Internet Phone

Internet phone: v sirsím slova smyslu označení pro nový druh sluzby, umozňující zivý přenos hlasu v reálném čase po Internetu, za účelem vzájemné komunikace mezi lidmi ("telefonování" po Internetu). V uzsím slova smyslu jméno dvou konkrétních produktů pro internetové telefonování, od firem VocalTec a Intel.

Jestě do nepřílis dávné doby jedno ze základních dogmat Internetu říkalo, ze tato celosvětová síť sítí není přílis nakloněna přenosům dat v reáln 22422l1121w ém čase - ať jiz se jedná o zivý přenos zdigitalizovaného zvuku pro potřeby internetového telefonování, či dokonce o přenos obrazu, různé videokonference apod. Byla to skutečně pravda, a je to stále pravdou i dnes. Přesto se dnes po Internetu telefonuje, a obliba této sluzby neustále roste. Je tedy vůbec v něčem problém, a pokud ano, v čem?

Zkusme si nejprve rozebrat podstatu telefonování po Internetu. Nejde vlastně o nic jiného, nez o snahu nahradit klasický telefon a veřejnou telefonní síť počítačem se zvukovou kartou a Internetem, s cílem vyuzít výhodnějsí způsob placení za přístup a pouzívání Internetu. Právě zde je totiz "jádro pudla" - zatímco ve veřejné telefonní síti jsou tarify závislé na tom, kam člověk volá a jak dlouho, v Internetu je jedno, jestli svá data přenásíte do vedlejsí místnosti nebo na druhou stranu zeměkoule. I celková cenová hladina, byť velmi tězko souměřitelná, vychází v případě Internetu nizsí nez u veřejné telefonní sítě. Řečeno stručně a na rovinu, hlavní předností telefonování po Internetu je jeho láce. Máte-li fungující přípojku k Internetu (za kterou platíte tak jako tak), nestojí vás libovolně dlouhý hovor kamkoli po celém světě vlastně vůbec nic navíc.

Atraktivnost telefonování po Internetu pak jestě zdůrazňuje fakt, ze potřebné hardwarové vybavení (zvuková karta) je dnes jiz zcela bězné, a příslusné programové vybavení s vysokým uzivatelským komfortem je k mání v mnoha různých podobách, od placených komerčních produktů az po takové programy, které jsou zcela zdarma. Proč se tedy vůbec jestě telefonuje po staru", klasickými telefony? Samozřejmě proto, ze početně je stále jestě nejvíce těch, kteří zádnou přípojku k Internetu nemají.

Nicméně i samotné internetové telefonování má své "mouchy" - je stále výrazně méně kvalitní, nez bězné, klasické telefonování. Standard, který by různým systémům internetového telefonování umoznil vzájemně si rozumět a spolupracovat, se sice jiz rýsuje, ale dosud se neprosadil do praxe - takze v Internetu existuje mnoho různých "telefonů", ze kterých se dovoláte jen k účastníkům vybaveným "přístroji" od stejného výrobce, ale k vlastníkům jiných "přístrojů" nikoli.

Velmi zajímavá je vsak i technická stránka věci. Telefonování po Internetu je vlastně přenos zdigitalizovaného lidského hlasu, probíhající v reálném čase. Zde je dobré si uvědomit, ze díky moderním kompresním technikám se jiz nejedná o velké objemy dat - nejméně inteligentní způsob přenosu lidského hlasu, pouzívaný např. v digitální telefonii (označovaný jako pulsně kódová modulace, PCM) vyzaduje pro kazdý hovor v bězné telefonní kvalitě přenosovou rychlost 64 kilobitů za sekundu. Kompresní techniky, pouzívané v internetové telefonii, vsak dokází vystačit s výrazně nizsími přenosovými rychlostmi - například i s rychlostí 14,4 kbps. Objemy dat, které tyto kompresní techniky produkují (a které je třeba průbězně přenáset), přitom v praxi nebývají konstantní, ale mění se v závislosti na průběhu hovoru. Důlezité ovsem je uvědomit si, ze jednotlivé části takovýchto dat, byť různě velké, musí být doručovány s maximální pravidelností v čase, tak aby je bylo mozné správně "poskládat" dohromady, dekomprimovat a převést zpět na původní lidský hlas. Jakékoli výraznějsí odchylky v pravidelnosti jejich doručování by plynulost reprodukce na straně příjemce velmi kazily a zkreslovaly, někdy az za hranici srozumitelnosti. A právě zde je kámen úrazu - přenosové mechanismy, pouzívané v dnesním Internetu, totiz neposkytují zádné záruky ohledně pravidelnosti doručování jednotlivých částí dat.

Příčina je v tom, ze v Internetu není předem známo, jak dlouho se kterákoli část dat pozdrzí v uzlech, přes které prochází. Jednotlivé přestupní uzly se sice snazí přenáset data skrz sebe co mozná nejrychleji, ale v praxi hodně zálezí na jejich momentálním vytízení a na celkovém objemu provozu, který skrz mezilehlé uzly prochází. Neexistuje tudíz zádná garance, ze data dorazí na místo svého určení nejdéle za předem stanovenou dobu, a dokonce není nijak garantováno ani to, ze případná zdrzení budou u vsech částí přenásených dat víceméně stejná (coz je právě to, co by internetové telefonování potřebovalo nejvíce). Jak je potom ale mozné, ze internetové telefonování alespoň trochu funguje a pouzívá se?

Vysvětlení je třeba hledat v rozdílu mezi "absolutní" garancí a "relativní" četností: ani dnesní Internet skutečně negarantuje, ze vzdy a za vsech okolností budou data docházet na místo svého určení s potřebnou pravidelností. Dokáze to ale slíbit a dostát svému slibu s pravděpodobností, která uz je poměrně vysoká, a pro potřeby internetového telefonování jiz můze postačovat - zvlástě kdyz uzivatelé jsou ochotni tolerovat určité krátké výpadky a celkově nizsí kvalitu hovoru oproti klasickému telefonu. Zajímavé je také uvědomit si, ze pravděpodobnost pravidelného doručování roste s tím, jak roste dostupná přenosová kapacita Internetu - zde je pak třeba hledat vysvětlení faktu, ze internetové telefonování se objevilo teprve v nepřílis dávné době, kdy tato pravděpodobnost překročila určitou prahovou mez, zatímco dříve bylo povazováno za nemozné.