Francie

Francie

První jezuité ve Francii

e Francii se jezuitský řád začal usazovat az v roce 1551, sedmnáct let po svém zalození v kapli sv. Denise na Montmartre. Do té doby se nemohli jezuité usadit ve Francii natrvalo i přesto, ze generál Loyola vyslal své některé členy na pařízskou univerzitu v domnění, ze tam získají nové příznivce pro svou řeholi.

Jezuitům Salmeronovi a Lainezovi se podařilo získat pouze přízeň clermontského biskupa Viléma du Prat, který jim podstoupil svůj dům v Pařízi. Zde chodili po ulicích a náměstích a kázali. Teprve roku 1550 se na zádost generála Loyoly ujal jezuitů kardinál lotrinský Charles de Guise, protoze měli být pro své potulování se Pařízí vyhostěni ze země. Kardinál lotrinský vymohl na králi Jindřichu II. u dvora patent, jímz se jezuitům povolovalo, ze si v Pařízi nebo kdekoliv jinde ve Francii mohou z dobrovolných dárků vystavět buď kolej nebo skolu.

Proti tomuto výnosu se ale postavil parlament, který patent odmítl ratifikovat, neboť jezuité nepodléhají pravomoci biskupů. To vsak odporuje zásadám a právům galikánské církve, která odděluje světskou moc od moci duchovní, staví koncil nad rozhodnutí papeze a zastává naprostou rovnost mezi vsemi duchovními včetně papeze. Jezuité byli v parlamentu navíc zesměsněni a vykázáni k černochům do Afriky.

Jezuité si vsak toho nevsímali. Představovali se jako úspěsní odpůrci reformace a tím si získali asi jednu sedminu francouzského obyvatelstva. Ostatní lidé vsak neměli k těmto vojákům, přílis oddaným svatému stolci, důvěru. Proto bylo jejich pronikání na francouzskou půdu stále pomalé.

Protoze jim veřejné mínění nebylo ve vsech ostatních zemích nakloněno, vtírali se jezuité nejprve mezi dvořany a potom jejich prostřednictvím i do vyssích kruhů.

Ale přímo v Pařízi zůstával parlament, univerzita a dokonce i duchovenstvo vůči jezuitům v nepřátelství. To vyslo najevo v okamziku, kdy se v Pařízi poprvé pokusili otevřít svou kolej. Na nátlak kardinála totiz král parlamentu nařídil, aby patent nejen ze bez potízí přijal, ale i uzákonil.

Parlament se tedy obrátil na pařízského biskupa Eustachu du Bellayho a na sbor doktorů bohosloví (Sorbonnu) na tamní univerzitě a tato "teologická fakulta, jejímz posláním bylo střezit nábozenské zásady ve Francii, vyhlásila 1. prosince 1554, ze tato společnost se jeví jako extrémně nebezpečná vzhledem k víře, nepřátelská k míru církve, osudná pro klásterní stav a zdá se, ze se zrodila k tomu, aby přinásela zkázu, nikoli vsak povznesení. " (Gaston Bally: Les Jesuites, Chambery, str. 69)

Také Bílek popisuje, jak "učený biskup Bellay dokládal z papezských bul, které se týkají jezuitského řádu, rozporuplnost jezuitského učení v porovnání s učením katolické církve, ... Dále dokazoval, ze nový řád jezuitů byl zalozen jedině proto, aby podporoval choutky papezské stolice po světském panování ..." (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovarysstva Jezísova, str.144)

Bílek dále zachycuje celý výčet jezuitských praktik a jejich působení tak, jak to sorbonstí doktoři ve své zprávě 1. prosince 1554 přesně popsali. Tím zdůvodnili, proč doporučují parlamentu, aby onen královský dekret neschválil.

Doktoři ve svém protokolu uvádějí, ze si jezuité drze přivlastnili jméno Tovarysstvo Jezísovo, přičemz do svého společenství přijímají kriminálníky, zběhy, zloděje, trestance, cizolozníky a jiné lidi se zlou pověstí. Dále, ze řád má podezřele veliké mnozství neobyčejných výsad udělených papezskou stolicí, ze jezuité okrádají světskou a duchovní vrchnost o jejich práva, ze mezi lidmi vytváří nepokoje, rozbroje, nenávist, revoluce a války. Dále uvádí, ze učení jezuitů je v rozporu se samotnými dogmaty papezského učení, ze v církvi vytváří chaos a záměrný rozkol a nepořádek. Dále, ze jezuitský řád bourá a ničí vsechno, co lidé s velikou námahou vybudovali a ze tento řád byl zalozen jedině proto, aby podporoval choutky papezské stolice po světském panování a po ovládnutí celého světa. Pařízský biskup k tomu navíc doporučil, ze by bylo nejlepsí, kdyby tento řád odesel do Turecka a tam se věnoval své "křesťanské" činnosti. Teprve potom by v Evropě nastal klid a pokoj a Evropa by byla zbavena vsech sporů, svárů, rozbrojů a stvaní jednoho proti druhému.

Na základě toho bylo jezuitům v Pařízi zakázáno vykonávat vsechny nábozenské obřady a tak se museli z Paříze vystěhovat.

Drzé nároky jezuitů

Nicméně bylo jezuitským otcům po několika drzých tahanicích z jejich strany dovoleno usadit se v Billanu (jiní písí Billomu) v Auvergni, kde jim nechal clermontský biskup vystavět kolej. Odtud pak jezuité organizovali velké tazení proti reformaci v provinciích jizní Francie. Známý Lainez, vůdčí postava Tridentského koncilu, se vyznamenával v polemikách, a to zvlástě na Colloquy de Poissy, kdyz se nesťastným způsobem snazil o sblízení dvou učení (r. 1561).

Podle rozkazu generála Loyoly si jezuité navíc obstarali různá doporučení a vysvědčení o svém "čistém" učení a "čistém" zivotě jak jednotlivce, tak i celého řádu, a to ode vsech panovníků a slechticů nakloněných jezuitskému řádu. Tímto posudkem se pak vsude prokazovali.

K tomu vsemu podali spanělstí jezuité u inkvizičního soudu v Saragoze na Sorbonnu zalobu. Inkvizice prohlásila protokol univerzity za kacířský a vyhlásila klatbu na vsechny, kdo by ho četli nebo rozsiřovali.

Nesouhlas Sorbony s jezuity

Roku 1559 byl od krále vydán nový patent přikazující přijímání jezuitů do Paříze. Ale doktoři celé pařízské univerzity vydali protokol, v němz se jednohlasně a jednomyslně vyslovili proti patentu a oznámili v něm, ze co nejdůrazněji protestují proti jezuitům.

Král vsak parlamentu nařídil, aby bez ohledu na sorbonský protokol a protest sorbonských doktorů zabudoval do zemského práva a zákoníku povinné přijímání jezuitů a respektování jejich výsad a udělených práv.

Parlament předal celou zálezitost pařízskému arcibiskupovi. Jezuité vsak velmi dobře věděli, s jakou odhodlaností hájí pařízský arcibiskup galikánskou církev a logicky odhadli, ze jim znovu nebude nakloněn. Urychleně tedy sepsali arcibiskupovi dopis, ve kterém se před ním pokořili a ve kterém se vzdali i vsech práv a výsad, které mají udělené od papezské stolice.

Arcibiskup nakonec svolil, ze jezuitský řád smí být do země přijat, ale bylo to podmíněno tím, ze se ani v nejmensím nebudou jezuité míchat do pravomocí biskupů, nebudou kázat a konat bohosluzby a nebudou bez výslovného povolení pařízské univerzity a Sorbonny doktorů ani kdekoliv vykládat Písmo sv.

Jezuité přistoupili na vsechny podmínky, neboť uz plánovali, ze se jim podaří časem vsechna omezení plně obejít. Vláda pak parlamentu rozkázala, aby do zákona zanesl, ze jezuité jsou přijímáni do Paříze a Francie jen tehdy, kdyz tím nebude ohrozena svoboda a práva galikánské církve a ze se parlamentu dává právo jezuity ze země vyhostit, kdyby nedodrzeli podmínky.

Ale ani přes tyto vsechny ústupky jezuitů se parlament nechtěl do celé zálezitost aktivně zapojit. Ve prospěch řádu neučinil zádného rozhodného kroku a vsechna ustanovení, která se týkala jezuitů stále oddaloval.

Generál jezuitů, Lainez, si tedy svou diplomacií vydobyl přízeň u tournonského a lotrinského kardinála, neboť se u francouzského duchovenstva těsili veliké oblibě. A oba se pak 15. září r. 1561 pod vlivem Laineze postarali na francouzském církevním sněmu o to, aby byli jezuité do země přijati. Navíc se sněmu zúčastnil i sám generál, který pomocí svých tovarysů celé shromázdění infilitroval, a tak se pojistil, kdyby se kardinálům nepodařilo přijetí jezuitů prosadit.

Přesto se jezuité podmínkám nevyhli. Bylo jim zakázáno pouzívat po celé Francii název "Tovarysstvo Jezísovo". Museli se úplně podrobit pravomoci biskupů jako kazdý řadový katolík. Jezuité nebyli uznáni ani jako nový řád, ale jen jakousi společností. Museli se také zavázat, ze nikdy nebudou nic podnikat proti francouzským duchovním, univerzitám, skolám a jiným řádům. Dále museli slíbit, ze budou bez výjimky poslusni vsech zákonů země a ze v této zemi nebudou pro ně platit papezské výsady a práva.

Pokud by si chtěli obstarat u papeze nová práva, tato smlouva by se tím okamzitě zrusila a jezuité by byli právoplatně ze země vypovězeni. Tyto podmínky byly parlamentem schváleny a zakódovány do zákona dne 13. února 1562.

Zákeřné, podvodné chování jezuitů

Ale sotva si jezuité otevřeli s pomocí projezuitských knízat z celé Evropy svůj nově vystavený dům, ihned budovu pojmenovali na Kolej Tovarysstva jména Jezísova. Tím porusili první podmínku.

Pak otevřeli své skoly a drze zádali, aby byly tyto skoly přičleněny k univerzitě a aby byly nazvány jejími fakultami. Proti tomu se postavily vsechny fakulty ze vsech francouzských univerzit. Protest se nakonec dostal az před parlament a odtud, 27. února 1562, k nejvyssímu dvornímu soudu. Ten prohlásil smlouvu za zrusenou.

Ovsem jezuité tuto událost očekávali a dopředu se na ni uz důkladně připravili. Pak se snazili udrzet v zemi, podle svého zvyku podvodem a lstí, co nejdéle. Do celé věci se vlozil i jezuita Antoním Possevin, který na králi vymohl rozkaz, aby parlament znovu rozhodl ve prospěch jezuitů a aby byli znovu přijati.

Proti tomu se Sorbonna opět postavila, ale nebylo to uz nic platné. Jezuité byli v zemi znovu zlegalizováni a navíc jim bylo povoleno ve svých skolách učit. Přesto vsak zvolili ke splnění svých plánů co nejméně nápadnou činnost.

Roku 1563 zalozili jezuité spolek pro obranu katolické víry, který se začal tvrdě stavět proti protestantům, i kdyz jeho členové k jezuitskému řádu nepatřili. Vsichni vedoucí tohoto spolku dostávali své instrukce vzdy v jezuitské koleji, kde se za tím účelem shromazďovali.

Zanedlouho na to jezuité zalozili dalsí spolek, Nejsvětějsí svátosti, jehoz členové, později tajní jezuité, se zvlástní tajnou přísahou zavázali, ze nikdy za svého panovníka neuznají zádného protestantského krále a zvlástě ne Jindřicha Navarského, pozdějsího krále Jindřicha IV. Dalsí jezuité začali z kazatelen hlásat protireformační kázání, nabádali lid proti hugenotům a vybízeli k jejich vyhlazení.

Jezuité tak postupně a nenápadně přesli do útoku a aniz to kdo zpozoroval, podařilo se jim proti protestantům postupně postvat téměř celou Francii, kterou vůči pokojným hugenotům dostali nakonec az do varu a hluboké nenávisti.

Díky královně "matce", Kateřině Medicejské, otevřel jezuitský řád legálně svou první pařízskou instituci, kolej Clermont. Ta potom konkurovala pařízské univerzitě, kterou chtěli úplně zničit.

Opozice z této univerzity to tusila, ale veskeré duchovenstvo a parlament byli ze strany tovarysstva více či méně uklidňováni slovními ústupky a sliby, ze se společnému univerzitnímu právu přizpůsobí. Univerzita dlouho a tvrdě bojovala proti navádění "muzů podplacených na úkor Francie k tomu, aby se vyzbrojili proti králi," jak se vyjádřil Etienne Pasquier. Zanedlouho potom se ukázalo, ze jeho slova byla pravdivá.

Bartolomějská noc

Není třeba se ptát a pátrat po tom, zda jezuité souhlasili s masakrem o tzv. Bartolomějské noci, která vypukla v noci z 24. na 25. srpna 1572. Oni nejen, ze s ní souhlasili, ale oni jí ve skutečnosti celou připravili. Jejich síť a síť jejich agentů pracovala s neúnavnou, fanatickou pílí, aby hugenotům nakonec připravila straslivou scenérii, které se měli sami zúčastnit.

Vsechny kresby zobrazující Bartolomějskou noc jsou drastické a nechutné, ale zdaleka nevystihují to, co se ve skutečnosti odehrávalo. Bartolomějská noc, a pak pokračující mučení hugenotů po celé Francii s cílem je vsechny zamordovat, byla koncentrovanou ukázkou těch nejzvrhlejsích, perverzních, sadistických a masochistických chtíčů. Celá Paříz se náhle změnila v jednoho jediného brutálního netvora a zrůdu, běsnící, trhající, dávící, sekající a mučící vsechny, kdo byli jen trochu podezřelí z vyznávání protestantské víry. Byl to skutečný rej vatikánských čarodějnic a čarodějů, jezuitských pomocníků a katolických následovníků samého ďábla, vydávajícího příkazy skrze papeze a jezuitského generála. Krev hugenotů tekla takovými proudy, ze ji země ani řeka uz nestačila vstřebávat.

Nikdo nebyl usetřen. Stejnými metodami byli mučeni a zabíjeni bez rozdílu vsichni, kdo byli předtím označeni hugenoty nebo jejich sympatizanty, jedno zda jde o chudého či bohatého, přistěhovalce či rodilého, zebráka či měsťana, radního či kněze, sluhu nebo slechtice, muze nebo zenu, dítě nebo strace. Taková byla Bartolomějská noc, dílo jezuitů.

"Připravovali ji. To ví kazdý skutečný historik. Politika tovarysstva byla zákeřná a podlézavá, měla jasně vymezený cíl, to znamená papezskou politiku: Odstranit kacířství! Tomuto hlavnímu cíli muselo být podřízeno úplně vsechno. Tento cíl sledovala i Kateřina Medicejská a tovarysstvo mohlo s podporou Guisů počítat . " (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, str. 84)

Kdyz dostal papez Řehoř XIII. první zprávu o tom, co se děje ve Francii, dal okamzitě na oslavu krvavé bartolomějské svatby rozhoupat vsechny zvony do oslavných tónů a vyzval vsechny katolíky k veřejným děkovným modlitbám. Sám přitom hovořil o dni tak plném stěstí a neskonalé radosti. Krvezíznivému Karlu IX. dal pak poslat zvlástní dar - růzi z čistého zlata vytepanou do bohatého květu a děkovný dopis.

Bylo zmordováno více jak sedmdesát tisíc hugenotů. Vrazdění v Pařízi probíhalo 7 dnů, z toho 3 dny se zvlástní, nadpřirozenou a nelidskou zuřivostí a pak jestě dva měsíce po celé Francii.

Ale Bartolomějská noc nebyla hlavním cílem jezuitů. Jejich hlavní záměr, jemuz noční masakr z 24. na 25. srpna 1572 velmi pomohl, bylo vyprovokovat hrozný plamen bratrovrazedné nenávisti. A to se jim skutečně podařilo. Jezuité se potřebovali zbavit protestantsky myslící slechtické a královské francouzské elity. Vrazdilo se a mordovalo jak na ulicích tak i v palácích. Jiz dopředu byli vytipovaní lidé, skutečný výkvět francouzské elity hájící svobodu projevu a víry a svobodu své vůle. A tito vsichni se pak stali obětí.

Jindřich III.

Bratrovrazedný boj měl dlouhotrvající dozvuky. Pokazdé v tom měli prsty jezuité. Ti sledovali cíle spanělské politiky a podporovali Ligu proti Jindřichu III. a Jindřichu IV. Tato katolická Liga se scházela v jezuitském profesorském domě a v pařízské koleji.

Nejfanatičtěji v ní vystupoval jezuita Claudius Mathie, jezuita Jindřich Sammier, který jako jezuitský vyzvědač a tajný spehéř procestoval Spanělsko, Itálii a Německo. Dalsím fanatikem byl jezuita Odon Pigenat, který zaséval svár, rozbroje a nejednotu. Slechticům udílel rozhřesení jen tehdy, pokud se mu zapřísahali, ze se spolčí s Ligou proti králi.

Jezuité chystali v zemi povstání. Malým modelem mělo být město Bordeaux, kde proti králi a parlamentu podněcovali vsechno jeho obyvatelstvo. Nastěstí vsak vyslo najevo, ze ve městě připravovali povstání a jezuité byli z města vypovězeni.

O tři roky později, po úkladné vrazdě vévody z Guise přezdívaného Pařízský král, vyzvala katolická Liga "Jeho nejkřesťanstějsí Veličenstvo" k boji proti protestantům.

Ale "chytrý Jindřich III. dělal, co bylo v jeho silách, aby se vyhnul nábozenské válce. Podle dohody s Jindřichem Navarrským shromázdili protestanty a nejumírněnějsí katolíky proti Pařízi, proti Lize a proti jejím přívrzencům, proti rozzuřeným Římanům, kteří měli podporu Spanělska. ...

Jezuité, kteří byli v Pařízi u moci, protestovali, ze se král Francie oddal kacířství. ... Řídící výbor Ligy rokoval v jezuitském domě na ulici sv. Antonína. Podrzí Paříz Spanělsko? Tězko. Podrzí ji Liga? Ta byla pouhým nástrojem v dovedných rukou. ... Tovarysstvo Jezísovo bojovalo ve jménu Říma uz třicet let. ... A právě ono tovarysstvo bylo tajným pánem Paříze. ... Podaří se? " (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, str. 85)

Byl vypracován plán, jak oblezení města prolomit a jak odstranit Jindřicha III., který byl právě spojen s Jindřichem Navarským. Spolu obléhali Paříz a drzeli v sachu i Ligu. Není to samosebou, ze právě přesně v ten den, kdy se měli jezuité z Bordeuax vystěhovat pro svou chystanou revoluci, 31. července (jiní písí 1. srpna) 1589, poslali jezuité mladého dominikánského mnicha, Jakuba Clementa, aby se stal královrahem.

Po provedeném atentátu byl tento dominikánský blouznivec okamzitě zabit královskou ochrankou, ale papezem Sixtem V. byl chvalořečen a vynásen nad kněze Eleazara a Juditu. Jezuitstí spisovatelé o tomto mnichovi písí, ze "zavrazděním krále se stal Clement veleslavným a věčnou ozdobou Francie." (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovarysstva Jezísova, str.148)

Jindřich III. byl úkladně zavrazděn. Na první pohled se zdálo, ze vrazda neměla politické důvody, protoze dědicem byl protestant. Není vsak mozné, ze ti, kteří ji naplánovali a kteří přesvědčili mnicha Clementa, aby ji uskutečnil, doufali, ze katolická Francie povstane proti hugenotskému dědici? Skutečností je to, ze jezuita Camelet o něco později prohlásil Clementa za anděla a dalsí jezuita Guignard, který byl nakonec oběsen, dal svým studentům jako prostředek k formování jejich názorů při procvičování latiny texty pojednávající o tyranovrazdě." (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, str. 85, 86)

V těchto skolních cvičeních bylo kromě jiného uvedeno i toto: "Jacques Clement vykonal chvályhodný čin inspirovaný duchem svatým... Jestlize můzeme proti králi vyvolat válku, pak to učiňme, jestlize proti němu nemůzeme vyvolat válku, tak jej zabijme. ..." A dále: "Udělali jsme velikou chybu o bartolomějské noci. Měli jsme nechat téci přímo i královskou krev." (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, str. 86, 89)

Jindřich IV.

Na místo Jindřicha III. nastoupil Jindřich IV., kterého jezuité rovněz nazývali kacířem a spolu s Ligou proti němu zosnovali mnoho atentátů.

V roce 1592 se o atentát pokusil jistý Barriere. Při zpovědi přiznal, ze ho k tomu přemluvil otec Varade, rektor jezuitů v Pařízi.

V roce 1593 přestoupil Jindřich IV. raději na katolické nábozenství a byl okamzitě od papeze Klementa VII. zprostěn klatby. Ale jezuité mu nemohli zapomenout, ze byl dříve kalvinistou a ze stál v čele protestantského vojska a drzel v oblezení Paříz s Ligou. Nedůvěřovali mu. Nevěřili, ze by byl jako katolík snásenlivý i k jezuitům a ze by byl stejně spravedlivý jak k protestantům tak i ke katolíkům. Jindřich IV. měl stále za své heslo dobro a blaho svých poddaných. Usiloval o to, aby kazdý poctivý sedlák měl kazdou neděli pečené kuře v troubě. Pro jeho cítění k prostým Francouzům mu jezuité i po obrácení na katolickou víru stále usilovali o zivot.

Kromě krále usilovali jezuité jestě o zivot královu věrnému příteli a ministrovi, vévodovi Sullyovi. O něm se píse, ze byl nejpoctivějsím a nejzdatnějsím státníkem tehdejsí doby. Jezuitskému řádu byl doslova trnem v oku.

Pokusy o atentát se stupňovaly. Jezuita Commolet drze hlásal z kazatelny, aby kdokoliv sel a zabil krále a jeho ministra. Oba nazýval tyrany katolické víry. Fanatický ctitel jezuitů, Petr Barriere, postván svými jezuitskými idoly odjel zavrazdit krále do Meluna.

Při atentátu byl král vsak jen lehce raněn, ale Barriere byl zajat. Ve vězení bez mučení prozradil, ze ho k činu najal jezuita Barade a ze jezuita Commolet ho za tento "bohumilý" čin velebil a chválil, čímz ho k činu povzbuzoval. Barriere byl popraven, ale vzápětí se objevil dalsí fanatický vrah.

Atentát na Jindřicha IV.

27. prosince roku 1594 se o atentát pokusil jezuita Jean Chatel, bývalý zák jezuitů, kteří ho těsně před tímto činem vyzpovídali. Bylo to právě ve chvíli, kdy v domě jezuitského otce Gignarda končila jiz zmíněná "skolní cvičení". Chatel chtěl vrazit králi dýku do hrdla, ale nestrefil se a pouze poranil jeho rty. Ve vězení se přiznal, ze uvěřil učení jezuitů, ve kterém se dovoluje zabít kazdého krále a panovníka, který nepřijal papezské oprávnění vládnout a papezovo odpustění hříchů.

Následkem toho propukla mezi lidmi vůči jezuitům veliká nenávist. Nechybělo málo a lidé by jezuity snad sami úplně rozsápali. Nakonec muselo zakročit vojsko. Přesto vsak byli vsichni jezuité ze svých kolejí uvězněni. U rektora koleje P. Jeana Guignarda (jiní písí Guinarda) byly nalezeny stvavé písemnosti proti králi psané Guignardovou rukou. V nich schvaloval a obhajoval zavrazdění Jindřicha III., kterého zde nazýval i krutým Neronem a ze k vrazdě byl jezuita Clement veden duchem bozím. Současně v těchto písemnostech schvaloval i svrzení Jindřicha IV. z trůnu, a pokud by to nebylo mozné vojensky, musel by být zabit jinou cestou.

Kdyz se to lidé dozvěděli, zádali u soudu pro královraha Chatela co nejkrutějsí smrt. Soud svolil a vrahovi byly napřed zhavými klestěmi vytrhány z těla kusy masa a jeho vnitřnosti (neboť totéz jezuité naučili inkviziční dominikánské katy při jezuitských procesech proti hugenotům), a potom bylo jeho tělo oběseno, pak rozčtvrceno a nakonec spáleno na hranici. Jeho rodistě bylo poznamenáno potupným vysokým jehlanem. Byl umístěn přímo na jeho rodném dvoře. Na jehlanu bylo vytesáno oznámení o Chatelově kralovrazdě a výpis z jezuitského učení, které kralovrazdy schvalovaly a ospravedlňovaly.

"Jezuitský otec byl oběsen v Greve, zatímco král potvrdil edikt parlamentu, kterým byli Loyolovi synové vypovězeni z království jako ti, kteří kazí mládez, rusí veřejný pořádek a jsou nepřátelstí vůči státu a vůči koruně francouzské ... " (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, str. 86, 89) Dne 7. ledna 1595 byl pro velezradu popraven i jezuita Guignard, a to podobným způsobem.

Hned druhý den po popravě vysel v parlamentu zákon, kterým se jezuité vypovídali z Paříze do 3 dnů a z celé Francie do 14 dnů. Jejich veskerý majetek byl zabrán a vsem bylo zakázáno posílat své děti do zahraničních jezuitských skol.

Nantský edikt

Přesto se jezuité v zemi zdrzovali dál, avsak ilegálně. Pomocí svých tajných spojenců u francouzského dvora osnovali proti králi nové pikle a intriky. Tyto vrazedné snahy byly za hranicemi Francie naprosto otevřené. Král byl u vsech prokatolických dvorů pomlouván a vykreslován jako tyran. U francouzského dvora se jezuité zároveň snazili tajně prosadit opětné zavedení svého řádu.

Papezský dvůr se snazil intervenovat ve prospěch jezuitů a Jindřicha vůči nim naklonit. Jindřich IV. vsak nechtěl o jezuitech ani slyset. Papez dokonce králi osobně napsal několik dopisů, ale král odpověděl zamítavě s tím, ze pouze z úcty k papezské stolici se k jezuitům zachoval shovívavě, i kdyz jeho lidé zádali jezuitům krutou smrt, a to vsem bez rozdílu.

Papeze Klementa VIII. to vsak od dalsích pokusů neodradilo. Následoval dopis za dopisem, ale díky ministru Sullovi král odolával a jezuity odmítal.

Roku 1598 vydal král dokonce tzv. Nantský edikt, kterým zaručoval hugenotům a vsem ostatním protestantům úplnou nábozenskou svobodu a přístup ke vsem úřadům. Darem jim odevzdal i několik pevností, například známou La Roschell. Po tomto Nantském ediktu se král jezuitů obával jestě víc.

V této době se vsak rozhodl své manzelství s Marketou z Valois rozvést a pozádal papeze Klementa VIII., aby rozvod povolil. Není zcela jednoznačně a uspokojivě zjistěno, zda v rozvodu neměli prsty jezuité, ale pravdou zůstává, ze papez k rozvodu svolil s podmínkou, ze král za rozvod povolí jezuitům návrat do Francie. A kdyz se rozvod stal vlivem událostí v soukromém zivotě krále jiz naléhavou nutností, král nakonec po dlouhém zdráhání a po velikých obavách z dalsích atentátů roku 1599 svolil. Kdyz mu jezuité k jeho novému sňatku s krásnou Marií Medicejskou přináseli na svatbu své blahopřání, slíbil jezuitům, ze jezuitský řád znovu do Francie přijme.

Po svatbě král s naplněním slibu otálel co nejdéle, a to i přesto, ze královna Marie Medicejská byla veliká přítelkyně jezuitů a jejich řádu. Vsemozně se snazila uvedení jezuitů do země urychlit.

Ovsem stále zde byl ministr Sully, který měl nastěstí na krále takový vliv, ze král i přes naléhání své manzelky odolával. Nakonec byl vsak král varován, ze kdyz nevyplní svůj slib, bude prohlásen za křivopřísezníka a kacíře. Zdeptaný, vynervovaný a argumenty své manzelky ubitý král se nakonec podvolil, a to i přes usilovné snahy jeho věrného ministra. Přes jeho veskerou podporu úplně psychicky zkolaboval a rozhodl se před vyhrozováním jezuitů couvnout a papeze uposlechnout.

Diplomacie jezuitů

A tak edikt z roku 1598 nakonec nebyl důsledně proveden a v roce 1603 jej král navzdory parlamentu odvolal. Aquaviva, generál jezuitů, byl při svých manévrech velmi chytrý. Krále Jindřicha IV. přivedl k přesvědčení, ze jezuitský řád, znovu ve Francii ustanovený, bude věrně slouzit národním zájmům.

Jak jen mohl Jindřich uvěřit, ze tito fanatičtí Římané budou skutečně uznávat Nantský edikt, který vymezoval práva protestantů ve Francii? A co je jestě horsího, jak mohl důvěřivě předpokládat, ze jezuité budou podporovat jeho plány proti Spanělsku a proti císaři?

Jezuité dostali povolení usadit se ve třinácti největsích městech, jako je Lyon, Dijon, Toulouse apod. a vystavět si zde své koleje. Přítomnost jezuitů ve Francii vsak byla vlivem věrného ministra Sully přeci jenom znovu svázána podmínkami téměř stejnými jako v roce 1561. Parlament toto povolení ratifikoval az 12. ledna 1604, protoze se napřed snazil krále od tohoto povolení odvrátit. Jindřich se ovsem obával, ze jezuité splní své hrozby a tak musel naopak přesvědčit parlament, ze působení jezuitů není skodlivé. Král tak přitom vlastně popřel vsechny předchozí události, to je i mnoho uskutečněných a nezdařených atentátů na svoji osobu. Sám se ze strachu postavil proti sobě a proti své zemi, proti své vládě, proti svobodě a proti právům své země.

Dalsí skutečností je to, ze důvěřivý Jindřich IV. si za svého zpovědníka a vychovatele zvolil jednoho z nejvýznačnějsích členů tovarysstva, otce Cottona. (Jeho odpůrci říkali, ze měl v usích "bavlnu" - anglicky "cotton"). Tento jezuita byl jedním z nejvychytralejsích jezuitů, jakého kdy řád vlastnil. Dvorní diplomacii ovládal s neuvěřitelnou zručností a předvídavostí.

Jezuité si krále prostřednictvím tohoto jezuity zcela zavázali a ten jim povoloval legálně porusovat jednu podmínku za druhou. Takze z podmínek se stal nakonec jen cár papíru bez jakékoliv moci. Jezuité zakládali kolej za kolejí, zabírali univerzity, zakládali fakulty, pronikali do vsech skol a postupně zabírali majetek a práva duchovních, podvodně si přivlastňovali majetky slechty a zcela legálně kradli, kde se dalo.

Jezuité se snazili smazat i veskeré památky na své dřívějsí působení ve Francii. Tlačili krále, aby jeho jménem byl zrusen onen vysoký potupný jehlan u rodného domu jezuity Chatela a aby byly spáleny vsechny písemné památky na předchozí řádění a kralovrazdy jezuitských atentátníků, vsechny archivní materiály a vsechny usvědčující soudní spisy.

Nic nepomohl odpor lidu, odpor parlamentu, protesty vlády i samotného ministra Sullyho. Ten jim překazil mnoho tajných akcí, při nichz měli jezuité získat majetek a dědičná práva ve mnoha městech. Sully jim stále slapal na paty a byl jako ostříz. Neustále sledoval pohyb královského majetku a prostřednictvím svých věrných náměstků i pohyb majetku mnoha měst Francie.

To pochopitelně nemohlo skončit jinak, nez snahou jezuitů odstranit a zlikvidovat ministra Sullyho. Zpovědník Cotton králi namlouval, ze proti Jindřichovi připravuje Sully povstání a ze si tajně dopisuje s královými nepřáteli. Tvrdil, ze se naslo mnoho dopisů, ve kterých Sully krále očerňoval a stval proti němu.

I přes vsechny Cottonovy snahy si vsak král ministra Sullyho velice vázil a nevěřil naseptávání svého zpovědníka. Ale nakonec bylo těch obvinění proti Sullymu tolik, ze král na Sullovi zádal vysvětlení. Ten chápal, oč bězí a naopak pozádal krále o jasné důkazy, ze skutečně stvavé listiny proti králi píse. Král pak Cottona několikrát pozádal, aby mu přinesl listiny jako důkaz. Ten se vsak neustále vymlouval, a tak se král utvrdil v tom, ze mu Cotton lze a ze se jezuité chtějí ministra zbavit. Pochopil, ze to navíc chtějí provést tak, aby to vypadalo, jako ze si to ve skutečnosti přeje sám král.

Zavrazdění Jindřicha IV.

Roku 1606 jezuité dostali od krále povolení obývat Paříz a nastěhovat se zpátky do své původní clermontské koleje. I přes zákaz zvlástních podmínek pro Paříz začali jezuité v Pařízi stavět a zabírat skoly, ve kterých pak učili slechtickou mládez. Správci těchto skol byli větsinou světstí pařízstí učitelé. Ti vsak s jezuity sympatizovali, a tak jejich prostřednictvím postupně ovládli téměř celou soustavu pařízských skol. Král roku 1609 vydal jezuitům zároveň povolení učit bohosloví na clermontské koleji. Snahou jezuitů bylo úplně odstranit národní symbol akademické Francie - Sorbonnu starodávné teologické fakulty na pařízské univerzitě.

Proti těmto snahám se postavila nejen Sorbonna, ale i vsechny ostatní univerzity, které nebyly jestě v tajném područí jezuitů. Král se vsak jezuitů silně obával. Proto novým zádostem Sorbonny o vystěhování jezuitů z Francie a o zrusení jejich řádu jiz nevyhověl. Navíc usiloval, aby jeho zájmy uz nebyly s protestantskou vírou dále spojovány.

Přesto vsak zůstávali jezuité i nadále jeho nepřáteli. Vsemi způsoby se také snazili zmařit i jeho politiku, ve které král Jindřich zabraňoval rozsiřování spanělské moci.

Celý francouzský dvůr a vsechno, co se ve Francii odehrávalo, bylo tajně ovládáno spanělskými jezuity, kteří byli ve Spanělsku větsinou ve funkcích vysoce postavených slechticů. Prostřednictvím francouzského jezuitského řádu pak ovládali celou královu politiku, aniz to král nějak zpozoroval. Tito spanělstí jezuité uz také dávno rozhodli o tom, ze tento král Francie musí být odstraněn.

Proto 14. května (jiní písí 16.května) 1610, v předvečer svého tazení proti Rakousku, zavrazdil Jindřicha IV. jezuita Frantisek Ravaillac (jiní písí Ravellak). Přiznal se, ze byl inspirován spisy otce Mariana a Suareze. Oba dva jezuité prohlásili vrazdy kacířských "tyranů" nebo těch, kteří nebyli dostatečně oddaní papezským zájmům, za vysoce morální činy. Vévoda z Epernonu, který králi předlozil ke čtení dopis, zatímco vrah jiz čekal na vhodný okamzik, byl neblaze proslulým přítelem jezuitů a historik Michelet dokazuje, ze jezuité o vsem věděli. "Ravaillac se ve skutečnosti svému jezuitskému zpovědníkovi Aubignymu přiznal az těsně před vrazdou. Kdyz později soud tohoto jezuitského kněze vyslýchal, odpověděl pouze to, ze Bůh mu dal dar okamzitě zapomenout vsechno, co při zpovědi slysel." (R. Fulop-Miller: Les Jesuites et le secret de leur puissance, str. 113)

Pokrytecký zpovědník byl propustěn a atentátník byl roztrhán koňmi. Před popravou, jak píse Bílek, byl vyveden na náměstí, kde ho jednohlasně proklínal tisícový dav prostých lidí. Ravaillac plakal a zvolal: "Kdybych býval věděl, jak tento lid svého krále miluje, nikdy bych se tak ohavného činu nedopustil. Z celého svého srdce ho lituji. Ale vzdycky mi říkali - a já blázen, ze jsem tomu věřil - ze zavrazděním krále, krutého despotu, způsobím lidem velikou radost a nesmírné potěsení a ze mě za to bude tento lid věčně zehnat."

Parlament, přesvědčený, ze Ravaillac byl pouhým nástrojem tovarysstva, katovi přikázal spálit Marianovu knihu.

"Náhodou tu byl opět Aquaviva. Znovu to tento veliký generál dobře zosnoval. Co nejpřísněji odsoudil uzákonění tyranovrazdy. Tovarysstvo vzdy mělo spisovatele, kteří v tichu svého bádání vykládali učení ve vsí jeho "poctivosti". Vzdy mělo ale také svoje veliké politiky, kteří, kdyz to bylo nutné, dovedli nasadit tu správnou masku." (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, str. 95)

Ludvík XIII.

Nástupcem Jindřicha IV. se stal nezletilý syn, Ludvík XIII., za jehoz nezletilosti (1610-1617) vládla ve Francii jeho matka, nesmírně pověrčivá, rozhazovačná a marnivá Marie Medicejská, nazývaná Přítelkyně jezuitů. Za její vlády nabyli jezuité v zemi takové moci a takového vlivu, ze museli ze dvora odejít vsichni, kteří se jim nepoddali. Prvním byl pochopitelně ministr Sully. Na slabé a jimi zcela ovládané panovnici si pak jezuité vymohli 20. srpna 1610 majestátní listinu, kterou se jezuitskému řádu propůjčovalo právo učit na svých kolejích nejen bohoslovectví, ale postupně i veskerou vědu, literaturu, ekonomii, podnikání, kulturu a nakonec úplně vsechny předměty. Tím zcela ovládli veskerou francouzskou mládez.

Univerzita poslala parlamentu opět protest zádající, aby parlament tento drzý a ostudný dokument neratifikoval. Parlament (nyní také nejvyssí soud královského dvora) nyní uz plný jezuitů vsak listinu ratifikoval. Ale vlivem několika svobodných hlasů byly opět zakódovány podmínky. Ty se ovsem daly obejít tak snadno, ze tam ani nemusely být.

Jezuité pak po celé Francii sířili proti parlamentu spisy, ve kterých se hanobila svoboda a mezinárodní práva jako nepřítelkyně papezského Říma. Tvrdili, ze galikánská církev zlehčuje posvátnost Večeře Páně a ze tato církev je proto rouhavá a kacířská. Parlament na to reagoval rozkazem spálení těchto listin a jezuitskému řádu ulozil pokuty. Ale ten si jich jiz nevsímal, neboť celý dvůr byl ovládán jezuitskými stvůrami a panovnice uz byla plně v jejich moci.

Roku 1614 se konal francouzský sněm, na kterém svobodní slechtici, měsťané, konselé, úředníci, představitelé univerzit a galikánstí biskupové zádaly, aby se vsichni postavili proti rozřiřování jezuitů po Francii, proti jejich učení o svrchovanosti papeze. Pozadovaly, aby se stal král zcela nezávislým na jakékoliv duchovní a světské moci jakékoliv církve a aby nepodléhal zádnému jinému panovníkovi, a to ani přímo, ani nepřímo.

Pozadavek byl zavrzen. Následkem toho se univerzita pustila do boje proti jezuitskému řádu. Velmi důkladně vypracovala protokol o jeho zhoubném vlivu na stát a politiku. Proti tomuto spisu se postavil i římský dvůr a nejobratnějsí jezuitstí dějepisci se snazili celý spis vyvrátit do základů. Navíc byli tak drzí, ze se ani nestyděli pozadovat, aby se Sorbonna s jezuitskou clermontskou kolejí spojila. Dokazovali, ze jedině tak se Sorbonna stane věhlasnou po celém světě.

I přes vsechen dlouhý a tvrdý odpor univerzity si nakonec jezuité roku 1618 přeci jen vymohli královské povolení, kterým se udělilo oficiální právo jezuitům veřejně vyučovat vsem vědám. A tak se jezuité zbavili postupně vsech podmínek z roku 1604. Postupně ovládli nejen celý královský a soudní dvůr, ale i celou Paříz a nakonec i celou Francii, kde dosáhli stejného vlivu jako ve Spanělsku, v Itálii, v Rakousku nebo v Německu.

Jezuitské stvaní proti hugenotům

Díky otci Cottonovi, který vzal situaci do svých rukou, vyslo Tovarysstvo Jezísovo z této bouře nezraněno. Jeho bohatství, počet institucí a počet jeho příznivců rychle rostly. Kdyz ale přisel na trůn Ludvík XIII. (1617-1643) a kardinál Richelieu převzal státní zálezitosti, doslo k ostrému střetu v rozhodování. Kardinál nesnesl, aby jeho politice někdo oponoval. Jezuita Caussin, zpovědník krále, si to mohl vyzkouset na vlastní kůzi, kdyz byl na Richelieův příkaz uvězněn jako státní zločinec v Rennes. Tento čin měl své důsledky. Aby se ve Francii jezuitský řád udrzel, sel tak daleko, ze s obávaným ministrem začal kolaborovat.

H. Boehmer o tom píse: "Ukázalo se, ze nejlepsí politikou v konfliktech mezi národními a církevními zájmy je nebrat ohled na církev, jak to vzdy francouzská vláda dělávala, a to jiz od dob Filipa le Bel." (H. Boehmer, Les Jesuites, str. 100)

V kazdém případě povazovali jezuité dobu vlády Ludvíka XIII. za nejpříhodnějsí k úplnému vyhlazení protestantského nábozenství v celé Francii. Zpovědníkem krále Ludvíka se stal jezuita Arnoux a ten postupně ovládl do vsech detailů jeho svědomí, jeho vůli, jeho ducha a myslení. Král byl pak ze strany jezuitů veřejně vyzýván k vyhlazení hugenotů.

Zvlástě stvali jezuité proti bearnské krajině, kde bylo protestantům zvlástním výnosen Jindřicha IV. z roku 1581 povoleno dokonce stavět i vlastní kostely a přivlastnit si kostely, které byly předtím katolické. Jezuita Arnoux krále přesvědčil, ze není povinen respektovat výnosy svého otce a ze si můze udělat své vlastní. Na základě toho bylo do této krajiny královským příkazem nařízeno zavedení katolického nábozenství a vsechny stavby se měly předat katolickému duchovenstvu.

Ale bearnský stavovský sněm ve městě Pau odepřel přijetí tohoto nařízení, protoze směřovalo k úplné likvidaci vsech nábozenských a politických práv této země.

Proto král Ludvík XIII., podněcován kardinálem de Richelieuem a jezuitou Arnouxem v tom smyslu, ze si hugenoté chtějí vytvořit samostatný stát Bearnsko, vtrhl do této krajiny, celou ji zničil, její obyvatele z velké části v několika bitvách vyvrazdil a roku 1620 toto knízetství připojil k Francii. S ní byla země doposud svázána jen osobní smlouvou na podkladě svobody a respektování Jindřichova ediktu.

Následkem toho se hugenoté po celé Francii spojili a v pevnosti La Rochelle sepsali své stíznosti proti útlaku protestantů. Králi jí předlozili 2. ledna 1621. Stíznost protestantů byla se vsí arogancí, zpupností a pýchou doslova smetena ze stolu. Tím vypuklo protestantské povstání, které přerostlo do mnoholeté francouzské občanské a nábozenské války. Ta byla zastavena az roku 1629, kdy doslo k uzavření míru v Nimesu. Tímto smírem byla protestantům vrácena nábozenská svoboda, ale jejich politická samostatnost byla navzdy ztracena.

O tom, ze v tomto krvavém divadle měli jezuité hlavní podíl a hlavní vinu není pochyb. Jasně to dokazuje i stíznost a obrana protestantů z roku 1621. V ní je podrobný výčet jezuitských praktik, kterých se jezuité dopoustěli proto, aby co nejvíce postvali celou Francii proti hugenotům. I sám kardinál Richelieu, kterému hlavně zálezelo na politickém pokoření hugenotů byl veden jezuitou P.J. Leclercem du Tremblai, od něhoz přijímal neustále rady a s ním procházel Duchovní cvičení. Byl jeho nejvěrnějsím přítelem a jedinou pomocí ve vsech státních, politických a nábozenských zálezitostech. Kardinál ač sám tajným jezuitou, nutně stále potřeboval jeho usměrňování a jeho pomoc, jak píse kardinál ve svých pamětech.

Tento kardinál, který vládl jako vsemohoucí ministr po 18 let (1624-1642) řídil osudy Francie tak, ze jeho neustálým tlakem strana hugenotů úplně zeslábla, takze nakonec nemohla dosáhnout zádného veřejného postavení a ani opodstatnění ke své existenci. Mír v Nimesu sice zaručoval nábozenskou svobodu, ale ve skutečnosti samostatnost protestantů zcela podkopal. Kardinál také silně podporoval jezuitské misie po celé Francii. A tak přivedl různými prostředky mnoho protestantů ke katolické víře.

Ludvík VXIV. - jezuitský král

Nástup Ludvíka XIV. (1643-1715) vyznačil začátek největsí prosperity jezuitského řádu. Nástupcem kardinála de Richelieu se stal kardinál Mazarina (1643-1661), slepý nástroj jezuitů, kterým byl plně oddán. Skrze něho a skrze své tajné agenty stvali jezuité neustále proti hugenotům. Mazarina podnítili k mnohým krutostem, které pak na hugenotech páchal. Postvali také krále, aby hugenoty úplně zlikvidoval jako nebezpečnou skupinu usilující o získání moci a o zabití samotného krále. Své agenty posílali jezuité do měst, aby jejich úředníky stvali proti protestantům a sami proti nim vedli válku z kazatelen jezuitských a katolických kostelů.

A tak roku 1663 dosáhli jezuité vydání královské vyhlásky, kterými byla ustanovení Nantského ediktu na dva tahy perem úplně znegována. Místo toho vysel jezuitsko-královský výnos, kterým se dovolovalo odebírat protestantským rodičům děti a dávat je do klásterů na katolickou převýchovu. Co pak následovalo bylo strasné. Po celé zemi plakalo milony matek a otců nad ukradenými dětmi uvězněnými do klásterů. Ve skutečnosti to byly koncentrační tábory smrti, neboť kdyz se děti nechtěly katolickému duchu podvolit, byly bez milosti umučeny. A ty, co přezily, jiz nikdy své rodiče neuviděly.

Po celé zemi také děti udávaly soudům své rodiče pro jejich protestantskou víru. Ti pak byli vězněni, mučeni, mrzačeni a pokutováni k povinnému vysokému stravnému cizích katolických dětí v klásterech. O tom, ze se na děti, a to jiz velmi malé, vedly psychologické a psychické nátlaky a ze se s nimi při soudních procesech manipulovalo tak, aby své rodiče označily jako protestanty, není ani pochyb. A děti, aniz by si uvědomovaly, co je čeká, kdyz své rodiče označí za kacíře, pak byly bez sebemensího slitování uvrzeni do klásterních koncentračních táborů na převýchovu. Z takovýchto soudních jednání stále jestě existují archivní doklady.

Roku 1666 bylo vydáno jestě přísnějsí ustanovení o úplné likvidaci reformační víry, zákaz tisku a zavedení cenzury na reformační literaturu. Byl vydán úplný zákaz vsech reformačních bohosluzeb, protestantských pohřbů, svateb apod.

Marná byla jakákoliv stíznost protestantů, jakýkoliv protest univerzity, ze je ve skutečnosti vsechno pouze jezuitský tah proti Nantskému ediktu a proti svobodě obyvatelstva v celé Francii.

Roku 1680 na naléhání svého jezuitského zpovědníka vydal král jestě krutějsí předpisy. Vydal zákaz pomáhat v protestantských rodinách při porodu, aby pomřelo co nejvíce protestantských dětí. Bylo nařízeno křtít pouze katolickým způsobem, ale děti protestantů, pokud by porod přezily, se nikdy nesměly pokřtít. Vsechny hugenotské chrámy byly s definitivní platností úplně zavřeny. Jejich bohosluzby a stejně tak i svatby byly znovu zakázány.

Úpadek Francie

Francie pustla a začala upadat do mravního bahna. Jezuitstí zpovědníci vyuzívali mezi obyčejnými lidmi i na samotném na královském dvoře a také u krále, který byl spíse vyznavačem zen nez církve, uvolněnost a toleranci k hříchům. Této vychytralé mírnosti a shovívavosti k hříchům pouzívali k tomu, aby přilákali hřísníky, kteří neměli zádné výčitky svědomí a konali vsechno bez zábran.

Ani jeho Veličenstvo nemělo pomyslení na to, aby odsuzovalo své milostné pletky. Jeho jezuitský zpovědník si dával dobrý pozor na to, aby se o nich ani nezmiňoval, i kdyz se jednalo o očividné cizolozství. Celá královská rodina měla proto brzy výhradně jezuitské zpovědníky. A tak jejich vliv narůstal ve vyssí společnosti čím dál tím víc.

Pařízstí spisovatelé ve svých dílech zaútočili na pokleslou morálku známých jezuitů, kteří vse chytrácky překrucují, ale nebylo to nic platné. I sám Pascal se zastal jansenismu (reformního hnutí v katolické církvi, které podnítil holandský kněz Jansen) a zapojil se do velikého teologického sporu své doby, ale marně. Ve svých Provinčních listech (dopisech) sice vydal jezuity věčnému posměchu, ale to bylo vsechno. Bezpečné místo u dvora jim zajistilo vítězství v kazdém sporu.

Ale jezuitský řád měl pro Řím získat dalsí vítězství, jehoz důsledky vedly jasně proti národním zájmům. Není třeba připomínat, ze jezuité přijali nábozenský mír, který byl zajistěn Nantským ediktem jen velmi neochotně, a ze dál pokračovali v tajné válce proti francouzským protestantům. Jak Ludvík XIV. stárnul, přikláněl se pod vlivem Madam de Maintenon a pod vlivem svého zpovědníka, otce Lachaise, k slepému fanatismu. Sám se stal jezuitou, a to dokonce čtvrtého, profesorského slibu, který slavnostně a veřejně slozil do rukou jezuitského kardinála Rohana.

Dalsí pronásledování protestantů

V roce 1681 kardinál a Madam de Maintenon přemluvili krále k tomu, aby znovu začal pronásledovat protestanty mečem a ohněm. Jezuité pak na základě dalsích králových výnosů pronikali s pluky vojska do vsech protestantských krajin. Tam páchali na protestantech takové ukrutnosti a násilí, ze i samotným otrlým vojákům vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Zvěrstva z Bartolomějské noci se znovu a znovu opakovala. Ve mnohých vesnicích to vypadalo jako na hotových jatkách. Krev, maso, vnitřnosti a mozek těch, kteří si reformační víry cenili více nez svých zivotů se valily korytem potoků, strouhami a příkopy proudem. Akce řídil vojenský ministr, markýz Louvois, syn králova osobního kancléře, velikého přítele králova jezuitského zpovědníka a přítel královy milenky Madam de Maintenon.

Tato zvěrstva hugenoty znovu sjednotlila po celé Francii. Vypuklo dalsí povstání proti králi, proti jezuitům, proti vojsku a proti vládě. Na obou stranách doslo k velikým ztrátám, ale výsledek bojů byl nerozhodný. Převahu nakonec získali projezuitské slozky a hugenoté byli nuceni hromadně Francii opoustět.

Odvolání Nantského ediktu

Kdyz se zjistilo, ze protestantismus nejde vymýtit ani ohněm, ani mučidly, ani mečem, rozhodl se král na naléhání svých jezuitských rádců a svého zpovědníka s hugenoty skoncovat. Dne 17. října 1685 podepsal Odvolání Nantského ediktu, který vesel znovu v platnost 22. října 1685 (na zádost francouzských kantonů), čímz bylo ustanoveno, ze lidé, kteří odmítnou přijmout katolické nábozenství, budou postaveni mimo zákon. Brzy nato, aby se přestupy k církvi urychlily, začala znovu známá "dragonáda", neboli násilné provádění protireformace v 17. stol. s pomocí vojska, zvl. dragounů, a to ohněm a řetězy na galeje. Toto zlověstné jméno potom patřilo ke vsem dalsím pokusům nutit protestanty k přestupu na katolicismus.

Zatímco fanatici jásali, protestanté davově opoustěli království. Král dal hlídat vsechny hranice, lodím bylo nařízeno, ze pod pokutou a pod trestem smrti nesmí vzít na palubu zádného utečence. Nikdo hugenotům nesměl pomáhat. Jejich majetek okamzitě propadal celou polovinou udavačům, kteří je udávali jezuitům, pokud se prozradilo, ze mají v úmyslu utéci.

Ale i přes vsechna tato opatření uteklo z Francie podle marsála Vaubana přes půl milionů obyvatel. To Francii přineslo ztrátu 60 miliónů franků. Řemeslníci, obchodníci, loďaři, zruční umělci odesli do jiných zemí (Anglie, Holandska, Dánska, severního Německa). Tam odnesli s sebou i své schopnosti a svou dovednost. Jenom z námořní elity odeslo na 20 tisíc muzů, kteří posílili loďstva vsech zemí, které je přijaly. Takové byly výsledky řádění jezuitských nestvůr.

17. říjen 1685 byl dnem vítězství jezuitů. Byl konečnou odměnou za válku, která bez přestávky trvala 125 let. Ztráty za jezuitské vítězství vsak platil stát.

"Tízivými hmotnými důsledky jejich vítězství bylo vylidnění a snízení národní prosperity, za nimiz následovalo duchovní zbídačení, které se nedalo vyléčit ani tou nejlepsí jezuitskou skolou. Kolik Francie utrpěla, tolik museli jezuité pak zaplatit o něco později, a to velmi draze." (H. Boehmer, Les Jesuites, str. 103)

Poslední rozkazy tyranosaura

A jakoby toho nebylo dost vydal král 20. dubna 1686 dalsí nařízení, kterým přikazoval, aby se katolické mse účastnili i vsichni nemocní lidé bez rozdílu. Pokud by se ke msi nedostavili, měli být prohláseni za protestanty a odvlečeni na galeje. Jejich děti měly být dány do klásterů na katolickou převýchovu. Pokud by nemocný zemřel, měl být jako protestant vyvlečen na hnojistě nebo smetistě a nesměl být pohřben. Pokud v zemi jestě zůstali protestanté, museli vsechny své děti povinně odevzdat do klástera na převýchovu.

Ale i přes toto vsechno řádění jezuitských příser včetně krále zůstalo v zemi jestě přes půl milionu protestantů, kteří nesklonili svá kolena před rezimem.

Kdyz jezuité viděli, ze se násilím nic nevyřesí, rozhodli se změnit taktiku. Roku 1698 vydali skrze svého krále edikt, kterým se reformační víra definitivně zakazovala jako protistátní. Nastěstí se vsak uz nesmělo pouzívat zádného násilí.

Ovsem vlivem setrvačnosti lidského myslení byl tento edikt porusován, a to az do začátku 18. století. Proto roku 1702 vypuklo v Sevenském pohoří, kde se páchala zvěrstva dál, mohutné povstání protestantů. Ti začali vojsku a katolickému obyvatelstvu vracet vsechno to, co jim předtím způsobili. Vypukla nová válka, ve které vsak bylo nakonec popraveno nebo na popravisti umučeno na deset tisíc protestantů. Bylo zpustoseno na 436 vesnic, ale nepřátelé Francie se z bídy a utrpení obyvatel nesmírně radovali.

Nový králův zpovědník, jezuita Tellier, vymohl roku 1715 na králi nové pronásledování hugenotů. Ale král nastěstí 1. září 1715 zemřel. Tím bylo dílo tohoto nejohavnějsího jezuitského královského tyranosaura, této nestvůrné krvelačné obludy přeruseno. Ovsem dodnes uctívají jezuité svého otroka jako nejvěrnějsího syna řádu, jako bohumilého, ctného a jako plného světla.

Nez nastoupil na trůn Ludvík XV., vládl v době jeho nezletilosti vévoda z Orleansu, který jezuity, zvlástě nenáviděného Telliera, z královského a soudního dvora vypověděl. Přesto vsak zůstal katolickým panovníkem a v katolickém směru pokračovala i vláda Ludvíka XV. Jezuitskému řádu vsak nový panovník uz nastěstí nepřál.

Základy jezuitského řádu ve Francii byly podkopány také samotným sporem mezi jansenity a jezuity, ve kterém se pravá povaha jezuitů zvýraznila jestě víc. Mnohým upřimným katolíkům byly tímto vleklým sporem otevřeny oči.

Během následujícího století synové Ignáce Loyoly viděli, ze nejenom Francie, ale i vsechny ostatní evropské země ze svého středu jezuity odvrhují - to vsak bylo jen na chvíli. Tito fanatičtí janičáři papezství při sledování svého neuskutečnitelného snu nepřestali hromadit zkázu za zkázou ani v následujích stoletích.