Laintal Ayův čin

Laintal Ayův čin

Vsude, kam jen oko dohlédlo a jestě dál, mnohem dál, nez mohl člověk na dvou nohách dojít, kráslily zeleň květiny. Bílé, zluté, oranzové, modré, zelené, červené. Bouře okvětních lístků vanula přes dlouhé míle, aby celou svou silou udeřila proti zdím Oldoranda a zmocnila se sídlistě záplavou barev.

To désť přivedl na svět květy a pak ustal, zatímco květiny zůstaly, táhly se v kobercích az k obzoru, kde se jako barevné stuhy chvěly v paprscích slunce.

Část tohoto zářivého panoramatu byla ohrazena.

Laintal Ay a Dathka dokončili práci a nyní si spolu s přáteli prohlízeli společné dílo.

Z mladých stromků a trnitých větví postavili plot. Ořezali stromům větve a nadělali z nich dlouhé klacky. Ty pak zabodli do země jako svislé vzpěry a na ně vodorovně připevnili větve i celé trnité stromy. Výsledkem byl téměř neproniknutelný, jako člověk vysoký plot, ohrazující zhruba jeden hektar země.

Uprostřed této nové ohrady stál kaidaw, vzdorující vsem pokusům o zkrocení.

Gilotu, jeho velitelku, nechali hnít tam, kde padla, tak jako tomu bylo zvykem. Az po třech dnech byl poslán Myk a dalsí dva otroci, aby tělo, které se jiz začínalo rozkládat, zakopali do země.

Z kaidawovy tlamy visela stébla trávy. Mísila se se slinami. Urval plnou tlamu růzových květů, ale zdálo se, ze mu nechutnají, protoze vysoko vzepjal hlavu a hledě přes vrchol plotu, zapomínal přezvykovat. Velké zvíře občas sem tam poposlo vzneseným krokem a pak se vrátilo na své původní místo uprostřed ohrady a koulelo očima.

Kdyz se jeden z jeho rohů zapletl do trní, osvobodil se netrpělivým potřásáním hlavy. Byl dost silný na to, aby ohradu rozbořil a uprchl na svobodu, ale chyběla mu k tomu vůle. Jen zřídkakdy se zahleděl přes ohradu, ke svobodě, přitom odfrkoval rozsířenými nozdrami.

"Jestlize na něm mohou jezdit fagorové, zvládneme to i my," řekl Laintal Ay. "Uz jsem jel na Smradlavci." Přinesl vědro medoviny a postavil je vedle zvířete. Kaidaw v něm jen omočil čumák, pohodil hlavou a ustoupil stranou.

"Já jdu spát," řekl Dathka. To byla jeho první věta po několika hodinách. Přelezl plot, natáhl se na zem, kolena vystrčil vzhůru a zavřel oči. Kolem hlavy mu bzučel hmyz. Za celou tu dobu se jim zvíře nepodařilo zkrotit ani v nejmensím, jen utrzili spoustu srámů a modřin.

Laintal Ay si otřel čelo a znovu se přiblízil k zajatci.

Zvíře sklonilo hlavu, takze jeho oči byly v úrovni Laintal Ayových. Ten si byl vědom ostrých rohů, míř 858g621i ících na něj. Mluvil na kaidawa laskavě, připraven uskočit stranou. Velké zvíře jen zatřepalo usima a uteklo pryč.

Laintal Ay se několikrát zhluboka nadechl a vykročil za ním. Od té doby, co se s Oyre milovali u jezírka, stále myslel na ty krásné okamziky a příslib dalsího milování nad ním visel jako luk, na nějz nemůze dosáhnout. Musí jí dokázat, ze za něco stojí, a proslavit se činem, který si jeho dívka tak přeje. Kazdého rána se probouzel s hlavou plnou snů o jejím těle. Jestlize se mu kaidawa podaří zkrotit, Oyre bude jeho.

Ale kaidaw i nadále odolával vsem jeho snahám. Stál a čekal, az se k němu přiblízí. Svaly se mu chvěly. V posledním okamziku ucouvl od Laintal Ayovy napřazené ruky a utekl, otáčeje po něm svou rohatou hlavu.

Jednu z minulých nocí s ním Laintal Ay dokonce spal v ohradě - či spís pohotově bděl, protoze měl strach, aby neskončil uslapáním pod jeho kopyty. Ale zvíře od něj nepřijímalo ani potravu ani pití a prchalo před kazdým dotekem. Uz nejméně stokrát se pokousel k němu přiblízit.

Nakonec to vzdal. Nechal Dathku odpočívat a odesel do Oldoranda. V hlavě mu vzklíčil nový plán.

Kdyz o tři hodiny později zazněl Oznamovatel času, k ohradě se blízil podivně zdeformovaný fagor. Neohrabaně lezl přes plot a cáry jeho vlhké zluté kozesiny se trhaly o trny a zůstávaly viset na větvičkách jako mrtví ptáci.

Souravou chůzí se podivné stvoření přiblízilo ke kaidawovi.

Uvnitř kozesin bylo horko a hrozný zápach. Laintal Ay měl u nosu uvázaný kousek plátna se snítkou tymiánu. Přinutil dva borlienské otroky vykopat tři dny starou mrtvolu a stáhnout ji z kůze. Raynil Layan namočil kozesinu do mořidla, aby ji alespoň trochu očistil a zbavil nejhorsího zápachu. Oyre Laintal Aye provázela zpět k ohradě a stála tam s Dathkou, zvědavá na to, co se stane v přístích okamzicích.

Kaidaw sklonil hlavu a tázavě zafuněl. Laintal Ay mu před nízký hrb na hřbetě popruhem přivázal sedlo jeho velitelky se zprohýbanými

třmeny. Pak polozil nohu vysoko do jednoho z nich a vyhoupl se na hřbet zmateného zvířete. Konečně na něm seděl.

Fagorové svá zvířata řídili bud otězemi, nebo tím, ze se drzeli hrubé kadeřavé srsti na krku kaidawa. Laintal Ay tedy pevně sevřel rukama srst a čekal na přístí pohyb zvířete. Koutkem oka viděl obyvatele Embruddoku, jak přicházejí po mostě přes Voral, aby se připojili k Oyre a Dathkovi a sledovali vzrusující podívanou.

Kaidaw stál v klidu, s hlavou stále skloněnou, jako by odhadoval zátěz. Pak udělal zvlástní pohyb. Pomalu ohnul krk, hlavu obrátil temenem dolů a z této neobvyklé polohy pohlédl vzhůru na jezdce. Jeho pohled se střetl s Laintal Ayovým.

Zvíře zůstalo v této podivné pozici a začalo se chvět.

Jakoby celé jeho tělo bylo zachváceno intenzivními vibracemi, které vycházely odněkud z jeho srdce a sířily se do celého těla, jako zemětřesení na malé planetě. Jeho oči se tím absurdním způsobem upíraly na bytost, sedící na jeho hřbetě, zbavené moznosti volného pohybu. Jinak se zvíře nehýbalo a Laintal Ay, chvějící se spolu s ním, se rovněz nepohnul.

Hleděl na jeho otočenou hlavu a oči, v nichz - a toho si vsiml teprve nyní - se zračil výraz silné bolesti.

Kdyz se konečně pohnul, kaidaw vyrazil vpřed jako nově vytrysklý pramen. V jediném plynulém pohybu se napřímil a vyskočil vysoko do vzduchu, prohnul hřbet jako kočka a skrčil své neohrabané nohy pod břichem. Toto byl legendární skok kaidawa, jaký jen málokterý z lidí zazil na vlastní kůzi. Zvíře skočilo přes plot ohrady, aniz by jen zavadilo o její nejhořejsí trnité větvičky.

Jak padalo k zemi, sklonilo hlavu s ostrými rohy dolů mezi přední nohy, takze dopadlo ohnutým krkem napřed a jeden z rohů mu okamzitě projel srdcem. Zvíře se tězce převalilo na bok a dvakrát vykoplo. Laintal Ay z něj sletěl a natáhl se do trávy.

Jestě nez vstal a postavil se na třesoucí se nohy, věděl, ze kaidaw je mrtev.

Stáhl ze sebe zapáchající kozesinu. Zatočil jí nad hlavou a odhodil ji pryč. Padla do větví mladých stromků a zůstala tam viset. Zaklel zklamáním a v hlavě cítil hroznou horkost. Nikdy nebylo nepřátelství mezi lidmi a fagory demonstrováno jasněji nez nyní, dobrovolnou smrtí tohoto kaidawa.

Vykročil směrem k Oyre, která k němu utíkala. Vzadu viděl

obyvatele Oldoranda a stuhy barev. Narůstaly, vznesly se, staly se oblohou. Plul k nim.

Po sest dnů lezel Laintal Ay v horečce. Jeho tělo bylo zachváceno spalující vyrázkou. Přisla stará Rol Sakil a namazala mu kůzi husím sádlem. Oyre seděla vedle něj. Aoz Roon přisel a pohlédl na něj beze slova. Spolu s ním přisla i Dol, obtězkaná dítětem, ale Aoz Roon jí nedovolil zůstat. Odesel a mnul si bradu, jako by na něco vzpomínal.

Sedmého dne Laintal Ay opět oblékl své kůze z hoxneje a vrátil se do zelené divočiny, plný nových plánů.

Plot, který postavili, vypadal pod vrstvou nově rasících zelených listů přirozeněji. Na pestrobarevné louce za ohradou poskakovala stáda hoxnejů.

"Nevzdám se," řekl Laintal Ay Dathkovi. "Kdyz nemůzeme jezdit na kaidawech, zkrotíme hoxneje. Nejsou to nasi nepřátelé jako kaidawové -jejich krev je stejně rudá  jako nase. Uvidíme, jestli se nám podaří jednoho u nich chytit a ochočit."

Oba na sobě měli oděvy z kůzí hoxnejů. Vybrali si modrobíle pruhované zvíře a po čtyřech k němu opatrně lezli travou. Odpočívalo. V posledním okamziku vyskočilo a znechuceně odběhlo pryč.

Pokouseli se k němu dostat z různých stran, zatímco ostatní zvířata ze stáda je pozorovala. Jednou se Dathka dostal tak blízko, ze se dotkl srsti zvířete. Vycenilo na něj zuby a uteklo.

Přinesli provaz, který Laintal Ay vzal mrtvé gilotě, a pokouseli se zvíře chytit do smyčky. Strávili pobíháním po planině a honěním hoxnejů několik hodin.

Pak vysplhali do korun mladých stromů a číhali ve větvích, s provazem připraveným. Hoxnejové přihopkali blíz, strkali do sebe a skádlili se, ale zádný z nich nepřisel az pod stromy.

Za soumraku byli oba muzi unavení a spatně naladění. Na opodál lezícím těle kaidawa sedělo několik supů, jejichz jakoby klerikální hávy kontrastovaly s kusy zlatavého masa, které rvali svými zobáky. Pak přislo pár savlojazykovitých, odehnali supy pryč a sami začali hodovat na mrsině. Brzy bude tma.

Oba muzi se uchýlili do bezpečí své ohrady, pojedli placky a husí vejce se solí a sli spát.

Dathka se ráno probudil jako první. Zalapal po dechu a vztyčil se na lokti. Sotva věřil svým očím.

V chladném ranním seru se do světa jen pomalu vracela barva. Krajina byla skryta ve vlhké sedozelené mlze, v těchto dnech charakteristické pro svítání Batalixu. Dokonce i čtyři hoxnejové, spokojeně se pasoucí uvnitř ohrady, vypadali jako pouhé cínové napodobeniny zvířat.

Kopl do Laintal Aye, aby jej probudil. Spolu se pak plazili po břise mokrou trávou a pod ochrannou bariérou z trní. Kdyz byli za plotem, tise vstali, hleděli jeden na druhého. Poplácávali se po ramenou a jen stězí zadrzovali radostný smích.

Nebylo pochyb o tom, ze hoxnejové hledali úkryt před savlojazykovi-tými. Netusili, ze se tím dostali do pasti.

Muzi vytáhli noze a nařezali plné náruče větví. Tyto odolné keře rostly dokonce i v dobách sněhu, ale tehdy byly jejich listové pupeny srolovány a tak dokonale chráněny před chladem. Teprve s příchodem tepla se rozevřely v měďnatě zelené listy a odkryly přitom stříbřité křivky trnů.

Hoxnejové prorazili do plotu díru. Nebylo obtízné znovu do ní vplést trnité větvičky a vyspravit ji. Brzy byla vsechna čtyři zvířata bezpečně zavřená uvnitř.

Pak se Laintal Ay a Dathka začali dohadovat. Dathka tvrdil, ze by zvířata měli nechat bez vody, nez zeslábnou, a pak ze se jim bez odporu poddají. Laintal Ay je naopak chtěl získat tím nejlepsím krmením a plnými vědry vody. Nakonec se dohodli na postupu, který navrhoval Laintal Ay.

Ale stále jestě měli daleko k okamziku, kdy na zvířata nasednou.

Po deset dní se snazili a kazdou noc uléhali ke spánku v ohradě. Noci nyní byly kratsí. Polapení hoxnejové se stali senzací; vsichni obyvatelé Oldoranda přecházeli po mostě přes Voral, aby se na tu legraci podívali. Také Oyre se zpočátku chodila dívat, ale pak, kdyz viděla, ze zvířata své rádoby jezdce odmítají, ztratila zájem. Často přicházela i Vry a spolu s ní Amin Lim, která v náručí chovala své nedávno narozené dítě.

Bitva o ochočení byla vyhrána, kdyz oba mladí lovci přisli na nápad rozdělit velkou ohradu na čtyři mensí. Jakmile byla zvířata oddělena, stala se sklíčenými, postávala s hlavami skloněnými u země a odmítala potravu. Laintal Ay je krmil ječným chlebem a rathelem. Ve vězi sladovnického cechu se ho hromadily plné sudy. Dokonce i muzi nyní dávali přednost sladsí medovině nebo ječnému vínu a tradiční nápoj Embruddoku pomalu upadal v nelibost. Zeny, které dříve pracovaly na brassimipovém záhonu, se přesunuly na nová obilná pole. Rathelu bylo dost i pro čtyři hoxneje.

Malá dávka smíchaná s chlebem stačila k tomu, aby zajatá zvířata

začala vesele poskakovat, klopýtat a tězknout a oči se jim zavíraly. Právě v takovém okamziku uvázal Laintal Ay řemen kolem krku klisny, jiz nazval Zlatá. Nasedl, Klisna se vzepjala a vyhodila zadkem. Laintal Ay na ní vydrzel sedět asi minutu. Při druhém pokusu uz zůstal déle. Vítězství bylo jeho.

A Dathka brzy seděl na Blýskavém.

"U boha, tohle je lepsí nez sedět na hořícím Smradlavci!" vykřikl Laintal Ay, kdyz jeli kolem ohrady. "Můzeme se vydat, kam budeme chtít -do Pannovalu, na samý konec světa, ke břehům moří!"

Sesedli a začali se vzájemně posťuchovat, rozradostněni vítězstvím.

"Počkej, az mne Oyre uvidí, jak vjízdím do Oldoranda. Uz mne nebude odmítat."

"Je zvlástní, ze se zeny vůbec opovazují odmítat nás," řekl Dathka.

Kdyz si svými zvířaty byli dostatečně jistí, jeli spolu, bok po boku, přes most do města. Obyvatelé vybíhali ze svých příbytků a zdravili je, jako by tím vítali velkou sociální změnu, která má nastat. Od tohoto okamziku uz nic nebude stejné jako dřív.

Přisel Aoz Roon spolu s Eline Talem a Faralin Ferdem a vysedl na dalsího ze dvou hoxnejů, klisnu jménem Sedivka. Jeho pobočníci se začali hádat o poslední zvíře.

"Je mi líto, přátelé, ale ten poslední patří Oyre," namítl Laintal Ay.

"Oyre na hoxnejovi jezdit nebude," řekl Aoz Roon. "Na to zapomeň, Laintal Ayi. Hoxnejové jsou pro muze... Poskytují nám nebývalé moznosti. Na hoxnejích se vyrovnáme fagorům, Čalseanům, Pannovalanům či komukoliv jinému, na koho si jen vzpomenes."

Posadil se rozkročmo na Sedivku a upřel zrak do dáli. V duchu viděl čas, kdy nepovede jen pár lovců, ale celou armádu - sto muzů, dvě stě, vsechny na hoxnejích, vzbuzujících strach v nepříteli. Po kazdé výpravě bude Oldorando bohatsí a bezpečnějsí. Jeho vlajky budou vlát na nezmapovaných planinách.

Pohlédl dolů na Laintal Aye a Dathku, stojící uprostřed ulice s otězemi v rukou. Jeho temný obličej se na okamzik zasklebil.

"Vedli jste si dobře. Necháme včerejsek odpočívat pod loňskými sněhy. Jako panovník Embruddoku vás oba jmenuji vladaři Západních tra-vin. Naklonil se vpřed, aby Laintal Ayovi potřásl rukou. "Přijmi svou novou hodnost. Ty a tvůj přítel jste od dnesního dne az na věčnost pány vsech hoxnejů. Jsou vasi - je to můj dar. Budete mít svá práva a své povin-

nosti. Víte, ze jsem jen člověk. Chci, aby vsichni mí muzi co nejdříve seděli na hoxnejích."

"Dej mi za zenu svou dceru, Aoz Roone."

Vladař se poskrábal na bradě. "Ted budes mít spoustu práce se zvířaty. Já se o svou dceru postarám sám." Něco v jeho očích naznačovalo, ze rozhodně nemá v úmyslu hádat se s ním. Nyní, kdyz Laintal Aye povýsil, získal v něm mocného soka. A kdyby mu Oyre dal za zenu, jen by onu moznou hrozbu, ze jej Laintal Ay jednou zbaví moci, utvrdil. Přesto byl přílis chytrý na to, aby své dceři zakazoval stýkat se s ním. Nyní touzil jen po Laintal Ayově poslusnosti a po zástupu ozbrojených válečníků, jedoucích na hoxnejích.

Třebaze jeho představa byla az snově neskutečná, nastane čas, kdy toho, o čem snil, dosáhnou jiní. Tato epocha měla svůj počátek v okamziku, kdy Dathka a Laintal Ay poprvé obkročmo usedli na chlupatá záda svých hoxnejů.

Hnán svým snem, Aoz Roon zakončil období lenosti, které jej zdolalo, kdyz přislo příznivějsí počasí, a změnil se v muze činu. Se stejnou energií, s jakou své lidi přinutil postavit most, je nyní donutil postavit stáje, ohrady a dílnu, kde byly vyráběny postroje a sedla. Sedlo s nastavitelnými třmeny, jez nálezelo mrtvé gilotě, poslouzilo jako vzor pro vsechna ostatní.

Ochočení hoxnejové byli pouziti jako návnada a s jejich pomocí byla chycena dalsí divoká zvířata. Navzdory svým protestům se je vsichni lovci museli naučit ovládat; a brzy kazdý z nich měl svého hoxneje. Období, kdy muzi museli chodit pěsky, nenávratně skončilo.

Největsím problémem se stalo suché krmivo. Zeny musely zasít dalsí pole ovsa. Dokonce i staré zeny musely pracovat. Kolem polí byly vybudovány ploty, chránící je před divokými hoxneji a dalsími vetřelci. Z Oldoranda se různými směry vydaly výpravy, jez měly najít dalsí brassimipy, protoze lidé zjistili, ze hoxnejové jedí jejich duzinu - potravu ze stromů, v nichz se jejich lesklíci ukrývali v temnějsích a chladnějsích dobách.

Vsechen tento pokrok a vývoj si zádal energii. Největsím přínosem byla stavba mlýna; hoxnej, chodící dokola v kruhu, mlel vsechno obilí, které bylo zapotřebí, a zeny byly osvobozeny od své odvěké ranní práce.

Toto vsechno se stalo v průběhu několika týdnů. Z Oldoranda bylo nyní úplně jiné město.Počet jeho obyvatel se zdvojnásobil: kazdý člověk měl svého hoxneje. Hoxnejové bydleli spolu s kozami a vepři ve stájích kazdé věze. Na kazdém

laně byl přivázán hoxnej spásající trávu.Byli plaveni a paseni podél břehů Voralu. Za městskými branami se konaly primitivní soutěze a představení, s hoxneji v hlavních rolích. Hoxnejové byli vsude, ve vězích, v rozhovorech, ve snách.

Zatímco se rozvíjela nová řemesla, spojená s nejnovějsí posedlostí obyvatel Oldoranda, Aoz Roon zdokonaloval svůj plán přetvořit lovce v jízdní kavalerii. Muzi museli nepřetrzitě cvičit. Zapomněli na  své staré cíle. Masa bylo málo, ale slibů, ze ho bude víc, hodně. Aby učinil přítrz stíznostem, Aoz Roon naplánoval svou první bojovou výpravu.

Po poradě se svými pobočníky zvolil za cíl výpravy Vanlian, malé město na jihovýchodě provincie Borlien. Lezelo na Voralu, tam, kde se řeka vlévala do sirokého údolí. Na východní straně bylo chráněné drolícími se útesy, jez byly provrtány spoustou obytných jeskyní. Obyvatelé řeku na několika místech přehradili a vytvořili tak skupinu mělkých jezer, v nichz chovali ryby, hlavní slozku své potravy. Někdy obchodníci přinesli uzené ryby z Vanlianu i do Oldoranda. Město se svými více nez dvěma sty obyvateli bylo větsí nez Oldorando, ale nemělo zádná opevnění, která by se vyrovnala kamenným vězím. Nenadálý útok je mohl zničit.

V Aoz Roonově jízdní kavalerii bylo třicet jedna muzů. Zaútočili při úsvitu Batalixu, kdy obyvatelé Vanlianu byli venku ze svých jeskyní a účastnili se výlovu ryb. Třebaze jejich město bylo obklopeno příkopy, za nimiz se vypínaly příkré valy, hoxnejové tyto překázky lehce zdolali a vrhali se dolů na bezmocné lidi. Jejich jezdci divoce pokřikovali a útočili ostěpy. Během dvou hodin byl Vanlian zničen. Muzi byli zabiti, zeny znásilněny. Jejich chatrče útočníci spálili, ohně zapálili i v jeskyních a hráze umělých jezírek rozbořili. Mezi ruinami se pak konala hostina, při níz se vypilo mnozství místního piva. Aoz Roon promluvil a ve své řeči pochválil muze i zvířata. Nikdo z jeho jízdy nebyl zabit, třebaze jeden hoxnej byl smrtelně zraněn vanlianským mečem.

Svého vítězství dosáhli tak snadno díky tomu, ze místní lidé byli podívanou na zářivě oděné jezdce, sedící na pestrobarevných zvířatech, ohromeni. Stáli s ústy otevřenými a přijímali smrtící rány. Pouze mladí muzi a děti obou pohlaví byli usetřeni. Museli sehnat vanlianský dobytek a zenouce před sebou vepře a kozy, vydali se směrem k Oldorandu. Pod dozorem sesti muzů na hoxnejích jim trvalo celý den, nez urazili vzdálenost, kterou Aoz Roon a jeho vítězní válečníci zdolali za hodinu.

Vanlian znamenal ohromující vítězství. Muzi volali po dalsích výpravách. Aoz Roon vládl zeleznou pěstí a poučil obyvatele Oldoranda, ze

pokud se mají konat nájezdy, musejí přinést i určité oběti. Vladař o tom promluvil, kdyz se s muzi vrátil z dalsí úspěsné výpravy.

"Uz nikdy nebudeme strádat," pravil. Stál rozkročený, s rukama v bok. Za ním stojící otrok třímal v ruce uzdu Sedivky. "Oldorando se stane významným místem, tak jako byl podle starých legend Embruddok. Jsme nyní mocní jako fagorové. Kazdý se nás bude bát a my budeme bohatnout. Budeme mít větsí území a víc otroků, kteří je budou obdělávat. Brzy vyrazíme proti samotnému Borlienu. Potřebujeme víc lidí, protoze je nás málo. Vy, zeny, musíte muzům rodit víc dětí. Děti se budou rodit v sedlech a my se budeme rozpínat daleko siroko."

Ukázal na ubohé klubko zajatců, hlídaných Goija Hinem, Mykem a dalsími. "Tito lidé pro nás budou pracovat, tak jak pro nás pracují hoxnejové. Ale nějaký čas musíme i my vsichni pracovat dvojnásob a méně jíst. Nechci slyset zádné vase stíznosti. Pouze hrdinové si zasluhují velikost, která nám brzy bude nálezet."

Dathka se poskrábal na stehně a s obočím zvednutým pohlédl na Laintal Aye a řekl: "Podívej, co vsechno jsme způsobili."

Ale Laintal Ay byl unesen vzrusením. Ať uz byly jeho city vůči Aoz Roonovi jakékoliv, věřil, ze hodně z toho, co vladař řekl, je pravda. Určitě není větsí vzrusení, nez sedět na hřbetě hoxneje, být s tím nádherným tvorem jedno a cítit vítr na tvářích a chvějící se zemi pod kopyty. Nic tak nádherného neexistuje - s výjimkou jednoho.

Přitiskl k sobě Oyre a poseptal jí: "Slysela jsi, co pravil tvůj otec. Vykonal jsem velkou věc - jednu z největsích v historii. Ochočil jsem hoxneje. To je přece to, co sis přála, ne? Nyní se musís stát mou zenou."

Ale ona jej odstrčila. "Páchnes hoxneji, stejně jako můj otec. Od té doby, co jsi byl nemocný, nemluvís o ničem jiném, nez o těch hloupých zvířatech, která jsou dobrá jen pro své kozesiny. Otec mluví jenom o Sedivce, ty zas o Zlaté. Vykonej něco, co udělá zivot lepsí, ne horsí. Kdybych byla tvoje zena, vůbec bych si tě neuzila, protoze celé dny i noci trávís s hoxneji. Vsichni muzi jsou jimi pobláznění."

Větsina zen smýslela stejně jako Oyre. Nebyly hoxneji vzruseny tak jako muzi a zakousely na sobě spatné důsledky muzské posedlosti. Musely pracovat v polích. Aoz Roon svůj zákaz, týkající se akademie, stále jestě neodvolal.

Sai Tal jako jediná z nich se o zvířata zajímala. Divoká stáda hoxnejů uz nebyla tak početná jako dřív. Konečně vycítila nebezpečí a aby se vyhnula smrti nebo zajetí, odesla na nové pastviny na západ či na jih.

Byla to právě Sai Tal, která přisla na nápad získat od ochočených zvířat mláďata. U pyramidy krále Dennisse zřídila chovnou stáj, v níz se brzy začala rodit hříbata. Výsledkem byla zdomácnělá, krotká zvířata, snadno pouzitelná pro jakoukoliv práci.

Jednu z nejlepsích klisen nazvala Věrná. Starala se pečlivě o vsechna zvířata, ale Věrné věnovala zvlástní pozornost. Věděla, ze drzí za ohlávku zvíře, s jehoz pomocí se dostane z Oldoranda do dalekého Sibornalu.