Internet

Co je to Internet?

Internet je nadsíť sdruzující po celém světě okolo 10 000 počítačových sítí pracujících na souboru protokolů TCP/IP (Transmission Control Protocol/Internet Program). Přes tuto síť můze být dosazeno vsech zdrojů zúčastněných sítí a přes bránové počítače (gateways) lze dosáhnout i na zdroje ze sítí pracujících pod jiným protokolem (OSI, UUCP - unix to unix copy, RSCS/NJE a dalsími). Je mozné přenáset textové i binární soubory, tzn. písemné dokumenty, obraz, zvuk, počítačové programy. Dále je mozné hledat v databázích, účastnit se debat s dalsími lidmi na síti atd.

Historie Internetu

První zmínka o síti: J.C.R.Licklider (z massachusettského technického institutu) psal v srpnu 1962 o Galaktické síti umozňující rychlý přístup k datům a programům z kteréhokoli místa.

Roku 1965 doslo k prvnímu fungujícímu propojení dvou vzdálených počítačů : ve státech Massachusets TX-2 a California Q-32.

V roce 1969 byla uvedena do provozu vojenská síť ARPANET. Coz byla experimentální síť slouzící k výzkumu počítačových sítí za různých ztízených podmínek. Projekt byl zaměřen na sdílení síťových zdrojů a při jeho zadávání byl formulován pozadavek, aby při řesení byl vzat v úvahu pozadavek funkční akceschopnosti sítě při výpadku některých jejích částí (např. při bombardování některých uzlů sítě). Respektování tohoto pozadavku se ukázalo jednou z hlavních příčin budoucích úspěchů zvoleného řesení. Umozňovalo totiz nejen odpojování nefunkčních částí sítě bez podstatného vlivu na chod zbytku sítě, ale i obrácený proces, rozsiřování sítě o nové komponenty bez váznějsích tězkostí a problémů. Dalsím cílem bylo vyzkouset propojení ARPANETU s odlisnými sítěmi, např. s těmi, které vyuzívají satelitních sluzeb. Roku 1971 měla síť jiz 15 uzlů. Pro překlenutí odlisností mezi sítěmi byl sestaven tzv. IP (Internet Protokol) packet, coz byla "skatulka", na kterou se napsala adresa a která se pak i s celým obsahem poslala po síti. Umoznění spojení různých počítačů vyhovovalo i mnoha organizacím, jez v té době začaly provozovat sítě. To pomohlo uchycení IP a jeho rychlému rozvoji. V 80. letech pronikly některé prvky IP do lokálních sítí, a to zejména díky své implementaci do Unixu (roku 1982 byl protokol ¨NCP nahrazen protokolem TCP/IP). Brzy byla rozpoznána výhodnost propojování lokálních sítí přes ARPANET a spojené vyuzívání vsech mozností takto propojených sítí. V roce 1986 vybudovala NSF (National Science Foundation) pět supercomputerových center a rozhodla se zpřístupnit je po síti pro skolní výzkum. Prvním nápadem bylo vyuzít ARPANET, ale ztroskotalo to na různých personálních a byrokratických problémech, takze bylo rozhodnuto vybudovat síť vlastní. NSF vycházela při stavbě sítě z architektury ARPANET a z Internetovského protokolu.Výpočtová centra byla spojena telefonními linkami s rychlostí 56kb/s, ale vyvstal problém, jak napojit vsechny univerzity a vědecké ústavy, které o připojení měly zájem. Přímé spojení totiz nebylo pro velké mnozství zájemců mozné.Řesením byl vznik tzv. regionálních sítí (NorthWestNet - severozápadní státy a Aljaska, NYSERNET - NewYork a okolí, SURANET - jihovýchodní státy atd.) a jejich propojení s NSFNET. Později byly na NSFNET napojeny i tzv. národní sítě. Během několika let se Internet rozlil z Ameriky do vsech kontinentů (s výjimkou Antarktidy).V roce 1990 síť ARPANET přestala existovat, zatímco Internet pokračoval ve svém rychlém růstu.

Nase evropská síť se nazývá EBONET a její národní větev pro Českou republiku CESNET (Czech Educational and Scientific Network) a pro Slovensko SANET. CESNET je členem evropského konzorcia EBONNE, které má své centrum v Amsterodamu - tam také vede jedna z linek. Druhá linka připojuje CESNET do Vídně, kromě toho vychází jestě jedna linka do Banské Bystrice.

Sluzby Internetu

Telnet - vzdálené p&# 16216w2218q 345;ihlasování

Potřeba vzdáleného přihlasování (anglicky: remote login) je v rámci TCP/IP řesena protokolem Telnet. Ten se v souladu s celkovou filosofií TCP/IP snazí spíse o jednoduchost, univerzálnost a minimální vazbu na okolní systémové prostředí, tak aby umoznil vzájemnou spolupráci (formou vzdáleného přihlasování) i dosti odlisným platformám. Prostřednictvím Telnetu se například můzete přihlásit k Unixovskému počítači, přičemz vás počítač, vystupující v roli vzdáleného terminálu, můze být velmi jednoduchým PC s MS DOSem, výkonnějsím PC s MS Windows, nebo znovu Unixovským počítačem či něčím jestě úplně jiným. Stejně tak dobře se ale můzete přihlásit (prostřednictvím Telnetu) třeba k sálovému počítači, k počítači VAX apod. Důlezité je to, aby systémové prostředí vzdáleného počítače podporovalo terminálové relace a vzdálené přihlasování prostřednictvím Telnetu (aby zde byl implementován tzv. Telnet démon) - coz třeba Unix bězně činí, ale například MS Windows (včetně Windows NT) nikoli.

Podstatným rysem protokolu Telnet je jeho rozsiřitelnost - na schopnosti obou komunikujících stran se zcela záměrně snazí klást co mozná nejmensí nároky, tak aby sanci měl i velmi "hloupý" (tj. jednoduchý) klient. Pokud ale proti sobě stojí dva uzly s dokonalejsími schopnostmi, mohou se vzájemně dohodnout na jejich pouzívání. Příkladem můze být vztah k přenosu jednotlivých znaků v rámci sedmi či osmi bitů - Telnet standardně počítá s tím, ze jednotlivé znaky jsou přenáseny jako sedmibitové (coz mj. činí značné problémy české diakritice). Pokud ale obě komunikující strany dokází pracovat s osmibitovými znaky, mohou se dohodnout na změně, a předávat si osmibitové znaky.

Jednou z nevýhod protokolu Telnet je skutečnost, ze při kazdém přihlásení ke vzdálenému počítači nutí uzivatele, aby znovu zadal své "identifikační informace" (jméno a heslo) a sám se přihlásil ("zalogoval") do operačního systému vzdáleného počítače - protokol Telnet nedokáze takovéto přihlásení (login) zajistit sám a automaticky. Důvodem je právě fakt, ze netrvá na zádné "příbuznosti" místního a vzdáleného počítače. Proto také nemůze předpokládat, ze by se mu mohlo vzdy podařit "vytáhnout" potřebné přihlasovací informace z místního počítače a pak je předlozit vzdálenému počítači k automatickému přihlásení. Pokud například uzivatel pracuje v prostředí MS DOS a prostřednictvím Telnetu se přihlasuje ke vzdálenému počítači (např. Unixovému), prostředí DOS vůbec nezná pojem uzivatele, a protokol Telnet tedy ani nemá moznost zjistit jméno svého uzivatele. Proto se musí uzivatel přihlásit ("zalogovat") sám, ručně. Vedle protokolu Telnet vsak existuje obdobně zaměřený protokol rlogin (od: remote login, doslova: vzdálené přihlásení), který je schopen sám zajistit automatické přihlásení (zalogování) do vzdáleného počítače - ovsem za cenu toho, ze obě komunikující strany musí stát na stejné platformě (v zásadě jen na platformě Unixu).

Obliba sluzby Telnet byla dána předevsím tím, ze umozňuje provozovat "na dálku" prakticky vsechny aplikace, dostupné "místním" uzivatelům vzdáleného počítače, bez toho ze by tyto aplikace byly nějak explicitně uzpůsobovány práci v síti, či dokonce jakkoli "věděly" o existenci sítě jako takové. Dodnes se prostřednictvím sluzby Telnet přistupuje například k různým rezervačním systémům, knihovním systémů apod., fungujícím v rezimu host/terminál (zatímco například aplikace s architekturou klient/server nelze tímto způsobem provozovat.

Hytelnet

Jedním z největsích problémů sluzby Telnet je značná roztřístěnost jejích zdrojů, neboli aplikací dostupných na nejrůznějsích uzlových počítačích v rámci Internetu. Byť jsou větsinou poněkud starsího data, je jich stále doslova nepřeberné mnozství, a je v nich skryto také velké informační bohatství, které by bylo skoda hodit za hlavu. Jednou z mozných forem evidence zdrojů, dostupných prostřednictvím Telnetu, je i databáze jménem Hytelnet, umozňující vyhledávat na hypertextovém principu (odsud také její pojmenování).

Přenos souborů - FTP a TFTP

Pro přenos souborů je v rodině protokolů TCP/IP určen protokol FTP (File Transfer Protocol). Jeho koncepce je poměrně starého data (dokonce starsí nez samotné TCP/IP), a pamatuje jestě na některé skutečnosti, které jsou dnes jiz dosti "pasé" - například na rozdílné velikosti bytů na obou stranách přenosu. Přesto se ale protokol FTP s úspěchem pouzívá dodnes, pro přenos celých souborů (binárnéch i textových) mezi dvěma uzlovými počítači sítě, například pro "stahování" souborů z nejrůznějsích anonymních FTP archivů (které byly podle protokolu FTP dokonce pojmenovány). Předpokládá existenci FTP serverů (nazývaných téz FTP archivy), coz jsou v zásadě bězné uzlové počítače s mozností přístupu do jejich systému souborů na dálku - uzivatel jiného uzlového počítače v roli FTP klienta pak můze z FTP serveru "stahovat" soubory směrem k sobě (provádět tzv. download"), nebo naopak soubory umisťovat na FTP server (provádět tzv."upload"), podle konkrétních přístupových oprávnění, která mohou být v rámci FTP nastavována pro jednotlivé konkrétní uzivatele. Na anonymních ftp serverech jsou k dispozici balíky programů pro různé operační systémy (Windows, MS-DOS, Macintosh, Unix atd.), pomocné programy, informační a dokumentační soubory, archivy diskusních klubů a elektronických konferencí.

Jednou z důlezitých vlastností protokolu FTP je jeho povědomí o uzivatelích, adresářích a přístupových právech: uzivatel, který chce prostřednictvím protokolu FTP odněkud někam přenáset nějaké soubory, se musí vzdálené straně nejprve identifikovat (přihlásit se, pod určitým uzivatelským jménem), a svou identitu prokázat (zadáním správného hesla). Vzdálená strana pak má podle čeho posuzovat oprávněnost pozadavků na přístup ke konkrétním souborům. Při přenosu souborů prostřednictvím protokolu FTP je tedy mozné realizovat nejrůznějsí přístupové strategie.

Anonymous FTP (Anonymní FTP)

Klasické FTP archivy, vázané na znalost uzivatelského jména a hesla, jsou vhodné například tam, kde firma chce zpřístupnit určité soubory svým zákazníkům - pak totiz není az takový problém je vsechny obeslat a říci jim, pod jakým jménem a s jakým heslem se mají k FTP archivu přihlasovat. Jakmile ale půjde o takový FTP archiv, který má být přístupný skutečně komukoli "z ulice", a koho není z principu mozné kontaktovat předem a potřebné přihlasovací údaje mu sdělit, bude vsechno jinak. Pak totiz můze nastoupit pouze dopředu známá konvence, které se přizpůsobí jak provozovatelé veřejných FTP archivů, tak i vsichni jejich potenciální návstěvníci. Tato konvence samozřejmě existuje a spočívá v tom, ze uzivatel "z ulice" se přihlasuje pod uzivatelským jménem "anonymous" (doslova: anonymní uzivatel). Jako heslo pak typicky musí uvést svou adresu pro elektronickou postu, která ale slouzí výhradně pro evidenční účely (aby provozovatel archivu měl přehled o tom, kdo jsou jeho návstěvníci). Od přihlasovací konvence je pak odvozeno i pojmenování veřejných FTP archivů - říká se jim "anonymní FTP archivy".

Příklad:  ftpmail@doc.ic.ac.uk,ftpmail@sunsite.unc.edu, (přístupné ftpmail servery)

u nás  ftp.vse.cz, ftp.muni.cz, fttp://

Na login je třeba odpovědět anonymous (někde stačí ftp), na password napiste svou úplnou e-mailovou adresu.

Změna dresáře se provádí příkazem dir, soubor se přebírá příkazem get název souboru, před tím je vsak nutno specifikovat, zda se jedná o textový soubor (příkaz ascii - větsinou přednastaven), nebo binární (příkaz binary). Vkládání souboru na vzdálený počítač je příkazem put. Příkaz help zobrazí vsech ftp příkazů. Ukončení FTP relace je příkazem bye (při pouzití e-mailového přístupu příkaz quit).

TFTP (Trivial File Transfer Protocol)

Obdobné vlastnosti jako FTP naopak postrádá dalsí protokol, který je v rodině protokolů TCP/IP určen také přenos souborů. Jde o protokol TFTP, neboli Trivial File Transfer Protocol. Jak jiz jeho název napovídá, jde o zjednodusenou obdobu protokolu FTP, ochuzenou právě o pojmy uzivatele, přístupových práv, a dokonce i o pojem aktuálního adresáře. Chcete-li odněkud někam přenést soubor prostřednictvím protokolu TFTP, musíte vzdy explicitně zadat úplnou přístupovou cestu k pozadovanému souboru (a nelze například pouzít přístupovou cestu relativní, vztazenou k aktuálnímu adresáři). Oprávněnost vaseho pozadavku navíc není podle čeho posuzovat (jelikoz TFTP nezná pojem uzivatele), a je proto ponecháno na konkrétní implementaci, jak se k němu druhá strana zachová. Větsinou vám vyhoví kladně pouze v případě, kdy pozadovaný soubor je bězně přístupný pro vsechny uzivatele. V praxi je protokol TFTP pouzíván zejména bezdiskovými stanicemi k tomu, aby si z příslusného serveru "natáhly" svůj operační systém (ve formě tzv. bootovacího image).

Odlehčenost  je například v tom, ze TFTP nezná pojem uzivatele a přístupových práv, nezná pojem aktuálního adresáře, a neumozňuje procházet adresáři serveru, ze kterého jsou soubory stahovány - TFTP klient nemůze na serveru nic vyhledávat, a místo toho musí "jít na jistotu" pro konkrétní soubor který potřebuje.

NFS (Network File System)

Potřeba sdílení souborů se začala objevovat s nástupem lokálních sítí, od kterých se očekávalo ze svým uzivatelům nabídnou moznost sdílení souborů - navíc takového sdílení, při kterém by skutečné fyzické umístění jednotlivých souborů přestalo hrát roli (přestalo by být "viditelné", odsud také" transparentní sdílení). S postupem času se objevila různá řesení, která takovouto potřebu sdílení souborů dokázala naplnit. Jedním z nich bylo i řesení, které si pro sebe vyvinula firma Sun Microsystems, a nazvala jej NFS (Network File System).

Vůdčími myslenkami sdílení souboru á la NFS jsou snaha o maximální robustnost a snaha o nezávislost na konkrétní platformě. A pak samozřejmě také architektura klient/server, která je potřebě sdílení souborů doslova sita na míru - serverem (konkrétně tzv., file serverem) je zde počítač, na kterém jsou sdílené soubory skutečně umístěny, zatímco v roli jeho klienta vystupuje počítač, který k těmto souborům chce mít přístup. Snaha o maximální robustnost se pak projevuje v tom, ze komunikace mezi klientem a serverem je tzv. bezestavová - coz znamená, ze kazdý jednotlivý pozadavek klienta začíná vzdy "na zelené louce", a je zcela nezávislý na tom, jaký byl případný předchozí pozadavek. Server si pak nemusí pamatovat vůbec nic o případné předchozí komunikaci se svými klienty - coz je doslova k nezaplacení pro případné výpadky a poruchy, po kterých není potřeba vůbec nic obnovovat. Přispívá k tomu i skutečnost, ze klient smí klást pouze tzv. idempotentní pozadavky, neboli takové které lze libovolněkrát opakovat, ale jejich výsledek bude vzdy stejný - pak to totiz má velmi jednoduché i klient. Pokud se nedočká odezvy na některý svůj pozadavek, jednoduse jej vznese znovu.

Snaha o nezávislost na konkrétní platformě, kterou má systém NFS také doslova vrozenou, pak přinásí významné praktické důsledky. Zejména v tom, ze file server i jeho klient mohou stát na různých platformách. Například file server můze být Unixovým počítačem, a jeho klient například počítačem PC s DOS-em, MS Windows atd.

Výse uvedené vlastnosti systému NFS se pak postaraly o to, ze původně proprietární řesení firmy Sun Microsystems se prosadilo do praxe, a na celé čáře porazilo své konkurenty - například systém RFS (Remote File System, vyvinutý firmou AT&T). Ten totiz fungoval na stavovém principu (tj. jeho server si pamatoval určité informace o svých klientech mezi jejich jednotlivými pozadavky), a tak byl méně robustní. Nez se ale systém NFS mohl stát standardem "světa TCP/IP", musely být jeho specifikace plně zveřejněny, a musely se stát "veřejným vlastnictvím" (v tom smyslu, ze vyuzití těchto specifikací nesmělo být vázáno na zádné licenční poplatky). Vlastně tedy celé řesení, které původně patřilo firmě Sun Microsystems (a která jej vyvinula na své náklady) muselo být předáno do "světa TCP/IP". Navíc muselo projít celou standardizační masinerií TCP/IP, která specifikace NFS přejala a vydala jako svůj standard.

Protokol NFS slouzí potřebám plně transparentního sdílení souborů v sítích na bázi TCP/IP, a to zejména v sítích lokálních. Rozdíl mezi sdílením a přenosem souborů (který zajisťuje protokol FTP, ev. TFTP) je v tom, zda si klient uvědomuje rozdíl mezi "místními" a "vzdálenými" soubory či nikoli. V případě přenosu souborů je pro klienta zásadní rozdíl mezi "místními" soubory, které se nachází na jeho počítači, a soubory vzdálenými, které se nachází na jiném počítači (FTP serveru) - s těmito vzdálenými soubory musí manipulovat jinak, nez s místními soubory (musí vědět, kde se nachází, a pak si je můze přenést k sobě prostřednictvím protokolu FTP). Naproti tomu v případě sdílení souborů protokol NFS zajisťuje to, aby se i vzdálené soubory klientovi jevily jako soubory místní - aby klient nemusel vědět kde přesně se nachází, ani nemusel s nimi manipulovat zvlástním způsobem, ale aby se na ně mohl dívat stejně jako místní soubory a stejně tak s nimi manipulovat, jako kdyby to byly jeho místní soubory. Proto je také tento způsob sdílení označován jako plně transparentní (ve smyslu: neviditelný), protoze z pohledu klienta skutečně zcela zakrývá fakt, ze některé soubory ve skutečnosti jsou vzdálené.

Zajímavá je i implementační stránka sdílení souborů á la NFS. I zde totiz firma Sun Microsystem přisla se zajímavými a podnětnými myslenkami, které se záhy prosadily do světa TCP/IP. Slo předevsím o to, ze samotný protokol NFS, realizující vlastní sdílení souborů, doslova "podlozili" dvěma samostatnými sluzbami - sluzbou pro tzv. vzdálené volání procedur (RPC, Remote Procedure Call], a XDR (eXternal Data Representation]. Smyslem mechanismu RPC (implementovaného stejnojmenným protokolem] je skrýt před programátory existenci sítě a vytvořit jim iluzi toho, ze vse se odehrává na jednom jediném počítači - programátoři zde volají procedury a funkce, o kterým si myslí ze jsou lokální (a pouzívají mj. i lokální konvence pro své volání, předávání parametrů apod.), ale ve skutečnosti jsou tyto procedury a funkce vykonávány (prováděny) na vzdálených počítačích (odsud také: vzdálené volání procedur). Výhodou je pak skutečnost, ze aplikační programátor nemusí znát specifika sítě a práce v síti. Mechanismus XDR pak zajisťuje případné konverze datových formátů, pokud jsou zapotřebí. Firma Sun Microsystems přitom vymyslela oba mechanismy takovým způsobem, aby netvořily integrální součást systému NFS, a byly naopak relativně nezávislé a vyuzitelné i jinými aplikačními sluzbami a jejich protokoly.

Nepřipomíná vám to ale samostatnou relační a prezentační vrstvu v referenčním modelu ISO/OSI, kterou autoři TCP/IP odmítli jako nepotřebnou? Pokud ano, máte pravdu - zde se ve formě mechanismů RPC a XDR skutečně objevuje něco, co lze připodobnit k samostatným vrstvám, zaměřeným obdobně jako relační a prezentační vrstva ISO/OSI. Svědčí to o staré dobré pravdě, ze nakonec se přeci jen prosadí zlatá střední cesta - a pak to také svědčí o tom, ze model TCP/IP je dostatečně pruzný, kdyz dokázal takovýto přístup elegantně "vstřebat".

Gopher

Gopher je dalsí sluzbou umozňující přístup k dokumentům a programům na síti. Oproti předchozím má tu výhodu, ze se přes něj lze dostat na větsinu ostatních sluzeb Internetu jako např. telnet, FTP, WWW a dalsí. První Gopher byl vyvinut v roce 1991- tedy zhruba ve stejné době jako samotný Web. Obě sluzby (gGopher i WWW) přitom dostaly do vínku také přiblizně stejné zadání : zprostředkovat pohodlný přístup k informacím, zejména textovým. Významněji se pak obě sluzby odlisily ve způsobu, jakým svého cíle dosahovaly: zatímco Web vsadil na hypertext, časem přidal jestě i podporu grafiky a vydal se cestou co mozná nejvyssí uzivatelské atraktivnosti (neboli cestou "balení" informací do maximálně atraktivního obalu, byť za cenu vyssích nároků na nejrůznějsí zdroje, včetně přenosových kapacit), Gopher se vydal spíse cestou skromnosti a setrnosti - za cenu určité strohosti svého vzezření a celkově mensí uzivatelské atraktivnosti. Asi nejnázorněji to dokumentuje skutečnost, ze Gopher nabízí svým uzivatelům vzdy jen jednorozměrná (lineární) textová menu, představující odkazy buď na dalsí menu, nebo na koncové objekty typu dokumentů. Zádná grafika, zádné obrázky, zádné animace, ani zádné dalsí ústupky lidské preferenci pro hezký obal, často i na úkor skutečně hodnotného obsahu. [1]

Gopher s uzivatelem hovoří pomocí řady do sebe vnořených stromových adresářů, na něz navazují dalsí a dalsí podadresáře, az po soubory, které mohou být opět jak textové, tak i binární. Sluzba Gopher je zalozena na systému klient-serevr. Klient můze být interaktivní nebo e-mailovský. Protoze bez klienta je sluzba Gopher nedosazitelná, je na některých gopher serverech instalován klient veřejný.

Příklad: info.anu.edu.au resp. 150.203.84.20 login: info Austrálie

Toltenpuc.cl  resp. 146.155.1.16 login: gopher Chile

Gopher.chalmers.se  login gopher Svédsko

Consultant.micro.umn.edu resp. 134.84.132.4 login: gopher USA

Panda.uiowa.edu  resp. 128.255.40.201 USA

Gopher://gopher.msmt.cz  Český

Rozhraní e-mailu nabízí systém Gophrmail. V dopise obdrzí uzivatel menu a označí pouze adresář, do nějz chce vstoupit.

Gopher@gopher.vscht.cz  Český

Gopher@dsv.su.se  Svédský

Gopher@nig.ac.jp, gopher@join.ad.jp, gopher@ncc.go.jp Japonské

Gopher@calvin.edu

Veronica

Jednou zajímavou odlisností sluzeb World Wide Web a Gopher jsou mozné přístupy k vyhledávání v obou těchto sluzbách - zatímco vesvětě WWW není apriorně zcela jasné, co a jak se má hledat (zda se má hledat v titulku stránky, v jejím těle, v jak se má nakládat s obrázky atd.), a v důsledku toho existují různé vyhledávací sluzby, které vyhledávají různým způsobem, v případě Gopheru je situace mnohem jednodussí: zde je předem jasné, ze vyhledávat by se mělo v jednořádkových textových popisech, které představují jednotlivé polozky systému menu sluzby Gopher. Prototaké sluzba Gopher má jednu "generickou" (hlavní) vyhledávací sluzbu, s půvabným dívčím jménem Veronica, zatímco Web zádnou takovouto "jednu jedinou" vyhledávací sluzbu nemá, a ani mít nemůze.

WAIS (Wide Area Information Service)

Dalsí internetovou sluzbou, která svého času vzbuzovala opravdu velké naděje, ale dnes je spíse zapomenuta, je sluzba WAIS. Jde vlastně o jakousi síťovou podobu plnotextových (fulltextových) vyhledávacích mechanismů, aplikovanou do prostředí Internetu. Umozňuje v zásadě to, co jiné systémy plnotextového vyhledávání, tedy prohledávání plných textů nejrůznějsích dokumentů, a hledání nejrůznějsích slovních spojení, klíčových slov, kombinací apod. Důlezité přitom je, ze se nemuselo jednat jen o textové dokumenty, ale v zásadě o cokoli, včetně třeba obrázků - samotná sluzba WAIS totiz "nesla dovnitř" příslusných dokumentů a nesnazila se interpretovat jejich obsah. Místo toho očekávala, ze někdo jiný (nějaký jiný mechanismus, znalý obsahu dokumentů) sestaví potřebnou mnozinu indexů, popisující obsah dokumentu (např. klíčová slova a jejich výskyty). Sama pak tyto výsledky pouze "přebrala" a zaměřila se na to, aby uzivatelé v nich mohli vyhledávat. Problém byl ale v tom, ze "dosah" sluzby WAIS byl dosti omezen, vzdy jen na jednotlivé "databáze" dokumentů (typicky: na to, co se nachází na nějakém jednotlivém serveru v Internetu), a naopak zde neexistovala moznost jakéhokoli "globálního" vyhledávání (neboli vyhledávání v rámci více serverů současně). Právě z tohoto důvodu pak sluzba WAIS později doslova "zasla na úbytě" - mezitím totiz výrazně stouply moznosti vyhledávacích sluzeb v rámci sluzby WWW, které sice prohledávají jen textové části WWW stránek, ale zato tak činí maximálně do sířky, neboli vyhledávají na vsech WWW serverech současně.

NetNews (Usenet)

Usenet je starsí označení, které znamená de facto totéz jako NetNews (Síťové noviny). Formálně je vsak mozno najít mezi těmito dvěma najít určitý rozdíl. Zatímco NetNews je v dnesním pojetí jedna ze sluzeb Internetu, Usenet je název sítě počítačů, která slouzila k síření diskusních příspěvků - ve své podstatě přitom není pevnou součástí Internetu, je s ním pouze určitým způsobem propojena.

Stručně řečeno Netnews je souhrn několika tisíc různých diskusních skupin (konferencí). Netnews tvoří určitou paralelu k elektronickým konferencím. Oba tyto systémy umozňují diskuze mezi účastníky, ale rozdíl je předevsím ve filozofii jejich práce. Zatímco elektronické konference jsou přístupné kazdému, kdo má přístup k elektronické postě, Netnews vyzadují speciálního klienta a je tedy potřeba plný přístup k Internetu. Zatímco zprávy z konference, do které se uzivatel přihlásil, jsou mu bez prodlení zasílány do jeho postovní schránky, kde si je můze přečíst a případně na ně reagovat, u Netnews je to jinak. Pokud si chce uzivatel přečíst nové příspěvky, musí se se svým klientem připojit na některý newserver (news,cesnet.cz, rhino.cis.vutbr.cz, news.ruk.cuni.cz) a z něj si je přenést na svůj lokální počítač. Pokud se chce zúčastnit diskuze, můze na ně prostřednictvím svého programu odpovědět a odeslat svou zprávu newserveru, který se pak postará o její dalsí distribuci. Ne kazdý newserver vsak povolí posílání příspěvků (na větsině z nich to mohou dělat pouze uzivatelé z určité domény).

NNTP (Network News Transfer Protocol)

Protokol pro distribuci síťových novin, resp. jednotlivých příspěvků v rámci diskusních skupin (newsgroups) síťových novin (USENET-u). Tento protokol musel být vyvinut poté, co se síťové noviny "přestěhovaly" do Internetu - tj. začaly být sířeny předevsím prostřednictvím Internetu.

WWW - World Wide Web

Projekt World Wide Web odstartovali v roce 1989 v evropské laboratoři fyziky částic (CERN) v Zenevě. Jeho výsledkem je schopnost přistupovat jednoduchým způsobem k multimediálním informacím na vzdálených počítačích.

Sluzba World Wide Web má po technické stránce mnoho společného se sdílením souborů a systémem NFS. Původně totiz vznikla v komunitě fyziků zabývajících se vysokými energiemi, jako řesení jejich potřeby sdílení informací, předevsím textového charakteru. Časem se ale prosadila i do světa TCP/IP, a postarala se o nebývalý boom Internetu. Po stránce implementační jde opět o řesení, tvoření několika slozkami - zejména protokolem HTTP (HyperText Transfer Protocol), který definuje způsob přenosu WWW stránek po síti, mezi WWW serverem a jeho klientem, a pak jazykem HTML (HyperText Markup Language), který definuje formát jednotlivých stránek. V poslední době pak k těmto dvěma "základním" slozkám přibývají dalsí, které mají za úkol dále zvysovat schopnosti a funkční moznosti sluzby WWW. Jde například o jazyk Java, mechanismy ActiveX, nebo různé zabezpečovací mechanismy a protokoly (jako SSL, S/HTTP, SET apod.), které umozňují provádět prostřednictvím sluzby WWW bezpečné transakce. Formální standardizace těchto slozek, v rámci obvyklé standardizační masinérie světa TCP/IP, vsak zatím poněkud pokulhává - není ostatně ani moc divu, vzhledem k neuvěřitelně rychlému vývoji v této oblasti.

Také po stránce svého fungování má sluzba WWW hodně společného se sdílením souborů á la NFS. Komunikace WWW serveru a jeho klientů je totiz také bezestavová, a WWW server si tedy obecně nepamatuje nic o tom, co po něm chtěl určitý klient někdy dříve. Důsledkem je větsí robustnost nez jaké by bylo mozné dosáhnout při stavovém způsobu komunikace. Výhody přitom pociťujeme skoro vsichni: pokud jste k Internetu připojeni po modemu, tj. přes komutované linky veřejné telefonní sítě, pak vás browser dokáze bez problémů přezít i výpadek spojení, a po opětovném "dovolání se" můzete ve svém brouzdání pokračovat, jako kdyby se nic nestalo.

Architektura WWW

Systém WWW je tvořen servery a klienty. Server systému WWW je program, přijímající pozadavky klienta na dokumenty a odesílající pozadované dokumenty klientovi v tom tvaru, jak jsou ulozeny. Klient je inteligentní zobrazovací program, který dovede inteligentně zobrazit dokumenty různých typů. Dokumentem lze rozumět i netextové záznamy, jako jsou zvukový záznam nebo obrázek. Klient a server spolu komunikují protokolem http (HyperText  Transfer Protocol). Protokol http je v současné době implementován pouze nad protokolem TCP, ale obecně vystačí s libovolným protokolem, který poskytuje spojované sluzby. Nad protokolem TCP je protokol http definován na portu 80. Server WW zasílá dokument přímo jako odpověď a klient musí umět tuto odpověď vhodně interpretovat. Dokumentem můze být prostý textový soubor bez jakýchkoli dodatečných pokynů pro formátování, ale také hypertextový dokument, který obsahuje formátovací pokyny ve formě značek jazyka HTML (HyperText Markup Language). Jazyk HTML je úzce svázán se systémem WWW, větsina dostupných dokumentů je napsána v tomto jazyce. Je to mnozina ASCII značek, prostřednictvím kterých se editují webovské dokumenty na Internetu.

Hypertext

Je to text, členěný na relativně mensí celky (označované jako stránky), které jsou mezi sebou provázány prostřednictvím tzv. odkazů (links). Smyslem je umoznit čtenáři přijímat informace po mensích a snáze srozumitelných a přehledných částech (jednotlivých stránkách), a podle vlastní potřeby si volit postup přijímání informací - uzivatel má moznost přecházet podle vlastního uvázení z jedné stránky na druhou prostřednictvím příslusných odkazů, a tím si volit vlastní sekvenci stránek, které mu budou zobrazovány.

Page, stránka

Je to základní jednotka informací, předkládaná uzivateli v rámci sluzby WWW. Kromě textu mohou být součástí takovéto stránky i obrázky a dalsí vizuální prvky (animace apod.), a dokonce i výkonné prvky (programy, např. applety jazyka Java). Odkazy na jiné stránky (tzv. hypertextové odkazy) mohou být reprezentovány jak libovolně velkými či malými částmi textu (jednotlivými znaky, celými slovy apod.), tak i celými obrázky (např. ikonami), ale také jednotlivými částmi obrázků (v případě tzv. citlivých map). Tyto odkazy přitom nemusí vést jen na jiné stránky, ale také na jiná místa téze stránky

Browser, prohlízeč

Je to klientský program sluzby WWW, pomocí kterého uzivatel pracuje s touto sluzbou. Browser zobrazuje uzivateli jednotlivé stránky a dává mu moznost přecházet mezi stránkami prostřednictvím odkazů, vedoucích mezi nimi. Uzivatel vyvolá tento přechod aktivováním příslusného odkazu, typicky poklepáním mysí na to, co odkaz reprezentuje (coz můze být část textu, celý obrázek nebo jen konkrétní část obrázku).

WWW server

Jde o server, který uchovává u sebe jednotlivé WWW stránky jako textové soubory, napsané v jazyku HTML. Na explicitní zádost zasílá jednotlivé WWW stránky WWW klientům (browserům, prohlízečům), které podle HTML kódu vytvoří grafickou reprezentaci stránky (vytvoří její grafickou podobu) a tu zobrazí uzivateli. Kromě samotného uchovávání WWW stránek a jejich poskytování na zádost klienta můze WWW server plnit i dalsí doprovodné funkce - můze například zajisťovat překódovávání obsahu stránek z jednoho kódování čestiny do jiného (podle konkrétních pozadavků klienta). Nebo můze zajisťovat dynamické generování WWW stránek, které nejsou připraveny dopředu (tj. nejsou statické), ale vznikají dynamicky az v okamziku, kdy o ně klient pozádá - například jde-li o dotaz do databáze, server nejprve zprostředkuje polození dotazu databázi, a následně zajistí dynamické vygenerování stránky s výsledky dotazu.

HTML, Hypertext Markup Language

HTML je jazyk, ve kterém je zapisován obsah jednotlivých WWW stránek. Je zalozen na principu označování částí textu pomocí značek (anglicky: mark-up, tag), které specifikují význam textu - například to, ze určitá část textu představuje nadpis, či má být zobrazena tučně apod. Jiné značky zase specifikují, ze na určité místo má být vlozen obrázek, ze určitá část textu představuje hypertextový odkaz apod. Podle těchto značek se pak při zobrazování stránek v prohlízeči (browseru) určuje jejich grafická reprezentace.

HTTP (HyperText Transfer Protocol)

Jedná se o přenosový protokol pro komunikaci mezi WWW servery a jejich klienty (browsery). Umozňuje browseru vyzádat si na serveru konkrétní WWW stránku, kterou mu server následně zasle. Protokol HTTP je koncipován jako bezestavový, coz znamená ze kazdý pozadavek je samostatný a nemá zádnou návaznost na zádný z případných předchozích pozadavků - jinými slovy: WWW server si nemusí nic pamatovat o předchozí komunikaci s kterýmkoli klientem, a kazdý pozadavek vyřizuje jako kdyby byl první (jediný).

Podle pravidel jazyka HTTP tedy klient formuluje svůj pozadavek na novou WWW stránku, kterou mu má server zaslat, a opět podle jazyka HTTP pak server formuluje svou odpověď. Klientský program (browser) přitom generuje jednotlivé pozadavky na popud uzivatele (jako důsledek toho, ze uzivatel klikne na určitý odkaz, tím vyjádří přání jej aktivovat, a klient si od serveru vyzádá WWW stránku, na kterou tento odkaz směřuje).

URL, Uniform Resource Locator

URL představuje jednotný způsob označování objektů v Internetu (tj. jednotný způsob označování WWW stránek na WWW serverech, souborů v FTP archivech, uzivatelských postovních adres atd.). V rámci sluzby WWW jsou tímto způsobem řeseny odkazy na jednotlivé WWW stránky (jako tzv. URL odkazy). V URL odkazu na WWW stránku je obsazena informace jak o konkrétním WWW serveru, na kterém se stránka nachází, tak i informace o souboru ve kterém je obsazena (o jeho jménu a příponě), a stejně tak i informace o adresáři, resp. o přístupové cestě k tomuto souboru. Příklad URL odkazu na WWW stránku: https://archiv.czech.net/index.htm.

WWW site

WWW stránky typicky tvoří celky, odpovídající logicky uceleným expozicím. Příkladem takovýchto "expozic" mohou být WWW stránky konkrétní instituce či firmy (prezentující její profil, obchodní nabídku, reference atd.), WWW stránky věnované konkrétnímu produktu, městu, kulturní památce, problematice (např. spammingu) apod. Kazdá takováto "expozice" (site) je vzdy umístěna na nějakém konkrétním WWW serveru, ale na jednom serveru můze být takovýchto "expozic" více. WWW server je tedy fyzickým celkem, a WWW site ("expozice") celkem logickým.

Home page, domovská stránka

V uzsím slova smyslu jde o jednu konkrétní stránku v rámci celé "expozice" (WWW site), která je zamýslena jako vstupní, a jsou na ní tudíz umístěny základní orientační prvky. Také konkrétní způsob provázání stránek pomocí hypertextových odkazů je uzpůsoben předpokladu, ze uzivatel poprvé vstoupí do příslusné expozice skrz tuto zamýslenou vstupní (domovskou) stránku. V sirsím slova smyslu se jako "domovské stránky" označují celé skupiny WWW stránek, které prezentují určitý subjekt a obsahují základní informace o něm (např. domovské stránky firmy, domovské stránky určité fyzické osoby apod.).

Cookie

Charakteristickým rysem komunikace mezi WWW serverem a jeho klientem (daný protokolem HTTP) je jejich bezestavový charakter - kazdý jednotlivý pozadavek klienta je posuzován samostatně a nezávisle na případných jiných pozadavcích od téhoz klienta či jiných klientů. To na jedné straně značně usnadňuje práci WWW serveru (který si nemusí pamatovat nic o předchozí komunikaci s různými klienty, a jednotlivé pozadavky od různých klientů můze vyřizovat v libovolném pořadí). Na druhé straně to ale komplikuje fungování některých mechanismů - z pohledu klienta je totiz někdy nutné, aby nový pozadavek logicky navazoval na jeden či několik předchozích pozadavků, a aby určitá (stavová) informace z předchozích pozadavků byla zachována i pro pozadavky nové. Příkladem můze být volba kódování čestiny, kdy si uzivatel jednou vybere pozadované kódování, a jeho volba by měla být automaticky respektována i při dalsích pozadavcích. Jiným příkladem můze být přihlásení uzivatele, který zadá své jméno a heslo, a teprve pak se dostává ke stránkám, ke kterým by se jinak nedostal. Jedním z mozných řesení je pouzití tzv. cookies (doslova: koláčky): jde o malé kusy textu, které generuje WWW server na základě jednoho pozadavku klienta, a zasílá je klientovi v rámci odpovědi na jeho pozadavek (tj. spolu s obsahem stránky, kterou si klient vyzádal). Obsahem takovéhoto "cookie" pak jsou právě ty informace, které je třeba uchovat pro dalsí návazné pozadavky, ale které si server není schopen pamatovat. Místo toho si obsah "cookie" pamatuje klient ve své paměti (na svém disku), a při dalsím pozadavku na tentýz server mu obsah cookie zase vrátí (čímz mu připomene předchozí pozadavek a umozní mu na něj navázat). Celý mechanismus práce s "cookies" je pro uzivatele neviditelný, a příjem a zpětné zasílání se plně stará WWW browser (ale uzivatel má moznost si nechat zobrazovat text vsech přicházejících cookies, a event.je odmítnout).

Vyhledávání na Internetu

Programy, které zajistí vyhledání zádané informace - prohledávače (browsers).

Vyhledávat lze :

Katalogově - zadá se skupina, odvětví

Hypertextově - kazdá stránka obsahuje tzv metatagy (v html), coz je stručný obsah stránky. V tomto obsahu se hledá klíčové slovo.

Fulltextově - hledá se přímo v textu stránky.

Nejznámějsí vyhledávač v Čechách je Seznam.cz

Google.com - velmi dobrý vyhledávač v čestině

Atlas - propracovaný systém, nabízí i vlastní e-mailovou schránku.

Centrum - vynikající fulltextový vyhledávač

Z cizích  Yahoo.com nebo AltaVista.com , která prohledává i české stránky.

Adresování

Pro pouzívání sluzeb Internetu je důlezité nejen vědět, co lze od příslusné sluzby Internetu očekávat, ale musíme také vědět, na jaké adrese ji najít.

Počítač

IP adresy počítačů jsou v zásadě dvojí: číselná neboli fyzická a symbolická. Číselná adresa je 32bitové číslo zapisované po bajtech jako čtyři čísla (v rozsahu 0-255) oddělená tečkou. Tato adresa je jednoznačná a má ji přidělenu kazdý počítač v síti Internet. Protoze zapamatovat si adresy rypu 192.108.150.10 není právě nejsnazsí, byly vytvořeny adresy symbolické, zalozené na jménu počítače (host) a na jeho zařazení do různých uskupení (doména - domain). Takze adresa vypadá takto: host.domain. Nejvyssími doménami v Americe jsou typy organizací, kam příslusný host spadá (edu - skolství, com - komerční organizace, gov - vládní organizace, mil - vojáci, net - gateway a administrativní počítače, org - zbytek). Do Evropy a do ostatního světa dorazil Internet později, takze nejvyssí doménou je zde zkratka země, ve které se příslusný počítač (host) nachází. Dalsí domény mohou být obdobné jako v Americe, popřípadě je mozné i jiné členění, např. na CESNETu jsou to zkratky příslusných organizací jako cvut, vscht, vslib a dalsí. Spojujete-li se na vzdálený po¨čítač uvedením symbolické adresy, je tato adresa nejprve převedena na číselnou, a pak proběhne vlastní vyhledání příslusného počítače. Vzájemné přiřazení symbolických a číselných adres má na starosti část systému zvaná DNS (Domain Name Systém).

Příklad: 194.108.211.11 indy.panska.cz

Uzivatel

Uzivatel je na Internetu identifikován na základě své schránky pro elektronickou postu. Schránka je vzdy umístěna na určitém počítači. Formát adresy je tedy jmeno@adresa-pocitace.

Pro doručování do jiných sítí nez Internet: adresa@gateway. Pro převody adres mezi různými protokoly existují tzv. konverzní počítače.

Příklad:  talpova@panska.cz

Informační zdroj

Pro sirokou skálu informačních zdrojů a sluzeb na síti byla zavedena jednotná konvence adresování zvaná URL (Unified Resource Locator). URL je jednoznačným popisem umístění informace v počítačoví síti. Zápis obsahuje vsechny informace potřebné pro přístup k dokumentu, včetně přístupového protokolu, kterým jej lze vyzádat. Vzhledem k tomu, ze Internet vznikl na půdě USA, nejsou v Americe zeměpisné domény, pojmenované podle oblastí, ale organizační domény, orientované na typ institucí, v nichz se uzel nachází. Jak se Internet sířil do ostatních částí světa, vznikaly v jednotlivých státech domény zeměpisné.

URL se skládá zpravidla ze tří částí  protokol://počítač/zdroj. Část protokol udává o jaký typ sluzby se jedná, část počítač popisuje, na kterém počítači se zdroj nachází (je to opět doménové jméno nebo IP adresa), část zdroj popisuje umístění pozadovaného informačního zdroje na daném počítači.

Příklad: https://www.microsoft.com/Products

Jak se připojit k Internetu

Poskytovatelé připojení:
V kazdé zemi existuje zpravidla několik poskytovatelů  (provider) připojení k Internetu. Takový provider má vybudovanou vlastní počítačovou síť s trvalým připojením k Internetu zpravidla s poměrně vysokou přenosovou kapacitou. V rámci své sítě vlastní zařízení, na která je mozno připojovat zákazníky různými technologiemi.

Dial-up připojení jednoho počítače:
Počítač je připojen zpravidla modemem přes veřejnou telefonní síť. Počítač obdrzí IP adresu az v momentě připojení (jeho adresa tedy není pevná). Uzivatel má jednu nebo více schránek (mailbox) na počítači u poskytovatele a určitou kapacitu diskového prostoru pro případné publikování svých informací.

Dial-up připojení počítačové sítě:
Síť je připojena zpravidla prostřednictvím počítače s modemem přes veřejnou telefonní síť. Ta má přidělenu pevnou IP adresu. Uzivatel si sluzbu elektronické posty zajisťuje sám, u providera pouze vyuzívá serveru, který udrzuje maily po předem stanovenou dobu, pokud není síť připojena (pro "výběr schránky" je nutno zadat heslo).

Pevné připojení sítě:
plnohodnotné připojení sítě prostřednictvím pronajatého datového okruhu, lokálních sítí např. Ethernet, optických sítí, druzicových spojů. Síť má pevnou IP adresu.

Architektura elektronické posty

Základní koncepce elektronické posty je v rámci rodiny protokolů TCP/IP definována jednak protokolem SMTP (Simple Mail Transfer Protocol), a jednak standardem RFC821. Tento standard definuje formát zpráv, přenásených elektronickou postou, do čehoz spadá mj. i způsob adresování a formát adres (proto se v této souvislosti hovoří i o adresování á la RFC821). Protokol SMTP se pak týká konkrétního způsobu přenosu jednotlivých zpráv mezi postovními servery.

Důlezitou vlastností elektronické posty, definované standardem RFC821 a protokolem SMTP (a označované obvykle jako tzv. SMTP posta) , je orientace na přenos čistě textových zpráv tvořených sedmibitovými znaky (tzv. čistými ASCII znaky). Ačkoli přenosové cesty obvykle dokází přenáset osmibitové znaky a mnohé implementace SMTP posty s nimi dokází pracovat, obecně to zaručeno není. Pak stačí jediné "sedmibitové úzké hrdlo" v celém přenosovém řetězci, aby z obsahu původně osmibitové zprávy zbylo jen hodně málo jejího původního obsahu.

Lidé ale potřebují přenáset prostřednictvím elektronické posty v prostředí TCP/IP (tj. prostřednictvím tzv. SMTP posty) i takové věci, které nemají charakter čistě textových zpráv, tvořených pouze sedmibitovými znaky. Například binární (datové) soubor, programy, ale také formátované texty, texty s národních abecedách apod. Jelikoz ale přenosový mechanismus el. posty garantuje korektní přenos pouze pro sedmibitové znaky, musí být vse ostatní pro potřeby přenosu zakódováno právě do této podoby (tj. do podoby posloupnosti sedmibitových znaků).

Pokud se vsechny komunikující strany správně dohodnou, je v zásadě jedno, jaké konkrétní kódování pouzijí. V praxi se pak nejvíce ujalo tzv. uuencodování, pocházející jestě z doby existence protokolů UUCP (Unix-to-Unix Copy Protocol). To se sice stalo jistým nepsaným standardem, který dokáze vyhovět potřebám přenosu jednotlivých netextových příloh k textovým zprávám, ale stále jestě nejde o systematický přístup, který by věc řesil zásadním způsobem, formou vseobecně uznávaného a akceptovaného standardu. To dělá az novějsí standard MIME (Multipurpose Internet Mail Extensions), který lze chápat jako rozsíření původní koncepce elektronické posty. Jak uz název tohoto standardu napovídá, počítá s existencí nejrůznějsích formátů včetně multimediálních, a činí z elektronické posty dosti univerzální přenosový kanál.

Standard MIME v zásadě definuje tři věci:

pouzitelné způsoby kódování přenásených dat

způsob vyjádření typu dat, které jsou přenáseny

způsob "vlození" netextových dat do původní, čistě textové zprávy (formátované dle RFC82).

Některé mechanismy a konvence standardu MIME se pouzívají i jinde, nez jen v elektronické postě - například kdyz WWW server posílá svému klientovi (browseru) nějaká data, musí k nim připojit také informaci o typu těchto dat. A právě k tomu pouzívá konvence standardu MIME (tzv. MIME type).

Standard MIME je jedním z novějsích přírůstků ve světě TCP/IP, a je motivován předevsím soudobým rozvojem Internetu a potřebami jeho uzivatelů. Stejným důvodům vděčí za svůj vznik i dalsí protokoly, které jestě také souvisí s elektronickou postou. Jde například o celou skupinu protokolů, které dovolují vzdáleným uzivatelům (nejčastěji s připojením komutovanými linkami veřejné telefonní sítě) stahovat si jejich elektronickou postu z postovních serverů, na které jim jejich posta dochází. V současné době je k tomuto účelu nejvíce pouzíván protokol POP (Post Office Protocol) verze 3. Původní protokol SMTP není k tomuto účelu pouzitelný proto, ze předpokládá trvalou existenci spojení, a pak také proto, ze nedovoluje ověřit identitu uzivatele, který by si jeho prostřednictvím stahoval svou postu.

MHS, Message Handling System (volně: systém elektronické posty)

Elektronická posta je jednou z nejpopulárnějsích sluzeb dnesních počítačových sítí (a zdaleka ne pouze Internetu). K jejímu fungování je zapotřebí celá soustava vzájemně provázaných a vzájemně spolupracujících prvků, které vychází z určité jednotné koncepce, a musí dodrzovat určité společné konvence - například konvence o formátu jednotlivých zpráv včetně formátu adres příjemců a odesilatelů, konvence o způsobech doručování zpráv apod. Ucelených koncepcí elektronické posty je přitom celá řada: například v Internetu je pouzívána koncepce, obvykle označovaná jako tzv. "SMTP posta" (podle jména jednoho z protokolů, který se pro její fungování pouzívá). V počítačových sítích mimo Internet (například ve veřejných datových sítích, v systémech veřejné elektronické posty apod.) se pouzívá koncepce označovaná jako X.400 (konkrétním příkladem byly tuzemské systémy ET mail a CZ Mail. Obecně se přitom o takovýchto koncepcích mluví jako o systémech MHS (Message Handling System), alespoň podle terminologie zavedené doporučeními ISO/OSI. S tím ale poněkud koliduje fakt, ze existuje jedna konkrétní (a proprietární) koncepce el. posty, která přijala obecné (druhové) jméno MHS jako své vlastní jméno - je to systém el. posty MHS, vyvinutý firmou Novell.

MTA a UA, resp. mail server a mail client (postovní server a postovní klient)

Větsina systémů elektronické posty je řesena na bázi architektury klient/server, neboli počítá s dvoučlenným dělením práce: na serverovou část, která se zabývá faktickým přenosem zpráv, a na část klientskou, která zajisťuje potřebnou součinnost s uzivatelem. V terminologii ISO/OSI (resp. v rámci koncepce el. posty X.400) je serverová část označována jako MTA (od: Message Transfer Agent) a klientská část jako UA (od: User Agent), zatímco v systémech internetové elektronické posty se obvykle mluví neformálněji o "postovním serveru" a "postovním klientovi" (či "klientském programu el. posty").

Mail client, mailer (postovní klient)

Postovní klient je program, který plní "klientskou část" fungování celého systému elektronické posty. V praxi je právě toto program, se kterým uzivatel bezprostředně a přímo pracuje - pomocí tohoto programu uzivatelé písí nové zprávy, čtou doslé zprávy, odpovídají na ně, mazou je, ukládají je, tisknou či jinak dále zpracovávají. Klientský program elektronické posty (postovní klient) také zprostředkovává odesílaní nových zpráv - v okamziku, kdy uzivatel uzná za vhodné a zadá pokyn k odeslání zprávy, jeho postovní klient předá obsah zprávy spolu s pozadavkem na její odeslání postovnímu serveru, který pak zajistí faktické doručení. Pro uzivatele je ale tento fakt transparentní, uzivatel si můze myslet, ze zprávu ve skutečnosti odesílá jiz jeho postovní klient. Významné je ale pochopení faktického způsobu odesílání pro uzivatele mobilních počítačů, kteří nejsou trvale připojeni k Internetu. Ti si mohou své zprávy nejprve připravit k odeslání, tedy fakticky nechat ulozit na speciální místo (obvykle do fronty či tzv. Folderu s názvem "posta k odeslání", Outbox či podobně), stále jestě na svém počítači, nepřipojeném k vnějsímu světu. Teprve kdykoli později, například po příchodu do práce a faktickém připojení k Internetu, můze uzivatel zadat svému postovnímu programu pokyn k faktickému odeslání vsech zpráv čekajících na odeslání (a dočasně umístěných ve zmíněné frontě či folderu).

SMTP (Simple Mail Transfer Protocol)

Pro korektní fungování vsech systémů elektronické posty je nezbytné, aby se jejich jednotlivé části dokázaly mezi sebou správně domluvit. Jde přitom jak o komunikaci mezi postovními servery a jejich klienty, tak i o komunikaci jednotlivých postovních serverů mezi sebou (nutnou k tomu, aby si mohly mezi sebou předávat jednotlivé zprávy, a tím je doručovat az na místo jejich určení). V konkrétním případě "internetové" elektronické posty je pro takovouto komunikaci mezi postovními servery pouzíván protokol jménem SMTP (Simple Mail Transfer Protocol). Podle něj pak dostala své neformální označení i celá koncepce elektronické posty, pouzívaná v Internetu. Říká se jí "SMTP posta".

Protokol SMTP předpokládá trvalou dostupnost příjemce i odesilatele - pokud se odesílajícímu postovnímu serveru nepodaří zkontaktovat přijímající postovní server, interpretuje to jako chybu a snazí se ji napravit opakováním pokusů o přenos. Kvůli této své vlastnosti protokol SMTP není pouzitelný pro přenos postovních zpráv az ke koncovým postovním klientům, kteří nemusí být trvale dostupní. Pro tyto účely musely být vyvinuty dalsí protokoly, konkrétně protokoly POP3 (Post Office Protocol, verze 3) a IMAP (Internet Message Access Protocol).

POP3 (Post Office Protocol, verze 3.0)

Koncepce protokolu SMTP je jiz poměrně stará, a přílis nepočítá s některými skutečnostmi, které jiz jsou dnes spíse samozřejmostí. Nepočítá například s tím, ze postovní klient a postovní server pobězí na oddělených počítačích, neboli s tím, co je dnes dokonce velmi typické - ze uzivatelé pracují se svou postou (poustějí si své postovní klienty) na jiných počítačích, nez na kterých bězí postovní server. Protokol SMTP proto nepokrývá vzájemnou komunikaci mezi takovýmito "oddělenými" postovními klienty a servery. Lze jej vsak pouzít alespoň pro jeden ze směrů takovéto komunikace, pro odesílání, resp. pro předávání nových zpráv, určených k odeslání, a to od klientského postovního programu směrem k postovnímu serveru. Pro opačný směr ("převzetí" doslých postovních zpráv) nelze protokol SMTP pouzít. Místo něj bylo pro tento konkrétní účel vyvinuto hned několik dalsích protokolů, z nichz nejpouzívanějsí je dnes protokol POP3 (Post Office Protocol, verze 3).

Mailbox (postovní schránka)

Důlezitým pojmem v souvislosti s elektronickou postou je i pojem postovní schránky, anglicky mailbox. Ten je ale nutné chápat ve dvou odlisných kontextech: jednak jako místo, do kterého jsou ukládány nově doručené (a dosud "nezpracované") zprávy, a jako místo, kde si uzivatel uchovává své jiz "zpracované" zprávy (například jiz přečtené zprávy, zprávy starsího data, kopie odeslaných zpráv atd.). Toto rozlisení je zvlástě důlezité v případě uzivatelů mobilních počítačů, kteří nejsou trvale připojeni k Internetu, a se svým počítačem cestují: první druh "postovní schránky" (pro čerstvě doručenou, ale dosud nezpracovanou postu) musí mít na tom postovním serveru, na který jim jejich posta dochází. Tato je také "postovní schránkou" v tom smyslu, v jakém ji nabízí například různí poskytovatelé připojení k Internetu (provideři), a jejíz velikost obvykle omezují (například na 1 MB). Naproti tomu druhý typ postovní schránky musí mít uzivatelé mobilních počítačů "u sebe", neboli na svém počítači, který s nimi cestuje. Zde si totiz uchovávají veskerou ostatní, dosud nesmazanou postu.

Mail download (načtení el. posty)

Snad nejlépe je rozdíl mezi oběma druhy postovních schránek patrný na způsobu, jakým uzivatel mobilního počítače získává svou novou postu. Ta se mu neustále hromadí na příslusném postovním serveru, v jeho tamní postovní schránce (tedy schránce "prvního typu"). Jakmile se mobilní uzivatel se svým počítačem připojí k Internetu, můze navázat spojení s tímto postovním serverem a provést tzv. načtení své posty (anglicky: download) - prostřednictvím protokolu POP3, který je právě k tomuto účelu určen, se obsah schránky umístěné na postovním serveru přenese na uzivatelům počítač do zdejsí postovní schránky (druhého typu). Tím vlastně dojde k přenesení veskeré nové a dosud nepřečtené posty přímo k mobilnímu uzivateli (lidově: "k vyzvednutí doslé posty"), který se nyní můze i odpojit, a svou postu zpracovávat přímo na svém počítači, bez nutnosti připojení k postovnímu serveru.

Server-side mailbox, client-side mailbox (postovní schránka na serveru, postovní schránka u uzivatele)

V případě uzivatelů ne-mobilních počítačů (například počítačů trvale připojených k síti LAN) také můze být postovní schránka rozdělena na dvě části, resp. dva typy, jako u uzivatelů mobilních počítačů, se stejným umístěnám. Pak se hovoří o variantě "postovních schránek u uzivatele", protoze veskerou zpracovanou postu má uzivatel u sebe, na svém počítači. Opačnou variantou je umístění vsech postovních schránek přímo na postovním serveru (zatímco klientský postovní program, který s nimi pracuje, stále bězí přímo na uzivatelově počítači). Výhodou této varianty je například moznost centrální správy obsahu postovních schránek (třeba jejich centrální zálohování), a moznost uzivatele dostat se k veskeré své postě v principu odkudkoli, z kteréhokoli počítače v dosahu příslusného postovního serveru.