Mohli jsme se v roce 1938 bránit?

Často se diskutuje o tom, co by bylo, kdyby Československo v září 1938 nepřijalo diktát velmocí z Mnichova a vojensky se bránilo německému útoku. Bohuzel v diskusi č 14114i815o ;asto zaznívá mnoho nepodlozených klisé a argumentů, které nemají reálný základ.

Připravenost k boji

Často se připomíná, jak celý český národ byl připraven se zbraní v ruce bránit svou vlast, o čemz svědčí i skvěle provedená mobilizace. Ano, tato je věta je pravdivá, skutečně téměř celý ČESKÝ národ byl připraven a s vysokou morálkou nastoupil mobilizaci. Jenomze Československo nebyl jen český národ. V třinácti a půl milionovém státě zilo kromě sedmi milionů Čechů jestě 3,5 milionů Němců, půl milionu Maďarů, několik set tisíc Poláků. A nesmíme zapomínat na dva a půl milionu Slováků, které do českého národa započítávat nemůzeme.

Jak nastoupili svou mobilizační povinnost občané těchto národností? V oblastech obývaných sudetskými Němci byla vysoká neúčast a podobně to bylo v maďarských oblastech jizního Slovenska. Více mrzí postoj slovenských spoluobčanů. I kdyz nikdy nebyl proveden detailní výzkum (po Mnichovu byly jiné starosti) odhaduje se, ze az polovina slovenských občanů nesplnila mobilizační povinnost. Zde by mozná bylo na místě připomenout, ze ve válečných podmínkách za takovéto porusení občanských povinností následoval velmi tvrdý trest.

S takovouto pátou kolonou v zádech by byla obrana republiky jistě velmi obtízná.

Vynikající pásmo pevností

Druhým argumentem zastánců teorie o obraně je údajné skvělé pevnostní obranné pásmo. Ano je pravda, ze nase pevnosti byly velmi kvalitní a dokončené úseky slibovaly skutečně dobré moznosti obrany. Pokusy německé armády po obsazení pohraničí ukázaly, ze by byly tězkým ořískem. Jsou tu ale opět mnohá "ale". V září 1938 nebylo obranné pásmo zdaleka dokončeno. Po anslusu Rakouska v březnu 1938 se dále prodlouzila hranice s Německem a právě na této jizní hranici byla dokončenost pevností nejslabsí.

Druhým "ale" je útočná doktrína wehrmachtu, která se přílis neslučovala s postupným dobýváním pevností ve francouzském stylu. Útočné klíny by prorazily nejslaběji opevněnými oblastmi a pronikly hluboko do vnitrozemí, čímz by se dalsí obrana pevností stala bezpředmětnou.

Třetím "ale" je skutečnost, ze pevnosti byly umístěny v oblastech, kde mělo naprostou převahu nepřátelské německé obyvatelstvo. Osádky by jistě musely čelit mnohým diverzním a sabotázním útokům.

Skvělá vybavenost nasí armády

Ano, nase armáda byla nasím průmyslem velmi dobře vyzbrojena. Skodovy závody a ČKD patřily k největsím zbrojovkám v Evropě. V oblasti vyzbrojení pěchoty jsme na tom byli výborně. Co se týče tankového vojska, nase LT-34, LT-35 a LT-38 se mohly směle měřit s tehdejsími německými Panzer I a II (kvalitnějsích PzKpfw III a IV měli Němci v té době velmi málo). Bohuzel LT-38 jestě nebyl v nasí armádě ve standardní výzbroji. Horsí byla situace v letectvu, kde jsme se s převahou zastaralých dvouplosníků nemohli s německou Luftwaffe měřit. A jak známo právě letectvo tvořilo velmi důlezitou součást doktríny blitzkriegu.

Spojenci by nám pomohli

Tak s tímto argumentem nemohu zásadně souhlasit. Anglie s Francií si nad námi v Mnichově umyly ruce a pomoc od nich jsme nemohli očekávat. Za minulého rezimu se stále opakovalo, ze jediný Sovětský svaz nám byl ochoten pomoci. Ovsem ani to není pravda. Uz pouhý pohled na mapu nám prozradí, ze přesun sovětských vojsk na nase území by vyzadoval souhlas Polska nebo Rumunska, coz bylo velmi problematické.

Dalsím závazným momentem byl fakt, ze čs.-sovětská smlouva vázala sovětskou pomoc na pomoc francouzskou. Na postoj Francie se také SSSR vzdy odvolával "ano, jsme ochotni pomoci, ale az po Francii, jak je to ve smlouvě".

A byl vůbec SSSR ochoten nám nezistně pomoci? Dá se o tom s úspěchem pochybovat. Události z roku 1939 nám ukazují pravou tvář sovětské politiky. Navíc taková pomoc by mohla zůstat i na "věčné časy" z čehoz mělo mnoho nasich politiků včetně Benese strach. Známý je výrok jednoho z členů agrární strany: "Kdyz přijde Hitler tak mi tuhle stovku nechá, kdyz přijde Stalin tak mi ji sebere...". I přes tyto obavy se Benes jestě 30. září dotazoval sovětského velvyslance zda je SSSR ochoten nám pomoci. Odpovědi se mu dostalo záměrně az po vládním rozhodnutí o přijetí mnichovské dohody.

Nezapomínejme na Polsko a Maďarsko

Dalsí mnohdy v pozadí zastrčenou skutečností je postoj Polska a Maďarska v případném konfliktu. Byl to právě postoj Polska, které svým ultimátem za vydání Těsínska zasadilo poslední ránu nadějím naseho hlavního stábu. A ze by se k dělení kořisti připojilo i Maďarsko je myslím také jasné.

Kdyz to shrneme

• stát s neuvěřitelně nevýhodnou polohou, obklopený po celé hranici (kromě krátkého úseku s Rumunskem) nepřátelskými státy
• nedokončenost obranné linie, slabé letectvo...
• několik milionů obyvatel státu tvořilo potenciální pátou kolonu
• nereálnost pomoci od jiných mocností

Nelze se divit obtíznosti rozhodování, které plnou vahou dopadlo na Edvarda Benese. Nemám rád rázné odsudky jeho rozhodnutí. Benes podle svého úsudku vybral nejmensí zlo, i přes protesty mnohých vojenských i politických činitelů. Ale on měl v rukou největsí odpovědnost za osud národa. V dalsí fázi války prokázal tím, ze se ujal vedení odboje, ze nebyl zádný zbabělec, zaprodanec nebo jak se mu jestě nadávalo. Ovsem mnichovský syndrom na něj dopadl plnou vahou a nikdy z jeho stínu uz nevystoupil, coz se projevilo na některých jeho dalsích rozhodnutích (vázanost na SSSR apod.)

Rozhodně bych nikdy nechtěl být v kůzi Edvarda Benese 30. září 1938.