ALTE DOCUMENTE
|
||||||||||
Michal Viewegh
Nesporným talentem, hlavně skvělým pozorovatelem, někdy rozverně laskavým, jindy ironickým oponentem generace otců a kritikem českého maloměsťáctví a zápecnictví normalizátorských dob je Michal Viewegh (1962), původním povoláním učitel, poté nakladatelský redaktor, nyní spisovatel z povolání. Svou prvotinu s námětem skolského prostředí, které vsak je jen zarámováním zobrazených situací ze zivota na malém městě, nazval Názory na vrazdu (1990, svým způsobem jde ovsem rovněz o příběh "s otevřeným koncem" a detektivní zápletkou). Jestě otevřeněji kritický co do zobrazení totalitních časů je román Báječná léta pod psa (1992). Také v dalsí podobně laděné próze Výchova dívek v Čechách, ze umí nápaditě kombinovat tragické s komickým, má osobitý styl i filozofii; "příběh příběhu" (jako znak postmoderního pojetí prózy) dokáze podat nikoli coby suchý experiment, nýbrz čtenářsky velmi poutavě. Jako vůbec ne laskavý imitátor autorských stylů a vedle toho i způsobu myslení spisovatelů nasich i cizích představil se v Nápadech laskavého čtenáře (1993). Poslední Vieweghova próza Účastníci zájezdu (1996) je pokusem o román humoristický a zároveň společensko "obnazovačský", přechází vsak az do exhibionistických poloh. autor se zde ne zcela sťastně vypořádává 20120v2114u s kritiky svých předchozích knih.
Obsah románu
Kvidova matka hrála jako divadelní herečka jiz 12 sezón. Termín porodu jí primářka Zita stanovila na první srpnový týden roku 1962 v porodnici v Podolí. Ale bohuzel na ni přisly porodní bolesti dříve a musela tak rodit během divadelního představení Čekání na Godota, coz je existenciální drama. A tak se narodil Kvido. Z doby těhotenství má Kvidova matka jestě jednu nemilou vzpomínku, zaútočil na ni vlčák, kterého posléze otec zabil popelnicí.
Kvidův otec se narodil v poměrně nízkých poměrech. Babička Věra, kozesnice sila a dědeček Josef byl horník. Jejich byt otec neměl moc rád, neboť babička Věra pěstovala tři andulky, jez pokálely kdeco. S matkou se otec seznámil na Lorcově Čarokrásné sevcové, kam ho vzal inzenýr Zvára. Matčini rodiče měli vyssí postavení, neboť dědeček Jiří pracoval v prezidentské kanceláři. Babička Líba zase často jezdila na zahraniční výlety, a proto se vařila v matčině rodině samá jídla bez masa, protoze to je zdravé a levné.
Díky tomu, ze Kvido byl zatím jedináček, se o něj prarodiče tak starali, az ztloustnul. O Kvidově nesporné inteligenci se záhy přesvědčili ve čtyřech letech, kdy během jedné divadelní zkousky začal samostatně číst z programu.
21. srpna 1968 slysel dědeček Josef podivné hřmění od ruských stíhaček, kvůli kterému andulky uletěly pryč. Babička poslala dědečka s Kvidem, aby vylepili oznámení o ztracených andulkách. Kdyz viděli jedoucí tanky, začal Kvido mávat v domnění, ze jsou to filmaři, nez mu to dědeček zatrhl.
20. září se Kvidova rodina přestěhovala do Sázavy, protoze otec nechtěl čekat, az ho vyhodí z práce, a tak sel spolu s matkou pracovat do skláren na varné sklo. Bydleli na prosklené terase vily Drábovky, Neboť otec nebyl členem KSČ. Zatímco rodiče pracovali ve sklárnách, Kvido chodil do skolky, kde se seznámil s Jaruskou Mackovou. V jejich provizorním příbytku strávila rodina krusnou zimu.
V srpnu roku 1970 matce primářka Zita potvrdila, ze je znovu těhotná. Ačkoli se otec snazil doplnit zádost o byt i potvrzením o manzelčině graviditě, byt nedostali. A tak dalsí zimu znovu bydleli na chladné terase s pomocí teplometu a elektrických kamen. Oblíbená Kvidova zábava v zimě bylo sáňkování s Jaruskou. Jednou po Novém roce přisel Kvido z kopce Křivánku domů celý promočený. Dostal chřipku, a kdyz mu rodiče naměřili 40 stupňů Celsia, volali rodiče pohotovost. Sanitka ho odvezla do Uhlířských Janovic i s matkou v devátém měsíci těhotenství, protoze za pár dnů uz tam měla stejně nastoupit. Za několik dní se narodil Paco a Kvido začal nosit brýle. Dva dny nato přijel v noci za matkou otec, která se hrozně divila, ze otec, jenz se bojí řídit, jel za ním 35 kilometrů. Otec jí oznámil do okna radostnou zprávu, jak se přihlásil na VUML a dostal byt od soudruha Sperka. Kromě VUMLu musel jestě koupit od Sperka stěně vlčáka a začít hrát fotbal v místním klubu, aby byl na veřejnosti vidět.
Po návratu matky z porodnice se rodina přestěhoval do vilky pod Skřivánkem. K nim se nakonec přistěhovala i babička Líba, která jim nedlouho předtím poslala opět versovanou černobílou pohlednici z výletu do NDR. Babička Líba se přistěhovala jen pomoci přes léto a zůstal az do své smrti v roce 1987. Celou rodinu otravovala nejenom babiččina kuchyně, ale i fobie z rakoviny a teorie o mládnutí toho, kdo jde na východ. V politickém angazování pomohl otcovi i Kvido, kdyz recitoval básničky při různých veřejných přílezitostech.
To co zabíralo otcovi čas nejvíce, byl trénink feny vlčáka Tery, přejmenované na Něhu, a kutění se dřevem v dílně. Jeho účinkování ve fotbale se ale stalo ze vseho nejméně úspěsnějsí. Díky VUMLu a dalsím angazováním navrhl soudruh Sperk otce na kontraktační cestu do Anglie, neboť uměl plynně dva světové jazyky. Tu cestu mu babička Líba hrozně záviděla, přestoze kdysi uz Anglii navstívila. Cesta otci do Anglie velmi prospěla. Kazdý měl jaksi samosebou se rozumící respekt k jeho vzdělání, práci a znalostem. A to mu dodalo sebevědomí a energii.
Doma zavedl podrobné rozpisy prací a stal se vůdčí osobností v rodině. Při následující sluzební cestě do jugoslávské Puly se Zvárou byl otec okolnostmi donucen řídit přes několik set kilometrů napříč Alpami. Jednání dopadla úspěsně a tak počátkem září přiletěla ze skláren v Pule obchodní delegace, jejíz členku Mirjanu otec raději ubytoval u nich doma. Před ostatními kolegy v práci a před inzenýrem Zvárou předstíral, ze ta mladá svobodná Jugoslávka je jeho milenkou.
V osmé třídě se začala Jaruska chovat ke Kvido trochu jinak, uz se s ním tolik nebavila jako dřív, a Kvido začal psát svoje první povídky. Otcova strmá kariéra skončila na konci roku 1977. Malý Paco zopakoval kousek svého bratra ve skolce, který shodil při kuzelkách obraz prezidenta Svobody, a shodil obraz prezidenta Husáka. Dalsí problém byl, ze v Sázavě měl chalupu i disident Pavel Kohout, dřívějsí matčin přítel z divadla. Toho jednou potkali v obchodě a on je pozval na opékání kuřat. Kvidova rodina od něj pak odcházela velmi rychle, neboť za Pavlem Kohoutem a jeho zenou Jelenou přijela tajná policie. Prchající rodinu zadrzela na útěku policie za asistence soudruha Sperka. A proto se otec stal vrátným. Celý se od té doby změnil, buď byl teď na vrátnici nebo ve sklepě v dílně. Rodině mnoho nepomohla ani hádka Kvida s vedoucím posty, protoze jim včas nepřisel telegram o smrti dědečka Jiřího a oni ho zbytečně jeli navstívit.
Otcova spatná nálada se dále zhorsovala, chvilkově se zlepsila jen na dovolené v Krkonosích. Nakonec matka vyhledala psychiatra doktora Liehra, který začal otce léčit. Kvido s Jaruskou dostudovali v té době gymnázium a Kvido nastoupil na Vysokou skolu ekonomickou. Velkou ranou pro otce se stalo Kvido rozhodnutí zanechat studia a stát se taky vrátným ve sklárnách, aby měl čas na psaní povídek (například povídka o jednom patře navíc atd.) a čtení knih. Otec přestal od té doby nadobro vycházet ze sklepa a začal si stavět bytelnou rakev. Ani terapie doktora Liehra nezabrala. Matka vymyslela, ze otcovy chmurné myslenky můze zahnat jenom dítě - Kvidovo dítě. Kvido poslechl a tak sel zanedlouho s Jaruskou za bývalou primářkou Zitou. Svatba byla na spadnutí a konala se poslední sobotu v dubnu. Přes velkou nechuť se podařilo přesvědčit otce, aby při svatbě ujel 1100 metrů od domova k obřadní síni. Tam připravili překvapení Kvidovi ostatní strázní svým nástupem a soudruzka Sperková recitací dětí. Otec opustil svatební hostinu jenom na chvíli kvůli kladení věnců se svým nadřízeným inzenýrem Zvárou. Během svatby se Kvido seznámil z dělníkem Mílou, postavu dělníka mu do té povídky o patru doporučoval redaktor, a babiččiným přítelem ze zájezdu do Maďarska. Povídku o patrech raději zalozil, protoze sance na vydání byla téměř nulová kvůli příhodám o zmizení andulek, jeho narození atd.
V té době přisel dopis od matky, jez ho zádala, aby vynechal pasáze o jejich počuraném záchodě a babičce, jak krade upomínkové předměty.
Krátce potom se Kvidovi narodila holka. Velký vliv na otce to nemělo, přestoze pro ni udělal spoustu hraček. Vliv na něj měla sovětská perestrojka, o které si vystřihoval vsechny články z novin a nahrával vystoupení v televizi. A nedělal to sám, dělal to i soudruh Sperk. Poslední cesta babičky Líby byla do Leningradu, kde zemřela asi na rakovinu.
Dalsí události se seběhly uz velice rychle. Paco je přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a pak nastupuje na náhradní vojenskou sluzbu, při níz pracuje v belgické obchodní firmě v Praze, ze které je kvůli opakovaně nabouranému autu propustěn. Soudruh Sperk se neúspěsně pokusí o sebevrazdu a po krátké rekonvalescenci kupuje v malé privatizaci restauraci Myslivna za 3240000 Kč. Otec nastupuje na ministerstvu zahraničního obchodu jako vedoucí obchodní skupiny. V září 1989 je vyslán na kontrakční cestu do Brazílie. Krátce po svém návratu je pozitivně lustrován a propustěn. Vrací se do a. s. Kavalier Sázava jako cenový referent. V noci z 18. na 19. srpna 1991 uletí babičce Věře tři andulky pryč. Ráno se dozvídá o státním převratu v SSSR. 12. září přilétá Mirjana kvůli občanské válce a Kvidova matka jí uděluje politický azyl. 10. října odevzdává Kvido do nakladatelství Československý spisovatel rukopis svého románu Báječná léta pod psa.
čtrnáct kilogramů, ale ony se mě stále snazily udrzet při zivotě. Jestě v mých pěti letech bojovaly s pomocí banánů v čokoládě o mou holou existenci. Kvido byl prvním vnoučetem v obou rodinách a sel tudíz doslova na dračku. Vsichni (s výjimkou dědečka Jiřího) se předháněli, kdo vezme Kvida do zoologické zahrady vícekrát. Hrochy, pstrosy a klokany povazoval Kvido poměrně dlouho za domácí zvířata. Ze zoologické se chodívalo samozřejmě do cukrárny. Copak to tu voní, Kvidousku? ptávala se babička Věra. No přece kafíčko! odpovídal malý otylý Kvido tak
sladce, az se osazenstva cukrárny zmocňoval pocit tězko definovatelného hnusu.
Kvido, který byl toho dne v mimořádně dobré náladě, neboť dědeček po babiččině odjezdu naplnil lednicí uzenými jazyky, telecími játry a vepřovými kotletami, se pokusil zavtipkovat: Vsechny líbá nase bída! zvolal celkem pohotově. Jeho otci uklouzlo krátké uchechtnutí, ale dědeček Jiří se neusmál. Matka se napřáhla a dala Kvidovi facku; byla to jedna z těch nesťastných ran, které přicházejí o pár vteřin později, nez aby mohly být povazovány za impulsivní. Kvidovi poklesly koutky úst, ale byl odhodlán svou pravdu hájit. Vsechny líbá nase bída! opakoval vzdorně a dostal
druhou. Jeho obličej se nato svrastil hned dvojím úsilím: jednak zadrzet pláč - a jednak vymyslet jestě odváznějsí a pravdivějsí rým. Dědeček, otec i matka upřeně pozorovali, jak se jeho tučná bradička dostává do stále silnějsích vibrací. Vsechny líbá - maso nedá! vykřikl konečně Kvido vzdorně. Matka semkla rty a napřáhla se potřetí, ale dědeček jí ruku zadrzel. lověk by zřejmě neměl být nezdvořilý, řekl Kvidovi. Dokonce mozná ani tehdy ne, kdyz má pravdu. - Zkusís si to pamatovat? Kvido jestě pokýval hlavou, ale vzápětí uz jím otřásl výbuch osvobozujícího pláče. Toho dne, vyprávěl později, jsem poprvé - a vůbec ne naposledy - poznal straslivé důsledky onoho případu, kdy se neúprosný zákon tvorby obrátí proti umělcově vlastní rodině.
3. října 1968
Skolka kromě učitelky Hájkové a tvarohu s malinami odrází tristní stav nasí předskolní výchovy, coz jsem jim také řekl. Učitelka Konečná, která se na mě přisla podívat z mladsího oddělení řekla, ze budu pro skolku přínosem. Sedím vedle Jarusky Mackové. Je to docela pěkná provinční dívka, jakkoli je plná naivních předsudků vůči metaforickému vyjadřování a obezitě. Matka si z práce přinesla čtyři tasky spisů. Zapískal jsem jí na uvítanou Sen lásk , ale ona přiskočila a vyhodila mi písťalku z okna. Křičel jsem, ze skočím za ní, ale matka zapochybovala, zda bych prý vzhledem ke své tlousťce dokázal vysplhat alespoň na tu zidli, z níz by pak bylo mozné přelézt na okenní parapet. Odcizení mezi mnou a matkou roste jako muchomůrka tygrovaná po vydatném desti. Od zítřka se zříkám vsech sladkostí.
18. listopadu 1968
Cely víkend jsem trávil za krabicemi. Nikdo se mnou stále nemluví a já s nimi také ne. Čtu Montaignovy eseje. V řadě případů s ním musím 100% souhlasit. Kdyz jsem si ale přečetl, ze kdo by naučil lidi umírat, naučil by je i zít", měl jsem neodbytný pocit, ze uz mu taky solidně hrabe.
O dva dny později v parčíku před pavilónem porodnice. Noc.
Otec: (hází kamínky do okna) Sssst! Sssst! (Za oknem se objevují bělavé stíny nočních kosil a tváře rozesmátých zen. Potom stíny mizejí, okno se otvírá a objevuje se Kvidova matka.)
Matka: Kdo jsi, ty muzi zahalený tmou, ze do mých tajů takhle vpadás?
Otec: Neblbni!
Matka: Kdyby tě uviděli, zavrazdí tě! Kde ses tu vzal? A proč jsi přisel? Mluv!
Otec: (pysně) Nepřisel. Přijel.
Matka: (překvapeně) Coze, v noci? Ty? A kde más auto?
Otec: Nechal jsem ho stát za městem. Vís přece, ze nesnásím vjezdy na parkovistě.
Matka: Tak ty jsi jel v noci? Vzdycky jsi mi tvrdil, ze jsi seroslepý!
Otec: Prostě jsem se rozhodl to risknout. Je jasná noc.
(Nad skupinkou jehličnanů se objeví velký zářící měsíc)
Matka: (polichoceně) A to kvůli mně?
Otec: Největsí obavy jsem měl z lesní zvěře. Představ si, ze ti z lesa na kapotu bez ohláseni skočí metráková srnka! Dovedes si představit ten masakr? Hrůza! Celou cestu jsem pro jistotu troubil.
Matka: (překvapeně) Ty jsi jel nějakým lesem? Kudy jsi to sem jel?
Otec: Nejel. Ale nikde není psáno, ze srnky nemohou být na poli. Nepředpokládám alespoň, ze by je hajný v lese přivazoval.
Matka: To je konečně pravda. Jsi můj hrdina. Myslím to vázně. Fakt.
Otec: Myslím, ze v autoskole věnují jízdě v noci přílis málo hodin. Přitom má jízda v noci spoustu zcela specifických -
"Nazdar, vrátnej," řekl Kvidovi jakýsi mladík. "Já jsem nějakej Míla!"
"Nazdar Mílo!" řekl Kvido.
Na zahradě nastalo jakési opilé sbratření.
"Chtěl bych zít na venkově," řekl matce doktor Liehr.
"To jsi vůl," řekla matka. "Umís tango?"
"Není co pít," řekl Kvidovi Míla. Obrátil prázdnou láhev.
"Pojď se mnou, Mílo," řekl Kvido. "Něco najdem."
Na schodech do sklepa potkali starsího muze.
"Good evening, Sir," řekl mu Kvido s úsměvem.
"Good evening!" smál se muz.
"Kdo to byl?" chtěl vědět Míla.
"Babiččin přítel," řekl Kvido. "Maďar."
Vrazili do babičky. Nesla papírovou krabici.
"Hallo!" řekl Kvido.
"Maďarka?" řekl Míla.
"Babička," řekl Kvido. "Krade salámy."
"To nemá chybu," řekl Míla.
"Chces salám?" řekl Kvido.
Nahlédli do dílny a Míla polekaně uskočil:
"Co to je?" zařval.
"Otec. Zkousí si rakev."
"To nemá chybu," řekl Míla. "Jste fajn rodina."
"Co vůbec dělás, Mílo?" řekl Kvido.
"Já?" řekl Míla. "Dělníka."
"To nemá chybu," řekl Kvido. "Ani nevís, jak dlouho jsem tě sháněl."
Děj je v knize přerusován redaktorem, kterému jsou příhody diktovány.
Ve filmu se otec jmenoval Ales Vítek.
Vydal Český spisovatel, a. s., v Praze roku 1994 jako svou 6372. publikaci Vytiskly Tiskárny Vimperk, s. r. o. Vydání třetí.
|
