Aristoteles
Polis a jednotlivec

PROČ JE OBEC PŘIROZENÁ

Aristoteles svoji politickou teorii, a tedy celé své dílo Politika, začíná vymezením polis (obce) jako zvlástního, jedinečného druhu společenství (koinónia). Toto společenství, doslova partnerství či sdílení, je charakteristické tím, ze vsichni plnoprávní členové, tj.nemá tím na mysli podřízené pomocníky, vzdy svorně usilují o společný záměr nebo lépe řečeno cíl, jímz je nějaké "dobro" (eudaimonia). Tato "zaměřenost na dobro" je základním rysem kazdého pravého společenství, a tedy k dobru nebo téz blazenosti, blazenému zivotu musí nutně směřovat i polis, neboť je ze vsech společenství nejvýznamnějsí a zahrnuje v sobě vsechna ostatní[1]. Aristotelés nepopisuje polis jako určitý typ státu obsahující veskeré politické instituce, tj. stát v moderním smyslu slova, ale pod pojmem polis chápe společnost jako celek, který zahrnuje jak "státní orgány", tak i jiná společenství. Tím, ze obec směřuje k nejvyssímu dobru, musí se politik snazit dosáhnout dobrého zivota pro vsechny členy p 727l117h olis, i kdyz dílčí dobra mohou zajisťovat podřízené instituce, které jsou součástí obce. Koncepce dobrého zivota, jez je zajisté podrobněji zpracována v Aristotelově dalsí knize Etika Nikomachova, jasně ukazuje jeho snahu spojit mravní ideály s politickou teorií, coz je myslenka, která sice není hlavním tématem, nicméně je trvale přítomna jako samozřejmost v celém díle. Na druhou stranu toto povazuji za důkaz neoddělitelnosti teorie (etiky, politické vědy) od praxe (politické činnosti).

Od obecného úvodu přistupuje k přesnějsímu vymezení předmětu dalsího zkoumání, tj. k polis a také se věnuje vztahu jednotlivce a obce. Nejvíce o tomto pojednává první kniha, zvlástě druhá kapitola. Řesí se zde základní otázky podstaty, vzniku a funkce obce, její odlisení od ostatních společenství co do vzniku i důlezitosti, stejně jako podmínky "plnoprávného členství" a dále zdůvodňuje, proč někteří obyvatelé obce nejsou a nemohou být občany. Aristotelés při svých biologických výzkumech pouzíval analytickou metodu, jejíz principy přenesl na problematiku polis. Nejprve rozebere jednotlivé slozky celku a poté je postupně zkoumá jak samy o sobě, tak v jejich vzájemných vztazích. Biologický organismus zde zastupuje polis, na jehoz růstu a vývoji se pokousí vysvětlit, proč je obec přirozená (fysei)[2] čili ze existuje na základě přirozenosti.

Co to vsak v Aristotelově řeči přirozený či přirozenost vlastně znamená? Je to snad nějaká vlastnost nebo schopnost daná od narození? A je to vrozené vsem jednotlivcům ve stejné nebo různé míře? Příroda se dle Aristotela skládá z různých druhů organismů, jak zivých tak nezivých, kazdý z nich má své typické rysy a schopnosti a úkolem kazdého z nich je, chce-li být obecně prospěsný, tyto své vlastnosti plně rozvinout. Tím dojde svého přirozeného uplatnění, naplní svoji funkci a předevsím uskuteční svoji podstatu. Tuto teleologickou teorii přírody (telos = cíl) je nutné aplikovat na člověka a jeho vlastnosti, abychom mohli vysvětlit přirozenost obce.

Základním přirozeným společenstvím mezi lidmi je domácnost. Nemůzeme si ji vsak představovat jako nejuzsí rodinu podobně jako v současnosti. V Řecku této doby byla tvořena nejen manzeli, dětmi a nejblizsími příbuznými, ale i nemovitým majetkem a otroky. Proto je nutné rozlisovat základní tři typy vztahů uvnitř domácnosti - vztah mezi muzem a zenou, rodiči a dětmi a mezi pánem a otroky. Prvotním rozdílem je odlisnost mezi muzem a zenou, jejichz různá přirozenost umozňuje zachování rodu.. Druhý určující poměr v domácnosti je mezi vládcem a ovládaným, který se uplatňuje na vsech třech vztazích. Podstatným rysem domácnosti je zajistit nejprostsí zivotní potřeby. Ačkoli je domácnost společenstvím nejjednodussím, neznamená to, ze by neměla téměř zádný význam. Naopak, domácnost si udrzuje důlezitou funkci, neboť rozvíjí charakteristické schopnosti lidí: naplňuje počáteční pud sebezáchovy - reprodukce a zajisťuje základních lidské potřeby. Domácnost tak uskutečňuje svoji podstatu a je tedy nejpřirozenějsí institucí. Mezistupněm k obci je ves nebo dědina (tímto slovem se lépe vyjádří starobylost společenství), která původně vznikla z osady "soukojenců" a "dětí dětí"[3]. Hlavní příčinou její existence je vsak to, ze domácnost sama jiz není schopna zajistit okamzité potřeby. Nakonec se několik vsí sdruzuje do nejvyssího společenství - polis.

Toto společenství jiz dosahuje - dá-li se to tak říci - hranice plné soběstačnosti, a ačkoli vzniklo pro přezití, trvá pro zivot dobrý. Proto kazdá obec existuje na základě přirozenosti, platí-li to i o prvních společenstvích. Obec je totiz jejich konečným cílem a přirozenost je konečný cíl. Neboť konečný stav vývoje kazdé jednotlivé věci nazýváme její přirozeností, tak například mluvíme o přirozenosti člověka, koně nebo domu. Mimoto účel a cíl je to nejlepsí; a soběstačnost je i cílem, i tím nejlepsím.[4]

Polis je posledním a konečným stadiem růstu a vývoje, musí být tedy přirozená, protoze vsechna předchozí společenství, tj. domácnost i dědina, vznikla z popudu přirozenosti. Zároveň vsak, jelikoz je konečnou etapou, je nejen cílem, k němuz rozvoj směřuje, ale i příčinou celého procesu, podstatou, která se má uskutečnit. Obec není přirozená jen proto, ze je vyvrcholením dějinného vývoje, nýbrz také proto, ze jako jediná je dostatečně velká, aby byla soběstačná; jen ona dokáze uspokojit jak od domácnosti, tak od dědiny.

Jak ale vysvětlit, ze polis "ačkoli vzniklo pro přezití trvá pro zivot dobrý"? Myslím, ze toto se dá lehce vysvětlit. Jak uz jsem se dříve zmínila, kazdé společenství - koinónia - sleduje společný cíl, jímz je nějaké dobro. Protoze je obec konečnou, a tedy nejlepsí fází vývoje společenství, musí být přirozený cíl či účel obce rovněz nejlepsí. Polis jako jediná můze zajistit soběstačnost ve dvou ohledech: zabezpečit určité mnozství hmotných statků nezbytných pro udrzení zivota a současně dobrý zivot, blazenost. Je nutné si také uvědomit, ze bez určité úrovně blahobytu či vnějsích statků, by ani mravní ctnosti nebyly uskutečnitelné. Například velkorysost vyzaduje uměřené bohatství, bez něhoz nemůzeme být velkorysí, pro jiné ctnosti je nezbytné mít dostatek času a tak podobně.

V souladu s názorem, ze přirozené je nejlepsí a nejlepsí je přirozené, je mozné z předpokladu, ze polis je pro člověka nejlepsí, odvodit závěr, ze polis je pro člověka přirozená. Jinak řečeno - člověk je "politický zivočich" (zóon politikon), který je určen zít v obci.

Z toho je tedy zřejmé,ze obec existuje na základě přirozenosti, ze člověk je svou přirozeností určen k zivotu v obci a ze ten, kdo od přirozenosti, a ne pouze náhodou zije mimo obec, je buď spatný, anebo lepsí nez člověk.[5]

To znamená, je buď zvíře, nebo bůh.[6] Vrátíme-li se na začátek k definici obce jako takové, zjistíme, ze charakteristickým rysem člověka je jeho zacílenost zivota v obci, přičemz je to vlastnost vrozená. V čem tkví hlavní rozdíl mezi člověkem a jinými zivočichy jako jsou mravenci a včely, které zijí také v jakýchsi "politických společenstvích"? Protoze "příroda nečiní nic bezúčelně" , nadala lidské bytosti základní mohutností - logem, tj. schopností racionálně myslet, a řečí, tj. schopností racionálně mluvit. Člověk není výjimečný tím, ze má hlas, neboť "hlas je ovsem znamením bolesti, a proto ho mají i jiní zivočichové", ale tím ze ovládá řeč, neboť "řeč je vsak určena k tomu, aby objasňovala, co je prospěsné a co skodlivé, a tedy i co je spravedlivé a nespravedlivé. To je totiz zvlástností člověka proti ostatním zivočichům, ze jedině on má smysl pro dobro a zlo" . Pod pojem "spravedlivé" Aristotelés zahrnuje veskerou morálku, coz ve spojení s "prospěsným" neboli uzitečným znamená, ze člověk nesleduje pouze vlastní prospěch, tudíz oddělení člověka od mravních principů a vztahů k jiným lidem popírá lidskou přirozenost. Aristotelés není vsak tak idealistický, aby věřil, ze člověk není schopen svoji "rozumnost" zneuzít. Z tohoto důvodu "zivočich politický" potřebuje správné vedení a řád, aby mohl dosáhnout své mravní dokonalosti. Téma "správných a zhorsených" zřízení, uspořádání obce a podobně probírá Aristotelés obecně v III.knize a dále podrobněji v knize IV. az VI. Tento zajímavý námět není zatím předmětem mé práce.

Kritika Aristotelova přístupu[9]

R. Mulgan se vzdy nejprve zaměří na rozbor Aristotelových myslenek a poté vznásí námitky své vlastní, Aristotelových současníků i dalsích politických filozofů.

Prvním problémem je sama přirozenost. Aristotelův předpoklad, ze přirozené je nutně nejlepsí a nejlepsí je nutně přirozené, není logicky dokonalý. Vzdy se lze ptát, zda vrozené je dobré či spatné a obě odpovědi jsou logicky mozné. Neplyne tedy z toho, ze tyto charakteristické rysy by měly být spíse omezovány nez rozvíjeny? Příkladem můze být otroctví a vztah mezi muzem a zenou. Otrok je vymezen jako jeden z "nástrojů" činnosti nezbytných pro existenci domácnosti a "je jakousi odusevněnou částí majetku"[10]. Aristotelés sice rozlisuje mezi lidmi, kteří byli zařazeni mezi otroky podle zákona a ne dle přirozenosti, například zajatci ve válce, na druhou stranu zde existuje velká skupina přirozených otroků, například barbaři = ne-Řekové. Ti se lisí od svých pánů tím, ze nedisponují plným rozumem, pouze tou částí, která je schopna poslouchat, naopak jim chybí řídící slozka. Pán tedy vládne otroku jako duse tělu a vláda je vykonávána výlučně v zájmu vládce, neboť zájem otroka není jiný nez zájem jeho pána. Podobným způsobem ospravedlňuje nerovnost mezi muzem a zenou s tím rozdílem, ze zena sice má rozum úplný, ale její ctnost se projevuje jinak nez muzova - například v poslusnosti a "mlčenlivosti". V současné době je jistě zřejmé, ze Aristotelovo odůvodnění v obou případech je jak nedostačující, tak neudrzitelné. Ani existence jakési "třídy podlidí" ani takováto "přirozená" nerovnoprávnost muzů a zen není věcí, na kterou by se dalo navázat nebo ji pokládat za oprávněnou. Souhlasím s Mulganem, ze je to jedna z nejslabsích myslenek Aristotelovy Politiky a rozhodně je mozné podrobit ji ostré kritice. Je samozřejmě nutné vzít v úvahu, ze v Řecku této doby bylo otroctví i nerovnoprávnost danými a nezměnitelnými institucemi. Aristotelés ovsem směsuje vliv prostředí s tím, co je vrozené a nelze povazovat chování a hodnoty řecké společnosti za obecně platné charakteristické rysy lidské přirozenosti.

Stejný argument se dá pouzít na Aristotelovo tvrzení, ze pouze polis vyhovuje lidským potřebám a je vyvrcholením dějinného vývoje. I kdyz budeme uvazovat řeckou realitu, jsou zde opět vzneseny neoprávněné nároky na univerzálnost teorie, kdy není prokázána její obecná platnost pro vsechny lidi a doby.

Posledním problémem je vliv státu na jednotlivce a vůbec samotný vztah individua a státu. Aristotelés zdůrazňuje povinnost vlády zajistit blaho obci. Nepodřizuje tak zcela jednotlivce vůli státu i v ryze soukromých zálezitostech? Nejsou tak potlačeny individuální cíle a nestává se pak stát autoritářskou institucí? Není pak spíse abstraktní dobro celku překázkou v rozvoji lidských práv, jak je známe z moderní doby? Odpověď se pokusím shrnout v následující části. Jiz teď bych vsak chtěla říci, ze Aristotelovi je cizí jakákoli krajnost a takovýto stát by byl dozajista krajností. Proto náhled na jeho teze ve výse uvedeném smyslu je pro mě nesprávný (potvrzení nacházím v jeho úvahách o spatných zřízeních).

PROČ JE CELEK DŘÍVE NEZ ČÁST

Chci-li vysvětlit toto tvrzení, musím se vrátit na začátek k Aristotelově teleologické teorii. "Dříve" můze mít sice význam časový, ten ale v této chvíli není podstatný. "Dříve" znamená předcházet ve smyslu být, existovat přednostně. Vse spočívá v tezi, ze kazdá věc, kazdý zivočich roste za nějakým účelem, k určitému cíli. Tento cíl tedy musí být bezpodmínečně obsazen jiz v jeho počátku, při jeho vzniku. Toto platí i pro obec - úvaha o postupném rozvoji polis z domácnosti a vsi prokázala, ze polis, i kdyz je později v řádu vznikání, je dříve v řádu přirozenosti, neboť je konečným cílem, k němuz směřuje společenský vývoj člověka. Celek je dříve nez část, a tedy polis je dříve nez jednotlivec.

A obec je také na základě přirozenosti původnějsí nez domácnost a nez kazdý z nás. Neboť celek je nutně původnějsí nez jeho části; . Je tedy zjevné, ze obec existuje na základě přirozenosti a ze je původnějsí nez jednotlivec.

Tato myslenka "zacílenosti" vsak není jediným zdůvodněním. Aristotelés povazuje polis za "slozeninu jako kazdý jiný celek, který se skládá z mnohých částí"[14], není pouhou "smíseninou" nebo "spojenectvím, jez se od ostatních vzdálených spojenců lisí jen místem" . Členové se podílejí na společných aktivitách společenství, které dává jednotu či formu skupině jakozto celku, ale zároveň se polis skládá z různých lidí plnících různé, leč navzájem se doplňující úkoly. Polis je jednota mnohosti. Z toho vyplývá i druhý význam - celek můze existovat bez jednotlivce, ale jednotlivec nemůze existovat bez celku, tzn. polis.

Zrusí-li se totiz celek, nebude uz ani noha, ani ruka, leda podle jména, jako kdyz někdo mluví o ruce z kamene jako o ruce; jen v tom smyslu bude mrtvá ruka jestě rukou. Kazdá věc je přece určena svým úkolem a svou způsobilostí, a kdyz jiz není taková, nesmí se o ní říkat, ze je táz, nýbrz jen, ze je stejnojmenná.[16]

Jako ruka přestává být rukou, je-li oddělena od těla, stejně tak lidé, jsou-li odděleni od polis, přestávají být lidmi. Kdyby nebyl celek, nelze hovořit o části. Úloha člověka, uskutečnění jeho podstaty, tkví v dosazení dobrého zivota, coz lze uskutečnit pouze v polis, proto kazdý, kdo se na tomto cíli podílí, můze být označen za část polis a naopak, kdo zije mimo jeho hranice, přestal být člověkem. Je tedy třeba rozlisit části, které jsou jen nutnou podmínkou pro existenci celku jako jsou otroci nebo cizinci, od pravých součástí celku. Aby prvek byl touto pravou částí, musí mít podíl na formě či účelu, pro který celek existuje, tj. plnit různé navzájem se doplňující úkoly zajisťující soběstačnost a blazenost obce. Různorodost funkcí neznamená nevyhnutelně různorodost hodnot, v ideálním případě bude polis sjednocena snahou o dosazení společného ideálu blazenosti - "obec, která se tak opravdu nazývá a nikoli jen pro jméno, má míti péči o ctnost"[17].

Aristotelovu polis si lidé cení pro ni samu a ne jenom jako prostředek k uspokojování vlastních potřeb, a proto je nesmyslný názor některých kritiků, ze jediným cílem členů společenství je slouzit kolektivnímu zájmu státu. Tito kritici nepochopili Aristotelovo pojetí vztahu jednotlivce a státu a tím také nepochopili tvrzení, ze celek je dříve nez část.