Charakteristiky ekologických skupin (= biotopů) České republiky

1. cvičení

BUČINY a BUKOJEDLINY

Lesy s dominantním bukem lesním, někdy s příměsí těchto dřevin: javor mléč, javor klen, lípa srdčitá, jedle bělokorá, smrk ztepilý. Stromové patro je u hospodářsky ovlivněných porostů zapojené, pralesovité porosty mají různověkou strukturu, nerovnoměrný zápoj a vyvinuté nizsí stromové patro. Keřové patro je závislé na stavech zvěře-chybí nebo je slabé. Bylinné patro velmi variabilní, v závislosti na mnozství a kvalitě humusu a dostupných zivin je větsinou středně zapojené (u nahých bučin můze chybět úplně)

Bučiny se vyskytují na svazích i plosinách v oblastech s mírnou a vlhkou zimou a nepřílis suchým létem. Optimum rozsíření v suprakolinním az submontánním stupni (400-800m n.m., horské klenové bučiny i 1100m). Na severních svazích sestupují i níze, na závětrných svazích i v polohách vyssích. Rostou na zivinami bohatých i chudsích, zprav. hlubsích, často kamenitých půdách.

Bučiny jsou vázány na klimaticky příhodné oblasti okrajových pohoří Českého masívu a na kopcovinu az vrchovinu ve vnitrozemí Čech a Moravy. V Karpatech se vyskytují předevsím v MS Beskydech, Chřibech a vyssích polohách BK. Dělíme je na 4 typy:

A)   Květnaté bučiny, lipové bučiny a jedlobučiny na silikátových půdách podhorského a horského stupně

B)   Horské klenové bučiny

C)   Květnaté vápnomilné bučiny

D)   Acidofilní bučiny

KLIMAXOVÉ SMRČINY

Jehličnaté lesy s dominantním smrkem ztepilým, který tvoří různověké porosty. Zápoj stromového patra kolísá od 30-90%. V keřovém patře se uplatňují i listnáče-javor klen, jeřáb ptačí, výrazný podíl chamaefytů, bylinné patro dosti zastíněné a má prom 22422c221w 3;nlivou pokryvnost; mechové patro dobře vyvinuté (az 90%).

Smrčiny se vyskytují od submontánního stupně výse. V nizsích polohách mezofytika jde o azonální vegetaci na podmáčených, oglejených nebo zraselinělých půdách a vrcholových návětrných polohách kopců a skalnatých hřbetů. Jsou převládající klimaxovou vegetací oreofytika. V horách jsou smrčiny rozsířeny předevsím na svazích a plosinách horských hřbetů s podzolovými a kamenitými půdami, vzácněji na rankerech a na extrémních stanovistích (sutích a skalních výchozech - jen klimaticky příznivé)

Rozsířeny v horských oblastech celé ČR, zejména: Novohradské hory, Sumava, vrcholové partie Českého lesa, Slavkovského lesa, Brd a Čsm.vrchoviny, Krusné hory, Jizerské hory, Krkonose, Králický Snězník a Hrubý Jeseník, MS Beskydy, ve výskách (450-600-) 950-350 m n.m.

A)   Horské třtinové smrčiny

B)   Raselinné a podmáčené smrčiny

C)   Horské papratkové smrčiny

SUBALPÍNSKÁ SPOLEČENSTVA

Keřová a bylinná společenstva nad horní hranicí lesa s velmi různým flor. slozením a ekologií stanovisť.

A)   Subalpínská keříčková vegetace - s domimantními druhy Vaccinium myrtillus,

V. vitis-idaea, Calluna vulgaris.

B)   Subalpínská vysokobylinná vegetace - porosty vysokých trav, sirokolistých bylin a kapradin 40-150 cm s vysokou pokryvností, druhově bohaté porosty, na chráněných závětrných místech, v okolí potoků a pramenisť v blízkosti horní hranice lesa s přesahem do lesních porostů. Výskyt na místech s vyssí sněhovou pokrývkou a zásobené vodou a zivinami. Krkonose, Hrubý Jeseník, Králický Snězník, vzácně jinde.Výskyt relativně teplomilných druhů ve vysokých polohách.

C)   Kosodřevina - porosty borovice kleče na plosinách a mírných svazích s příměsí nízkých smrků, jeřábu a vrby slezské. Časté nenáročné acidofilní byliny, na vlhčích místech druhy vysokobylinných niv, ve výskách 1200-1450 m n.m., výjimka 1050m, přirozeně jen Krkonose a Sumava (zde vzácně), jinde jen vysazená.

D)   Subalpínské listnaté křoviny - rozvolněné porosty listnatých křovin - Betula carpatica, Salix lapponum, S. silesiaca, Sorbus aucuparia, Rosa pendulina, Daphne mezereum, Lonicera nigra, Prunus padus, Ribes petraeum, výska 0,5-5 m, bylinné patro s druhy vysokobylinných niv. Svahy sudetských karů, podél potoků, lavinové dráhy; vázány na vlhčí půdy. Krkonose, Jizerské hory, Hrubý Jeseník.

2. cvičení

HABROVÉ a BUKOVÉ DOUBRAVY

Květnaté, mezofilní dubohabrové az dubolipové háje mezotrofních az eutrofních stanovisť jako klimaxová vegetace nízinného az pahorkatinného stupně (svaz Carpinion).

Lesy tvořené habrem, dubem zimním (i d. letním), s příměsí buku, lípy, břízy nebo babyky. Podle způsobu obhospodařování a ekologie stanovistě kolísá podíl hlavních dřevin od čistě habrových po čistě dubové. Keřové patro je dobře vyvinuto (při přezvěření az 0)-líska obecná, hlohy, zimolez pýřitý, javor babyka. V bylinném patře se vyskytují druhy listnatých lesů bězné i v bučinách, ale také relativně teplomilnějsí mezofilní lesní druhy (zvonek brosvolistý, marulka klinopád, konvalinka vonná, medovník meduňkolistý, černýs hajní). Na jaře před olistěním dřevin se vyvíjí nápadný aspekt s geofyty (sasanky, dymnivky). Mechové patro nevýrazné.

Vyskytují se na zivinami bohatých, hlubsích půdách kyselých i bazických hornin, na svazích i plosinách. Časté jsou v podobě pařezin (vliv na síření habru na úkor dubu a buku). Výskyt v celé ČR, od nízin (sussí místa) az do 450 m (vzácně az 550m).

A)    Hercynské dubohabřiny - celé Čechy, Z část Moravy, černýs hajní

B)     Karpatské dubohabřiny - ostřice chlupatá, karpatská část ČR

C)    Polonské dubohabřiny - území zásahu kontinentálního ledovce, oglejené půdy, více vlhkomilných druhů, vyssí účast lípy, slezská část Moravy

D)    Panonské dubohabřiny - jen J Morava, bazické podklady, vyssí podíl teplomilných druhů, v keř. patře i dřín, svída, babyka.

Buk můze být jako příměs ve vsech typech.

3. cvičení

KYSELÉ DOUBRAVY

(=acidofilní doubravy). Druhově chudé lesy s různou vlhkostí s dominantním dubem zimním (i letním), k němuz se druzí bříza bělokorá, jedle bělokorá, bříza pýřitá, borovice lesní, topol osika. Keřové patro chudé, častěji jen krusina olsová. V bylinném i mechovém patře nízká diverzita nenáročných acidofytů.

Výskyt na kyselých půdách (oligotrofní kambizemě), na minerálně chudých silikátových substrátech, od níziny do podhůří (do 600 m), roztrouseně v celé ČR, nejhojněji v S, stř. a Z Čechách, v moravských Karpatech vzácně. V jizních Čechách jsou převládajícím typem potenciální vegetace.

A)    Suché kyselé doubravy - DBZ+BO+BR, s metličkou křivolakou, kostřavou ovčí, bikou bělavou, lipnice hajní, vřes obecný, brusnice borůvka, hojně acidofilní mechy.

B)     Teplomilné kyselé doubravy - totéz, vyssí podíl teplomilných prvků (kručinka chlupatá, ostřice nízká, medovník, tolita lékařská), více v teplých oblastech na silikátových horninách

C)    Vlhké kyselé doubravy - DBL+BR+BO+DBZ, bříza pýřitá, osika, krusina, dom. bezkolenec nebo ostřice třeslicovitá v bylinném patře, mělké snízeniny, plosiny, stř. a S Čechy, S Morava.

D)    Borové doubravy - druhově chudé BO+DBZ, dom. keříčků-vřes, brusnice, hasivka, metlička, hojně acid. Mechy, zivinami chudé, písčité půdy, hojně S Čechy

E)     Kyselé doubravy na písku - DBL+BO, v bylinném patře kostřava ovčí, vřes, lipnice úzkolistá, význačný podíl psamofytů, Pleurozium; váté písky, Polabí, Hodonín

BORY

Primární bory s dominantní BO, s příměsí DBZ a BR, bylinné patro chudé nebo na bazických podkladech bohaté a pokryvné. Významné jsou mechy a lisejníky.

Svahy, skalní ostrozny, vzácně i rovinky na minerálně chudých i bohatých substrátech, kamenité, mělké výsusné půdy, rankery. Do nadmořské výsky 400m.

Česká křídová tabule, zaříznutá říční údolí, hadcové ostrůvky po celém území ČR.

A) Boreokontinentální bory - BO+BR,DBZ, krusina, v bylinném patře spoře metlička, kostřava ovčí, keříčky, na hadcích i bezkolenec, druhy vysychavých půd, skalních substrátů, serpentinofyty, někdy přítomnost teplomilných druhů, mechové patro výrazné. Podkladem tvrdé minerálně slabé horniny, pískovce, písky, hadce, nedostatek půdní vláhy. V českém masívu roztrouseně.

B) Lesostepní bory - řídké i zakrslé lesy s dom. BO (+ BR, DBZ) s bohatým keřovým patrem s teplomilnými druhy křovin. Bylinné patro velmi bohaté a pokryvné-předevsím bazifyty a teplomilné druhy, často vzácně a chráněné (vstavačovité), zajímavý je společný výskyt eurosibiřských lesostepních, submediteránních, druhů teplomilných trávníků, skalních stepí i lesních acidofytů. Severní Čechy, Ústěk.

C) Hadcové bory - rozvolněné lesy s BO, s dřisťálem, krusinou, v bylinném patře hojně bazifyty, demontánní i dealpinské druhy, serpentinofyty i teplomilné druhy, mechové patro pokryvné. Hadcové ostrůvky na Jihlavce a Zelivce.

SIPÁKOVÉ DOUBRAVY, LESOSTEPI

Teplomilné doubravy na bazických i jiných substrátech v oblastech teplomilné květeny (Termofytikum). Ve stromovém patře dub sipák, DBZ i DBL, v keřovém i bylinném patře teplomilné panonské i submediteránní druhy, příměs hajních mezofilních druhů.

A)    Sipákové doubravy - světlé doubravy s dom. sipákem, vz. s DBZ, bohatě vyvinuté keřové patro s dřínem, hlohy, ptačím zobem. Bylinné patro bohaté, bazifyty+termofyty-válečka prapořitá, ostřice nízká, kamejka modronachová a tolita lékařská. Výslunné svahy v teplých a suchých oblastech na minerálně bohatých horninách-vápence, čediče, slínovce, vápnité pískovce a slepence do 400 m n.m. V teplých oblastech (Č.Středohoří, okolí Prahy, Č.kras, Křivoklátsko, J Morava).

B)     Sipákové doubravy na sprasi - pouze J Morava, v bylinném patře vyssí podíl druhů vázaných na střídavě vlhké půdy.

C)    Panonské doubravy na písku - endemické společenstvo hodonínské Dúbravy a Bořího lesa u Valtic na plosině vátých písků s podkladem terciérních sedimentů. Mírně vlhké, ale vysýchavé půdy s dominancí ostřice doubravní (Carex fritschii) a velmi bohatým spektrem floristických prvků (velmi vysoká diverzita od vlhkomilných po xerofilní, od acidofytů po bazifyty).

D)   Mochnové doubravy - nejméně xerofilní, druhově velmi bohaté s příměsí acidofytů i hajních druhů, výskyt druhů střídavě vlhkých půd. Na tězkých půdách v teplejsích oblastech.

Lesostepi=světlé, prořídlé teplomilné doubravy střídané stepními světlinami (i skalkami) s nelesní xerotermofilní vegetací - "střídání lesa a stepi", v nasí středoevropské poloze podmíněno expozicí a podkladem, nikoliv klimaticky!

SKALNÍ STEPI

A)   Skalní vegetace s kostřavou sivou nebo pěchavou - otevřené trávníky skalnatých svahů s petrofyty-kostřavou sivou, česnekem chlumním a dalsími teplomilnými druhy s sirsí ekologickou amplitudou (hvozdík kartouzek, prysec chvojka) a sukulentů, dále druhy skalních stěrbin - tařice, sleziníky, časté jsou lisejníky a polstářkovité mechy. Sem patří i porosty pěchavy s dealpinskými druhy na vápencových bradlech. Na výslunných skalnatých svazích v suchých a teplých oblastech, podkladem vápence az horniny krystalinika, v mnoha případech se jedná o primární bezlesí v celém období postglaciálu. Sev. a stř. Čechy, často zaříznutá říční údolí, ale i pahorky s vystupujícím podkladem. Na jizní Moravě ve vegetaci zapojeny druhy panonské, které do Čech nezasahují.

B)   Úzkolisté suché trávníky - (= xerotermní nebo stepní trávníky, stepi), u nás podmíněny podkladem a expozicí. Zapojené nízké spol. s dominancí trsnatých travin - kostřavy, ostřice, kavyly, porosty jsou druhově bohaté s vysokým podílem vytrvalých bylin. Výslunné svahy o různém sklonu na bazických (převázně) horninách, od mělkých rendzin a rankerů po hluboké půdy na sprasi, větsinou sekundární vegetace po teplomilných doubravách. Častý výskyt chráněných druhů.

4. cvičení

SUŤOVÉ a ROKLINOVÉ LESY

Lesní společenstva na strmých svazích s výchozy skal nebo s výrazným půdotokem, rokle, dolní části svahů a svahová úpatí s akumulací balvanů nebo jiného suťového materiálu. Podlozí tvořeno tvrdými horninami, silikáty i vápenci, půdy hlubsí, ale s vysokým obsahem skeletu, bohaté zivinami s velmi dobrou mineralizací opadu, často vlhké, ale ne trvale zamokřené.

Extrazonální maloplosné porosty rozsířené od pahorkatin do horských poloh (do 800-900m), po celém území ČR, v Českém masívu častěji nez v Karpatech.

Stromové patro je druhově bohatsí, převládají dřeviny, které snásejí specifický suťovitý a kamenitý podklad-javor mléč, j. klen, jasan ztepilý, lípa srdčitá, l. velkolistá, jilm drsný, v nizsích polohách také habr, ve vyssích buk lesní, který střídá lípu. Vzácně tis červený. Keřové patro taktéz bohaté, v bylinném patře málo ekologicky specializovaných druhů (druhy jasano-olsových luhů, dubohabřin, bučin). Typické zastoupení nitrofilních a vlhkomilných druhů, někdy výrazné dominanty stínomilné druhy Lunaria rediviva, Aruncus vulgaris, vzácně druhy teplomilných doubrav.

LUZNÍ LESY

Světlé lesy z druhů snásejících dočasné zamokření na potočních a říčních aluviích, lesních pramenistích a v terénních snízeninách s kolísající podzemní vodou; ve vsech vegetačních stupních. Typický výskyt nitrofytů v bylinném patře.

A)    Horské olsiny s olsí sedou - smísené porosty s olsí sedou, klenem, jívou, smrkem s vlhkomilnými bylinami vyssích poloh i vysokobylinných niv; chybí květnatý jarní aspekt. Zaplavované břehy horských bystřin v okrajových pohořích ČR.

B)     Údolní jasanovo-olsové luhy - porosty s dominantní olsí lepkavou nebo jasanem ztepilým s příměsí dalsích listnáčů, keřové patro husté s převahou zmlazujících dřevin E3. V bylinném patře převaha vlhkomilných druhů, v nizsích polohách slabě vyvinut jarní aspekt (Ficaria, Anemone, Chrysosplenium).

Břehy středně velkých az malých toků (s výjimkou úvalů velkých nízinných řek a horských bystřin), svah. lesní pramenistě a terénní snízeniny s hladinou dočasně vystupující nad povrch půdy, od níziny do hor v celé ČR.

C)    Tvrdé luhy nízinných řek - jilmové a topolové doubravy a jaseniny s dominantním dubem letním nebo jilmem habrolistým, jasanem, příměs jiných dřevin, keřové patro tvořeno semenáčky dřevin E3. Bylinné patro druhově bohaté s bohatým aspektem jarních geofytů. Výskyt v říčních úvalech a nízinných pánvích v teplé a relativně suché klimatické oblasti na vysokých jílovitohlinitých a hlinitých náplavech. Pravidelné nebo občasné záplavy (častěji na Moravě), výkyvy podzemní vody az 2m. Dolní Poohří, dolní Povltaví, niva Labe, dolní Podyjí, Dyjsko-svratecký, Dolnomor. i Hornomoravský úval, vzácně Poodří, Ostravská pánev. Jihomoravské typy se lisí výskytem Fraxinus *danubialis, Populus alba, P. x canescens, Leucojum aestivum.

D)      Měkké luhy nízinných řek - světlé porosty tvořené vrbou bílou (s příměsí vrby křehké), topolu černého, v  panonské oblasti i jasanu podunajského a topolu bílého. Keřové patro tvořím semenáčky dřevin E3. V bylinném patře vlhkomilné az mokřadní (také bahenní i vodní) druhy, časté nitrofilní druhy, lijány (Humulus, Calystegia, Solanum). Pravidelné, často dlouhotrvající záplavy omezují rozvoj dřevin, hladina podzemní vody silně kolísající=faktory podmiňující výskyt těchto společenstev. Náplavy hlinitých az jílovitých sedimentů, zivinami (i N) dostatečně zásobených.. V sirokých nivách nízinných řek (200-220m), břehy řek a slepých ramen, v Polabí, moravských úvalech a Ostravské pánvi.

POBŘEZNÍ KŘOVINY

A) Vrbové křoviny hlinitých a písčitých náplavů vegetace keřových vrb vytváří +- uzavřené porosty o výsce 2-5 (10) m, slození bylinného patra velmi různorodé, vlhkomilné, luční, nitrofilní i ruderální druhy. Na březích řek a potoků v jejich dolních a středních toků a větsích potoků od nízin do podhůří, 200-550 m n.m., v celé ČR. Druhotně na březích toků po vykácených luzích. Ve vyssích polohách jde o náplavy stěrkopískové, porosty heliofilní. Porosty vystaveny mechanickému působení silného vodního proudu, ve vyssích polohách i poskození při tání sněhu. Dominance vrby trojmuzné, v. kosíkářské nebo vrby křehké (az stromové patro). Někdy jarní aspekt - Ficaria. Po ataku stromů (zvýraznění stromového patra) ústup společenstva.

B) Vrbové křoviny stěrkových náplavů - pobřezní porosty křovitých vrb 3 (-5) m vysokých s dom. Salix daphnoides, S. eleagnos, S. fragilis, S. purpurea, S. triandra, příměs dalsích dřevin - olse sedá, topol osika. Stabilizované porosty i mladé na nových stěrkových lavicích. V bylinném patře vlhkomilné a ruderální druhy z okolní vegetace nebo druhy splavené z vyssích poloh, horské a podhorské. Na náplavech jak v korytech toků, tak na pobřezních stěrkových lavicích. Výskyt: jen SV Morava-Beskydy a Podbeskydí, 250-750 m n.m.

VODNÍ TŮNĚ (Makrofytní vegetace stojatých vod)

A)    Vegetace přirozeně eutrofních a mezotrofních  stojatých vod - vegetace ponořených nebo na hladině plovoucích rostlin, kořenujících nebo nekořenujících v substrátu dna, porosty mohou 1-2 vrstevné - submerzní vrstva a vrstva vodní hladiny (tam významně okřehkovité r., rdesty, leknínovité r.), větsina druhů nesnásí vyschnutí vody a netvoří tím morfologicky odlisné typy.

Přirozeně eutrofní a mezotrofní stojaté az mírně tekoucí vody nízin a pahorkatin (podhůří)-mrtvá ramena řek, aluviální tůně a klidné úseky toků, rybníky. Vodní rezim vyrovnaný, nedochází k periodickému vysýchání, roztr. po celém území ČR.

B)     Vegetace mělkých stojatých vod - vodní vegetace 1-2 (-3) vrstevná, nad hladinou 3. vrstva tvořena lodyhami kvetoucích makrofyt, ojed. i helofyty (halucha). Větsina rostlin kořenuje ve dně, je obojzivelná, v závislosti na výsce hladiny tvoří morfologicky odlisné typy, vodní hladina kolísá, nádrze mohou az zcela vyschnout-tvorba terestrických forem makrofyt. Sem mohou pronikat dalsí suchozemské rostliny (dvouzubec). Výskyt: mělké vodní nádrze v nízině-pahorkatině (podhůří), aluviální tůně, mrtvá ramena, mělké okrajové zóny rybníků, pískovny, příkopy, kanály. Voda je přirozeně eutrofní, substrát dna je různého charakteru. Roztr. po celé ČR-zvl. Polabí, Poohří, dolní Podyjí.

C) Vegetace oligotrofních jezírek a tůní - druhově chudá vegetace mělkých raselinistních tůněk (převázně bublinatky), účast i některých sáchorovitých a zábělníku, které sem okrajově zasahují. Ve vodách vyssí obsah dvoumocných prvků. Výskyt: tůňky na raselinistích, na okrajích oligotrofních az dystrofních vodních nádrzí (rybníků). Vzácně v chladnějsích a vlhčích oblastech celé ČR, Sumava, Chebsko, Doksy, Č.Ráj, Čsm.vrchovina, Třeboňsko.

5. cvičení

BAZINATÉ OLSINY

Světlé porosty olse lepkavé (místy slabě bříza pýřitá), v keřovém patře Frangula alnus, Rubus idaeus, Sorbus, Padus racemosa. Kopečkovitý mikroreliéf přízemního patra podmíněn výskytem trsnatých ostřic a následně rostou vyvýseninách (bultech) kapradiny, ve snízeninách (slencích) mokřadní ostřice a dalsí helofyty. Časté acidofilní mechy.

Rostou v zamokřených terénních snízeninách, na plosinách v sirsích říčních nivách, v pramenných pánvích, zbahnělé okraje rybníků, lesní močály a úvaly řek, v nízině az pahorkatině 150-400 m n.m. V půdě nadbytek vody stagnující po větsinu roku v úrovni povrchu nebo dlouhodobě přeplaven, nedostatečně provzdusněné, tězsí, zbahnělé, s vrstvou slatiny. V dolních částech niv větsích řek se nevyskytují. Výskyt po celé, území ČR, zvl. Třeboňská pánev, Dokesko, Kokořínsko, Chebsko, Plzeňsko, SV Čechy, Ostravsko.

PRAMENISTĚ

Pramenistě vznikají na plochách několika málo m² na vývěrech podzemní vody a v okolí pramenných struzek v lučních i lesních společenstvech. Ve vegetaci výrazně dominují mechy i řasy, na osvětlených místech také ostřice, suchopýry, přesličky a dalsí (zdrojovka, řeřisnice hořká, mokrýs střídavolistý, ptačinec mokřadní).

Pro pramenistě je důlezitý trvalý zdroj tekoucí pramenistní vody. Druhové slození ovlivněno chemismem vody (tvorba pěnovců-hydrouhličitany) a její teplotou.

Výskyt: roztrouseně a maloplosně po celém území ČR od kolinního do subalpínského stupně.

A)    Pěnovcová luční pramenistě - na svahových pram. slatinistích se slatinnými druhy, vysoký obsah Ca, HCO₂ i Mg, vznik inkrustací, usazování minerálních sedimentů na zbytcích rostlin, horninotvorné spol. Předevsím karpatská pohoří.

B)     Pěnovcová lesní pramenistě - s malým podílem cévnatých rostlin, předevsím dominují měchy, tvorba inkrustací

C)    Luční pramenistě - na vydatných pramenných vývěrech, není tvorba pěnovců, nízký obsah Ca ve vodě, nízkobylinná vegetace, oligotrofní a eutrofní druhy, pahorkatina az submontánní pásmo, okrajová pohoří a Zďárské vrchy.

D)    Lesní pramenistě - s řídce zapojenou bylinnou nebo mechovobylinnou vegetací nebo i bez vegetace, převazují mokř lesní ostřice a trávy, z ostatních řeřisnice, mokrýs, devětsil bílý; měkká voda, nizký obsah Ca, na humózních i kamenitých půdách i mokrých skalách. Po celém území ČR, nejvíce v podhorských a horských polohách.

E)     Subalpínská pramenistě - nesouvisle zapojená pramenistě nad horní hranicí lesa, mohou převládat byliny i mechy: ostřice, suchopýrek, trávy, sítiny a jiné horské druhy, výskyt i na lavinových drahách i podél potoků. Půdní profil mělký, někdy i na skalách, voda má různý chemismus, nejčastěji neutrální, bez tvorby inkrustací. Krkonose, Králický Snězník, Hrubý Jeseník.

SLATINNÉ LOUKY

Plochá, minerotrofní raselinistě az louky s ostřicovo-mechovou vegetací, někdy extenzívně kosenou, s velmi dobře vyvinutým mechovým patrem a nízkým-středně vysokým bylinným patrem podle druhu dominantní ostřice, keříčky vzácné. Z ostřic dominují ostřice Davallova, o. jezatá, o. rusá, o. obecná, o. prosová a o. zobánkatá, suchopýry, jiné traviny, přesličky,  ostatní dvoudělozné, mechy-raseliníky a mechy rostoucí na slatinách.

Minerotrofní raselinistě s vyvinutou vrstvou organogenních sedimentů (slatiny, raseliny), o různé mocnosti, zásobované podzemní vodou obohacenou o Ca a dalsí kationty. Výskyt na pramenech, na okrajích vodních nádrzí a v nivách potoků a řek (dříve). Ohrozený typ biotopu s mnoha vzácnými a ochranářsky významnými druhy. Od nejnizsích poloh po subalpínský stupeň.

A)    Vápnitá slatinistě - nejvyssí obsah Ca, plochá údolní i svahová pramenistní raselinistě, dříve typicky v Polabí a na Dokesku, východní Čechy, Bílé Karpaty.

B)     Nevápnitá mechová slatinistě - plochá nebo slabě čočkovitě vyklenutá ostřicovo-mechová raselinistě s bohatým mech patrem a různě zapojeným bylinným patrem. Převládají nízké i středně vysoké ostřice a rostliny náročné na minerály (=slatinné druhy), na zraselinělých půdách s vegetací nízkých mezotrofních ostřic. Výskyt-údolní i pramenistní mezotrofní i eutrofní raselinistě a raselinné louky s různou mocností humolitu. Roztr. po celém území ČR s výjimkou nejteplejsích oblastí, hlavně na horninách krystalinika a slabě vápnitých sedimentech (J část Sumavy, Třeboňsko, Jihlavské a Zďárské vrchy, Opavsko, Drahanská vrchovina).

C)    Přechodová raselinistě - plochá raselinistě se středním obsahem zivin a různě mocným horizontem raseliny (do 2m), relativně druhově bohaté společenstvo s vysokým podílem raseliníku.V chladnějsích oblastech na minerálně chudých podkladech, reakce půdy slabě kyselá.

RASELINISTĚ (=VRCHOVISTNÍ RASELINISTĚ)

Charakteristický vyklenutý tvar s okrajovým stupněm a obvodovou zónou (lagg). Povrch bývá členěn na vyvýseniny (bulty) a zvodnělé snízeniny (slenky). Na tvorbě raseliny se podílí předevsím různé raseliníky, které jsou dominantní slozkou společenstva. Příměs tvoří drobné keříky a několik málo sáchorovitých druhů. Místy vstupuje na lozisko borovice kleč a časté jsou lisejníky.

Jsou to ombrotrofní=srázkami zásobená, horská raselinistě, vznikající v bezodtokých snízeninách nebo na pramenech. Reakce kyselá-silně kyselá, zivin velmi málo (oligotrofní az dystrofní prostředí). Vrstva raseliny více nez 2m s vysokým podílem organických částic. V okrajových pohořích celého státu, vzácněji ve středních polohách (Třeboňsko, Zďárské vrchy, Jihlavské vrchy, Drahanská vrchovina).

6. cvičení

MEZOFILNÍ LOUKY

Nízkostébelná az vysokostébelná vegetace s dominantními travami (Alopecurus pratensis, Anthoxanthum odoratum, Arrhenatherum elatius, Dactylis glomerata, Festuca pratensis, F. rubra, Holcus lanatus a Poa pratensis) a bylinami rodů Cirsium, Geranium, Trifolium aj. Převaha některých druhů je závislá na počtu sečí během sezóny a obsahu zivin v půdě - tím je dána i výska a zápoj porostů. Mechové patro často chybí, jindy nepřesahuje 10% pokryvnosti.

Jsou to pravidelně sečené a pasené plochy od nízin do podhůří. Vyskytují se jak na zivinami bohatých, sezónně zaplavovaných a vlhkých půdách v nivách potoků a řek, tak na zivinami chudsích vysychavých půdách na mírných svazích a plosinách. Časté v okolí lidských sídel. Výskyt po celém území ČR od nízin do hor. Plosně nejrozsáhlejsí jsou v oblastech s extenzívním zem. obhospodařováním.

A)    Mezofilní ovsíkové louky - Louky nízin a pahorkatin s dominantním ovsíkem vyvýseným, nebo podhorské louky, na kterých převazují mezofilní trávy nizsího vzrůstu (Agrostis capillaris, Anthoxanthum, Festuca rubra, Trisetum flavescens). Z trav se dále vyskytují Dactylis glomerata, Holcus lanatus, Poa pratensis, hojné jsou sirokolisté na ziviny náročné byliny (Geranium pratense, Heracleum sphondylium, Pastinaca sativa, Trifolium pratense, s mensí četností také Campanula patula, Crepis biennis, Daucus carota, Knautia arvensis. Porosty mohou mít az 1 m výsky, pokryvnost 60-100%.

Výskyt na vyssích stupních aluviálních teras a na svazích. Ovsík převládá zejména na zivinami bohatě zásobených půdách, zatímco typy s Festuca rubra jsou vázány na zivinami chudsí půdy ve vyssích polohách. Porosty jsou zpravidla 2x ročně koseny (nebo paseny). Po celé ČR od nízin do podhůří. Zahrnují několik typů s různými dominantami a četné přechody k sussím nebo kyselých trávníkům, střídavě vlhkým i aluviálním psárkovým porostům. Dominantní druhy trav často osidlují narusovaná a eutrofizovaná stanovistě (meze a příkopy, úhory) s účastí ruderálních druhů.

B) Horské trojstětové louky - středně vysoké porosty s dominantními travami (Agrostis capillaris, Anthoxanthum odoratum, Festuca rubra, Phleum rhaeticum, Poa chaixii, Trisetum flavescens) a horskými-podhorskými bylinami (Bistorta major, Cirsium heterophyllum, Geranium sylvaticum, Meum athamanticum, Phyteuma nigrum, Silene dioica). Přítomny jsou i dalsí horské druhy bězně rostoucí v chudých podhorských (horských) pastvinách nebo ve vysokostébelných nivách nad horní hranicí lesa (Ranunculus platanifolius, Rumex alpestris, Silene vulgaris). Vyskytují se v horských oblastech od 600m výse az po hranici lesa, v okolí horských sídel v okrajových pohořích Českého masívu. Půdy jsou středně zásobené vodou i vlhčí, středně bohaté zivinami. Porosty jsou koseny 1-2x ročně a někdy přepásány.

C) Psárkové louky - zapojené luční porosty s dominantními travami (Agrostis stolonifera, Alopecurus pratensis, Deschampsia cespitosa, Elytrigia repens, Holcus lanatus aj.) a vlhkomilnými bylinami s nároky na zivinami bohatá a narusovaná místa (Chaerophyllum aromaticum, Ch. bulbosum, Glechoma hederacea, Potentilla reptans, Ranunculus repens, Rumex obtusifolius, Urtica dioica); méně časté jsou druhy vlhkých luk (Lychnis flos-cuculi, Ranunculus acris, Sanguisorba minor). Jsou to čerstvě vlhké louky v zaplavovaných částech říčních a potočních náplavů na hlubokých zivinami dobře zásobených půdách od nízin do hor. Pravidelné záplavy přinásejí do porostů ziviny. Louky jsou 1x ročně koseny, jinak zarůstají nitrofilními druhy (kopřiva, metlice). Výskyt podél vodotečí roztrouseně po celé ČR, zvlástě větsích toků a jejich neregulovaných úseků.

D)    Střídavě vlhké bezkolencové louky - středně vysoké, zapojené luční porosty s převládajícím bezkolencem rákosovitým a hojným zastoupením dalsích travin (Deschampsia cespitosa, Festuca rubra, F. pratensis, Holcus lanatus, Juncus effusus, Poa pratensis., P. trivialis. Diagnosticky významný je výskyt druhů indikujících střídavě zamokřené půdy (Betonica officinalis, Galium boreale, Selinum carvifolia, Serratula tinctoria, Silaum silaus, Succisa pratensis), dílem druhů vlhkých luk (Cirsium palustre, Lychnis flos-cuculi, Sanguisorba officinalis) i druhů smilkových trávníků (Agrostis capillaris, Nardus stricta, Viola canina), mechové patro málo zastoupené. Jsou to extenzivně obhospodařované, střídavě vlhké, nehnojené louky na oglejených půdách s kolísající hladinou podzemní vody, zásoba zivin mensí az středně bohatá. Na vyssích terasách údolních niv vodotečí, na svahových podmáčených polohách, na obvodech raselinisť a odvodněných slatinách. Roztrouseně az vzácně od pahorkatiny po podhůří po celém území ČR.

7. cvičení

SUCHÉ LOUKY, PASTVINY, MEZE

A)   Poháňkové pastviny - krátkostébelné pastviny, narusované trávníky a louky kosené vícekrát do roka. Porosty jsou nízké, zapojené, s dominancí trav (Agrostis capillaris, Cynosurus cristatus, Dactylis glomerata, Festuca pratensis, Lolium perenne, Poa trivialis, Trisetum flavescens) a pravidelným výskytem dvoudělozných, snásejících časté narusování (Achillea millefolium, Bellis perennis, Carum carvi, Euphrasia rostkoviana, Hypochoeris radicata, Plantago major, Trifolium pratense,

T. repens). Výrazné zastoupení mají i růzicovitě rostoucí byliny s plazivými nadzemními výbězky. Pro pastviny jsou typické skupinky trnitých, jedovatých nebo pro dobytek nechutných rostlin, které výrazně přečnívají okolní trávník. Půdy stejné jako u mezofilních luk, porosty se lisí četností odběru biomasy. Limitujícími faktory pro floristické slození porostů jsou selektivní spásání rostlin, odstraňováni rostlinné biomasy průbězně během celého vegetačního období, narusování vegetace seslapem a pravidelné hnojení. Nejčastěji se vyskytují v oblastech s intenzivním zemědělským hospodařením, v blízkosti sídel, patří sem i trávníky obcí a měst. Místy jsou silně eutrofizovány hnojením, degradovány a floristicky ochuzeny. Roztrouseně po celém území ČR, zvlástě v podhůří.

B) Podhorské a horské smilkové louky - nízkoproduktivní trávníky o výsce do 40 cm jakozto náhradní vegetace klimaxových smrčin a horských bučin, částečně jako primární vegetace nad horní hranicí lesa. Uplatňují se v nich předevsím nizsí, trsnaté traviny - Nardus stricta, Agrostis capillaris, Carex pallescens, C. pilulifera, Festuca ovina, F. tenuifolia, F. rubra, Luzula campestris, L. multiflora aj. Často jsou přítomny byliny rostoucí na oligotrofních půdách - Galium pumilum, Hieracium pilosella, Hypericum maculatum, Potentilla erecta, Viola canina. V některých typech jsou přítomny i ochranářsky cenné, alpinské druhy (Campanula barbata, Campanula bohemica, Gentiana asclepiadea, G. pannonica, Hieracium alpinum, Homogyne alpina, Potentilla aurea, Thesium alpinum, Hypochoeris uniflora). Některé typy jsou vyuzívány jako chudé pastviny nebo 1-sečné louky. Rozsířeny jsou ve srázkově bohatsích oblastech, v podhorských az subalpínských polohách na zivinami chudsích kyselých substrátech. Vyskytují se jak na sussích svahových polohách, tak na střídavě vlhkých místech v plochých terénech nebo na odvodněných raselinistích.

C) Sirokolisté suché trávníky - zapojené az mezernaté suché louky a trávníky s dominancí trav Brachypodium pinnatum nebo Bromus erectus, v nizsí vrstvě zpravidla s výrazným zastoupením Festuca rupicola. Jsou to druhově bohaté porosty s větsím mnozstvím sirokolistých vytrvalých bylin, často bazifilních nebo druhů střídavě vlhkých půd. V karpatské oblasti se na těchto loukách bězně vyskytují i lesní byliny a bohatěji jsou zastoupeny druhy čeledi Orchidaceae. Vyskytují se na mírnějsích svazích na středně hlubokých az hlubokých půdách, na měkčích sedimentech, často třetihorních, na sprasích a podsvahových deluviích. Pravidelný je obsah Ca v půdě. Historicky vznikly jako náhradní vegetace teplomilných doubrav a sussích dubohabřin a pro svoji produktivnost byly vyuzívány pro spásání nebo jako jednosečné louky. V teplejsích oblastech celého státu.

D) Acidofilní suché trávníky - nízké, víceméně zapojené trávníky s dominancí trav - Avenula pratensis, Festuca ovina, F. rupicola nebo Phleum phleoides, vyskytují se suchomilné druhy se sirokou ekologickou amplitudou, doprovázené různými acidofyty (Agrostis capillaris, A. vinealis, Jasione montana, Lychnis viscaria, Rumex acetosella), zastoupeny bývají suchomilné mechy nebo i lisejníky. Vyskytují se na výslunných svazích o různém sklonu na kyselých silikátových horninách i na zpevněných píscích s vyvinutou půdou. Půdy mělké rankery. Je to sekundární vegetace na místě teplomilných a acidofilních doubrav, dříve vyuzívána jako ovčí pastviny. Teplejsí oblasti Čech a Moravy na kyselých vyvřelinách.

E) Trávníky písčin a mělkých půd - nízké mezernaté trávníky, jejichz vzhled určují acidofilní trávy, jednak statnějsí vytrvalé (Agrostis capillaris, A. vinealis, Avenella flexuosa, Corynephorus canescens, Festuca brevipila, F. filiformis, F. ovina, F. rubra, F. dominii) nebo drobné jednoleté trávy rodů Aira a Vulpia. Výrazné je zastoupení psamofytů a to buď acidofilních (Armeria vulgaris, Spergula morisonii, Thymus serpyllum) nebo vzácněji bazifilních (Gypsophila fastigiata, Jurinea cyanoides, Silene viscosa) doprovázených suchomilnými druhy s sirokou ekologickou amlitudou (Calluna vulgaris, Hieracium pilosella, Jasione montana, Plantago lanceolata, Potentilla argentea). Přítomny bývají i druhy suchých trávníků - Artemisia campestris, Dianthus carthusianorum, Euphorbia cyparissias, Festuca rupicola, mechorosty i lisejníky. Humusový horizont nebývá vytvořen nebo bývá mělký, rostliny koření přímo do písku. Porosty se udrzují jak díky mechanickému narusování - větrná eroze, pojezd vozidel, tězba písku, tak kvůli extrémnímu substrátu, které je silně vysýchavý, zivinami chudý a působící tepelné kontrasty.

Vyskytují se na suchých písčinách v oblastech vátých písků a kvádrovcových pískovců jako náhradní vegetace acidofilních doubrav (Polabí, Dolnomoravský úval, písky Valtice-Břeclav, Třeboňsko, Opavsko).

8. cvičení

Ruderální rostliny - jsou to druhy, které se vyskytují na člověkem vytvořených stanovistích, jako jsou skládky tuhého domovního odpadu a jiného odpadu, deponie půdy a různých materiálů, náspy, úpady, polní hnojistě, nevyuzívané narusované plochy. Jsou to plochy s dostatkem či nadbytkem základních zivin (N, P), proto jsou na ně vázány druhy s rychlým vývojem, které ziviny rychle a účinně vyuzívají (větsinou jednoleté či dvouleté byliny). Vývoj vegetace na těchto plochách jde od nejjednodussích, často jen několikadruhových společenstev, jakozto primárních sukcesních fází, az po druhově bohatsí společenstva vytrvalých, konkurenčně silných bylin. Převahu tvoří nitrofilní jednoleté az vytrvalé druhy (= druhy vyzadující dostatek i přebytek dusíku v půdě). Do této skupiny patří i jednoleté az vytrvalé druhy lesních půd, které se účastní zarůstání pasek po smýcených lesních porostech.

9. cvičení

Segetální rostliny - druhy polních plevelných společenstev nenáročných druhů na velkých intenzivně obdělávaných plochách, pravidelně osetřovaných herbicidy a průmyslovými hnojivy (větsinou jsou zastoupeny neofyty). Druhy mají malou pokryvnost, vyskytují se často v pruzích na okrajích polních kultur. Odlisná společenstva jsou na mensích, extenzivně obdělávaných plochách. Zde bývají plevelová společenstva bohatě vyvinutá, druhově bohatsí, zastoupeny jsou jak neofyty, tak i archeofyty. Poslední z nich patří mezi vzácnějsí nebo ohrozené druhy nasí flóry. Patří sem i plochy dočasně lezící ladem nebo nedávno opustěná orná půda. Převázně se vyskytují rychle rostoucí jednoleté (i přezimující) druhy, časté jsou vsak vytrvalé druhy, udrzující se i přes snahu člověka systémem podzemních orgánů na stanovisti. Jejich vztah k obsahu dusíku v půdě je různý.