením královny proti jezuitskému řádu začalo období, ve kterém anglická královna ukázala, ze dovede jednat i velmi přísně a s zeleznou tvrdostí. Tu museli strpět i nevinní katoličtí duchovní.

Tito katoličtí duchovní sami papezovi ve svých spisech dokazovali, ze původem vseho nestěstí je skutečně výhradně jezuitský řád. Podrobně vylíčili, ze pouze jezuité jsou původci vsech nespokojeností a vsech vzpour proti královně a ze jen kvůli nim musí nyní i oni sami snáset krutá opatření i pronásledování. Jasně zdokladovali, ze kdyby jezuité nedrázdili svými atentáty královnu i parlament, ze by nyní nemusely existovat tvrdé zákony jako odvetné opatření a ze by nemuseli být ani oni sami započteni mezi jezuity, kteří se novému "zeleznému" zákonu na ně a na projezuitské katolíky nechtějí poddat.

Jezuitstí spisovatelé písí, ze v této době bylo zabito mnoho jezuitů a oslavují je jako pravé mučedníky za svatou věc a pro vyvýsení Boha a slávu katolické víry. Popisují, jak "nevinní" jezuité byli označováni za vrahy a velezrádce, za rozkolníky a revolucionáře. Dokazují, ze jsou ve skutečnosti vsichni jezuité "nevinní".

Prachové spiknutí

I přes veliké mnozství atentátů zemřela královna Alzběta přirozenou, klidnou smrtí dne 24. března 1603. Po ní nastoupil na anglický trůn skotský král Jakub I. Měl ve veliké úctě čisté biblické učení a pravý, nepřekroucený překlad Písem svatých podobně jako královna Alzběta I.

Jakub I. vyhlásil konec zelezným opatřením, obnovil nábozenskou svobodu a vyhlásil strpění katolíků ve své celé řísi. Ovsem protestantské nábozenství zůstalo i nadále jako státní a jediné.

Jezuité proto nenáviděli i tohoto krále a ve svých úkladech a atentátech pokračovali dál. Jezuitský provinciál J. Garnet usiloval dokončit svůj původní plán. Spojil se s několika fanatickými anglickými katolíky, v jejichz čele stál anglický generál Catesby. Takto spolčen usiloval Garnet znovu pohnout spanělského krále Filipa III. k nové válce s Anglií. Ten vsak tajným jezuitským vyslancům odpověděl, ze je s anglickým králem v dobrém kontaktu a přátelství a ze nemůze katolíky v Anglii podporovat, protoze tam mají svobodu a úplnou volnost.

Kdyz byli jezuité spanělským králem odmítnuti, sami si předsevzali, ze v den korunovace krále Jakuba, 4. srpna 1603 zapálí Londýn ze vsech stran. Jejich záměr se vsak nezdařil, a tak připravili roku 1604 nové spiknutí, které do dějin veslo jako pověstné Prachové spiknutí.

Jeho účelem bylo střelným prachem vyhodit do povětří parlamentní budovu právě při zahájení parlamentu, a tak jedinou ranou zahubit krále Jakuba I., jeho syny, vsechny jeho ministry a poslance obou sněmoven, na kterých měla být vykonána pomsta za schválení přísných zelezných zákonů namířených proti katolíkům. Hlavou tohoto spiknutí byl opět generál Robert Catesby, slechtic z Northamptonu, který svým hlavním spolupachatelům, Tomási Percyovi, Janu a Krystofu Wrightovi, Frantisku Treshamovi a spanělskému důstojníkovi Guidovi Fawkesovi zjevil svůj záměr. Kromě toho získal jestě podporu jezuitů Jindřicha Garneta, Jana Gerarda, Oswalda Tesmonda a Edvarda Oldekorna (jiní písí Odkorneho). Před akcí promluvil Garnet k celé skupině vybraných atentátníků kázání, ve kterém tvrdil, ze k obraně a hájení katolické víry je dovoleno spolu s kacíři zavrazdit i nevinné, jen kdyz větsí část viníků stihne zaslouzený trest.

Vsichni atentátníci se pak vyzpovídali jezuitskému otci Gerardovi a jestě předtím, nez přijali hostii se ve slavnostní msi zavázali, a to s přísahou věrnosti, kterou skládali jeden druhému, ze nevyzradí nic, co jim bylo svěřeno a ze zádný z nich bez výslovného svolení druhých neupustí od zamýsleného záměru. Pak vsichni přijali "svatosvatou" hostii jako tělo Páně a takto "očistěni" a dopředu zprostěni jakékoliv viny za vrazdu několika set lidí najednou, začali uskutečňovat svůj plán.

Atentátníci si ke svému účelu najali rozsáhlý sklep a prostorné skladistě uhlí, které se nacházelo právě pod starou budovou Westminsterského paláce, ve kterém měl zanedlouho zasedat anglický sněm. Vsechen prostor skladistě i sklepa zaplnili uhlím, ale do uhlí uschovali 36 velikých sudů naplněných střelným prachem. Přípravy k tomuto hroznému činu byly skončeny do 5. listopadu 1605. V tento den měl parlament včele s králem zasedat a zahájit jednání sněmu. Bylo nutné, aby ten, kdo byl losem vybrán k odpálení střelného prachu, byl ve sklepě uschován jestě dříve, nez parlament zasedal, protoze by pak uz neměli moznost se pod budovy dostat.

Ovsem deset dnů před tímto spiknutím obdrzel lord Mounteagle, katolický peer, anonym, ve kterém byl varován, aby na zahájení sněmu nechodil, neboť prý téhoz dne sněmovnu postihne straslivá rána.

Tento list nastěstí lord neschoval, ale předlozil ho státnímu kancléři a ten ho odevzdal králi. A pak se rozběhla doslova nejrychlejsí akce anglického vojska a strázců, jaká do té doby jestě nebyla. Bylo zapojeno i mnoho civilního obyvatelstva. V noci ze 4. na 5. listopadu se prohledávaly vsechny domy v okolí parlamentu od půdy az po sklepy. Mnoho sklepů bylo zavaleno uhlím az ke stropu, ale vsechno muselo být metr po metru prohledáno. Nikdo vsak nereptal a nenádaval. Kazdý pomáhal, jak mu síly stačily, neboť vsichni velmi dobře věděli, ze je-li za touto akcí opět jezuitská armáda, splní své hrozby beze zbytku. Ve sklepě pod parlamentním domem byl nalezen Fawkes, který byl okamzitě zatčen. A kdyz začali rozhazovat uhlí, nalezli vsech 36 sudů střelného prachu. Hrůza, která kazdého jímala při pomyslení, co by se stalo, kdyby sudy i s uhelným sklepem vybuchly, se nedá popsat. Nejen, ze by z budovy nezůstal ani jediný kámen, ale zřítily by se i okolní budovy do veliké vzdálenosti, neboť by detonační síla střelného prachu byla umocněna právě uhlím okolo sudů.

Fawkes byl vyslýchán, pak mučen, ale nic nevyzradil. Ostatní atentátníci, kdyz se dozvěděli, ze Fawkes je zatčen a ze plán opět nevysel, utekli na zámek Holbeach v Straffordském hrabství. Přesto vsak vyslo najevo, kdo za chystaným atentátem vězí a vojsko začalo utečence pronásledovat. Stopa je zavedla az k zámku, kde na atentátníky také i zaútočilo. Utečenci se zoufale bránili. Catesby, Percy, oba bratři Wrightové a jestě mnoho dalsích padli v boji, sedm zbylých spiklenců bylo zatčeno a v Londýně i s Fawkesem dne 30. ledna 1606 popraveno za velezradu.

Zatčeni byli i jezuité Garnet a Oldekorn, kteří zpočátku vsechno zapírali. Ale lstí se podařilo získat nezvratné důkazy o jejich spoluvině. Jeden spolehlivý královský úředník byl totiz dán do vězeňské cely společně s Garnetem, u kterého si získal důvěru nadáváním na vládu a velkými stíznostmi na hrozný osud katolíků v Anglii. Úředník to hrál tak přesvědčivě, ze mu Garnet nakonec svěřil dopis adresovaný uvězněnému knězi Rockwoodovi. Obsah dopisu byl sice nepatrný a bezvýznamný - jenom pár pozdravů, ale kdyz se papír nahřál, objevil se mezi řádky zcela nový dopis, ze kterého účast obou jezuitů na spiknutí nezvratně vysvítala. Kromě toho soudcové nastrazili dalsí past tím, ze podstrčili moznost se oběma jezuitům, Garnetovi a Oldekornovi setkávat na tajném místě a spolu rozmlouvat. Ale nastrazili to tak, aby to vypadalo jako vsechno velmi tajné. Jejich "tajný" rozhovor vsak přitom poslouchali dva ukrytí svědkové, kteří také vsechno zapisovali. Tím soudci získali tolik usvědčujících důkazů, ze byli rovněz odsouzeni k trestu smrti, coz bylo 3. května 1606 provedeno, a to způsobem, jak to dělala Marie protestantům: Kazdý v jiný den byl k popravisti napřed vláčen koněm, pak byl oběsen a pak jestě rozsekán na kusy.

Přesto, ze soudci měli vlastní Garnetův rukopis a přesné znění rozhovorů obou jezuitů, nestyděli se jezuitstí spisovatelé drze psát o tom, ze Garnet i Oldekorn zemřeli nevinně a ze se při jejich popravě konaly veliké divy a zázraky.

Dalsí boj jezuitů

Následkem tohoto spiknutí zavedl anglický parlament přísahu věrnosti a oddanosti anglickému králi. Při této přísaze musel kazdý katolík beze vsech tajných myslenek a dvojsmyslného výkladu věrně potvrdit a upřimně vyznat, ze papez zádným způsobem není oprávněn svrhnout krále z trůnu a okrást ho tak o jeho řísi a panství. Dále museli potvrdit, ze papez nemá zádného práva kohokoliv splnomocnit, i kdyby to byl cizí panovník, aby anglického krále přepadl a nebo aby ho okradl o jeho majetek. Dále museli potvrdit, ze papez nemá zádného práva sprostit královy poddané od slibu věrnosti a poddanosti a ze nemá právo komukoliv co dovolovat, aby se postavil proti králi slovně nebo se zbraní nebo aby proti němu podněcoval vzpoury a povstání nebo aby proti králi, jeho státu, vládě, ústavě nebo jeho poddaným činil jakékoliv násilí.

Tuto přísahu skládali vsichni katolíci bez rozdílu po celé Anglii. Jedině jezuité odepřeli tuto přísahu vyslovit, natoz skrze ni pak králi přísahat. Nazvali ji bohapustou a kacířskou a snazili se vsí silou odvrátit od této přísahy i vsechny katolíky tím, ze je zastrasovali a hrozili jim věčnými tresty. Vydali spis O svrchované moci papeze a po celé Anglii hájili papezovu moc nad vsemi panovníky celého světa.

Jezuitský řád tak přesel do útoku. Stval lidi proti králi, naváděl je, aby ho odmítli poslouchat, pomlouvali krále a jeho vládu, az byl hlavní vůdce těchto revolucionářů, Tomás Garnet chycen a odsouzen pro velezradu k trestu smrti oběsením a rozsekáním.

Pak byl král Jakub I. od svého spanělského vyslance varován, ze jezuité ve Spanělsku proti němu stvou věřící lidi a ze je tam tak nenáviděn, ze by ho na spanělském dvoře nejraději rozsápali jako divá zvěř svou oběť. Také ho varoval proti dalsímu chystanému atentátu vedenému právě ze Spanělska. Krátce nato se skutečně vrazedný atentát na krále stal, ale opět se nepodařil.

Anglickému parlamentu dosla trpělivost. Jednohlasně pozádal krále o vyhostění jezuitů a jejich přátel ze země jako krajně nebezpečný zivel. Král nakonec, i kdyz nerad, svolil. Kromě toho parlament obnovil přísné, zelezné zákony proti katolíkům a navíc je jestě zostřil. Katolíkům skončil svobodný pohyb po celé Anglii. Směli se zdrzovat jen v určitém okruhu svého klástera a běda tomu, kdo byl přistizen mimo povolené pásmo klásterů nebo kostelů. Vsechny církevní obřady se museli odehrávat v protestantském duchu, katolíci nesměli být doktory, lékaři, učiteli, advokáty, soudci nebo jinými úředníky. Neposlusnost byla trestána velikými pokutami.

Následkem těchto a jiných opatření se Vatikán rozhněval. Jeho hněv se obrátil proti jezuitskému generálovi Aquavivovi. Ten byl přinucen uz nikde a nikdy nezdůrazňovat a ani nevyslovovat jednu z dosud platných jezuitských zásad, a sice, ze kterékoliv osobě je dovoleno zabít krále nebo knízata nebo jim úkladně připravovat smrt, je-li jezuity označen jako tyran.

Karel I., ekumenické tendence v Anglii

Ani za vlády Karla I. (1625-1648) se jezuitům nevedlo dobře, i kdyz se Karel I. začal Vatikánu přiblizovat. Začal dodrzovat některé katolické zásady a obřady a nebýt skotských presbyteriánů, kterým začal vnucovat své vlastní pojetí o jejich církvi, skončila by Anglie úplným návratem k papezství. Roku 1638 se k bouři skotských puritánů přidali i angličtí protestanté a Karel I. musel ve svém návratu k papezství hodně slevit.

Osobní rádce Karla I. v církevních i státních zálezitostech, pysný a fanatický londýnský biskup Laud proto přisel s jezuitskou myslenkou na sjednocení vsech nábozenských směrů. Skotské puritány vedl násilím do anglikánské církve a tuto církev chtěl pak nenápadně přeměnit na římskokatolickou. Měl ovsem smůlu, protoze právě on se nejvíce od protestantského směru odchyloval. Nejen, ze proto nezískal zádnou důvěru od protestantů, ale dokonce se proti němu zvedla vlna odporu. Zvlástě, kdyz začal puritány a protestanty krutě pronásledovat a mučit ohněm i mečem. Na základě toho byl roku 1645 jako zrádce země a trůnu odsouzen k trestu smrti. 17. ledna 1649 totéz potkalo samotného krále Karla I. za jeho snahu pokatoličtit celou Anglii a Skotsko. Byl veřejně sťat před nejvyssím soudním dvorem.

Cromwellova vláda, Karel II.

Po Karlu I. vládl Oliver Cromwell, který předtím podnítil parlament k odsouzení Karla I. a který nyní po svém zvolení razantně parlament vyčistil od vsech prokatolicky smýslejících lidí. S tvrdostí sobě vlastní vystoupil i proti jezuitům, jejich agentům a přátelům. Za své intriky platili jezuité nyní zivotem. Vydal na ně celonárodní zatykač s následkem trestu smrti, a to i na vsechny, kdo by jim jakkoliv a v čemkoliv pomáhali. Jeho nekompromisní přístup byl velmi účinný a Cromwellova republika byla zakrátko od těchto atentátníků téměř zbavena. Svému následovníku, Karlu II., tak odevzdal Anglii opět čistou.

Ale Karel II. (1660-1685) byl tajným stoupencem a ochráncem katolicismu. Řád doufal, ze za krále Karla II. zvítězí, neboť spolu s Ludvíkem XIV. uzavřel král v Doveru tajnou dohodu, ve které se zavázal, ze obnoví v zemi katolicismus. Proto nejprve udělil zvlástní ochranu prokatolicky smýslejícím presbyteriánům a vyhlásil povinnou snásenlivost ke vsem katolíkům.

To pochopitelně způsobilo velikou vlnu bouří a protestů celého parlamentu. "Národ o těchto zálezitostech nebyl podrobně informován, ale i to málo, co vyslo ve známost, podnítilo neuvěřitelné pobouření veřejnosti. Celá Anglie se otřásla před vidinou Loyoly a jezuitských spiknutí." (H. Boehmer, Les Jesuites, str. 140, 142)

Samotné setkání anglického a francouzského krále vyvolalo vseobecné pobouření. Král se tohoto pobouření zalekl a vsechny své prokatolické edikty zase zrusil, neboť se obával svého sesazení. "Karel II., kterému se líbil královský zivot a který nechtěl podnikat dalsí cestu přes moře , nechal v Tyburnu raději pro velezradu pověsit pět jezuitských otců. ... Ani to jezuity neodradilo." (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, str. 101, 102)

Parlament roku 1673 pak na králi vynutil státní zákon o trvalém vyloučení vsech katolíků a jejich spřezenců ze vsech státních fukcí. Kdo chtěl v této oblasti pracovat, musel skládat zvlástní slib, ze nevěří katolickému pojetí mse a transsubstanciaci (přeměnění) vína a chleba v doslovnou, skutečnou a ne jen symbolickou krev a tělo Páně.

Parlamentní zákon z roku 1673 byl motivován zároveň i tím, ze bratr Karla II., vévoda z Yorku, který byl ustanoven za nástupce Karla II. veřejně přestoupil roku 1671 na katolické nábozenství, coz vyvolalo velikou obavu, ze se Anglie stane papezskou zemí. Proto byl za následníka vybrán domnělý syn Karla II., vévoda z Monmouthu.

Dalsí intriky jezuitů

Roku 1678 pronikla na veřejnost zpráva o novém papezském spiknutí proti protestantům. Sířil ji hlavně anglikánský biskup Titus Oates. Současně pronikla dalsí zpráva o chystaném jezuitském spiknutí proti Karlu II. a o chystaném vyhlazení vsech protestantů.

Ať uz byly tyto zprávy pravdivé nebo ne, jejich následkem se parlament, podrázděný neustálými jezuitskými intrikami a atentáty, rozhodl okamzitě jednat. Doslo k masovému zatýkání katolických slechticů, úředníků a vsech podezřelých osob. Bylo prohledáno veliké mnozství písemných materiálů zatčených, ale nenaslo se téměř nic, kromě jakýchsi dopisů sekretáře vévodkyně z Yorku, které vyjadřovaly touhu po brzkém obnovení katolické víry v Anglii.

Nastalo dvouleté popravování vsech zatčených jezuitů, mezi nimi i provinciála Whitebreada a vsech podezřelých katolíků. O tom, ze při těchto čistkách padlo za oběť mnoho skutečně nevinných lidí, mnoho čestných slechticů, poctivých státních činovníků a dalsích, není třeba pochybovat.

V květnu roku 1679 přijal parlament zákon, který zabraňoval nezákonnému zatýkání Angličanů. Brzy na to vyslo najevo, ze protestantský biskup Oates měl v minulosti jezuitskou výchovu v několika kolejích a ze si mnoho věcí vymyslel, chtěje tím svrhnout Karla II. z trůnu. Následkem této jezuitské chiméry vsak padla za oběť elita anglické slechty a mnoho spolehlivých protestantů, přičemz popravu svých nevinných lidí vykonával sám protestantský soud.

Oates byl proto zatčen, veřejně zbičován - dostal 1700 ran - a pak byl uvězněn. To vsak nezabránilo tomu, ze se na trůn nakonec místo vévody z Monmouthu dostal katolicky smýslející vévoda z Yorku, který čistkám unikl. Ten vládl po svém dosazení na trůn po smrti Karla II. jako král Jakub II. (1685-1688). Čistky také způsobily, ze se Karel II. krátce před svou smrtí rozhodl pro katolické nábozenství, ke kterému byl přímo i nepřímo jezuity naváděn.

Jakub II. obklopen jezuity

"Karel II. byl na vkus jezuitů přílis prozíravý a ironický. Byl schopen je kdykoli odstranit. Proto se domnívali, ze vítězství je na dohled, kdyz nastoupil na trůn Jakub II. Tento král hrál starou hru Marie Stuartovny, avsak jemnějsími prostředky. Chlubil se, ze obrátí Anglii na katolictví a pro jezuity zavedl v savojském paláci kolej, kde se okamzitě usídlilo čtyři sta studentů. Paláce se ujala fanatická klika jezuitů. ..." (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, str. 101, 102)

Jakub II. se obklopil jezuitskými pomocníky. Zvlástě si oblíbil jezuitu Peterse (jiní písí Petreho), kterého učinil svým kabinentním tajemníkem a tajným radou svého dvora. Na jeho radu usiloval Jakub II. zajistit katolíkům rovnoprávnost a aby toho mohl král dosáhnout, musel několikrát porusit nebo obejít zákony a parlament.

To vsak opět vyvolalo bouři protestů, která přerostla do protestantského povstání. Jakub II. povstání potlačil a dal okamzitě popravit jeho vůdce, vévodu z Monmouthu, svého domnělého bratra a dále skotského hraběte z Argyle a jestě 300 dalsích přívrzenců povstání. Roku 1686 se i proti zákonu rozhodl jmenovat katolíky do vsech úředních míst a za vojenské důstojníky. Roku 1687 vyhlásil vseobecnou toleranční listinu, která katolíkům zajisťovala rovnoprávnost a úplnou nábozenskou svobodu.

Na naléhání svých jezuitských rádců pak povolal do Anglie jezuity, aby vyučovali na vysokých skolách. K papezi poslal poselství, ve kterém se zavazoval k poslusnosti papezi ve vsech církevních i státních věcech. Následkem toho vseho doslo k útisku anglikánské církve a k ohrození osobní svobody a práv celého národa.

"Vsechny tyto události byly hlavní příčinou revoluce roku 1688. Jezuité museli čelit přílis silnému proudu. V té době bylo v Anglii dvacet protestantů na jednoho katolíka." (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, str. 102)

A kdyz se jestě k tomu králi narodil syn, přirozený dědic jeho zásad a moci, který měl pokračovat v papezských tendencích, vzedmula se dalsí vlna protestů a celá protestantská Anglie 1688 povstala k boji za svrzení Jakuba II. "Král byl sesazen, vsichni členové tovarysstva byli vsazeni do vězení nebo vyhnáni ze země. Nějakou dobu se jezuité jestě snazili pokračovat ve své práci tajných agentů, ale tato jejich snaha vyzněla úplně naprázdno. Svou věc v Anglii prohráli." (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, str. 102)

Vilém Oranzský, záruka svobody

Jestě téhoz roku povolali protestanté králova zetě, prince Viléma Oranzského, Nizozemského vladaře, aby vládl také Anglii.

Král Jakub II. se celé situace zalekl a jestě před svým sesazením odvolal vsechny své prokatolické zákony, ke kterým byl ve skutečnosti naveden jezuitskými rádci. Na vsechny civilní a vojenské úřady dosadil zase zpátky protestanty. Přesto vsak byl parlamentem zavrzen jako záludný člověk a od vsech byl opustěn. Kdyz ztratil svou ochranu a imunitu, rozhodl se raději se svou rodinou utéct do Francie. Z anglického dvora a z vysokých skol zároveň utekli i vsichni jezuité.

Nato byl roku 1689 král Jakub II. zbaven parlamentem trůnu oficiálně a na jeho místo byl povýsen princ Vilém Oranzský jako Vilém III. a jeho manzelka Marie, dcera vypovězeného krále. Vilém III. okamzitě obnovil přísné Alzbětiny zákony, ale neuplatňoval jejich zeleznou tvrdost, pokud k tomu nikdo nezavdal příčinu. Dokonce propustil z vězení Oatse, bývalého biskupa, a vyměřil mu dozivotní penzi 5 liber sterlinků týdně. A tak se Anglie stala zemí, kde se nepodařilo jezuitskému řádu trvale usadit a naplnit Ignácův odkaz.

Trpělivost jezuitského řádu je vsak obdivuhodná a co se mu nepodaří v jednom století, snazí se zrealizovat ve stoletích následujících. Situace v dnesní Anglii je jiz úplně jiná, ale o tom az v pozdějsích kapitolách.