Aristoteles (384-322 př. n. l.)
Zabýval se fyzikou poměrně obsírně, ale zanechal za
sebou jenom několik pojmů, vzatých dosti nekriticky z povrchního
zjisťování skutečností. Je obecně uznáván jako jeden ze
zakladatelů celé evropské vědy a kultu 434k1016e ry. Ve svém díle se pokusil o
vědecké spojení tehdejsích poznatků. Mnoho z jeho názorů
jsou platné dodnes. Vybudoval základy přírodní filozofie, logiky, etiky,
psychologie, politiky a dalsích oborů. Snazil se objasnit podstatu a proměnlivost
věcí a jevů, pohyb, zákonitosti logického myslení (definice, pravidla
seduktivního odvozování a důkazy). Zabýval se periodickými jevy na obloze,
dějinami zvířat a jejich systematickým tříděním, stavbou
Vesmíru, organizací a řízením společnosti a státu. Podle
Aristotelových představ se neměnila prapůvodní podstata
věcí, která byla základem jedinečného a nedělitelného bytí -
věčně trvajícího světa. Změny a vývoj, které se
před jeho očima odehrávaly, byly podle jeho názorů vyvolány
působením protikladů (země - voda - vzduch - oheň). Protiklady
se navzájem vytlačovaly, byly vsak současně nerozlučné a
mohly překonat a přeměnit vnitřní vývoj věcí a
jevů. Aristoteles vztahoval místo nějakého tělesa
k hmotnému prostředí, které ho obklopuje. Přitom se rozcházely
názory na to, zda toto prostředí se musí tělesa přímo dotýkat
nebo zda lze připustit jistou konečnou vzdálenost mezi nimi. Pohyb
byl nedílnou součástí hmotných věcí, Aristoteles chápal pohyb jako
spojení pohybu duse a vývojových tělesných procesů. Aby se věc
mohla pohybovat, bylo nutné, aby se pohybovaly vsechny její části. Tvrdil
dále, ze vse (dokonce i náhodné jevy) má
své vnějsí a vnitřní příčiny a ze věci na sebe
vzájemně bezprostředně působí. Při kazdé
změně pohybu se proto uplatňovaly čtyři slozky: forma,
hmota, příčina a účel. Hmotu Aristoteles povazoval za cosi
beztvarého, za moznost, která nemůze bez formy samostatně existovat.
Věci měnily svou formu vlivem
vzájemného působení a ve svém vývoji postupně směřovaly
k dokonalé formě. Oddělování formy a hmoty připomíná
objektivně idealistické Platónovy názory, v nichz se odděloval
svět idejí a svět věcí. S těmito představami
bezprostředně souvisel i Aristotelův názor, ze
člověk je bytostí, která ve
svém vývoji postupně dozrává k dokonalosti, a proto jeho zivot není
předem určen osudem. Aristoteles učil, ze věci jsou
nekonečně dělitelné; pojem nekonečno také uzíval, kdyz
mluvil o vzdálenostech. Učil, ze spojité prostředí (kontinuum)
nemůze být slozeno z nekonečně malých, dále nedělitelných
částí. Proto např. body, ze kterých se skládá přímka,
nepovazoval za její prvky, ale za jakési hranice v kontinuu. Také místo, ve
kterém se nalézá nějaké těleso, není totozné s tělesem samým,
místo se nepohybuje, je formou, hranicí, oddělující těleso od jiného
místa. Aristoteles tvrdil, ze svět, který nás obklopuje a v němz
zijeme, není obrazem nějakého hlouběji skrytého světa, kde
vládne chaos, ale ze je to sám hmotně objektivní svět. Chaos
tvořil podle něho jen jednu ze slozek naseho světa; vsechno věčné
je obsazeno ve světě, nikoli mimo něj. Filozofii
rozdělil na teoretickou (o pozorováni a o rozboru), praktickou (o jednání)
a poietickou (o tvoření, při němz se uplatňuje
něčí záměr). Jednotlivé vědy zkoumají části
přírody a vsímají si toho, co je obecné a mnoha věcem společné,
ve filozofii se snazíme vytvořit si celkový vědecky podlozený názor
na přírodní děje a jevy. Filozofie byla pro Aristotela čistou
teorií, v níz zdůrazňoval nutnost uzívat abstraktní pojmy a
přistupoval k řesení otázek objektivně. Pozadoval, aby se
filozofie úzce prolínala s dialektikou, geometrií, fyzikou, astronomií a s
dalsími vědami. Ve svých dílech opustil metodu dialogu a zavedl sloh
vědeckých pojednání. V logice vytvořil
Aristoteles teorii definic, sylogismů a vědeckých důkazů.
Smyslové poznání povazoval za pravdivé, omyly vznikají teprve tehdy, kdyz se
člověk odvazuje usuzovat. Vsiml si, ze jazykový význam slov nelze
oddělovat od filozofického obsahu úvah a výkladů. Tvrdil, ze
filozofie není produktem individuální tvůrčí práce, nýbrz výsledkem
práce celých pokolení myslitelů. Pozadoval, aby názory
předchůdců byly podrobeny důsledné kritice, čímz
chtěl získat pevné logické a obsahové základy pro kazdou vědní
disciplínu. Na základě své představy o pohybu (kazdý pohyb, proces,
vývoj vede k postupnému zdokonalování věcí nebo člověka)
dospěl Aristoteles k názoru, ze kazdý pohyb má svůj cíl, tzn. ze
kazdá věc spěje k určitému místu. Odtud vyplýval i jeho model
světa. Stejně jako ostatní filozofové povazoval i on kruznici za
dokonalou křivku , která nemá ani počátek, ani konec a nemůze se
ani zvětsit ani zmensit. Pohyb po kruznici zjisťoval u planet,
Měsíce, Slunce a hvězd. Rozdělil svět na
podměsíční (proměnlivý) a nadměsíční (dokonalý) a
zavedl představu přirozených a nucených pohybů těles.
Přirozené pohyby příslusely vsem pěti základním prvkům, z
nichz se skládal svět. V podměsíčním světě se
země a voda pohybovaly po přímce dolů ke středu, nejníze
byla umístěna země, vzduch a oheň se pohybovaly po přímce
od středu vzhůru. Tyto závěry zřejmě plynuly z
pozorování důsledků různé hustoty různých látek.
Nadměsíční svět - hvězdy - byl tvořen pátým dokonalým
prvkem - éterem, jemuz byl určen dokonalý kruhový pohyb.
Předměty v podměsíčním světě mohly konat i jiné
pohyby nez po přímce, v tom případě slo podle Aristotela o
pohyby nucené, při nichz po celou dobu pohybu působila na
předmět nějaká síla. Z těchto názorů je zřejmé,
ze v Aristotelově době se setrvačnost chápala jako výsledek
účinku vnějsích sil. V souhlasu s tímto pojetím světa
Aristoteles tvrdil, ze země (dnes planeta Země) ve vesmíru jiz
zaujala své přirozené (nejnizsí) místo, ze tím dosáhla dokonalosti a
skončila svůj pohyb. Povazoval ji za střed světa (vesmíru)
a přisoudil jí tvar dokonalé koule. Planety a hvězdy se v jeho modelu
pohybovaly rovnoměrně.
