Balety za Ludvíka XIV. (1643-1672)

Balety za Ludvíka XIV. (1643-1672)

Po smrti Ludvíka XIII.Anna Rakouská se stává regentkou a jejím rádcem kardinál Mazarin.

Mazarin, jenz trávil první léta v klásteře v Nervi-slavném svými koncerty-měl velmi zivý zájem o hudbu.Poté jako intendantu kardinála Antonia Barberiniho 1632 byl u svého protektora přítomen vývoji římské opery a seznámil se s nejslavnějsími umělci.Říká se, ze byl milencem slavné zpěvačky Leonory Baroni,kterou pozval do Francie.Anna Rakouská po smutku ocenila jeho smysl pro divadlo a ze zamřízované lóze pozorovala burleskní scény Brighellovy, G.Battisty Andréiniho a dalsích.Nebylo ani pomyslení pořádat balety u dvora,ale přesto při karnevalu roku 1644 byla pozvána do Palais Royal skupina profesionálních tanečníků doprovázená skupinou houslistů,která provedla balet Librairie du Pont ou les Romans-byl to vylozeně balet a entrée-kde definovaly postavy z románů jako Don Quichote, Sancho Panza, Čtyři synové Aimonovi a dalsí.

Od té doby se objevují stále italské vlivy, neboť do Paříze byla pov 424p1512e olána skupina italských zpěváků a návrhář Torelli, jenz byl vynikajícím návrhářem scény a masinerií.Mazarin byl v úzkém styku s italskými umělci a v postavení vsemocného ministra touzil po ukojení svých uměleckých zálib.V roce 1645 jsme svědky dalsí manifestace italského umění v Pařízi, o karnevalu 1645 - provedení krátké hudební pastorály.V únoru 1646 skupina italských zpěváků uvádí operu Francisca Cavalliho Egisteo.Ale bylo zapotřebí prorazit předsudky francouzské společnosti proti opeře, a proto Mazarin vyzval abbé Buttiho,aby napsal libreto a povolává slavného mistra Luigi Rossiho, aby přijel do Paříze zkomponovat novou operu "Orfeo" ,jez se hrál 1647.Úspěch Orfea byl zpočátku velký,ale finanční situace, zhorsená započatou válkou proti Spanělsku a domácí palácové intriky a civilní válka (v letech 1648-1653) nedávaly přílezitost k slavnostem.Naopak roznemohla se italofobia do té míry, ze někteří Italové, jako například Toralli , přejmenovali svá jména na francouzská (Torel).Kdyz se dvůr po porázce Frondy vrátil do Paříze, exponoval Mazarin italskou operu jiz mnohem patrněji.U dvora se opět rozvíjí tradiční francouzsky ballet de cour a italská opera v roce 1654 "Nozze di Paleo e Theti"(text Butti, hudba Caproli) je francouzsko-italským kompromisem a proto má úspěch.(Jiz Rossi vyhrazuje baletu v Orfeovi daleko více místa nez činil v opeře římské.)Kazdá scéna této nové opery končí baletem, jehoz hudba je psána Francouzi je tančen nikoli profesionály jako v Orfeovi, ale králem a dvořany.Je to doklad o tom, ze čistý typ italské opery neprorazil.Mladý král Ludvík XIV. si získal popularitu svého okolí,kdyz se objevil 26.února 1651 na scéně v Palais Royal v baletu Cassandra, v díle, jez nemělo zádný jiný cíl nez dát vyniknout třináctiletému princovi.Po jeho boku tančil subtilní básník Isaak de Benserade, který se později přičinil o plné rozvinutí tohoto zánru.Panovník měl být za půl roku plnoletý, byl obklopen předními slechtici.

Jeho první úspěchy podnítily touhu pořádat dalsí balety (téz jako protiváha k italskému vlivu) a objevuje se 2.května 1651 Ballet des Fetes de Bacchus - s výraznou hudbou Luigiho Rossiho a s výpravou 'kouzelníka' Torreliho.

Francie,plná rivalit a nepořádku, byla ochotna přijmout nadseně svého legitimního panovníka, který slavnostně nastoupil 21.října 1652.Od nového roku se slavnosti znásobily.V únoru (23.) 1653 bylo dávno v karnevalovém období v Salle de Petit Bourbon představení,které zůstalo příkladem, jak vysoko dospěl balet ve svém zánru.Byl to Ballet de la Nuit (1653) - s versi od Isaaka Benserada, výprava od Giacoma Torelliho s hudbou Jeana de Cambefort - zde se jiz jako choreograf uplatnil Pierre Beauchamp.Balet měl velký úspěch a opakoval se jestě 6x.Měl 45 entrée rozdělených do 4 částí.

I.část vypráví o tom, co se stalo jak ve městě tak na venkově od 6. do 9. hodiny večerní,

II.část od 9 do 12 hodin,

III.část od 12 do 3 hodin ráno (král tančil vycházející slunce, odtud "Král Slunce").

IV.část od 3 do 6 ráno.

17.února 1654 tančil král v Le Ballet des Proverbes,s versi Benseradovými, 14.dubna 1654 v opeře Svatby Pelea a Thetis, 3.prosince 1654 v Ballet du Temps, pro karneval 1655 byl slozen Ballet des Plaisirs tančený králem v Louvru.Dalsí zimu bylo baletů jestě více - Beauchamp jich napočítal sedm, z nichz největsím přepychem ve výpravě vynikal Ballet de Psyché ou la puissance de l'Amour 16.ledna 1656 - téma Psyché známe uz z roku 1619, ale nyní slouzilo jako záminka pro řadu bufoherních a vedle toho graciézních entrée. 20.ledna 1657 byl dáván komický Ballet de l'Amour malade, tančený před dvorem a cizími vyslanci.Začínal zpívanou operou - komedií po italském vzoru (verse Benserade, hudba Lully).Čas a Nevole - proti zdravému rozumu, přicházejí osetřovat Lásku, u které asistuje Rozum - dále je vse trochu komické a převrácené:Čtyři kavalíři sebijí o dvě kokety, osm směsných lovců jde na hon s bubínky apod.Jako kontrast s touto vylozeně italskou tančenou fraskou předvádí vévoda de Guise královi 12. února 1657 La Ballet des Plaisirs troubles, dílo Luise se Molliera, Doliveta, Beauchampse - jako sice komické, ale francouzské.

Poněkud váznějsí a důstojnějsí byl balet, v němz tančil 14. Února 1658 panovník - Ballet d Alcidiane, na němz spolupracovali Lully, Boesset a Mollier.

Při karnevalu 1659 tančil král v Ballet de la Raillerie ve 12 entreés - verse od Benserada, hudba Lully.

V květnu 1661 povolal Ludvík XIV. ke dvoru Carla Vigariniho, jehoz první prací byla výprava Ballet des Saissons - 23. července 1661 - verse Benserade, hudba Lully.

Po overtuře zpívané sborem pastýřů tančí sest faunů své entrée. Pak se objeví překrásné fontány a osvětlené kaskády vody a hora s Dianou. Z této hory sestupují nymfy vedené Madame, z nichz jedna zpívá récit chanté. Pak se změní scéna na zahradu, ze které vystoupí Flora a čtyři zahradníci - scéna se změní v obilné pole s bohyní Ceres a osmi zenci - pak se vse změní na vinici, na které česači hroznů tančí páté entreé a naposledy je tu zimní krajina - sedm masek doprovázených zpěvákem tančí sarabandu. Poté vstupuje Jaro, představované králem, které doprovází Hra, Radost, Smích a Hojnost, aby oznámili poslední entreé: vedeny Apollonem přichází devět múz. Balet končí instumentálním koncertem, jenz vyjadřuje harmonii, jez vládne na tomto příjemném večeru. Vse bylo nádherně vypraveno, Vigarini vytvořil mnoho vodních a světelných efektů, kostýmy byly ze zlata, stříbra a drahých látek.

U přílezitosti sňatku Ludvíka XIV. se dávala italská opera Heroule amoureux - s hudbou Cavalliho na text Buttiho, verse Benserade, 7.února 1662 - dílo se setkalo s odporem.Cavalli se vrátil rozčarován do Itálie a po smrti Mazarina jiz pokusy o italskou operu ustávají.Lpí se na tradici dvorského baletu a následující balet z 8.ledna 1663 Ballet des Arts (autoři: Benserade - verse, Lully a Lambert - hudba, Beauchamp, Vertpré a Dolivet - choreografie) měl neobyčejný úspěch a znamenal vítězství francouzské hudby u dvora nad hudbou italskou.

Reprezentantem této hudby je J.B. Lully (1632 - 1687) - nazýván Le Florentin - narozen ve Florencii, syn mlynáře.Bratranec Luisy de Orleans přivezl dvanáctiletého Itala ze své cesty po Itálii své sestřence, aby mohla konverzovat italsky - Lully se stává jejím "garcon du chambre" a strávil zde osm let.Pravděpodobně měl moznost učit se hře na housle a tanečnímu umění, neboť kdyz se v roce 1653 objevil u dvora krále v pěti entreé v baletu de Nuit, byl jiz obdivován.Stal se oficiálním skladatelem instrumentální hudby, spolupracoval s tehdejsími dvorními hudebníky,coz byl Jean Cambefort a .. Lambert, mistr vokální hudby - v rámci baletu vytváří typ francouzského hudebního - elegantního dialogu.Lully dostal od Lamberta nejen jeho dceru a dobré věno, nýbrz osvojil si i jeho hudební styl, typickou francouzskou melodiku a uvědomuje si problém francouzské hudební deklamace.Je to tedy prostředí dvorského baletu, kde Lully, skladatel, tanečník, dramaturg a dvořan v jedné osobě formuje svou hudební řeč po stránce technické i výrazové.V roce 1661 se stal francouzským občanem.Lully spolupracoval od roku 1653 do roku 1655 na dvanácti baletech a od roku 1658 do roku 1671 jich napsal sedmnáct úplně sám.

Posledním velkým baletem, v němz tančil král Ludvík XIV., byl Ballet de Flore - 13.ledna 1669, jehoz autory byla trojice Benserade, Lully, Vigarini, a pak definitivně v divertissementu vlozeném do Mollierovy hry Les Amants magnifiques (tvůrci Molliere, Lully, Vigarini, Beauchamps, Dolivet) - 7.února 1670.Od té doby pak i dvořané a slechtici se zříkají účinkování v baletech a tyto se stávají zálezitostí pouze profesionálů.

V roce 1671 (17.ledna) byl za přítomnosti krále, královny a celého dvora dáván - tragédie - ballet Psyché, za spolupráce Corneille, Molliera, Lullyho, Beauchampa a Doliveta a ve výpravě Vigariniho.Vystupovalo zde 70 profesionálních tanečníků a hudebníků.

Spolupracovníky Lullyho byli přední umělci té doby: malíř Bérain, tanečník Beauchamps a Dolivet, básník Benserade, Racine, Corneille, Molliere.Benseradovi verse dosahovaly skutečné literární výse, hudba Lullyho byla výtečná,jakoz i dekorace a masinerie Torreliho a Vigariniho.Tak se stal balet opět nádherným divadlem, s nímz se dvůr nedovadl rozloučit.

Přední kvality Lullyho jsou snadnost asimilace a neomylnost stylu.V baletu de la Raillerie (1659) předvedl například "rozhovor hudby francouzské s italskou"se stejným mistrovstvím (paroduje oba styly neobyčejně věrně), francouzsky tam zpívá slečna de la Barre, italsky slečna Anna Bergerotti.

Ve stejném roce jako král přestává Lully účinkovat v baletech.Neobrací se vsak k opeře, ale vytváří spolu s Mollierem nový typicky francouzský zánr - comédie - ballet.Je to spojení dvou tradičních forem v nový tvar.Tato spolupráce dvou umělců byla plodná: Les Facheux (1661), Le Mariage forcé (1664), L'Amour medecin (1663), Georges Dandin (1668), Monsieur de Pourceaugnac (1669), Les amentes magnifiques (1670), Le Bourgeois Gentilhomme (1670).Hudba uváděla do Mollierových komedií nejen tance, ale i recitativ, zpěv sólový i sborový - například M. de Pourceaugnac nebo Bourgeois Gentilhomme byly v očích současníků velkými balety, mezi nimiz se hrály Mollierovi texty.

Molliere, vlasním jménem Jean Baptiste Poquelin (1622 - 1673), po létech kočování po venkově přichází do Paříze a dostává se do styku s dvorským baletem.

V komedii Les Facheux (1661) (Obtízní lidé), ke které psal hudbu Pierre Beauchamp, vytvořil téz choreografii jednotlivých entreé.Milenec Eraste na své cestě na randezvous je neustále přerusován a obtězován nepříjemnými lidmi a vtahován do situací, které si nepřeje.Na konci druhého jednání například jej zastaví hráči "boule" a tančí kroky a tanec, který se skládá ze vsech postojů, které se obyčejně dělají při této hře.Tato komedie vznikla proto, ze soubor tanečníků - profesionálů byl malý a mezi jednotlivými entreé musel mít čas se převléci.První comédie - ballet měl úspěch, zejména slečna Girautová, profesionální tanečnice, zde svou veselostí a grácií zaujala diváky.

V Mollierově comédie - balletu Les Mariage forcé (1664) je například osm tanečních entrée.

Úzké pouto, které existovalo mezi aktualitou a dvorským baletem, dalo vzniknout comédie - balletu Měsťák slechticem (Le Bourgeois Gentilhomme) - tato komedie vznikla na objednávku krále a Molliere v ní zesměsňuje turecké mravy, neboť právě v té době sultánův posel byl u dvora zesměsněn pro nezachování etikety.

V této komedii jsou opět čtyři velké taneční plochy:

a)      nejdříve se po vzoru slechticů učí Jourdain tančit - lekci tance provedli tehdy v choreografii Beauchampse Saint André, Favier, Le Pierre a Le Foignard;

b)      scéna zkousky oděvu je roztančena - krejčovský mistr nechává od sesti krejčovských učedníků oblékat Jourdaina, ti dostanou pak spropitné a tančí radostné entrée;

c)      tanec kuchařů, kteří připravují hostinu;

d)      při návstěvě vznesené dámy je ceremonie, jez byla slozena z několika tanečních a zpěvních scén a z malého "připraveného baletu"

e)      finální tanec hudebníků a tanečníků v tureckém oděvu (mezi nimi i Beauchamps).

Stejným způsobem jsou vlozeny taneční a mimické scény v komedii Zdravý nemocný (Le malade imaginaire) - hudbu k této komedii psal tehdy Charpentier, neboť Molliere se nepohodl s Lullym.Scény mimické a tanec jsou vkloubeny do děje a vse končí opět velkým baletem, ceremonií - doktorátem.Molliere tehdy hrál hlavní roli před publikem, které netusilo, ze obdivuje člověka zápasícího se smrtí.

Úzkým spolupracovníkem Lullyho i Molliera byl Pierre Beauchamp (1636 - 1705) - tanečník a zároveň i hudebník.Jeho kariéra byla rychlá,tančil v několika entrée jiz v opeře Les Noces de Pélés et Thétis, a s velkou elegancí, která mu přinesla přízvisko "sans égal" - nesrovnatelný;projevil téz talent pro aranzování entrée.Molliere o něm hovoří, právě tak jako o tanečníkovi Saint André jako o dvojici,která svými kroky, gesty a pohyby vyjadřuje vse.Beauchamp byl vzdělaný, hudebně i výtvarně.V roce 1666 byl jmenován intendantem královského baletu a v roce 1661 prvním ředitelem L'Académie royale de la Danse.V roce 1671 se stal spolu s Perrinem a potom Lullym choreografem Pařízské Opery - pod názvem L'Académie royale de musique.V sedmdesátých létech jsou zde jiz profesionální tanečníci: Saint - André, Le Vacher, choreografové jako Vertpré,Dolivet.Ačkoliv mnoho zenských rolí je jestě v té době tančeno muzi (Beauchamp v páru s Ludvíkem XIV. tančil zenský part, přece jen pro role dryád, bakchantek, koketek se objevují i profesionální tanečnice na scéně dvorského baletu Ludvíka XIV.Je to například mladá Vertpré, dále Giraultová a La Faveurová.Zajímavé je entrée v opeře Hercule amoureux, kde sest dívek tančilo a hrálo na tamburiny a kastaněty.Samozřejmě první dámy království také vystupovaly v baletu de cour, jak jiz bylo vidět z popsaných obsahů.

Po spolupráci s Mollierem se pak Lully věnuje opeře.Nejdříve dostává úkol na výpravné tragédii - baletu Psyché.Tragédie Psyché, na které spolupracovali Corneille, Molliere a Lully, se podobá do té míry jiz opeře, ze později Lully, pozměnil deklamované verse za recitativ ji nemohl uvést v operním repertoáru.Psyché byla hrána 17.ledna 1671.Po několika týdnech zahájila Akademie (pařízská Opera) svou činnost.Začátkem roku 1672 odkupuje Lully Perrinovi jeho privilegium a stává se pánem Akademie a uvádí své dílo - operu Cadmus a Hermiona 1672 - a vytváří tak typ francouzského hudebního dramatu.Jeho "tragedie lyrique" je syntézou italské opery a baletu de cour.Kdyz se stal v roce 1672 ředitelem pařízské Opery Lully,byla tam zároveň zřízena taneční skola pro 12 tanečníků a 12 dívek.

Jezuita Claude Francois Monestrier byl tehdy autoritou ve vsem, co se vztahovalo ke dvorským slavnostem.Zachovalo se několik teoretických knih, z nichz "Des Ballets anciens et modernes" vysly v Pařízi r.1682, v nichz konstatuje:"Vsechna umění se sobě podobají svým úsilím napodobit přírodu . odlisují se pouze prostředky.

Absolutismus, který dosahuje ve Francii pevné podoby za vlády Ludvíka XIV., přinásí rozvoj barokního umění nejen na dvoře panovníka, jehoz lesk je v popředí vseho zájmu, ale i na slechtických a panovnických dvorech celé Evropy.Obliba v divadelním umění, opeře, v architektuře je vseobecná.Baroko je odrazem společenského zivota panské třídy - feudálů, apotheosou lesku absolutistického dvora.

Lesk zivota se promítá i do literatury a dramatu.Představitelé klasicismu jsou Pierre Corneille (1606 - 1684) a Jean Racine (1639 - 1699).Zákonodárcem klasicismu ve Francii je Nicola Boileau, jenz ve svém díle L'art poetique 1674 pozaduje od tragédie, aby měla pravdivost a váseň.Respektuje antické drama.Teorie jednoty místa, času a děje.

Taneční umění, jehoz význam u dvora a ve společnosti nyní nebyl pouze ve výuce společenských tanců, ale v choreografii baletů, dostává svoji oficiální instituci v zalození L'Académie royale de la Danse v roce 1661.- Tato Akademie měla za účel shromázdit tehdejsí baletní mistry a choreografy a jejím dalsím úkolem bylo zvýsit taneční úroveň v chreografii i provedení.Bylo zde shromázděno třináct význačných tanečních mistrů.Ředitelem této akademie se stal Beauchamps (1661 - 1680); jeho nástupcem byl Louis Pécour.Byly zde kodifikovány dvorské tance, jejich stavba, výuka (princip en dehors, pět základních pozic atd.).Kazdý rok byly konány veřejné zkousky.

Příchodem profesionálů na scénu a otevřením pařízské Opery nastává rozvoj taneční techniky.

Louis Pécour (1655 - 1729), velké jméno tehdejsího světa, je zákem Beauchampsovým.Debutoval v Lullyho opeře Cadmus a Hermione.V létech 1687 - 1703 se stává nástupcem Beauchampsovým jak v Akademii tance, tak jako choreograf v Opeře.

Nicolas Blondy (1675 - 1747), synovec a zák Beauchampův , se stává 1691 členem Opery a tančí v mnoha baletech Lullyho a Campry.Platil za nejlepsího "danseur noble" ve své době.

Jean Ballon (1676 - 1739) byl partnerem Prévostové a učitelem Sallé a Camargo.Stal se po Pécourovi baletním mistrem v Opeře.Termín ballon pro vznosný skok a měkký dopad je odvozen od jeho umění.Stal se r.1691 členem Opery, tančil v roce 1695 s Pércourem, Blendim a Prévostovou v baletu Les Saisons.

Mlle Fontaine byla první zenou, která tančila v pařízské Opeře, objevila se poprvé v baletu Le Triomphe de l'Amour od Quinolta a Lullyho v roce 1681.

První étoile pařízské Opery je Mlle de Subligny, tančila tam 1688 - 1707 (nemohla podepsat smlouvo,jelikoz neuměla psát).

Francoise Prévostová (1680 - 1741) debutovala v pařízské Opeře 1699 v Lullyho opeře Atys a pak byla 30 let primabalerinou pro svou grácii, lehkost a elegantnost v tanci.

V muzském tanci se zde rozvíjela solidnost póz - az k takzvané francouzské skole, jejíz předností je smysl pro harmonii, půvab a zrod danseur noble (vsechny dvory měly francouzské učitele tance).K rozvoji tance přispěly také dvě učebnice:

Pierre Rameau - Le Maitre a danseer z roku 1725 (anglický překlad vznikl brzo v roce 1728 pod titulem The dancing master) a před ním vydal zák Pécourův Raul - Anger Feuillet v roce 1700 - Choréographie ou l'art de décrire la danse (Umění zapisovat tanec), sbírku společenských tanců i tanců, které se provozovaly v operách.Některé tance totiz přesly ze scény do společenských bálů, jako "Bourrée de Pércour" nebo "Bourrée d'Achile".(V tehdejsí terminologii "choreografia" znamenalo - zápis tance.Teprve později přesel tento termín na tvůrce baletu.)[1]