Jak funguje pasivní zaostřování?

Jak funguje pasivní zaostřování?

V dnesním článku se zaměříme na osvětlení principu funkce nejpouzívanějsího systému automatického zaostřování. I pro amatérské fotografy je důlezité pochopit princip zaostřování a zejména naučit se pracovat s jeho výhodami a i nevýhodami, protoze je to velmi důlezitý krok k pořizování technicky kvalitních snímků.

Jistě si mnoho uzivatelů fotoaparátů klade otázku, co je to pasivn 616j93g í zaostřování, které je uvedené ve větsině manuálů. Je to nejrozsířenějsí způsob zaostřování v digitálních fotoaparátech, a tak je dobré vědět, jak funguje, resp. jak ho správně pouzívat.

Jak funguje pasivní zaostřování?

Jak na první pohled vyplývá z názvu, je to technologie, která navenek nevysílá zádné signály a jen pozoruje zabíranou scénu. Systém pasivního zaostřování funguje na základě měření kontrastu, coz si vysvětlíme o něco dále. U současných digitálních fotoaparátů si můzeme vybrat z několika oblastí, na kterou bude autofokus ostřit, vícebodové měří kontrast na několika bodech rozmístěných různě po celé plose záběru a jednobodové naopak pouze na jednom vybraném bodu, zpravidla přímo na středu.

U digitálních kompaktů se pro měření pouzívá přímo snímač, který slouzí i pro fotografování, ale u DSLR je pro to zpravidla vyhrazen speciální AF snímač, na který dopadá obraz skrze polopropustné zrcátko (část jde do hledáčku a část na AF senzor). Proč se měří právě kontrast? Míra kontrastu je vlastně míra rozdílu jasů a elektronika hledá bod s nejvyssím rozdílem jasů. Ten vyhodnotí jako správnou rovinu ostrosti.

Představme si černý čtverec na bílém pozadí a zaměřme se na jeho hranu, pak při správném zaostření budou ve snímku pouze černá a bílá barva, kdezto pokud bude záběr rozostřený, budou zde i odstíny sedé. Jinými slovy se to dá také popsat tak, ze při nesprávném zaostření budou mít sousední pixely podobnou úroveň jasu, kdezto při správném zaostření bude změna jasu skoková. Objektiv po tomto měření posune zaostřovací vzdálenost a elektronika vyhodnotí jaká změna nastala a podle toho buď pokračuje v posunu ostření daným směrem, nebo se posune na opačnou stranu. Při hledání správné vzdálenosti zaostření je tedy třeba posunovat ostřící mechanismus vpřed, nebo vzad dokud není nalezena jeho ideální poloha. Často tak můze dojít k tomu, ze objektiv projede celý rozsah ostření.

Scéna, kterou zabíráme a chceme na ní pouzít pasivní autofokus, tedy nesmí postrádat kontrastní místa, tj. oblasti s rozdílným jasem. Pro tento systém není zádné teoretické omezení vzdálenosti zaostření, ale prakticky ve fotoaparátech (objektivech) omezen je, zejména kvůli slozitosti konstrukce optické soustavy objektivu. Nutnost místa s vysokým kontrastem také souvisí s tím, ze scéna musí být dobře osvětlená, protoze pasivní zaostřování v seru často selhává a v naprosté tmě nefunguje vůbec. Tento problém se řesí tzv. pomocnými reflektory autofokusu, které scénu osvítí (maximálně několik metrů), nevýhodou je větsí spotřeba energie a agresivita řesení (při fotografování zvířat atd.).

Jak správně pouzívat pasivní zaostřování?

Velmi důlezitým faktorem pro produkování kvalitních snímků je správné zaostření a pokud se nejedná o umělecký záměr, pak je to zpravidla první parametr snímku, který se posuzuje. Rozostřený snímek větsinou nikoho nezaujme a v počítači se jiz moc opravit nedá, proto je důlezité pochopit jak funguje automatické zaostřování ve vasem fotoaparátu a umět ho správně pouzívat.

Jak je napsáno v popisu fungování tohoto systému, je důlezité mít v záběru něco kontrastního, tzn. plochu bohatou na detaily. Autofokus větsinou selze pokud se snazíme zaostřit například na bílou zeď, nebo jinou jednolitou plochu bez detailů. Pokud například chceme fotografovat krajinu, tak není vhodné snazit se zaostřovat na oblohu, ale například na kontrastní předěl mezi zemí a oblohou, tam se autofokus chytne takřka vzdy. Pokud nechceme mít objekt na který jsme zaostřili uprostřed snímku, tak lze s namáčknutou spoustí (tj. ve větsině případů zablokovaným autofokusem) změnit kompozici. Pak si ale vzdy musíme dávat pozor na to, abychom pohybem fotoaparátu nezměnili vzdálenost zaostřeného objektu od fotoaparátu, protoze pak by se musela změnit i zaostřovací vzdálenost, coz platí u vzdáleností do několika metrů. Při zaostření na nekonečno je to samozřejmě irelevantní. Některé fotoaparáty mají pasivní autofokus navrzený (levnějsí řesení) tak, ze nejlépe zaostří vertikální hrany, proto je třeba myslet na to, ze pokud fotíme na výsku, zaostří lépe na horizontální hrany.

Jiné způsoby zaostřování

Kromě manuálního zaostřování a objektivů s pevným zaostřením (například v mobilních telefonech) existuje také aktivní zaostřování, coz je pravý opak pasivního. Fotoaparát vysle signál (větsinou jde o infračervené záření) a na základě prodlevy, nebo intenzity odrazeného signálu vyhodnotí vzdálenost. Oproti pasivnímu zaostřování to má své výhody i nevýhody a tak jsou některé přístroje vybaveny takzvaným hybridním systémem zaostřování, který kombinuje aktivní i pasivní systémy zaostřování.

Výhody pasivního zaostřování

zaostří i skrze sklo a jiné průhledné materiály (paprsek aktivního měření se od něj odrazí)

neomezený rozsah (aktivní měření je limitováno dosahem paprsku)

vícebodové ostření (aktivní měření jej zpravidla neposkytuje)

Nevýhody pasivního zaostřování

je pomalé

pokud spatně určí směr změny, pak projede celý rozsah ostření

spatně pracuje ve tmě, nutnost přisvícení (aktivní pracuje i v naprosté tmě)

nutnost kontrastní scény