Přelozil z německého překladu H. Zimmera:

(Anbentung Mir, Mnichov 1929, nakl. R. Oldenbourg)

Jiří Navrátil

Podle sanskrtského originálu zrevidoval:

Boris Merhaut

(AVATAR, Praha 1994)

Indická filosofická báseň Astávakragíta, čili Astávakrova píseň je připisována mýtickému mudrci dávnověku Astávakrovi, jenz se objevuje v jedné z legend Mahábháraty jako učitel krále Dzanaky, ale jméno jejího autora nemůzeme prokázat stejně tak jako její původní název, o němz existují jen dohady. Ani doba jejího vzniku není známa. Avsak ani její autor ani doba jejího vzniku nezmění nic na pravdě, která z celého textu vyvěrá.  V originálu je psána v pravidelných sestnáctislabičných versích,  větsina překladů se vsak  převádí na rytmickou prózou. 

Astávakragíta

1. zpěv

(Dzanaka pravil:)

1. Jak se dosahuje poznání? Jak osvobození? A jak se staneme prostými vásní? - To mi pověz, ó pane!

(Astávakra pravil:)

2. Touzís-li po osvobození, můj milý, vyhýbej se smyslovým pozitkům, jako by byli jedem. Trpělivost a přímost, soucit, jasnou mysl a pravdivost si osvojuj, jako by byly mlékem krávy, která právě vrhla telata.

3. Nejsi zemí, nejsi vodou, nejsi ohněm, nejsi vzduchem a nejsi ani éterem, příteli! Věz: tvou podstatou je duch, který přihlízí bez účasti tomuto vsemu - tak dojdes osvobození.

4. Nebudes-li se ztotozňovat s tělem a naleznes-li v duchu svůj pokojný stav, budes oblazen, naplněn mírem, prost pout.

5. Nepatřís k zádné kastě - ani ke kastě bráhmanů ani k jiné - a do zádného zivotního stadia. Nevstupujes do zorného pole zádného oka, nejsi vázán k světským věcem, jsi bez tvaru - bez účasti vsemu přihlízeje, buď blazen!

6. Právo a bezpráví, slast a strast jsou vlastní pouze mysli, nikoli tobě, ó vsudypřítomný! Nic nekonás, ničeho nepozívás - jsi navzdycky svoboden.

7. Jsi samojediný zřec veskerenstva, jsi vpravdě navzdycky svoboden. Neboť jenom toto je tvým poutem: pokládás toho, kdo zří, za něco, čím není.

8. ,,Já konám" - tento blud tě otravuje jako ustknutí velkého černého hada. ,,Nejsem to já, kdo koná" - pij bozský nápoj této víry a buď blazen!

9. ,,Jsem samojediný, jsem dokonale, čistě probuzený" - ohněm tohoto přesvědčení spal prales nevědomosti - a prost starosti, buď blazen!

10. Jsi pravé poznání, jemuz se celý vesmír jeví jenom jako klamný obraz - podoben hadu, který je ve skutečnosti jenom provazem. Jsi nejvyssí blazenství veskerého blazenství: proto putuj sťastně dále!

11. Je v poutech, kdo věří, ze je upoután; je osvobozen, kdo věří, ze je osvobozen. Odtud pravdivost přísloví: ,,Jaký sklon, takový směr osudu."

12. Átman jen přihlízí - vsudypřítomný a dokonalý, samojediný a svobodný - jako čistý duch bez činnosti. Nedotčen světskými věcmi, je prost vsech zádostí a vásní - a je jen zdánlivě podroben bídě zivotního koloběhu.

13. Hle, tvůj átman: je povznesen nade vse, jsa probuzen k pravdě. Není ničeho druhého mimo něj. ,,Já je jenom zdání": tak se osvoboď z víru - vnějsího i vnitřního.

14. Dlouho jsi byl, můj synu, spoután hadem: klamem těla. Mečem poznání: ,,Jsem probuzen k pravdě" jej rozetni a buď blazen!

15. Nejsi dotčen ničím, jsi bez činů, jsi světlo, které osvětluje sebe samo, prosto vseho zakalení. Neboť jen to je tvým poutem, ze se oddávás pohrouzení.

16. Tebou je vse toto naplněno, v tebe vpravdě ponořeno. Jsi čistý a osvícený ve své podstatě - neupadej proto v malicherné myslení!

17. Lhostejný ke světu a povznesen nad změnu, prost břemen, se srdcem plným chladivého balzámu a nezbadatelně moudrý, buď nepohnut - buď pouze nádobou ducha!

18. Věz, ze vse co má tvar, je klamné; jenom to, co jej nemá, je neměnné. Není nových zivotů pro toho, kdo byl poučen o této pravdě.

19. Viz obraz v zrcadle: stejně jako se tatáz osoba objevuje v něm i mimo ně, tak je i nejvyssí ,,Pán" v tomto tvém těle i mimo ně.

20. Vzduch nebeský je jediný a přítomný vsude - uvnitř nádoby i mimo ni: stejně tak je věčné brahma bez trhliny jedno v zástupu vsech bytostí.

2. zpěv

(Dzanaka pravil:)

1. Ó, jsem bez zakalení a prost vásně, probuzen k pravdě a povznesen nad hmotu. Po celý ten dlouhý čas jsem byl oblouzen z pouhé zaslepenosti.

2. Protoze sám osvětluji nejen toto t 20520s1810u 3;lo, ale i svět, patří mi celý svět, patří mi celý svět - nebo také nic.

3. Nyní, kdyz jsem se vzdal - ó - veskerenstva i těla, spatřuji díky sťastnému vhledu nejvyssího átmana sama.

4. Stejně jako vlny, pěna a bubliny nejsou odlisné od vody, tak není ani vesmír odlisný od átmana, z něhoz vysel.

5. Stejně jako roucho, pozorujeme-li je bedlivě, není ničím jiným nez nitěmi, tak není ani vesmír, je-li bedlivě pozorován, ničím jiným nez átmanem.

6. Stejně jako se tvoří krystal cukru ve sťávě cukrové třtiny a je zcela naplněn sťávou, tak se i ve mně vytvořil vesmír, jen a jen mnou naplněný.

7. Kde není poznání Sebe, tam vzniká zdání světa: kde je poznání Sebe, tam nevzniká zádné zdání. Nepoznává-li se provaz, vzniká zdání, ze je to had. Poznává-li se provaz, nevzniká zádné zdání.

8. Osvícení je mou přirozenou podstatou, nejsem ničím jiným nez jím. Rozjasní-li se vesmír, pak je to zajisté má vlastní zář.

9. Ó, svět je pouhá představa: jenom proto, ze mi chybí poznání, objevuje se ve mně, podoben stříbru, které je pouhou perletí, hadu, který je pouhým provazem, vodě, která je pouhým zrcadlením slunečních paprsků ve vzduchu.

10. Ze mne vzeslo toto vsechno, ve mně se to zase rozplyne, jako hrnec z nepálené hlíny v zemi, vlna ve vodě, náramek ve zlatě.

11. Ó já - jsem  hoden uctívání! Pro mne není zániku, budu trvat i tehdy, az zaniknou vsechny bytosti světa, od nejvyssího Brahmy az po poslední stéblo trávy.

12. Ó já - jsem hoden uctívání! Jsem samojediný, a i kdyz jsem zaklet v těle, přece nikam nejdu a odnikud nepřicházím: vsím pronikaje, klidně stojím.

13. Ó já - jsem hoden uctívání! Nikdo se mi nevyrovná v dovednosti, nesu vesmír, aniz se ho dotýkám tělem.

14. Ó já - jsem hoden uctívání! Nemám nic, a přece mám vsechno, co patří do oblasti mysli a řeči.

15. Poznání, to, co lze poznat, a ten, kdo poznává: toto trojí ve skutečnosti neexistuje. Jsem to já, v kom se objevilo - z pouhé nevědomosti - toto zdání: já, který zůstávám bez zakalení.

16. Dvojnost, ach, je kořenem utrpení. Jediným lékem tu je: ,,Celý tento viditelný svět je klamný.  Jsem samojediný - jsem duch svou podstatou a není ve mně poskvrny."

17. Jsem dokonale, čistě probuzený: jenom proto, ze mi chybělo poznání, vytvořil jsem si tento domnělý obal. Dívám-li se na to takto, pak prodlévám věčně v tom, co se nemění.

18. Není pro mne pouta ani osvobození, bezpodstatný vír bludu se utisil. Ó, ve mně spočívá vesmír - a přece ve mně ve skutečnosti nespočívá.

19. Vesmír, včetně mého těla, není nic, toť jisté. A já sám jsem jenom čistý duch. O čem by tu tedy mohlo jestě vzniknout bludné domnění?

20. Tělo, nebe a peklo, upoutanost a vyprostění, a stejně tak i strach, to vsechno je bludná představa. Jak by se mne to mohlo týkat? Můj átman je duch.

21. Ó, nevidím-li ani v mnozství lidí dvojnosti, stalo-li se vsechno kolem mne jakoby prázdnou pustinou, v čem bych měl jestě nalézat zalíbení?

22. Nejsem tělo, nemám tělo, nejsem individuální duse, neboť jsem duch. Jenom to mne upoutávalo, ze jsem zádostivě lpěl na zivotě.

23. Ó, s pestrými vlnami bytostí povstala ve mně, nekonečném oceánu, náhle loď světa, kdyz se zvedl vítr mysli.

24. Ve mně, nekonečném oceánu, az se uklidní vítr mysli, potopí se neblaze loď světa i s cestujícím kupcem, individuální dusí.

25. Ve mně, nekonečném oceánu - ó, jak podivuhodné! - stoupají vlny individuálních dusí, lámou se, hrají si a rozplývají se zase ve mně, jak jim velí jejich povaha.

3. zpěv

(Astávakra pravil:)

1. Poznávás, ze átman je nepomíjivý, vpravdě samojediný. Jak bys mohl, jsa znalý Sebe, moudrý, touzit po pozemských statcích?

2. Z neznalosti átmana, ach, pochází láska k smyslovému světu, který je řísí bludu, stejně tak jako z neznalosti perleti pochází zádost v bludném domnění, ze je to stříbro.

3. ,,V čem toto vse se třpytí jako vlny v moři, to jsem já" - poznal-lis to, pročpak jestě bloudís kolem jako ubozák?

4. Mnohý člověk se dozvěděl, ze átman je čistý duch a ze je nade vse vzácný, - a přece i on zůstává zajatcem smyslových radostí a upadá tak v nečistotu.

5. I světec, který poznává ve vsech tvorech sebe sama a vsechny tvory v sobě samém, pohybuje se jestě - jaká hádanka! ­v pocitu ,,mé"

6. I ten, kdo má své útočistě v nejvyssí nedvojnosti, rozhodnuv se pro spásu jako nejvyssí cíl, upadá jestě - jaká hádanka! ­do područí zádosti, uveden ve zmatek učením o slasti.

7. I ten, kdo uz nemá sil a blízí se konci svého zivota, má jestě - jaká hádanka! - touhu po smyslových radostech, i kdyz ví, ze jsou zjevnými nepřáteli poznání.

8. I ten, kdo je lhostejný k tomuto i onomu světu, a jsa schopen rozlisovat věčné a nevěčné, touzí po spáse, pociťuje jestě - jaká hádanka! - strach před spásou.

9. Ale moudrý, ať se mu dostává péče, či ať je suzován, vidí vsude jedině Sám Sebe a nepociťuje ani radost ani hněv.

10. Na své vlastní tělo, které se pohybuje, pohlízí jako na tělo někoho jiného: jak by se měl vzrusovat při chvále nebo potupení?

11. Jako pouhou salbu vidí bez účasti toto vse. Jak by se měl, jsa moudré mysli, chvět, i kdyz hledí tváří v tvář smrti?

12. Jeho srdce je prosto přání i v beznadějném postavení: kdo by se mu tedy mohl vyrovnat - jemu, kterému zcela stačí poznání Sebe?

13. Kdo sám ze sebe ví: ,,Tento viditelný svět není nic" - o čem by měl, jsa moudré mysli, jestě uvazovat: ,,Toto chci podrzet, tohoto se chci vzdát?"

14. Kdo vyhladil ze svého nitra vsechno poskvrňující - jsa lhostejný k dvojicím protikladů a prostý vseho očekávání -, tomu nezpůsobuje ani radost ani strast nic z toho, co mu osud přinásí.

4. zpěv

(Astávakra pravil:)

1. Nuze: kdo moudře poznal Sebe a hravě se oddává zdánlivé hře smyslových radostí, copak má jestě společného s lidmi zapletenými v blud, kteří jsou hnáni věčným proudem zivotů?

2. Rajské místo, po němz touzí ubozáci, jako Sakra, král bohů, a vsechna ostatní bozstva - ó, kdyz jógin na ně vstoupí, nezaplavuje ho příliv radosti.

3. Kdo je takto moudrý, zůstává v nitru nedotčen jak dobrým, tak i zlým, neboť čistý azur nesplývá s kouřem, i kdyz se tak oku zdá.

4. Jsa velké duse, poznal: ,,Celý tento svět, to jsem já sám" - kdo by mu tedy mohl bránit, aby se pohyboval, jak je mu libo?

5. Neboť mezi vsemi tvory: bohy a lidmi, zvířaty a rostlinami - od nejvyssího boha Brahmy az po stéblo trávy - je jedině moudrý schopen povznést se nad náklonnost a odpor.

6. Kdo poznává, ze jeho vlastní podstata je bez čehokoli druhého a ze je pánem vseho světa, činí, co mu přijde právě na mysl: vzdyť mu odnikud nehrozí nebezpečí.

5. zpěv

(Astávakra pravil:)

1. Není ničeho, co by se tě dotýkalo. Jsi čistý - z čeho si tedy jestě přejes se vymanit? Rozpusť mnohost světa - takto kráčej ke splynutí!

2. Z tebe vsechno vystupuje jako bubliny z moře: takto poznej Sám Sebe jako samojediného - takto kráčej ke splynutí!

3. Třebaze vsechno je před tvýma očima, je to jen bezpodstatné zdání, a není to tedy v tobě, neposkvrněném. ,,Rozvinulo se" to jako had, o němz se ukazuje, ze je pouhým provazem - takto kráčej ke splynutí!

4. Jsi stejný v strasti i slasti dokonalý. Jsi lhostejný k naději i beznadějnosti, lhostejný k zivotu i smrti - takto kráčej ke splynutí!

6. zpěv

(Astávakra pravil:)

1. ,,Podobám se nekonečnému prostoru, hmotný svět pak nádobě v něm" - toť poznání. Kdo toto ví, ten se ničeho nezříká a nic nepodrzuje: dosel splynutí.

2. ,,Podobám se velkému oceánu, svět zde pak vlnám" - toť poznání. Kdo toto ví, ten se ničeho nezříká a nic nepodrzuje: dosel splynutí.

3. ,,Podobám se perleti, bludná představa vesmíru pak stříbru" - toť poznání. Kdo toto ví, ten se ničeho nezříká a nic nepodrzuje: dosel splynutí.

4. ,,Jsem ve vsech tvorech a vsichni tvorové jsou ve mně" - toť poznání. Kdo toto ví, ten se ničeho nezříká a nic nepodrzuje: dosel splynutí.

7. zpěv

(Dzanaka pravil:)

1. Ve mně, nekonečném oceánu, pluje loď vesmíru sem a tam, poháněna větrem myslenek - ale já jsem bez netrpělivosti.

2. Ve mně, nekonečném oceánu, můze podle své povahy stoupat, můze i klesat vlna světa - to vsak ani nezpůsobuje můj vzrůst, ani mi to ničeho neubírá.

3. Ve mně, nekonečném oceánu, platí to, co se nazývá vesmírem, jenom za bludnou představu. Jsem pln míru, jsem bez tvaru - toť stav, v němz dlím.

4. ,,Ve formách dění není podstaty - a není dění v onom nekonečném, nezkaleném": takto jsem nedotčen, bez zádosti, pln míru - toť stav, v němz dlím.

5. Ó, jsem jen a jen duch: svět lze srovnat s salebnou hrou. Jak a odkud by mi mohla vzejít myslenka, ze musím něčeho zanechávat nebo něco podrzovat?

8. zpěv

(Astávakra pravil:)

1. Tehdy je upoutanost, kdyz si mysl něčeho zádá nebo něčeho zelí, z něčeho se raduje nebo na něco se zlobí, něčeho zanechává nebo něco podrzuje.

2. Tehdy je osvobození, kdyz mysl si ničeho nezádá, ani ničeho nezelí, z ničeho se neraduje, ani se na nic nezlobí, ničeho nezanechává, ani nic nepodrzuje.

3. Tehdy je upoutanost, kdyz mysl ulpívá na nějakých vjemech. Tehdy je osvobození, kdyz mysl neulpívá na zádných vjemech.

4. ,,Není-li tu já, pak je osvobození:í: je-li tu já, pak je upoutanost" - mysli tak a hravě se to podaří. Nic nepodrzuj a ničeho nezanechávej!

9. zpěv

(Astávakra pravil:)

1. ,,To, co bylo vykonáno, a to, co ne a vsechny ostatní dvojice protikladů - kdypak a pro koho ustanou? Uvazuje tak a přesycen vsím, zcela se vzdej vseho, jsa povznesen i nad nábozenské povinnosti.

2. Jenom nemnoha sťastlivcům, můj milý, vyhasla při pohledu na shon světa vůle k zivotu a zádost po pozitku a touha po vědění.

3. Nestálé je vsechno toto zde, porusené trojnásobnou strastí, nicotné, zavrzitelné - kdo takto rozhoduje, dochází klidu.

4. Je nějaká doba nebo nějaké stáří, kdy dvojice protikladů pozbývají pro člověka účinnosti? Ten vsak, kdo jich nedbá a bere věci, jak přicházejí, můze dosáhnout dokonalosti.

5. Jak mnoho je toho, čemu učí velcí mudrci, světci a jóginové! Kdo se na to vse dívá, pln přesycenosti, musí dojít klidu.

6. Vzdyť pravým učitelem je jen ten, kdo dává jasně poznat povahu duchovnosti. Omrzelost světem a vnitřní rovnováha - takové jsou prostředky, jimiz vyvádí z věčného koloběhu zivotů.

7. Hleď, jak se proměňují vsichni tvorové, nejsouce vpravdě ničím více nez tvory - tak budes ihned prost pout a budes spočívat ve své pravé přirozenosti.

8. Jen díky zakořeněným představám a zádostem je tu věčný koloběh zivotů. Zanech vseho, co tě takto prostupuje z dřívějska, vzdej se vseho, co na tobě z dřívějska lpí, a vzdás se věčného koloběhu zivotů. A budes zít, jak se to bude právě hodit.

10. zpěv

(Astávakra pravil:)

1. Vzdej se nepřátelské smyslové radosti a snahy po zisku - spojené se ztrátou, jakoz i plnění nábozenských povinností, příčiny to obojího! A bud' k tomu vsemu vzdycky lhostejný!

2. Jako na síť vykouzlenou snem - jako na věc, která trvá jen tři nebo pět dnů - se dívej na přítele a pole, statek a dům, zenu a dědictví, a na vse, co ti jinak patří!

3. Kdekoli vládne ,,zízeň", věz, tam je věčný koloběh zivotů. Pěstuj vyzrálý stav mysli bez vásní - a prost ,,zízně", buď blazen!

4. Jedině ,,zízeň je podstatou upoutanosti. Její zánik se nazývá spásou. Jedině lhostejnost ke světu dává znovu a znovu stěstí dosazeného cíle.

5. Jsi samojediný - jsi duch - jsi čistý. Bezduchý je vesmír, neskutečný. Ani stavu nevědomosti ve skutečnosti není: jaká touha po poznání tě to přesto pohání?

6. Královskou moc, syny a zeny, těla a statky, jez přinásejí stěstí, ztrácís zivot za zivotem, třebaze na nich tolik lpís.

7. Uz dosti zisku a smyslových radostí, jakoz i zbozně vykonávaných skutků! Jimi nenalezla mysl klidu v divokém lese nových a nových zrodů a smrtí.

8. Po kolik zivotů jsi vykonával tělem, myslí a řečí tězké, unavující dílo! Proto uz konečně ustaň!

11. zpěv

(Astávakra pravil:)

1. ,,Proměnlivá hra vznikání a zanikání vyplývá z povahy dění" - kdo takto usuzuje, dochází, neměnný a prost trápení, v blazenosti klidu.

2. ,,Pán" je stvořitelem vseho, není tu zádného jiného" - kdo takto usuzuje, od toho odpadá vsechno očekávání a vsechna zádost: pln míru, na ničem nelpí.

3. ,,Stěstí a nestěstí přicházejí řízením osudu ve svůj čas" - kdo takto usuzuje, je spokojen, jeho smysly spočívají samy v sobě, nikdy si ničeho nezádá a ničeho nezelí.

4. ,,Stěstí a utrpení, zrození a smrt přicházejí řízením osudu" - kdo takto usuzuje, nevidí nic, čeho by mělo být dosazeno. Je prost úsilí, a i kdyz jedná, nezůstává na něm nic lpět.

5. ,,Ze starosti povstává strast, není tomu jinak zde" - kdo takto usuzuje, je - jsa prost starosti - blazen: spočívá v míru a zbavil se navzdy vsí zádosti.

6. ,,Nejsem tělo, nemám tělo, jsem čisté poznání" - kdo takto usuzuje, dosahuje jednoty bez mezí a nemyslí uz na to, co bylo vykonáno, a na to, co jestě ne.

7. ,,Od Brahmy az po stéblo trávy, to vsechno jsem jen a jen já" - kdo takto usuzuje, je prostý pochyb, čistý a plný míru. A není dotčen tím, čeho bylo dosazeno a čeho jestě ne.

8. ,,Tento vesmír - plný mnohých divů - je pouhé nic" - kdo takto usuzuje, je prost vsech stop dřívějska: jsa uz jen a jen duchem, dochází, podoben pouhému nic, vnitřního klidu.

12. zpěv

(Dzanaka pravil:)

1. Odmítl jsem činnost těla - to byl začátek. Potom jsem odmítl rozvláčnost řeči a nakonec jsem odmítl i hloubání - to proto jsem dosel stavu, v němz dlím.

2. Protoze se neoddávám tónům a jiným smyslovým věcem a protoze átman není viditelný, je mé srdce prosto vseho rozptýlení - a to je tedy stav, v němz dlím.

3. ,,Soustředění jóginů souvisí s rozptýlením, světský zivot slouzí pravému soustředění" - protoze jsem měl toto přesvědčení, dosel jsem stavu, v němz dlím.

4. Protoze jsem byl dalek otázky, zda se mám něčeho zříkat, nebo něco podrzovat, protoze ve mně nebylo ani radosti ani sklíčenosti, dosel jsem, ó pane, stavu, v němz dlím.

5. Protoze jsem poznal, ze příčinou mé nerozhodnosti byla otázka, zda se mám vázat na nějaké zivotní stadium, nebo se od něho oprostit, zda mám pěstovat rozjímání, nebo odmítnout vsechny obsahy své mysli, dosel jsem stavu, v němz dlím.

6. Člověk koná skutky, nebo od nich upoustí, jen proto, ze mu chybí poznání - protoze jsem správně pochopil tuto pravdu, dosel jsem stavu, v němz dlím.

7. I ten, kdo přemýslí o nemyslitelném, účastní se jestě formy myslení. Vzdal jsem se toho, abych rozjímal o nemyslitelném - proto jsem dosel stavu, v němz dlím.

8. Kdo takto jedná, ten jistě ,,splnil svou věc": kdo právě takto dlí ve vlastní podstatě, ten jistě ,,splnil svou věc".

13. zpěv

(Dzanaka pravil:)

1. Zakotvení v Sobě Samém, které vyrůstá jen v tom, kdo nemá nic, lze tězko dosáhnout - i ve sporém satě polonahého askety. Zanechal jsem toho, abych se něčeho vzdával, nebo něco podrzoval - a proto prodlévám v blazenosti.

2. Někdo si způsobuje bolest těla, někdo bolest jazyka, někdo bolest z myslení: toho vseho jsem se vzdal. Stojím pevně v cíli člověka, a proto prodlévám v blazenosti.

3. Není zádné činnosti - tak uvazuji podle pravdy. Přistoupí-li ke mně něco, co má být vykonáno, vykonám to a prodlévám tak v blazenosti.

4. Stavy spjaté s činností a nečinností jsou vlastní jóginovi, který je jestě v zajetí těla. Ale já jsem se oprostil od vázanosti, a proto prodlévám v blazenosti.

5. Jsem mimo zisk a ztrátu, ať stojím, jdu, či odpočívám. Stoje, jda, odpočívaje, dlím proto v blazenosti.

6. Kdyz spím, nemohu nic ztratit: a nemohu ani nic získat, kdyz se namáhám. Nechal jsem za sebou nestěstí i vzlet, a proto prodlévám v blazenosti.

7. Poznav pomíjivost stěstí a jeho podob v různých druzích dění, nechal jsem za sebou dobré i zlé, a proto prodlévám v blazenosti.

14. zpěv

(Dzanaka pravil:)

1. Ten, kdo je uz v podstatě prázdného srdce a jen z nerozváznosti jestě myslí na věci světa, podobá se, i kdyz spí, probuzenému: neboť jeho vzpomínky vyhasly.

2. Kde jsou statky? Kde svazky přátelské? Kde lupiči: věci smyslové? Kde poučení? A kde vědění? - kdyz ode mne odpadly mé zádosti.

3. Poznávám-li nezúčastněně přihlízejícího ducha, který je nejvyssím átmanem a ,,Pánem", neočekávám uz nic, pokud jde o upoutanost a osvobození, a nemám starostí o svou spásu.

4. Kdo je ve svém nitru prost vsech bludných představ, ale navenek jedná jako člověk zapletený jestě v blud, podle vlastní libosti, toho poznávají jen ti, kdo jsou mu rovni.

15. zpěv

(Astávakra pravil:)

1. Díky správnému poučení dosahují cíle ti, kdo jsou bystré mysli. Druzí, i kdyby se po celý zivot snazili o poznání, tu jen zbloudí.

2. Spása znamená: nemít zalíbení ve věcech - zalíbení ve věcech je upoutanost. Tolik říká uz obyčejné poznání: - a nyní jednej, jak je ti libo!

3. Výmluvní mudrci a mocní bojovníci se proměňují při probuzení k pravdě v němé blázny a zahálčivé lenochy - to proto se ho tak bojí ti, kdo si přejí uzívat světa.

4. Nejsi tělo, nemás tělo, nic nekonás, ničeho nepozívás: jsi duch svou podstatou a věčně jen přihlízís. Takto neúčasten, putuj dále v blazenosti!

5. Příchylnost a odpor jsou vlastnosti mysli, ale mysl ti není nikdy vlastní. Jsi prost pochyb a probuzen k pravdě: jsi neměnný - proto putuj dále v blazenosti!

6. Poznávaje ve vsech tvorech Sebe Sama a vsechny tvory v Sobě Samém, jsa prost pocitu ,,já" a ,,mé", buď blazen!

7. V čem se toto vse třpytí jako vlny v moři, to jsi ty sám: o tom není pochyb. Jsi duch svou podstatou - buď proto prost horečky!

8. Věř tomu, můj milý, věř tomu! Ach, nedej se přitom uvést ve zmatek: poznání je tvou pravou přirozeností, jsi vznesený, jsi átman - jsi povznesen nad přírodu.

9. Tělo, vybaveno rozličně rozvinutými silami, přichází prodlévá a odchází. Átman nepřichází a neodchází - proč tedy pro ně truchlís?

10. I kdyby trvalo az do skonání světa, nebo i kdyby uz zase dnes zaniklo, co bys tím získal, nebo co bys tím ztratil - ty, jehoz podstatou je jen a jen duch?

11. V tobě, nekonečném oceánu, můze podle své povahy stoupat, můze i klesat vlna světa - to vsak ani nezpůsobuje tvůj vzrůst, ani ti to ničeho neubírá.

12. Můj milý, jsi utvořen jedině z ducha: tento svět od tebe není odlisný Tedy jak a odkud by ti mohla vzejít bludná myslenka, ze musís něčeho zanechávat, nebo něco podrzovat?

13. V samojediném a míruplném, nepomíjivém a neposkvrněném prostoru ducha - kterým jsi ty -, odkud tam by se vzalo zrození, odkud osudové následky činů a odkud dokonce pocit ,,já"?

14. Cokoli tu vidís, v tom zářís jen ty sám. Září snad zlatý krouzek na zápěstí, pazi nebo noze jinak nez svým zlatem?

15. ,,Ten člověk zde, to jsem já - ten člověk tam, to nejsem já": vzdej se tohoto rozlisování! ,,Vsechno je átman": tak rozhodni, a prost přání, putuj dále v blazenosti!

16. Vesmír pochází jenom z tvé nevědomosti: jsi samojediný v nejvyssí skutečnosti. Kromě tebe není nikoho jiného - nikoho, kdo by putoval ve věčném koloběhu zivotů, a rovněz nikoho, kdo by z něho unikl.

17. ,,Jen bludnou představou je vsechno toto zde, jen pouhým nic" - kdo takto rozhoduje, je prost vsech stop dřívějska: jsa uz jen a jen duchem, dochází, podoben pouhému nic, vnitřního klidu.

18. Jen jeden jediný byl v moři světa, jen jeden jediný v něm je a bude. Pro tebe není upoutanosti ani osvobození: dosáhl jsi svého cíle, - proto putuj dále v blazenosti!

19. Ó ty, který jsi duchem, neznepokojuj své srdce ani pevnými úmysly ani váháním. Dospěv vnitřního klidu, prodlévej sťastně ve svém átmanu, jehoz přirozeností je blazenost!

20. Vzdej se vseho rozjímání, na nic se v srdci neupínej! Jsi přece átman, jsi svoboden - čeho chces jestě dosáhnout svým pátráním?

16. zpěv

(Astávakra pravil:)

1. Přednásej či slys, můj milý, nejrůznějsí nauky, přednásej či slys je mnohokráte: přece nedosáhnes vnitřní soběstačnosti, ledaze bys to vse zapomněl.

2. Můzes se, chytrý muzi, oddávat smyslovým pozitkům, činné sluzbě nebo rozjímavému soustředění: tvůj duch přece nezačne bezmezně zářit, dokud se neoprostís od vseho očekávání.

3. Jen pro své namáhavé úsilí je kazdý pln utrpení, ale nikdo si toho není jasně vědom. Jen ten, kdo je obsťastněn tímto poučením, vyprosťuje se z pohybu dění.

4. Ale komu uz pouhé otvírání a zavírání víček je trýznivou činností, tomu - línému soumaru - patří stěstí, a nikomu jinému.

5. ,,Toto bylo vykonáno, toto ne" - oprostí-li se mysl od takovýchto dvojic protikladů, stává se lhostejnou k nábozenské povinnosti i k snaze po zisku, k smyslovým radostem i k spáse.

6. Ten, kdo se odvrací od vseho, stává se nepřítelem smyslových věcí: ten, kdo je pln zádostí, dychtí po smyslových věcech. Ale ten, kdo se oprostil od ,,podrzování a zříkání", se ani od věcí neodvrací, ani po nich nedychtí.

7. Ze je třeba se něčeho zříkat nebo něco podrzovat - tato představa je jen výhonkem na větvi věčného koloběhu zivotů. Dokud zije zádost, dlís ve stavu nevědomosti.

8. Při činnosti povstává příchylnost k věcem, při odvratu od činnosti odpor k nim. Lhostejný k dvojicím protikladů a podoben dítěti je vsak moudrý: to proto zůstává bez pohnutí v Sobě Samém.

9. Člověk plný zádostí touzí opustit koloběh zivotů, protoze si přeje zbavit se trápení. Komu zmizela zádost, ten je prost i strasti a netrápí se ani v koloběhu zivotů.

10. Kdo i v samé myslence spásy klame sám sebe a ulpívá jestě na těle, ten není moudrý, ani není jóginem - podílí se jenom na strasti.

11. I kdyby byl tvým učitelem Siva, Visnu nebo sám z lotosu zrozený Brahma, nedosáhl bys ani tak vnitřní soběstačnosti, ledaze bys na vse zapomněl.

17. zpěv

(Astávakra pravil:)

1. Dosáhl plodu poznání a téz plodu vy­trvalého cvičeni jógy ten, kdo jsa syt ­- a maje smysly v moci vlastního přání - se vzdycky těsí ze své samojedinosti.

2. Vskutku, nikdy se na tomto světě nesouzí ten, kdo zná pravdu: vzdyť napl­ňuje sám celý vesmír.

3. Smyslové věci nijak nevábí toho, kdo je sám sobě radostí, stejně tak jako vý­honky nimby nevábí slona, který má zalí­bení ve výhoncích sallakí.

4. Okusil-li jednou smyslových radostí, netouzí uz po nich; Neokusil-li jich, nezá­dá si jich - takový je ten, jehoz lze tězko nalézt.

5. Jak mnoho lidí lze vidět zde na světě, kteří bazí po pozitcích, a jak mnoho lze vi­dět těch, kdo touzí po osvobození! Ale ten, kdo ani nebazí po pozitcích, ani netouzí po osvobození, je vzácný - je vznesený.

6. Při vykonávání nábozenských povin­ností i při snaze po zisku, při okousení smyslových radostí i při snaze po osvobo­zení, v zivotě i smrti je jedině ten, kdo je vzneseného ducha, prost představy, ze se má něčeho zříkat nebo něco podrzovat.

7. Nemá přání, aby se vesmír rozply­nul, ani se nemrzí nad tím, ze trvá: zije zivot, jak se právě nabízí - takto bohat, prodlévá v blazenosti.

8. Takovým poznáním člověk ,,splnil svou věc" - jím je u cíle ten, jehoz opustily vsechny úmysly: i kdyz vidí, slysí, hmatá, čichá a chutná, prodlévá v blazenosti.

9. Prázdné je vidění, bez cíle činění, uvolněny jsou smysly: ani zádost ani ne­chuť neobjevují se v člověku, jemuz vy­schl věčný proud zrodů.

10. Nebdí ani nespí, neotvírá oči ani je nezavírá: ó - nejvyssí stav je stále vlastní tomu, čí duch je osvobozen.

11. Kdykoli lze ho vidět, jak stojí pevně v Sobě Samém; kdykoli je jeho srdce bez poskvrny; od vsech stop dřívějska je osvo­bozen - a takto osvobozen stále září.

12. Vidí a slysí, hmatá a čichá, chutná a uchopuje, mluví a chodí - a je přitom osvobozen od náklonnosti i odporu. Ano, vznesený je osvobozen.

13. Nekárá ani nechválí, neraduje se ani se nehněvá, nedává ani nebere, - jsa osvobozen, je vzdy a vsude bez chuti.

14. Vidí-li zenu vzplanuvsí náklonností nebo blízící se smrt, spočívá s nezviklatel­nou myslí - vpravdě osvobozený a vznese­ný - dále pevně v Sobě Samém.

15. Mezi stěstím a nestěstím, muzem a zenou, úspěchem a neúspěchem není pro moudrého rozdílu: dívá se na vsechno stejným okem.

16. Ani skodolibost ani soucitnost, ani vypínavost ani malomyslnost, ani údiv ani rozrusení nemají místa u člověka, je­muz vyschl věčný proud zivotů.

17. Osvobozený není nepřítelem smy­slových věcí ani jich není zádostiv. Jeho mysl zůstává vzdy nedotčena, ať se setká s vítaným či nevítaným.

18. Rozhodování mezi vnitřním soustře­děním a jeho zanecháním, mezi uzitečným a skodlivým je cizí tomu, kdo je prázdného srdce: je zakotven v naprosté jednotě.

19. Kdo je prost pocitu ,,já" a ,,mé" a do­sáhl jistoty, ze vse je nicotné; koho opusti­lo vsechno očekávání, ten, i kdyz jedná, zůstává bez poskvrny

20. Kdo za sebou nechal jasnost mysli i její zaslepení, kdo je prost vseho snění a vsí tuposti, tomu jako by se mysl roz­plynula: dosáhl stavu, jejz si nelze před­stavit.

18. zpěv

(Astávakra pravil:)

1. Komu se při probuzení k pravdě stane jeho blud jakoby snem, ten je hoden uctívání - jeho přirozeností je blazenost a on míruplně září!

2. Kdo získal vsechny statky světa, můze bohatě okouset smyslových radostí; ale blazeným se stane jen ten, kdo se toho vseho vzdal.

3. Jak by se mohl stát blazeným ten, čí srdce je spáleno zárem trýznivých povinností, kdyby je neosvězil désť: - kdyby se nenapilo zivného mléka vnitřního míru?

4. Tento svět existuje jen v představě, je pouhým nic v nejvyssí skutečnosti. Nikdy vsak nemůze nebýt ten, kdo existuje sám sebou a dovede rozlisovat mezi bytím a nebytím.

5. Átman nesídlí v dáli - nelze ho vsak nalézt ani v omezení. Nevolí ani neusiluje, je beze změny a bez poskvrny

6. Zaslepenost zmizí pouze tehdy, pochopí-li člověk svou pravou přirozenost. Rmutu prosty, zazáří oči, z nichz spadl závoj.

7. ,,Vsechno je jen hra představivosti, átman je svobodný a věčný" - kdo takto poznává, je moudrý: zdalipak si můze počínat jako posetilé dítě?

8. ,,Átman je brahma" - co by měl jestě poznávat, co mluvit a činit ten, kdo je si takto jist, ze vznik a zánik jsou jen hrou představivosti, a je tedy bez přání?

9. ,,Tento člověk zde, to jsem já - onen člověk tam, to nejsem já": tyto bludné představy nejsou ničím pro jógina, který poznává: ,,Vsechno je átman" - a umlká.

10. Ani rozptýlení ani soustředění, ani radost ani strast nejsou vlastní jóginovi, který nalezl mír.

11. Mezi královským stavem a putováním za almuznou, mezi ziskem a ztrátou, mezi zivotem ve společnosti a lesní samotou není rozdílu pro jógina, jehoz bytí je mimo vsechny protiklady

12. Kde jsou nábozenské povinnosti, kde smyslové radosti či snaha po zisku, nebo kde správné rozlisování - pro jógina, který se oprostil od dvojic protikladů ­který se povznesl nad to, ,,co bylo učiněno a co ne"?

13. Uz nic mu není ulozeno vykonat; zádná váseň nerozehřívá srdce toho, kdo se těsí osvobození, zatímco jestě zije zde na zemi.

14. Kde je zaslepenost, nebo kde veskerenstvo, kde rozjímání, nebo kde stav osvobození - pro vzneseného, který míruplně spočinul na hranici, na níz přestávají vsechna přání?

15. On, který vidí tento vesmír, o něm můze vskutku tvrdit, ze ho není. Co by měl jestě činit, kdyz na něm nelpí stopy dřívějsího chování? Třebaze vidí, nevidí.

16. Kdo jenom uzřel nejvyssí brahma, měl by rozjímat: ,,Já jsem brahma". O čem by vsak mohl jestě rozjímat ten, kdo se povznesl nad vsechno myslení a nevidí zádné dvojnosti?

17. Vidí-li někdo, ze jeho mysl je rozptýlena, činí tomu přítrz. Osvícený vsak není rozptýlen: co by jestě činil, není-li uz ničeho, co by měl vykonat?

18. Moudrý je protikladem lidí světa, třebaze se chová jako jeden z nich: nezná uz pohrouzení ani rozptýlení a nemůze se uz poskvrnit.

19. Kdo je mimo vznik a zánik, jsa sytý a moudrý - a prost vsech stop dřívějska -, ten nečiní nic, i kdyz je v očích světa nejrůznějsím způsobem činný.

20. Činnost a nečinnost jsou pro moudrého bez nepříjemnosti: přistoupí-li k němu něco, co má být vykonáno, vykoná to, a zije přesto dále v blazenosti.

21. Smazal vsechny stopy dřívějska a není uz závislý na ničem. Svobodně si hraje v Sobě Samém, prost pout. Poháněn větrem vnitřních hnacích sil, poletuje jako suchý list.

22. Kdo není podroben věčnému koloběhu zrodů, ten se uz z ničeho neraduje a nemůze nikdy poklesnout na mysli: jsa vzdycky chladného srdce, září, jako by byl bez těla.

23. Moudrý nemá potřebu se ničeho zříkat a nezná ani zádné ztráty: spočívá blazeně v Sobě Samém a jeho átman je chladný a průzračně jasný.

24. Protoze je uz v podstatě prázdného srdce a jedná, jak se to právě hodí, není pro něj, jako pro obyčejné lidi, ani cti ani znevázení.

25. ,,Mé tělo vykonalo tento čin, ne já, jehoz pravou povahou je čistota" - kdo přilnul k takovému způsobu myslení, ten, i kdyz jedná, nejedná.

26. Jedná jako někdo, kdo takto nemluví, a přece není posetilý. Dosáhl osvobození uz v tomto zivotě na zemi, je blazen a vzneseně září, třebaze se jestě nalézá ve věčném koloběhu zivotů.

27. Unaven mnohým uvazováním, nalezl moudrý vnitřní klid: nic uz ve své mysli neutváří, nic nepoznává, nic neslysí, nic nevidí.

28. Jsa mimo soustředění i rozptýlení mysli, mimo snahu po osvobození i její opak, nabyl přesvědčení, ze vsechno, co vidí, je jen hra představivosti, a existuje - vznesený - uz jen jako čisté brahma.

29. Člověk, v jehoz nitru vězí pocit já, je činný, i kdyz nic nečiní. Neučiněno je, cokoli učinil moudrý, jenz je prost pocitu já.

30. Neznajíc ani sklíčenosti ani potěsení, jsouc mimo činnost a rozechvívající pohyb, prosto vseho očekávání a vsech pochybností, září srdce osvobozeného.

31. Jeho mysl uz nemá potřebu přemýslet nebo být v pohybu - a jestlize přece jestě přemýslí a je v pohybu, děje se to bez jakékoli zjevné příčiny.

32. Slysí-li prosťáček, jak je tomu ve skutečnosti s pravdou, upadá ve zmatek ale i mnozí z těch, kdo nejsou posetilí, se přitom hroutí do sebe jako posetilci.

33. Posetilci zápasí s nejvyssím úsilím o soustředění mysli na jeden bod nebo o zastavení jejího pohybu. Moudří vsak nevidí nic, co by měli jestě činit - jako spáči prodlévají klidně na vlastním místě.

34. Ani kdyz neusiluje, ani kdyz usiluje, nedosahuje posetilec vnitřního míru. Jedině tím, ze se ujistí o pravdě, dochází ten, kdo je bohat chápáním, uspokojení.

35. Čistého a osvíceného, milého a dokonalého, světu jevů se vymykajícího a neposkvrněného átmana nepoznávají ti, kdo za ním s nejvyssí námahou směřují.

36. Posetilec nedosahuje spásy konáním, které má povahu úsilí. Člověk pozehnaný stěstím se naproti tomu osvobozuje jednoduchým poznáním a spočívá bez proměny v klidu.

37. Posetilec nedosahuje tohoto brah­ma, protoze si přeje stát se jím. Moudrý, aniz si to přeje, sdílí nejvlastnějsí povahu nejvyssího brahma.

38. Nemajíce se oč opřít a myslíce jen a jen na uchopování, ziví posetilci neko­nečný proud zrodů. Rozřezávání tohoto kořene nestěstí vsak pěstují moudří.

39. Posetilec nedosahuje míru, protoze si přeje stát se mírem; moudrý, odděluje jasně pravdu od nepravdy, má mysl stále v míru.

40. Jak by mohl poznat átmana ten, kdo lpí na tom, co vidí? Moudří nevidí to­to ani ono a vidí nepomíjivého átmana.

41. Jak by mohl ovládnout mysl poseti­lec, jenz pojme takové předsevzetí? Pro moudrého, jenz spočívá blazeně v Sobě Samém, je toto ovládnutí vzdy a vsude naprosto přirozené.

42. Mnozí věří, ze existuje svět; jiní vě­ří, ze neexistuje nic. Jen málokdo nevěří

ani v to ani v ono: a přece jen tak lze zů­stat nezmaten.

43. Jako čistého a jsoucího bez čehokoli druhého představují si prostodusí átma­na, ale ve své zaslepenosti ho přece nepo­znávají a nedocházejí po celý zivot míru.

44. Mysl člověka, který usiluje o osvo­bození, nemůze postrádat opory; úplně bez opory vsak - a bez zádosti - je stále mysl osvobozeného.

45. Spatří-li tygry: věci smyslové, jsou posetilci plni strachu a hledají útočistě kdesi v jeskyni, aby se tam snazili o za­stavení pohybu mysli a o soustředění.

46. Při spatření lva: toho, jenz je prost vsech stop dřívějska, prchají vsak tise slo­ni: věci smyslové; nejsou-li toho schopni, lichotivě mu slouzí.

47. Nepodniká nic, aby se osvobodil, ten, kdo je beze strachu a oprostěné mys­li: kdyz vidí, slysí, hmatá, čichá a chutná, prodlévá v blazenosti.

48. Jsa čisté mysli, slysí pouze o věcech a zůstává nezmaten. Nevidí uz před se­bou ani ,,správný" ani ,,nesprávný" způsob zivota a rovněz ne příkaz ,,lhostejnosti".

49. Přistoupí-li k němu něco, co má být vykonáno, vykoná to poctivě, ať je to krásné nebo ne, neboť jeho počínání se podobá počínání dítěte.

50. Protoze je nezávislý, dosahuje bla­zenosti; protoze je nezávislý, dochází nej­vyssího; protoze je nezávislý, nabývá vnitřního klidu; protoze je nezávislý, do­spívá na nejvyssí místo.

51. Myslí-li o sobě samém: ,,Já sám nic nekonám, ničeho nepozívám" - pak mu mizí vsechna hnutí mysli.

52. Odpoutaně září přirozený stav moudrého, nikoli vsak umělý klid posetil­ce, jehoz mysl je plna zádosti.

53. Velkými světskými radostmi se ba­ví, i do osamělých horských jeskyní se uchylují moudří, kteří od sebe odvrhli vsechny bludné představy - neupoutáni, s oprostěnou myslí.

54. Vidí-li bráhmana znalého véd, boz­stvo, poutní místo, zenu, krále nebo příte­le, poctí je moudrý svým pozdravem, avsak ani stopa toho nezůstane v jeho srdci.

55. I kdyz se mu jeho sluhové, syni a zeny, vnuci a příbuzní posmívají a tropí si z něho sasky, nemění jógin své chováni ani v nejmensím.

56. I kdyz je potěsen, není potěsen; i kdyz je tísněn, nepociťuje tíseň: o jeho podivuhodném stavu za těch či oněch okolností vědí jenom ti, kdo jsou mu rovni.

57. Ze se má něco vykonat: toť právě věčný koloběh zivotů - a toho moudří ne­znají, jsouce prázdného tvaru, bez tvaru a změny tvaru, bez poskvrny a vad.

58. I kdyz nic nečiní, je posetilec vzdyc­ky rozptýlen, neboť hnutí jeho mysli jsou prudká. Moudrý vsak, i kdyz činí, co je třeba činit, zůstává nezmaten.

59. Sťastně sedí, sťastně lezí, sťastně přichází a odchází, sťastně mluví, sťastně pozívá - jsa i ve shonu světa míruplné mysli.

60. Kdo díky vlastní svébytnosti nezná hoře, i kdyz zije ve shonu světa jako dru­zí, ten - neotřesitelný jako velké moře a prostý starostí - září v kráse.

61. Pro posetilce se i nečinnost stává činností, pro moudrého nese i činnost plo­dy nečinnosti.

62. Oprosťování od zádosti po majetku a zenách lze vidět často i u posetilců. Roz­plynulo-li se vsak někomu vsechno očeká­vání týkající se těla, kde je u něho zádost, kde oprosťování od zádosti?

63. Vědomí posetilce ulpívá stále na vnímání nebo nevnímání; ale vědomí to­ho, kdo klidně prodlévá v Sobě Samém, nemá - navzdory tomu, ze vnímá, co lze vnímat - formu vědomí.

64. Moudrý je bez zádostí při vsem, co podniká, a zije jako dítě - na něm, jenz je čist, nezůstává nic lpět, i kdyz koná činy.

65. Vskutku, pouze ten je pozehnán stěstím, kdo - jsa znalý Sebe - zůstává za vsech okolností stejný, a i kdyz vidí, slysí, hmatá, čichá a chutná, má mysl prostou zízně.

66. Kde je věčný proud zrodů, a kde zdánlivý svět, kde to, co má být dokoná­no, a kde dokonání - pro moudrého, jenz je vzdy neměnný jako nekonečný pro­stor?

67. Ten vítězí - asketa -, kdo skutečně vsechno odkládá, jehoz bytost je zcela na­plněna vlastní sťávou a jenz je bez jakéhokoli umění a chtění nepřetrzitě sou­středěn.

68. K čemu tu mnoha slov? Vznesený, jenz poznal, co vskutku jest, a netouzí ani po pozitku ani po osvobození, je vzdy a vsude bez chuti.

69. Dvojnost světa, počínaje ,,vesmír­nou myslí", se rozvíjí jen ve slovech. Co by jestě zbývalo činit tomu, kdo jsa čistým poznáním ji opustil?

70. ,,Z klamu povstalo toto vsechno, je to pouhé nic" - kdo má toto přesvědčení, je čistý jako nevnímatelný třpyt a dochází zcela sám sebou klidu.

71. Kdo má podobu čistého třpytu, kdo nevnímá viditelný svět - kde je pro něho příkaz a kde oprostěnost od zádostí, kde zříkání nebo kde téz dosazení klidu?

72. Kdo se třpytí jako nekonečná pod­stata a nevidí prahmotu - kde je pro něj upoutanost či kde spása, kde radost, kde sklíčenost?

73. Na světě vládne - s výhradou po­znání - jen vesmírná salba; bez pocitu ,,já" a ,,mé", bez zádosti září moudrý v kráse.

74. Světec zří svou nepomíjivou, strastí nezatízenou podstatu - kde je pro něj vědění či kde veskerenstvo, nebo kde téz myslenka ,,Jsem tělo" nebo ,,Tělo je mé"?

75. Zanechá-li člověk tupé mysli potla­čování myslenek a jiných podobných cvi­čení, stává se ihned kořistí tlachů a přá­ní.

76. A i kdyz uslysel o této skutečnosti, nevzdává se své posetilosti: navenek je ­- namáhavě usiluje - prost kolísání, vnitřně vsak prahne po smyslových radostech.

77. Komu se rozplynula, díky poznání, osudová setba skutků, ten, i kdyz je v očích světa činný, nenalézá přílezitost, aby něco činil, natoz pak mluvil.

78. Co znamená temnota, nebo co svět­lo, co zřeknutí pro moudrého, který není podroben změně a cítí se vsude dobře? Docela nic!

79. Co znamená moudrost, co schop­nost rozlisovat, nebo co téz oprostěnost od tísně pro jógina, jehoz vlastní způsob bytí je nevýslovný,- jenz je bez jakéhokoli vlastního způsobu bytí?

80. Pro něho není ani nebe ani pekla a rovněz ne osvobození uz v tomto zivotě zde na zemi. K čemu tu mnoha slov? Pro pohled jógina neexistuje vůbec nic.

81. Nesnazí se o zisk, nenaříká nad ztrátou - chladná je mysl moudrého, vpravdě naplněná bozským nektarem.

82. Ten, kdo je bez přání, nevelebí člo­věka, který dlí ve vnitřním míru, ani ne­haní člověka spatného. Lhostejný k ra­dosti i strasti - syt -, nevidí nic, co by měl jestě vykonat.

83. Moudrý si neoskliví světský zivot, ani netouzí vidět átmana. Oprostěn od radosti a hněvu, není mrtev, ani nezije.

84. Neulpívaje na synu, zeně a jiných příbuzných a netouze po smyslových ra­dostech, ba nemaje starostí ani o vlastní tělo, je moudrý prost vseho očekávání a září v kráse.

85. Moudrý je vzdycky spokojen: zije, jak tomu okolnosti chtějí, putuje, kam uzná za vhodné, ukládá se ke spánku tam, kde ho zastihne západ slunce.

86. Ať jeho tělo padá, nebo vstává, ne­má o ně vznesený starosti. Vzdyť úplně zapomněl na celý koloběh zrodů a smrtí, spočívaje ve vlastním bytí.

87. Nevlastní nic; pohybuje se podle li­bosti; je lhostejný ke vsem dvojicím proti­kladů; rozťal vsechnu pochybnost. Nevá­zán k nikomu a ničemu, hraje si, moudrý, blazeně v Sobě Samém.

88. Prost vsech vztahů k okolnímu svě­tu, září moudrý v kráse: hlína, kámen, a zlato pro něj mají stejnou cenu; úplně rozťat je uzel jeho srdce. Vířivý prach vás­ně i temnou tupost setřásl navzdy se se­be.

89. Jemu, jenz nevěnuje pozornost ni­čemu na světě, v jehoz srdci uz není zád­ného rozvazování, jehoz átman je svobo­den a jenz je úplně syt - kdo by se jemu mohl rovnat?

90. I kdyz poznává, nepoznává, i kdyz vidí, nevidí, a i kdyz mluví, nemluví - kdo jiný nez ten, u něhoz jsou vyhlazeny vsechny stopy dřívějsích zivotů?

91. Ať je zebravým mnichem nebo krá­lem - kdo je bez přání, ten září v kráse: opustilo jej příznivé i nepříznivé mínění o věcech světa.

92. Kde je volné pole rozmaru, kde omezení a kde rozhodnutí o pravdě u jógi­na, který se stal ryzí přímostí a dosáhl cí­le?

93. Kdo se prosytil klidem vlastní pod­staty, zbaven vsí strasti a povznesen nad vsechno očekávání, - jak a komu by mohl sdělit, co prozívá v nitru?

94. I kdyz spí, není v hlubokém spán­ku: i kdyz sní, neobestírá ho dřímota; a i kdyz bdí, nebdí moudrý, jsa vzdy a vsude syt.

95. Ten, kdo má poznání, je i v myslen­kách bez myslenek, při vnímání bez vní­mání, s rozumem bez rozumu, při pocitu já bez pocitu já.

96. Není sťasten ani nesťasten, neopro­sťuje se od vásní ani není pln vásní, ne­touzí po osvobození ani není osvobozen, ­nejsa ani tím ani oním.

97. Ten, kdo je pozehnán stěstím, není ani při rozptýlení rozptýlen, ani při sou­středění soustředěn. Ani ve stavu tuposti není tupý, ani v učenosti není učený.

98. Osvobozený je za vsech okolností ve svém přirozeném stavu, nemyslí uz na to, ,,co bylo vykonáno", a na to, ,,co jestě zbý­vá vykonat". Protoze si ničeho nezádá, je vzdy a vsude stejný; zapomněl na ,,učině­né" a ,,neučiněné".

99. Neraduje se, kdyz je veleben; nezlo­bí se, kdyz je haněn. Neděsí se smrti, ne­zdraví s radostí zivot.

100. Čí mysl dosla pokoje, ten neutíká tam, kde se to hemzí lidmi, ani do lesní samoty: ať je v jakémkoli postavení a na jakémkoli místě, zůstává stále stejný

19. zpěv

(Dzanaka pravil:)

1. Vyňal jsem klestěmi - poznáním pravdy - z nitra svého srdce síp: trýznivé, mnohotvárné hloubání.

2. Kde jsou nábozenské povinnosti, kde smyslové radosti či snaha po zisku, kde otázka správného rozlisování, kde dvoj­nost či nedvojnost - pro mne, který mám kořeny ve vlastní velikosti?

3. Kde je minulost, či kde budoucnost, či kde téz přítomnost, kde místo v prosto­ru, nebo kde věčnost - pro mne, který mám kořeny ve vlastní velikosti?

4. Kde je átman, či kde to, co není át­man, kde dobré a nedobré, kde starost či kde také oprostěnost od starosti - pro mne, který mám kořeny ve vlastní veli­kosti?

5. Kde je sen, nebo kde bezesný spánek, a kde téz bdění, kde onen ,,čtvrtý" stav, spočinutí v brahma, nebo kde do­konce strach - pro mne, který mám koře­ny ve vlastní velikosti?

6. Kde je dálka, či kde blízkost, kde vnějsek, a kde nitro, kde hrubost, kde jemnost - pro mne, který mám kořeny ve vlastní velikosti?

7. Kde je smrt, či kde zivot, kde jiné světy, a kde světskost tohoto světa, kde splynutí, kde pohrouzení - pro mne, který mám kořeny ve vlastní velikosti?

8. Dosti uz řečí o trojspřezí - smyslové radosti, zisku a nábozenské povinnosti -, dosti téz řečí o józe, dosti řečí o poznání ­pro mne, který spočívám v Sobě Samém!

20. zpěv

(Dzanaka pravil:)

1. Kde jsou tvorové, nebo kde tělo, kde smyslová ústrojí, nebo kde mysl, kde prázdnota, a kde stav bez očekávání - je-li má pravá přirozenost prosta vsí poskvr­ny?

2. Kde je psaná nauka, kde poznání Se­be, nebo kde mysl odpoutaná od věcí, kde sytost, kde osvobození od zízně - jsem-li navzdy povznesen nad vsechny dvojice protikladů?

3. Kde je vědění, či kde téz nevědění, kde ,,toto", a kde ,,já" či ,,mé", kde upouta­nost a vyprostění, kde podoba mé pravé podoby?

4. Kde jsou osudové následky minulých činů, které se uz začaly objevovat, nebo kde je osvobození jestě v tomto zivotě zde na zemi, a kde ono dokonalé osvobození po smrti - jsem-li vzdy mimo vsechny roz­díly?

5. Kde je ten, kdo koná, kde ten, kdo pozívá; nebo kde je osvícení bez činnosti? Kde jsou vnímatelné věci, a kde výsledek vnímání - jsem-li vzdy bez vlastního způ­sobu bytí?

6. Kde je svět, či kde člověk zádající si osvobození; kde jógin, a kde ten, kdo je bohat poznáním; kde upoutaný a kde osvobozený - jsem-li ve své pravé přiroze­nosti bez čehokoli druhého?

7. Kde je stvoření světa, a kde, jeho zni­čení; kde je cíl, jenz má být uskutečněn, a kde cesta vedoucí k jeho uskutečnění; kde ten, kdo uskutečňuje, nebo kde dosa­zení - jsem-li ve své pravé přirozenosti bez čehokoli druhého?

8. Kde je ten, kdo vyměřuje, nebo kde vyměřování, kde jeho předmět, a kde jeho výsledek, kde něco, či kde nic - jsem-li vzdycky bez poskvrny čistý?

9. Kde je rozptýlení, a kde soustředění na jeden bod; kde posetilost, kde zaslepe­nost; kde radost, či kde sklíčenost - jsem-­li vzdycky bez činnosti?

10. Kde je shon světa, či kde nejvyssí pravda, kde stěstí, nebo kde nestěstí - jsem-li vzdy prost vseho hloubání?

11. Kde je vesmírná salba, a kde věčný koloběh zivotů, kde náklonnost, nebo kde odříkání, kde individuální duse, či kde ono vsepronikající brahma - jsem-li vzdy bez poskvrny?

12. Kde je působení, nebo kde jeho za­nechání, kde osvobození, a kde upouta­nost - stojím-li vzdycky na nejvyssím vr­cholu a spočívám-li takto - jsa nedílný ­stále ve svém přirozeném stavu?

13. Kde je poučení, nebo kde psaná nauka, kde zák, a kde učitel, či kde nej­vyssí lidský cíl - jsem-li prost omezujících vlastností a míruplně blazen?

14. A kde je ,,jest , či kde je ,,není", a kde je ,,jedno", či kde ,,dvě"? K čemu tu mnoha slov? Nejsou mi vůbec k ničemu!