Infiltrace německých protestantů

Infiltrace německých protestantů

Generálův nápad

oktor Alberto Rivera, exjezuitský kněz pod nejtajnějsí přísahou 4. stupně ve svých písemnostech uvádí, ze jiz první generál řádu jezuitů, Ignác Loyola, dal v době Tridentského koncilu příkaz k postupnému a nenápadnému pronikání jezuitů do řad protestantů pomocí jakéhokoliv postupu a způsobu.

Zvlásť k tomu vytipovaní jezuité měli podle Loyolova plánu úplně prosáknout reformační hnutí v Německu a Svýcarsku a dostat se az k samotným představitelům reformačního hnutí Lutherovi, Melanchtonovi, Pistoriovi, Zwinglimu a k dalsím, kteří kromě Bible sířili i myslenky "kacířů" Jana Huse a Viclefa. Toto protestantské hnutí pak měli nasměrovat k poddanosti Římu a nebo ho úplně rozlozit a zničit.

Plnění tohoto příkazu můzeme pozorovat jiz na samotném Tridentském koncilu. Tam si jezuité vyzkouseli, jakou obdivuhodně účinnou zbraní proti papezovým nepřátelům tato infiltrace ve skutečnosti je. Infiltrovány byly 858r1722i nejen skupiny protestantsky smýslejících biskupů, ale dokonce i samotní panovníci, a to pomocí jejich zpovědníků. Nerozhodovalo, zda jde o zpovědníky jezuitského řádu nebo čistě o katolické kněze. Papez na naléhání Ignáce dal příkaz, aby vsichni knězí účinně s jezuity spolupracovali a vsechny jejich zádosti ochotně plnili.

Takový příkaz se v dějinách opakoval jestě několikrát, stejně tak jako v dnesní době. Infiltrováni byli na koncilu i papezovi kardinálové a arcibiskupové, aby pokud mozno jednohlasně podporovali neomylnost a nepostradatelnost papeze jako jediného bozího zástupce na zemi s výhradními právy duchovní a světské moci.

A tak, aniz to kdo pozoroval, ovládali a usměrňovali Tridentský koncil ve skutečnosti sami jezuité přesně tak, jak si to přál jejich generál Loyola a po něm Lainez. Kdekoliv se vyskyskytl názor odlisný od představ jezuitů, ihned se toho ujímali a snazili se mínění koncilu nasměrovat zpět ke katolickým dogmatům a k monopolním právům papeze.

A protoze se tento plán zdařil, skončilo nakonec Tridentské shromázdění úplným rozkladem, chaosem a destrukcí, takze nikdo nevěděl zádný závěr. Katolíci nevěděli, zda reformace je či není legální a protestanté nevěděli, jaká jsou a nejsou jejich práva. Kardinálové přestali věřit arcibiskupům, biskupům a knězím a ti zase obráceně. A tato nedůvěra se rozlezla i vzájemně mezi nimi. Jeden přestal věřit druhému.

Pouze papez měl jistotu, ze smí vsechno a ze k tomu můze pouzívat jezuitské vojsko, na které se můze plně spolehnout a které si velice zamiloval. A to byl přesně výsledek, kterého chtěl generál jezuitů dosáhnout. Umístit se v papezově přízni co nejvýse, výse nez ostatní řády a výse, nez jeho nejblizsí spolupracovníci z řad kardinálů a arcibiskupů. Z toho důvodu zaseli jezuité mezi ně nedůvěru a podezíravost.

Výchova jezuitů k infiltraci

Po skončení Tridentského koncilu se jezuité, kdyz zjistili účinnost infiltrace, snazili proniknout i do řad protestantských německých knízat. Co bylo plánem infiltrace? Uhnízdit se v domovech vysoce postavených protestantů a odtud se dostat do jejich shromázdění. Pokud by se to nepodařilo jezuitům přímo osobně, pak měli nařízeno umístit tam vsude své tajné komplice případně kohokoliv, kdo bude ochoten s nimi spolupracovat na úkolu zavést k protestantům katolické nábozenství.

Jejich plánu nahrávala i ta skutečnost, ze protestantská knízata nebyla fanaticky zaměřena proti katolíkům, jako tomu bylo opačně u katolíků, kteří si nechávali svoji nenávist vůči protestantům vyexcitovat jezuitským řádem do nejvyssích stupňů fanatismu.

Na rozdíl od nich byla protestantská knízata k jinověrcům plně snásenlivá. Katolíci se na jejich územích mohli volně pohybovat, měli mnoho katolických chrámů dotovaných a udrzovaných katolickými charitami pod ochranou katolických biskupů a jiných duchovních. Bylo dovoleno volné vyznávání víry podle vlastního svědomí. Taková situace byla například v Sasku, Hesensku, Porýnsku, Dánsku, Wittenbersku, v Branibořích a na Brunsvicku.

Nejsnáze proto mohli jezuité na protestanty působit v jiho- a středoněmeckých zemích, kde zili katolíci a protestanté pohromadě. Tam bylo jejich působení nejméně nápadné.

Infiltrující agenti

Jezuité se k dosazení svých cílů nestítili zádných prostředků, zádné lsti ani zádného násilí. Své spolupracovníky, kromě dobrovolných zájemců, získávali hrozbou, vydíráním nebo podplácením. Pak takové lidi různými prostředky donutili ke slození tajného slibu 3. stupně jezuitskému řádu, v němz se jezuitům zavázali ke vsem sluzbám podle svých největsích sil, zavázali se k věrnosti řádu a k bezvýjimečné poslusnosti.

Ovsem i samotní jezuité byli k úkolu infiltrace vybíráni, a to nejen podle přísných kriterií z řad zkusených jezuitů, ale i z řad nových učňů. Téměř na kazdé jezuitské koleji a univerzitě byla zavedena výuka infiltrace. Podle kritérií sestavených od generála řádu a zakotvených do Ústavy, byli pak vybíráni jezuité, ze kterých byla utvořena skupinka, která byla od samého počátku určena výhradně pro nejtajnějsí plnění speciálních úkolů infiltrace.

Tito lidé procházeli pak jestě ostřejsím výcvikem s jestě brutálnějsími metodami, nez jejich řeholní kolegové. Ale přitom se vzdy dbalo na to, aby se jim jejich fantazie a nápaditost, na rozdíl od jejich oficálních kolegů řádu neničila a neomezovala, ale rozvíjela se přesně tím směrem, jak to tajné poslání vyzadovalo. A to se teprve psala druhá polovina 16.století!

Tento postup ostatně trvá dodnes, zvlástě při výchově politiků a veřejně činných pracovníků. Proto neplatí zákonitě pravidlo, ze kazdý jezuita (tedy i tajný) je ve své rozumové stránce totálně zničen a jeho IQ snízeno na minimum tak, jak to řádu vyhovuje nejvíce. Rozum tajných jezuitů je sice také totálně přeměněn, ale jejich speciální výcvik pro zvlástní úkoly z nich činí ve svém oboru experty schopné okamzitého přizpůsobení, maskování a improvizování s cílem úkol provést přesně tak, jak to jeho představený zádá. Mnoho politiků, státníků, biskupů, knězí a veřejně činných osob proto vyniká ve svém oboru aniz kdo tusí, ze jsou tajnými členy jezuitského řádu a ze mají jezuitskou výchovu (dnes např. B. Clinton, F. Castro, G. Adams a dalsí).

Pro nejtajnějsí úkoly byli jiz tehdy vybíráni jezuité, kteří měli abnormálně vyvinutý smysl pro nekonečné způsoby utajování, byli neobyčejně nápadití ve vymýslení lstí a úskoků a museli jiz dopředu předvídat celou řadu kombinací pro případ, kdyby některý způsob selhal. Museli to být lidé trpěliví, nezlomné jezuitské povahy a vůle. Museli být nejbezvýhradnějsími roboty jezuitského generála, který byl jejich přímým nadřízeným a hlavním koordinátorem. Jejich poslusnost při plnění rozkazů musela být více nez fanatická. Byli to také atentátníci, teroristé a sebevrazi současně, ochotní se nechat po atentátu okamzitě zabít. Byli ochotni přinést zbraně či výbusninu na svém těle a pokud to neslo jinak, raději při jejím výbuchu s druhými zemřít, nez aby úkol generála nebyl splněn. Nepoznáváme v tom i dnesní teroristické praktiky?

Úkol infiltrace protestantů se stal silně akutním a spěchal. Proto byli jezuité a jejich tajní komplicové vyzkouseni jen na několika zvlástních, tajných úkolech a pak byli ihned posíláni do německých protestantských zemí. Jejich pravé poslání neznal mnohdy ani tamnějsí jezuitský řád, ani katoličtí hodnostáři. Tito tajní uchvatitelé lidské svobody a lidského svědomí pracovali s takovou obezřetností, ze jim nebylo mozné v případě provalení aféry dokázat vůbec nic. Nikdy totiz nepracovali přímo, ale vzdy pomocí svých nastrčených kompliců, vyjednavačů a nevědomých protestantů, kteří jejich pravé pohnutky a záměry nechápali. "Účel světí prostředky" a v rámci tohoto hesla, pokud to bylo v zájmu Říma a jezuitského generála mohli provést cokoliv a přitom jim to bylo jiz předem odpustěno. Pracovali buď sami nebo ve skupinkách.

Průběh a financování infiltrace

V Německu se těmto jezuitům podařilo pro svůj úkol získat kromě mnoha jiných vlivných lidí například i luteránského bohatého kupce z Hamburku, který za veskerý rozkvět svého obchodu děkoval jezuitům. Slozil jim tajný slib 3. stupně a ti mu odměnou za to sjednávali početné odběratele po celém světě. Tento obchodník zradil mnoho protestantů a byl příčinou mnoha krveprolití, mnoha zničených rodin, mnoha mučení nevinných lidí, mnoha jejich utrpení i útěků z jejich domovů.

Jezuité nebo jejich komplicové se do protestantských rodin dostávali prostřednictvím dojemné přívětivosti, strojené lásky a přetvařovaného porozumění. Mnozí protestantstí kazatelé byli ve skutečnosti jezuité a takovým se dařilo na katolickou víru kolikrát obrátit i celá shromázdění. Jiní tajní jezuité vystupovali jako lékaři protestantských rodin, jako protestantstí učitelé řečí, jako překladatelé, jako výteční sermíři vyučující sermu, jako výborní učitelé tance, zpěvu, hudby, malířství, jako učitelé historie, jako správci protestantských kostelů, jako horliví opatrovníci protestantské literatury nebo jako matematikové, fyzikové, alchymisté, drogisté, apatékaři, hvězdáři, astronomové a jiní vědci tehdejsího věku. Ovsem nestítili se ani úlohy milenců manzelek vlivných protestantských slechticů, soudců, radních apod.

V tomto přestrojení se lehce dostávali do protestantských rodin, kde se snazili vydobýt si napřed přízně vlivných domácích osob a kdyz se jim to podařilo, začali postupně a nenápadně odbourávat zprvu vedlejsí protestantské zásady a pak podkopávat i ty hlavní, které činili hranici mezi protestantským a katolickým nábozenstvím naprosto zřetelnou a hlavní.

Stejným způsobem se jezuité vplízili i na protestantské úřady, skoly a univerzity. Mladsí členové řádu byli posláni do Frankfurtu nad Odrou, do Roztok, Wittenberga, Lipska a Mariboru. Tam se dali zapsat jako studenti práv nebo lékařství či teologie. Pod touto rouskou pak své bezstarostné kolegy - studenty přiváděli na svou stranu sliby o skvělé budoucnosti, pokud přestoupí na katolické nábozenství. Tyto svazované duse k jejich rozhodnutí jestě mnohdy přemlouvali penězitými úplatky. Mezi učiteli cizích jazyků pak bylo mnoho vystudovaných jezuitů, kteří v těchto praktikách pokračovali stejně jako v době svých studií.

Jezuité získali mnoho nekatolíků také "skutky lásky, stědrosti a milosrdenství" tím, ze o přednostech katolické víry přesvědčovali penězitými dary, zvlástě pak v době po třicetileté válce, kdy bylo peněz velmi málo, dále pak charitativní a humanitární činností v nemocnicích a spitálech a zakládáním různých spolků pro pomoc chudým. Tyto spolky bývaly při úřadu města a byly vzdy nějak spojeny s univerzitou města stejně tak, jako úřad sám.

Jezuitstí studenti a později i jezuitstí učitelé, kterým se podařilo proniknout do zivota a dění protestanského města či univerzity nebo rodiny vystavovali na odiv svou nezistnost, mírumilovnost, lásku, milosrdné skutky, penězité i hmotné dary, nemocniční péči, starost o chudé apod. A činili to s takovou vervou a okázalostí, ze to působilo jako neodolatelné kouzlo. Ve skutečnosti to byla psychologická reklama a nátlak na svobodu člověka stejně jako v případě dnesní agresivní reklamy.

Prostředky k infiltraci brali jezuité buď z peněz a důchodů, které k tomu byly vyhraněny od papeze nebo z darů od projezuitsky smýslejících knízat a knězí. Ovsem peníze sly i z různých nadací a sbírek pro obrácené nekatolíky z celé Evropy, ze závětí, z odpustků, jejichz prodej přivedli jezuité k dokonalosti a uplatňovali jej přes Vatikán, dále z ukradeného majetku jiných řádů, z inkvizičních procesů a z tajného obchodu s otroky. Později to bylo i z kostelních úroků a desátek, které vydrzovali zvlástě ty nejchudsí vrstvy protestantských zemí. Po celém Německu bylo zalozeno mnoho výběrčích pokladen a sbírek, které existovaly az do oficiálního zrusení roku 1770.

Katolizace po infiltraci

Jezuité pouzívali k pokatoličťování různé politické nátlaky, vyhrozovali existenčními problémy nebo německým knízatům naopak slibovali zajistění mocenského postavení. Podle jezuitů měli zvlástě sanci ti, kteří se jestě od katolického nábozenství zcela neodvrátili.

Tak například roku 1614 přestoupil na katolické nábozenství W lfang Vilém z Falc-Neuburgu, aby získal podporu bavorského Maxmiliána a podporu katolické ligy k uplatnění svého dědičného práva na knízectví v J lich-Cleve. Jeho syn Filip Vilém měl jiz katolickou výchovu a mohl se tak roku 1653 stát panujícím falckrabím z Zweibr cken-Neuburgu a roku 1658 kurfiřtem Falckým. Jeho syn Jan Vilém začal protestanty dokonce silně utiskovat a na naléhání jezuitů i pronásledovat. Katolickou církev se snazil v celé zemi prosadit jako vedoucí církev s monopolním právem vládnout a rozhodovat o duchovních věcech. Jezuitům pak odevzdal univerzitu v Heidelbergu a zřídil jim i několik kolejí.

Jeho nástupce Karel Filip (1716-1742) byl jiz jezuity ovládán úplně. K protestantům choval hlubokou nenávist, která byla jestě více podněcována jezuity. Nastěstí zemřel bez dědiců a tím moc jezuitů v Kurfalcku skončila.

Dalsí metodou, jak pohnout mladými princi protestantských slechtických rodin, kterých bylo v Německu veliké mnozství, aby se rozhodli pro katolické nábozenství, bylo, ze při různých přílezitostech stavěli na odiv bavorské a falckoneuburské prince a nebo celé rodiny, které jezuité zaopatřili velmi lukrativními a výnosnými pracovními místy. Touto účinnou metodou získali jezuité pro katolickou církev mnoho rodin a princů a dokonce i mnoho rodin odpadlých a přesto bohatých.

Tato reklama byla velmi účinná i daleko za hranicemi Německa, například v Pařízi a v Benátkách. Mnoho princů pak bylo získáno i pro jezuitský řád, mnoho jich skončilo jako katoličtí biskupové s královským platem a s zádnými starostmi a povinnostmi a mnoho jich skončilo přímo jako kardinálové.

Jezuitům se také podařilo trvale získat římské církvi Albrechtovu saskou protestantskou rodinu tím, ze působením jezuity P. Kopfera roku 1697 přestoupil kurfiřt saský Fridrich August I. na katolickou víru, aby mohl být zvolen za krále v Polsku. Pod jeho ochranou se v Polsku hned začalo se sířením katolicismu, stejně tak jako v sousedním Sasku. V Drázďanech byly zavedeny katolické bohosluzby a místodrzícím v Sasku byl jmenován kníze z F rstenbergu.

Rozhazovačný princ Kristian Augustus, syn vévody Morice ze Sasko-Zeitzu, který si liboval ve smyslnostech, se stal v Pařízi katolíkem, jen aby dostal místo kanovníka v Kolíně, Lutichu a M nsteru. Jestě téhoz roku se stal probostem, brzy na to roku 1697 byl jmenován od císaře Leopolda I. biskupem v Rábu v Uhrách, roku 1706 se stal kardinálem a roku 1707 arcibiskupem primasem ostřihomským s ročním trvalým důchodem 150 000 tolarů. Pomocí jezuity Frantiska Schmelzera svého panujícího bratra, vévody Morice Viléma ze Sasko-Zeitzu (1681-1717), přestoupil roku 1715 v doksanském klásteře v Čechách tajně na katolické nábozenství a jeho vnuk Moric Adolf přemluven od jezuitů se stal litoměřickým biskupem v Čechách, kde roku 1759 zemřel.

Jezuitská infiltrace - prohra protestantů

Proti tomuto pronikání katolíků do řad protestantů se vsak protestantstí evangelíci začali bránit. V Sasku například pro zachování evangelické církve zřídila knízata "Tajnou církevní radu", které byla svěřena správa vsech církevních věcí.

Ale kdyz Fridrich Augustus přestoupil na kolickou víru a pod jménem August II. se stal polským králem, mělo to pro Sasko tězké následky. V severní válce roku 1706 bylo Sasko zpustoseno od Svédů a různými válečnými daněmi a dávkami tak vysáto, ze se z toho nemohlo dlouho zotavit. Kromě toho August II. zařizoval v Drázďanech uměleckou sbírku s obrovskými náklady a stavěl i mnoho drahých, honosných domů. Jeho kralování bylo vsemi směry vedeno jezuity, na kterých byl tak závislý, ze bez nich se neúčastnil ani jednoho jednání. Svou politikou dovedli jezuité Agusta II. az k tzv. Toruňskému krveprolití.

Podobně si počínal i jeho syn Fridrich August II., který na katolickou víru přistoupil uz jako korunní princ roku 1717. Roku 1733 po smrti svého otce nastoupil v Sasku a Polsku vládu. Za jeho panování (1733-1763) byli nekatoličtí slechtici a nekatoličtí duchovní zbaveni vsech politických práv.

Infiltrace se jezuitům v Německu podařila tak dokonale, ze se reformace proti katolickému nábozenství nevzmohla az do dnesní doby. Jezuité své mocenské úspěchy slavili krok za krokem. Například roku 1663 přestoupil v Pařízi na katolické nábozenství Kristian Ludvík, vévoda Meklenburg-Schwerinský (1658-1692), coz mělo za následek destruktivní zkázu jeho země. Roku 1707 se podařilo jezuitům převést na katolickou víru mladičkou princeznu, vnučku vévody Oldřicha z Brunsvicko-Wolfenb ttelna, která se pak mohla stát chotí císaře Karla VI. Vévoda Anton Oldřich, přijal katolickou víru veřejně roku 1710 v Bambergu. Roku 1758 získali jezuité trvale pro katolické nábozenství Kristiana IV., falckrabího z Falc-Zweibr cken-Birkenfeldu a jeho syna prince Fridricha Michala, jehoz druhý syn Maxmilián Josef zdědil Bavory, kde se roku 1806 stal bavorským králem.

Následky infiltrace

K následkům jezuitské infiltrace německých protestantů je také nutno připsat i hon na čarodějnice a kouzelníky, kterými byli větsinou prostí nevinní lidé a "kacíři" a jen vyjímečně pár dusevně pomatených lidí. Zřídkakdy slo skutečně o spiritisty v pravém slova smyslu vyuzívající černé nebo bílé magie.

Jezuité při infiltraci vyuzívali i fanaticky zalozených katolíků a protestantů a posílali je do protestantských zemí s tím, ze je to země plná čarodějnic provádějící různé půlnoční orgie se samotným ďáblem v podobě černého kozla nebo kocoura. Svým líčením vykreslovali posluchačům tak hrůzostrasné historky plné dětské krve, plodové vody, křiku nemluvňat, lidských přirození, roztrhaných těl, umrlčích kostí, oběsenců a půlnočních sexuálních zrůdností a perverzností, ze posluchači hrůzou i omdlévali. Po takovém kostelním kázání se s vytřestěnýma očima třásli jestě týden.

Musíme si uvědomit, ze pověrečnost lidí, a to v jejich jakémkoliv postavení byla v Německu tak veliká, ze nebylo tězké proti nevinnému protestantskému obyvatelstvu postvat vojsko patřící pověrčivým katolickým slechticům nebo celou skupinu pověrčivých prostých lidí. Tam, kde infiltrace stagnovala, náhle přicházeli ikvizitoři a následovalo straslivé mučení bez ohledu na věk, na majetnost a na to, zdali je to muz či zena. Stejně drasticky jako dospělí lidé byly mučeny i jednoroční děti, těhotné zeny, starsí děti, mládez a starci. Plály hranice, vězení se plnila, hroby nestačily hltat zohavená a utýraná těla. Účast města a jeho okolí na veřejných popravách byla vzdy povinná. Vládl teror a nábozenství strachu.

V Paderbornu nejvíce zuřil jezuita Loeper, ale v jiných krajích se "vyznamenali" i jiní netvoři a zrůdy. Jestě roku 1749 jezuita Gaar vychvaloval ve své řeči ve W rzburgu po upálení domnělé čarodějnice moudrou přísnost jezuitských zákonů proti kouzelnictví a čarodějnictví. (O tom vsem existuje mnoho historických podkladů a knih i v čestině, které na rozdíl od přímých dějin jezuitů není zatím problematické sehnat.)

Proti takovým nástrojům jezuitského řádu se jen tězko bojovalo a jen málokdo se odvázil postavit proti. Píle, s jakou jezuité vedli infiltraci Německa, je sice obdivuhodná a přinesla "své ovoce", ale výsledkem je silně katolické Německo az do dnesní doby, i kdyz má mnoho "evangelíků". Z dřívějsího německého protestantismu zůstal pojem evangelík jenom jako název. Svými obřady a uctíváním stejných zákonů a pověr, jako mají katolíci, jsou ve skutečnosti němečtí "evangelíci" také katolíky a současná prokatolická, německá vláda ovládaná jezuity, je jen smutným důkazem toho, jak silná zbraň Vatikánu je jezuitská infiltrace.

Na příkladu Německa můzeme velmi dobře pozorovat, jak původní basta protestantismu se vlivem spolupráce s jezuitským řádem stává poddajná Vatikánu. Můzeme také pozorovat, jak vlivem Říma pak taková země přinásí zkázu vsem okolním i vzdáleným státům v celé Evropě po celá dalsí staletí.

Protestantské ideje Dr. Martina Luthera, Filipa Melanchtona a Svýcara Ulricha Zwingliho jsou dnes přesně v té poloze, ve které je jezuité chtěli mít uz v době 16. století. S buldočí vytrvalostí, zraločí dravostí, úskočností hyeny, úhoří slizkostí, hadí tichostí a s pokorou beránčí sli jezuité za svým cílem tak dlouho, dokud nedosáhli svého. A nic nezměnilo situaci, kdyz byl v Německu na čas jezuitský řád zrusen. Byl to uz jen pouhý záchvěv umírajícího ducha protestantské svobody. A kdyz odezněl, byli jezuité v zemi znovu povoleni a vatikánský kříz a meč se vrátil v plné síle, aby své dílo dokončil.

Jezuitstí generálové si od počátku uvědomovali tu skutečnost, ze kdyz Německo zbaví reformačního ducha, získají pro své cíle tvrdý, bezcitný, fanatický, nadřazovačný a panovačný národ, který jezuitské mentalitě přesně vyhovoval a vyhovuje i dnes. Německo se stalo doménou jezuitského řádu a jak jestě uvidíme, bude manýry tohoto jezuitského státu okouset znovu mnoho národů v celé Evropě, jak to na sobě tězce pocítili i generace naseho století.