Documente online.
Zona de administrare documente. Fisierele tale
Am uitat parola x Creaza cont nou
 HomeExploreaza
upload
Upload




NEBESKÉ DETEKTIVKY, SENZACE A ZÁHADY LUDVÍK SOUČEK

Ceha slovaca


ALTE DOCUMENTE

Zapečené kuřecí řízečky
Pravidla fóra
Výber zo zoznamu kompatibilných DVD playerov
Vyber
Výlet na Pustevny a Radhosť
Na rozcestí
douglas adams - PŘEVÁZNĚ NESKODNÁ
Ministerstvo kouzel
Skok z věze
Cryptography

Nebeské detektivky, senzace a záhady

Ludvík Souček

© Ludvík Souček, 1971



ISBN 80 7116-014-8

.Tedy cíl nepřílis odlehlý a poměrně omezený, ale přesto po mém soudu nesmírně uzitečný, otvírá nám totiz přístup k jistému zvlástě výhodnému hledisku, jez nám umozni toto vzrusující odhalení: nemůze-li si jiz člověk představovat (jak si bylo mozno myslit kdysi), ze je nehybným středem hotového světa, začíná se nyní v nasí zkusenosti jevit jako sám vrchol vesmíru.

PIERRE TEILHARD DE CHARDIN: MÍSTO ČLOVĚKA V PŘÍRODĚ

My přijdem! Duch nás roste v výs

a tepny touhou bijí,

zimniční touhou po světech

div srdce nerozbijí!

My přijdem blíz, my přijdem blíz,

my světů dobudeme,

my bijem o mříz, ducha lvi,

a my ji rozbijeme!

JAN NERUDA: PÍSNĚ KOSMICKÉ

ÚVODEM

Ne, ty doby se uz nevrátí. Dnes zní jako pohádka, ze William Herschel byl hudebníkem, Bessel obchodním příručím, Tycho de Brahe advokátem, Warren de la Rue, autor prvních daguerrotypií Měsíce, majitelem papírny.

Jeden astronom-amatér po druhém defilují dějinami hvězdářství. Vojenský lékař Gruithuisen, lékárník Schwalbe, sládci He-velius, Carrington, Lassel a Krieger, učitel krasopisu Madler, sedláci Arnold a Palitzch, úředník Schroter, teologové Kopernik, Secchi, Littrow, Bradley, Flammarion.

Záliba dala hvězdářství řadu vynikajících pracovníků - jakkoli vyvolených bylo vzdy pořídku - i znamenitých výsledků.

Tato epocha nenávratně skončila. Pokorným a skromným milovníkům hvězdářství zbyly oblasti, kde se specializovaní, ustaraní a prací přetízení astronomové přílis neuplatňují: kulturní historie astronomie a její spojitosti s dějinami. A ovsem také hvězdářství přírodních národů, které lze napodobit i nejjednodussími prostředky.

O tom vsem jsem chtěl napsat knízku tak trochu z ptačí perspektivy, sjednocující a vysvětlující vzájemné vztahy zdánlivě oddělených dílčích skutečností. Někdy se tomu říká "příčný pohled". Myslím, ze takové "příčné pohledy" současná specializovaná věda potřebuje jako sůl.

Obávám se vsak, ze nakonec z mého dobrého předsevzetí vzeslo něco docela jiného: sbírka vyřesených i nevyřesených otazníků, kuriozit, nesmyslů. Dějiny astronomie jsou na ně stejně bohaté - a mnohdy jestě bohatsí - jako dějiny kterékoli jiné vědy. Nedá se nic dělat. Stalo se.

Ludvík Souček Praha, březen 1967 - leden 1968

Hledání betlémské hvězdy

Tři králové a Herodesa

VOPOVEDNÍK:

Město Jeruzaléme, pozdvihni oči svých a pozoru] bedlivě náklonností svých. Az uzřís, diviti se bude srdce tvoje, jaká moc pohanův přichází k tobě, nedbajíce na velkost cesty daleké, ani na zádné ouzkosti vseliké, jen aby mohli toho nového krále spatřit a jemu sličnou poklonu učinit.

KRÁL ARABSKÝ [ukazuje na hvězdu a mluví):

Králové a bratři milí,

pojďme spolu tuto chvíli,

a po hvězdě té se pilně spravujme,

neb nás jistě do Betléma dovede.

Ta hvězda od nás spatřená

z hlavní země Arábie az sem před náma svítila.

PÍSEŇ

Tři muderci

od východu slunce,

sťastné sou jeli,

kdyz sou hvězdu

přejasně svítící

nově viděli.

Ta do Jeruzaléma

napřed je vedla

k Herodesovi.

Ta do Betléma

potom je vedla

k Jezískovi.

Úryvek z "KOMEDIE O HVĚZDĚ" opsané v roce měsíci léta 1839

Nevím, je-li to právě důstojné a vhodné, ale přímo nutkavě se mi do pera plete výňatek ze slavné knihy Conana Doyla Studie v krvavých barvách, kterou uvedl na jevistě literatury nesmrtelného detektiva Sherlocka Holmese. Jak se slusí a patří, představuje hned v první kapitole jeho ctnosti i nectnosti. Jednou z nectností (alespoň podle mého názoru) je Holmesův naprostý nezájem o astronomii:

"Ale sluneční soustava!" namítal jsem.

"K čemu, u čerta, je mi sluneční soustava?" přerusil mne netrpělivě. "Pravíte, ze se točíme kolem Slunce. Kdybychom se motali kolem Měsíce, pro mne a pro mou práci by v tom nebylo za krejcar rozdílu."

Mozná. - ačkoli bylo napsáno několik výborných detektivek, kde uzitá astronomie sehrála velkou nebo dokonce rozhodující úlohu. Buď jak buď, alespoň s jedním pozoruhodným nebeským jevem se Sherlock Holmes přece jen určitě seznámil uz v dětských letech: s betlémskou hvězdou, visící nad jesličkami. Podle evangelií ohlasuje narození Jezíse Krista; odjakziva bývá zpodobňována jako vlasatice s dlouhým, jako kinzál prohnutým chvostem. Patří k Jesličkám právě tak jako její kolega kosilatý andělíček se stuhou, opatřenou nápisem o slávě Boha na výsostech a o vytouzeném pokoji lidem dobré vůle. Vzdyť i tři mudrci z Východu Kaspar, Melichar a Baltazar (jmenovali. se ovsem v kazdém století jinak a tahle zvučná a rýmující se jména jim přisoudilo teprve století deváté, které je také změnilo z mudrců v potentáty) se podle Matousova evangelia zajímali: "Kde jest ten narozený král zidovský? Nebo viděli jsme hvězdu jeho vycházeti a vypravili jsme se, abychom klaněli se jemu."

Kometa je jistě jedním z nejnápadnějsích jevů na nebi. Je-li pořádná a jasná, poskytuje nezapomenutelný pohled. Bohuzel - v posledních desetiletích taková vlasatice nepoctila sluneční soustavu návstěvou, ačkoli tuhle podívanou zazili nasi sťastnějsí předkové mnohokrát. Docela rád bych věřil, ze i pravěký lovec ze Lhanic na Moravě ozdobil svou kamennou sekyru její rytinou a obdařil tak nase země patrně nejstarsí astronomickou památkou světa, kdyby.

Kdyby se tahle nesťastná rytina komety tak nápadně nepodobala zmíněným betlémským hvězdám nad jesličkami. Kdyby se tak naprosto nelisila od vsech nejstarsích zpodobení hvězd, kreslených nebo rytých do skal vzdy jako body, nikoli jako hvězdy. Charakteristickým příkladem je skalní obraz z východogotlandské provincie Herrebro. Je to jakási primitivní, nepřílis povedená mapa hvězdné oblohy, dokonce i se zvlástním a originálním druhem popisu: k souhvězdí Velkého vozu přimaloval pravěký umělec skutečný vůz se dvěma zaprazenými koňmi - patrně to má být Odinův vůz. Toto souhvězdí se totiz v nordickém podání jmenovalo podle nejvyssího (nejkrvezíznivějsího) germánského boha. Hvězdy jsou znázorněny jako tečky. Pokud se později tu a tam skutečné hvězdy v kresbách vyskytují, mají podobu, jakou nám zprostředkuje nedokonalá oční čočka, slozená z -hvězdicovitě slozených vláken, při pohledu na zářící bod: vzájemně se protínající svazek čar. Skoda! Nezbývá nez utěsovat se nadějí, ze ten, kdo vlasatici na kamennou sekeru pracně vryl, byl veden stejně uslechtilými pohnutkami jako Hanka, falsující slavné Rukopisy, nebo moderní autoři archeologických padělků.

Nad Betlémem se tedy v době narození Jezíse podle Matousova a Lukásova evangelia (do ostatních evangelií vstupuje Jezís uz jako dospělý prorok a divotvůrce) objevila nápadná kometa a tři mudrcové přispěchali s dary pro Spasitele. Se zlou se vsak potázali. V Judeji tehdy vládl zlý muz Herodes. Ve svých sestadvaceti letech se stal z římské milosti místodrzitelem Galileje, kam se po nezdařeném odboji uchýlily rozprásené zbytky partyzánských oddílů zidovských vlastenců, Makabejských. Kolaborant Herodes, zaprodaný Římu, postupoval proti Makabejským s krutostí srovnatelnou snad jen s řáděním fasistů. Popravoval vlastence bez soudu a tak nelítostně, ze byl sám nakonec nucen uprchnout pod ochranu římského vojenského tábora a později dokonce az do Egypta. Tam se dočasně stal milencem proslulé královny Kleopatry. Pak odjel do Říma, kde byl po třech letech - jako sestatřicátník - vyhlásen králem Judeje. Po krátké době zmatků a bojů, způsobených vpádem Parthů, začalo jeho vládní období, trvající 32 let.

Značnou část své vladařské energie věnoval stavbě skalní pevnosti Masada na tězce přístupné plosině 400 metrů nad Mrtvým mořem. Skládala se ze dvou luxusních paláců, z kasáren, zásobáren a 1 260 metrů dlouhé hradební zdi.

Je historickým paradoxem, ze tato pevnost sice nikdy neposlouzila samotnému Herodesovi, zato se vsak stala poslední bastou odporu Zidů proti římským dobyvatelům, věrným ochráncům Herodese. Pod vedením jakéhosi ben Jaira odolávala Masada jestě celé dva roky po pádu Jeruzaléma roku 70 n. 1. Protiútoky statečné posádky zneklidňovaly okupanty. Ti dokonce oblehli Masadu celou legií, asi sesti tisíci muzi, a vrhacími stroji pobořili část hradby.

Ani jeden z obránců nepadl zivý do rukou Římanů. Vsech 960 muzů, zen a dětí spáchalo raději dobrovolnou sebevrazdu.

Na samém sklonku zivota, kdyz uz Herodes nevyléčitelně onemocněl tězkou cukrovkou, přisli k jeho dvoru tři mudrci z Východu. O tom vsak. uz vypráví Matousovo evangelium:

Kdyz se pak narodil Jezís v Betlémě Judově za dnů Heródesa krále, a) mudrci od východu slunce vypravili se do Jeruzaléma. Tehdy Herodes uzřev, ze byl oklamán od mudrců, rozhněval se náramně, a poslav, zmordoval vsechny dítky, kteréz byly v Betlémě i ve vsech končinách jeho, od dvouletých a níze, podle času, na kterýz se byl pilně vyptal od mudrců.

Za čtyři měsíce nato Herodes zemřel.

Chronologovi, vědci uvádějícímu do pořádku kalendář a do souladu historická data vsemi, zejména astronomickými prostředky, nezbývá tedy zdánlivě nic jiného nez vyhledat ve starých zápisech, nejen zidovských, ale i egyptských, čínských, indických atd. atd., kometu, která by se dobou objevení hodila jako betlémská hvězda. Sporné datum Jezísova narození bude pak objasněno jedna radost.

Nuze, vzhůru na lov za dávnými kometami!

Zaznamenány zůstaly ovsem jen ty nejjasnějsí, ale nic nevadí. Určitě mezi nimi bude i hvězda betlémská, dokázala-li vyrusit ze záviděníhodných královských nebo mudrckých radovánek hned tři monarchy a přimět je vydat se na dalekou strapáci az do Betléma. Tak tedy: kometa čínských kronik z roku 467 př. n. 1. - moc brzo, právě tak jako vlasatice z roku 240 před n. L, 87 př. n. 1. (náramně slavná, záznamy jsou z Evropy i z Asie) a 11 př. n. 1. Jedenáct let je přec jen přílis veliký rozdíl, i kdyz připustíme, ze se Jezísovo narození nemuselo ani s objevením komety, ani s počátkem naseho letopočtu krýt zrovna nachlup. A dál? Nevěříme vlastním očím. Dalsí velká komety jsou zaznamenány az roku 65 n. 1. v Číně a 66 n. 1. v Evropě. Získaly sice definitivně pro vsechny budoucí vlasatice spatnou pověst nositelek vselijakých nepříjemností a malérů - zanedlouho byl totiz v zidovské válce zničen Salamounův chrám v Jeruzalémě -, ale Jezísovo narození docela určitě neohlásily., Po vlasatici vyskytující se kolem přelomu letopočtu není vidu ani slechu.

Objevení vánočních a novoročních komet nicméně stále budilo mimořádnou pozornost, jak o tom svědčí záznamy horlivých kronikářů.

Tak například Praha byla vzrusena kometou viditelnou od 22. prosince 1301 az do 21. ledna 1302. Podobná kometa, zářící celých 14 dní, se v tuto sváteční roční dobu objevila opět roku 1312. Roku 1438 byla v Praze pozorována kometa jasnící se na západě s chvostem obráceným k jihu a roku 1618 se kometa s chvostem obráceným k severu rozzářila na obloze Prazanů (a přirozeně i celého ostatního světa, lépe řečeno celé severní polokoule) právě na Stědrý den, 24. prosince roku 1618. Byla viditelná 55 dní, tedy az do 12. února. Podobný jev se odehrál i v roce 1743.

Vánoční a novoroční komety přirozeně byly věřícími bedlivě pozorovány a lidé se dohadovali, zda přinásejí dobré, nebo zlé. Chronologa se vsak přesto zmocňuje černé podezření: ze by betlémská hvězda nakonec vůbec nebyla kometou? Ze by kometa byla jenom barokním výmyslem, přikráslením, snazícím se jako ostatně celé barokní umění představit vsechno, co souviselo s církví, nejokázaleji a nejvýrazněji! Nejspíse tomu tak bude. Ale čím tedy u vsech vsudy betlémská hvězda skutečně byla?

Slavný dánský astronom Tycho de Brahe, působící v době vlády císaře Rudolfa II. v Praze, se touto otázkou obsáhle zabýval uz pár set let před námi. Také on musel ze svých úvah komety vypustit. Nějaký čas se domníval, ze snad slo o novu, náhle vzplanuvsí hvězdu, která na sebe upoutala vseobecnou pozornost. Ani to by nebylo nic zvlástního a nového - takových nov známe mnoho a právě Tycho de Brahe měl důvod na ně myslet.11, listopadu 1572 vysel z laboratoře na záprazí zámku a zároveň klástera Herritzwaldu. Byl mladým právníkem a zabýval se tehdy oblíbenou kratochvílí - zlatodějstvím. Nadýchal se patrně výparů rtuti, coz bylo u alchymistů nejen obvyklé, ale takřka nevyhnutelné a při chronické otravě vedlo k řadě blábolů v alchymických knihách á rukopisech. Hned při prvním letmém pohledu na oblohu spatřil poblíze nadhlavníku novou, mimořádně zářivou hvězdu. Nevěřil svým očím. Volal sluhy, zda také hvězdu vidí, zastavoval dokonce i rolníky, vracející se z polí. Mladý alchymista nechal zlato zlatem; začal polohu hvězdy měřit a zaznamenávat její jas. Díky jemu víme, ze měnila svou barvu od bílé přes zlutou do červené, v květnu 1573 svítila opět bleděmodře jako Saturn, a teprve po 15 měsících zmizela.

Co věstila? Protestantům, kteří zazili v noci z 23. na 24. srpna 1572 straslivou Bartolomějskou noc, v níz bylo povrazděno 30 000 hugenotů, příchod Antikristův. Rozradostněným katolickým fanatikům znovuzrození Kristovo. Ale bud jak buď: mladý slechtic Tycho de Brahe navzdory předsudkům doby odmítl předurčenou diplomatickou dráhu. Stal se hvězdářem a vedoucím astronomické observatoře na Hvenu, propůjčené mu přízní dánského krále Bedřicha I.

Neméně dramatické bylo objevení supernovy v souhvězdí Hadonose roku 1604, pro nás tím zajímavějsí, ze prvním pozorovatelem byl Jan Brunovský, počtářský pomocník Jana Keplera, jenz se nechtěl zdrzovat svízelnými výpočty. 10. října toho roku Sel Brunovský za Keplerem ze Starého Města přes Malou Stranu na Hradčany. Byl sychravý, nepříjemný den, tím nepříjemnějsí, ze počasí znemozňovalo pozorovat očekávanou konjukci Marta s Jupiterem. Pojednou se obloha nad západním obzorem začala čistit, mraky se trhaly a nad Strahovem se objevily obě planety - poblíz nich vsak jestě třetí hvězda, jasná jako Jupiter.

Nez udýchaný Brunovský doběhl se senzační zprávou na Hradčany, obloha se opět zatáhla. Kepler spatřil novou hvězdu az 17. října, dávno po Brunovském, po neznámém italském lékaři v kalabrijské Coseuze i po astronomu Altobellim z Verony.

Tutéz novu nacházíme i v čínské kronice She-ke, zapsané za doby panování dynastie Ming: V 32. roce epochy 9. měsíce Yih Cho (tj. 10. října 1604) se objevila hvězda Host v nebeské krajině Wei (jizní část souhvězdí Hadonose). Podobala se ohnivé kouli, její barva bylá zlutočervěná.

Zprávy o novách čteme ve starých kronikách poměrně často. Nova objevivsí se roku 123 n. 1. se dokonce stala řeckému hvězdáři Hipparchovi podnětem k pracnému sestavení prvního hvězdného katalogu, jehoz pomocí mělo být napřístě vyhledávání "nových hvězd" ulehčeno. Dalsí nova se objevila roku 172 (zářila v pěti barvách), roku 389 (poblíz Altaira a jasnějsí nez Venuse), mimořádnou novu pozorovali arabstí hvězdáři Haly a Giafár ben Mohamed roku 829 (tvrdili, ze měla jasnost Měsíce v první čtvrti (!>) a v květnu roku 1006 zazářila v souhvězdí Skopce obrovská nova, "planoucí jako pochodeň".

Kolem začátku naseho letopočtu je vsak pusto, prázdno. Sám Tycho de Brahe uznal, ze s novou neměla betlémská hvězda patrně nic společného.

Nezbývá nez se znovu trochu podívat do dějin a trpělivě hledat. Prvním vodítkem nám můze být sama zpráva - nebo chcete-li pověst -, ze díky betlémské hvězdě přisli bezpečně, rovnou za nosem az do betlémského chléva tři mudrci, tři mágové. Taková pověst o cestě podle hvězdy se dobře čte a dobře poslouchá, podstatně hůře vsak provádí v praxi. Jenom docela malé děti se domnívají, ze měsíček stojí nad sousedovou chalupou, ze slunce zapadá za humny a ze je mozné, kdyz maminka zrovna nehlídá, doběhnout si na něj sáhnout. Z astronomického hlediska je nalezení chléva "pod hvězdou", byť i by to byla hvězda betlémská a byť by i hledali mágové, naprosto vyloučené.

Čím se vlastně takoví mágové, kdyz zrovna nebyli na cestách, celý den zabývali? Inu, tu a tam si začarovali nebo trochu zaříkávali, ale hlavně věstili. Z letu ptáků, z vnitřností obětovaných zvířat, z odrazů na vodní hladině, ale předevsím - z hvězd. Byli to zkrátka hvězdopravci, astrologové, čtoucí minulost i budoucnost z postavení Slunce, Měsíce a planet, nikoli z nov nebo vlasatic. Nevydělali by si ani na teplou vodu,kdyby museli s věstěním čekat na kometu nebo na výbuch některého vzdáleného slunce.

Měli ostatně i tak dost starostí. Za vlády Tiberiovy byli z Itálie "astrologové a kouzelníci" vyhnáni a Tacitus nás zpravuje o "krutém a bezvýsledném nařízení" a vyhnání "matematiků" (coz opět znamenalo astrology], pronásledovaných za Claudia. Tyto a podobné zmínky vedly občas k nespravedlivému hodnocení císařských výnosů, a dokonce i některých filozofických spisů, např. Platónových. Pokud mluví Tacitus "o matematicích", jde větsinou, ne-li ve vsech případech, o astrology. Nepřízeň matematikům, připisovaná uvedeným moudrým pánům, je výsledkem historického nedorozumění.

Nasi domněnku o astrologické podstatě betlémské hvězdy podpořil asi roku 200 n. 1. sám církevní Otec Tertullian. Neviděl v betlémské hvězdě zádný zázrak, ale pouhé zvlástní seskupení planet, věstící Jezísovo narození, v němz zvlásť důlezitou úlohu hrály Saturn a Mars. Aha - přihořívá!

Na dalsí etapu vsak musíme čekat téměř tisíc let, az do padesátých let dvanáctého století. Tehdy totiz byzantský císař Manuel Comnenus (1143-1180), patrně z nedostatku jiné zábavy a ačkoli se východořímská říse kymácela v samých základech, horlivě diskutoval se svým dvorním filozofem Michalem Glycasem o hvězdopravectví. Posetilý Glycas tvrdosíjně zastával názor, ze betlémská hvězda byla zázračným nebeským jevem, a tudíz nemůze být hodnocena a vykládána pravidly pozemské astrologie. Císař naproti tomu svatosvatě věřil, ze mágové přesně znali význam vzájemného postavení planet a ze z východu betlémské hvězdy a ze souhvězdí zvěrokruhu, v němz se objevila, seznali místo i národ Jezísova narození.

Císař se opíral zčásti o autoritu badatelů v bibli (jejichz díla se nám nezachovala), zejména vsak o svou císařskou moc. Vyhrál spor na celé čáře. Kdyz uz měl ustavičných Glycasových námitek právě dost, nechal jej roku 1156 oslepit a dozivotně uvěznit, čímz vědecká diskuse skončila.

Pak uz je stopa souvislejsí. Kardinál Petrus de Alliaco, smutně proslulý vysetřovatel a soudce Jana Husa, tvrdil, ze se Kristus narodil "in gloria Saturni", ve slávě Saturnově, protoze Saturn vládne Zidům. Coz ostatně Zidé, znalí hvězdopravectví, potvrzují - zidovský prorok Amos v 8. století vysvětluje svým soukmenovcům, ze Kewan (Saturn) je "jejich obrazem, hvězdou jejich bohů". A zidovský mudrc Samuel Sarza roku 1368 napsal: Hvězda Mars je nasím odpůrcem, hvězda Saturn zachráncem.

Jsme zkrátka v době, kdy babylónstí bohové sice zahynuli s pádem Babylónu, avsak chaldejská a perská magie si vydobývala v soustavě římských, syrských, zidovských a ostatních pověr národů kolem Středozemního moře stále pevnějsí místo. V době, o níz Engels ve svém díle o nábozenství napsal: Hlavní úlohu hrály zázraky, vytrzení, vidění a duchaření, hádání budoucnosti, alchymie, kabala a podobné pokoutní čáry.

Vsechno klape. Teď jde jen o to zjistit, zda doslo někdy kolem předpokládaného data Kristova narození k takovému vzájemnému seskupení planet, jehoz astrologická mimořádnost by byla nade vsí pochybnost.

Tuto dosti obtíznou úlohu, vyzadující vynikající znalosti nebeské mechaniky, uz za nás provedl sám velký Jan Kepler, "astronomický příručí" Tycho de Braha na dvoře císaře Rudolfa II., právě třicet let poté, co jeho pan séf z úvah o betlémské hvězdě definitivně vyloučil vlasatici i novu. Zjistil, ze roku 7 př. n. 1. doslo k velké konjunkci, k velkému setkání Jupitera se Saturnem v souhvězdí Ryb.

Mozná, ze vám tohle zjistění nepřipadá moc senzační, ale starým astrologům určitě senzační připadalo, a jak! Schnabel objevil roku 1925 v berlínském muzeu klínopisný zlomek z přelomu 7. á 6. roku před n. 1., pocházející z babylónského města Sippar, který setkání Jupitera se Saturnem v Rybách nejen zaznamenává, ale i vyzdvihuje jako událost mimořádného významu.

A teď dovolte malou odbočku: jako prof. dr. Arnost Dittrich, z jehoz prací čerpám část materiálů k této kapitole, i já jsem se na stará kolena pustil do hvězdopravectví. Ne snad ze bych věstění budoucnosti z hvězd věřil nebo - to uz vůbec ne! - ze bych se hodlal sestavováním horoskopů zivit. To bych namoudusi raději tloukl na silnici stěrk. Řádné sestavení, vypočítání a vysvětlení horoskopu podle tradičních hvězdopraveckých pravidel totiz vyzaduje usilovnou práci mnoha desítek nebo i set hodin, naplněných slozitými početními výkony, a to i tehdy, jsou-li po ruce pomocné tabulky a diagramy. Naučil jsem se počítat horoskopy, abych mohl alespoň trochu zasvěceně vniknout do pozoruhodných astronomických vědomostí národů, jejichz hvězdářství bylo kromě péče o kalendář zaměřeno zejména právě na hvězdopravectví.

Knih a. rukopisů zabývajících se astrologií je více nez dost, stovky, tisíce, i kdyz jsou dnes mnohé z nich mimořádně vzácné. Jestě více nez knih je vsak bláznivých představ o hvězdopravectví - v některých státech dnes téměř nenalezneme časopis, který by týden co týden čtenáře neobsťastnil "horoskopem" a radami pro "narozené ve znaku Býka, Stíra, Vodnáře atd." - předevsím ovsem s obchodními radami. Tam také kvetou a bují zivnosti samostatně hospodařících astrologů, udělujících neocenitelné pokyny posetilcům ochotným vyhodit několik desítek dolarů, liber nebo marek za bezcenný blábol. Příjmy těchto podvodníků, kteří o skutečné, historické (i kdyz stejně posetilé) astrologii nemají ani ponětí, dosahují nikoli astrologických, ale astronomických částek.,

Tuhle "astrologii" můzeme klidně vynechat. Podívejme se vsak pro zajímavost, jak vypadalo počítání horoskopu způsobem Tycho de Braha nebo Jana Keplera. Vsak si je císař na dvoře drzel a platil - třeba bídně a nepravidelně - předevsím, ba takřka výhradně jako hvězdopravce, teprve v druhé řadě jako hvězdáře.

Úvodem bylo třeba dokonale ovládnout sférickou astronomii, určování poloh hvězd a planet, zvířetník atd. atd. Do zvířetníku vkládali astrologové čtyři rovnostranné trojúhelníky, trigony: ohnivý, zemský, vodní a vzdusný, tvořící základní rozdělení jednotlivých souhvězdí zvěrokruhu. Následovalo dělení jemnějsí. Souhvězdí (v astrologické hantýrce znamení) mohou být podle vzájemných vztahů:

přímého nebo sikmého vzestupu;

vladařská nebo poslusná;

pohyblivá nebo stálá, případně společenská;

krásná, prostředně krásná a seredná; plodná, prostředně plodná a neplodná; zvučná, prostředně zvučná a němá; tučná, hrubá, hubená, ladná, mohutná, churavá,

nadaná;

filozofická, vychovatelská, umělecká, hřísná, výstřední;

zlostná, hudební, dvojtělesná, tropická; muzská a zenská; denní a noční; horká a chladná; suchá a vlhká.

a tak dále a tak dále - asi třicet dalsích charakteristik z lásky ke čtenáři vypoustím.

Tyto vlastnosti mohou (a nemusí) mít oběznice, mezi něz astrologie ve smyslu středověké zeměstřédné nauky počítá Slunce a Měsíc.

Asi tak tohle znají nebo alespoň by měli znát i pokoutní astrologové, sířící kolem sebe domněnku, ze postačí zařadit datum narození člověka do příslusných suplátek planet a znamení zvěrokruhu - a horoskop je hotov. Omyl! Práce teprve začíná.

Předevsím je třeba vypočítat takzvané aspekty (vztahy). Solární (mezi Sluncem a planetami), lunární (mezi Měsícem a planetami) a mutuální (mezi planetami navzájem), samozřejmé jak pro okamzik narození zákazníka, tak pro období, kdy si přeje radu a astrologickou ordinaci.

Potom se hvězdopravec pustí do díla srovnatelného jenom s pletením svetru s dlouhým rukávem. Musí totiz zjistit, v jakém vzájemném úhlovém vztahu se vsechna nebeská tělesa nacházela a nacházejí. Zda v konjunkci, sextilu, kvadratuře, trigonálu, opozici, paralelu, semisextilu, semikvadratuře, kvintilu, seskvi-kvadratuře, binkvintilu, semikvintilu, nonagonu, seskvintilu či kvinkunxu a o kolik stupňů a minut (přinejmensím) se od těchto vztahů odchylují.

Kdyz to hvězdopravec vsechno sťastně má a pokud zatím nezemře seslostí věkem (coz by se slabsím matematikům mohlostát), přikročí k zachycení dalsích planetárních vztahů a neméně pracnými výpočty zjisťuje, zda jsou planety v "recepci", "translaci", "kolekci" atd. atd. - promiňte, začínám uz trochu odpadat.

Ale teprve pak to začne doopravdy. Počítají se tzv. dignity, hodnoty planet. Jsou pro kazdou chudinku planetu trochu jiné a lisí se podle toho - nastrazte usi! -, je-li planeta v recepci, exaltaci, triplicitě, termínech, dekanu, detrimentu, kasu nebo peregrinu. Dalsí dignity planet počítáme podle jejich pohybu, po krátkém odpočinku pak podle vztahu k Slunci, podle nebeských stran a tak dále a tak dále.

Následuje zařazení planet příslusného data do tzv. nebeských domů - je jich celkem dvanáct, takze je o legraci postaráno. Jmenují se - to vás určitě bude zajímat - ascendent, anaphora, thea, hypocheum, agathytichi, kakithychi, descendent, epika-taphora, theos, mesurania, agathodaemon a kakodaemoh.

Zbytek uz je jednodussí. Hvězdopravec upraví výpočet s ohledem na hvězdy (stálice], které az dosud macessky zanedbával, na tzv. "měsíční uzly" a na významné body zvířetníku se vztahem k minulému zákazníkovu zivotu. Tím by byly předbězné výpočty zhruba hotovy, obvykle vsak astrolog zjistí, ze to někde zkopal (já bych mohl vyprávět!), a je-li poctivý, vsechno zahodí a začne hezky od začátku. Kdyz je konečně vsechno v pořádku, můze neméně slozitým způsobem vypočítaná data vykládat. Jsou o tom celé tlustopisy, německy se jim říká Deutungsbücher.

I kdyz jste tento výklad jen tak přelétli (coz bylo dost moudré), doufám, ze jste navzdy vyléčeni z víry v týdenní astrologické sloupky v časopisech i v pokoutní astrology a ze jaksepatří politujete neboztíky Tycho de Braha, Keplera i ostatní, nucené v potu tváře vydělávat chléb svůj hvězdopravectvím, aby se ve vzácných volných chvílích konečně směli zabývat milovanou astrologií.

Jestě něco je vsak důlezité - a tím se konečně vracíme k betlémské hvězdě: astrologická pravidla se celá tisíciletí vyvíjela a vcelku shodovala vsude, kde existovala vzájemná výměna informací a kulturních statků, tedy například na celém

Středním východě. Můzeme být jisti, ze vsichni astrologové souhlasili s Babyloňany, povazujícími Jupitera za "královskou hvězdu" a připisujícími jeho "heliakickému východu" (tj. dnu, kdy se planeta během roku poprvé objeví v ranním soumraku před východem Slunce) mimořádný význam. Krále bychom tedy sťastně měli - jak ale dosli ctihodní astrologové právě na Judeu, na Izrael? Inu, právě díky souhvězdí Ryb.

Pro babylónskou a tím pro celou východní učenost byly Ryby souhvězdím země západu. Amurru, zahrnujícího Sýrii, Fénicii a Judeu.

Tertullian a dalsí autoři se vsak zmiňovali i o Marsu. Kde byl Mars? Zajímá-li vás to přesně (doufejme, ze ne), tedy v 15° znamení Panny a sedm dní po opozici. Mars slábl - a Mars astrologům zosobňoval a zastupoval krále Amurru. Vzdaloval se právě od Saturna, ochranné hvězdy Zidů.

Zkrátka a dobře - podle pravidel astrologie bylo mozné a vlastně nutné vysvětlit tehdejsí konstelaci planet asi takto: vychází Jupiter, královská hvězda. Jupiter je v souhvězdí Ryb - souhvězdí země Amurru, poblíze zidovské planety Saturna, jde tedy o nového zidovského krále. Nepřítel Zidů Mars zapadá - lze tudíz očekávat brzký konec vlády krále Herodese. Slunce (bylo právě před tzv. "jarním bodem") hlásá příchod Mesiáse, Spasitele.

Takové - nebo alespoň velmi přiblizně takové události oznamovalo podivné a vzácné seskupení planet na obloze. Podivné? Vzácné? Coz se neopakuje častěji, ze je tak překvapilo?. V tom je, jak praví Faust, jádro pudla. Neopakuje.

Taková konstelace je mimořádně vzácná, takřka ojedinělá, a ke vsemu v jediném roce 7 př. n. 1. se opakovala třikrát za sebou díky tomu, ze ke konjunkcím doslo poblíze bodu zvratů Jupitera a Saturna, jako by chtěla své proroctví trojnásobně potvrdit. Známý chronolog Neugebauer propočítával četnost této konstelace pro období mezi rokem 1800 př. n. 1. a 400 n. 1., tedy za plných 2200 let. Dosel ke zjistění, ze se za tuto dobu trojnásobná konjunkce Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb opakovala celkem dvakrát, ano, pouze dvakrát, a to roku 800 př. n. 1. a právě roku 7 př. n. 1.Divíte se, ze taková astrologická vzácnost, takřka lahůdka, vzbudila poprask v době, kdy Zidé horečně očekávali Spasitele, kdy celá země vřela odporem proti Herodesovi a doufala v příchod Mesiáse, který se postaví v čelo vzbouřenců?

Az donedávna jsme toto vse mohli s jistou pravděpodobností předpokládat.

Několik let jsou vsak předpoklady takřka změněny v jistotu. Roku 1947 se téměř po dvou tisících letech znovu objevily, nalezeny beduínskými kočovníky, tzv. svitky od Mrtvého moře, zápisy kumránské sekty essejských. tato sekta byla, jak zjisťujeme dnes z obsahu textů, prudce zaujata proti národu "Kittim", vetřelcům, "rychlým a zdatným bojovníkům, kteří dupají zemi svými koňmi a zvířaty a přicházejí od dalekých mořských břehů, aby jako supové spolykali vsechny národy, aniz se kdy nasytí". Svitky mluví i o tom, ze národ Kittim obětuje před svými praporci a uctívá zbraně. I tohle je tak trochu detektivka. Co byla ona zvířata národu Kittim? Byli to snad sloni punských bojovníků nebo Alexandra Velikého? Zdá se, ze ne. Hebrejstina má pro slony vlastní výraz. Rekové zase nebyli od Palestiny dosti vzdáleni, aby bylo mozné mluvit o "dalekých březích". Můze jít tedy pouze o Římany.

Jednou vnikli do Judeje v roce 63 př. n. 1. a dobyli Jeruzalém. O tom mluví svitky. V roce 6 př. n. 1. učinili z porobené Judeje římskou provincii.

Kdyz se v době rozhořčeného odporu proti uchvatitelům navzdory nebeskému proroctví Mesiás neobjevil, byl jeho příchod odsunut do budoucnosti. Astrologické znamení, betlémská hvězda, skutečná betlémská hvězda, k jejímuz rozlustění jsme konečně pracně dosli, pak vítala v dodatečně konstruovaných pověstech narození Jezíse Krista.

Oprávněnost nasich vývodů dokazuje koneckonců sama moznost vyčíst pomocí hvězdopraveckých pravidel z planetární konstelace tak rozsáhlou informaci, ze byla schopna vyvolat rozčilení a neklid mezi Zidy a přimět mudrce k obtízné cestě. Kometa nebo nova by nejvýse zavdala podnět vzniku rozličných pověstí a dohadů, avsak vzdy s libovolným, neurčitým výkladem.

Zajímavá otázka je, zda narození pod tímto nevsedním znamením opravdu nezapůsobiio na člověka známého později v církevních dějinách pod jménem Jezís Kristus. Předurčovalo ho k tomu i samo jméno, podobné jménu Jesaja, které essejská sekta v Kumránu povazovala za jméno budoucího "učitele pravdy", "Mesiáse Izraele a Syna bozího", jenz vstane z mrtvých, spasí svět, bude pronásledován, a dokonce ukřizován. Chtěl snad Jezís doslova a do písmene splnit proroctví, o nichz se od dětství nepochybně dozvídal? Obávám se, ze o této souvislosti církevní badatelé dosud neuvazovali.

Přesné datum Kristova narození stězí zjistíme. Zdá se vsak, ze díky astronomii a dnesním historickým vědomostem o její posetilé dceři astrologii musíme evangelické datum radostné události v betlémském chlévě klást do roku 7 př. n.1.

Ideální chronologické zachycení nám ovsem - bohuzel pouze zdánlivě - poskytuje církevní Otec Baronius. Vypravuje, ze se v noci narození Krista v Římě zřítil chrám míru. O této pozoruhodně události vsak nanestěstí kromě něho nikdo neví. Zmiňuje se o ní jen Petr Damián - o 1000 let později. Nutno poznamenat, ze Baronius sebral řadu dalsích, málo pravděpodobných historek: třeba o Jezísi, jenz poslal edeskému králi Abgarovi svůj zázračný portrét, díky němuz byli zahnáni obléhatelé města Choroesa na panický útěk, nebo o důmyslé pomstě biskupa Benedikta z Auxerre, svrhnuvsího z trůnu krále a královnu Bretonců. Na jejich trůny prý dosadil pastýře a pastýřku, kteří pro jeho nasycení obětovali své jediné tele. Vzhledem k tomu, ze v době působení svatého Otce Baronia neměli biskupové při větsině královských dvorů výrazně větsí autoritu nez dvorní sasci, lze si tězko podobnou situaci představit.

A na závěr jestě malou zajímavost: trojnásobná konjunkce , Jupitera se Saturnem v souhvězdí Ryb se po dlouhých staletích opakovala 15. srpna a 12. října roku 1940 a 20. února 1941. Za starých časů, důvěřujících astrologii, by jistě povzbudila Zidy, po miliónech vrazděné německými fasisty. Skoda, ze o nebeském znamení 15515d316p obratu k lepsímu patrně nevěděli.

. a hrobové se otevírali

"A bylo okolo hodiny sesté.

I stala se tma po vsí zemi az do hodiny deváté.

I zatmělo se slunce

a opona chrámová roztrhla se napoly.

A zvolav Jezís hlasem velikým, řekl:

Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého.

A to pověděv, zemřel."

EVANGELIUM SV. LUKÁSE

Otázka, kdy vlastně zemřel ukřizovaný Kristus, zaměstnávala patrně více chronologů nez kterýkoli jiný problém. Důvody tohoto úsilí se čas od času měnily. Jednou převládal teologický zájem o zivot zakladatele a zároveň boha křesťanství, jindy snaha upřesnit vědomosti o mimořádně nejasné a spletité situaci východních provincií římské říse kolem počátku naseho letopočtu a konečně i vásnivá diskuse o tolik vytouzeném zavedení jednoduchého a hlavně celosvětově platného kalendáře. Odpor Vatikánu a křesťanských církví vůbec proti němu by byl patrně daleko méně urputný, kdyby byly velikonoční svátky, az dosud pohyblivé jako pulec, ustáleny jednou provzdy do správného výročního data Kristovy smrti.

Kolik hlav, tolik názorů.

Datum Jezísovy smrti určil Gerhardt na 7. dubna roku 30, Wünschmann na 16. dubna 21, Henning na 3. dubna 33 a český vědec prof. dr. Arnost Dittrich, proslulý znalec dějin astronomie a chronolog, na 15. dubna 29. Dalsí badatelé uvádějí přinejmensím stovku jiných dat. S nejstarsími prameny je jestě větsí svízel. Tzv. Zpráva Pontského Piláta, nejspíse raně křesťanský podvrh z konce 1. století n. 1., je adresována císaři Claudiovi a určuje tedy Jezísovu smrt az po roce 41, kdy se Claudius ujal vlády. Jeruzalémský biskup Alexandr asi v roce 210 klade naproti tomu ukřizování do roku 58, tedy do doby vlády křesťany mimořádně nenáviděného císaře Nerona, coz potvrzuje i byzantský dějepisec Synkellos s odvoláním na "staré a přesné podání".

Takhle bychom se daleko nedostali.

Podívejme se, jak si v podobných zdánlivě ztracených případech počínají moderní chronologové, jak taková "chronologická detektivka" vypadá - a třeba právě na případě Kristova úmrtí.

Je to vzdy - a zde obzvlástě - kabinetní ukázka spojení různých vědních oborů, rozsáhlých obecných znalostí a obsáhlého studia; ono to asi nejen v chronologii, ale v zádném pořádném bádání jinak nejde.

Evangelia, Nový zákon, nám o zivotních datech Jezíse Krista sice nic jasného neříkají, rámují je vsak alespoň dvěma astronomickými jevy: hvězdou mudrců nad Jezísovou kolébkou, které jsme věnovali předchozí kapitolu, a zatměním Slunce doprovázejícím Jezísovu smrt. Není divu. Autoři evangelia neznali podle vseho ani skutečnou historii doby, jez nás zajímá, ani zeměpis a poměry v Palestině v 1. století n. 1. Vzdyť křesťanství nevzniklo v Palestině, ale v okolních rozptýlených střediscích. Sám autor nejstarsího křesťanského spisu Zjevem svatého Jana, nazývaný Jan z Patmu a zijící kolem roku 68, adresoval své listy maloasijským obcím a o lidských osudech Jezíse zřejmě neměl ani ponětí. Líčí totiz Krista jako čistě nebeskou bytost se "sedmi rohy a sedmi očima", zrozenou ze "zeny oděné Sluncem, pod nohama Měsíc a na hlavě věnec z dvanácti hvězd". Situaci komplikuje i ne právě největsí důvěryhodnost evangelistů: velmi taktní a rozvázný kritik křesťanství Kelsos napsal jestě ve druhé polovině 2. století, ze "křesťané mnohonásobně předělávají a přepracovávají první zápisy evangelií, aby mohli odmítat výtky." A konečně z dvaceti sedmi evangelií, o nichz se nám zachovaly zprávy [nazarénské, ebionitů, z Oxyrynchu, z Fajjúmu, Barnabásovo atd. atd.) připustila církev pouze čtyři. Ostatní s mimořádnou pečlivostí potlačila a podle zvyku, který vydrzel az do Koniásova řádění proti českým knihám, zničila.

Alespoň v jednom tvrzení jsou vsak evangelické prameny shodné a pevné: Jezís podle nich zemřel v pátek (jen Wunschmann tomu asi nevěří, jeho 16, duben roku 21 totiz připadá na středu). Chronolog si tedy vezme k ruce tabulky juliánskébo kalendáře a zjistí - to říkám ovsem jenom obrazně, tak základní vědomosti musí, jako kdyz bičem mrská, vysypat z rukávu i chronologický učedník - , ze nultým dnem tzv. juliánské pe-riody bylo pondělí 1. ledna roku 4712 př. n. 1. Pak uz není tězké určit, na která data připadly vsechny pátky. Očíslujeme-li vsechny dalsí dny pořadovými čísly, připadne pátek (první z nich měl číslo 4) vzdy na den vyhovující vzorci

4 + 7n,

přičemz n je libovolné kladné celistvé číslo. Tím nám sice od padá sest sedmin mozných dnů, ale skutečné obtíze přesto teprve začínají.

Chronolog musí vzít nejprve v potaz zidovskou liturgii (nábozenské obřadnictví) i astronomii. Evangelia totiz vypovídají (ne takhle jasně, ale vyplývá to z rozboru textů), ze jezís zemřel těsně před jarní slavností "passah" - a ta se vzdy shodovala s úplňkem. Potvrzuje to i jeden z mála mimoevangelických pramenů, pojednávajících (snad) o Jezísovi, rukopis sanhedrin, část zidovské nábozenské knihy talmudu: V předvečer paschy pověsili Jesuu. A po čtyřicet dní předtím se vyvolávalo, ze bude popraven, protoze se zabýval čarováním a podněcoval a pobuřoval Zidy: kdo můze něco říci na jeho obranu, ať přijde a řekne. Ale nenasli nic na jeho obranu a pověsili ho v předvečer paschy.

Sám svátek passah nebo pesah (hebrejsky) čili pascha (aramejsky) je pro chronologa tvrdým a slozitým ořískem. Obřady křesťanské paschy, kdy se vzpomíná na smrt a oslavuje znovuvzkřísení Krista, jsou zřejmě převzaty z pohanských, helénistických svátků umírajících a opět vzkřísených bohů. Datum paschy bylo vsak dlouho vázáno na zidovský kalendář - teprve kdyz křesťanství začalo zdůrazňovat zprvu svou odlisnost od zidovství a později i výslovné nepřátelství k němu, doslo k zrusení závislosti paschy, teď uz ovsem křesťanských a nám dobře známých velikonoc, na zidovském kalendáři. Velikonoce byly (a jsou) určovány zhruba (ve skutečnosti velmi slozitě) podle jarní rovnodennosti, podobně jako pohanské oslavy např. boha Mithry. Časová shodnost křesťanských kultů i jejich zevní podobnost s pohanskými modlosluzbami sla tak daleko, ze prý věřící Isidina chrámu v Egyptě dlouho vůbec nepozorovali, ze vlastně navstěvují zbrusu nový křesťanský chrám.

Přesné určení data paschy, velikonoc, se neobeslo bez tahanic a sporů. Někteří křesťané se přidrzovali Janova evangelia a chtěli je slavit 14. dne měsíce nisanu. Proto se jim říkalo "čtrnácternící", kvartodecimáni. Ostatní byli pro 15. nisan a malá, ale tvrdosíjná skupina usilovala, aby se velikonoce slavily bez ohledu na přesný pořadový den v měsíci vzdy v neděli, v den Slunce. Roku 167 dosáhl spor vrcholu. Vznikl rozkol mezi křesťanskými obcemi v Římě, Korintu atd., a táhl se az do nicejského koncilu roku 325. Hvězdáři nebyli schopni pomoci. Kalendář se tenkrát uz tak "rozesel" s astronomickým rokem, ze na jeho úpravu bez gruntovního zásahu nebylo ani pomyslení. Nakonec byli "kvartodecimáni" prohláseni zkrátka a dobře za kacíře a neznabohy a nadseně pronásledováni.

To vsak jen mimochodem. Kalendáři a historkám kolem kalendáře věnujeme raději celou přístí kapitolu,

Předpokládejme, ze se chronolog sťastně vyrovnal se záludnostmi paschy - velikonoc. Jeho dalsím úkolem bude nalézt pátek, který o maličko, nejvýse o jeden či dva dny, předcházel v době velikonoc úplněk. Detektivní pátrání vylučovací metodou, jak vidíte, pokračuje, a počet mozných dat se opět potěsitelně snízil. Jenze který rok vybrat?

Tady uz je rozhodování slozitějsí. Chronologický Sherlock Holmes se musí důkladně probrat v dějinách a proniknout do nich tak hluboko, ze můzeme opravdu jen v nejhrubsích rysech naznačit úvahy probíhající jeho mozkovými závity.

Podle evangelií nesl Jezís před ukřizováním (coz byl typický římský způsob výkonu hrdelního trestu) kříz označený (opět po ryze římském zvyku) nápisem se jménem, rodistěm a vinou odsouzence, tedy jakýmsi stručným výtahem ze soudního protokolu. Můzete si toho povsimnout na kazdém krucifixu: INRI.. Iesus Nazaretus Rex Iudaeae, Jezís z Nazaretu, král Judeje. Bylo to asi míněno zčásti ironicky, zčásti vsak i jako vysvětlení viny. V Judeji uz totiz nevládl zidovský král, ale Pilát, římský místodrzitel.

Není pochyby, ze v tomto případě propadl Zid Jezís ortelu římské justice a byl popraven podle římského práva, ačkoli byl souzen doma, ve své vlasti. Zidé jistě velmi tězce nesli toto ponízení a zlehčení vlastních správních a soudních orgánů, tzv.synedria. Jen s odporem se smiřovali s tím, ze římský soud vsude v dobytých oblastech vytlačil místní zvyková práva a zavedl jediné římské občanské právo, sice [podle Engelse) "nejdokonalejsí právní soustavu spočívající na soukromém vlastnictví, jakou známe", zato vsak lidu cizí a nepřátelskou. V prosazování svého soudnictví byli Římané důslední a nelítostní. Podle neocenitelného Josefa Flavia byl sám velekněz Ananos volán k pořádku pouhým římským prokurátorem Albinem, kdyz bez jeho vědomí svolal synedrium. Jiný prokurátor Judeje, Gessius Florus, bez rozpaků nakázal po potlačení povstání v roce 66 ukřizovat řadu slechticů - římských jezdců zidovské národnosti, ačkoli měli právo být deportováni do Říma a tam souzeni.

Snad proto, jak nám sděluje Josefus Flavius, přesněji řečeno před více nez sto lety objevené staroruské překlady jeho díla Dobytí Jeruzaléma (o jejich pravosti se dnes, aby to nebylo tak jednoduché, dost vseobecně pochybuje), vsadili Zidé nad bránu cestou k popravisti nápis "Jezís, král, jenz nevládl", aby dokázali svou účast na rozsudku, a kromě toho usilovně rozsiřovali mezi lidem pověst, ze Jezís, odňatý soudní pravomoci synedria, ve skutečnosti zahynul bozí rukou. Synedrium by ovsem bylo Jezíse také nevyhnutelně odsoudilo k trestu smrti, jenze po zidovském zvyku ukamenováním.

Tyto drobné a zdánlivě bezvýznamné historické detaily naznačují, ze Jezísova smrt spadá do poměrně krátkého a dobře ohraničeného období, kdy římstí okupanti sice jiz odňali Zidům právo vynáset rozsudky smrti, avsak tento urázlivý výnos Pilátův jestě nebyl vseobecně znám a synedrium se ho dosud snazilo v zájmu vlastní posramocené prestize tajit. Chronologický Sherlock hravě (i kdyz teprve po dlouhém pátrání] zjistí, ze k tomu doslo asi čtyřicet let před zidovskou válkou a zbořením jeruzalémského chrámu, tedy kolem roku 30 n. 1.

To vse musíme pracně vyhledávat ze skrovných mimoevangelických pramenů - vztah křesťanů k Římanům se totiz velmi rychle změnil. Zatímco, jak uz víte, sekta essejských svolávala na "národ Kittim", tedy na Římany, vydatné hromy a blesky, zatímco první křesťanský spisovatel Jan z Patmu slibuje Římu.

"nevěstce babylónské", brzké a co nejúplnějsí zničení, vypadá taktika křesťanů ke konci 1. století uz docela jinak. Raně křesťanský podvrh z konce 1. století Pilátova akta, o nichz jsme se jiz zmínili, staví Římany do daleko příznivějsího světla, a Piláta dokonce vydává za Jezísova příznivce. Za vse mohou Zidé, synedrium, ti Zidé, s jejichz nábozenstvím svádělo křesťanství brzy po svém vzniku nejurputnějsí boj. V 2. století, kdy vznikají evangelia, nacházíme scénu docela změněnou: církev se uz neorientuje na chudé a strádající, naopak - se zálibou jsou líčeny případy boháčů, kteří se stali křesťany. A co hlavního - církev cílevědomě směřuje k ovládnutí světa, coz znamenalo předevsím ovládnutí římského impéria, římské říse. O zkáze zlého "národa Kittim", "babylónské nevěstky", uz ovsem není ani řeči.

Tím ubohý chronolog vyčerpal zatím téměř vse, co mu mohla poskytnout evangelia, zidovská liturgie i tlusté historické svazky. Ačkoli bývá občanským povoláním hvězdář, sáhne, vida nezbytí, pro dalsí chronologické informace po dílech církevních Otců.

A aj, co zjistí? Abychom mluvili přiměřeně důstojnou řečí: A aj, zjistí, ze ctihodní Otcové Tertullian, Lactantius, Sulpítius Severus, Augustinus, Prosper, Victorius i Julius Africanus ve shodě jinak mimořádně vzácné kladou Jezísovo úmrtí do patnáctého roku vlády císaře Tiberia a do konzulárního roku úřadu obou Geminů. Odlisné údaje - ojediněle ovsem - naleznou i autoři jiného mínění; jsou rozptýleny v blízkém okolí.

I zavýskne si chronolog a s posetilou radostí spěchá opět do historické knihovny, aby shledal, ze se ocitl ve straslivém zmatku navzájem si odporujících údajů. Občanský rok začínal buď 1. lednem, nebo 1. březnem, konzulů byla dlouhá řada, řádných, mimořádných i jiných, a střídali se nejen na počátku roku, ale i uprostřed. Ani patnáctý rok vlády císaře Tiberia není tak docela bez problémů. Nástupní datum známe sice přesně - zaplaťpánbůh! - 19. srpna roku 14 n. 1., patnáctý rok by tedy trval od 19. srpna 28 do srpna 29 a hledaná slavnost paschy by pak připadala na jaro 29, coz by ostatně souhlasilo i s konzulátem obou Geminů. Někdy se vsak i započatý rok přičetl císaři,takze nelze pustit ze zřetele ani rok 28. Poslední ránu utrzí chronolog, jakmile zjistí, ze asi od roku 11 n. 1. byl Tiberius spoluvladařem Augustovým a ze mezi podezřelými lety je tedy i rok 26.

Kolem Tiberiovy vlády je vůbec nanestěstí takový zmatek jako snad kolem panování zádného z římských císařů. Údaje jsou tak nejasné a protichůdné, ze i někteří velmi přavověrní katoličtí teologové vázně přemítají, zda snad Jezísovo veřejné působení netrvalo (právě vzhledem k datování Tiberiovy vlády) místo obvykle udávaných tři let pouze jeden rok. Maurenbre-cherovi je dokonce i rok mnoho; připoustí jen několik měsíců. Celá problematika je zkrátka hrozně zamotaná. Vzniklo o ní mnoho knih, poslední.základní, pokud vím, roku 1930, kdy Němec Robert Eisler vydal 1 500stránkový tlustopis Jesus basileus e basileusas (Jezís král, jenz nekraíoval), při jeho čtení je, jak mimochodem poznamenal prof. Dittrich, "řečtina nutná, hebrejstina zadoucí".

Pokud tolik komplikací a obtízí předčasně nesklátí chronologa do hrobu, zjistí konečně rozborem a srovnáním historických a teologických pramenů, ze nejlépe bude přece jen hledat kolem podezřelého roku 29 n. l., a to z celé řady dobrých důvodů, jez raději nebudeme podrobněji prozkoumávat. Nejsilnějsím argumentem je konzulát obou Geminů - podivná shoda jmen, znamenajících "dvojčata", zůstala v paměti i v kronikách. Nepochybuji, ze bychom si také zapamatovali např. hráče tenisové čtyřhry, kteří by se jmenovali Frantisek Dvojče a Karel Dvojče, aniz by byli jakkoli příbuzní.

Teprve teď si chronolog s jistým překvapením vzpomene, ze je vlastně astronomem. Bude to pro dalsí úvahy potřebovat. Musí se totiz zabývat zidovským kalendářem - a kalendáře jsou odjakziva revírem hvězdářů. Udával pořadovým datem v měsíci i stáří luny, ne ovsem ledajaké, ale "ode dne nového světla", coz znamená ode dne, kdy byl poprvé večer na západním nebi spatřen nový měsíční srpeček. Tento den byl ostatně sledován takřka vsude na světě, nejen ve staré Judeji. I u nás. Byl v tom patrně i kousek nedůvěry a prastarého strachu: objeví se jestě Měsíc, který za novu zmizel, nebo neobjeví? Při shromazďování

českých přísloví, pověr a zvyků obírajících se nebeskými úkazy jsem nalezl dnes jiz v Cechách dávno zapomenutý obyčej vítat srpeček nového Měsíce slovy: Pán Bůh pozehnej - měsíček novej - jestě jsem ho neviděl!

Chronologovi tedy nezbývá nez vysetřit maličkost: kdy poblíze 29. roku padl nový srpek měsíce nisanu tak, aby pátek podle juliánského kalendáře byl asi 14. či 15. nisanu, tedy těsně před úplňkem, aby tím byla splněna podmínka Jezísovy smrti, těsně předcházející slavnost passah.

Maličkost?,

Co vás napadá! Předpovídáni, právě tak jako zpětné chronologické určováni "nového světla", patří k nesmírně tězkým úlohám. Dovedli ji řesit staří Babyloňané zvlástními, náročnými a zdlouhavými početními operacemi, ale jejich způsob byl později nadobro zapomenut. Je to totiz (obrazně řečeno) rovnice o mnoha neznámých, v níz zálezí na vzájemné poloze Slunce a Měsíce, na výsce Měsíce nad obzorem a jestě na ledačems jiném. Slavný astronom s pomocníky, výbornými matematiky, Jan Kepler, prohlásil, ze vypočítávání "nového světla" je vyloučené a- ze kazdý pokus o ně skončí fiaskem. Snad z úcty před jeho autoritou se o to nikdo nepokusil az do prvních desetiletí naseho století, kdy úředníček pojisťovny a předevsím vynikající počtář, zanícený astronom-amatér a vásnivý chronolog Němec Schoch vypracoval úplné, vyhovující a vsestranné chronologické tabulky. Vydal je, mimochodem řečeno, vlastním nákladem. Nenalezl totiz nakladatele.

I zajásá nás chronologický Sherlock Holmes, ze se narodil právě dost pozdě, aby si díky Schochovi se starým zidovským kalendářem a s jeho "novým světlem" poradil - a rázem zapadne do dalsí, jestě hustsí sítě komplikací. Nehledě na nepochybnou skutečnost, ze v prasném vzduchu nad poustí nebo v oparu nad mořem je zjistění "nového světla" nadmírnu obtízné a ze lze za srpeček Měsíce pokládat i mrakový prouzek, byl starý zidovský kalendář přímo úmyslně z pověrečných důvodů falsován. Jestlize například sabbat, sobota, padla na 15. nisan (a tedy předcházející pátek na 14. nisan pro nás vhodný), nebylo zádné datum tohoto měsíce "hodno důvěry" a celý kalendář byl násilně posunut. A nejen to; právě v předpokládané době Jezísova zivota soupeřili spolu v Judeji politické skupiny saduceů a farizeů o svá vlastní kalendářová pravidla a zamotávali kalendář, jak jen mohli.

V tomto okamziku se patrně chronolog slabsích nervů zařekne, ze se bude raději az do smrti zabývat pouze hvězdářstvím. Dosla mu trpělivost. Vám ne?

Jen jestě chviličku vydrzte! Ať vidíte, jak tězký můze být zivot.

Předpokládejme, ze chronolog překoná krizi a upne svou pozornost pro změnu k zatmění Slunce, o němz vyprávějí evangelia. Ta dovede - sice také pracně a s obtízemi, ale přece jen spolehlivě - vypočítat třeba i stovky a tisíce let do minulosti. Konečně se tedy nás hrdina ocitá na důvěrně známé půdě astronomických jevů. A ze jde o zatmění, o tom přece nemůze být pochyb! Pro jistotu znovu nahlédne do evangelií: Lukás: A bylo kolem hodiny sesté: I stala se tma po vsí zemi az do hodiny deváté. I zatmělo se Slunce a opona chrámová se roztrhla na polou.

Matous: A a], opona chrámová se roztrhla na dvě, od vrchu az dolů, a země se třásla a skály pukaly a hrobové se otevírali a mnohá těla zesnulých svatých vstala. A vysedse z hrobů po vzkřísení jeho, přisli do svatého města a ukázali se mnohým. Marek: A kdyz byla hodina sestá, stala se tma po vsí zemi az

do hodiny deváté.

Jen Janovo evangelium, ačkoli jinak zázraky přímo překypuje, o zatmění kupodivu mlčí. Je to tím zajímavějsí, ze právě Janovo evangelium je nejstarsí; bylo patrně napsáno uz někdy mezi lety 130 a 150 n. 1.

A tu se chronolog-hvězdář v náhlém osvícení chytne za hlavu: vzdyť přece k slavnosti passah zatmění Slunce prostě nemůze být! Vzdyť podle starého zidovského kalendáře připadá slavnost passah na úplněk, tedy na onu měsíční fázi, kdy můze být (a bývá] zatmění Měsíce, nikdy vsak Slunce! K zatmění Slunce můze dojít jenom, je-li luna v novu.

Chronolog nahlédne jestě jednou a pozorněji do evangelií, tentokrát ne uz v českém překladu, ale alespoň v řečtině (jejíz znalost, to se rozumí, je pro něho vsední samozřejmostí). Zjistí, ze pouze Lukás pouzívá slova ekleipsis, tj. zatmění v astronomickém slova smyslu, a to jestě jen v části řeckých překladů Nového zákona. Ostatní evangelisté, pokud vůbec o zatmění písí, pouzívají rozličných výrazů, které mohou vyjadřovat i zakrytí Slunce mraky.

Dobrá - ale popisované jevy přesto docela dobře odpovídají, odmyslíme-li si ovsem poněkud přehnané pochůzky neboztíků, líčení jevů při úplném nebo alespoň při značném zatmění Slunce, jak je asi prozívali nasi dávní předkové. V zlutém sirném světle protuberancí se jeví příroda přízračnou, lidé se podobají mrtvolám. Vzdyť i v Homérově Odysseji praví věstec Theoklimenos: Slunce na nebi se ztratilo. Noc kryje hlavy a obličeje, plna duchů je předsíň i dvůr, jiz k Erebu putují.

Jestě jednou dobrá - v evangeliu Markově se vsak dočítáme, ze Zidé na Jezísovi zádali, aby jim ukázal "znamení nebeské". A Jezís neukázalí Kdyby se bylo za jeho zivota událo nápadnějsí zatmění, nepochybně by je nejprve pověst a pak biblické legendy vyuzily a rozvinuly podstatně sířeji, velebněji, hrůzněji. Matous ostatně přímo říká, ze k zatmění doslo teprve po Jezísově smrti, po ukřizování, nikoli současně s ním.

A co roztrzená opona? Jaktěziv jsem neslysel, ze by se záclony a opony jakéhokoli druhu při zatmění trhaly, řekne si chronolog, s povzdechem opustí jestě svězí předsevzetí, a přece jen se znovu zaboří do historické literatury, aby se poohlédl po popisu opony v jeruzalémském chrámě.

Kdo hledá, najde. V tomto případě nalezne u Josefa Flavia zprávu, ze chrámová opona byla ve skutečnosti babylónským kobercem 55 loktů vysokým a 16 loktů sirokým, do něhoz byly vetkány obrazy hvězd.

Ze by byl koberec stařičký a zchátralý? Ze by se čirou náhodou roztrhl seslostí věkem právě při zatmění?

Chronolog hledá dál a posléze narazí na vyprávění Simeona, syna posledního představeného jeruzalémského chrámu. Koberec byl podle jeho výpovědi čtyřicet loktů dlouhý, dvacet loktů siroký a silný jako ruka. O zvetselosti nemůze být ani řeči:kazdý rok se pro jeruzalémský chrám pořizovaly dva zbrusu nové koberce, jeden jako záloha pro vsechny případy.

Zkrátka - zřejmě slo o pořádné zemětřesení, při němz kromě zkázy chrámové opony pukaly i skály a objevovaly se trhliny v půdě. Náznaků je více. Jeroným zachoval zprávu, ze se zřítilo nadprazí chrámu, opona se roztrhla a "celý Izrael mračnem omylu byl zastíněn" právě čtyřicet let před rozbořením chrámu římskými okupanty 2. srpna roku 70 n.l., coz zase docela dobře odpovídá době kolem roku 30. Zemětřesení ostatně nebylo v Judeji ničím mimořádným. Jestě dnes je zde oblast značné tektonické aktivity a zdá se, ze v biblických dobách se pohyby půdy opakovaly poměrně často - tak například velké zemětřesení v roce 31 před n. 1. zničilo v Judeji řadu kvetoucích měst.

Ale byť i byla zemětřesení v Jeruzalémě sebečastějsí, přece jen časová shoda zatmění Slunce, obzvlástě úplného, tedy události mimořádné vzácné, se zemětřesením je nesmírně nepravděpodobná, takřka vyloučená. Vsechny az dosud probrané (i jiné) údaje nasvědčují, ze zemětřesení patrně předcházelo a zatmění následovalo a ze tedy zatmění nebude označovat skutečný den Jezísovy smrtí.

Povinnost je vsak povinnost. Chronolog se přece jen dá do hledání zatmění Slunce pro Jeruzalém poblíze roku 20 n. 1. Přiblizná časová shoda by bohatě postačila - lidská fantazie a zejména snaha evangelistů jednak přizdobit mozná docela prostý Jezísův zivot pozoruhodnými událostmi, jednak jej naplnit přesvědčivými historickými detaily, kterých zrovna neměli moc velkou zásobu, mohla oba pozoruhodné a nezapomenutelné přírodní jevy dodatečně spojit dohromady. To by nebylo nic ojedinělého: např. v bitvě u Stiklestadu 29. července 1030, padl král Olaf Svatý a vsechny kroniky a vsichni pamětníci se svatosvatě dusovali, ze se v okamziku jeho smrti samo Slunce zatmělo, coz prý naléhavě připomnělo události kolem Jezísova ukřizování a coz také velmi přispělo k prohlásení nelítostného hrdlořeza Olafa svatým. Sám Olafův zivotopisec Snorri Sturluson, zijící asi 150 let po králi Olafovi, píse ve své sáze Heimskringla:

Byl krásný den a slunce svítilo na jasném nebi. Ale kdyz začala bitva, zrudlo nebe a pak i slunce, a nez se bitva skončila, byla tma jako v noci. Bylo k polednímu, kdyz se vojska utkala, a po poledni začala bitva. Král padl před třetí hodinou a zatmění trvalo od poledne do tří hodin.

Vypadá to velmi důvěryhodně, jenze. Jenze ono zatmění se odehrálo o plné dva dny později, kdyz uz byla bitva dávno rozhodnuta a odtroubena, bojistě opustěno a přenecháno vránám a krkavcům, posvátným ptákům nejvyssího boha severských válečníků Odina. Jen snaha - byť i podvědomá - přikráslit královu smrt vedla k pevnému spojení bitvy se zatměním. Legenda padla teprve po propočítání skutečné doby zatmění moderními astronomickými metodami. Vraťme se vsak k zatmění v Jeruzalémě. Důlezitý je evangelický časový údaj: kolem hodiny sesté az deváté podle Lukáse, tedy shodně kolem naseho poledne. Chronolog totiz přirozeně ví, ze zidovský den začínal v sest hodin ráno a ze tedy podle naseho rozdělení dne jde přiblizně o dobu od 12.00 do 15.00 hodin. Tyto hodiny nemají v zidovském nábozenství zádný zvlástní význam, a tím spíse lze tedy evangelickým údajům důvěřovat. Poněkud méně důvěřivými bychom patrně byli - a plným právem -, kdyby např. byl okamzik totality, úplného zatmění, přiřčen právě ke smrtelnému výkřika Jezíse nebo do doby bohosluzeb apod.

Chronolog tedy hledá zatmění. Není to jen tak. Musí pátrat ve starých letopisech po údajích naznačujících rozsahy různých zatmění Slunce v rozličných krajinách. Nalezne je u caesarej-ského biskupa Eusebia, u Julia Africana, Flegona, Synkella a dalsích autorů, kteří sice vesměs zili v pozdějsích stoletích, ale přece jen zaznamenali dosud zivé zkazky a tradice.

Teprve pak se můze zabořit do. dlouhých výpočtů, které by byly bez příslusných tabulek (např. Ginzelova Speciálního kánonu slunečních i měsíčních zatmění, 1899, nebo Neugebauerovy Astronomické chronologie, 1929) takřka nemozné, aby posléze zjistil, ze se v 1. století n. 1. přiblízil stín úplného nebo kruhovitého zatmění Slunce k Jeruzalému celkem pětkrát:

Volba mezi těmito daty není obtízná. Pozadavku blízkosti roku 29 vyhovuje pouze první zatmění. Potvrzuje to i Eusebiova zpráva, ze stín úplného zatmění sel tenkrát přes Bythinii, coz bylo ze vsech uvedených zatmění pouze v tomto jediném případě, i časné odpolední hodiny, v nichz nastala pro Jeruzalém totalita.

Zatmění v listopadu roku 29 bylo tedy dodatečně spojeno se smrtí Jezíse. Svou úlohu ve spojení pozdějsího zatmění s předcházejícím zemětřesením nesehrála jen spatná paměť a dobrá vůle, případně fantazie. Dittrich velmi vhodně upozorňuje na zvlástní jev: při úplném zatmění Slunce se v okamziku zakrytí slunečního kotouče Měsícem krajinou zenou zvlástní letící stíny, skládající se střídavě z temných a světlých pruhů. Jejich míhavé chvění vzbuzuje dojem, jako by se země kolébala. Snad i proto - a nejen jako následek čtení evangelií - se po dlouhá staletí tvrdosíjně udrzovala domněnka, ze zemětřesení je obvyklým nebo alespoň častým průvodcem zatmění Slunce.

Nasi hypotézu o dodatečném spojení zatmění se zemětřesením potvrzuje nepřímo i Janovo evangelium. Jeho autor, na rozdíl od ostatních evangelistů, se o zádném zemětřesení nezmiňuje, ačkoli byl událostem časově nejblíze, a mohl proto čerpat z nejméně zkreslených pramenů.

Chronolog tedy nalezl zatmění a s ním konečně i hledaný rok. Vzdyť zatmění nemohlo být od Jezísovy smrti a tím od zemětřesení přílis daleko - jinak by nedoslo v evangelickém podání ke spojení. A kromě toho, coz je přímý a nesporný důkaz, je rok 29 na samé dolní hranici vsech rozumných odhadů Jezísovy smrti jak vzhledem k datování podle Tiberiovy smrti, tak podle rozvrácení jeruzalémského chrámu.

Později k ukřizování dojít nemohlo - vsechny údaje, které máme k dispozici, jsou shodné alespoň v jednom: Jezísova smrt zatmění předcházela. Teď uz jde vsechno jako na drátku. Zbývá nalézt pátek blízký jarnímu úplňku a tím slavnosti passah. Zde se chronolog nemůze (nebo přinejmensím nemá] splést; nebeské "hodinky" nepodléhají ani rozmarům panovníků, ani pověrám.

Tento pátek, den evangelické Jezísovy smrti a patrně i den zemětřesení, které roztrhlo chrámovou oponu, připadl na 15. duben roku 29 n. L Chronologova práce - předváděl jsem ji z valné části na příkladech podle prof. Dittricha - skončila.

Doufám, ze jste pochopili můj záměr. Vůbec se nehodlám přít ani s historiky tzv. mytologické skoly, povazujícími Jezíse prostě za smyslenku a evangelia za blouznivá vyprávění kazatelů z 2. století, ani s teology, důsledně trvajícími na historické přesnosti a neomylnosti Nového zákona. Nediskutuji ani s představiteli tzv. historické skoly, mezi nimiz jsou i mnozí marxisté. Ti připoustějí existenci člověka, který se snad nepovazoval za spasitele, snad se vůbec nejmenoval Jezís a snad ani nebyl ukřizován - přesto vsak poskytl evangelickou předlohu pro biblického Jezíse Krista.

Důvodů k pochybnosti o existenci Jezíse je dosti a mnohé z nich bychom nalezli ve spisech samotných církevních Otců. Kdysi mocná a vlivná sekta gnostiků například Jezísovo ukřizování vůbec popírala a tvrdila, ze ukřizován byl kdysi Simon z Kyrény. Nespokojila se s bohem-člověkem - Jezís byl gnostikům kosmickým obrazem, vesmírnou silou. Jiní církevní spisovatelé uvádějí v pochybnost samu myslenku, ze evangelia mluví o městě Jeruzalémě v Judeji. Jde prý o "nebeský Jeruzalém", vymykající se zeměpisným pojmům, kde bude po konci světa a po posledním soudu slavně nastoleno bozí království.

Tyto názory se patrně objevily po roce 70, kdy Jeruzalém přestal jako město existovat. Byl římskými vítězi srovnán se zemí. Zůstalo zde toliko polní tábořistě římské legie. Teprve roku 135, po potlačení zidovského Bar Kochbova povstání, jehoz se křesťané vzhledem ke změněnému postoji k římské řísi nezúčastnili, bylo na místě starého Jeruzaléma zalozeno římské provinciální město Aelia Kapitolina.

Název Jeruzalém se znovu objevil az ve 4. století, kdy křesťanství konečně ovládlo Řím.

Argumenty proti historické existenci Jezíse byly křesťanství značně nebezpečné. Odpověděl na ně slavnou replikou, typickou pro poněkud zvlástní logiku svatých Otců, Tertullian, největsí křesťanská autorita konce 2. století:

Nemůzes být skutečně moudrý, jestlize se neukázes nerozumným v očích světa, věře tomu, co svět nazývá sílenstvím v Bohu.

Ukřizován byl Syn bozí, není to hanba, protoze to budí hanbu. Umřel Syn bozí, a právě proto je nutné tomu věřit, protoze je to bláhové. Byl pohřben a vstane z mrtvých. ]e to jisté, protoze je to nemozné.

Tertullianovo slavné "Credo, quia absurdum", věřím, protoze je to nesmyslné, se dostalo mezi vseobecně známá úsloví a jeho radu stát se "svatě bláhovým a sťastně nerozumným" následovaly (a následují) statisíce mnichů uz téměř dva tisíce let. Bylo-li tomu tak, je-li Jezís pouze smyslenou postavou, byla chronologova obrovská práce zbytečná? Byla nadarmo? Jistě ne.

Slo nám přece o to pevni zachytit a přesně upevnit v nepřetrzitém proudu času počátek a konec zivota evangelického Krista, přispět k dokreslení myslenek formujících evangelia a konečně upřesnit datování historie východních římských provincií v období, kdy celý Východ vřel a zmítal se v nesčetných válkách a povstáních. Kromě toho má rozřeseni otázky betlémské hvězdy i astronomických okolnosti Jezísovy smrti nesporně značnou kulturně historickou cenu.

Osobně se domnívám, ze Jezís existoval, a to dokonce právě v době, kterou jsme těmito dvěma kapitolami přesně vymezili. Věřím tomu předevsím proto, ze astronomické údaje evangelistů jsou přílis přesné. Jistě by vzbudily odpor pamětníků nebo časově blízkých potomků, kdyby se nápadně rozcházely se skutečností. Vzdyť svatý Agobard z Lyonu, světlá a uslechtilá postava v temnotách 9. století, učil, ze si první křesťané uchovávali obrazy Jezíse, apostolů a mučedníků ne jako předměty pověrečné úcty, ale jako podobizny lidí, které znali a milovali. Zkrátka tak, jako my uchováváme fotografie nepřítomných přátel. V době vzniku evangelií, na samém počátku cesty křesťanství za světovládou, vyuzívali evangelisté kazdého drobtu

znalostí Jezísova zivota, který se jim podařilo získat. Tehdy uz

ovsem uplynulo více nez sto let od Jezísovy smrti, a proto ústní

podání zachovalo jen události opravdu význačné, nápadné a

nezapomenutelné: velevzácnou astrologickou konstelaci, velké

zemětřesení a úplné zatmění Slunce.

Az vám lékař nařídí věnovat se povolání, v němz se, vystříháte obtízí a nervového zatízení, poohlédněte se po místě pastýře ovcí. Nebo nočního hlídače. Nebo kohokoli jiného, třeba ministra či kosmonauta.

Jenom se, prosím vás, nepoustějte do chronologie.

Trable s kalendářem

Lze jako kalendář.

JAN ZAORÁLEK: LIDOVÁ RČENÍ

Prosím za prominutí, budu-li v této kapitole psát o něčem, co je čtenářům známo - například co to vlastně je juliánský kalendář a co to tedy, u vsech vsudy, jsou kalendáře nejuliánské [neračte si přelomit jazyk!) - jsou-li ovsem jaké. Ale ovsemze jsou!

Starost o kalendář byla kdysi, základním, prvním a nejdůlezitějsím úkolem astronomů. A co více - právě nutnost ustavit co nejpřesnějsí kalendář vlastně astronomii zrodila.

Doslo k tomu v poříčních civilizacích, plně nebo alespoň z větsi části závislých na zemědělství. Typickým příkladem je starý Egypt, odkázaný na zivotodárné zátopy Nilu, způsobované pravidelným táním sněhu na horách a jarními desti v povodí Modrého Nilu. Po opadnutí ponechával otec Nil na pečlivě obdělávaných políčkách nesmírně úrodnou černou zemi, vlastně bahno, nasycené organickými látkami a umozňující dvě (nikoli tři, jak se snad někde dočtete) sklizně za rok. Vztah nilských zátop k úrodě byl přímý a pevný; podle výse, kterou hladina řeky dosáhla, byly dokonce podle tisíciletých zkuseností předepisovány jednotlivým krajům daně a dávky s jistotou, ze odpovídají budoucí sklizni. Máme dobré důvody domnívat se, ze potřeba zachytit jednotlivá pozorování určující délku roku si vynutila vznik značek a z nich - vznik písma. A víme docela určitě, ze otec Nil je i otcem znamenitého egyptského měřičství a geometrie: kazdý rok totiz odnásel mezníky ohraničující pozemky, a ty musely být neprodleně znovu umístěny na staré správné místo.

Starý Egypt byl odkázán na výtězek polí - na ječmen, psenici a tzv. spaldu, tvořící hlavní zdroj potravy. Dobytek byl chován jen na severu země, kde se v nilské deltě vyskytovaly tu a tam louky. Lov, čizba a rybolov kryly jen nepatrnou část potřebné potravy (ačkoli husa byla pro Egypťana národním jídlem stejně jako pro nase břichopásky).

Intenzívní staroegyptské zemědělství ovsem vyzadovalo přesné dodrzení "agrotechnických lhůt". Setba musela v nejvýhodnějsím termínu předcházet zátopy a rovněz tak sklizeň některých plodin bylo třeba ukončit dříve, nez se z Horního Egypta přivalily povodně. Zkrátka Egypťané přesný kalendář, který by umozňoval sledovat roční období, potřebovali jako sůl.

Národy na nejprimitivnějsím stupni vývoje, které nedospěly k zemědělství ani k pastevectví, například severoameričtí Indiáni Pawnee (ať se obdivovatelé rudého gentlemana Vinnetoua nezlobí), se spokojili s velmi primitivním a nepřesným "orlojem": první jarní bouří, která pro ně představovala počátek nového roku. Větsí přesnosti nebylo třeba. Indiánské kmeny závisely výhradně na rozmarech přírody a počasí, takze přesné počítání času pro ně nemělo význam a jejich astronomické vědomosti a zájmy se velmi těsně přiblizovaly nule.

Daleko přesnějsím a kromě toho nejsnáze přístupným "orlojem", dělícím přirozeně čas a umozňujícím jeho rozčlenění na delsí období, byl vsak pro větsinu národů odjakziva Měsíc. Přímo se k tomu účelu vnucuje. Pravidelně mění svou podobu, dorůstá do úplňku, "couvá" a konečně na několik dní docela mizí. Obzvlástě výhodné se muselo dělení času podle měsíčních fází zdát národům zijícím pod téměř ustavičně čistou, bezmračnou oblohou, tedy i starým Egypťanům.

Písi-li "odjakziva", míním tím "od pradávných dob", ztrácejících se v seru věků, kdy lidé jestě netusili, čím vlastně Měsíc je. Zda bohem, zlatou svítilnou nebo zázračnou bytostí. Jiz tenkrát vsak pozorně sledovali jeho změny, a zejména radostně vítali, kdyz se po novu znovu objevil. Vsak v mohamedánském světě jestě dnes vyhlízejí muezzini z minaretů, které jsou proto tak vysoké, jemný měsíční srpek, viditelný asi 30 hodin po novu.

Určování kalendáře podle Měsíce je prastaré - a přece se alespoň zlomky prapůvodních praktik zachovaly az do nasich dob. Nevěříte?

Zajímavou dávnou astronomickou pomůckou Seveřanů, Norů, Svédů a Islanďanů, byl tzv. "noční kruh", který je v severnějsích sířkách viditelný daleko lépe nez u nás. Po západu Slunce pozorovali na východě tmavý oblouk, stín Země, který se vysouval stále výs. Pod obloukem je nebe tmavomodré, vně oblouku světle modré a obě barvy jsou odděleny zlutočerveným pruhem.

Stojí-li Měsíc v tomto pruhu, je (přiblizně) úplněk. Svédstí rolníci dovedli velmi prostým způsobem určit, kolik dní zbývá do úplňku: natazenou pazí měřili, kolik pídí, tedy kolik úhlových vzdáleností, vymezených roztazeným palcem a ukazováčkem, jestě chybí Měsíci ke zlutočervenému pruhu. Kazdá píď, asi 13°, značila jeden den. A tato píď, přenesená jako úhlová míra na nebeskou klenbu, se jmenovala. slepičí krok.

Chápete uz? Na Nový rok, o slepičí krok. Na Tři krále, o dva dále.

Nu ano - poprvé, ale zdaleka ne naposledy jsme na nasí cestě za nebeskými historkami zakopli o úctyhodně starou astronomickou zkusenost, za dlouhá tisíciletí ovsem dvojnásobně zkreslenou. "Slepičí krok" v tomto přísloví je dnes, pokud o tom vůbec někdo uvazuje, vztahován prostě na "chvíli" - a přísloví přelozené do méně obrazné řeči by pak znělo: 1. ledna se den o chvíli prodluzuje, 6. ledna asi o dvojnásobek. Za druhé pak se z míry pro den stala míra pro týden - ale při tak dlouhém ústním předávání bez znalosti samotné podstaty věci není divu. Původním smyslem pořekadla zřejmě je: Od zimního slunovratu k Novému roku uplyne týden, coz je mozno zjistit měřením postupu Měsíce píděmi na obloze. Dalsí týden uplyne do svátku Tří králů.

Jak je vidět, úsloví, patrně vzniklo v době síření křesťanství v severských zemích, kdy misionáři chtěli novopečeným křesťanským ovečkám, nevlastnícím trhací nebo stolní kalendáře, umoznit alespoň v přiblizně správné době slavení významných křesťanských svátků a odvést je ták od ďábelského pokusení setrvat u pohanských obřadů vítání slunovratu.

Měsíc tedy slouzil, seč mu síly stačily, jenze. Jenze kalendář řízený nasím věrným souputníkem fungoval prabídně, pouze velmi zhruba, a rozhodně hůř nez nejlevnějsí hodinky. Období dvanácti měsíců, skutečných měsíčních měsíců, například od jednoho heliakického východu Měsíce ke druhému, má zhruba 354 dny a 8 3/4 hodiny, zatímco sluneční rok, jak známo, má stejně zhruba 365 dní a 5 3/4 hodiny. Jinak řečeno: za deset let by se kalendář řízený přísně podle Měsíce rozesel se skutečným slunečním rokem o více nez tři měsíce. Ubohý zemědělec, čekající na svatého Řehoře, kdy čáp letí přes moře, zába hubu otevře a blázen sedlák, který neoře, by se do hluboké orby pustil někdy kolem vánoc.

Měsíční kalendář se dosud zachoval např. v Polynésii. Kazdá ostrovní skupina má vlastních třicet jmen pro jednotlivé dny od novu k novu. Polynéský rok ovsem začíná nikoli podle Měsíce, ale ráno nebo večer v den východu Plejád, coz umozňuje vyrovnat kalendář dvanácti měsíčních cyklů občasným vlozením "mimořádného" třináctého měsíce. Staří astronomové (smíme-li uz tehdy o astronomech mluvit) se vůbec odedávna snazili nedostatky měsíčního kalendáře rozličně napravovat vsuvkami a opravami. Nejlépe se to patrně podařilo Athéňanu Metodovi roku 432 před n. 1. Jeho sluneční a lunární rok se díky vselijakým kalendářním kejklům docela dobře navzájem kryly.

Neshody lunárního roku se slunečním nakonec přece jen donutily hvězdáře mnohých národů zvolit si onačejsí "orloj" nez Měsíc. Polynésanům poslouzily, jak uz víme, Plejády, pro staré Egypťany byl "orlojem" Sírius, nejjasnějsí hvězda severní oblohy, kterou uctívali pod jménem Sopdet (řecky Sóthis). Jeho heliakický východ kazdoročně spadal do období počátku nilských zátop, záruky zivota a hojnosti v celém poříčí. Egyptský kalendář se tedy řídil Síriem, ale egyptstí astronomové pod tlakem zivotní důlezitosti agrotechnických lhůt, které nesměly být pouze odhadovány, ale přesně, v pravém slova smyslu na den, ba téměř na hodiny určovány, a tím i pod tlakem osobní zodpovědnosti za úrodu v uzoučkém pásu země kolem Nilu, zivícím milióny obyvatel, brzy zavedli do kalendáře rok sluneční. Měl 365 dní, coz sice nebylo právě na chlup, ale přece jen přesnějsí nez o deset dní kratsí rok měsíční. Na tuto vymozenost přisli egyptstí hvězdáři uz roku 4241 nebo nejpozději 2781 před. n. 1.

Vědci se dosud nedohodli, které datum platí. Obě jsou zároveň rokem, kdy v Egyptě docházelo ke vzácnému jevu, opakujícímu se vzdy po 1460 letech: současnému východu Slunce s posvátným Sopdetem, Slriem.

Necítím se povolán mluvit do diskusí egyptologů, ale přece Jen bych měl zajímavý argument pro starsí datum. Cesta objevu, který bych rád uplatnil, vlastně začala roku 1872, kdy anglický orientalista George Smith, sbírající klínopisné tabulky pro Britské muzeum, nalezl v rozvalinách paláce asyrského krále Asurbanipala v Ninive texty o hrdinovi Gilgamesovi, babylónském Héraklovi. Zlomky eposu byly nejméně o 1500 let starsí nez Homérova Ilias a Odyssea.

Jestě starsí text podobného znění byl vykopán roku 1912 americkou výpravou v Nippuru. Prajazykem Mezopotámie, su-mersky, vypráví o potopě a zničení lidstva (tento motiv je i v eposu o Gilgamesovi, kde se bůh rozhněvá na lidstvo tropící přílis velký hluk - a to bez tranzistorových přijímačů, prosím!) s výjimkou pana Ziudzuddu, předchůdce biblického Noema. Také on, jako Noe, byl bozským zásahem před potopou varován.

Orientalisté pochopitelně ani ve snu nepomyslili, ze by pověst mohla mít nějaké historické jádro. Az.

Az roku 1929 nezávisle na sobě Wooley v Uru a Watelin v rozvalinách kdysi mocného města Kis nalezli jílové vrstvy bez hrobů a nálezů. Dělníci byli přesvědčeni, ze dospěli tak hluboko, kde uz přestávají stopy veskerého lidského působení. Jen na nátlak a s nechutí kopali dále. Jaké překvapeni! Pod třímetrovou vrstvou jalových jílů nalezli novou kulturní vrstvu, zbytky neznámého světa - před potopou.

Archeologové zjistili, ze nalezená keramika a nástroje patří do tzv. obeidského období, nejstarsí kulturní periody Mezopotámie, neznající písmo a po vsech stránkách velmi primitivní. Teprve mnohem později, kdyz uplynula od zničení obeidské kultury místní potopou celá tisíciletí, počalo asi v roce 3000 před n. 1. svítat nad Mezopotámií světlo historické epochy. Radiokarbonovou analýzou, schopnou v tomto časovém rozmezí určit stáří organických látek s přesností asi tak deseti let, bylo zjistěno, ze kvetoucí obeidská civilizace Mezopotámie byla "potopou" zničena nebo alespoň rozvrácena. roku 4250 před n. L nebo některého roku blízkého.

Shoda je přílis nápadná, nez aby byla náhodou. Nebylo by na tom nic divného, kdyby se tehdejsí "astronomové" mezopotámských měst, jejichz existenci předpokládáme, přestěhovali do usetřeného a vzkvétajícího Egypta a kdyby kromě svých znalostí a zkuseností vyuzili i prvního vhodného astronomického jevu, současného východu Slunce a Síria, ke "spustění" nového egyptského kalendáře. Styky egyptských a mezopotámských knězí jsou ostatně prokázány uz od nepaměti a mnohá egyptská bozstva - coz se ovsem věřícím nevykládalo - byla jen poněkud pozměněnými bozstvy, která se zrodila na březích Eufratu a Tigridu.

Předpoklad jistých, a ne malých "předpotopních" astronomických znalostí v oblasti Mezopotámie, a třeba právě okruhu obeidské kultury, jejíz písmo mohlo být střezeným tajemstvím knězí, je docela dobrým východiskem z nouze.

Vynoření babylónské astronomie na pozorovatelsky a matematicky podivuhodně vysoké úrovni, bez předchůdců (nebo přinejmensím známých předchůdců) a s řadou rysů nápadně připomínajících astronomii mayskou - nehledě na řadu dalsích podobností architektury, jazyka či nábozenství - je totiz jednou z největsích záhad starověku. Značně podpořilo, ačkoli ne vzdy právem, fantastickou myslenku na styk babylónské a mayské kultury prostřednictvím bájné Atlantidy. I kdyz připustíme, ze Platónova Atlantida byla jen přikrásleným obrazem přístavu Tartessos nebo prostě pouhou vysněnou vidinou ideálního státu, zůstává zde zejména pro historika astronomie velký a dosud otevřený otazník.

Bylo by snad mozné namítnout, ze egyptské pověsti o babylónské potopě světa nic nevědí, ačkoli se udála takřka za humny. Pozor! Egypťané velmi dobře o katastrofě v Mezopotámii věděli, jenze ji zbavili - vody. V egyptské pověsti prostě bůh vyhladil lidstvo az na malou hrstku obzvlástě poslusných. Francouzský egyptolog Maspero dokonce vtipně mluví o "suché potopě".

I to má logické vysvětlení. Zatímco Nil přinásel Egyptu zivot a kazdá zmínka o jeho skodlivém působení byla svrchovanou svatokrádezí (naopak - čím vyssí zátopa, tím lepsí úroda.),byla situace v Mezopotámii docela odlisná. Místní řeky Eufrat a Tigris měly buď vody málo, nebo naopak mnoho. Jestlize bylo jarní tání v Arménii přílis prudké nebo dubnové destě přílis bohaté, vrhl se dravý příval zejména Tigridu, sevřeného příkrými břehy, na celou zemi, trhal hráze, ničil a zabíjel. Zátopám, které se poměrně často opakovaly, čelila slozitá soustava hrází a kanálů, s nepopsatelným úsilím obnovovaných obyvatelstvem. Lidová pověst o potopě měla tedy i naučný smysl: nezanedbávejte obnovu hrází, pečlivě čistěte průplavy od kazdoročnícii nánosů bahna, jinak - běda vám!

Moznost mezopotamského vlivu na egyptský kalendář je tím pravděpodobnějsí, ze vlastní egyptskou astronomii rozhodné nesmíme přeceňovat a nekriticky obdivovat tak, jak se s tím občas setkáváme u lehkověrnějsích autorů. Zdaleka se nedá srovnat s vynikajícím a v leckterém ohledu az neuvěřitelně pokročilým babylónským hvězdářstvím, zejména v posledních stoletích před n. 1. Předčí ji i mayská astronomie z druhé strany světa. Egypťané byli, pravda, zdatnými matematiky - dovedli například vypočítat obsah komolého kuzelu -, ale na onu nesťastnou čtvrtmku dne přece jen nepřisli. Kalendář dali jakztakz do pořádku teprve ve 3. století před n. 1.

Po celá tisíciletí pouzívali Egypťané kalendář o dvanácti měsících, které se zhruba kryly s nasimi. Měsíce měly po třiceti dnech, třech dekádách, přičemz kazdý desátý den byl dnem volna, nasí nedělí. Letopočet datovali rokem panování toho kterého faraóna, dny udáním pořadového čísla měsíce v roce a pořadovým číslem dne v měsíci. Teprve od perské okupace byly měsíce nazývány podle hlavních svátků. Pro zajímavost uvádím jména egyptských měsíců v českém fonetickém přepisu:

I. paremhotéb

II. parmúte

III. parchons

IV. paóne

V. epep

VI. mesóre .

VII. thovt

VIII. paape

IX, hathór

X. kiahk

XI. tóbe

XII. mechir

Rok o 365 dnech nezatízil vsak jenom matematické svědomí starých Egypťanů. Byl pouzíván v mnoha zemích tak dlouho a tak usilovně, ze dokonce samo číslo 365 získalo jistou svatozář a stalo se posvátným, kouzelným. Az do trpkého konce dovedla tuto myslenku sekta gnostiků, o níz jsme se jiz zmínili v souvislosti s prvními křesťany. Podle učení gnostiků nemá rok 365 dní díky pohybům nebeských těles [ať uz z hlediska zeměstředné, nebo sluneční soustavy], ale, nastojte, proto, ze mezi nejvyssím bohem a hmotou je řada nejprve osmi, pak třiceti a konečně 365 mezistupňů, z nichz kazdý má svého přiděleného anděla. V třicítce hravě zjistíme počet dní v měsíci, osmička představuje osmidenní gnostický týden, jemuz přibyl jeden den, aby se nějak lisil od týdne zidovského (a dnes naseho). - Také vládce nebeských sil sekty gnostiků vděčil za svůj vznik nebo alespoň za své jméno posvátnému číslu 365. Jmenoval se totiz Abraxas a řecká písmena jeho jména, dosadíme-li za ně číselné hodnoty (to bývala oblíbená zábava různých tajných kouzelnických sekt), dávají při sečtení právě 365. Nevěříte-li, přesvědčte se:

A = 1

B = 2

R = 100

A - 1

X

A = 1

S = 200

Abraxas byl pánbíček nadmíru populární a díky úsilí křesťanů, kteří vsemozně sháněli a chránili starokřesťanské nápisy, tak vzácné, ze nakonec museli vzít zavděk i výtvory odstgpeneckých sekt, se zachovalo mnozství amuletů s jeho jménem. Ostatně nepotřebujeme ani amulety, jakým slovem se dodnes zaklíná kazdý pořádný salonní kouzelník v pimprlové komedií? Tak vidíte; a v tomhle zdánlivě nesmyslném slůvku je zaklet starý pánbiček Abraxas a s ním i mládí lidstva se vsemi omyly. Včetně nepodařeného kalendáře. (Zcela mimo vlastní téma knihy budiz řečeno, ze ABRAKADABRA se dozilo slavného vzkřísení ne sice jako zaříkávadlo, ale ve zkratce ABreviations and Related ACronyms Associated with Defense, Astronautics, Business and RAdioelectronics, coz přiblizně znamená asi Zkratky z oborů obrany, kosmonautiky, obchodu a radioelektroniky. ABRAKADABRA je prostě velmi uzitečný slovník zkratek, vydávaný a stále doplňovaný britskou firmou Raytheon Comp. .)

Mozná se leckomu zdá zjistění skutečné délky slunečního roku s přesností několika hodin znamenitým výkonem. Jistě. Musíme vsak uvázit, ze pečlivé určování slunovratů, slouzící k určení délky roku a k opravám kalendáře, je nesmírně staré. Lze je provádět velmi jednoduchými prostředky. Postačí např. sledovat postup slunečního obrazu, světelné skvrny vrzené otvorem do temné místnosti, tedy jakousi primitivní temnou komorou, camerou obscurou. Jinou mozností je zaznamenávat délku a polohu stínu sloupu. Jestě jednodussí zařízení zvolili, jak nás přesvědčili nedávné vykopávky v mayském městě Chi-chen-Itza, staří obyvatelé Yucatánu, o jejichz plném odevzdání astronomické praxe do sluzeb kalendářství si jestě něco povíme. Archeologové odkryli vězovitou budovu s točitými schody a na vrcholu s krytou plosinou, kde se nacházela úzká stěrbina obrácená k západu. Ta určovala pozorovateli na obzoru tzv. "západní bod". Kdyz při západu Slunce procházely paprsky vodorovně stěrbinou, byla rovnodennost. Tím byla dvakrát do roka umozněna kontrola kalendáře a jeho vyrovnání s tzv. "tropickým rokem".

Tyto a podobné dávno známé astronomické praktiky bývaly obvykle zahalovány nábozenskou rouskou uctívání některého z bohů Slunce. U Féničanů jím byl Bel nebo Baal, u staroirských druidů, určujících slunovraty pomocí kamenných kruhů (například Stonehenge), Grian. Římané a obyvatelé starého Peru nechávali před slunovratem vyhasnout vsechny ohně. Nový oheň byl zazíhán v chrámech - podle tvrzení knězí prý slunečními paprsky, ale to by předpokládalo znalost spojené čočky nebo dutého zrcadla. Mozné to je - prokázané vsak ne.

Z posvátných chrámových ohňů si okolní obyvatelé odnáseli nový oheň k domácím krbům. Vzdálenou ozvěnou tohoto prastarého obřadu, upomínajícího jestě na doby, kdy oheň byl nejcennějsím majetkem tlupy nebo rodu, jsou stafety s olympijskou pochodní i nase "svatojánské" ohně, hořící kolem jarního slunovratu - 23. června - na kopcích. Církev se raději vzdala marného boje se zakořeněným pohanským zvykem a v kazdé zemi mu přidělila nějakého asistujícího světce jako záruku nezávadnosti. U nás k této cti přisel chudák arcibiskupský sekretář Johánek z Pomuku, nazývaný později Jan Nepomucký. Je to pro něho, smím-li tak říci, tak trochu melouch a brigáda; jeho hlavní úlohou po celá staletí bylo totiz vyvázit a pokud mozno vůbec zastínit památku Jana Husa.

O tom, ze to s kalendářem nebylo jednoduché, svědčí ostatně i sám název. Je odvozen z latinského "calendae", coz znamená "volání". První den v měsíci byl totiz v ulicích Říma vzdycky vyvoláván jako den splatnosti dluhů. Dluzníci asi moc velkou radost neměli, ale co naplat - pořádek je pořádek. Vyvolávání ostatně neslouzilo jenom věřitelům. Římský kalendář byl dlouho obětí zmatků, vsuvek, improvizovaných oprav a sporů o ně, takze nikdo docela jistě nevěděl, kolikátého vlastně právě je. A pak přisel rok 46 před n. 1., kdy se Julius Caesar konečně rozhodl rázně skoncovat s nesrovnalostmi. Ne náhodou to byl právě Julius Caesar a jediným důvodem také nebyla jeho nepochybná pořádkumilovnost. Právě on měl totiz moznost kromě dalsích zkuseností získat od své milenky egyptské královny Kleopatry i důlezité pokyny egyptských hvězdářů - vsak také jeho juliánský kalendář je v podstatě kalendářem egyptským, převzatým s malými změnami. Za druhé a zejména byl vsak po mnoha staletích prvním Římanem schopným navzdory protestům prosadit i tak bláznivý pozadavek, aby rok měl z ničeho nic - 444 dny. Přesně to také Caesar provedl bez ohledu na římské právo, úzkostlivě chránící nájemce, bankéře, smluvní strany, zkrátka kdekoho postizeného tímto výstředním rokem. "Dlouhým rokem" byl odstraněn nastřádaný rozdíl a kalendář dostal novou tvář: 365 dnů, kazdý čtvrtý rok přestupný se vsunutým dnem, dvanáct měsíců (ty ovsem zavedl v Římě uz historicky sporný král Numa Pompilius kolem roku 700, před n. 1.). a hlavně měsíce s týmz počtem dnů, jaký mají dodnes. Na po čest reformátora Julia Caesara byl pátý měsíc (římský rok začínal březnem - tedy nás červenec), dříve Quintilis, nazván Julius (německy Juli, anglicky Jule), a aby ani Caesarův syn a pozdějsí císař Augustus nepřisel zkrátka, dostal se i on do kalendáře v srpnu: z měsíce Sextilis, "sestého", se stal Augustus (německy i anglicky August].



To tedy je juliánský kalendář, jehoz jsme byli nuceni pouzívat a brát ho v potaz při úvahách o betlémské hvězdě a ostatních událostech kolem Kristova narození i smrti. Převzali ho i křesťané, kteří ovsem jednotlivé dny pojmenovali podle svých světců. A jestě jednu důlezitou změnu přineslo křesťanství: na návrh opata Dionysia ze Scythie přijal papez Bonifác IV. roku 607 křesťanský letopočet, jehoz první rok začal 25. března roku 753 po zalození Říma (čili "ab urbe condita", coz byl počátek letopočtu římského), takze rok 1968, kdy písi tyto řádky, je 2721. rokem římského kalendáře. V různých zemích Evropy začínal tehdy kalendářní rok vselijak, nejčastěji 25. března, ale i 25. prosince a v jiné dny. Sjednocení nastalo teprve v 16. století a tu a tam i později. Teprve od této doby začínáme počítat dalsí letopočet vzdy od 1. ledna.

Zásluhu na tomto sjednocení má dalsí muz, který měl spolu s chutí zanechat po sobě trvalou památku v kalendáři i dostatečnou moc radikální reformu provést, jak tehdy ani jinak nebylo mozné, byl tímto muzem papez Řehoř XIII. A papez byl roku 1582, kdy se reforma uskutečnila, nějakým pánem!

Jeho astronomičtí rádcové mu prozradili, ze ani juliánský kalendář není tak docela bez kazu: s ohledem na skutečnou délku slunečního roku by totiz bylo třeba přidávat kazdý čtvrtý rok ne celý den, ne celých čtyřiadvacet hodin, ale jen 23 hodiny, 15 minut a 4 vteřiny. Jinými slovy: juliánský kalendář se za 128 let rozejde se skutečným slunečním rokem o celý den.

Před papezem tedy stály dva úkoly: předevsím srovnat kalendář (čili, jak říkají obvykle vojáci "dát ho do figury"), a za druhé zajistit, ze se v budoucnosti nebude podobný zmatek opakovat a ze rozdíly opět neporostou. Řehoř měl ovsem po ruce podstatně větsí zásobník astronomických znalostí nez Caesar nebo Egypťané, a mohl se proto zhostit obou úkolů na jedničku.

První vyřesil snadno - přispísil prostě kalendář o třináct dní. To byla pro papeze maličkost - vzdyť dokázali s kalendářem jiná kouzla! Tak třeba vzhledem ke státním návstěvám, vyzadujícím vydatné - nikoli postní - pohostění, obdařili zvlástním papezským výnosem, nazývaným breve, příslusný týden dvěma čtvrtky za sebou a zbavili ho tak nepříjemného postního pátku.

Řesení druhého úkolu bylo sice poněkud slozitějsí, ale i to astronomové sťastně zvládli. Zařídili kalendář tak, aby některé roky, které měly být podle pravidla o dělitelnosti čtyřmi přestupnými, přestupné nebyly. Aby se to nepletlo, postihl tento rozsudek vsechna poslední léta století nedělitelných Čtyřmi, jinými slovy vsechny letopočty nedělitelné čtyřmi sty. Rok 2000 rok 2400 tedy přestupné budou, zatímco jejich bratránci 2100, 2200 a 2300 nikoli. Pokud si lékaři pořádně nepospísí, nebude se nás to patrně kromě prvního letopočtu osobně týkat, ale co člověk neudělá pro trochu poučení, ze?

Tímto opatřením je o gregoriánský (Řehořův) kalendář postaráno na dlouhý čas dopředu. Rok má v tomto kalendáři délku 385,2425 dne, čímz se od astronomické délky lisí jen o tři desetitisíciny dne. Tato chyba naroste na jeden jediný den az za tři a půl tisíciletí. Teprve potom bude mít nějaký dalsí papez moznost zapsat se písmem trvalejsím nez bronzové pamětní desky do dějin chronologie - budou-li ovsem v té době jestě nějací císařové a papezi.

Caesar si v Římě zkrátka dupl vojenským sandálem a bylo po opozici. Jeho Juliánský kalendář byl přijat celou Evropou, kam zasahovala římská moc a kam dosli orlové římských legií, bez námitek. Kdo ví, jestli někdy dupou papezové a jak to asi zní, ale Řehoř, nesporná autorita v katolických zemích, ostudně pohořel tam, kde. vládli protestanti nebo pravoslavní. Tyto země rázně odmítly jakékoli poučování - o reformách kalendáře vůbec nemluvě - od Antikrista a.ďáblova náměstka, sedícího v Římě, byť by si i stokrát říkal papez. A tak přijalo Německo gregoriánský kalendář teprve roku 1700, Svédsko 1753 a pravoslavné národy, Rusové, Rekové, Srbové a Rumuni, dokonce az roku 1923.

Dokázali-li jste se touto kapitolou prokousat az sem, dozvěděli jste se právě přinejmensím, proč Říjnovou revoluci slaví v listopadu. A jestě něco: proč asi "svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá".

Proč?

Inu, prostě proto, ze toto přísloví je jestě z doby juliánského kalendáře, kdy svátek svaté Lucie připadl na 25. prosince, tedy těsně po zimním slunovratu, kdy se den začal pomaloučku polehoučku prodluzovat, ale tak málo, ze lze mluvit skutečně jenom o "upití" noci. Dnes slaví Lucinky svátek 13. prosince, a přísloví proto nemá zádný reálný podklad. Pro úplnost dodejme, ze Lucie, upíjející noc, má i dalsí, slozitějsí vysvětlení, spočívající na rozdílu tzv. středního slunečního času, kterým řídíme např. nase hodinky, a pravého slunečního času, kterým se řídí Slunce. Zjisťujeme totiz, ze zatímco by podle vsech předpokladů mělo být kolem svaté Lucie stejné světlo (nebo sero] v půl osmé ráno i v půl páté odpoledne, je ráno daleko světleji - a v půl páté tma skoro jako v pytli.

Svatá Lucie tedy ráno noci upila, ale odpoledne dne nepřidala.

Domnívám se, ze první, "kalendářní", vysvětlení bude asi pravděpodobnějsí. Pochybuji totiz, ze by v době vzniku přísloví měli jeho neznámí lidoví autoři v kapse přesně jdoucí hodinky.

Tolik tedy o kalendářních reformách. Jedna reforma by vsak přes vsechnu poměrnou dokonalost gregoriánského kalendáře byla potřebná jako sůl: nahrazení dnesního kalendáře světovým kalendářem. Ten by nás usetřil kratochvílí s pohyblivými velikonocemi, které se dodnes řídí podle úplňku, jenz následuje po jarní rovnodennosti jako hebrejská pascha, ovsem se slozitými opravami pro poledník Jeruzaléma. Usetřil by i plánovače a mzdové účetní, kteří mají patálie s měsíci, jez čítají podle okolností 28, 29, 30 nebo 31 dní, a ke vsemu nepravidelně a z tak posetilých důvodů, aby ani Julius, ani Augustus, císařové zvěčnění ve jménech července a srpna, nebyli zkráceni o nejvyssí mozný počet jedenatřiceti dnů (tedy nikoli pro radost zactva o prázdninách).

A to si jestě nemůzeme přílis stězovat - u nás totiz platí jen jeden kalendář, ale například Indie je kromě posvátných krav a hladomorů trýzněna jestě ke vsemu čtrnácti zcela rozličnými kalendáři. Oficiální almanach vydávaný kazdoročně indickou vládou a umozňující přepočítávání rozličných kalendářních údajů má 3273 stran. Úhrn práce vynalozené při této činnosti se vůbec nedá vyčíslit.

Navrhovaný světový kalendář, na němz se víceméně dohodli astronomové vsech zemí, by byl přirozeně solárním, slunečním. Délka roku by obnásela 365, 2422 dne. Obsahuje rovněz dvanáct měsíců a 52 týdnů po sedmi dnech. Poslední, tak trochu "přebytečný" den je vsunut mezi dva týdny, mezi poslední a první den raku a byl by Světovým dnem, celosvětovým svátkem. V přestupné roky by byl "přidaný" den vsunut mezi dny 30. června a 1. července.

Výhodou světového kalendáře by byla shodnost roků - kazdé datum by připadalo vzdy na stejný den v roce. 1. ledna vzdy na neděli, 1. února na středu, 1. března na pátek atd.

Jediní, kdo by protestovali, by byli výrobci kapesních, stolních a nástěnných kalendářů. Ti by měli po zivobytí.

Závěrem kapitoly o kalendáři bych vám chtěl jestě vyprávět o nejzajímavějsím a patrně také nejslozitějsím kalendáři, jaký kdy člověk vytvořil. Jeho autory byli Mayové, tvůrci jedné z nejrozpornějsích starověkých kultur a patrně nejvyssí kultury předkolumbovského Nového světa. Prvenství Mayů je dnes amerikanisty vseobecně uznáváno, i kdyz je patrně Inkové předčili ve tkaní a barvení látek, Chiriquové ve zpracování kovů a bojovní Aztékové ve vojenské organizaci.

To uz ovsem měla mayská kultura za sebou nejméně 3000 let vývoje (podle některých romantičtějsích vědců a hlavně "atlantologů", svatosvatě věřících v existenci tajuplné Atlantidy, dokonce 200 000 let) a svůj nejcharakterističtějsí rys, kalendář, hotový a vypracovaný.

Mayové byli v pravém smyslu slova otroky kalendáře a řídili podle něho celý zivot asi jako křesťanstí knězí, kteří pod hrozbou tězkého hříchu nesmějí zapomenout ani na jedno jediné datum spojené se jménem toho či onoho světce a jsou povinni řádně vykonat patřičné obřady.

A ze ke slozitému a dokonalému kalendáři patří i vyspělá astronomie, je samozřejmé.

Pravda - závislost Mayů na kalendáři nebyla tak absolutní Jako např. závislost egyptského rolníka, přesto vsak o ní není pochyb. Yucatánská příroda je totiz poněkud choulostivá: kukuřice musela být zaseta právě koncem dubna, těsně před prvními desti začátkem května, aby rychle rasící rostlina zastínila půdu dříve, nez ji zadusí plevel. Umístění doby setby vůči rovnodennostem a slunovratům muselo být tedy poměrně přesné tím spíse, ze Mayové v podivné a podivuhodné rozpolcenosti své kultury neznali. kolo.

Jaká je souvislost mezi setím kukuřice a kolem? Inu, jednoduchá.

Byla-li některá část mayské říse postizena neúrodou, znamenalo to velmi vázné nebezpečí, ne-li rozsudek smrti pro značnou část obyvatelstva. Nebylo mozné poskytnout výpomoc. Tam, kam se nedostala kánoe, a to byla v hornatém mayském území větsina oblastí, mohli kukuřici, hlavní slozku potravy (z domácích zvířat znali Mayové toliko psa a krocana], dopravovat Jen nosiči, zivící se na cestě tam a zpět z vlastní zásoby. Spotřeba nosiče činí při jeho tězké práci nejméně dvě libry kukuřice denně, tedy tolik, ze i při nedlouhé cestě vsechno spotřeboval sám. Paradox je v podivné skutečnosti, ze celým územím Mayů vedly krásné dlázděné silnice, jenze po nich neprojel az do vylodění Franciska Monteja roku 1526 ani jediný vůz.

Mayové se věnovali astronomii velmi usilovně. Svými vědomostmi stáli někde mezi Egypťany a Babyloňany, v některých detailních oborech vsak projevili mimořádné a jestě dnes nevysvětlitelné znalosti například pohybů planet Venuse a Marsu nebo předpovídání zatmění Slunce a Měsíce. Z hvězd věnovali Mayové obzvlástní pozornost předevsím souhvězdí Blízenců (maysky Ah hek) a ovsem celosvětově velmi populárním Kuřátkům, Plejádám (maysky Tzab). Změřili délku roku přesněji nez astronomové provádějící juliánskou a gregoriánskou opravu kalendáře, coz je vzhledem k předpokládanému nedostatku přesnějsích časoměrných přístrojů nez sluneční nebo vodní hodiny zvlástní a pozoruhodné. Přesnost mayské chronologie Ha tak daleko, ze například délku měsíčního cyklu vyjádřili takřka dokonalou hodnotou 29 dní a 0,53059 dne. Trochu jsem se zabýval starověkou astronomií a metodami, které patrně tehdejsí hvězdáři pouzívali ke svým výpočtům. Je to zajímavá oblast pro vsechny mladé zájemce o hvězdářství a vřele ji doporučuji. V tomto oboru lze totiz vlastním pozorováním a pokusy přispět k vyřesení mnoha vědeckých otázek, coz se asi amatérům v jiných astronomických disciplínách stězí podaří. I nejprostsí hvězdárna je dnes vybavena neskonale lépe, nez můze být vybaven i zámozný amatér - ale s docela obyčejnými, třeba nepřílis přesnými hodinkami, papírovým měřítkem a snad jestě úhloměrem jste pro cestu za praktikami starých astronomů vybaveni (i bez dalekohledu - ba právě bez něho) neskonale lépe nez Aristarch, Ptolemaios a Tycho de Brahe i Koperník dohromady. Jen jejich vědomosti si ovsem musíte osvojit.

Při pokusech napodobujících pravděpodobné způsoby mayského pozorování Slunce a Měsíce jsem dosel při největsí péči a nejpoctivějsí snaze k výsledkům nejméně stokrát hrubsím nez oni. Proč? Nevím. Nevědí to ani historikové hvězdářství, čímz jsou přirozeně otevřeny neobyčejně slibné moznosti vsem snílkům, dosazujícím v této rovnici za neznámou veličinu Atlantidu nebo dokonce návstěvy nepozemsťanů, pořádajících pro mayské astronomy jakési kursy v rámci marťansko-mayské lidové univerzity.

, Problém je tím zajímavějsí a záhadnějsí, ze mayská matematika nebyla na nijak vysokém stupni, i kdyz se snad tu a tam dočtete opak. Pravda, Mayové vynalezli uz tisíc let před Evropany a arabskými počtáři nulu - coz byl vynález geniální v nejvlastnějsím slova smyslu -, uplatnili i myslenku psaní sloupců čísel podle míst, tedy jednotky pod jednotky, desítky pod desítky atd. S těmito pozoruhodnými vymozenostmi vsak nijak neharmonuje ani jejich neznalost násobení, nahrazená postupným sčítáním, ani velmi pracné obcházení slozitých zlomků. To jsou skutečně velmi malé znalosti, uvědomíme-li si, ze např. starobabylónská astronomie přispěla k rozvoji matematiky počtářsky velmi zběhlým řesením rovnic, které jestě dnes zařazujeme do vyssí matematiky, ze existují výpočty z doby Seleukovců provedené na sedmnáct míst v sedesátkové soustavě. Mayové pouzívali dvacítkovou soustavu, odvozenou původně zřejmě z poctu prstů), ze starobabylónská matematika znala nejen tabulky násobků, ale i druhých a třetích odmocnin, ba i slozitějsí, a ze klínopisné texty zachycují problémy úrokováni, jez si nijak nezadají s dnesní pojistnou matematikou. Po něčem takovém nebylo v řísi starých Mayů ani potuchy.

Vraťme se vsak ke kalendáři. Základem byl - přirozeně - jeden den, rnaysky kin.

Dvacet kinů tvořilo unial, tj. maysky měsíc - a teď přijde výjimka podle přání mayských astronomů, kteří změřili rok na 365 a 0,242 dne.

Osmnáct unialů tvoří tun, tj. 360 dni, přiblizně rok. Pak uz jde vsechno zase po dvacítkách: dvacet tunu tvoří katun (7 200 dní); dvacet katunů baktun (144 000 dní); dvacet baktunů pictun (2 880 000 dní); dvacet pictunů calabtun (57 000 000 dní); dvacet calabtunů kinchiltun (1152 000 000 dní); a konečně dvacet kinchíltunů alautun - celých 23 040 000 000 dní.

Tyto názvy bylo mozno pouzívat i jako proste číslovky a připojit k nim jakékoliv předměty, původně (a předevsím) vsak slouzily k počítání času. I v tom spatřujeme potvrzení zmínky o otroctví Mayů kalendáři - zádný národ od počátku světa (kromě Mayů) nepocítil potřebu zvlástních slov označujících tak obrovité časové úseky. Vzdyť jeden alautun, třiadvacet miliard dní, uplynul od dob, kdy se - patrně v nitru Afriky - teprve chystal opočlověk a předčlověk ke svému pochodu do vsech koutů nasí planety a kdy po člověku, skutečném člověku, jenz by se alespoň poněkud podobal tomu, co si pod pojmem člověk, homo sapiens, představujeme, nebylo ani vidu ani slechu. A co bude, az ode dneska jeden alautun uplyne? To se neodvazuji dohadovat ani spisovatelé vědeckofantastických románů. Milióny, desítky miliónů let - ne, to uz se vymyká i fantazii, A vidíte: Mayům to patrně připadalo docela přirozené.

Kdyz ve dvacítkové soustavě sťastně upevnili počítáni dnů, vypracovali si Mayové svůj kalendář. A ne jeden - hned dva. První byl "svatý". Jeho rok měl 260 dni a jmenoval se tzalkin. druhý, o 365 dnech, haab. Oba byly slozeny z měsíců po dvaceti dnech a kazdý den měl svoje jméno i hieroglyfické označení - asi jako dny pojmenované podle světců v křesťanském kalendáři. Přes veskeré úsilí vědců, které mayský kalendář odjakziva lákal jako skvělá přílezitost osvědčit důvtip a matematické schopnosti, se nepodařilo objasnit, proč má "svatý" tzalkin právě 260 dnů. Nejpravděpodobnějsím se zdá vysvětlení znamenitého amerikanisty Leonharda Schulze-Jeny, který délka tzalkínu odvozuje z délky normálního těhotenství, tedy 9 X 29 dní.

Haab se skládal z osmnácti dvacetidenních měsíců a navíc z trpasličího pětidenního měsíčku, nazývaného uayeb. Aby to bylo slozitějsí, nezačínaly dny v měsících jedničkou, nýbrz nulou.

Jak vidíte, v mayském kalendáři se prolínaly jakési dvě vlny, tzalkin a haab, nebo lépe řečeno zasahovaly do sebe jednotlivými dny jako dvě ozubená kola, z nichz jedno má 365 a druhé 260 zubů. Je důlezité vedet, kdy se znovu setkají tytéz dva zuby obou kol, tytéz dny haaba a tzalkinu. Na to mayská matematika přirozeně stačila: je potřebí 52 celých otáček velkého kola (haabu) a 73 celých otáček malého (tzalkinu) - celkem tedy 18 980 dní, takzvaný "velký cyklus", který od Mayů zřejmě převzaly i jiné kultury předkolumbovského Mexika. Zdá se, ze ani dvaapadesát let vsak nebylo kalendářem posedlým Mayům dostatečně dlouhou časovou periodou a ze počítali s cyklem pětkrát delsím, tedy 94 900 dní, coz je - a teď prosím pozor! - přesně 365 tzalkinů po 260 dnech čili 260 haabů po 365 dnech. V tomto nejvyssím řádu ovsem vyplývá vztah haabu a tzalkinu i bez pomocné domněnky o tzalkinu jako průměrné délce tě-hotenství. Kromě obou jmenovaných cyklů existovaly jestě "malé cykly", zvané katun, ale těch vás milosrdně usetřím.

Zajímavějsí je otázka, od kterého dne Mayové svůj kalendář počítají. Jak víte, křesťanský kalendář vychází od narození Kristova, zidovský od stvoření světa, římský od zalození Města (rozumí se, ze Městem s velkým M mohl být jenom Řím), atd., jakkoli tato data jsou vesměs víc nez sporná. Mayský kalendář má počáteční datum, jak jsme se dozvěděli například na jednom hieroglyfy zdobeném sloupu v Uaxactunu, v "nasem" roce 3113 před n. 1., a to - coz je mimořádně zajímavé - takřka uprostřed mayského roku. Podle mayského datování je to 4 Ahau 8 Cumbu, ačkoli mayské haaby začínaly vzdycky nultého dne měsíce Pop. Tento den (0 Pop) byl pro mayskou chronologii tak významný, ze byly po celá tisíciletí svolávány jakési "celostátní astronomické kongresy" s úkolem určit počátek roku co nejpřesněji a zároveň opravit nepravidelnosti kalendáře, jez vznikly v průběhu dvaapadesátiletého cyklu.

Velkou neznámou zůstává, co se asi stalo dne 4 Ahau 8 Cumbu roku 3113 před n. l., kdyz jej Mayové, az bláhově uctívajíc; svůj kalendář, určili výchozím dnem. Veskerá pátrání o tom jsou zatím bezvýsledná - a romantikové zase mají námět k přemýslení: potopa, zkáza Atlantidy, styk s civilizací, od níz Mayové svůj kalendář převzali?

Mayský obyčej vztyčovat "kalendářní kameny" jako vodítko veleslozitého počítání času převzali například i Aztékové a není bez zajímavosti, ze právě jeden z jejich kalendářních kamenů, posvátný "tonal pohualji", do jisté míry otevřel dávno zapomenutou cestu k předkolumbovským kulturám Ameriky Evropa totiz na indiánské kulturní památky téměř úplně za pomněla. Zlato Inků a Aztéků uz dávno kolovalo, roztaveno v mincích, po celém světě, obyvatelé bohatých indiánských měst vymřeli nebo byli pobiti, chvástaví Spanělé odmítali jakékoli porovnávání vlastních uslechtilých hrdlořezů s necivilizovanými "divochy".

A tu dne 17. srpna 1790 objevili dělníci, kteří zpevňovali základy katedrály v městě Mexiku, válec o průměru více nez tři metry, přesně opracovaný z trachytového balvanu. Vázil dvacet tun. Byl to posvátný kalendářní kámen, vytesaný a zasazený za vlády sedmého aztéckého vládce Tisoka (1481-1486). Do balvanu byla vytesána aztécká kalendářní znamení.

Jestě před nedlouhou dobou by byl kámen pravděpodobně rozbit na stavební materiál (jako římské stavby, pyramidy, jako pevnosti Inků, jako chrámy v Baalbeku.), jenze místokrál hrabě Revillagigedo byl muzem prodchnutým osvícenými ideály a nařídil ulozit jej do muzea. Zprávy se dostaly do Evropy a mimořádně podnítily zájem o předkolumbovské kultury i jejich kalendáře.

Nevím jak vám, ale mně dělá občas obtíze vzpomenout si na správné datum a velmi často ho popletu, ačkoli je nás kalendář pravý skvost jednoduchosti proti kalendářní dzungli Mayů. Kazdý den datovali nejen v haabu, ale i v tzalkinu (coz ovsem velmi vítají amerikanisté) - a nejen to, k těmto označením jestě připojovali doplňkové časové údaje, vypočítané obvykle z oběhu Venuse.

Mimořádná péče věnovaná Venusi je dalsí mayskou posedlostí. Maystí knězí při svých "kalendářních" nábozenských obřadech; jak dnes díky studiu jedné ze tří zachovalých mayských knih, tzv. Drázďanského kodexu, docela jistě víme, pouzívali jestě třetí kalendář, jehoz rok trval 584 dny, tedy dobu oběhu Venuse kolem Slunce. Pět těchto roků odpovídá délce 8 haabů, a proto byl poslední den obou cyklů spojující oběhy Slunce a Venuse slaven s obzvlástní nádherou. Jestě okázaleji vítali Mayové zakončení tzv. "velkého Venusina cyklu", trvajícího 65 let tohoto kalendáře, čili 104 roky nase.

Drázďanský kodex obsahuje tabulky, které astronomové roz-lustili jako číselné výpočty týkající se Venuse, Marsu a Měsíce.

Nejjednodussí je tabulka pro Mars, dělící jeho oběznou dobu (780 dnů) na čtyřicet dílů.

Měsíční tabulka byla tvrdsím ořískem. Skládá se z číselných řad a jejich součtů a trvalo mnoho let, nez hvězdáři rozlustili její smysl: přiblizné určení, kdy nov sedí na uzlu ekliptiky, sluneční dráhy (protínající se s drahou Měsíce), a kdy tedy hrozí zatmění Slunce. Přesně zatmění vypočíst nedovedli.

Tabulka pro Venusi je nejzajímavějsí. Není sice tak obtíznáa nevyzaduje tak rozsáhlé vědomosti jako klínopisné tabulky pro Venusi z Babylónie pocházející z doby vlády Ammi-zadugv asi z r, 2000 př. n. 1. [jak k nim Babyloňané dospěli, je dodnes nejasné), nepočítá jako babylónské tabulky s jemnostmi kolísání ročních dob, do nichz spadají heliakické východy Venuse, ale velezajímavá je přece.

Tabulka zachycuje periodu Venuse, v níz se jevy opakují vzdy po 584 dnech (přiblizně - ve skutečnosti trvá Venusina perioda 580 az 587 dní). V této době je Venuse 236 dnů jitřenkou 90 dnů je neviditelná, 250 dnů je večernicí a konečně znovu na 8 dnů zmizí. Tyto údaje jsou vypočítány a vypozorovány pro zeměpisnou sířka Yucatánu - avsak oprava pro nase kraje není veliká. Podle mayské tabulky můze i u nás kazdý, koho to zajímá, předvídat jevy Venuse s přesností asi čtyř dnů.

Ubozí Mayové museli být zkrátka honěni ve vsech dosud jmenovaných (a jestě dalsích) cyklech a vzájemně se proplétajících kalendářích, bez rozmýslení určit, kolik baktunů, katunů, tunů, unnialů a kinů uplynulo od záhadného počátečního dne ve vsech kalendářích - coz při písemném zachycení vyzadovalo obvykle alespoň deset hieroglyfů. Původní smysl kalendaře, společný vsem primitivním národům, totiz přesně urči! agrotechnické lhůty, se vytratil. Byl nahrazen zdánlivě samoúčelnou - byť i matematicky obdivuhodnou - hrou s čísly.

Anebo ne tak docela samoúčelnou?

Hluboké a na první pohled zřejmé rozpory mayské kultury tězko vysvětlitelné znalosti na jedné a neuvěřitelná primitivnost na druhé straně spolu se sachovanými vynikajícími písemnými a architektonickými památkami a nápadným, ve světě ojedinělým důrazem kladeným na Venusi, podnítila celbu řadu značně odvázných myslenek o mozné návstěvě. z Venuse. Mayské písmo - hieroglyfy - není jestě bohuzel uspokojivě rozlustěno, ačkoli je k dispozici nejen latinkou psaný spanělsko-mayský slovník z roku 1620 (tzv. Motulský), ale i několik mayských knih, psaných po dobytí říse spanělskými vetřelci.

Dosud vzdorující mayské hieroglyfy, o nichz ani nevíme, zde jsou písmem hláskovým (jako písmo nase) nebo pojmovým (jako např. znaky čínského písma), otevírají az přílis mnoho prostoru fantazii. Tak např. někteří badatelé přelozili část tzv. Troánského mayského kodexu velmi romanticky:. V roce 6 Kan na Jedenáctého Muluc v měsíci Tac byla země Mu zachvácena velikým zemětřesením, po němz se úplně propadla i se čtynasedesáti milióny obyvatel, 8600 let před dobou, kdy byla tato kniha napsána.

Obávám se, ze zde bylo přání otcem myslenky a ze badatelé byli az přílis odvázní. Aby bylo dosazeno shody se zničením Atlantidy v předpokládané době kolem roku 10 000 před. n. 1., badatel Plongeon kladl dokonce vznik Troánského kodexu do doby kolem 2500 před n. 1. Amerikanisté jsou střízlivějsí. Mluví o roce asi 1500 n. 1., ba spíse 1600.

Máme vsak spolehlivý překlad nejznámějsí literární památky Mayů posvátné knihy Popol Vuh, kterou brzy po příchodu Spanělů do Guatemaly kdosi přepsal do latiny. V Popol Vuhu jsou v rámci vyprávění o stvoření světa, potopě atd. zmínky o bytostech mocnějsích lidí, které znaly tajemství vesmíru a poučovaly o nich národy zijící v mocenské oblasti Mayů (smíme-li tak moderním termínem nazvat území obývané příbuznými kmeny). Tento záznam, spolu s kalendářem o 584 dnech, který by byl sice naprosto logický u Venusanů, avsak poněkud výstřední pro pozemskou chronologii, a nádavkem znaky na nejvýznamnějsí památce prastarého Tiahuanaka, Bráně Slunce, vedl k nespočetným více i méně chytrým úvahám o moznosti vesmírné návstěvy, jejíz stopy při dobré vůli (nebo lépe řečeno, jsme-li ochotni takto vysvětlovat dosud nevysvětlené) nacházejí romantičtějsí amerikanisté na různých místech Jizní a Střední Ameriky. Na Bráně Slunce jsou prý zachyceny polohy Venuse na obloze před 12 000 lety, tedy v době, kdy lze jen stězí uvazovat o plánovitých astronomických pozorováních přírodních národů. Na tom nic nemění skutečnost, ze se zalození a existence "Věčného města", Vináyrmarka, jak se patrně Tiahuanaco jmenovalo, ztrácí v hlubinách věků. H. S. Bellamy prohlasuje Tiahuanaco za nejstarsí město světa vůbec a tvrdí, ze bylo zalozeno před 250 000 lety - coz je nesmysl. Vynikající archeolog Artur Posnansky je střízlivějsí, spokojuje se se 17 000 lety a i to mu stačilo, aby je označil za "kolébku amerického člověka". Důstojná starobylost města a zprávy o rudobradých bílých stavitelích, kteří je zalozili, patrně přiměly čiperné fasistické pisálky, aby Tiahuanaco v knize Světový názor SS-mana prohlásili za osadu rasově uslechtilých germánských Vikingů.

Radiokarbonové testy určily rozkvět Tiahuanaka podstatně neromantičtěji do doby mezi třetím a devátým stoletím naseho letopočtu a tím naznačily moznost, vlastně více nez moznost, takřka jistotu, ze budovateli a obyvateli Věčného města byli Aymarové, jejichz 2 000 000 potomků zije dodnes. Zdá se vsak, ze v době aymarského osídlení Tiahuanaka byly nejmonumentálnějsí stavby, budované z jednotlivých kvádrů průměrně 150 tun tězkých, az dávno v rozvalinách a ze o jejich vzniku sami Aymarové zhola nic netusili.

Vstup Mayů na jevistě dějin z temnoty barbarství v prvních stoletích naseho letopočtu, čtyři sta let "zlatého věku Mayů", kdy kvetla města Palenque, Yaxchilan, Piedras Negras, Seibal, Tical, Naranjo, Copak a dalsí, i mayská "renesance", počínající dlouhým obdobím míru kolem roku 1000 n. 1., přervaná teprve v 15. století rozpadem státní moci, připravujícím cestu evropským dobyvatelům, by se tedy odehrávaly na hmotných a snad i duchovních troskách daleko starsí civilizace a kultury.

Zkrátka - i tady čeká učence jestě hodně trpělivé práce.

Předevsím je naléhavě třeba pokračovat v bádání o mayském jazyce, které dosti podivným způsobem zahájil uz frantiskánský provinciál fra Diego de Landa, jenz se - podle vlastního míně ní - dokonale seznámil s písmem Mayů. Zanechal pro poučen: budoucím generacím přepis devětadvaceti znaků mayské "abecedy" a pak vsechny pečlivě sebrané texty s horlivostí vpravdě křesťanskou v yucatánské vesnici Mani. spálil, aby zahubil dílo pohanského ďábla. Je to bizarní, ale díky Landovi můzeme číst alespoň kalendářní texty - zbytek skutečného významu "abecedy", jez má ve skutečnosti více nez 400 znaků a podobá se patrně spíse čínskému nez nasemu písmu, je ztracen.

Na troskách Landova zločinu se vystřídalo mnoho badatelů, snazících se napravit, co fanatický mnich natropil - abbé Brasseut de Bourbourg, Morley, Thompson a desítky dalsích. Jurij Knorozov z Leningradu a skupina mladých kybernetiků z Novosibirska v čele s Ustinovem, Kosarevem a Jevreinovem vyuzili k řesení problému elektronických počítačů. Ohlásili světu vítězství. Jak se ukázalo, předčasně. Mayské písmo vzdoruje dál.

Jinou cestou se vydala skupina Mexičanů roku 1963. Podrobně zpracovala kdejakou az dosud vyslou literaturu o zvoleném, problému a roku 1966 zorganizovala mezinárodní seminář, který schválil program dalsí cesty do neznáma. Pátrá se po struktuře mayského jazyka, po "gramatice", jinými slovy po častěji se opakujících kombinacích znaků. Zjisťují se vztahy hieroglyfů a doprovodných kreseb. Studuje se - pro začátek - struktura dvanácti mayských jazyků a nářečí, protoze není známo, jakým jazykem jsou tzv. "kodexy" psány (zůstává zoufalá moznost, ze umělým tajným knězským jazykem, jenz nemá s dnesními mayskými dialekty zhola nic společného.).

Záhadná tykev

Slávu nasich kánoi nikdy nic nezastíní, nase kánoe přepluly hlubiny oceánu a nachová moře i velký oceán Kiwy, lsterý lezel před nimi.

MAORSKÝ ZALOZPĚV

Vlnám oceánu čelí příď kánoe, vlnám nejistot lidská odvaha,

MAORSKÉ PŘÍSLOVÍ

Vyplujte!

Plujte k severu pod pásem Orionu!

TAHITSKÁ SÁGA

Mnozí lidé se spokojí s prvním alespoň poněkud pravděpodobně vypadajícím vysvětlením. Jiní ne - větsinou ke své vlastni skodě. Obvykle mívají se svou vsetečností nepříjemnosti, ale tu a tam jim přece jen něco kladného přinese: zajímavé náměty k přemýslení.

Záhadná tykev je jedním z nich.

Jednoho dne mne napadlo, jakze se vlastně na moři orientovaly staré mořeplavecké národy. Rozumějte, prosím, dobře mořeplavecké, nejen plavecké. Plaveckých národů bylo vzdycky dost. Provozovaly pobřezní dopravu, občas si dokonce troufly vyjet kousek dál, na volné moře a z dohledu pevniny, ale jejich lodi se zase hned vrátily k důvěrně známému, ač nebezpečnému břehu. Ano - nebezpečnému! Dokazují to i dnesní předpisy, které zádají, aby byl kapitán na můstku vzdy, je-li v dohledu země. Svoji odpovědnost nemůze přenést ani na lodní důstojníky, ani na lodivoda; nesměl by tedy vlastně při pobřezní plavbě vůbec z můstku sejít.

Pro plavecké národy byla charakteristická pobřezní navigace, tj. určování polohy a směru plavby lodi podle význačných míst na břehu, podle hor, mysů, později i podle majáků.

Nasi staří známí Mayové se ve volných chvílích, kdyz právě neměli starosti s kalendářem, plavili v rozměrných, dvacet metrů dlouhých kánoích, tesaných z jediného kmene, od Tampika az po Panamu, tedy dobrých 4 000 km. Avsak o existenci Kuby, ačkoli lezí jen 160 km od Yucatánu, neměli ani ponětí.

Některé z těchto národů měly dokonce i docela slusné objemné koráby (na veslicích egyptských faraónů byly jízdárny, bazény a zahrady) - o skutečné mořeplavbě vsak nemůze být ani řeči. Takoví Vikingové, Féničané - to ano! To bylí, pane, mořeplavci jaksepatří!

I dal jsem se do pátráni, zda se uz někdo zajímal, čím se tito dávní mořeplavci řídili na svých plavbách. Jaká byla jejich navigace, kterou dnes rozumíme "řesení pravoúhlého a ostroúhlého trojúhelníku v rovinné a sférické trigonometrii" (podle Plavební příručky). Buďte ujistěni, ze si ani v záchvatu nejbujnějsí fantazie nevzpomenete na nic, o čem by uz dávno nebyly napsány tlusté knihy.

Také já jsem nakonec nalezl několik tlustopisů vztahujících se k mé vsetečné otázce, a v nich hned celou řadu vysvětlení. Mořeplavci se prý před vynálezem kompasu, jejz, jak je mozno nalistovat v naučném slovníku, věnoval Evropě Ital Amalfi roku 1302 a dal mu také jeho italské jméno, řídili například

- letem ptáků;

- pozorováním, odkud ráno přilétají a kam se večer vracejí "trvale usedlí" ptáci z ostrovů a pevnin;

- směrem skoků létajících ryb;

- vyuzíváním znalostí mořských proudů;

- za dne Sluncem, v noci Měsícem a hvězdami; - některými známými hvězdami, které je vedly k cíli; a konečně

- zvlástní schopností orientovat se na moři i bez kompasu a ostatních nautických pomůcek.

Vysvětlení je tedy více nez dost a měla by normálnímu člověku bohatě postačit - jenze.

Jenze podle tazných ptáků se můze plavec řídit leda v pohádkách. Táhnou nepravidelně, v protáhlých vlnovkách od ob-zoru k obzoru a daleko, velmi daleko nad mořem mění směr. O nic lépe si nevedou ani zlatí kulici přelétající v zimě z Aljasky na jih a vracející se v létě zpět, ačkoli jim bývá někdy při-znávána zásluha na objevení Havaje. Zavrhněme raději "ptačí" teorii jako zcela neopodstatněnou.S klidným srdcem se nemůzeme spokojit ani s ptáky, kteří ráno vylétávají a večer se vracejí na pevninu nebo na rodné ostrovy. Ověřit tento blud se pokusil dobrovolný trosečník Alain Bombard, vyzbrojený na svém gumovém nafukovacím člunu kromě síťky na plankton a lisu na ovoce (vytlačoval jím z ryb pitnou vodu) i brozurkou pro námořníky a vsechny nad mořem i na moři přepravované vojáky. Shrnovala prý staleté zkusenosti o zvycích, obyčejích a chování přímořského ptactva.

Čtenář se v ní zejména dozvěděl, v jaké vzdálenosti se ten či onen druh můze nejdále vyskytovat od pevniny, a ovsem i řadu dalsích rad a pokynů. Ukázalo se vsak, ze brozurka nemá ani cenu papíru, na němz byla vytistěna. Mořstí ptáci vseho druhu překonávají obrovské vzdálenosti a z jejich klikatého letu můze námořník (nebo trosečník) leda usoudit, ze by někde poblíz mohly být ryby. Nic víc.

Orientace podle létajících ryb je, to se rozumí, naprostý nesmysl. Vymrsťují se nad hladinu jen v nejvyssí nouzi, kdyz unikají útoku zlaka nebo delfína. V těchto "havarijních situacích" rozhodně nemají čas ani náladu utíkat podle kompasu nebo rovnou k nejblizsímu břehu. Ostatně trpce zklamala i tahitská pověra o rybkách nanue, zijících prý výhradně v mělkých lagunách korálových atolů nebo v jejich bezprostředním sousedství. Nanue byly uloveny i na sirém moři, tisíce kilometrů od nejblizsího břehu.

Právě tak nespolehlivou pomůckou je směr větrů a větsinou jím určovaný směr vln. Pravda, na mnoha místech oceánu vanou poměrně pravidelné větry, zhruba například od severu na jih, jenze toto "zhruba" znamená, ze chvíli vanou od severovýchodu na jihozápad, chvíli od severozápadu na jihovýchod a chvíli se vselijak točí, takze o přesné orientaci a navigaci nemůze být ani řeči. A pokud jde o mořské proudy, pomáhají leda vorům, jakým byl slavný Heyerdahlův Kon-Tiki. Pro skutečné, odhodlané mořeplavce v rychlých plachetnicích nebo veslových lodích nemají valný význam. Je jich ostatně přílis málo, nez aby byly v případě naléhavé potřeby vzdycky ochotně a bystře po ruce.

Obzvlástě nepříjemně působí domněnka o "sestém smyslu"

mořeplavců čili o jakýchsi jejich záhadných a vědeckými prostředky nepostizitelných schopnostech. Dnes uz se nepovazuje za dobrý mrav mluvit o "sestém smyslu" ani u postovních holubů a včel, zejména od té doby, kdy byla pokusy prokázána nebo aspoň téměř prokázána orientace řady suchozemských a patrně i mořských zvířat (zelv) podle výsky slunečního oblouku. Rozhodně se nezdá, ze by mořeplavci zasluhovali mensí ohled nez holubi.

Zbývají uz jen metody skutečné, tedy astronomické, navigace. I tady je ovsem v moudrých knihách řada háčků.

"Řídit se podle Slunce, Měsíce a hvězd" je sice ohromně sikovné a naprosto správné, dělají to tak vsichni námořníci od Krystofa Kolumba přes kapitána Nema az k velitelům moderních velkolodí s atomovými reaktory v trupu, jenze tenhle návod je trochu přílis vseobecný a nic nevysvětluje. Podobá se anekdotě, jak nejlépe chytit lva: lapnout dva lvy a jednoho z nich pustit.

Jestě nedůvěryhodnějsí je "sledování některých hvězd, které vedou k cíli". Obloha se, jak známo, zdánlivě otáčí, takze chudák sledující "nějakou známou hvězdu" by brzy dostal závrať: ovsem s výjimkou Polárky, ukazující na severní polokouli vzdy sever. Jenze ta by ho přivedla nevyhnutelně. k severnímu pólu. Ne - tenhle způsob navigace sice odpustíme osudem pronásledovanému Mikulási z Wolkerovy Balady o námořníku ("Mikulás k hvězdě pohlízí, loď za ní poustí v let.," atd.), do vázných úvah ho vsak raději zaplétat nebudeme.

A tak nezbývá nez se podívat, jak vlastně orientace na sirém moři vypadá v praxi. Představoval jsem si ji odjakziva tak trochu podle Vernových Dvaceti tisíc mil pod mořem: vousatý, nemluvný kapitán Nemo vystoupí zachmuřen na palubu, zamíří přístroj s několika hejblaty na Slunce a vzápětí zanese s uspokojením do mapy dalsí bod, kam az zázračný Nautilus dopluL Jenze ono to není tak jednoduché. Zjistit přesnou polohu lodi i na sirém moři - coz je zřejmý a první předpoklad úspěsné plavby ať uz s kompasem, nebo bez něho - vyzaduje vlastnictví alespoň tří nezbytných věcí:

1. astronomické ročenky pro právě probíhající rok;

2. přesných hodin, nejlépe lodního chronometru;

3. sextantu nebo jiného přístroje umozňujícího měření úhlů Neobejdeme se ovsem bez počasí, které dovolí potřebná ne beská tělesa vidět a zaměřit. Tato poslední podmínka bývala az do vynálezu rádiových vln a radiogoniometrického určování polohy lodí a letadel zdrojem neustálého zlobení a četných nestěstí.

Nejprve musí kapitán zjistit, kde loď právě je. Její poloha jako ostatně poloha kazdého místa na zeměkouli, je určena zeměpisnou sířkou a délkou. Zeměpisnou sířku označujeme řeckým písmenem (fí), délku řeckým písmenem X (lambda] O severní sířce mluvíme jako o sířce kladné ( + ), o jizní jako o záporné ( -). Stejně označujeme délku: východní je kladné (+), západní záporná (-). Sířku počítáme podle rovnobězek od rovníku k póla, tj. od 0" do 90°, délku od poledníku v Greenwichi na východ a na západ od 0° do 180°.

A teď uz, jak se to skutečně dělá.

Pro zjistění zeměpisné sířky slouzí v ideálním případě [na severní polokouli) jako záměrný bod Polárka, vlastně bod poblíz Polárky - ale nebudeme zacházet do podrobností. Jistě víte, ze Polárka stojí na obloze nepohnutě jako čep, kolem něhoz se zdánlivě otáčí klenba oblohy. Na severní točně je Polárka v nadhlavníku, na rovníku právě na obzoru. Zkrátka: výska světového pólu se rovná zeměpisné sířce, takze stojí-lí např. v Praze světový severní nebeský pól 50° 5" (padesát stupňů a pět vteřin) nad obzorem, je také 50° 5" zeměpisnou sířkou Prahy.

Tento úhel změří kapitán sextantem, sikovným přístrojem, nazvaným tak proto, ze jeho stupnice zaujímá sestinu ,kruhu, U oktantů je to osmina, u kvadrantů čtvrtina. Nejslozitějsí cirkumzenitál umozňuje měřit v rozsahu 360°. Princip vsech těchto přístrojů, a větsinou i jejich konstrukční zásady, jsou shodné: dovolují měřit úhly (výsky) nebeských těles (při pobřezní navigaci i úhly horizontální) prostým překrytím dvou obrazů, jednoho přímého v malém dalekohledu a druhého odrazeného systémem zrcadel. Tím je měření ukončeno. Zbývá jen odečíst naměřený úhel.

Ne vzdy je ovsem Polárka viditelná. Námořní předpisy ostatně nařizují kapitánovi zjistit jakýmkoli způsobem, astronomickým měřením nebo radiogoniometricky, polohu lodi alespoň dvakrát za 24 hodiny. K určení tzv. "poziční linie", tj. dráhy lodi mezi oběma polohami, slouzí kompas a log - některý z mnoha přístrojů rozličných systémů, jimiz je mozné zjisťovat rychlost lodi. Společným vyuzitím kompasu a logu je mozno pro kratsí časové úseky poměrně spolehlivě zaznamenat směr a délku plavební dráhy lodi.

Aby splnil předpis a nemusel cekat na noc, obrátí se kapitán (kapitána uvádím pro zjednodusení, obvykle se určováním polohy lodi musí zabývat některý z mladsích důstojníků, kapitán Nemo byl čestnou výjimkou) o radu ke Slunci. Vrcholí v poledne - coz je logické - v kazdé zeměpisné sířce v jiné výsce nad horizontem. Kromě sextantu potřebuje ovsem kapitán I astronomickou ročenku, udávající příslusné zeměpisné sířky ke zjistěným úhlům. Chronometr můze zatím postrádat - jde totiz o místní poledne, kdy je Slunce na obloze nejvýse, a to lze při neznámé poloze lodi zjistit jen několikerým opětovným měřením výsky Slunce. Největsí změřený úhel je záznam poledního vrcholení Slunce na obloze.

Předpokládejme například, ze kapitán tak nebo onak naměřil 51° 10' severní sířky.

Tento údaj samotný ovsem nestačí. Rovnobězky jsou pořádně rozměrnými kruznicemi a loď můze být na kterémkoli z jejich bodů. Coz obvykle vede, jak známe z Vernových Dětí kapitána Granta, nucených objízdět celý svět, ke strapácím a rozličným nepříjemnostem. Je třeba určit jestě délku západní nebo východní, tj. západně nebo východně od nultého poledníku, procházejícího hvězdárnou (přesně řečeno podélně půlícího tubus tzv. pasázního dalekohledu) v Greenwichi u Londýna.

K tomu uz kapitán potřebuje chronometr, přesné hodiny. Popud k vyrobení přesných hodin se zrodil teprve tehdy, kdyz se člověk stále častěji vydával na siré oceány a kdyz astronomové mořeplavcům poradili: nejpraktičtějsím způsobem určení polohy lodi v zeměpisné délce je porovnání úhlu, pod kterým je vidět nějaké astronomické těleso, s úhlem, který je znám ve stejném okamziku v určitém jiném daném místě. Tehdy bylo určeno, aby tímto místem byl právě Greenwich, kdysi nejlépe vybavená hvězdárna "vládkyně moří" Británie.

Vypadá to sice trochu slozitě, ale praxe je poměrně jednoduchá. V okamziku, kdy pro zeměpisnou polohu lodi Slunce vrcholí, tedy v okamziku místního poledne, odečte kapitán čas na chronometru, nařízeném podle greenwichského času. Předpokládejme, ze chronometr ukazuje právě 15 hodin a 11 minut. V Greenwichi je pozdějsí hodina, loď je tedy v místech, kde vychází Slunce později, tedy na západ od nultého poledníku. Teď uz si kapitán, znalý astronomické navigace a učební látky základní devítileté skoly, hladce vypočítá polohu: za 24 hodiny [přiblizně) oběhne Slunce (zdánlivě) vsech 360 poledníků. Cesta od jednoho ke druhému poledníku tedy trvá

24 hodiny

čili čtyři minuty. Tři hodiny a jedenáct minut rozdílu představuje 47 3/4 krát čtyři minuty. Loď je tedy na 47. stupni a 45 minutách západní délky.

Teprve pak sáhne konečně kapitán po mapě - budou to patrně nejpouzívanějsí námořní anglické mapy British Admirality Charts, nazývané podle modré barvy podkladu "blue charts'' - a v sítí poledníků a rovnobězek nalezne a měkkou tuzkou (aby bylo mozno záznam vymazat) označí polohu lodi: v severní částí Atlantiku půl dne cesty od Newfoundlandu. Je to dobré, večeřet se bude v přístavu!

Skoda ze se nemůzeme podrobněji zabývat chronometrem a vůbec vývojem přístrojů pro získávání časových informací od slunečních, svícnových, přesýpacích nebo vodních hodin přes mechanické stroje na měření času az k neuvěřitelně přesným krystalovým a atomovým hodinám, umozňujícím měřit čas s daleko větsí přesností nez ostatní fyzikální veličiny, ačkoli je jeho vnitřní podstata pro člověka dosud opředena nepochopitelností. Zpřesňovat časomíru zjisťováním časových intervalů rotace Země a prováděním oprav podle jejich nepravidelnosti je totiz úkolem a odedávnou snahou astronomie. Ale snad i k tomu jednou dojdeme.

-V této kapitole, řekněme ryze námořnické, vsak nelze vypustit alespoň vzpomínku na jednu jedinou nepatrnou epizodu z tisíciletých dějin časomíry.

Bylo to v prvé polovině XVIII. století. Světový obchod na vsech mořích se rozvíjel, rejdaři spoustěli na moře nové a nové obchodní koráby, oceány křizovaly mohutné řadové lodi s mnoha a mnoha desítkami děl. Jen s navigací to stále nebylo valné. pro dobrého kapitána nebylo zádnou ostudou, minul-li místo pozadovaného přistání az o 160 kilometrů a dokončil-li pak poslední úsek plavby za pomoci pobřezní navigace a námořních příruček, tzv. "sailing directions", vydávaných uz tenkrát vsemi námořními státy a obsahujících víceméně přesné popisy vsech pobřezí a význačných znaků na nich. Velikost této "přípustné chyby" je názornou ukázkou, jak velmi naléhavá byla otázka přesného měření času, umozňujícího i přesnou navigaci.

V roce 1740 vypsala proto britská královská vláda vpravdě královskou odměnu 20 000 liber sterlingů tomu, kdo vyrobí jakékoli zařízení umozňující určit zeměpisnou délku s přesností 30 obloukových minut, coz se rovná nepřesnosti v poloze o 55

km nebo, při pouzití právě popsaného srovnání místního poledne s greenwichským časem, odchylce lodních hodin nejvýs o dvě minuty. Odměna měla být vyplacena, dorazí-li loď pouzívající nového zařízení s pozadovanou přesností z Anglie do některého přístavu v Západní Indii. Cesta tehdy trvala plných pět měsíců a po celou dobu nebylo mozno (rozhlasové časové signály tenkrát přirozeně jestě neexistovaly) opravit chod chronometru, nařízeného před vyplutím lodi. Řečeno dnesní terminologií pouzívanou pro vyjádření přesnosti časoměrů pozadovala britská vláda stabilitu lepsí nez 1:100 000. Na svou dobu mimořádně náročný pozadavek byl vsak přesto plněn. Odměnu obdrzel - ovsem po dlouhých letech trapného handrkování - John Harrison, zcela nevzdělaný tesař z Yorkshiru. Jeho námořní chronometr se na konci pětiměsíční plavby letech 1761-1762 odchýlil od greenwichského času o jednu minutu a 53 vteřin.

Stroj byl vzornou ukázkou dokonalé řemeslné práce a Harrisonovým celozivotním dílem. Ačkoli vznikl před více nez 200lety (a mnozí z nás mají posetilé sklony povazovat vsechno dávno i nedávno minulé za beznadějně zastaralé a primitivní) byl na úrovni dnesních středně dobrých, krystalem řízených elektronických hodin, pouzívaných az donedávna hvězdárnami. Pro porovnání: teprve před několika málo lety byly vyrobeny náramkové hodinky řízené ladičkovým elektronickým oscilátorem a opěvované jako nejpřesnějsí časoměr své kategorie. Vykazují nepřesnost asi jednu minutu za měsíc, tedy stabilitu 2,3:100 000. Negramotný tesař před dvěma sty lety dosáhl tedy více nez dvojnásobné přesnosti. Na tom nic nemění skutečnost, ze jsme dnes díky přechodu od mechanických k atomickým časoměrům dosáhli přesnosti řádově mnohonásobně vyssí Například francouzské atomické hodiny firmy. CSF pracují s přesností 10exp-11 pro oblast kratsích a středně dlouhých časových intervalů. Principem je vyuzití tzv. stabilizovaného přestupu mezi dvěma úrovněmi molekulární energie v parách alkalického kovu a rubidia, tedy něco, nad čím by asi trpělivý a zručný tesař Harrison nechápavě vrtěl hlavou. Tyto hodinky, vázící asi 6 kg při celkovém objemu 6 dm3, se za tisíc let smějí předejít nebo zpozdit nejvýs o jednu jedinou vteřinu.

O váze a objemu nepadla zmínka náhodou - atomové hodiny totiz pravidelně cestují kolem světa. Praha byla pojata jako "zastávka" do tohoto experimentu roku 1967 - ve dnech 28. a 29. září se uskutečnilo srovnání nasich základních hodin v Ústavu radiotechniky a elektroniky ČSAV v Praze s atomovými cesiovými hodinami americké firmy Hewlett Packard, Palo Alto, Kalifornie. Přesný čas základních hodin navstíveného státu - jimiz jsou řízeny rozhlasové časové signály - je upraven s přesností jedné mikrosekundy (0,000001 vteřiny), aby se dosáhlo časové jednotnosti. Kromě toho byly díky "putování" atomových hodin získány velmi důlezité údaje o rychlosti síření rádiových vln.

Velkou pomocí námořníkům se brzy nato staly hvězdářské ročenky, vydávané pod názvem "nautické kalendáře" (efemeridy) pro potřeby námořní navigace. Zastaly úlohu, kterou dnes na lodích, vesměs vybavených alespoň rozhlasovým přijímačem, převzaly časové signály: umoznily totiz zjistit přesný čas, i kdyz chronometr zlobil nebo se dokonce - coz byl neodpustitelný hřích - zastavil. Kalendář obsahoval přesné časové údaje, kdy se na obloze odehraje nějaký význačný jev, například zákryty hvězd Měsícem, vzdálenost Měsíce od jasných hvězd v různých hodinách (tu lze také změřit sextantem), zatmění Jupiterových měsíců apod. - to vse podle greenwichského času. Kapitán se základním astronomickým vzděláním mohl pak znovu a velmi přesně chronometr seřídit. Astronomie zkrátka odevzdala lidstvu opět jeden velmi praktický dar.

-Nautický kalendář ostatně vychází, navzdory radiogoniometrii, rozhlasovým signálům a dalsím vymozenostem, dodnes. Trochu z tradice, trochu ze skutečné potřeby. Jsou v něm uvedeny vsechny údaje potřebné pro astronomická pozorování Slunce, Měsíce, planet a asi padesáti nejjasnějsích hvězd. A jestě - skoro se to ostýchám napsat- krásné barevné inzeráty navigačních přístrojů a posledních novinek v námořní sluzbě. Také proto má Browns Nautical Almanach, jak se nejznámějsí ročenka jmenuje, odběr spolehlivě zajistěn. Konečně patří do lodního inventáře - samozřejmě - i kompas, umozňující určit a udrzovat pozadovaný kurs lodi. To vse jsem se tedy dozvěděl, nez jsem mohl pokračovat cestě za navigací mořeplaveckých národů. Moc nadějně to nevypadalo. Féničané nebo Vikingové sotva měli hvězdářské ročenky a chronometry, 1 kdyz snad mohli mít

nějaký prostý nástroj slouzící k měření úhlů; vzdyť uz Hipparchos a Ptolemaios měřili polohy hvězd na svou dobu obdivuhodně přesně. A měli ovsem i příslusné astronomické znalosti. Začal jsem Vikingy, obdivovanými mořeplavci, kteří na svých "drakkarech", dračích lodích, pluli například ze severního Norska, Holohalandu, kolem celé Evropy az do Konstantinopole (říkali jí Miklagaard] nebo přes Island do Grónska.

Byl jsem náramně zklamán. Tito lamzelezové se totiz drzeli břehů jako klísťata a na volné moře vyplouvali jen velmi, velmi neradi. Kazdá taková cesta, ať uz dobrovolná, nebo nedobrovolná, za bouře znamenala pro ně riskovat holý zivot. Důkazů o tom je celá řada - jen umět hledat. Postačí zalis-tovat ve slavné knize Snorri Sturlusona (1178-1241) Heimskringla. Olafs saga ins helga - Sága o svatém Olafovi.

Svatý Olaf byl norským králem, bojovníkem, jak zákon káze, a hrdlořezem, jakého ani na divousy bohatá Skandinávie tak hned neviděla. Na stará kolena se stal křesťanem, ale teprve tehdy, kdyz jeho světská moc zanikla. Padl roku 1030 stár toliko 35 let a roku 1164 byl prohlásen za svatého. Zmínili jsme se o jeho smrti v kapitole o chronologii Jezísova ukřizování.

Heimskringla se - jak jinak? - na mnoha místech zabývá přepravou krále Olafa a jeho bojovníků po moři:

. Zamířili s loďmi na východ podél břehů a nejprve připlut/ do Dánska.;

. Král Olaf pokračoval v plavbě dále na východ podle svédských břehů.;

. Plul jizním směrem podél jutských břehů.;

. Potom plul král Olaf na jih k Frisku a zakotvil za bouřlivého počasí před kinnlinským pobřezím., (coz bylo asi dost nebezpečné);

. Král Olaf zamířil nyní na východ podél země.

A tak dále a tak dále.

Podobných výroků bychom nasli v 251 kapitolách knihy velmi mnoho. Docela stejné plavecké informace poskytují i dalsí ságy, slavná Edda i historické prameny.

Koneckonců o tom svědčí i dnes nejpřijímanějsí názor o původu samotného slova "viking". Je to slovo nepochybně severské; franské kroniky nazývají totiz Vikingy Normany, anglosaské Dani, Němci jim říkali "Ascomanni" (jasanoví muzi - asi podle materiálu, z něhoz byly postaveny drakkary), Irové "Lochlannach", Finové "Ruotsi" a konečně Arabové, usídlení tenkrát ve Spanělsku, "majdus" - pohanstí čarodějové.

Název "viking" je nejspíse odvozen od kmene "vík", označujícího zátoku nebo fjord. Dalsí moznosti odvození, např. od "víg" (boj, bitva), "V,ík" (název kraje při Oslofjordu), "wic" (staroanglicky tábor), nebo dokonce "wikan" (tuleň), byly historicky pozorně zvázeny a zamítnuty.

Nezdá se, ze by se seve-rstí bojovníci, povazující se (převázně neprávem) za výkvět cti, statečnosti a vůbec vsech zádoucích vlastností, nazývali slovem, které je obsahově podobné českému "zákeřník", tedy ten, kdo číhá za keřem - a podle toho "viking", kdo číhá na svou oběť v zátoce. Daleko spíse lze název "viking" přirovnat k českým slovům "lesák", "horal", "skalák" atp. Zkrátka člověk vydávající se podél pobřezí do zátok a fjordů.

Jiným jazykovým důkazem naseho tvrzení je jméno jedné ze tří zemí, odkud Vikingové pocházeli - vedle Dánska a Svédska: Norsko. Srovnávejme s anglickým "Norway" a německým "Norwegen" - coz obojí znamená "Severní cesta"; jsme v tu ránu doma. U kolébky názvu vikingské země byla dlouhá obchodní námořní trasa podél norského pobřezí, odkud byly odedávna z Dalekého severu dovázeny do trzního města Skiringssalu a dál na jih tulení kůze, mrozí kly a různé kozesiny. Název trasy pobřezní plavby se pak přenesl na celou zemi. Vikingové nikdy nebyli mořeplaveckým lidem. Neznali mapy, neměřili patrně výsku hvězd, a byla-li jasná noc, dovedli podle Polárky určit toliko světové strany. Nic víc.

To je nezvratná skutečnost, kterou nepřímo - a jistě nevolky - potvrzují zejména němečtí autoři, usilující za Hitlerovy vlády o nalezení samostatné germánské "nordické" astronomie, jejíz vývoj byl prý znemozněn křesťanstvím. Příkladem za vsechny je téměř osmisetstránková kniha O. S. Reutera, která vysla v Mnichově roku 1934. Přes veskeré úctyhodné autorovo úsilí se skutečný výsledek dá shrnout několika větami: Reuter nalezl jednoho jediného "nordického" hvězdáře, chuďase a pohana Oddi Helgassona zvaného "Hvězdný Oddi". Zil u jarla Thorda na Islandu a byl to, jak dosvědčují kroniky, "nevelký pracovník", plnící své rybářské povinnosti u ostrova Flatey jen liknavě a neobratně. Z pozorování "Hvězdného Oddiho" se za-[chovala toliko dvě sdělení, týkající se jednak změny výsky poledního Slunce od zimního k letnímu slunovratu, jednak změny místa, kde Slunce průběhem roku zapadá a vychází. Oddi pouzíval svéráznou úhlovou jednotku "půlkolo", tj. poloměr slunečního kotouče.

To je nejen trochu málo - to je ve srovnání s astronomií některých starověkých {!) národů takřka nic. O úrovni "nordické" astronomie svědčí například i zpráva o cestě Nikolase pozdějsího opata v Munkathvera na severním Islandě, roku 1150 do Palestiny. Opat, který se jisté volky nevolky nevyhnul mnohým cestám po moři, povazoval za jednu z největsích senzaci, jiz bylo nutno sdělit krajanům, prostou a vsem mořeplavcům dokonale známou skutečnost, ze totiz v Palestině stojí Polárka na obloze značně níze nez na Islandu. Nenapadlo ho nic lepsího nez popsat její výsku takto:

Lehnete-li si v Palestině na záda, skrčíte koleno a polozíte na ně pěst se vztyčeným palcem, bude hvězda, nastojte, právě nad ním.

A do třetice, a tentokráte ne o nevolnících a o biskupech, ale o nejslavnějsím z Vikingů, proslulém plavci Leifovi, "sťastném synu" Rudého Erika, zakladatele grónských kolonií. Pustil se kolem roku 1000 za objevy nových, pohostinnějsích pobřezí z Grónska na jih a objevil Severní Ameriku. Kraje, kolem kterých plul, nazval Marklandem (to byl patrně Labrador] a Vinlandern. Podle knihy Flatev to byla. země s větsími lososy nez kdekoli jinde. s půdou tak úrodnou, ze nebylo třeba ukládat seno na zimu. v mírné zimě vadla tráva jen málo. Den a noc v zimě jsou si zde rovnějsí nez v Grónsku nebo na Islandu. Nejkratsího dne, 21. prosince, stálo Slunce při snídani i při svačině (tzn. asi v 16.30 hod.) na obloze. Kromě tohoto poněkud kuchyňského pozorování určil Leif azimut vycházejícího a zapadajícího Slunce, tzv. eykstatt a dagmalstatt. Tím byl jeho veskerý astronomický zájem vyčerpán. Dokázali-li astronomové z těchto nadmíru skromných údajů odhadnout místo Leifova přistání někde mezi zeměpisnými sířkami Bostonu a New Yorku, není to zásluha vynikajících navigačních á hvězdářských znalostí neklidného jarla.

Poslední rána.vsak teprve čekala. Dozvěděl jsem se, ze hlavním navigačním nástrojem kormidelníků vikingskýeh lodí byla. sběračka. Ano, sběračka s dlouhou rukojetí, pomocí níz kormidelník ochutnával moře a z jeho slanosti usuzoval, zda se drakkar přiblízil k ústí velké řeky, proti jejímuz toku by bylo mozno provést pěknou loupeznickou výpravu do nic netusícího vnitrozemí. Podle chuti prý bylo dokonce mozno rozeznat, o jakou řeku jde. Dnesní Vltavu by takový mořský kostéř poznal zcela určitě.

Zkrátka a dobře: pachtění za původní "nordickou" astronomií jako podmínkou a předpokladem námořní navigace a tím mořeplavby na sirých oceánech je zbytečnou, marnou námahou. Nalezneme to, čemu opatrní a nedůvěřiví misionáři, působící např. u Laponců jestě v 18. století, říkali "astronomia diabolica", "ďábelská astronomie", začátky hvězdářství, vlastní kazdému přírodnímu národu. Germáni se v astronomii opozdili proti Babyloňanům, Egypťanům, Řekům o celá dlouhá tisíciletí, a málo pomohla snaha napravit tuto skutečnost prohlasováním hvězdářů polských (Koperník), slovenských (Jan Marek Marci), italských či anglických (Herschel) prostě za. Němce. Odvrátil jsem se tedy od Vikingů, kteří mne tak krutě zklamali, a pokusil se o stěstí u Féničanů. Pohořel jsem stejně, i. kdyz z jiných důvodů. Vsechny vědomosti o jejich plaveckém umění uz dávno odnesl čas tak důkladně, ze se dnes dohadujeme i o původních fénických názvech souhvězdí a o základní úrovní jejich astronomie. Ze musela být značná, není pochyb. Vzdyť právě Féničané razili obchodní mořské cesty, jichz po pádu Kartága vyuzívali Římané. A jak! Podle Plinia Starsího činil obchodní obrat Říma s Indií, Arábií a Čínou [!) sto miliónů sesterciů ročně - naprostou větsinou na zenskou parádu -, coz představuje přinejmensím několik miliard dnesních korun. Nepřímým důkazem je koneckonců i jméno nejvyssího fénického boha Esmúna, znamenající zároveň Polárku. Féničané zřejmě ovládali základy mořeplaveckého umění včetně navigace uz tehdy, kdyz za Ramesse III. pronikly do Asie "mořské národy", obyvatelé Řecka a Egejských ostrovů, prchající před tlakem stěhování válečnických Dórů. Tyto "mořské národy", znalé mořeplavby, rozlozily mocnou řísi Chetitů a zmocnily se území Nahariny, Amoru, Kypru a Kilikie, nez byly Ramessem III. porazeny ve dvou bitvách v Asii a při ústí Nilu, kam se jim podařilo proniknout. Nepatrnou epizodou tohoto vření zachvacujícího obrovská území byla i. trojská válka.

Skoda. Co dělat?

Málem bych se byl vzdal dalsího úsilí, kdyby se mi náhodou nedostalo do ruky několik zajímavých knih o Polynésanech, znamenitých mořeplavcích, překonávajících na sirokém Tichém oceánu obrovské cesty k drobným, v moři ztraceným ostrůvkům. Polynésie zaujímá oblast tvaru obrovského trojúhelníku, obráceného vrcholem, Velikonočními ostrovy, k 3 760 km vzdálené Jizní Americe, s jizním úhlem základny na Novém Zélandu a severním na Havajském souostroví. Je čtyřikrát větsí nez Evropa, lezí v oceáně, jehoz plocha přesahuje plochu vsech pevnin dohromady - ale největsí polynéský ostrov, Nový Zéland, Je velký sotva jako Československo a větsina ostatních má rozlohu pouhých stovek nebo desítek čtverečních kilometrů O nesmírných vzdálenostech, které bezpečně a velmi často Polynésané překonávali, poskytne snad představu i toto: přímá lodní linka mezi Filipínami a Peru měří přesně. 25 000 km. Polynésané pouzívali při svých cestách znamenitá plavidla, dvojité kánoe typu katamaránu nebo kánoe s vahadlem, obojí impozantních rozměrů, průměrně 18 az 24, podle pověstí i 30 a více metrů dlouhé. Jako důkaz z dávných dob se zachovaly pouze dva kamenné podstavce v posvátném háji poblíze přístavu Kawhia na Novém Zélandu, kde byla ulozena proslulá kánoe Tainui po slavné plavbě do střední Polynésie roku 1350. Podle vzdálenosti podstavců musela být dlouhá nejméně 25 metrů. Pro srovnání: drakkary Vikingů měřily od přídě ke kormidlu obvykle asi 16 metrů, jen výjimečně kolem 20 metrů, jak nám umozňují soudit nálezy lodí v severských mohylách, a to lodí zřejmě obzvlástě nádherných a slavných. Loď z Tune je 20 metrů dlouhá, z Gokstadtu 23 metry a nejznámějsí (i nejkrásnějsí) z Osebergu asi 21 metrů. Pro nasi úvahu je obzvlástě zajímavé a příznačné, ze první dvě plavidla nebyla loďmi v pravém slova smyslu, ale čluny: neměla totiz střední kýl, jen ploché plaňkové dno. Nemohla proto při protivětru - ba ani při větru z boku - pouzívat plachty. Archeologové jsou zajedno, ze prosté válečné nebo obchodní lodi Vikingů byly jestě daleko mensí.

Uvnitř ostrovních skupin slouzily Polynésanům k dopravě i rybolovu vory. Snáze se vyráběly.

Nic nevadí, ze jsme si jako vzorek pro úvahy o navigaci starých mořeplavců vybrali ostrovní národ z druhé polokoule Země. Základní znalosti, a základní znalosti mořeplavby nejsou výjimkou, získávají vsechny národy podobnými, jen místními podmínkami ovlivněnými cestami a dosahují také velmi podobných výsledků, aniz proto musíme pokukovat např. po bájné Atlantidě a po vzájemném spojení kontinentů, které prý kdysi vsemocní Atlantiďané zprostředkovali.

Skvělé mořeplavecké úspěchy Polynésanů jsou podlozeny dlouhým, neúnavným úsilím. Mají výborné mapy, podobající se sice vzhledem i materiálem spíse kobercům utkaným z různě zbarvených kokosových vláken, zachycují vsak velmi přesně nejen polohu ostrovů a ostrovních skupin, ale i mořské proudy a obvyklé směry pasátů. Polynésané zřídili dokonce jakési námořní skoly na Karolínách v Mogemogu, v Uleai, v Poluatu a na Marshallových ostrovech, kde se vyučovalo i základům astronomie. Vyznají se výborně v souhvězdích a určují podle nich světové strany - jejich kompasová růzice má sestnáct hlavních směrů právě tak jako kompasy nejmodernějsích lodí. Polárka jim určuje sever, Jizní kříz jih. Východozápadní směr udrzují podle řady souhvězdí se známými dobami východů a západů.

Tyto znalosti nebyly vyhrazeny jen odborníkům-astronomům nebo námořníkům, byly majetkem vsech Polynésanů. Tak například stvořitelský zpěv Kumulipo z Havaje, důvěrně známý uz dětem, vypráví o zavěsování hvězd "ve čtrnácté éře". Vyjmenovává a umísťuje na obloze 81, slovy jedenaosmdesát hvězd. A teď ruku na srdce: kolik jednotlivých hvězd dovedete na obloze pojmenovat vy? Polárku - to je samozřejmé. Snad Sí-rius, Algol, Aldebaran, Betelgeuse, Rigel, připusťme, ze poznáte podle stálého a nechvějícího se světla některé planety (velkomyslně je na chvíli zařadíme mezi hvězdy) - Venusi, Mars, Jupiter, Saturn. To je pořád vseho vsudy jen devět nebeských těles - právě devítina znalostí kazdého polynéského kluka. Pravda, jasné nebe nad Tichým oceánem má jistě svou zásluhu, ale i tak.

Astronomická výuka mladých adeptů mořeplavby byla v Polynésii velmi zajímavá. Měli i názorné pomůcky: otáčivé tabule, kde čep označoval Polárku a kukuřičná zrna hvězdy. Tak sipřístí lodivodi vstěpovali obraz hvězdného nebe do paměti. Učitelé-astronomové se jmenovali "pallauu" a své vědomostí, sdělované pod přísahou mlčenlivosti, brali jako hluboké tajemství do hrobu. O astronomických vědomostech a zejména o hlubokém proniknutí těchto znalostí svědčí i skutečnost, ze polynéské měsíce nemají jména podle charakteristických přírodních dějů, jako například u nás, ale podle souhvězdí v tu dobu před východem Slunce vycházejících nebo po jeho západu klesajících za obzor. A o tom, ze je polynéská astronomie jaksepatří stará, mozná starsí, nezli si vůbec dovedeme představit, svědčí obtíze s identifikací starých polynéských názvů souhvězdí a hvězd. Jedno souhvězdí jménem Peseylam nemohlo být dosud zařazeno. Polynésané sami připoustějí, ze z oblohy zmizelo, ačkoli je jejich dávní předkové přesně a nepochybně pozorovali. Toto souhvězdí se podobalo otevřené ruce, jejímiz prsty byly hvězdy. Podle tradice lezelo v pradávných dobách mezi Orionem a Krkavcem. Dnes po něm není ani stopy.

Mohli bychom samozřejmě tyto zprávy odmítnout jako pouhé legendy, zkreslené pohádky - jenze tutéz zvěst nám zachovaly i starobabylónské klínopisy. Vzhledem k rychlosti, lépe řečeno ke zdlouhavosti zdánlivého vzájemného posunu hvězd na Obloze, je taková změna téměř vyloučená v době, od jejíhoz počátku bylo lidstvo podle nasich představ schopno zaznamenat a podrzet ve společenské paměti polohu hvězd. Tvary souhvězdí se opravdu zvolna mění, bez mimořádně přesných měření lze vsak tuto změnu prostým okem pozorovat teprve po dlouhých desetitisíciletích. Co tedy pozorovali starobabylónstí a polynéstí hvězdáři? Několik zároveň vzplanuvsích nov? Nebo spíse jasné hvězdy, které se naopak na krátký čas změnily v novy a pak rychle pohasly? Či snad jde tradice zpráv o souhvězdí Peseylam tak hluboko do minulosti, jak se dosud nikdo neodvázil ani pomyslet? Nechci poustět z uzdy fantazii, ale právě v Polynésii jsou podmínky pro zachování ústních tradic lepsí nez kdekoli jinde na světě. Rarotongské rodokmeny například obsahují dnes az 92 generací k předkovi Tu-te-kangi-mramovi, coz znamená nejméně do doby kolem roku 450 př. n. 1. Na Markézách zachovává ústní podání rodové posloupnosti přes propast 150 generací az k Otci-obloze Rangi-matuovi, tedy asi do roku 2000 před n, 1.. To vse jsou ovsem jenom dohady. Vysvětlení nemáme.

Jestě větsí záhadou je vsak skutečnost, ze není ani stopy po jakýchkoli polynéských navigačních přístrojích, případně astronomických nástrojích. Z nezbytných pomůcek mořeplavby jsme nalezli jen tkané kokosové mapy a "kompas", vlastně dokonalou znalost určování světových stran podle hvězd nebo Slunce. Ze je tento "kompas" dostatečný (a při stále jasné obloze Polynésanů ho lze pouzít téměř vzdy), svědčí koneckonců - ačkoli na druhé straně světa - i určování půdorysu základny egyptských pyramid podle čtyř světových stran. Dělo se přirozeně bez kompasu, astronomickými metodami, a jeho nepřesnost nepřesahuje obvykle několik úhlových vteřin, coz by byl i pro moderního architekta docela slusný výkon. A to jestě, jak dokázal např. nás vědec doc. dr. Zába, lze tuto nepřesnost připsat spíse na účet posunů zemské osy, její tzv. precese, nez aa účet egyptských inzenýrů.

Sextant, chronometr nebo nějaké jiné přístroje s podobnou navigační funkcí v Polynésii chybí.

Podivné! Ze bychom přece jen museli uvěřit v sestý smysl? Ne. Zachovejme zatím klid a buďme trpěliví.

Několik autorů, mezi nimi i velmi originální a v některých názorech az přílis samorostlý Eric de Bisschop (jeho kniha Polynéská záhada vysla i v českém překladu], se zabývalo záhadami navigace "Vikingů Tichého oceánu". Právě Bisschop, vycházeje z vlastních zkusenosti plavby na polynéských kánoích i ze starých domorodých bájí o "plavbě k Plejádám" nebo o "plavbě k Aldebaranu", dospěl k domněnce, ze domorodci sledovali, která souhvězdí nad nimi vrcholí, a podle nich odhadovali dosazenou zeměpisnou sířku. Snazili se vzdy dostat na návětrnou stranu cílového ostrova, ať uz to znamenalo na západ, nebo na východ, a po dosazení příslusné zeměpisné sířky se "po rovnobězce" vydávali přímo na východ nebo na západ k vytčenému přístavu, případně, jak píse Bisschop, "podle citu" opravili kurs v poslední fázi cesty.

Eric de Bisschop pro svá tvrzení neuvádí doklady, Musel jsem se tedy volky nevolky vydat na jejich lov sám.Nebylo to sice snadné, ale nebylo to ani bez výsledků. Seznámil jsem se například s legendárním havajským námořníkem Ru, jenz prohlásil: Vidím, ze se v údolích tísní lidé a ze se brzy budou tlačit i v horských krajinách. Vybral jsem na obloze hvězdu. Pod tou hvězdou je země, kde najdeme pokojný domov.

Plavci Ru se jeho přání splnilo, snad díky prosebné písni:

O Tangaroo v nezměrném prostoru,

rozezeň mraky denní,

rozezeň mraky noční,

aby Ru mohl hledět na hvězdy nebe

a plout za nimi do země svých přání!

A tak kapitán Ru nalezl vytouzený atol, ostrov Aitutaki.

Takových bájí a pověstí je v Polynésii mnoho - namátkou jmenujme pověst o jiném hrdinovi Kama-hua-lelem, který "plul k severu pod Pásem Orionu" (coz je polynéské souhvězdí], nebo nejslavnějsího muze starých polynéských bájí Hawai'i-loa, jenz veden bájným navigátorem Makalťi, tedy Plejádami, nalezl v jejích směru a ve směru Jupitera (havajsky Iao) a Aldebarahu Havajské souostroví.

Teoreticky to vypadá velmi pěkně - coz Eric de Bisschop dobře věděl. Souhlasí i astronomické údaje: Plejády totiz vrcholí asi na 24° s. s., Aldebaran na 16° 30' s. s., takze zamířil-li hrdina Hawai'i-lo mezi ně, opravdu nalezl správnou zeměpisnou sířku Havajského souostroví lezícího mezi 18° 30' a 22° 30' s. s.

Havajské souostroví je ovsem náramně veliké - Polynésané se vsak vydávají na cesty i k nepatrným ostrůvkům, ztraceným na nekonečné hladině sirého oceánu. Chyba v odhadu přesného nadhlavníku, na kymácivé loďce přirozená a pochopitelná, a ke vsemu při odhadování polohy celých souhvězdí, nikoli jednotlivých hvězd, by se nevyhnutelně změnila v tragédii. Při omylu o 10° - coz je asi tak nejmensí předpokládaná chyba - by mořeplavci minuli cíl o 600 mil. Při chybě pouhého jednoho stupně o 60 mil. I to by stačilo, aby ostrov zůstal hluboko pod obzorem, tak daleko, ze by nepomohl ani mořeplavecký fortel bystrookých domorodců; totiz sledovat barvu oblohy. Nad mělkými lagunami atolů prý měla lehounce nazelenalý nádech, který Polynésané rozeznávali uz z dálky.

Ne, tohle se mi nezdá.

Bisschop snesl řadu dobrých a pádných argumentů pro své tvrzení, ze Polynésané určovali pouze zeměpisnou sířku cílového ostrova. Délku ostrova nacházeli zkusmo, podle zkusenosti, a vzdy plavbou takovým směrem, aby bylo zcela jisté, ze je cíl na západ nebo na východ od nich. Tomu pomáhala jednak dokonalá orientace podle hvězd, jednak vyuzíváni poměrně stálých mořských proudů, zejména 9 000 mořských mil (asi třetinu obvodu Země] dlouhého a mocného protiproudu od nejjiznějsího filipínského ostrova Mindanaa az ke Galapágám, tedy od západu k východu, proti pasátním větrům. Proudů vyuzívali Polynésané i při plavbách do Ameriky. Vydali se vzdy přímo k jihu, az asi na 40° jizní sířky, kde vanou stálé a silné západní větry. Kdyz je donesly ke břehům Jizní Ameriky, postaral se uz o dalsí "transport" Humboldtův proud podél břehu k severu, k Peru. Odtud ulehčovaly zpáteční cestu východní pasáty i proudy, kterých vyuzil např. i slavný vor Kon-Tiki. Eric de Bisschop podnikl po vorech cestu oběma směry, aby přesvědčil vsechny své protivníky. Slabina jeho vývodů je vsak předevsím v tom, jakým způsobem Polynésané zeměpisnou sířku určovali, jaká tedy vlastně byla jejich navigace.

A přece je řesení obsazeno v knize samotného Bisschopa. Jeho pýcha a zejména nechuť uznat jakoukoli cizí autoritu a poslechnout jakékoli rady mu zabránily povsimnout si jej blíze a vytvořit první uzavřenou a nespornou teorii navigace Polyné-sanů. Právě tyto vlastnosti ostatně přispěly k ukončení Bisscho-pova zivota ve věku 68 let na útesech atolu Rakahanga po nesťastné cestě plachetního voru Tahiti-Nui. Bisschop s hrůznou osudovostí vyplnil předpověď svého zivotopisce Frangoise de Pierrfena z roku 1938:

Erikova zivotní hvězda září nad Markézami. Uz od svého nejútlejsího mládí ví, ze jeho pravým domovem je Tichý oceán a ze tam jej zavede jednoho dne nit jeho osudu, předurčeného sudičkami. V očekávání tohoto vzdáleného okamziku stráví čas řadou dobrodruzství a odvázných podniků daleko od místa, kde desátá rovnobězka přetíná stý čtyřicátý poledník. To je vsak místo, kde se rozhodne o jeho osudu.A vskutku. O Bisschopově osudu rozhodl 30. srpen 1958 na přesně předpovězené zeměpisné sířce, na desáté rovnobězce. Jen místo poledníku stého čtyřicátého protíná atol Rakahanga poledník stý sedesátý - ale Eric o poledníky tak jako tak mnoho nedbal.

Bisschopovo lpění na osobitých teoriích prohlasujících jakékoli přístroje za zhola zbytečné pro domorodce szité s mořem způsobilo, ze přehlédl (a s ním, pokud je mi známo, vsichni badatelé) i nápadnou zvlástnost z Raivave v souostroví Tubuai, Jizních ostrovech. Polynésti národopisci tam objevili zvlástní "naběračky na jídlo" na rukojeti, podobné drzadlu pádla, na jejichz druhém konci je jakási prodlouzená miska. Nález vzbudil vseobecný podiv a rozpaky - ve staré polynéské kultuře, pouzívající k přípravě pokrmů výhradně zemních pecí, byl totiz takový nástroj zhola zbytečný a neúčelný. Protoze se vsak nějaké vysvětlení, buď jak buď, vzdycky nalézt musí,.nalezlo se i tentokrát: dřevěné naběračky prý vznikly na Raivave teprve po příchodu Evropanů. Domorodcům se zkrátka "zalíbila" naběračka nějakého lodního kuchaře a začali ji podle svého napodobovat.

Vysvětlení je ovsem nejen dokonale mylné, ale přímo posetilé. Nevsímá si podoby pádla - ta sama by měla autory přivést na správnou stopu -, nevsímá si ani daleko závaznějsího poznatku, ze polynéská kultura vytvořila v hmotné oblasti jen předměty nezbytné potřeby, sice s láskou a. péčí, třeba i bohatě zdobené, nikdy vsak zhola zbytečné. To, co je rozpačitě nazýváno "naběračkou na jídlo", je ve skutečnosti součástí lodního inventáře, starou známou "navigační pomůckou" vikingských komidelníků, zkrátka naběračkou na "ochutnávání moře" a tím na zjisťování blízkosti říčních ústí. Je logické, ze vznikla právě v souostroví bohatém řekami. Jistě se za nočních plaveb hodila nejen pro orientaci kormidelníka, ale i při vyhledávání vod vhodných pro některé druhy ryb, dávající přednost smísené slané a sladké vodě.

Naběračka ovsem není hledaným navigačním přístrojem, umozňujícím Polynésanům křizovat nekonečnou hladinu Tichého oceánu. Skutečná, vyhovující navigační pomůcka byla nalezena na Havajských ostrovech uz asi před sedesáti lety. Umozňovala s dostatečnou přesností měřit výsku Slunce a hvězd nad obzorem a dospět tak i bez chronometru a bez astronomické ročenky (jak víte) k uspokojivému nalezení zádané zeměpisné sířky. Zastoupila zkrátka sextant, od něhoz se lisila předem pevně nastavenými úhlovými hodnotami, odpovídajícími kulminačnim výskám Slunce, Polárky a případně dalsích hvězd pro cílové ostrovy. Objevil ji mladý důstojník amerického loďstva Rodman, pozdějsí admirál a ředitel světoznámé námořní revue Naval Proceedlngs.

Dlouho hledaným a konečně sťastně nalezeným přístrojem, bez něhoz si nedovedeme výbornou navigaci Polynésanů vysvětlit, byla. . kalebasa, obyčejná tykev.

Vlastně posvátná tykev, ačkoli na Havajských ostrovech, odkud přisla první zpráva, nebyla ničím jiným nez docela obyčejnou tykví se seříznutým vrchlíkem a s několika otvory vyvrtanými v přesně určených vzdálenostech od kraje. Tykev se naplnila vodou - a přístroj byl připraven k měření. Postačilo drzet kalebasu vodorovně, tak aby hladina na vsech stranách sahala právě k vyvrtaným otvorům a jedním z nich pozorovat přes okraj tykve např. Polárku. Jestlize se promítala těsně k okraji vodou naplněné kalebasy, byla (podle polohy otvoru) dosazena např. zeměpisná sířka 20°. Pak uz postačilo plout po větru, aby kánoe dorazila k cíli, k Havajským ostrovům. Podle potřeby a zamýsleného kursu mohly být ovsem tykve uzpůsobené pro měření různých úhlů.

Mísa s vodou slouzící místo vodováhy a udrzující přesně vodorovnou (sám název ukazuje na vznik této techniky) polohu je téměř tak stará jako samo stavebnictví. ]e prokázáno její pouzití staviteli Stonehenge, pohanských kamenných kruhů v Anglii a Francii, znali ji stavitelé pyramid a egyptských chrámů. Ani pouzití tykve v Polynésii není tedy ničím mimořádným.

V zájmu důkladného setření, jak říkávají kriminallsté, se vsak musíme zabývat i otázkou, zda vůbec na Havaji a v Polynésii roste tykev, schopná poslouzit navigačním účelům. Nuze - po této stránce je vsechno v pořádku Tykve jsou na Havajidoma. Slouzí k přípravě nejběznějsí potravy, těsta poi, které je tu na rozdíl od ostatních polynéských ostrovů ředěno vodou Vsude jinde je v polotuhém skupenství předkládáno na vhodných listech. Pouze na Havaji roste velká a pevná tykev Cur-cubita maxima, slouzící k výrobě nádob a schránek. Po celé Polynésii je pak rozsířena mensí tykev Lagenaria vulgaris. Obě tyto rostliny (právě tak jako sladké brambory) se dostaly do Polynésie z Ameriky na plavidlech prvních odvázných mořeplavců. Samotná semena tykví, nebo dokonce jemné oddenky sladkých brambor zádným jiným způsobem cestu překonat nemohly.

Rozsíření kulturních rostlin je ostatně jedním z hlavních argumentů pro plánovité osídlení celé Polynésie mořeplaveckým národem, který ovládl i siré pláně Tichého oceánu a byl schopen mnohokrát opakovat kolonizační plavby mezi nově objevenými ostrovy a souostrovími. Tato kolonizace začala nejpozději v 10. století n. 1., patrně vsak daleko dříve. Od západu se po celé Polynésii rozsířily moruse, poskytující kůru na zvlástním způsobem zpracované domorodé oděvy, chlebovník a banánovník. Z východu přisly dýně, tykve a sladké brambory [Ipomoea batatas), prokázané na Havaji jiz roku 1250 a na Novém Zélandě roku 1350. Tím je vyvrácena dalsí historická lez: ze totiz tyto plody "darovali" rozsáhlým oblastem Polynésie teprve spanělstí dobyvatelé při výzkumných cestách Tichým oceánem.

Národopisce objev kouzelné tykve mimořádně zaujal. Objasňoval - jak připoustí sám Bisschop - řadu dosud nejasných polynéských legend a pohádek. A co nejdůlezitějsího: vysvětloval konečně, jakými záhadnými prostředky byla umozněna námořní navigace nejen poměrně nedávných obyvatel Polynésie, ale i prastarých mořeplaveckých národů, křizujících od nepaměti Indický a snad i Tichý oceán daleko od pevnin a ostrovů.

Zpráv o takových cestách je dost a dost. Nacházíme stále nové důkazy, ze Kolumbus nebyl nejen prvním, ale ani druhým, ba snad ani desátým, kdo vstoupil na půdu Nového světa, i kdyz jej ovsem teprve jeho výprava otevřela Evropě. Čínstí mořeplavci patrně kolonizovali pobřezí Kalifornie uz v polovině 5. století, po nich dosáhli amerických břehů Polynésané, od východu přicházeli, nemluvě o Vikinzích, portugalstí plavci, Ir Ari Marson, spanělstí misionáři a nejspíse i Baskové na rybářských výpravách - to vse mezi 6. a 10. stoletím n. 1. Větsinu stop těchto návstěv smazali, bohuzel, negramotní Pizarrovi kořistníci.

Problematikou dávných, předhistorických mořeplavců se například zabývá i zeměpisec a astrolog Jurij Řesetov. Ve svých knihách dokazuje výsledky radioizotopových analýz, ze se první člověk v Austrálii objevil teprve před 18 000 lety, ačkoli pozemní spojení Austrálie s Asií bylo přerváno uz před nejméně 70 milióny let. Znamená to tedy - Řesetov snesl na podporu svého tvrzení mnoho argumentů -, ze národy osídlující indický subkontinent a celou jihovýchodní Asii se pustily do dalekých mořeplaveckých cest jiz asi 18-20 000 let před. n. L, zatímco osídlení středomořských ostrovů, samozřejmě s výjimkou Sicílie, datujeme přiblizně teprve do třetího tisíciletí před n. l., v krajním případě do tisíciletí sestého, kdy se patrně objevili první lidé na Krétě. Západnějsí ostrovy, Sardinie, Korsika, Malta a ostatní, si na první obyvatele jestě pár tisíc let počkaly. Je tedy výkon tichomořských, a z nich zejména polynéských odvázlivců hoden nejvyssího uznání. Jejich mořeplavecké umění zároveň představuje sám počátek lidských výbojů směřujících k ovládnutí a osídlení celého povrchu nasí planety navzdory nejváznějsí přirozené překázce, oceánu.

Řesetov tvrdí, ze praobyvatelé pobřezí Indického oceánu na vorech a katamaránech - od 3. tisíciletí před n. 1. dokonce uz na řádných korábech pro stovky členů posádky - pravidelně navstěvovali jizní Arábii, Madagaskar, východní Afriku, na druhé straně oceánu pak Ameriku. Nepříznivé proudy, jimiz argumentují protivníci teorií o dlouhých mořeplavbách za dávných věků, tehdy patrně neexistovaly. Za posledních dvacet tisíc let se směr tichomořských proudů nejméně třikrát změnil, jak prokázalo studium naplavenin na dně Tichého oceánu. Rozhodující úlohu při mořeplavbě plachetními loděmi ostatně

hrají pravidelné větry, pasáty, vanoucí od pólu k rovníku a odchylující se vlivem zemské rotace a částečně i klimatických podmínek (tedy faktorů, jez se za poslední tisíciletí patrně přílis nezměnily) na jizní polokouli (az k 5° s. s.) k severozápadu, na severní polokouli (od 10° s. s.) k jihozápadu a západu. Mezi těmito pásmy je klidněji. Mořeplavci jistě brzy nalezli i "zpáteční vlak": mezi 40° a 60° jizní sířky vanou poměrně stálé větry právě opačným směrem - k Jizní Americe a k Shetlandům.

Tykev byla pro tyto mořeplavce geniální pomůckou a velnu pravděpodobně i nejhlubsím, nejobezřetněji střezeným tajemstvím pánů "profesorů astronomie", pallauu. Bylo by ostatně) svrchovaně podivné a v dějinách astronomie naprosto bezpříkladné, kdyby Polynésané za dlouhá staletí, ba tisíciletí podrobného sledování hvězd a planet nevyvinuli nějaký třeba jednoduchý přístroj umozňující měření úhlů a tím výsky nebeských těles.

Polynésané se zkrátka orientovali a mozná ze v méně civilizovaných oblastech své nesmírné "siré vlasti" dodnes orientují na siroké hladině oceánu velmi podobně jako postovní holubi. Tento názor - ovsem pouze o holubech, bez přirovnání holubů k Polynésanům - vyslovil poprvé Angličan F. V. T. Mathews. Tvrdí, ze se postovní holubi orientují podle oblouku opisovaného Sluncem na obloze a svou výskou označujícího zeměpisnou sířku. Holub prý zná tvar a výsku oblouku ze svého domova. Postačí mu třeba jen několik minut slunečního svitu, jen trhlina v mracích, aby si "doplnil" oblouk celý. Je-li nizsí, nez jaký zná, letí proti němu, na nasí polokouli tedy k jihu. tak dlouho, az se shodne se sluneční dráhou nad domovským holubníkem. V opačném případě letí od přílis vysokého slunečního oblouku na sever.

Z astronomického hlediska není podstatný rozdíl mezi orientací podle Slunce a podle Polárky. Způsob určení zeměpisné sířky je, jak víme, týz. Jako pomůcka slouzila Polynésanům kalebasa, holubům velmi dokonalý orgán vnitřního ucha, tzv. "labyrint", umozňující i za letu absolutně přesné udrzení vodorovné polohy hlavy, podobně jako hladina vody v polynéské kalebase. Holub má - podle Matthewse - dokonce jestě něco

víc nez Polynésané: chronometr. Ano, doslova tak. Podobně jako leckterý člověk má prý i holub jakési "vnitřní hodinky", časový smysl umozňující mu zjistit, zda se Slunce v úrovni dosazené správné zeměpisné sířky "opozďuje" nebo "předbíhá" a podle toho se vydat po vyhledané rovnobězce na východ nebo na západ. Zní to hodně fantasticky, ovsem jen na první pohled. Ve skutečnosti má velmi přesné vědomí času mnoho lidí. Názorným Kladem je obtízné přizpůsobení sportovců nucených odletět na soutěz nebo zápas hodně daleko, kde je místní čas o několik, třeba az dvanáct hodin posunut oproti nasemu. Obvykle se ob-tíze vysvětlují jen poruseným spánkem, jakýmsi "spánkovým dluhem"; skutečnost je vsak podstatně slozitějsí. Přenesením člověka do jiného místního času je narusena celá řada rytmických pochodů v těle, podléhajících "časovým hodinkám", které volky nevolky kazdý z nás nosí s sebou. Ostatně sám Matthews prokázal svou teorii velmi přesvědčivým pokusem: umělým osvětlováním a pozvolnou změnou zivotního rytmu zkoumaných holubů a spačků se mu podařilo "pokazit" jejich časový smysl. Jestlize "opozdil" jejich vnitřní čas o sest hodin, letěli k domovskému holubníku nebo domovské budce chybným směrem, vzdy s 90° odchylkou, coz přesně odpovídá omylu námořního kapitána, jehoz chronometr by se nesťastným říze-ním osudu zpozďoval o stejnou dobu.

Nelze snad ani vyloučit, ze Polynésané kromě tykve měli i jakýsi svůj "vnitřní chronometr", zbystřený tisíci léty naléhavé potřeby, nezkazený civilizací. Snad mohli určovat polohu na moři nejen měřením úhlů, ale i jakousi podvědomou náhrazkou časoměru, tedy v zeměpisné sířce i délce. Eric de Bisschop nepopíral "vnitřní chronometr". Vůbec se o něm nezmiňuje a patrně ho ani nenapadlo o něm uvazovat. Zato popíral - posvátnou tykev. Podle něho nikdy neexistovala, prohlásení admirála Rodmana je čiročirým podfukem a vsechny vědecké práce kolem toho-to způsobu měření pustou blamází. Své tvrzení, jako vzdy rozhodné a nepřipoustějící námitky, zalozil na dvou hlavních argumentech.1. sám měl jiný názor - a to de Bisschopovi obvykle stačilo;

2. starý, penzionovaný ředitel Muzeo Berenice Pauahi Bishopové v Honolulu (podobnost jmen je náhodná) mu svěřil, ze "kouzelá tykev" patřící údajně králi Kalakauaovi, na niz se Rodman odvolával, ve skutečnosti zádné otvory neměla, a nemohla tedy jako sextant slouzit. Ředitel o tomto námětu korespondoval s admirálem Rodmanem - admirál se vsak tvrdě ohradil a korespondenci ukončil. Od té doby, tvrdí Bisschop, se o posvátné kalebase na Havajských ostrovech mlčí. Je tabu, čili, jak se říká v místním nářečí, kapu.

Ale přesto. Cozpak postačí výpověď jediného staříka zvrátit nejen celou řadu úvah a tvrzení muze, jehoz čestnost by měla být mimo vsí pochybnost, ale i jediné logické vysvětlení námořní navigace tichomořských Vikingů - Polynésanů? Cozpak není nejen mozné, ale dokonce velmi pravděpodobné, ze by se páni profesoři pallauu co nejdříve a co nejlépe postarali, aby jejich přísně střezené tajemství z muzea zmizelo a aby "kouzelná" tykev byla nahrazena docela obyčejnou "nekouzelnou" tykví? A jakými asi prostředky, u vsech vsudy, vyměřili své dokonalé a přesné námořní mapy? A jak je mozné, ze ani po dlouhých tisíciletích pozorování hvězd nedosli k vynálezu nějaké třeba primitivní úhloměrné pomůcky? Lze si vůbec představit, ze jejich plavby byly po celé věky, az do osvojení si draze vykoupených zkuseností o směrech větrů a o proudech, v 99 % případů sebevrazdou hladem a zízní na nepředstavitelně obrovských pustinách oceánu?

To vsechno jsou sice argumenty, bohuzel vesměs argumenty nepřímé. Bylo nutné nalézt jestě nesporný přímý důkaz. Počátky i sama podstata plaveckého umění Polynésanů jsou vsak jednak zahaleny hustým serem minulosti, jednak pro Evropany nepřístupné přinejmensím stejně jako nejposvátnějsí místa v Mekce. A Honolulu je, buď jak buď, trochu z ruky.

Nakonec se i to podařilo.

Nalezl jsem ověřené zprávy, ze na velkých kánoích podnikajících dálné plavby byli zvlástní "navigační důstojníci" a ze těmito navigátory byli vzdy knězí.

Na první pohled je to překvapující. Přečtete-li si jestě jednou

několik výňatků polynéských zpěvů umístěných do čela kapitoly, budete patrně souhlasit, ze tihle mládenci rozhodně spoléhali víc sami na sebe, na svou odvahu a na své zkusenosti nez na přízeň bohů. Ti nepotřebovali nikoho, aby za ně skemral a nebeských "příslusných míst". Jenze polynéstí "lodní kaplani" nebyli tak docela obyčejní. Byli, jak praví původní prameny, "zkusení v námořních věcech".

Celá Polynésie byla rozdělena do dvou církevních oblastí, dnes bychom řekli do dvou diecézí. První se jmenovala Ao-tea, Svět světla, druhá Ao-uri, Svět tmy. Kazdá z oblastí měla své vlastní kněze, kteří se pravidelně scházeli v Opoy v chrámu Taputapuatea k poradám.

Co se na těchto "koncilech" dělo, tězko říci - víme vsak (dalo pořádnou práci vsechno tohle zjistit), jak pracovali "navigační důstojníci".

Podle své funkce vedli kánoe k cíli - samozřejmě. Předpokládáme-li, ze zeměpisnou sířku měřili pomocí tykve, stězí by jejich počínání uniklo v nepatrném prostoru kánoe pozornosti, o rozměrné dýni ani nemluvě. Tajemství by bylo velmi brzo prozrazeno a stalo by se obecným majetkem. Teď vsak přijde objev geniální myslenky námořních farářů Světa světla i tmy: knězí zároveň zajisťovali zvlástními kouzly příznivé větry. Hlavní světové strany, haveinga, nazývali Polynésané podle větrů vanoucích z té či oné strany větrné růzice otvory v obzoru. Při dlouhých námořních cestách byly otvory s nepříznivými větry knězem obrazně ucpány za pomoci boha větrů, jehoz jméno bylo Raka. Volný zůstal jen jeden otvor, jímz pronikal obzvlástě příznivý vítr.

Čím asi byl znázorněn v čarodějné pomůcce "navigačních důstojníků" velký oceán Kiwy, obklopující nesmírným kruhem celý svět? Inu, dýní naplněnou vodou, s otvory pro příznivé i nepříznivé větry kolem seříznutého okraje. Kněz ucpal kolíčky vsechny otvory az na jeden - totiz ten, který umozňoval změřit zeměpisnou sířku celého ostrova. Manipulace s dýní byla posádkou kánoe jistě pozorována s posvátnou úctou jako kouzelnické vystoupení.

Nikoho nenapadlo, ze kněz nečaruje, ale měří výsku Polárky nad obzorem. Zádný z "navigačních důstojníků" přirozeně tajemství neprozradil. Byl by bláhově podřízl větev, na níz sám seděl.

Teprve teď jsem měl právo uzívat a vychutnávat malé uspokojení, ze vsetečnost přece jen vedla k nějakému výsledku, Přesto vsak mi nedala odpočinout vtíravé (a dalsí vsetečná) myslenka: jestlize se "kouzelná kalebasa" tak skvěle osvědčila Polynésanům, nebylo by nejen mozné, ale dokonce přirozené nalézt něco podobného i u jiných národů? Zejména na takové úrovni mořeplavby, jakou prosli stateční Vikingové jizních moří?

Mozná ze odpověď je někde přímo před očima. Mozné ze tento jednoduchý a svou jednoduchostí geniální přístroj nepozorujeme prostě proto, ze nás ani nenapadlo jej hledat. Mozná ze se historie utajené polynéské tykve opakovala nebo předcházela i v jiných koutech světa.

Důkaz o tom by byl konečným, posledním potvrzením správnosti nasich úvah. Co dělat? Vydal jsem se za ním.

Nebudu vás unavovat podrobnostmi předlouhého a klikatého hledání. Trvalo řadu let. Čas od času jsem získal nový výstřizek, výpisek, malou, nehotovou myslenku. Nakonec jsem dosel

- ke kompasu. Ano, ke kompasu, dalsímu základnímu navigačnímu přístroji mořeplavců, umozňujícímu po určení polohy lodi zvolit a udrzovat správný kurs k cíli.

Neobávejte se - nebudu plést páté přes deváté a nebudu zatahovat kompas do nasí úvahy zbytečně. Omezíme se i nadále pouze na hledání základní navigační pomůcky umozňující nalézt zvolenou zeměpisnou sířku. Kompas byl doplňkem - bez určení polohy lodi by tak jako tak mořeplavcům mnoho nepomohl. Světové strany ostatně určovaly přírodní národy odedávna podle hvězd, Slunce a řady dalsích přírodních jevů

- kompas jim tedy mohl poslouzit jako pohodlné ulehčení při udrzování kursu.

Charakteristické je, ze se zájem o hvězdnou oblohu a o určování světových stran podle ní neprojevuje jen u mořeplaveckých, ale i u vnitrozemských národů obývajících nedohledné stepi a poustě, pro poutníka stejně nebezpečné jako oceány. Není náhodou, ze právě arabská astronomie dosáhla vynikající úrovně a v době své slávy neskonale předčila astronomii evropskou. Mohu ostatně důlezitost astronomické orientace například v Mongolsku z vlastní zkusenosti jen a jen potvrdit; podařilo se mi tam při hledání starotureckého památníku pár desítek kilometrů od Ulánbátaru zabloudit i s mongolským soférem gaziku a ztratit se v nesčetných vlnách stepních pahorků jako uprostřed oceánu. Nebýt sťastné náhody, ze jsme narazili na "člun" zdaleka viditelná bílé Jurty, obývané hrozně milým pastevcem-aratem [a hrozně zlými psími bestiemi), kdoví jak by vsechno dopadlo.

Základní abecedu astronomické navigace nemusíme proto hledat jen u námořních, mořeplaveckých národů. I hluboko ve vnitrozemí narazíme mnohdy na ledacos zajímavého, a nemusí to být právě kompas, pro suchozemce jestě postradatelnějsí nez pro námořníka.

A přece se o kompasu píse jako o prvním a základním plaveckém přístroji. Podivné!

Zachovala se řada zpráv, ze se s kompasem vydávali na moře plavci uz dávno před Amalfiho vynálezem roku 1302. Roku 863 prý ho pouzívali Normané, v italské básni z roku 1190 se o něm autor zmiňuje jako o pomůcce Italů. Řekové a Zidé nazývali magnetovec, přirozeně magnetický nerost, "kalamitah", slovem odvozeným od třtiny (kalamos), protoze jej upevňovali na kousek plovoucí třtiny, aby se mohl v misce s vodou snadno otáčet. Féničané prý kompas také dobře znali; na přídích jejich lodí bývala upevněna soska bohyně Astarté, drzící v jedné ruce kříz a druhou ukazující cestu - a kříz prý představoval kompas, vlastně tyčinku magnetovce upevněnou napříč přes třtinový plovák. Magik Abaras prý s sebou ustavičně nosil "průvodní třtinu", kterou mu věnoval Pythagoras, aby se jí, podle Hérodota, řídil ve vsech nesnázích své dlouhé cesty. A dál: legenda o Héraklovi vypráví, ze byl kdysi tak zmozen slunečním zárem, az mu trochu povolily nervy a on obrátil svůj proslulý luk proti Slunci. Bůh Foibos měl smysl pro odvahu a sportovního ducha. Daroval Héraklovi zlatou čísi, aby se s ní plavil přes oceán. Podle Pisandera zapůjčil Héraklovi tuto čísi sám Okeános, a do třetice Lukian tvrdí, ze to byla vlastně moř-ská lastura - v kazdém případě vsak kompas s plovoucí střel. kou. Hérakles bývá často zobrazován s pohárem (ačkoli nemáme důvod domnívat se, ze by byl nějak zvlásť rozmařile holdoval truňku); postava s jakousi mísou byla popsána i na rukojeti nozíku nalezeného v Dánsku a datovaného do počátku vikingské doby. Na starých tyrských mincích nacházíme často obraz lastury - coz ovsem můze být také vzpomínkou na doby, kdy musle byly platidlem - ve spojení s Héraklovými sloupy, střezícími podle pověsti za Gibraltarskou úzinou vstup do oceánu, ovinutými hadem.



[Tato kombinace je snad i původním vzorem značky amerického dolaru, dvakrát proskrtnutého velkého písmene S.)

O pouzívání kompasu v dávných dobách je opravdu řada záznamů a důkazů, byť i nepřímých. Tak například staří Britové nazývali (a obyvatelé Wallesu dodnes nazývají) lodlvoda "Ilywydd", coz značí i "rudnou zílu" nebo magnetovec", a lodivodovu mzdu "lodemenage" čili "mzdu za magnetovec". A to se nepoustíme az do Cíny, kde císař Wang-ti vlastnil kolem roku 2700 před n, 1, pohyblivou sosku otáčející se ustavičně s rukou napřazenou k jiznímu pólu, povazovanému Číňany za hlavní.

To vsechno sice souhlasí, ale nemýlíme se s křízem a pohárem?

Jsem si téměř jist, ze ano, ze vysvětlování symbolického poháru jako kompasu je novodobou, od základu spatnou myslenkou. Vzdyť přece hrnec (nebo lastura či číse nebo jakákoli nádoba), v němz podlouhlý kousek magnetovce na prkénku plaval, je na celém zařízení tím nejméně důlezitým. Srdcem kompasu byla, je a bude střelka. Sotva kdo viděl například knizní značku, obchodní společnost nebo klub jménem "Kompas" (to je velmi časté), jez by měly jako grafický znak místo střelky krabičku. Nic takového patrně neexistuje a neexistovalo ani v dávné minulosti; pohár, lastura nebo mísa jsou nejspíse zpodobněním daleko důlezitějsího navigačního přístroje - posvátné dýně, která na sebe brala podle vzniku v tom či onom koutě světa nejrůznějsí podobu. V Polynésii lze sehnat dýni snáze nez čísi nebo ,mísu. Ve Skandinávii tomu bylo právě naopak. To i ono vsak slouzilo naprosto stejným způsobem, a doufejme, k plné spokojenosti.

Nemáme dosud pro pouzívání "dýňového sextantu" skandinávskými plavci přímé důkazy - ledacos vsak přece jen svádí k zamyslení.

O pobřezní navigaci Vikingů jsme uz mluvili. Navíc lze v ságách zjistit, ze např. po plavbě z Norska na Island nebo zpět zůstávali severstí plavci větsinou dlouhé měsíce nebo dokonce celá léta na dvorech králů a jarlů jako vzácní a vítaní hosté, kteří dálnou plavbou více nez dostatečně prokázali zádoucí muzné vlastnosti. Pravda - severské národy byly odjakziva na moře i mořské cesty odkázány, jenze volily vzdy méně dobrodruzné trasy, při pobřezí, po řekách, a pokud to bylo mozné, dokonce - po sousi. Skaldové, severstí pěvci, az na vzácné výjimky nikdy nezpívají o "moři", o "oceánu", ale vzdy o "fjordu", tedy o pobřezním zálivu.

Docela jinak si vsak vedli královstí poslové a biskupové. Ti pluli např. mezi Islandem a Norskem třeba několikrát za rok, aniz by své výkony povazovali za hazard a za důkaz vzácné zmuzilosti. Proč? Znali snad něco, co bylo divokým jarlům, "mořským králům", neznámé? Znali tajemství námořní navigace, třeba jen v zeměpisné sířce? I to by pro dosazení Islandu a zpáteční cestu dokonale postačilo.

Stejně za vlasy přitazená se zdá symbolika kříze, vysvětlená příčným připevněním tyčinky magnetovce (nehledě na obtíznost opracování tohoto poměrně křehkého a drobivého nerostu) napříč přes stéblo třtiny. Kormidelník, pouzívající takového zařízení, by musel mít nervy ze zeleza. Při sebemensím posunutí tězistě tězké kovové tyčinky by se mu střelka prostě převrátila. Daleko logičtějsím, vlastně jedině logickým uspořádáním je u-pevnění magnetovce nikoli napříč, ale podél plováku. Věřím, ze tomu tak opravdu bylo a ze kříz, přesto pouzívaný jako plavecký symbol, představuje cosi docela jiného: Jakubovu hůl, druhý a patrně přinejmensím stejně starý přístroj, umozňující měření úhlů na obloze i v krajině. Věřím, ze Jakubovou holí - a ničím (jiným - byl kříz v ruce fénické Astarté i v majetku mága a jednoho z prvních turistů Abarase.O úctyhodném stáří takového nástroje, dvou dřev zkřízených ve tvaru kříze, písmena X nebo V a umozňujících zabezpečí okamzitou změřenou polohu nebeského tělesa, není pochyby Objevil se dokonce na "astronomickém kongresu" mayských hvězdářů v Copanu jako stavovský odznak jiz před 1500 lety Takové nástroje se zhotovovaly jednak jako pevné, nepřenosné jednak přenosné a v různých velikostech. To vse vyplývá z několika málo zachovaných rukopisů vysokých indiánských kultur, o nichz uz byla řec. Jako symbol křesťanství byl kříz přijat teprve ve 4. stol. n. 1.

Zkrátka věřím, ze znalost primitivních nautických přístrojů dovolujících určení zeměpisné sířky, ve spojení s "časovým smyslem" nebo alespoň zkuseností znající směr větrů a mořských proudů umoznily starým mořeplavcům dosazení vytčeného cíle.

Zbývá zodpovědět poslední otázku: proč vsude nacházíme zasifrované zprávy, jenom symbolické kresby, poháry, kříze - a nikde poněkud jasnějsí zobrazení celého přístroje?

Tohle je asi nejsnáze vysvětlitelné: protoze vsude byly znalosti navigace nejpřísnějsím tajemstvím, a to z nejrůznějsích důvodů. Mimo jiné i proto, ze muz schopný řídit loď oceánem byl stokrát cennějsí (a obvykle stokrát lépe odměňovaný] nez prostý veslař. Protoze dávní mořeplavci rozhodně nechtěli, aby se jim kdokoli pletl do kolonizování nebo olupování nově objevených ostrovů a pevnin. Protoze sama manipulace s pohárem nebo kalebasou se musela zdát vsem nezasvěcencům, kteří neabsolvovali polynéskou "astronomickou akademii" nebo nezískali své vědomosti jako nejcennějsí dědictví, naprosto záhadná nepochopitelná a kouzelná. I docela obyčejná tykev s několika dírami po obvodu byla - čarovná.

Lze si docela dobře představit, jak byly tyto navigační pomůcky v nejhlubsí tajnosti zhotovovány. K vyměřování polohy otvorů - nebo, coz by bylo techničtějsí, k úpravě výsky okrajů mísy - slouzily patrně sňůry natazené v příslusných úhlech Byl to nejobvyklejsí způsob starověkého vyměřování úhlů vůbec. Staří egyptstí stavitelé se řecky nazývali "harpedonaptaí" čili "ti, kteří vázou uzly na provaze", protoze dovedli přesně

konstruovat pravý úhel pomocí provazu, rozděleného uzly v poměru 3:4:5 nebo 5 : 12 : 13. Tohoto způsobu prokazatelně pouzívali i indičtí bráhmani při stavbě oltářů a slavný Pythagoras získal mozná podklady pro svou neméně slavnou [a dítkami skolou povinnými náramně neoblíbenou) Pythagorovou vetu právě zde. Různými rozměry délky provazů je mozné získat nekonečné mnozství úhlů, sevřených stranami vzniklých trojúhelníků. Myslím, ze toto bylo, daleko spíse nez jména hvězd a souhvězdí, tajemstvím polynéských hvězdářů i jejich evropských a asijských kolegů, kteří kladli základy dálným plavbám přístroji při veskeré důmyslnosti tak jednoduchými jako pouhopouhou - dýní.

Meteority trochu jinak a s otazníky

"Padla hvězda," zaseptala strázníková snivě.

"Nebe se čistí," podotkla paní Syrová.

"To jest pouze takové rčení," poučoval pan učitel Soltys,

"vlastně vsak značí to zkázu

některého ze vzdálených světů."

KAREL POLAČEK: DUM NA PŘEDMĚSTÍ

Vincek za křovím měl oči siroko otevřené.

Má-li se to stát, tak ať se utrhne třebas tamta.

a vybral si jednu jasnou a vysokou.

A najednou zrovna ta hvězda, kterou si vybral,

se zachvěla, pootočila se trochu kolem své osy,

pak se utrhla ze svého místa,

a protínajíc nebe zlatým plamenem, řítila se dolů.

A jak padala rychleji a rychleji,

rozhořela se az do bělava, syčela vzduchem

a na vteřinku rozsvítila lampu nad celým krajem.

JAN DRDA: MĚSTEČKO NA DLANI

Klesla hvězda s nebes výse, mrtvá hvězda, silný svit; padá v neskončené říse, padá věčně v věčný byt. Její pláč zní z hrobu vseho, strasný jekot, hrůzný kvil. Kdy dopadne konce svého? Nikde - nikde - zádný cíl.

KAREL HYNEK MÁCHA: MÁJ

Prohlasuji místopřísezně, vědom si následků, které by po zjistěni křivého svědectví následovaly, ze pan učitel Soltys, Vincek i nesťastný vypravěč Máje jsou v astronomii naprostými nezasvěcenci a ke vsemu i fantasty.

Zádný meteor, ani ten nejjasnějsí, převysující svým jasem na okamzik i Měsíc v úplňku, neznačí zkázu některého ze vzdálených světů. Chraň bůh! To se jen, pane učiteli, připletl do zemské atmosféry drobeček hmoty, prásek, spendlíková hlavička, krupička - a někdy ani to ne.

A ty, Vincku, jak si vůbec můzes myslet, ze by se nějaká hvězda, vzdálená od nás desítky, stovky nebo tisíce světelných let a (ačkoli to pozorujeme jen nejlepsími dalekohledy nebo porovnáváním snímků těchze úseků oblohy v časovém odstupu mnoha a mnoha let) uhánějící vesmírnou rychlostí, proti níz jsou tempa nasich raket zdravotní vycházkou ospalých hlemýzďů, mohla dát do takového běhu, aby za pár vteřin přelétla celou oblohou? Světlo, kterým se meteory rozhoří, nez se rozpadnou v prach, vydává daleko spíse - a více - rozzhavený, ionizovaný atmosférický obal meteoru nez samotný ubohoučký drobínek jeho hmoty.

Pokud jde o Máchova hrdinu - inu, měl o meteorech dost nevalné mínění. Musel by to být mimořádně zbabělý meteor, aby plakal, straslivě ječel a hrůzně kvílel právě v okamziku, kdy jeho "kariéra" vrcholí, kdy po dlouhém, lidským zivotem nezměřitelném putování mrazivým vesmírem az daleko za hranicemi nasí sluneční soustavy zazáří nádhernou iluminací, upoutá pozornost osamělých chodců a potěsí milence, kteří si zrovna něco hezkého přáli. Podle lidové pranostiky se jim to docela určitě vyplní.

Není ovsem sprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Meteory sice neječí, nevřískají a nehořekují, zato vsak mnoho pozorovatelů, a to nejen náhodných, ale i odborníků, sdruzených v meteorických sekcích astronomických společností, popisovalo při pádech obzvlástě pěkných létavic (coz je k pomilování krásný český výraz pro meteory, hlavně pro ty hodně jasné, nazývané bolidy] různé zvukové efekty, syčení, praskání a sumění.

Podle zdravého (téz selského) rozumu, který nás nastěstí nejčastěji a nejostudněji klame - zejména je-li nasí jedinou výzbrojí na cestě do říse vědy -, by mělo být něco takového naprosto vyloučeno; meteory nám totiz nelétají nad hlavou jako vlastovky a nemizí za sousedovou chalupou. Jsou trochu dále, z ruky. Dva sikovní němečtí studenti Brandes a Benzenberg uz roku 1798 prováděli systematická pozorování meteorů ze dvou poměrně vzdálených míst a po zjistění úhlu nazývaného paralaxa meteoru, promítnutím dráhy létavice na hvězdném pozadí z obou pozorovatelen, snadno vypočítali výsku, kde se meteory rozzíhají a kde hasnou.

Jmenovaní studenti zjistili - a moderní bádání nesčíslněkrát ověřilo -, ze "padající hvězdy" se rozzíhají asi ve výsce 100 km nad zemským povrchem, tedy v ionosféře. Pravda, vzduchovy obal Země je v této výsce pořádně řídký, pro nás je to takřka naprosté vzduchoprázdno, ale buď jak buď, s prvními atomy a molekulami atmosférických plynů se nás drobeček začne potýkat uz ve vzdálenosti asi 1000 km od Země. Tak daleko sahá zředěný atmosférický obal, Slovo "potýkáni není ovsem právě nejvýstiznějsí. I nejmensí meteorem s hmotou 1/1000 g, vázící tedy jeden jediný miligram, je 1 000 000 000 000 000 000krát objemnějsí a tězsí nez molekula kyslíku (mohl jsem napsat 1018 krát, ale s nulami to vypadá působivějsí ]; havárii tedy lze připodobnit k srázce tězkého tanku rozjetého plnou rychlostí s nejmensí bakterií. Ale mnoho psů zajícova smrt, stokrát nic umořilo osla a mnoho molekul znamená smrt meteoru. Nárazy a srázkami s molekulami plynů se zahřívá, drobí, rozprasuje. Ve výsce 90 nebo 70 km je konec krátké slávy. Zbude drobnohledný , meteorický prach, který prudké proudění svrchních vrstev atmosféry, dosahující podle údajů speciálních meteorologických druzic rychlosti i několik set km v hodině, rozprásí v pravém slova smyslu do vsech koutů světa.

Proč o tom písi? Prostě proto, ze ze vzdálenosti 100 kilometrů neslysíme za normálních okolností ani bubnovou palbu, natoz sum nepatrného drobečku zhavé hmoty prodírajícího se řídkým plynným obalem Země. A ze tedy - podle selského rozumu ovsem - zprávy o zvukových efektech při pádech létavic asi patří do říse bájí.

A vidíte - nepatří! Pravda, část jich můzeme určitě připsat na účet náhodných hluků a sumů v okolí, které pozorovatelé spojili se zářivým zjevem na obloze, snad i na účet omylu a autosugesce, ale ne vsechny. Mnoho pozorování je naprosto spolehlivých, dolozených magnetofonovými záznamy, a,co více; zvuk se ozývá současně s objevením létavic, ačkoli by měl dorazit k pozorovateli se zpozděním asi pěti minut.

Az dosud bylo navrzeno jediné trochu rozumné vysvětleni: indukce proudů blízkých zemi obzvlástě silně ionizovanou a tedy elektricky nabitou stopou, zůstávající za meteorem a zachycovanou i radiolokátory. Docela upřímně a mezi námi řečeno, moc se mi to nezdá; indukce na vzdálenost desítek kilometrů po průletu sotva viditelného drobečku. Nevím, nevím. Zkrátka - je to pěkný otazník. Snad čeká na vás.

Musíme ovsem poctivě připustit, ze jsme vypravěče Máchova Máje alespoň zčásti zbavili viny a ze mu ty ječící a kvílející hvězdy volky nevolky velkoryse odpoustíme. Vedle létavic brečících jsou ovsem i létavice slavné, i zákeřné.

Pokud jde o slávu: obzvlástě jeden meteorit (tak se totiz říká meteorům, které dopadnou az na Zemi) proslul, co hrdlo ráčí. Přinejmensím dá-li se sláva nejen Don Juanů, ale i meteoritů měřit počtem polibků. Dostal uz těch pus desítky a snad stovky miliónů, takze je líbáním celý vyhlazený a vylestěný.

Jmenuje se Handzár-el-asvad a je zasazen do severozápadního rohu nejposvátnějsí jeskyně vsech muslimů Káby, součásti Velké mesity v poutním městě Mekce.

Kába připomíná tvarem trochu nepovedenou krychli s třináctimetrovou základnou a se čtrnácti metry výsky. Vnitřní výzdoba odpovídá do písmene základní myslence muslimského vyznání: neokázalosti a prostotě, od nichz, jak dobře víte, arabstí velmozové se svými pohádkovými paláci z kamenného krajkoví a s orientálním přepychem velmi rychle a daleko utekli. Nitro Káby je prázdné, holé stěny pokrývají jen citáty z koránu, strop podepírají tři sloupy, o něz se prý kdysi denně opíral sám prorok Mohamed. Jedinou vskutku posvátnou relikvií je tu právě Handzár, přinesený z ráje osobně archandělem Gabrielem. Vznesený, rajský dar měl bohuzel háček: zářil tak oslnivě, ze kazdý poutník při pohledu na něj oslepl. Nastěstí tu byl jestě prorok Mohamed, který nad meteoritem usedavě a vytrvale plakal nad hříchy svých blizních. Kámen zkrápěný slzami poslusně zčernal.V posledních desetiletích hrozilo Handzáru zničení sice kuriózní, ale stejně jisté jako jeho mensímu příbuzenstvu rozprasujícímu se vysoko v atmosféře. Milióny vroucích polibku poutníků ze vsech koutů muslimského světa od Maroka az k Pákistánu, pro něz je setkání s Handzárem vyvrcholením celé dlouhé strapáce, stíraly a zmensovaly kámen stejně neúprosně jako srázky s molekulami plynů. Proti těm se ovsem nedá nic dělat, alespoň tak dlouho, dokud se na obězné dráhy nedostanou astronomy dávno vyzadované a projektované druzice, opatřené "sítěmi na motýly", lapající meteory uz v bezpečné vzdálenosti od nebezpečné atmosféry. S Handzárem lze ovsem, díky bohu, podniknout ledacos. A tak nechala saúdskoarabská vláda roku 1967 vyrobit proslavenými francouzskými sklárnami v Toul na speciální zakázku křisťálovou kopuli jeden metr vysokou a dvě tuny tězkou. Doufejme, ze Handzár spolehlivě ochrání před přílis vřelými projevy lásky. Zlé jazyky tvrdí, ze toto opatření horlivě podporovali i nemnozí místní lékaři a hygienikové, kazdým rokem ustaraní z epidemií, sířících se i tak dost povázlivě v hatěsnaném davu poutníků, třeba by si i vzájemně nevyměňoval kolonie bakterií polibky jednoho jediného kamínku.

Ze by lehkomyslný archanděl zapomněl obdařit svůj dar dezinfekčními schopnostmi?

Handzár je sice nejznámějsí, ale zdaleka ne nejstarsí nebo dokonce největsí meteorit ze vsech, jimz se podařilo zahrát si alespoň dočasně na pánbíčky. Jiz dávno, staletí před nasím letopočtem, bylo v antickém světě uctívání meteoritů poměrně obvyklým jevem.

Snad nejslavnějsím meteoritem antiky byl posvátný kámen chovaný původně v dnesní Sýrii, v emeské svatyni. Vseobecně se věřilo, ze v něm přebývá sám bůh Slunce Mithra, a obzvlástě tomu patrně věřil potomek veleknězského rodu, slouzícího od věků emeskému kameni, Elagabal, později nazývaný po Slunci Heliogabal (občanským skromným jménem ovsem Bassianus), povolaný navzdory svému proslavenému neřestnictví a patrně i sílenství na trůn římských císařů. Z vděčnosti k bozstvu, které mu pomohlo - vedle toho, ze Bassianus-Elagabal byl synovcem i předcházejícího císaře Caracally - k tak neočekávané a vítané kariéře, nařídil Heliogabal roku 218 n. l., aby byl meteorit se vsí parádou převezen do Říma a tam uctíván jako nové nejvyssí bozstvo celé veleříse.

Nutno přiznat, ze stařičká mramorová Kába i zbrusu nová křisťálová kupole, vnějsí znaky ctihodnosti Handzáru, beznadějně blednou před slávou doprovázející převoz emeského meteoritu. Nehledě ke slavnostnímu průvodu byl vůz tazen bílými koňmi se zlatým postrojem, meteorit sám byl zasazen do masivního zlata a ozdoben nejvzácnějsími drahokamy. Cesta, kterou se průvod ubíral, byla posypána zlatým prachem a při slavnostním uvedení nového římského boha do úřadu poslusně asistovali nejvyssí státní úředníci, ba i vysoké knězstvo degradovaných starých a osvědčených bohů.

Meteorit si rozhodně nemohl stězovat - prohloupil vsak Elagabal.

Smrtelná urázka tradičních římských bozstev a nábozenského cítění římského lidu (na coz často a krutě doplatili i netaktní, hádaví křesťané) spolu s neřestným zivotem výstředního vládce nakonec znechutily i otrlé pretoriány císařské osobní gardy. Heliogabal skončil krátkou a divokou vládu s dýkou v srdci. To byl dost obvyklý osud císařů v době počínajícího úpadku impéria a myslím, ze chudák meteorit nebyl v tomto případě hlavním viníkem.

Téměř stejně ctihodným jako emeský kámen je meteorit, jenz kdysi, patrně jiz velmi dávno, spadl ve Frýgii a byl tam po dlouhá století uctíván jako obraz bohyně Kybelé, matky bohů a ochránkyně plodnosti. Roku 204 před n. 1. jej přenesli do Říma. Ne náhodou, ani z rozmaru senátu. Pojila se k němu totiz pověst, ze vlastnictví posvátného kamene zajisťuje stálý a trvalý úspěch - a ten Římané právě tehdy potřebovali jako sůl. Potýkali se totiz v Itálii se střídavými úspěchy s Hannibalovým expedičním kartaginským vojskem, vyslaným proti Římu, a zároveň sami vyslali do nejistého afrického dobrodruzství výsadek 30 000 muzů. Neúspěch na kterémkoli z obou bojisť by byl znamenal ztrátu nenahraditelných legií a bezprostředně by ohrozil samu existenci Říma, Není proto divu, ze se obyvatelé Věčného města chytali kazdého stébla a pro jistotu zajeli i do Frýgie za protekcí bozského meteoritu.

Do třetice se do antického světa vydáme ne ledakams, ale k jednomu z obecně uznávaných divů světa, do chrámu bohyně Artemidy v Efesu. Starověký spisovatel Filón Byzantský, autor útlé knízečky O sedmi divech světa, jej povazuje za ". jediný příbytek bohů na zemi. Kdo ho jednou spatřil, přesvědčil se, ze nebe a země si tu vyměnily místa a ze svět nesmrtelných bohů se přestěhoval z nebe na zem."

Filón sice (jako mnozí jiní spisovatelé) psal o věcech, které Jaktěziv neviděl a které znal jenom z doslechu, ale tohle bychom mu celkem po jisté nezbytné dávce střízlivé úpravy věřili; Artemidin (Dianin) chrám, dokončený někdy koncem 5. století před n. l., se totiz stal architektonickou předlohou daleko později vystavěného aténského Parthenónu a římského Kapitolu. Vsak také zaujímal plochu obdélníku o stranách 110 a 55 metrů.

Efesos bylo město nadmíru bohaté, oplývající slavnými a znamenitými umělci. Řada jejich děl se zachovala, z mnohých zbyly jen názvy. Ale hlavní dílo, srdce chrámu a tím i celého Efesu, socha ochránkyně města, je kupodivu zahaleno hlubokým mlčením. Moderní bádání naznačují, ze slo patrně o meteorit snad zvlástního tyaru. Záznamy mluví o "kameni vyslaném z nebes". Efestí měli více nez jeden dobrý důvod neukazovat Sosku veřejnosti - mimo jiné a v neposlední radě i dobré příjmy, plynoucí efeským zlatníkům z prodeje a vývozu sosek Artemidy, vyráběných prý přesně podle nejsvětějsí, samotným nebem seslané podoby, coz nemohl nikdo kontrolovat. Titíz zlatníci také později způsobili značné starosti svatému Pavlovi kdyz se pokousel při své apostolské cestě obrátit efeské pohany na pravou křesťanskou víru. Podplatili dav, jenz zcela moderním způsobem celé hodiny přehlusoval kázání sv. Pavla skandováním hesla: "Velká, velká je efeská Artemis." Ja vidíte, prostředky praktické politiky se ani za dva tisíce let nezměnily. A jasnozřivějsími předvídatelný vývoj také ne.

Kdyz nové nábozenství konečně zvítězilo a zavedlo se, přeorientovali se zlatníci bystře a pohotově na sosky Panny Marie, která shodou okolností v Efesu zila a zemřela. Byl to záhy exportní artikl stejně, ne-li více zádaný jako zapomenutá Ar-tenis, takze včerejsí zuřiví demonstranti se teď "vrhali k nohám biskupů, objímajíce se slovy díků jejich kolena.", jak doslova poznamenává kronikář. A bylo po skandálech.

Podobných svatých a blahoslavených meteoritů bychom ovsem mohli uvést daleko více, pojednat o posvátném kameni, který se roku 1741 zřítil u Ogi v Japonsku a k němuz byla kazdoročně pořádána okázalá procesí, o indickém meteoritu, nad nímz byla vybudována svatyně a který byl natírán vonnými mastmi, nebo třeba o velkém meteoritu, jenz spadl roku 1296 v okolí klástera u Velkého Usťjugu, protoze jeho obyvatelé neodpustitelně polevili ve víře a nezásobovali uz mnichy dostatečným mnozstvím kvalitního zivobytí, jak se sluselo a patřilo. Meteorit měl prý původně do základů zničit hřísné město - jen díky obzvlástě usilovným a zázračným modlitbám narychlo zmobilizovaných mnichů byl vychýlen, takze zuchnul kousek opodál.

Nehodní obyvatelé se pak nejen polepsili ve výkrmu mnichů, ale postavili dokonce na místě pádu novou kapli. To vse bychom, pravda, mohli probrat - rád bych vsak vyhradil finále této kapitoly jedné historce, od níz se nám mozná odvine klubíčko docela zajímavých úvah. Co na tom, ze zatím nenalézáme jejich konec?

Jedná se o pověst o zázračném stítu prvního římského krále Numy Pompilia, jenz se ujal vlády po legendárním zakladateli Města Romulovi. Popravdě řečeno ani sám ISfuma Pompilius není tak docela bezpečně historicky ověřenou osobou, dnes jiz vsak víme alespoň to, ze byl poměrně mírumilovným panovníkem a ze se staral více o zvelebení Města (které se tenkrát podobalo spíse bídné vesnici v bazinách) a o nábozenské zálezitosti nez o rvačky s etruskými i latinskými sousedy. Nábozenské zálezitosti představovaly tenkrát, to se rozumí, pěknou směs pohanských zvyků, obětí, věstění a pověr - jedna z nich je vsak astronomicky mimořádně zajímavá: tvrdila totiz, ze muz, jenz se stane vlastníkem stítu kovaného z "kamenů spadlých z nebe" ovládne svět. Z pouhé existence takového proroctví můzeme vyvodit hned několik závěrů:

1. Jiz staří Římané (abychom začali docela po profesorsku) v 7. století před n. 1. - coz je asi tak doba vlády Numy Pompilia - znali meteority.

2. Věděli, ze alespoň některé z nich jsou zelezné.

3. Bylo jim známo, ze nalezeni meteoritu je obvykle mimořádně obtízné - jinak by se svět docela určitě přímo hemzil zájemci o vládu, opatřenými příslusným stítem z meteorického tělesa.

4. Tusili nebo věděli, ze meteority "padají z nebe", z vesmíru, coz je chvályhodné a podstatně předbíhá o celá tisíciletí nedůvěřivou vědu.

V Evropě se padání kamenů "z nebe" vysmívali jestě kolem roku 1800. Kdyz roku 1790, tedy uz po pokusech vsetečných studentů Brandese a Benzenberga, poslal starosta francouzské obce Juillay obsáhlý spis, ověřený třemi sty svědky, o pádu meteoritu v blízkém okolí vesnice Francouzské akademii věd, dozvěděl se, chudák, ze ". je třeba mít mnoho útrpnosti s obcí, které vládne tak pověrčivý starosta." A bylo to.

Vědeckým světem (i pařízskou Akademií) bylo "padání kamenu z nebe" uznáno teprve roku 1803 po bedlivém prozkoumaní mnoha set svědeckých výpovědí o meteorickém desti u obce L'Aigle ve Francii.

Vraťme se vsak zpět do minulosti k Numovi Pompiliovi a k jeho stítu, který si přece jen dal - král je král a jako takový si můze ledacos dopřát - z meteorického zeleza vyrobit. Svět sice neovládl, ba ani nerozsířil omezené územíčko, kam tehdy dosahovala ozbrojená ruka a tím i moc novorozeného Říma zato se stal málem obětí zlodějů, usilujících o tak drahocennou kořist. Aby dalsí případné loupezníky spletl, nechal Numa Pompilius zhotovit deset zcela totozných stítů - z obyčejného zeleza.

Nebyl to, mimochodem řečeno, malý úkol. Zeleza bylo v nejstarsím Římě jako safránu, protoze největsí starověké italské nalezistě rud, ostrov Elba, patřilo Etruskům, prvním výrobcům a zpracovatelům zeleza na Apeninském poloostrově. Ti dodávali pro jistotu zelezo Římu výhradně k výrobě pluhů a jiného zemědělského nářadí. Teprve kdyz se sestým římským králem stal rodilý Etrusk Servius Tullius, bylo římské vojsko vyzbrojeno etruskými zeleznými zbraněmi vynikající jakosti a - řečeno dnesní vojenskou hantýrkou - se znamenitými technicko-taktickými parametry. Servius Tullius dodávku neprodleně jaksepatří vyzkousel při dobývání soupeře Říma, města Vejí.

Máme zde zkrátka první pouzití meteorického zeleza pro praktické potřeby člověka. Nebo snad ne první? Kdepak! Jiz ze starsí doby kamenné jsou známy kamenné pilky "vylepsené" na řezné hraně úlomky zelezných meteoritů. Jsou to nálezy mimořádně vzácné, ojedinělé, ale ono také zasazování zelezných úlomků kamenným nástrojem do kamene není ani snadné, ani zvlásť chytré. Daleko snáze by se patrně podařilo takovou pilku zhotovit z nastípnuté kosti. Byly-li vsak takové, nezachovaly se. Kost za desetitisíce let zetlela, rozpadla se, zelezo zmizelo, rozezráno rzí. Doklady chybí. A tak se můzeme jenom dohadovat, zda meteorické zelezo, jímz člověka obdaroval vesmír, nebylo prvním zpracovaným kovem vůbec a zda jeho obrábění - dávno a dávno před mědí, cínem, zlatem a bronzovými slitinami - nekladlo skutečné základy "kovovému věku". Smíme alespoň naznačit několik bodů předmluvy nesmírně zajímavého vědeckého dobrodruzství, kterého se snad časem někdo ujme.

Az donedávna se vseobecně soudilo, ze zelezo poprvé vyrval člověk nitru Země někde v jeho předpokládané pravlasti, v altajském pohoří, domově starých Turanců. Jejich podzemní, kovy rozdávající bohové se prý v průběhu věků změnili ve skřítky, permoníky a důlní sotky hornických pohádek vsech národů.

Ale.

Ale Indra, indický bůh vzduchu a Slunce, projízdí po obloze na zlatém voze, tazeném červenými (coz je barva zelezných rud) oři. V ruce třímá zelezný hromový klín, namířený k zemi. V Evropě převzal jeho funkci i dopravní prostředek starogermánský bůh Thor - jen místo hromového zelezného klínu mává vypravěčům blizsím a pochopitelnějsím zelezným kladivem. Ale Skythové uznávali za svého boha zeleznou savli, přináseli jí oběti a spojovali ji dosud ne zcela objasněným způsobem s hvězdami.

Ale řecké slovo "sidéros" znamenalo původně zelezo i hvězdu, právě tak jako staroegyptské "baanepe".

Ale vědci dnes stále hlasitěji pochybují o moznosti opracování kamenných bloků pyramid a staroegyptských hrobek dávnými kameníky pouze bronzovými či měděnými - o kamenných vůbec nemluvě - nástroji. Nejnovějsí nálezy zelezných dlát jim dávají za pravdu. V hrobě populárního, ač jinak zcela bezvýznamného faraóna Tutanchamóna byla nalezena zelezná dýka, sestnáct malých dlátek i jiné zelezné předměty. Spektrální analýza prokázala, ze obsahují dosti značné procento niklu, coz nesporně svědčí pro meteorický původ pouzívaného kovu. Dalsím důkazem je ostatně sama skutečnost, ze tak prosté nástroje byly v hrobě bozského vládce - staří Egypťané zřejmě připisovali meteorickému zelezu, darovanému nebesy, zvlástní význam a sílu.

Zajímavá podpora této domněnky pochází i z naseho území Roku 1928 byly při odkrývání sídel pravěkého člověka na Kylesovickém vrchu o Opavy objeveny asi v hloubce jednoho metru zelezné meteority, shromázděné zřejmě uměle na jednom místě. Vznikla tím sice - pokud je nám známo - první "sbírka" meteoritů na světě, nelze vsak pochybovat, ze kolekce byla stejně účelová jako dosti často nacházené "sbírky" pazourkových pecek.

Jen jedno, co se obvykle říkává na podporu teorie o počátcích nebo alespoň červáncích zelezného věku, přineseném zeleznými meteority, nesouhlasí - totiz tvrzení o výrobě damascenské oceli z tohoto materiálu. Meteorická zeleza čili siderity se svým obsahem 6-20 % niklu s průměrným znečistěním 0,6 % kobaltu se bez předchozí obtízné úpravy k výrobě oceli naprosto nehodí. Damascenská ocel, ve středověku tak proslulá a známá ostatně nejen v Damasku a ostatních arabských zemích ale např. i v Japonsku, je vyráběna spájením ocelových drátků různého druhu, jejich sroubovitým zkroucením' a vykováváním do zádaného tvaru, čímz je zaručena dostatečná tvrdost i pruznost. S meteority nic společného nemá.

Ale nicméně - zelezným meteoritům asi tak jako tak vděčíme za víc, nez jsme předpokládali a nez nás při pohledu na "padající hvězdu" napadne.

Tolik tedy o "vesmírných dárcích". Ale pozor, abychom meteority nepřechválili! Tak docela nevinné zase nejsou. Podle dohadu astronomů-meteoriků máme - myslím lidstvo jako celek - kazdý rok asi 3% riziko, ze některý nic netusící reprezentant lidského rodu bude potrefen padajícím meteoritem- Není to tak docela málo a ke vsemu se zdá, ze odhad je jestě podceněný. Mnohé výbuchy meteorů rozpadajících se v atmosféře se totiz podobají třeskům nadzvukových letadel, prorázejících zvukovou bariéru, takze si jich otrlí a zejména rezignovaní občané ani nevsimnou.

Snad právě předpokládaná hojnost meteoritů vedla přírodopisné oddělení Britského muzea k vypsání poměrně nízké odměny pro jejich sťastné nálezce nebo. profesionální sběratele - pouhých osm silinků za unci. Myslím, ze bych za těchto Okolností raději sbíral sípky nebo heřmánek. Kalkulace Setrných Britů vychází ze stále vzrůstajících odhadů mnozství meteorického prachu, částic i větsích kusů, zvysujících ustavičně váhu nasi planety.

Původně se toto mnozství odhadovalo na pouhých 1 800 tun ročně. Postupně vsak vzrůstalo přes 100 000 tun (Americká chemická společnost), 5 miliónů tun (svédský astronom Hans Petterson) az k informacím speciálních druzic s počítači meteoritů, které poskytli Francouzi Grjebinovi podklady pro poněkud fantastický odhad meteorického spadu 2,5 miliard (!!!) tun ročně. Fantastický je ovsem jen tak dlouho, dokud jej nesrovnáme s váhou nasí matičky Země: 5 970 trilionů tun. Snadným výpočtem pak zjistíme, ze přírůstek odhadovaný ročně Grjebinem představuje vzrůst poloměru zeměkoule o dva milimetry za tisíc let - coz je zcela v rámci mozností. Ze na Zemi dopadá meteorického materiálu daleko více, nez se dříve obecně předpokládalo, tusil uz např. i admirál Richard E. Byrd. Ve své knize Sám a sám, vlastně deníku z předsunuté antarktické základny, píse roku 1934: Často jsem nacházel úlomky meteoritů ve sněhu, který jsem si rozpoustěl, abych získal vodu.,. Ovzdusí v Antarktidě je neobyčejně jasné, a tak bylo pozorováno obrovské mnozství meteorů, které by za normálních okolností nebylo mozno vidět skrze vrstvu prachu a vodních par, zamlzujících oblohu v teplejsích oblastech. Byl to důlezitý astronomický objev, který změnil dosud převládající dohady, kolik materiálu Země ustavičně přejímá z tohoto zdroje: muselo ho být daleko víc, nez se myslelo.

Podobné zprávy máme i z Arktidy, kde jsou nalézány nejen drobné úlomky a meteorický prach, ale i obrovské, mnohatunové projektily "tězkého kalibru", nehledě k celým rozsáhlým proláklinám a pánvím, jejichz vznik si dnes vysvětlujeme dopady obrovských meteoritů a jejich výbuchy, kdyz se pohybová, kinetická energie rázem proměnila v teplo.

Naprostá větsina celkové hmoty, o níz se nase planeta obohacuje, je vesmírem "dodávána" ve formě kosmického prachu a drobných, mikroskopických částeček, nejsnáze identifikovatelných ve vysokohorských ledovcích nebo v polárních krajinách - vsude jinde se mísí s prachem pozemského původu, případně s kouřem a průmyslovým spadem. Jen tu a tam na nás zamíří vesmírné střely ráze, která stojí za zmínku.

Tak například předpoklad o třech procentech pravděpodobnosti zasazení některého člověka meteoritem ročně mohl být radikálně opraven o vánocích roku 1965, kdy se velký meteor rozpadl nad Anglií a sprska meteoritů dopadla na průmyslové město Barwell u Birminghamu - celkem nejméně 95 meteoritů o celkové váze téměř 50 kg.

"Zasazen nebyl nikdo," napsal anglický populárně vědecký časopis Sky and Telescope, "ale tentokráte to byla opravdu jen sťastná náhoda. Odnesla to okna, výkladní skříně, střechy a jeden automobil."

Poněkud hůře dopadli svatebčané vezoucí se 3. září 1929 v kočáře nedaleko Bělehradu. Meteorit prorazil střechu kočáru a na místě zabil otce nevěsty.

Meteorit se dokonce dostal do dějin - rozhodl totiz o osudu jednoho z nesčetných převratů v malých republikách Střední Ameriky. Roku 1906 vedl vzbouřený generál Castilliano povstaleckou armádu proti vládě Nicaraguy. Kdyz v noci seděl zadumaně před stanem ve svém táboře, trefil jej malý, sotva jako kastan veliký meteorit a generál se skácel mrtev k zemi. Bylo po vzpouře. Povstalecká armáda se rozutekla. Obzvlástní smůlu mají lodě.

16. srpna 1907 málem zasáhl meteorit nákladní parník Cambrian na cestě z Londýna do Bostonu. Povětroň značných rozměrů dopadl necelých padesát metrů od lodi a vlna smetla vse na palubě. Krátce nato zničil meteorit anglický trojstězník Eclipse, plující z Newcastlu do San Franciska. Pětaosmdesátého dne plavby Tichým oceánem se v noci ozval praskot, pak rachot a nakonec třístění dřeva. Meteorit velikosti lidské hlavy dopadl na palubu lodi a prolétl celým trupem. Shodou okolností vznikl vzápětí v podpalubí pozár, patrně od plamene překocené lampy, protoze vznícení hořlavých látek po pádu meteoritu nebylo dosud pozorováno - jen málokdy nacházíme "nebeské vizitky" těsně po pádu horké nebo dokonce zhavé. Větsinou jsou vlazné nebo i zcela studené.

Jinak ovsem vypadají pády obrovských meteoritů, které při dopadu vybuchují za značného vývinu tepla. Při tunguzské katastrofě, způsobené (patrně) srázkou obrovského meteoritu nebo jádra komety se Zemí, vzplanula tajga takřka v okamziku v sirokém okruhu od epicentra katastrofy - to je ovsem něco zcela jiného a nemá to s případy lodí zasazených povětroni nic společného.

Pozár se posádce Eclipsy podařilo po nadlidském úsilí konečně zdolat, ale díra v boku lodi, kterou se valila do podpalubí voda, nemohla být ucpána. Po čtyřech dnech vyčerpávající drily dnem i nocí u čerpadel byla loď posádkou opustěna a brzy zmizela pod hladinou. Sestnácti námořníkům zbývalo k nejblizsí obydlené zemi, Havajským ostrovům, plných 900 mil. Po sedmnácti dnech plavby tam dorazili - tři námořníci vsak během plavby zemřeli.

Jestě rychlejsí a dramatičtějsí byla zkáza anglické plachet-nice Sagitarius, transatlantického rychlého clipperu. Meteorit naráz roztřístil celý bok lodi, která klesla ke dnu tak rychle, ze posádce zbyl taktak čas spustit na vodu záchranné čluny,objevené pak sťastnou náhodou za několik dnů obchodním parníkem.

Těsně před II. světovou válkou málem padl za oběť meteoritu velký holandský nákladní parník Oceán. Právě plul poblíze severovýchodního pobřezí Spojených států, kdyz obrovský meteorit dopadl jen několik metrů od přídě. Zdvihl vlnu, která parník téměř převrhla, poskodila přístroje i kormidla a porouchala mnoho palubních zařízení. Bezmocný Oceán musel být odvlečen do nejblizsího přístavu.

Zdá se tedy, ze setkání člověka s meteoritem, a tím spíse setkání rozměrné lodi s meteoritem není tak vzácné, jak jsme se donedávna domnívali, a ze bychom patrně plným právem mohli řadu nevysvětlitelných a záhadných námořních katastrof připsat na konto vesmírných projektilů.

Nebo snad v záhadné námořní katastrofy dnes, v době bezdrátové telegrafie, leteckého hlídkování a čilého ruchu na vsech světových oceánech nevěříte? Jen věřte! Velké pojisťovny bohuzel napočítají [a vyplatí) ročně nejméně několik desítek případů, kdy loď i s posádkou beze stopy zmizí a nikdy se uz neobjeví. Jsou to leckdy, ne-li větsinou, lodě zcela moderní, vybavené samozřejmě radiolokátorem, echoloty, radiotelegrafem a radiotelefonem.

Někdy podobné záhady projdou bez valného povsimnutí. Jindy, obzvlástě, je-li na palubě nějaký ten pan Někdo, se stanou námětem nekonečných úvah a nejfantastičtějsích dohadů, zaměstnávajíclch čtenáře novin celá léta.

Jeden příklad za vsechny: 5. 6. 1916 se západně od Orknejských ostrovů potopil britský pancéřový křizník Hampshire, nesoucí na palubě anglického ministra války sira Horatia Herberta Kitchenera. Plul na oficiální návstěvu do Ruska. Křizník beze stopy zmizel. Nebyla zachycena jediná jiskrová depese, neobjevil se ani jeden jediný záchranný člun, jediná troska. Mina? Torpédo ponorky, o jejímz úspěchu zachovali Němci z nepochopitelných důvodů naprosté mlčení? Zdá se to nejpravděpodobnějsí, ale obrněnce řady Hampshire by rozhodně měly odolat minám i torpédům - o tehdejsích leteckých bombách a dělostřeleckých granátech ani nemluvě - přinejmensím tak dlouho, nez by bylo mozné dovolat se depesí pomoci a spustit záchranné čluny.

Přijatelné řesení se ovsem hledá v kazdém případě. Výsledek obvykle dopadne podle povahy a zalození řesitele. Poté, co pirátské řemeslo, není-li provozováno v celostátním měřítku, ztratilo navzdy zlaté dno, zbývají z mozných útočníků uz jen UFO, létající talíře.

Malá, ale velmi tvrdosíjná skupina zarytých ufologů je svatosvatě přesvědčena, ze valná část těchto katastrof je nesťastným a nezádoucím následkem náhodných srázek vynořujících se létajících talířů s lidskými plavidly, přičemz samozřejmě tím, kdo si následky srázky odnese, je vzdycky loď. Ano, četli jste dobře: vynořujících se létajících talířů. Tato sekta totiz uz léta sbírá nové a nové důkazy pro základní článek své víry, ze totiz UFO nestartují ani z Měsíce, ani z Marsu či Venuse, a tím méně například ze Síria, ale z hlubin světového oceánu, kde odedávna sídlí buď jako přední hlídky a pozorovatelské přístroje nepo-zemsťanů, nebo jako výrobky podmořské civilizace tvorů, kteří se v oceánech vyvinuli vedle nic netusícího lidstva. Lépe řečeno pod ním.

Svá tvrzení dokládají očitými svědky mnoha vynoření UFO z oceánu přímo před zraky zkoprnělých posádek lodí i pobřezních hlídek, pozorováním plavců (např. i Thora Heyerdahla), kteří v opustěných a málo frekventovaných oblastech oceánu zahlédli pod hladinou obrovská oválná tělesa, daleko větsí nez jakékoli vědě známé zvíře, nebo zajímavý, mnohokrát ověřený, ale dosud nevysvětlený jev světelných kol s "loukotěmi" několik set metrů dlouhými, otáčejícími se pod hladinou v nejrůznějsích koutech světového oceánu. Tato ufologická sekta při' psala na konto létajících nebo lépe řečeno ponorných talířů dokonce i katastrofu americké atomové ponorky Tresher. Je to samozřejmě poněkud přitazené za vlasy, ale nezdá se vám stejně posetilé tvrdit, ze moderní loď můze být potopena. motýly? A vidíte, právě to se stalo.

Roku 1913 plul Perským zálivem německý parník Adler. Svědomitý kapitán měl oči na stopkách, protoze se právě nacházel v oblasti se spatnou pověstí, bohaté podmořskými útesy. Pojednou se zčistajasna a z modré oblohy na parník sneslo husté mračno miliónů a miliónů motýlů, zahnaných zřejmě větrem z pevniny nad moře a hledajících záchranu. Motýli v pravém slova smyslu zavalili loď, zalepili okénka, oslepili silnou třepetavou vrstvou křídel posádku. Nepomohly ani hasicí přístroje, ani hydranty chrlící proudy vody. Nez se láteřícímu kapitánovi podařilo loď zastavit, najela na skalisko a klesla s roztrzeným 0 trupem ke dnu. Posádce nezbylo nez nasednout do záchranných člunů. Teprve mnohem později byla loď pracně vyprostěna a odvlečena k opravě do přístavu.

A co velryby? Námořnická, velrybářská latina? Co vás napadá! Roku 1819 potopil vorvaň dvěma mohutnými údery hlavou americkou velrybárskou loď Essex v jizních sířkách Tichého oceánu. Roku 1850 klesla do hlubin velrybářská loď, skuner Ann Alexander, kdyz jí bok prorazila harpunovaná velryba. Po í pěti měsících vylovili velrybáři lodě Rebecca Simson viníka: obrovského vorvaně se dvěma harpunami označenými Ann Alexander, jedinou památkou na nesťastnou loď a její posádku, která snad poskytla Hermannu Melvillovi předlohu ke slavné i Bílé velrybě. A téměř včera, roku 1947, tězce poskodil sedmdesatitunový harpunovaný vorvaň sovětskou velrybářskou loď Entuziast, zlomil sroub a vyřadil z činnosti kormidlo. Nebýt ostatních lodí flotily, nacházejících se v blízkosti, byl by Entuziast klesl ke dnu nedaleko Komandorských ostrovů a rozmnozil tak seznam záhadných ztroskotání.

Dalsími příčinami katastrof bývají ovsem i ledovce, podmořská sopečná činnost, srázky za noci nebo mlhy - ale co potopilo například norskou loď Toralf?

O příhodě vyprávěl český námořní kapitán dr. S. Důtka, plavící se tenkrát na staré kocábce Honfleur Severním mořem mezi Skandinávií a Anglií. Honfleur se porouchalo stokrát opravované kormidelní zařízení a kapitán, poněvadz nechtěl riskovat loď, rozkázal o půlnoci vysílat signál SOS. Vzápětí odpověděla malá, ale zcela moderní a znamenitě vybavená norská loď Toralf. Hlásila, ze je 300 km daleko, ze okamzitě mění kurs a ze pluje na pomoc. Posádce Honfleur se nakonec - jako vzdy - podařilo dát kormidlo jakztakz do pořádku, kapitán poděkoval telegraficky Toralfu za ochotu a přál mu dobrý zbytek plavby do Aberdeenu.

Za dvě hodiny volal o pomoc Toralf, aniz udal důvod. Honfleur, věren nepsanému zákonu vzájemné pomoci, vyjel plnou parou na pomoc; dříve nez on vsak dorazila k Toralfu norská osobní loď Leda. Rychle spustila záchranné čluny, které krouzily kolem Toralfu; na palubě vsak nebylo vidět ani zivou dusi. Záchranné čluny Toralfu visely na svých místech nad nakloněnou palubou. Za několik minut zmizel Toralf i se svým tajemstvím v hlubinách. Odpověď na otázku, proč nikdo z posádky neučinil sebemensí pokus o záchranu, která byla jiz na dosah ruky, klesla i s lodí pod hladinu před zděsenými zraky stovek cestujících Ledy. Křizování Ledy i Honfleuru v sirém okolí bylo marné. Moře nikdy nevydalo své tajemství. Stará zbloudilá mina z II. světové války? Meteor? Nebo jiná příčina? V okolí nejsou ani skaliska, ani ledovce. A vzpoura, obvyklý výklad takových případů, se do dnesní doby a na lodě, jejichz provoz se podobá rytmu dobře vedené továrny, ani trochu nehodí.

Takových otazníků má moře dodnes víc nez dost. Jen pokud jde o podivná oválná tělesa, spatřená pod hladinou Thorem Heyerdahlem i jinými plavci v opustěných vodách, myslím, ze znám vysvětlení.

Ať se na mne urologové nezlobí; jako nevyléčitelný romantik jim drzím vsechny čtyři palce, ale přece jen bych si přisadil spíse na obrovské mořské zelvy, zvířata donedávna vědě zcela neznámá, zpozorovaná poprvé v roce 1959 u jednoho z ostrovů Vnitřních Hebrid. Podle popisu - zubatý hřeben na krunýři, dlouhý pruzný krk, tlama jasně rudá a kůze bez supin - se zdá, ze by mohly mít na svědomí i značnou část setkání s "mořskými hady". Dne 1. prosince 1959 byli rybáři z Durbanu poděseni takřka k smrti, kdyz na sirém moři potkali celé početné hejno těchto roztomilých zelviček. Kapitán i celá posádka vypověděli pod přísahou, ze zvířat bylo nejméně dvacet a ze je-jich krunýře měly v průměru devět a deset metrů!

Promiňte - trochu jsme odběhli z vesmíru na oceány. Doufejme, ze jste se přílis nenudili.Ostatně není třeba se poustět na dalekou cestu az k moři Také u nás byly, jsou a nevyhnutelně budou pozorovány dopady meteoritů, občas nebezpečně ohrozujících zivoty lidí.

Tak třeba 3. září 1808 v 16 hodin spadl u Lysé nad Laben; kamenný meteorit, za letu vydávající nejprve hromové rány. pak rachot a nakonec syčení a pískání [pamatujete jestě n., ječící a kvílející "padlé hvězdy"?), mezi rolníky pracujících na poli. Na místě, kde pád vyhodil oblak prachu, byl nalezen téměř studený meteorický kámen, na povrchu černý jako smůla, pod korou vsak téměř bílý.

Podobnou příhodu zazilí obyvatelé Veselí na Moravě 9. září 1831. Někteří byli od místa dopadu 3,8 kg tězkého meteoritu vzdálení jen osmdesát kroků.

Podstatně lepsí musku mělo meteorické zelezo v Broumově 14. července 1847. Dopadlo časně ráno ve 3 hodiny 45 minu: rozdělené na dva kusy. Jeden se zaryl do země a dva vesničané, probuzeni rachotem a hukotem, se popálili, kdyz se pokusili hroudu zeleza, vázící 23,63 kilogramů, ze země vytáhnout. Hůře vsak dopadl chudák cihlář, obývající domek u klásterní Cihelny mezi Broumovem a Křinicemi. Ani bezprostřední blízkost majetku bozích muzů nepomohla. "Blesk", jak se lidé domnívali prorazil sindelovou střechu i strop a dopadl přímo do komory kde spaly tři cihlářovy děti. Nastěstí doplatily na příhodu jen pořádným leknutím a dost dlouhým nedobrovolným uvězněním, protoze spousta trosek docela zavalila dveře. Viníka, siderit o slusné váze 17,08 kg, nalezli posléze ve sklepě.

Rolníky pracující na poli si vybral i kamenný meteorit, který spadl 15. července 1878 poblíze Těsic u Nezamyslic. Právě tak jako v celé řadě dalsích případů si svědkové nejprve povsimli tmavého obláčku pohybujícího se po nebi rychleji, nez se obvykle mraky pohybují, a vydávajícího rachot podobný drkotání vrchovatě nalozeného vozu. Pak z obláčku spadlo něco tmavého, co vymrstilo hlínu na poli do výsky jako výbuch granátu. Vesničané se báli k místu dopadu přiblízit. Konečně si Jakási zena (jaká hanba!) dodala odvahy. Nalezla v hloubce asi půl metru zpola zasypaný kamenný meteorit o váze 27,5 kg. Něco podobného se přihodilo v Sazovicích na Zlínsku 28. června 1934 kolem 20. hodiny. Kamenný meteorit dopadl do řepného pole docela blízko několika samostatně hospodařících rolníků, kteří toho jestě ani tak pozdě večer neměli dost. Vázil 412 g.

Poslední - pokud je mi známo - vesmírný "atentát" u nás se udál 12. června 1963 v Ostí nad Orlicí. Kamenný meteorit o váze 1,25 kg spadl na dvorek domku čp. 35, pouhých patnáct metrů od zeny sedící na zahrádce a netusící, ze na ni míří střela z nekonečných hlubin vesmíru. Nastěstí to i tentokrát dobře dopadlo, ačkoli meteorit "přistál" dosti slusnou rychlostí asi 116 m/s a jeho kinetická energie v okamziku dopadu činila asi 8 167 kg m/s.

Vsechny zprávy, které jsem pro vás vypsal, ovsem svou zajímavostí a zejména rozkosným literárním zpracováním o hlavu předčí hrůzostrasná historie meteoritu, který vyděsil počestně sousedy moravské dědiny Vodranec tak, ze o tom dokonce vznikla úspěsná kramářská píseň, řádně celou událost pojednávající.

Jejím autorem není jen tak ledaskdo, ale sám vázený měsťanosta Sebesťián Antonín Zelechovský ze Zelechova, ouředlník novoměstského panství a majitel domu zvaného Obecník, jejz vsak nezbudoval vlastní pílí a přičiněním, ale obratně vyzenil jestě s dalsími movitostmi a nemovitostmi jakozto věno manzelky Doroty. Byl zkrátka pánem zámozným, a cítil-li v sobě básnickou zílu, mohl si dovolit nejen písničku napsat, ale i dokonce vlastním nákladem u Adama Grandence v Litomysli vydal:,

Jak se na vědecká dílo slusí a patří, začíná písnička přesným udáním času a místa události:

V outerý před svatým Vítem o nesporní chvíli, v Mofavě na vsi Vodranci poděseni byli.

Postačí nahlédnout do tzv. věčného kalendáře nebo chvíli počítat, abychom se dozvěděli, ze roku 1619, kdy se tohle vsech-no semlelo, připadlo outerý před svatým Vítem na 13. června, Pak se musíme nechat poučit znalcem katolické bohosluzby, Rád prozradí, ze nesporní chvíle znamená v občanském denním rozvrhu 16 hodin.Tak tedy 13. června 1619 v 16.00 hodin uviděli Vodraňáci: Ňáký mračno jakoby stůl aneb mlejnské kolo, a v tom divný potýkání, děsili se toho.

Pravda, přirovnávat něco buď k mlýnskému kolu, buď ke stolu, připomíná poněkud ochotu ponízeného dvořana v Shakespearově Hamletu přirovnat podle přání urozeného prince mrak k velbloudu nebo lasičce, ale nastěstí veledílo pana Zelechov-kého ze Zelechova nezůstalo jediným vylíčením události. Zachovaly se zprávy kronikářů, zápis v městské knize konselů Nového Města na Moravě podle sdělení nejmenovaných pasáků, slouzících u Pavla Voráka a Václava Pekárka, zápis v městské knize obce Jimramova, a dokonce i původní novinářská zpráva, reportáz, vlastně "Popsání strasného zázračného znamení na hranicích Čech a Moravy" az ze vzdáleného Frankfurtu nad Mohanem.

Tyto prameny přinásejí dalsí podrobnosti. Mračno prý bylo ozdobeno nějakým erbem a literami - nanestěstí zádný z mnoha očitých svědků nezvládl obtízné umění číst, a nikdo tudíz litery rozlustiti nemohl. Pak se mračno změnilo v krvavé kolo, z něhoz vybíhaly tři krvavé kříze a vystupovalo tolik dýmu, jako kdyz střílí celý regiment. Nejen lidé, ale i koně pracující na polích klesali leknutím k zemi. Ozvaly se tři hromové rány a na zem spadly tři kusy kovu, zářící za letu jako pochodně a vydávající podle shodného tvrzení přímých účastníků zvuk jako zvonovina. Dva kusy kovu nasli zabořené asi metr do rozpálené hlíny, třetí byl navzdory značnému úsilí hledán marně.

Při celé události padal z mračna "prach ručniční", coz páni konselé bedlivě ověřili a shledali, ze opravdu hořel.

Zkrátka:

Povaztez tedy, křesťané, jaká to věc hrozná, téměř od počátku světa nikdy neslýchaná, aby kdy bylo takové v povětří bouchání, úkazy divné, straslivé, lermo bubnování.

Dramatická příhoda, popisovaná v jimramovské městské knize jako ". z dopustěni bozího velké v oblacích ječeni a chrochtání, az i z toho prach ručniční byl.", vzbudila tím větsí pozornost, ze jí předcházel malér za malérem. Roku 1614 velké,

katastrofální sucho, v únoru 1615 mimořádně silné zemětřesení a brzy po něm atmosférický úkaz trojitého Slunce, 1618 prazská defenestrace a s ní i počátek třicetileté války. Kdyz pak za rok doslo k nesťastné bitvě na Bílé hoře, kdo se můze divit, ze zázračnost a zároveň zlověstnost události byla dokonale potvrzena?

Samozřejmě ze u Vodrance spadl meteorit - ale pro nadsené ufology mezi námi přidávám zdarma, k volnému pouzití a z hluboké náklonnosti návrh: coz jestli to mlýnské kolo nakonec bylo létajícím talířem?

Obzvlástě bych chtěl v této souvislosti upozornit na jeden z nejpodivnějsích případů - vsak jistě víte, znalci létajících talířů, co mám na mysli! Ano, výpověď dlouholetého vzorného a osvědčeného policisty Lonnie Zamory ze Soccoru v Novém Mexiku, USA, který jednoho dne roku 1958 v 17.45 zahlédl opodál silnice podivný záblesk, uslysel silný třesk a v opustěném lomu nalezl těleso vejcovitého tvaru, jehoz bok byl opatřen neznámým znakem, namalovaným červenou barvou a připomínajícím spojený půlměsíc a síp.

Nezapomněli jste jestě na erb ve Vodranci, holenkové? Těleso spočívalo na čtyřech opěrách a kolem něho se pohybovaly dvě postavy, pokryté od hlavy k patě něčím, co připomínalo bláto. Sotva stačil Zamora udělat několik kroků k předmětu, ozvalo se ohlusující dunění a zpod tělesa začaly slehat plameny. Vyvalil se dým.

Nezapomněli jste jestě na rány a dým, az padali i ubozí nevinní koně, přátelé ufologové?

Zamorův představený serzant Chavez a po něm vysetřovací komise nalezli na místě policistou označeném čtyři vtlačené kruhové stopy patek podpěr, sezehnutou trávu a po rozboru v laboratořích US-Air Force náznak doteku kovu na kameni, který byl později spektroskopicky určen jako čistý křemík. O ručnicovém prachu ani slovo - ale i o něm se cosi suská.

V Brazílii přistál před několika lety létající kotouč. Na místě přistání byl kromě otěru stop křemíku, jako v případě ze Soccoru, nalezen jakýsi "sedý prásek", odevzdaný k vysetření univerzitě v Bahia Blance. Pak uz bylo jenom mlčení. Vědci se nevyjádřili, zda sedý prach byl prachem ručnicovým nebo jiným.

Zamorova výpověď byla - mimochodem řečeno - ověření) i svědectvím automobilisty, jenz vyprávěl majiteli benzínové pumpy při dálnici c. 85, ze spatřil nad vozovkou přelétnout velkou rychlostí něco, co vypadalo jako neznámý typ letounu.

A zase máte, kamarádi, o čem přemýslet!

Proč prohrálo Německo válku?

Zjistili jsme,

ze Adolf Hitler vůbec není člověk,

ale stav mysli."

SATIRICKÝ ČASOPIS SIMPLICISSIMUS 1922

Nebojte se, nebudu se o tom rozepisovat. Příčin je mnoho a nejsou tak jednoduché, jak se občas říká. Rozhodne nebyla německá válka od samého počátku prohrána prostě proto, ze byla - jakoze byla - válkou nespravedlivou a ze by se v případě Hitlerova vítězství z celé Evropy a posléze z celého světa stal jediný velký a strasný koncentrační tábor, zapáchající smrti, Tak morální a přímočaré dějiny - bohuzel - nejsou. Ani tak spravedlivé, Řada národů by o tom mohla vyprávět.

Mnoho důvodů Hitlerovy porázky ovsem známě: podcenění sil protivníka, zejména Sovětské armády, chybné odhady vývoje situace, nedostatek strategických surovin, nepřízeň počasí, neodborné zásahy do velení navzdory námitkám německého generálního stábu, odpor obyvatelstva okupovaných zemí, a tak dále a tak dále.

Byly vsak i příčiny méně nápadné, méně očividné, skryté, Jakkoli snad sehrály daleko mensí úlohu nez ty vyjmenované v předchozím odstavci, uplatnily se přece. Ve slozitém soustrojí války s desetitisíci koleček a převodů měla např. své místo

Constance Babingtonová Smithová, poručice letecké sluzby RAF, nazývané svými nadřízenými veřejně a podřízenými tajně "Babs". Na leteckém snímku Peenemünde nalezla po bedlivém

a úmorném pátrání cosi, co vypadalo jako tuzka, a dalsí cosi podobající se modelu letadla z řetízkového kolotoče. Po vy-hodnocení její zprávy byl proveden přes odpor tehdejsího anglického ministerského předsedy Winstona Churchilla. tězký nálet na první německou raketovou základnu. Vývoj nacistických raket se zpozdil o celé měsíce. Své místo měla i skupina norských vlastenců, která zabránila vyvezení jediných zásob tězké vody v Evropě ze závodu Norske Elektriks do Hitlerovy říse. Německým fyzikům pák chyběl moderátor pro jaderné reaktory a závod o dokončení atomové bomby, kde slo ne uz o měsíce, ale o pouhé týdny, fasisté prohráli.

Do třetice měla své místo i prazvlástní událost z dubna 1942, o níz chci vyprávět.

Právě tehdy se rozhodovalo o výsledku války a tím o osudu světa. Německé armády pronikly hluboko do Sovětského svazu a po zimních porázkách u Moskvy opět zahájily letní ofenzívu, slibující vítězně a definitivně dovrsit celé ruské tazení. "Bitva o Anglii" skončila. Větsina německých letadel musela být odvelena na východní frontu, aby podporovala pancéřové klíny a proudy pěchoty, deroucí se na Kavkaz, k Volze, na Donbas. Druhá fronta dosud neexistovala. Západní spojenci pomáhali Sovětskému svazu pouze dodávkami válečného materiálu a bombardováním německých měst a průmyslových závodů. Stále zřetelněji se uplatňovala a stále častěji rozhodovala zbraň, která vlastně zbraní nebyla a o níz prohlásil po válce nejeden vojenský odborník, ze byla strůjcem vítězství: radar.

Angličané měli jiz z posledních předválečných let náskok, který Němci zoufale doháněli - bezvýsledně. Odborníci schopní přispět k teoretickému řesení základních otázek radiolokace a konstruktéři, kteří by dokázali postavit účinná zařízení podél břehů Kanálu a na palubách německých válečných lot; a letadel, byli pojednou nejcennějsími muzi celého wehrmachtu. Jejich hodnota převysovala hodnotu celých pluků, divizi. A přece.

A přece právě uprostřed vrcholného německého válečného úsilí a v cílové rovince závodu za radary byla odvedena skupina nejlepsích specialistů v čele se známým odborníkem v oboru infračerveného záření a později radiolokačních zařízení dr. Heinzem Fischerem ke zvlástnímu úkolu na Rujánu. A co více - zároveň s vědci byla na Rujánu přepravena nejlepsí -a takřka jediná - radarová zařízení, která mělo tenkrát Německo k dispozici, nepočítaje ovsem neobratné kolosy typu Mamut a Freya pracující jestě ke vsemu na nepřílis vhodné vlnové délce 50 cm. a tudíz s malým dosahem a jestě mensí rozlisovací schopnosti.

Akce byla samozřejmě přísně tajná. Z aktů nalezených po skončení války vsak vyplývá, ze ji nařídilo samo nejvyssí velitelství válečného loďstva jako svrchovaně naléhavou a nezbytnou součást přípravy vseobecné fasistické ofenzívy v globálním, planetárním měřítku.

Vojenský odborník patrně pochybovačně zavrtí hlavou: proč právě Rujána, zapadlý ostrov v hlubokém zázemí daleko od nepřítele, daleko od válečných akcí, daleko od míst, kde bylo radarových zařízení potřeba jako soli, aby prořídlé letky německých stíhaček, ponechané jako krytí na západní frontě, včas zachytily nalétávající svazy britských bombardérů? Divil by se jestě více, kdyby viděl, ze paraboloidy radarů byly obráceny pod úhlem 45° k obloze, ačkoli siroko daleko nebylo po zádném cíli ani vidu, ani slechu, a ze tak zůstaly po několik týdnů, zatímco skupina vědců a techniků vyvíjela neobyčejně zivou činnost a britské bombardovací svazy hladce a téměř beze ztrát pronikaly nad Německo právě těmi místy, odkud byla radarová zařízení stazena.

Proč to vsechno? Připravte se na neuvěřitelné vysvětlení, podobající se spíse vtipu, bláznivému románu, vědecké grotesce. Málokdo dnes o těchto válečných epizodách ví, a přece dokreslují skutečnou podobu nacistické říse a její rysy, které jsme tehdy nepoznali nebo tváří v tvář obludné skutečnosti koncentračních táborů a hromadných vrazd přehlédli. Připravte se na vyprávění o po-divné propasti otevírající se v nacistickém Německu mezi jednotlivými vědami, a co víc - mezi civilizací a kulturou. Pravda, není to v dějinách poprvé. Vysoká kultura starých Mayů dokázala vztyčit obrovské pyramidy, vybudovat velkoměsta, sestavit, jak víte, nejslozitějsí kalendář, jaký kdy svět poznal, předvídat pohyby hvězd, Slunce i Měsíce. a zároveň neznat - kolo. Obyčejné kolo, umozňující dopravu větsího mnozství potravin (například), nez nosič, případně tazné zvíře na dlouhé cestě pustinou sami spotřebují, a řesící otázku zásobování krajů po-stizených neúrodou, pravidelného odvodu naturálních daní, vojenských výprav s nezbytným trénem atd. atd. Kolo. dolozené v Evropě i v Asii od nejstarsích dob, jiz v mezopotamských městských kulturách a ve starém Egyptě. Takových příkladů bychom nalezli v historii více, a přece před kazdým z nich stojíme vzdy znovu tak trochu v rozpacích. Největsí rozpaky mi vsak připravilo právě Hitlerovo Německo.

Německo má ohromnou kulturní tradici - mezi vědci vsech dob nalezneme velké mnozství příslusníků německého národa. Není ani třeba, abychom k nim (jak se za fasismu s oblibou dělalo) násilně připočítávali Koperníka nebo Herschela či z nasich průkopníků Ressla, Prokopa Divise, ba dokonce i Komenského. Německá technika v mnohých oblastech razila nové, originální cesty, zejména v chemii, metalurgii, letectví, elektrotechnice a energetice. Znamenitou úroveň si podrzela i za druhé světové války, kdy séf německých "usměrněných" spisovatelů fasista Hans Heinz Ewers prohlásil: "Jakmile slysím slovo kultura, sahám hned po revolveru!" a kdy to s chudáčkem kulturou. ačkoli by měla drzet krok s technickou civilizací, podle toho vypadalo. Do posledních válečných dnů a týdnů pokračoval výzkum tajných zbraní. Pravda, nemohly uz na výsledku války nic změnit, fasistům se nedostávalo surovin, lidí, chyběla strojní kapacita, a hlavně chuť nasazovat dál zivot pro nejbrutálnějsí rezim, jaký dějiny poznaly, přesto se vsak mohly stát velmi nepříjemnými bojovými prostředky a nadělat Spojencům hodně obtízí. Vzdyť 1 raketa, která vynesla první americkou druzici, byla mírně zdokonaleným vývojovým typem německé rakety V-2 a bezpilotní letoun nazývaný v německém kódu V-l se stal předlohou mnoha řízených střel vyráběných v poválečných letech. Německé válečné ponorky platí jestě dnes za konstrukčně dokonalé a raketové stíhačky Me-23 jsou vzorem dnesního rekordního raketoplánu Bell X-15 i vsech předchozích typů. Tak bychom mohli pokračovat na desítkách stránek.

V sousedství této vyspělé techniky, nezbytně vyzadující vysokou úroveň ryze teoretických věd, se vsak pojednou jako propadlistě ve strasidelné hře otevírá bezedná propast bludů, pověr a fantastických, horečných blouznění.

Radary byly na Rujáně postaveny pro potvrzení Hitlerovy pevné víry, ze Země není koulí, na jejímz povrchu zijeme, nýbrz kulovou dutinou v nekonečném skalním, kamenném vesmíru, zkrátka něčím, co se podobá díře v ementálském sýru. Na jejím vnitřním povrchu se pohybujeme jako moucha, která se nesťastným dopustěním osudu dostala do skleněné koule lustru. tuhle teorii měla výprava ověřit, a aby se při té přílezitosti svezla také trochu válka, měla také zjistit odrazem radarových paprsků od vnitřní plochy naseho ementálského světa rozlození anglického válečného loďstva v zátoce Scapa Flow. Mozná ze se nase názory budou v ledačems rozcházet, mozná ze nebudete souhlasit s tím nebo oním závěrem této knihy (ani bych se moc nedivil), jistě se vsak vsichni shodneme alespoň v tom, ze Země je poctivá koule a ne dutina ve skalním masivu, Zdá-li se vám Hitlerova představa sílenou a choromyslnou a její zkoumání právě uprostřed války bláznovstvím, pak máte pravdu. Ale zdá-li se vám, ze jsem snad pustil fantazii na procházku a ze si vymýslím, nahlédněte třeba do knihy Martina Gardenera In the Name of Science [Ve jménu vědy), Willyho Leye: Pseudosciences in Naziland (Pseudověda v zemi nacistů) nebo Pauwelse a Bergiera: Le Matín des Magiciens (Jitro kouzelníků). O své saskárně na Rujáně (jinak se celé radarové podnikání nacistů při vsí zdvořilosti nazvat nedá) napsal po válce ostatně i sám dr. Fischer, vedoucí expedice, tentýz dr. Heinz Fischer, jemuz se podařilo v přísně tajném výzkumném středisku americké armády v Daytonu roku 1957 významně přispět k vývoji termonukleární bomby: Nacisté přerusili moji práci a nechali mne provádět bláznivé výzkumy. Ovlivnili tím podstatně vývoj mé vlastní výzkumné činnosti. Musím dodat, ze za těchto okolností bylo nesporně lépe, bavil-li se pan dr. Fischer na Rujáně a na vodíkovou bombu pro Hitlera mu nezbyl čas.

Pokud byste snad stále nevěřili a ani se nehodlali zádnou z navrzených knih zabývat, přesvědčí vás snad doslova ocitovaný odstaveček jednoho z několika článků slavného ředitele Yerkesovy hvězdárny, znalce planet a jejich měsíců Gerarda S. Kuipera, Američana holandského původu, věnovaný nauce o dutosti světa. Článek vysel roku 1946 v časopise Popular Astronomy:

'Důlezité osobnosti německého loďstva a letectva věřily učení o dutosti světa. Domnívaly se předevsím, ze je na základě této nauky mozné pozorovat pohyby anglického loďstva, coz měly díky vydutému povrchu Země umoznit infračervené paprsky i na velké vzdálenosti.

Mozná ze namítnete: a kde je v nauce o dutém světě Slunce a Měsíc, kde jejich pohyby, zatmění, kde hvězdy a planety?

Jen klid - o vsechno je řádně postaráno! Uvnitř naseho dutého světa je modravý plyn - obloha, s mnoha zářícími body, které trapným omylem povazujeme za hvězdy. Jen Slunce a Měsíc skutečně existují; obě tělesa jsou vsak neskonale mensí, nez se posetilí hvězdáři domnívají. Mají takřka kapesní formát. Vzduchová vrstva uvnitř díry, pardon, uvnitř světa je sedesát kilometrů vysoká a postupně se zřeďuje az k absolutnímu vzduchoprázdnu, v němz se vznásí Slunce, Měsíc a zmíněný "vesmírný fantom", plynová koule se svítícími body. Kdyz Slunce [ zajde za "vesmírný fantom", nastává noc, při určitém vzájemném postavení vsech tří těles zatmění Měsíce. S planetami a dalsími podruznostmi si nauka o dutém světě hlavu nelámala, vysvětlila vsak vsem svým přívrzencům - a nebylo jich právě málo -, ze iluze vypouklosti Země, iluze zemské koule a okolního nekonečného vesmíru vzniká pouze díky zakřivení světelných paprsků, donekonečna obíhajících uvnitř jeskyně naseho světa.

Kdo si tuhle naprosto sílenou a ve své obludné nesmyslnosti az impozantní teorii vymyslel? Muz, jenz jako oficiální vědec a uctívaný prorok v nacistickém Německu zůstal, zatímco Einstein a tisíce dalsích vědců je muselo opustit nebo zahynout v koncentračních táborech - bývalý německý vojenský letec první světové války Bender.

Nebyl leteckým "esem" jako Richthofen, Kneemeyer, Fonck či Guynemer - poměrně brzy padl do francouzského zajetí a z nudy, která byla asi největsím nepřítelem mladého pilota, přečetl i několik čísel podivného časopisu s mnohoslibným názvem: The Sword of Fire, Ohnivý meč, ačkoli byla asi deset let stará. Pojednou bleskově osvícen pocítil, ze jeho zivot nabyl nového smyslu. Zasvětí ho beze zbytku hlásání velkých pravd, s nimiz se seznámil v těch odrbaných sesitcích.

Otcem tohoto časopisu byl jakýsi Cyrus Read Teed, Američan, slynoucí mezi střízlivými spoluobčany pověstí výstředního podivína. Zabýval se bezvýslednými alchymickými pokusy - coz bylo v prudce rostoucí a bohatnoucí Americe kolem roku 1870 obzvlástě posetilé. Jinak věnoval vsechen volný čas meditacím a úvahám o bibli. Jednoho dne roku 1869, kdyz obě svá oblíbená zaměstnání spojoval - právě totiz ve své alchymické kuchyni destiloval jakýsi lektvar a zároveň v duchu bádal nad tajemstvím Knihy Josua -, málem jej porazilo ohromující poznání: nezijeme na povrchu, ale uvnitř Země. Pan Teed svůj názor nepovazoval za pouhou astronomickou domněnku. Projeviv přece jen americky podnikavého ducha, zalozil časopis Ohnivý meč a kromě něho zvlástní nábozenství (coz v zemi tisíců výstředních sekt není ani zvlásť obtízné; ani vzácné), nazvané "koresismus". Vedle zmatených prorockých blábolů pana Teeda se Ohnivý meč zabýval kdejakou bájí o propastech, o podsvětí a o dutosti zeměkoule, zaplétal mezi předchůdce koresismu sumerského poloboha Gilgamese, řeckého Orfea, a aby byla společnost úplná, i známého amerického výstředníka Symnese. Ten se proslavil předevsím dopisem rozeslaným 10. dubna 1818 stovkám a tisícům státníků, vědců a mecenásů.

Saint Louis, Missouri, USA

Celému světu!

Sděluji tímto, ze je Země dutá a ze její nitro je obyvatelné. Obsahuje větsí počet soustředně uspořádaných pevných koulí, ulozených jedna ve druhé a opatřených na pólech otvorem o průměru 12 az 16 obloukových stupňů. Jsem ochoten své tvrzení dokázat a hotov probádat nitro Země, rozhodne-li se svět podporovat mé podnikání.

Cleves Symnes, kapitán pěchoty v. v.

Nevděčný svět vsak nebyl ochoten vlozit do výzkumu nitra Země ani dolar, ba ani cent, ačkoli Symnes po celý zivot bombardoval vlády a vědecké instituce pravým destěm přípisů apoFádal přednásková turné, organizovaná po vzoru amerických předvolebních kampaní, tedy s náramným halasem a tartasem (hezky o něm a jestě o dalsích posedlých lidech tohoto typu písí např. Sprague de Gamp.a. Willy Ley v knize The Land Beyond - Země mimo). Nepomohlo ani svatosvaté ujisťováni ze někde mezi vnitřními slupkami Země, podobné cibuli, určitě nalezne a znovu na ten bozí svět vyvede ztracených deset Izraelských kmenů, pohřesovaných uz od Mojzísovy anabáze Sinajskou poustí,

Cyrus Read Teed sice Symnesovi uvěřil, ale izraelské zbloudilce ponechal klidně osudu. Staral se předevsím o dostatečně početnou obec věřících, schopnou zajistit mu blahobytné zivobytí. Ač je to k nevíře, shromázdil kolem sebe více nez: 4 00(3 fanatických přívrzenců, kteří mu dělali pomyslení az do roku 1908, kdy zemřel. Věřili svému dutozemskému prorokovi tak skálopevně, ze přijali docela vázně i poslední Teedovo proroctví: jeho tělo po smrti prý nepropadne rozkladu. Předpověď kupodivu nevysla a lehkověrní dutověrci byli nuceni Ji? za dva dny po skonu svého Mistra honem honem hledat balzamovače.

Nuze, právě tento Cyrus Teed se stal duchovním vůdcem neméně potřestěného Američana Marshalla 8. Gardnera, Jen;; roku 1913 uveřejnil knihu o "důkazech", ze Slunce není mimo Zemi, ale v jejím středu a ze jen díky tlaku slunečních paprsku se můzeme na vyduté vnitřní plose zemské dutiny udrzet a nespadnout.

Pauwels a Bergier, z jejichz knihy čerpám část materiálů k této kapitole, dumají, jak je mozné, ze tak pitomé a na první pohled o. dusevní chorobě svědčící domněnky mohly tak hluboce zapůsobit na Hitlera a na nacistickou kliku kolem něho. Myslím, ze správně odhadli dvě hlavní příčiny: pro nevzdělance a primitivy, jakými nacističtí bonzové větsinou byli, byla Benderova představa, jakkoli sílená, přece jen pochopitelnějsí nez např. Einsteinova teorie, vyzadující předevsím oprostění od tzv. "zdravého selského rozumu" a kromě toho pro fasisty nepřijatelná uz proto, ze Albert Einstein byl Zid. Druhým důvodem byl podvědomý strach nacistických veličin, podléhajících nejrůznějsím pověrám od astrologie az k jasnovidným poradám předcházejícím kazdé závazné rozhodnutí. V dutém vajíčku, obklopeném nekonečnými skálami, se cítili bezpečněji a útulněji nez v mrazivém vesmíru s nekonečně vzdálenými hvězdami.A kdyz Bender do svých blábolů zamotal nějaké ty germánské ságy a přidal pramálo oprávněné tvrzení, ze nauka o dutosti světa je ryze a výhradně německou [na Symnese, Teeda a gardnera nevděčně zapomněl), bylo o nadseném přijetí dutosvěta rozhodnuto.

Hlavním a nejmocnějsím protektorem proroka Bendera byl "der dicke Hermann", feldmarsál a vrchní velitel nacistického letectva Hermann Goring - ani on vsak po neúspěchu pokusu na Rujáně nezachránil Bendera před prohrou ve vědecké diskusi, Skončila vítězstvím Benderových odpůrců, A skončila, jak liz to v nacistickém Německu chodilo, naprosto jednoznačně: Bender byl odvlečen do koncentračního tábora, kde brzy zahynul.

"Kdo byl v této diskusi s tragickým finálem Benderovým protivníkem? Oficiální vědecká astronomie? Ale kdez! Jsme přece v Hitlerově Německu, ve fantastické řísi fantastických návratů db středověku v myslení i konání. Vědecká astronomie se těchto tahanic nezúčastnila jednak ze zcela pochopitelné nechuti míchat se do hádek bláznů a darebáků, jednak nebyla připustěna ke slovu. Proti Benderovi bojovali a - jak Benderova smrt v koncentráku dokázala - přesvědčivě zvítězili přívrzenci světového ledu,

O Hansu Hörbigerovi, "muzi posedlém ledem", písi uz v knize Kapitoly z dějin nesmyslů jako o jednom z reprezentantů posetilosti a marnosti pokoutní vědy, To je ovsem jen jedna stránka činnosti tohoto zuřivého proroka - a to stránka nevinnějsí, kratochvilnějsí. Hörbiger se bohuzel neomezil pouze na ni. Jednoho letního rána roku 1925 přinesla posta na stůl vsech rakouských a německých učenců (jak vidíte, vědečtí sarlatáni velmi rádi korespondují) dopis, jaký patrně jestě nikdy v zivotě nedostali. Dočetli se v něm mj. doslova: Teď jde o to vybrat si, zda budete s námi, nebo proti nám, Zatímco Hitler vyčisti politiku, vymete Hans Hörbiger falesné vědy. Učení o věčném ledu bude signálem k obrodě německého národa. Dejte si pozor! Přidejte se k nám, nez bude pozdě!

Tady uz tak trochu přestávala legrace. Dopis obsahoval sice řadu myslenek dokazujících, ze jde o dílo člověka přinejmensím dusevně postizeného, avsak forma, jakou autor vystupoval zároveň naznačovala, ze má mocnou politickou podporu a ze můze být značně nepříjemným protivníkem. Hörbiger se nijak neostýchal nezakrytě popustit uzdu svému velikásství: Věříte matematickým rovnicím, ale mně ne! Jak dlouho vám potrvá nez pochopíte, ze matematika je bezectná lez?

Potrhlý, i kdyz ve svém oboru mimořádně zdatný inzenýr Hörbiger byl tehdy 65 let stár. Nosil dlouhý plnovous a vystupoval vzdy a vsude jako nebem seslaný prorok. Einstein se cítil nejlépe ve starém svetru a hrozně rád mlsal zmrzlinu. Roentgen chodil se svými přáteli na mnichovské pivo a pokukoval po hezkých sklepnicích. Nedejte se ohromit, hraje-li si někdo na proroka. Ale to jen mimochodem.

Hörbigerovy teorie by nikdy nemohly proniknout ani mezi čtenáře bulvárních večerníků, tím méně do vědeckých kruhu, nebýt situace, která se právě tehdy v Německu vyvinula.

Hitler se dral z podsvětí mnichovských krčem k moci. Duchovní příbuzenstvo s ním prokazoval Hörbiger a jeho hluční stoupenci nejen výhrůzkami ("Az budeme u vesla, budou ředitele vědeckých ústavů a jim podobní podvodnici zebrat na ulicích!"], ale i, coz je důlezitějsí, spřízněností na základě pra-jednoduchých myslenek a levných pověr. Fasismus je sice, pravda, hnutím, které stvořil (a ustavičně vytváří) monopolistický velkokapitál na svou poslední a krajní ochranu, ale masy skutečných fasistů, hospodstí rváči, surovci, hrdlořezové, dozorci v koncentračních táborech, zkrátka věrní Hitlerovi přívrzenci a voliči rozhodně nebyli velkokapitalisty, ale obrovskou větsinou německými měsťáky nejobyčejnějsího druhu. Jednou ze základních vlastností měsťáka je naprostá nechuť přemýslet, spojená s hřejivým pocitem vsevědoucnosti (jakkoli se to zdá být protismyslné). Einsteinova teorie předpokládající opustění bezpečné zátoky "zdravého rozumu" není nic pro měsťáka. Vzdálené galaxie, řítící se od nás obrovskými rychlostmi, zpomalování a zrychlování času, modely vesmíru, zachycené slozitými rovnicemi, atomové krby miliard hvězd - to vsechno se nevejde do krátce ostříhané hlavy s mohutným zátylkem a Knírkem á la Hitler.

Hörbiger přisel právě jako na zavolanou.

Matematika je podvod, hvězdáři jsou tlupa bláznů nebo, coz je jestě pravděpodobnějsí, podvodníků, snazících se rafinovaně klamat vsevědoucího německého měsťáka zbytečně slozitými teoriemi, vesměs výmysly Zidů. Skutečnost a její společná podstata je prajednoduchá: led. Led je protijedem proti zidobolsevickým teoriím jakéhosi Einsteina nebo Jeanse.

Měsíc je pokryt ledem. To, co povazujeme za Mléčnou dráhu, je ve skutečnosti jen prstenec z kusů ledu, zářících ve slunečních paprscích daleko blíz, nez se hloupí hvězdáři domnívají, totiz nedaleko za oběznou dráhou Neptuna. Sluneční skvrny jsou následkem dopadů obrovských kusů ledu odlupujících se ze zmrzlého povrchu Jupitera na Slunce. Proto se objevuji pravidelné variace jejich počtu kazdých jedenáct let - vzdyť jedenáct let je obězná dráha Jupitera! Planety vznikly obrovským výbuchem Slunce, do něhoz se strefila "ledová hvězda", v mziku se změnila v páru a výbuch vyvrhl část sluneční hmoty do vesmíru.

I pro tuto bláznivou domněnku nalezl Hörbiger "vědecké" důkazy:

Byl jsem osvícen, kdyz jsem jednoho dne jako mladý inzenýr pozoroval proud zhavé oceli tekoucí napříč pásem vlhké a zasnězené půdy. Za několik okamziků vybuchla půda se značnou prudkostí.

Proč by tedy nemohlo, u vsech vsudy, vybuchnout také Slunce? Domněnka, ze by prorok Hörbiger a jeho věrní následovníci, kterých je podle odhadu jestě dnes (!) několik miliónů, mohli pochopit nebezpečí takové za vlasy přitazené extrapolace a přenásení "kuchyňského pozorování" do miliónkrát, ba miliardkrát zvětseného kosmického měřítka, je ovsem zcela bláhová. Apostol Hörbiger a jeho nohsledové nebyli přístupni ani daleko pádnějsím a i pro mírně přibloudlé mozky pochopitelným námitkám. Jestě v roce 1952 osnoval západoněmecký spisovatel Elmar Brugg ódu k Hörbigerově poctě. Vyjímám, alespoň jeden charakteristický odstavec; posune nás kousek dál k vlastnímu tématu kapitoly:

Vsechna dosavadní učení o původu světa ponechávala stranou zákon protikladů pan Brugg v zivotě neslysel o dialektickém materialismu, ale tomu se moc nedivím). Hörbigerovou nesmrtelnou zásluhou j.e, ze znovu objevil a ve velkolepém obraze učení o světovém ledu vědecky zdůvodnil dávnou moudrost nasích praotců o věčném zápase ledu a ohně, jak jej opěvá Edda. Podvojnost látky (ohně a ledu) i síly (shromazďující přitazlivost a rozptylující odpuzováni) vytváří stále nová napětí a svým způsobem podmiňuje zachování světového dění. Toto mystické blábolení se zhola ničím nelisí od vztahu nacistů a zejména kliky kolem Hitlera samotného k Horbígerovti učení. Neviděli v něm totiz jen jednu z mnoha [a zároveň jednu z nejposetilejsích) astronomických teorií, snazících se tak říkajíc "jedním vrzem" vysvětlit celou řadu vzájemně nesouvisejících jevů, ale i - a to hlavně - potvrzení své zmatené mytické představy o uslechtilém nordickém plemeni "představitelů ohně", zrozeném v ledu a bojujícím jednak proti ledu samotnému, jednak proti vsem jizním, barevným a vůbec změkčilým a méněcenným rasám a národům.

Nemohu a nebudu zacházet do podrobností. Dostatečně je rozvedly desítky hörbigerovských časopisů, které se ve fasistickém Německu objevovaly jako houby po desti. Byly nenasytně hltány milióny čtenářů, nadsených skutečností, ze konečně chápou veskeré vesmírné dění bez obtízí a hlavně bez únavné nutnosti namáhat si mozek. Hörbiger například předpovídal pád Měsíce (podle jeho tvrzení ostatně uz čtvrtého) na nasí Zemi, jemuz by předcházelo straslivé bombardování zemského povrchu obrovskými ledovými krami. Tento "soumrak bohů", starogermánský ragnarok, vylíčený staroskandinávskými ságami, přezije jen nejuslechtilejsí, nejčistsí, a tedy, jak se samo sebou rozumí, germánská rasa, důvěrně obeznámená s rodným ledem. Jeho úvahy se vsak netýkaly jen budoucnosti; odvázil se i na dlouhou pouť minulostí. Hörbiger a jeho záci - například anglický archeolog Bellamy jeho německý kolega Victor W. von Hagen a dalsí - tvrdí, ze poslední obrovskou kosmickou, katastrofu zazila nase ubohá a mnohokrát zkousená Země právě před 155 000 lety, kdy ztratila za obrovských povodni, zemětřesení, sopečných výbuchů a dalsích malérů svůj třetí, "terciární" Měsíc. Po těchto katastrofách vznikly pod vedením přezivsích obrů, nadlidí "terciární" epochy, kteří nám nechali své podobizny v sochách v Jizní Americe, na Velikonočních ostrovech i jinde, nové civilizace, rozsířené mezi 40° a 60° severní sířky. Z kdysi kvetoucí "terciární" civilizace zbyly ovsem jen trosky na vrcholcích And a "nordická" říse, zalozená potomky obrů v oblasti dnesní Skandinávie. Zde byla - podle Hörbigera ovsem - Platónem opěvovaná ztracená Atlantida. Zmizela ve vlnách v jedné jediné strasné noci před 12 000 lety, kdy Země přitáhla svůj čtvrtý "kvartérní" Měsíc, dodnes ozařující svou uchvatitelskou planetu.

"Lapení" Měsíce se ovsem neobeslo bez obtízí. Obrovská území byla zatopena přívaly vod, které daly vznik téměř vse-obecně rozsířeným bájím o potopě. Zároveň začala ledová do-ba. Biblická pověst o vyhnání Adama a Evy z tropického ráje prý se vztahuje právě na tuto změna klimatu v Evropě i v Americe.

Nadlidé, obří, kteří potopu přezili, postupně degenerovali, nebo byli pobiti v ustavičných krutých bojích s lidmi. O těchto zápasech nám zachovaly svědectví pohádky, ságy, báje i Starý Zákon, vyprávějící o objevu obrovské zelezné postele "syna Ammonova", devět loktů dlouhé a čtyři lokty siroké, i o řadě dalsích setkám s obry, "proti nimz byli lidé pouhé kobylky". Hrdinské, zápasy, případně sama vláda obrů, zajisťovaly, ze se v Hörbigerově "období bez Měsíce" udrzely na zemi uslechtilé lidské rasy. Vedle nich a zcela mimo ně, jaksi bez souvislosti, se zrodily v bazinách a bahně lidem podobné bytosti, sice odjakziva obdařené mimořádnou ctizádostí podobat se lidem, avsak bez jakéhokoli vztahu k pradávné lidské rase - Zidé.

Tato fantastická, sílená a zrůdná myslenka Hörbigera a jeho předchůdců i vyznavačů zřejmě inspirovala Hitlera a jeho kliku a v posledních důsledcích vedla ke straslivému vyvrazdování Zidů vsude, kam zasáhla krvavá tlapa nacismu. Podobný byl ostatně Hörbigerův (i fasistický) názor na vznik a úroveň Cikánů a černochů. Podobný byl i cikánský osud.

Zní to az přílis fantasticky, téměř jako učení o dutosti Země. Nepochybné doklady nás vsak přesvědčují krok za krokem o neuvěřitelné skutečnosti: toto vse bylo opravdu "spodním motivem" nacistické ideologie.

Gdaňský politik Rauschning, jenz se později postavil proti Hitlerovi, zanechal ve svých vzpomínkách na rozhovor s Hitlerem řadu cenných dokladů.

"Zidé a Árijci jsou naprosto rozdílní: nazvu-li jednu z obou ras lidmi, musím druhou nazvat jinak," prohlásil Hitler doslova, "Jsou si navzájem tak vzdáleny jako člověk a zvíře. Ne ovsem, ze bych povazoval Zidy za zvířata," pokračoval. "Jsou zvířatům daleko vzdálenějsí nez my, Árijci. Vyhladit je není tedy naprosto zádný přečin proti lidskosti, protoze nemají s lidstvem nic společného. Jsou protipřírodními, přírodě cizími bytostmi,"

Tak daleko doslo učení o "světovém ledu" v "tvůrčím rozpracování" nacistickými zběsilci, o jejichz obdivu k Hörbigerovi svědčí i to, ze mu přidělili osobního strázce, pistolníka čili "gorilu", známého Horst-Wessela, a to uz roku 1925, tedy kdyz se Hitler teprve dral k moci.

Hitler se vsak ve svých "vesmírných teoriích" neobíral pouze vznikem zidovského národa [mimochodem řečeno o hezkých pár tisíciletí starsího a o hezkých pár tisíciletí dříve vstoupivsího do dějin nez nejárijstějsí Árijci, tj. v nacistických představách Němci]. Uvazoval i o budoucnosti, a to zcela přesně podle Hörbigerových předpisů a zmatených představ.

Hörbiger hlásal, ze boj ledu a ohně, ovlivňující veskeré světové i vesmírné dění, probíhá na Zemi cyklicky. Země je prý vystavena kazdých sest tisíc let útoku vesmírného ledu, který vede k potopám a dalsím katastrofám - v klínu lidstva se vsak vzdy po těchto sesti tisíciletích objevuje "vzplanutí ohně". Lidstvo si uvědomí závaznost boje proti nepřátelskému ledu a odhodlaně se s ním poustí do zápasu. Znovu si vzpomíná na dědictví obrů, kteří kdysi člověka vychovali, a stává se zhavým, | vroucím, neporazitelným.

Podle vlastních představ byl zosobněným "vzplanutím ohně" sám Adi Schickelgruber, zvaný Hitler. Poučil Rauschinga:

Stvoření jestě není skončeno. Člověk je - biologicky vzato na křizovatce. Počíná se rýsovat nové lidstvo. Starý přírodní druh člověka upadne nevyhnutelně do biologického stadia úpadku. Celá stvořitelská síla se vsak soustředí' na nové lidské rasy. Oba druhy se velmi brzy ve vývoji zřetelně rozlisí. První klesne pod lidskou úroveň, druhá se vznese vysoko nad dnesního člověka. Chápete hloubku naseho nacionálně socialistického hnutí? Můze být vůbec něco větsího, něco obsáhlejsího? Kdo chápe nacionální socialismus jen jako politické hnutí, neví o něm takřka vůbec nic.

To je Hitler, jak jej větsinou neznáme. Rozhodně ne onen "génius průměrnosti", jak jej nazval a charakterizoval v knize stejného názvu Dusan Hamsík, onen měsťák ze vsech měsťáků nejměsťákovitějsí, ryze (a záměrně) průměrný, a proto pro měsťáky přitazlivý. Jistě - i takovým dovedl v případě potřeby být. Vedle měsťáka Hitlera tu byl vsak i jiný Hitler, choromyslný fantasta, zmítaný vesmírnými vizemi, halucinacemi a podléhající pověrám, povazovaným ve 20. století v civilizovaných končinách světa za nedůstojné. Vzhledem k významné účasti - byť pavědecké - astronomie na těchto pověrách se dostal Hitler i do této knihy.

Pokud vím, písi v české literatuře o těchto rysech člověka, jenz se zapsal tak krvavým písmem do dějin 20. století, poprvé nebo alespoň poprvé obsáhleji. Povazuji proto za nezbytné svá tvrzení dolozit. Promiňte, bude-li to cesta plesnivým sklepením, plným kalných a hlubokých vod. Dovede nás vsak az k současnosti - a právě o tuto souvislost, o níz, obávám se, nemají mnozí historikové nacismu a znalci jeho duchovních kořenů ani ponětí, koneckonců jde.

Na podzim roku 1923 zemřel v Mnichově básník, novinář a spisovatel podivných a chmurných mystických dramat Dietrich Eckart, nejspíse na pozdní následky otravy bojovým plynem, německým vynálezem první světové války. Těsně před smrtí vyřídil nejnaléhavějsí zálezitosti; černý meteorit, kterému říkal "moje kába" (podle posvátného meteoritu v Mekce) a před nímz se pravidelně modlil, odkázal profesoru Hermannu Oberthoví, průkopníku německé kosmonautiky. Obsáhlou duchovni závěť odevzdal svému příteli, bývalému generálu, Karlu Haushoferovi. Dalsím přátelům, kteří mu připadali méně významní, vzkázal pouhé pozdravy. Byli to přístí "státní filozof" nacistické říse Alfréd Rosenberg a předevsím. Adolf Hitler, s nímz se Eckart před několika lety setkal jako s bezvýznamným, zbídačelým a nezajímavým důstojnickým sluhou porazené německé armády.

Eckart patrně prohlédl skutečnou povahu vyhublého svobodnika lépe nez větsina současníků. Konrád Heiden v zivotopise Adolfa Hitlera (vysel roku 1938 ve Svýcarsku) píse doslova: Dietrich Eckart převzal duchovní vedení Adolfa Hitlera. Hitler se od něho naučil psát a dokonce i mluvit,

O čem asi poučoval výstřední literát bezvýznamného frajtíka? Zdá se, ze se jejich rozhovory točily jednak kolem strategie a taktiky propagandy, jednak kolem "tajných věd", v nichz bvl Eckart nespornou autoritou. Plodem těchto diskusí byla například pozoruhodná brozurka s dosti fantastickým názvem Bolsevismus od Mojzíse k Leninovi, obsahující jiz v podstatě vse, co později. Hitler o komunismu psal, myslel a hlavně vykřikoval do světa.

Vsichni dosud jmenovaní a jestě dalsí pánové byli členy tajné společnosti Thule, zabývající se rozmanitým čarováním. Kdyz velekněz Eckart umíral, prohlásil před několika svědky: Následujte Hitlera! Bude tancovat, ale hudbu k jeho tpnci jsem slozil já. Poskytli jsme mu prostředky jak vstoupit ve styk s NIMI. Neoplakávejte mne! Budu mít na dějiny větsí vliv nez kterýkoli jiný Němec.

Nemohu se zbavit myslenky, ze se tak docela nemýlil. Ze se jen nevychloubal.

Čím vsak vlastně byla tajná společnost Thule, k níz přinálezel Hitler i řada pozdějsích nacistických mocipánů, a kým.byli oni, Hitlerovi rádci?

Thule, formující Eckartovo literární dílo a později samu nacistickou filozofii (jejíz základy jsou obsazeny např. v Rosen bergově spisu Mýtus XII. století], byla tajnou společností, a pátrat proto po její činnosti, kultu a kouzelnických praktikách je značně obtízné. Přesto vsak víme ledacos, Její jméno pochází ze staré nordické ságy o "Poslední Thule", tajemném ostrově daleko na severu, v ledovém oceánu, obývanémn národem nadlidí, Hyperborejců, obdařených zázračnými schopnostmi. Příslusníci společnosti Thule skutečně věřili, ze kdesi ve vesmíru, lépe řečeno mimo nás lidský vesmír zijí vsemohoucí bytosti, ochotné propůjčit veskeré své síly - pro světovládu Německa, A nejen to: tito boholidé zařídí právě v Německu základní změnu lidské rasy v rasu nadlidí, potomků dávno vyhynulých obrů, a zajistí jejich věčné panování nad ostatními lidmi,o bytostech lidem vzdálených jako Zidech,,Cikánech a černosích ovsem ani nemluvě.

Společnosti Thule byla v této nádherné budoucnosti přiřčena klíčová úloha: měla;se stát spojovacím článkem, jakýmsi přijímačem a vysílačem., obstarávajícím styk thulských nadlidí s panem Eckartem a spol. Hlavní osobou plánovaného spojení měl být jakýsi vrchní čaroděj, zaklinač, pouzívající místo přijímače a vysílače obzvlástě citlivý nástroj, médium. Velkým zaklínačem měl být (a byl) Karel Haushofer, jeho povolným nástrojem a médiem. demobilizovaný svobodník Je to fantastické - ale vsechno tomu nasvědčuje, nejen Eckartův výrok o nich. Hitler se narodil v malém městečku Braunau na Innu, předměstí Salzburgu. Proslavila-li se Plzeň pivem a Malin křenem, pak Braunau odjakziva dodávala světu - média. Pocházela odtud světově proslulá média Willy a Rudl Schneider (oba měli, mimochodem řečeno, s Hitlerem společnou chůvu], známý mnichovský parapsycholog von Schrenck-Notzing i paní Stickhammerová, jejíz schopnost obcovati s duchy tak okouzlila prince foachlma von Preussena, ze se s ní dokonce roku 1920 navzdory obrovskému skandálu ozenil. Zdatným médiem byl dokonce sám jeden z Hitlerových strýců. Není tedy nepravděpodobné, ze tehdy jiz známý magik a. znalec záhrobí Dletrich Eckart i generál Haushofer si vyhlédli bezvýznamného svobodníka Hitlera mimo jiné i vzhledem ke slibnému rodisti.

Seznámení Hitlera s Haushoferem, tehdy profesorem geopolitiky na mnichovské univerzitě, zařídil Haushoferův asistent, Jmenoval se Rudolf Hess. Stal se Hitlerovým zástupcem, zmítajícím se v labyrintu chorobných představ, naočkovaných mu větsinou Haushoferem. Postačilo například, aby Haushofet Hessovi jakoby mimochodem sdělil, ze jej viděl letět do Anglie, a Hess vzápětí tuto sílenou a předem k nezdaru odsouzenou myslenku smíru mezi Británií a Hitlerem do puntíku provedl, Během svého dozivotního zaláře Hess ve vzácných okamzicích jasného rozumu na Haushofera vzpomínal jako na zaříkávače, čaroděje a svého "tajného mistra".

Zivotní román čaroděje Haushofera ostatně vskutku nepostrádal na zajímavosti.

Narodil se roku 1869 a uz v mládí podnikl řadu cest na Dálný východ, zejména do Tibetu, Mongolska a Japonska, kde se stal buddhistou. Zde také navázal úzký styk s přísně tajnou Společností zeleného draka, usilující o získání světového impéria pro císařské Japonsko, dohánějící teprve ostatní velmoci.

Tehdy přísahal, ze spáchá rituální samurajskou sebevrazdu, harakiri, tj. otevření břisní dutiny, "jestlize nesplní své poslání".

14. března 1946 usmrtil stařec Haushofer nejprve svou zenu Martu, pak obrátil ostří dýky proti sobě právě tak, jak před desítkami let slíbil - jenze to předbíháme a přeskakujeme mnoho, mnoho let, v nichz se událo ledacos zajímavého.

Za první světové války dosáhl Haushofer generálské hodnosti - prý pro svou mimořádnou, takřka zázračnou předvídavost a schopnost předem určit čas i místo nepřátelských akcí, předpovídat počasí v operačních prostorech i politické změny ve státech zajímajících diplomaty a vojevůdce císaře Viléma. Tyto schopnosti byly mnohdy připisovány jeho "magickému skolení" mezi tibetskými lámy a buddhistickými mnichy - přirozenějsím vysvětlením je vsak Haushoferovo mimořádně důkladné a vsestranné vzdělání a vynikající schopnosti. Prokázal je i po válce, kdy zalozil a vedl časopis Geopolitika, konstruující velmi důmyslné argumenty pro pozadavky, s nimiz o několik let později veřejně vyrukoval Hitler.

Haushoferova literární a vědecká práce rozhodně nenesla ani stopy "kouzelnictví". Jeho články a přednásky - i kdyz s nimi absolutně nesouhlasíme - jsou věcné, střízlivé, statisticky dolozené a opírají se větsinou o osobní zkusenosti zcestovalého, předčasně penzionovaného pana generála. Za touto vědeckou maskou se vsak skrývala pravá tvář černcknězníka Haushofera, mága a zaklínače, jednoho z mála evropských členů, a co více, čelných představitelů a vůdců tajných asijských společností.

Značné úsilí věnoval Haushofer pátrání po symbolice hákového kříze, pod jehoz znamením hledal prapůvodní vlast Germánů. Domníval se, ze ji skutečně nalezl v prostoru dnesní poustě Gobi, vytvořené prý kdysi z kvetoucí krajiny obrovskou katastrofou; dnes by ve stylu vědeckofantastických románů jistě uvazoval o atomovém výbuchu. Byl to ovsem on, kdo navrhl a prosadil hákový kříz jako symbol nacistické strany a Hitlerova Německa a obdařil tak prastaré znamení zivota a Slunce, nalézané v Tibetu i ve zříceninách Tróje, v Indii i v Číně, neblahým významem a nenávistí vseho lidstva.



Společnost Thule, duchovně vedená Haushoferem, vytvořila krystalizační jádro, kolem něhoz se soustředila přístí "elita"

a zakladatelé nacistické strany. Svou činnost vsak Thule rozvinula jiz dávno před uchopením moci Hitlerem a prováděla ji uz tehdy ve znamení hákového kříze a ve značně sirokém měřítku. Pouzití hákového kříze není nic podivného; uz roku 1891 zdůrazňoval Ernst Kraus "ryze árijský" původ haknkrajcu a Quido List jej roku 1908 popsal jako symbol "čistoty krve" a tajných věd, obsazených prý v runových zápisech staroskandinávkých hrdinských ság.

Hákový kříz se opravdu vyskytl v pozoruhodných souvislostech. Byl prý - pokud lze věřit pověstem, byť i dost dobře podlozeným - nalezen spolu s jakýmsi nápisem v Jekatěrinburku, kde trávila své poslední dny carská rodina. Nakreslila ho na zeď carevna Alexandra Feodorovna, která téz ukryla v ikoně zprávu, týkající se styků se. Společností zeleného draka.Spojení carského dvora s japonskými čaroději zřejmě zajisti] muz na carském dvoře téměř stejně mocný jako neblaze prosluly muzik Rasputin, totiz médium a magik Badmajev. "Vystudoval" tajné vědy přímo ve Lhase v Tibetu a udrzoval styky s tibetskými lámy az do Říjnové revoluce.

Snímek kresby i listina z ikony se dostaly do rukou bílého generála Kutěpova -' netěsil se vsak z jejich vlastnictví dlouho. Byl pozván na palubu trojstězníku, soukromé velkojachty německého průmyslníka barona Otty Bautenaase, a tam zavrazděn.

Sám baron se stal zanedlouho obětí nevysvětlené vrazdy Hákový kříz, Tibet, Společnost zeleného draka, to vsechno ukazuje na spojitost společnosti Thule s nejvyssími místy carského dvora. A jestě něco: bílý trojstězník barona Bautenaase, kde skončil zivot generál Kutěpov, se jmenoval Asgard. Je to pro loď velmi zvlástní jméno a v rejdařském rejstříku není zádné dalsí plavidlo s tímto jménem. Znamená - podle islandských ság - bájnou řísi krále z Thule.

Je mozné občas věřit v náhody, ale co je mnoho, to je přece jenom přílis.

Netrvalo dlouho a vsetečné prsty Thule zasáhly do dějin znovu, tentokráte v Mongolsku, na něz byla pozornost společnosti upřena s mimořádnou vytrvalostí. Mongolsko a Tibet totiz byly podle Haushofera "srdcem světa" nejen proto, ze odtud vysla uslechtilá germánská rasa [ovsem pouze v představách nacistických antropologů), ale i z daleko zajímavějsích a romantičtějsích důvodů.

Haushofer tvrdil, ze po katastrofě, která postihla oblast dnesní poustě Gobi a téměř vyhubila tamní rod nadlidí, polobohů, stáhly se poslední zbytky těchto potomků dávných obrů do podzemních prostor pod Tibetem, kde se podle temperamentu a vloh rozdělili do dvou táborů. První se dal "cestou pravé ruky" a zalozil řísi Agartu, domov soustředění, duchovní dokonalosti a neúčasti na dění světa. Druhý na "cestě levé ruky" získal v "řísi Shampullah vsechny prostředky k absolutnímu ovládnutí světa a lidstva. Vybraní magikové - a Haushofer právě tak jako Eckart se za ně nepochybně povazovali - mohou vstoupit se vsemocnými obyvateli říse Shampullah ve styk a získat tak spojence při dobývání světa. Jakýmsi "diplomatickým pověřencem" Agarty mezi pozemsťany je [nebo spíse byl) tibetský dalajláma, Shampullahu mongolský vládce Bogdgégen. A hle! Ve zmatku občanské války, uprostřed "bouře nad Asií", jez se přehnala i Mongolskem, se pojednou v hlavním městě Mongolska Urze (nyní Ulánbátaru) objevila divoká divize, vyzbrojená německými zbraněmi, vedená převázně německými důstojníky, s velitelem baronem Ungernem, příbuzným samého císaře. Odznakem Ungernovy'divize byl - hákový kříz.

Ungern zahájil vládu nad Mongolskem straslivým pogromem, jemuz padlo za oběť vsech 20 000 Zidů, az dosud nerusené a klidně zijících v Urze.

Pokračoval nekonečnými rozhovory s opatrným a odmítavým Bogdgégenem a nejvyssími lamaistickými knězi v ústředním klásteře Gándán. Nijak netajil, ze chce obnovit slávu výbojů Čingischána a s pomocí duchovních i materiálních sil Tibetu, zejména ovsem nepředstavitelných zlatých pokladů, dobýt svět Pro Německo.

Abychom historku alespoň v telegrafickém slohu dokončili:

Baron Ungern, jedna z nejkrvavějsích postav mezi bílými veliteli (a touz něco znamená), byl chycen a popraven rudými partyzány dříve, nez se mohl dát pod korouhví říse Shampullah na cestu za světovládou. Ihned po smrti velitele se divoká divize rozpadla.

Kdyz se nepodařila Ungernova eskapáda, kdyz nepřisla hora k Mohamedovi, totiz vyvolená germánská rasa do Tibetu a Mongolska, musel volky nevolky Mohamed k hoře - Tibeťané do Německa. Roku 1926 (tedy sedm let před Hitlerovým převzetím moci) se v Berlíně a Mnichově, kde se vzaly, tu se vzaly, objevily poměrně početné kolonie Tibeťanů, ačkoli právě oni svrchovaně neradi opoustějí svou vysokohorskou vlast a níziny jim naprosto nesvědčí. Chovali se velmi nenápadně a vyhýbali se styku s okolním obyvatelstvem. Jen jeden z nich se stal poněkud známějsím, byť i pod krycím jménem "Muz se zelenými rukavicemi". Prohlasoval o sobě, ze je tibetským zasvěcencem a "strázcem klíčů k Agartě". V kazdém případě vsak Muz se zelenými rukavicemi byl v pravidelném styku s Hitlerem. Aby dokázal své kouzelnické schopnosti, sdělil tisku před třemi za sebou následujícími volbami přesný počet nacistických poslanců, kteří se dostanou do řísského sněmu - coz je sice i pro zkuseného politika výkon docela úctyhodný, s kouzelnictvím vsak nemusí mít zhola nic společného. Dalsí osudy Muze se zelenými rukavicemi nejsou známy. Snad byl jedním z tisíce "dobrovolníků smrti" v nacistických stejnokrojích bez označení, bez hodnosti a se zřejmě tibetskými rysy, kteří do jednoho padli při poslední obraně Berlína, obklíčeného sovětskými vojsky.

Tato epizoda je takřka neznámá. Zanikla, ztratila se v ohni a dýmu posledních vzrusujících dnů druhé světové války. Zajímavá je vsak přece. Je pravděpodobné, ze vsichni tibetstí obránci posledního Hitlerova doupěte nebyli rekrutováni z "prvního kontingentu" Tibeťanů do Německa nebo z jejich potomků. Ačkoli je rekonstrukce přesných údajů mimořádně svízelná, víme dnes zcela jistě, ze nacisté prováděli v Tibetu výzkumy, jejichz obsah neznáme, az do roku 1943, tedy jestě uprostřed války. Lze si snadno představit, s jakými obtízemi byly tyto akce spojeny. Nijak by mne nepřekvapilo, kdyby se jestě za války dostávali vybraní tibetstí "hosté" do Německa buď přes neutrální země (Svédsko nebo Spanělsko, odkud byla po celou válku udrzována Spojenci respektovaná civilní letecká linka do Berlína), nebo nákladními nacistickými a japonskými ponorkami, dopravujícími chinin, kaučuk, kokain a vzácné kovy mezi Japonskem a Hamburkem.

A jestě jednu malou ilustraci činnosti společností Thule dávno před nástupem Hitlera k moci: Journal des Débats z 22. ledna 1929 uveřejnil zajímavý článek poněkud udiveného dopisovatele: v Panamě doslo k masové vzpouře Indiánů kmene Cuna, obývajících značnou část země. Vzbouřenci pobili na svém území panamské policisty a zřídili nezávislou republiku Thule, jejímz odznakem byl - černý hákový kříz v oranzovém poli.

René Guénon se ve své knize Symbolika kříze raduje, ze objevil na obou stranách oceánu důkaz přezívání společných prastarých mýtů v povědomí lidstva. Myslím, ze objevil něco jiného: jeden z následků mnohostranné činnosti společnosti Thule a zejména "geopolitika" Karla Haushofera, dojista podporovaného německými monopoly. Jejich pozornost se tehdy soustřeďovala předevsím na Jizní a Střední Ameriku, kde sváděly tvrdý boj s americkým kapitálem, a to i mimořádně nevybíravými prostředky, např. leteckou spionází, organizovanou slozkami letecké společnosti Lufthansa. Pokus o přerusení provozu v Panamském průplavu, nebo dokonce moznost ztráty americké koncese opravňující USA dohlízet na provoz průplavu musely pro ně znít nadmíru svůdně. Rozhodně stály za těch pár tisíc zivotů. A ke vsemu indiánských.

Co z toho vseho plyne?

Společnost Thule zřejmě nebyla jen debatním krouzkem několika potřestěnců a nevznikla současně s nacistickou stranou. Měla za sebou dlouhý vývoj, jenz jedině mohl umoznit vznik slozité a vlivné organizace, měla i dostatek finančních prostředků, aby mohla zařídit tak nákladné podniky jako zřizování tibetských kolonií na druhé straně světa. Ve společnosti Thule se zřejmě proplétá několik stránek činnosti: předevsím velkorysá podpora vsech německých vlád, poskytovaná tajnému agentu Haushoferovi, navazujícímu zajímavé styky s nadmíru vlivnými, i kdyz na veřejnost nevystupujícími kruhy Středního a Dálného východu. Nesmíme zapomínat, ze zeleznice Berlín- Bagdád a sloučení vsech států podél ní pod vedením Německa byla dávným snem německé diplomacie. Ideologickou, nebo chcete-li pseudoideologickou základnu společnosti Thule poskytl i "ledový muz" Hörbiger, i Bender se svou naukou o du-tosti světa, i starý blázen Symnes. Zprostředkujícím článkem mezi nimi a Thule byla pravděpodobně berlínská tajná Lóze bratrů světla, nazývaná téz Společností Vril. Haushofer byl jedním z jejích čelných členů.

Víte, co je to vril? Ne?

Vril znamená podle zasvěcenců nesmírnou sílu, z níz vyuzíváme pouze zlomek, ačkoli bychom se mohli stát takřka rovnými bohům, kdybychom ji vyuzili vsechnu. Je nutné se o to alespoň pokusit a pozdvihnout tak člověka na nadčlověka. Jeto nutné předevsím proto, ze v jeskyních hluboko pod námi, pod Himálajem a kdoví kde jestě, zijí potomci dávných obrů. Ti dříve nebo později vystoupí na povrch Země a ovládnou ji. Jen osvícení, jen ti, kteří se naučí svůj vril ovládat, budou jim podobní a budou se na vládě podílet. Ostatní zahynou nebo se stanou otroky. Podobná společnost existovala v Anglii pod jménem Golden Dawn.

Zdá se, ze společnost Thule stála i v pozadí masového vrazdění Cikánů (jako mystické pomsty za nadlidi, sdílející kdysi s Cikány společnou vlast), vrazdění Zidů ("bytostí protipřírodních a přírodě cizích") a mozná se podílela i na známé noci dlouhých nozů, kdy byla v Německu podlomena moc SA a zároveň definitivně rozdrceny naděje vsech, kdo v Hitlerovi viděli uskutečnitele jakýchsi sociálních reforem a dokonce bojovníka proti kapitalismu. Moci se ujala "černá síla", SS, kde objevujeme celou řadu rysů obsazených v učení společnosti T/hule, Její představy se ostatně staly základem "světového názoru SS-mana", i stejnojmenné knihy, vydané jako bible muzů s umrlčími lebkami na stejnokrojích. SS byla nejen bojovou organizací - byla předevsím řádem, tajnou společností se svými přijímacími rituály, tajnými předpisy a s velkorysým "vymýváním mozků" vsem příslusníkům, jejichz ustavičně vstěpovanou povinností bylo toliko "věřit, podřídit se a bojovat".

O přísné výběrovosti černého řádu svědčí i pozoruhodně nízké počty, nijak se nesrovnávající s obrovským vlivem SS- toliko pět pluků s 25 000 az 28 000 muzů (jak prohlásil Himmler 4. 10. 1943 v Poznani). V době přepadení SSSR vzrostl tento počet na 160 405 muzů - teprve blízící se konec ztracené války značně ulehčil výběrové řízení a SS se z uzavřeného řádu staly rádoby elitními jednotkami hrdlořezů - roku 1945 jich bylo téměř 500 000 -, i to vsak představovalo jen malou část vsech vojsk.

Řádový charakter SS potvrzuje i Himmlerův zamilovaný projekt: obnovit po válce tzv. Staré Burgundsko jako výsostné řádové území SS, nepodřízené ani Hitlerovi, ani nacistické straně. Drobnou nepříjemnost, totiz nezbytné vysídlení veskerého francouzského, lucemburského, svýcarského a dokonce i německého obyvatelstva (pokud by no nebylo pouzito jako otrockých pracovních sil), řesil jiz za války s gaulajtrem Alfrédem Eduardem Frauenfeldem, určeným za generálního komisaře Krymu (např. dopisem z 10. července 1942): původní obyvatelstvo esesáckého Burgundska mělo být deportováno do horských oblastí Krymu.

Thule a její myslenky vsak předevsím a zcela ovládly Adolfa Hitlera, dusevně vratkého jedince, důvěřujícího v horoskopy, jasnovidce a zejména v nadlidi. polobohy, s nimiz je mozné vstoupit (jak jej ujistil uz dávno Eckart) v osobni styk a změnit se tak v bytost vyssí nez člověk.

Na počátku těchto horečných fantazií stojí patrně uz zmíněná anglická tajná společnost Golden Dawn, jejíz duchovní vůdce Samuel Mathers (manzel sestry slavného filozofa Henriho Bergsona ] adresoval roku 1896 "Členům druhého stupně" manifest o moznosti osobního styku s nadlidmi. Vzhledem k zajímavým souvislostem s dneskem, o nichz se jestě zmíníme, uvedu poněkud obsáhlejsí výtah celého "manifestu":

Pokud jde o tyto tajné vůdce, na něz jsem se upjal a kteří mi udělili Moudrost Druhého Stupně - a já ji opět předávám dále -, nemohu o nich nic blizsího říci. Neznám jejich pozemská jména a jen zřídka jsem je spatřil v lidské podobě. K setkáni s nimi dochází v určený čas a na předem určeném místě. Osobně se domnívám, ze to jsou lidské bytosti, zijící na této zemi, disponující vsak strasliví/mi, nadlidskými silami. Přesvědčil jsem se osobním stykem s nimi, jak tězké je pro smrtelníka, byť i sebepokročilejsího, snést jejich přítomnost. Tím nechci tvrdit, ze působení, které na mne vykonávali při řídkých setkáních, se podobalo tělesným obtízím, jaké nastávají při zruseni zemského magnetismu (nevím, co tím chtěl básník říci). Právě naopak. Ve styku s nimi jsem se cítil proniknut tak neslýchanou silou, ze ji mohu přirovnat jen k pocitům člověka, v jehoz bezprostřední blízkosti za prudké bouře uhodil blesk. Kromě toho byl tento stav doprovázen značnými obtízemi s dechem. Při těchto nervových zhrouceních bylo moje tělo pokryto chladným potem a z nosu i úst, občas i t usí mi proudila krev.

Toto jsou tedy Oni, to jim byl představen frajtr Adi Hitler a doporučen jejich péči. Celé generace pseudovědců a snílků, fantastů a bláznů se spojily, aby ve spolupráci s braunauskou tradicí médií, pocházejících patrně z dědičně zatízených rodin, a s Hitlerovou dusevní chorobou vytvořily prazvlástní, nebezpečně výbusnou směs.

Hitler snad ani netusil, ze je zneuzíván, ze s ním panstvo společnosti Thule, zaujaté stejně černou magií jako spionází a podvratnými akcemi v nejvzdálenějsích končinách světa, manipuluje. Věřil. Věřil hvězdopravcům, jasnovidcům, zmatenému blábolení středověkých grimoárů, čarodějných knih, i "tajnému významu" germánské mytologie a ság. Předevsím vsak věřil, ze je vyvoleným člověkem, jemuz je určeno setkat se s nimi a jejich prostřednictvím se nejen stát nadčlověkem, ale i vyprosit si pozdvizení celého uslechtilého Germánstva na úroveň polobohů.

Na úlohu média a prostředníka nadpozemských sil se ustavičně, systematicky připravoval. Zde je důvod jeho zarytého vege-tariánství [jak známo, média nesmějí - z důvodů blíze nevysvětlených - pozívat maso), jeho nedůvěry k oficiálním lékům a vědeckému lékařství. Vyhýbal se jim po celý zivot, zvlástě v posledních měsících, kdy zřetelně trpěl tzv. Parkinsonovou chorobou. Léčil se sám, pouze podle vlastního "vnuknutí", a jeho osobní lékař dr. Morell, původně lékař pohlavních chorob prominentních nacistů, slechty a berlínského polosvěta, mu slouzil pouze jako "píchač injekcí", zejména hroznového cukru. Jen v několika týdnech po nezdařilém atentátu roku 1944 jich Hitlerovi vpravil do zil více nez dva tisíce. Zejména je vsak zde zdroj podivných a pro německou válku katastrofálních rozhodnutí. Vzdyť mu je poradili oni.!

Rauschning zaznamenal tento zajímavý dialog:

"Novy člověk zije v nasem středu! - Je zde!" křičel Hitler triumfálně. "Stačí vám to? Prozradím vám tajemství: viděl jsem ho. Měl jsem z něho strach!"

Kdyz tohle Hitler říkal - dodává Rauschning -, třásl se vzrusením.

Jinde Rauschning píse:

Jistá osobnost z nejblizsího Hitlerova okolí mi vypravovala, ze se Hitler čas od času v noci probudí a vyrází křečovité výkřiky. Volá o pomoc, sedí na okraji své postele jako ochromený. Je tak zděsený a tak se chvěje, az se chvění přenásí na celou postel. Vyrází zmatené, nesrozumitelné zvuky. Sípá, jako by se dusil. Tatáz osoba mi líčila jednu z těchto krizí s podrobnostmi, kterým bych neuvěřil, kdyby pramen informací nebyl nade vsí pochybnost spolehlivý. Hitler stál vzpřímeně ve svém pokoji, potácel se a rozhlízel s výrazem zděsení kolem sebe. "To je on! To je on! Přiseli" zajíkal se. Měl bledé rty a čelo zalité tězkými kapkami potu. Pojednou začal vyrázet nesmyslná slova, čísla a vzdechy. Bylo to hrozné. Pouzíval groteskně slozených výrazů, znějících podivně a cize. Pak ztichl, ale dále pohyboval rty. Masírovali jsme ho a podali mu něco k napití. Pojednou zasípal: "Tam! Tam v rohu! Je tady!" Dupal a křičel.

Pokouseli jsme mu vysvětlit, ze se nic mimořádného neděje. Pomalu se uklidnil. Nato spal řadu hodin a po probuzení byl opět víceméně normální a snesitelný.

Tato podoba Hitlera rozhodně nezapadá do rámce "génia průměrnosti". Je to Hitler zaříkávač, pronásledovaný "nadzemskými bytostmi".

Teprve jím se vlastně dostáváme k názvu kapitoly - proč Německo prohrálo válku -, i kdyz to, znovu opakuji, nejsou důvody jediné a ani ne hlavní. Kdybychom vsak chtěli gruntovně probrat vsechny stránky a souvislosti jakékoli otázky (coz se jestě nedávno obvykle zádalo), nevycházely by ani noviny, ani populárně vědecké knihy, ani pojednání, nýbrz samé encyklopedie. A to by se patrně nikomu přílis nelíbilo. O odvelení větsiny německých radarů, chránících neuralgické body německé protiletecké obrany, na Rujánu, jsme jiz psali.

Doslo vsak i k řadě dalsích rozhodnutí, která stězí vysvětlíme jinak nez jako přímý důsledek Hitlerovy závislosti na bláznivých představách naočkovaných mu společností Thule a jejími duchovními otci.

Hitler byl, jak se zdá, přesvědčen, ze je celá tisíciletí očekávaným "nositelem ohně" a ze před ním vsude, kam přijde, bude "led" (jako druhý přírodní princip) a tím i zima prchat. Toto mystické přesvědčení zčásti vysvětluje i naprosto nedostatečné přípravy ruského tazení - svou úlohu ovsem sehrála i skutečnost, ze německý generální stáb neuvěřitelně a nepochopitelně podcenil sílu Sovětského svazu a Rudé armády, takze počítal s kapitulací SSSR jestě před příchodem mrazů. Kromě Hitlerovy představy o "ohnivé epose", kterou jeho frajtrovská postavička zahajuje, a o zimě uhýbající před vybranými jednotkami SS představujícími nejen vojenskou sílu, ale i mystické předobrazy přístích nadlidí, zapůsobili i přívrzenci Hörbigerovi. Prohlasovali, ze jsou schopni díky poznání vesmírných zákonitostí předvídat počasí na měsíce, ba léta předem. Zima 1941-1942 prý bude jistojistě mimořádně mírná.

To vse nepochybně přispělo k tomu, ze jindy neobyčejně puntičkářský a o vybavení vojsk mimořádně dbalý Hitler rozhodl, aby příslusníci armád, které vpadly do Sovětského svazu, obdrzeli jako zvlástní výbavu - jednu jedinou sálu a jeden jediný pár rukavic.

V prosinci 1941 vsak přisla katastrofa. Teploměr klesl na 40 °C pod nulou. Automatické zbraně byly k nepotřebě - olej zamrzl. Umělý benzín se mrazem rozlozil, motorizované jednotky uvázly ve sněhu. Tisíce vojáků zmrzlo v polních postaveních a ve vlacích, jejichz lokomotivy zastavil mráz. A na německé divize, které se probily takřka před Moskvu, dolehl nesnesitelný tlak sovětských protiútoků.

Generál Guderian, "pancéřový Guderian", tvůrce německé taktiky tankových klínů pronikajících hluboko do obranné sestavy protivníka, riskoval hodnost a patrně i zivot, kdyz Hitlerovi hlásil zastavení ofenzívy a zádal o povolení k ústupu.

"Zima je moje věc," řval tehdy Hitler, "vy musíte útočit!"

Za několik měsíců byly elitní sbory německých "nositelů ohně" zničeny. Jen malou útěchou bylo, ze v přístím létě vztyčila skupina tří horských myslivců Haushoferův milovaný hákový kříz na nejvyssím kavkazském velikánu Elbrusu. Tato pro vývoj válečných operací naprosto bezvýznamná událost měla v nacistickém tisku obrovskou publicitu, nepochopitelnou vsem, kdo netusí, ze v pojetí společnosti Thule byl Elbrus "posvátným hradem Árijců", bastou kultur předcházejících Horbígerovu potopu, a zejména magickým sídlem sekty Přátel Lucifera. Vztyčení vlajky s hákovým křízem - podle nejasných zpráv se zdá,

ze dokonce zvlástním a mimořádně odporným způsobem "posvěcené" - na nejvyssím vrcholku Kavkazu mělo přivolat a zároveň symbolizovat počátek nové epochy ohně, který definitivně vypudí "světový led". Na boj se "světovým ledem" se nacisté docela vázně připravovali a prováděli k tomuto účelu řadu "vědeckých" výzkumů. Uz asi od roku 1936 se pod osobním vedením Goringa konala řada expedic do západního Grónska a ihned po obsazení Sudet německými vojsky byla - opět pod Goringovou patronací -

zřízena na Zlatém návrsí v Krkonosích, na dnesních Jestřábích boudách, tzv. Polare Versuchstation Goldhohe, čili Polární výzkumná stanice Zlaté návrsí.

Vedlejsím úkolem stanice bylo připravovat kádry pro tajné nacistické meteorologické stanice nad polárním kruhem (byly v roce 1940 opravdu zřízeny a pracovaly takřka po celou válku], hlavní smysl se vsak spíse blízil Hörbigerovým blábolte a představám společnosti Thule a Přátel Lucifera.

Byly to pokusy s aklimatizací arktických rostlin a zvířat (a snad i lidí) na "ryze árijské půdě", která se po definitivní porázce vesmírného ledu rozprostře po celém světě.

Ně, to není pustý výmysl. To je skutečnost ani více, ani méně bláznivá nez např. Goringův "poznatek", ze nad dávnými popravisti krouzí více vran nez kdekoli jinde, následovaný přísným rozkazem velké skupině německých vědců prozkoumat tuto pozoruhodnou skutečnost (dopis na tzv. Ahnenerbe z 9. října 1940], nebo Hitlerův úkol udělený prof. dr. Würstovi-31. března 1944 (!}, Hitler totiz vlastním bádáním dosel k názoru, ze cibulky ocúnů zalézají do půdy více nebo méně hluboko podle toho, jak tuhá zima bude následovat. Ulozil prof. dr. Würstovi (mimochodem oberfiihrerovi SS], aby tento vědecký fakt pojal do svých plánů předpovědí počasí­. po vítězné válce...

Jsou i jiné příklady Hitlerovy zaslepenosti vesmírnými fantaziemi. Německým inzenýrům, konstruktérům rakety V-2 v čele s generálem Walterem Dornbergerem zabránila několikrát a vzdy na několik měsíců sama NSDAP, nacistická strana, pokračovat ve vývoji raket a v pokusech s nimi. Důvod? Nejpřísněji tajné řísské výzkumy musely být podle osobního Hitlerova rozkazu předlozeny k vyjádření Hörbigerovým následovníkům. Měli se zaručit, ze průlet rakety oblastí "věčného vesmírného ledu" neporusí přírodní zákony a ze proboha nedojde dokonce k nové potopě.

Hitler a jeho klika zkrátka zila a myslela způsobem pro nás naprosto cizím a takřka nepřístupným. Zatímco navenek zachovával Hitler a vsichni ostatní nejvyssí představitelé nacismu zdání logického, rozumového přístupu k problémům, jez předkládala válka, uvnitř této přísně uzavřené společnosti árijských polobohů řádily nejpustsí a nejneuvěřitelnějsí pověry a pokoutní teorie. Jen vzácně, málokdy se prodraly na povrch. Nejzřetelněji se to stalo v jednom z posledních článků nejvěrnějsího Hitlerova nohsleda ministra propagandy Goebbelse, který potvrdil nasi domněnku, ze ve zmatených hlavách hitlerovské kliky se události kolem nacistické, strany neodehrávaly pouze v pozemském (a to jestě značně omezeném], nýbrz i v kosmickém měřítku.

"Nás konec," prohlásil kulhavý trpaslík Goebbels, "bude zároveň koncem vsehomíra."

Rozvedl zkrátka to, co naznačil Hitler jiz roku 1934, rok po nástupu k moci. Řekl tehdy v důvěrném krouzku: Nikdy nebudeme kapitulovat, nikdy! Můzeme snad být zničeni, ale budeme-li, strhneme s sebou celý svět - svět v plamenech.

Zdůrazňuji datum výroků, rok 1934, kdy nacistická armáda prakticky nepředstavovala bojovou sílu, která by stála za zmínku. Jiz tehdy vsak si byl Hitler jist, ze můze způsobit zničení celého světa.

Psychologové jsou snad schopni kvalifikovaněji a odborněji nez já posoudit, zda se nemýlím, zda se přece jen nenechám unáset přílis bujnou fantazií. Docházím totiz k neuvěřitelnému závěru: Hitler a jeho nejblizsí - ať uz staří matadoři společnosti Thule, nebo lidé, kteří byli těmito kruhy do Hitlerovy blízkosti vtazeni - věřili, ze s jejich zkázou, s koncem mimořádně krátké "éry ohně", přijde Hörbigerem předpověděná potopa a zničení celého světa. Bude to zároveň trest nadlidí, zijí cích v "řísi levé ruky" Shampullah, lidstvu, jez se neosvědčilo v osudovém zápase.

Hitler a Goebbels, napsal anglický historik Trevor Roper, vyzvali německý lid, aby zničil svá města a továrny, aby vyhodil do vzduchu své hráze a mosty, aby obětoval zeleznice a veskerý vozový park - to vse pro legendu ve jménu soumraku bohů.

Sám Hitler se choval přesně podle nasich představ:

Ztráty nikdy nebudou dostatečně vysoké! prohlásil doslova. Jestlize má být ztracena válka, zahyne národ také. Tento osud je nevyhnutelný. Není uz vůbec zapotřebí brát v úvahu nějakou základnu pro existenci, byť sebeprimitivnějsí. Naopak je lepsí zničit i to a zničit to sami. Ostatně ti, kteří zbudou po bitvě, nemají valnou cenu, neboť dobří padli. (Z rozhovoru s ministrem zbrojení Albertem Speerem koncem března 1945).

Za několik krátkých týdnů kosmická katastrofa v Berlíně vrcholila. Mocnosti ledu zvítězily nad mocnostmi ohně. V horbigerovském vesmíru vsak stále dřímala potenciální moznost kosmické odvety, potopy. A Hitler přinásí oběť vodě. Nakazuje, aby byla v posledních hodinách síleného a marného odporu zatopena berlínská podzemní dráha, kam se uchýlily statisíce Berlíňanů se zenami a dětmi.

Z kosmické katastrofy zůstal jen nepatrný pahorek poblíz bývalého řísského kancléřství, který dnes ukazují průvodci turistům: zde býval Hitlerův bunkr.

Zahynuly se společností Thule i sílené myslenky, nashromázděné Eckártem, Hörbigerem, Symnesem, Haushoferem a dalsími?

Obávám se, ze ne.

Pravda - ledacos se přece jen změnilo. Potomci obrů, nadlidé, opustili podzemní říse Agartu a Shampullah. Zmodernizovali se. Řídí dnes létající talíře, z nichz sledují nasi Zemi a jsou připraveni ve vhodném okamziku zasáhnout ve prospěch vyvolených a na úkor těch, kdo se jim odvází protivit. Provádějí tedy přesně a znovu totéz, co o nich hlásala společnost Thule, jenze, řekněme, na novém působisti, ve vesmíru.

I s ufony můze člověk vejít ve styk - a kupodivu tak jako s těmi, kteří manipulovali Hitlera: pokorným soustředěním a čarodějníckými praktikami. Pro začátek postačí usilovná dusevní- koncentrace skupiny lidi - a ejhle, na obloze se, kde se vzal, tu se vzal, objeví létající talíř, vysílající světelné signály. Po dalsí dávce pokory a soustředění snad dokonce dojde k osobnímu styku s ufony čili s "kosmickými lidmi" - a podruhé kupodivu - příznaky jsou do puntíku..stejné jako při setkání s nimi! Zůstávají v přísném inkognitu, protoze by jejich přítomnost nás křehký pozemský organismus nesnesl. S tím měl, jak víte, spatné zkusenosti i Hitler. Pouze čtyři pozemsťané jsou s ufony v osobním styku díky svým schopnostem a duchovni průpravě f vzpomeňte prosím Eckara a Haushofera.).

Ufoni nenavstěvují nasí ubohou a tězce zkousenou planetu bezdůvodně nebo rekreačně. Mají vesmírnou organizaci, tvoří jakousi vsemocnou vesmírnou policii, jez má zasahovat vsude, kde je zapotřebí, zkrátka kde to panstvo z létajících talířů uzná za vhodné.

Běda, pokusí-li se jim nikdo vzdorovat! Nemine ho osud dvou brazilských elektroniku nalezených roku 1966 s olověnými maskami na obličejích a zabitých záhadným výbuchem.

Z pytle nesmyslů čouhá čertovo kopýtko vsemocné a absolutní autority, před níz se my ubozí lidé (nikoli nadlidé) musíme v pokoře sklonit právě tak jako čarodějníci společnosti Thule před nadlidmi z tibetského podzemí.'Za odměnu je nám poskytnuta naděje, ze se staneme pokornými pomocníčky vesmírných nadlidí: v roce 1975 totiz bude nase Země zničena kosmickou katastrofou, která, smím-lí to tak říci, jako by z oka vypadla Hörbigerovým proroctvím. Malér zahájí útok ohně - vzplane pozemská atmosféra. Jak, proč a co bude hořet, není jasné. Pak nastane na celé Zemi. vláda vesmírného ledu. Kosmičtí lidé odvezou v talířích tři milióny lidí, kteří "zaziva vejdou do absolutního zivota". Dvě třetiny lidstva zahynou okamzitě - o zbývající třetině není rozhodnuto. Jisté vsak je, ze se tyto trosky lidstva budou muset sklonit před "vesmírným pořádkem" (nacisté říkali "německý" nebo "árijský" pořádek), zavedeným vsemocnými ufony.

Kdyz tohle vsechno slysím, dostávám lehké záchvaty zuřivosti. Vzpomínám na sympatické hrdiny pohádek, na Honzy zavíjející přes z gruntu mírumilovnou povahu obry prostě proto, ze to jsou obří, ze postrádají člověčí míru a ze nepatří do světa lidí, který se nenechá od nikoho komandovat. Vzpomínám i na překrásný apokryf Karla Čapka o zničení Sodomy,v němz se pan Lot, varovaný andělí před zkázou města a navzdory zaručené záchraně a neskonalé bozí přízni, obrací a pospíchá opět do města hynoucího pod sirným destěm. pomáhat svým Sodomským. Jenze tahle morálka, tento vztah k moci a důstojností člověka je zřejmě těm, kdo, abych uzil oblíbeného politického terminu, "vysoko, pozdvihli prapor" nebozky společnosti Thule, naprosto cizí. Jejích morálce odpovídá daleko spíse tradice bezpodmínečné poslusnosti a pokory, ochotného podléhání vnějsím silám a radostného přihlízení, jak vsichni nepokorní a hrdí jsou pobiti, zničeni, shlazeni ze zemského povrchu k potěsení zbabělců.

Spolkem, který tak nápadně převzal do posledního detailu - nehledě k jisté nezbytné "modernizaci" - myslenkovou oblast, z níz ideologicky vyrůstal nacismus, je Cosmic Brotherhood Association (Společnost kosmického bratrství), sídlem v Jokohamě, Naká P. O. Box 12, Japan.

Proč právě Japonsko? Kdoví - patrně proto, ze absolutní poslusnost a pokora zde zapustily nejhlubsí a nejpevnějsí kořeny. Po zničení fasismu v Německu nezbývá mnoho států, kde se mohou společnosti podobné CBA zdárně a mnohostranně rozvíjet. Japonsko je ostatně také zemí Společnosti zeleného draka a tahle souvislost by se jistě zdála vykonstruovanou a násilnou, kdyby jedním z čelných a vedoucích členů CBA nebyl právě profesor Oberth, ano, ten Oberth, jenz před dávnými lety dostal jako nejcennějsí odkaz od duchovního vůdce a zakladatele společnosti Thule, Dietricha Eckarta, jeho posvátný, magický meteorit. Kdyby slavná CBA zřejmě nedisponovala fondy, jejichz výse je sice neznámá, bude vsak impozantní a kromě toho, obávám se, ze stejně záhadných zdrojů jako finance tajné společnosti Thule, organizující převraty, přesídlující skupiny Tibeťanů a vytvářející po celém světě síť agentů.

Kosmičtí bratři si nevedou o nic hůře.

Jejich agenti jezdí po celém světě a navazují "kosmické styky" s přístími kandidáty absolutního zivota mimo nasi Zemi. Aby nadsení přístích "absolutně zivých" vyvolenců nevychladlo, zasypává je Cosmic Brotherhood Association hromadami brozurek, letáků a publikací, jejichz obsah je sice větsinou dost legrační, avsak nákladnost zřejmá na první pohled. Kromě toho vydávají vesmírní bratři několik časopisů: týdeníky The Flying Saucer News a The Junior Edition Flying Saucer News (Novinky létajících talířů a jejich vydání pro mládez), měsíčník The Flying Saucer Digest (Výběr o létajících talířích) a luxusní čtvrtletník The Brothers (Bratří). Časopisy mají velmi málo inzerátů a jsou nabízeny pod výrobní cenou. Někdo je tedy podporuje. Ze by kosmičtí nadlidé.?

Větsina lidí se patrně společnosti CBA vysměje právě tak, jako by se vysmáli Thule, Společnosti Vril nebo Přátelům Lucifera. Co mají společného kosmické fikce, věčný led, Mléčná dráha z ledových koulí, dutá Země, návstěvy z vesmíru nebo kosmické katastrofy s námi? Prosím vás - usetřte nás bláznivých fantazií.

No dobrá, jak myslíte. Přesto se domnívám, ze cesta za podobnými souvislostmi není tak docela zbytečná. Bylo třeba oprásit zapomenuté skutečnosti, aby dokonale nezmizely v propadlisti času a abychom nebyli přílis překvapeni, objeví-li se k nerozeznání podobné situace znovu.

Kletby a hvězdářství kamenů

Za jejich výkřiků, vzlykání a umírání rostla pyramida. A rostla tak dvacet let. Pokazdé, kdyz Nil převalil své bahnité vlny přes břehy a polní práce ustaly, bylo sto tisíc lidí sehnáno pro Chufeva na stavbu náhrobku, který byl nazván Echet Chufu - Chufevův obzor. C. W. CERAM

Jedna z nejhezčích vesmírných vědeckofantastických povídek, kterou znám, líčí dobrodruzství skupiny kosmonautů z roku, na který si jestě pár tisíc let počkáme. Na cestě vesmírem potkali starobylou fotonovou raketu a v ní nalezli legračního človíčka sahajícího jim sotva po pás a co horsího: neustále otravujícího jednou a touze myslenkou o nádherné civilizaci na jeho nádherné domovské planetě, kterou ne a nemůze v nekonečném kosmu najít. Ztratil se v hvězdných pláních jak Jeníček a Mařenka v hlubokém lese.

Kosmonauti mají zanedlouho jeho vychloubání právě tak dost. Aby se pidimuzíka zbavili, naleznou mezi miliardami galaxií tu jeho, docela obyčejnou, ničím nevynikající hvězdu a zamíří k jejímu planetárnímu systému. Přiblízí se k Třetí planetě. Kosmonaut přímo poskakuje vzrusením. Vykládá o zázracích, které vsichni zanedlouho na vlastní oči uvidí, o nádherných městech s podivnými jmény jako Paříz nebo Londýn, o dokonalé dopravní síti, zkrátka o rozkvetlé civilizaci, před níz se budou muset sklonit i posměvační habáni z cizího hvězdoletu.

Přistanou - Třetí planeta je vsak pustá a prázdná. Tu a tam sice nacházejí náznaky něčeho, co by snad mohlo být dávným dílem inteligentních bytostí, trosky, zbytky úprav terénu - jenze vsechno uz je zřejmě dlouhá tisíciletí opustěno a propadá zkáze. Celá planeta poskytuje stejný obraz - ale pojednou se na obrazovkách ve velitelské kabině hvězdoletu objeví cosi, co určitě není přírodním útvarem; obrovské čtyřboké jehlany z mohutných kvádrů, obklopené poustí. Mohutný hvězdolet proti nim vypadá jako nicotná hračka. Jediné svědectví, ze tu kdysi kvetl zivot, ze tu kdysi zily inteligentní a pracovité bytosti - lidé.

Maličký kosmonaut vystoupil z hvězdoletu se zaťatými zuby, jako by polykal slzy.

"To koukáte, co? Tohle jsme, abyste věděli, dokázali postavit:."

Ano - pyramidy by patrně přestály i zánik lidstva, protoze uz vlastně byly vystavěny ve formě zříceniny nejsnáze vzdorující útokům počasí, byly vybudovány pro celou věčnost. Z hlediska stavitelské statiky jsou tím nejtrvalejsím a nejsolidnějsím, co si vůbec lze představit. To chápou j děti, kdyz dostanou první stavebníci z pestrých kostek. Po několika mimořádně odvázných, avsak tragicky končících pokusech postavit dvě kostky na kostku jedinou velmi brzy přejdou k budování staveb solidnějsích se sirokou základnou a pozvolna se zuzujících k vrcholu - k pyramidám.

Není proto třeba - a neříkám to ostatně v této knize poprvé - hledat tajemnou Atlantidu, zprostředkující spojení mezi vsemi kontinenty, nalezneme-li stavby ve tvaru jehlanů nejen ve stokilometrovém řetězu egyptských pyramid od Abu Roas na jih az k osadě Fajúm, z nichz jsou pyramidy v Gize jen jedním, byť nejkrásnějsím a nejvýznamnějsím článkem, ale i v Jizní a Severní Americe, východní Asii a jinde. Vzdyť např. pyramidy objevené v čínské provincii Sansi těsně po druhé světové, válce ředitelem letecké společnosti plukovníkem Mauricem Shenanem převysují egyptské sestřenice: dvě největsí jsou 300 m vysoké a strana jejich základny měří přes 450 metrů. Pyramida je kamenným obrazem stanu a zároveň přirozeným tvarem, umozňujícím přetrvat takřka neomezenou dobu. Dokázaly to egyptské pyramidy, vzdorující uz asi 4 500 let nejen povětrnostním vlivům, ale i válečným zmatkům a chtivosti okolních obyvatel, jez takřka dokonale smetly z povrchu zemského vsechny doplňkové stavby obklopující kdysi kazdou pyramidu.

O tom, co jsme právě napsali, není sporu. Otazníky vsak teprve začínají. U větsiny z nich se vsak zastavíme jen velmi letmo, abychom se nezpronevěřili smyslu knihy: astronomickým souvislostem.

První - a to nejpodstatnějsí - otázkou je, kdo vlastně pyramidy postavil- Víme určitě, ze Je stavěly desetitisíce otroků a řemeslníků, jejichz postavení se od otroka, patrně přílis nelisilo. Postavme proto otázku jinak a přesněji: kdo nechal vystavět pyramidy? (Otázku proč zatím ponechme stranou.)

Odpověď byla sporná uz pro generace, které plným právem [nazýváme "staří Egypťané", Tak např. Hérodot navstívil Egypt v 5. století př. n. 1. a získal sice autentické zprávy, ze pyramidy v Gize vznikly za vlády faraónů Chufeva a Chefréna, zároveň vsak docela vázně tvrdí, ze "investorem" díla byla kurtizána Rhodope, která od kazdého z nahodilých milenců pozadovala jeden velký otesaný kámen. Milenců byla úctyhodná řada, tak-, ze z kamenů nakonec vznikla pyramida. Pokud jde o pyramidy, mel chudák Hérodot smůlu od začátku do konce. Kromě fantazií o důvodech jejich vzniku totiz datuje stavbu pyramid do období teprve po velkých stavbách faraóna Ramesse II. [asi 1298 az 1232 př. n. 1.'), coz je rozhodně větsí hřích.. Královská jména Chufev, Chefrén a Mykerinos, dochovaná Hérodotem a potvrzená i soudobým archeologickým výzkumem a historickým bádáním, byla občas jíz ve středověku nahrazována jinými faraóny - největsí zmatek mezi předpokládané iniciátory stavby vsak vneslo teprve křesťanství, rozsířené v podobě koptické církve v Egyptě uz velmi časné a trvající tam ostatně,v uzavřených oblastech a v osamělých poustních klásterech dodnes.

Mnich Syncellus, poustevník z 8. století n. L, tvrdí, ze pyramidy zřídil král Sufis, zprvu bezbozný člověk, později vsak přesvědčený křesťan, na paměť svého obrácení na pravou víru. Je třeba uznat, ze by to byl značně nákladný pamětní kámen, a zejména ze by na tuto křesťany nepochybně radostnou událost doplatilo hodně lidí: jen Ghufevovu pyramidu stavělo 100 000 otroků a dělníků plných třicet let. Za dalsí iniciátory stavby je označován např. i král Surid, jemuz připisuje autorství arabský spisovatel z prvé poloviny 10. století Abdul Hasan AH Mas'udi, a dalsí a dalsí. Král Surid ovsem, ačkoli i legenda o něm pochází z koptického pramene, byl daleko spíse pysný nez zbozný. Dal prý do pyramidy zasadit desku s nápisem: Já, Surid král, jsem vystavěl a dokončil tyto pyramidy za jedénasedesát let. Ať se ten, kdo přijde po mně a bude se povazovat za krále, pokusí zničit je v sesti stoletích. Stavět je tězsí nez bořit.

Skutečnost je ovsem prostsí a méně romantická: na stavbu tak obrovského díla, jehoz vybudování moderními technickými prostředky (staří Egypťané ovsem neznali ani ocel, ani sroub, ani kladku, ba ani - s výjimkou lehkých válečných vozů - pouzití kola k přepravě nákladů) by trvalo 10 000 dělníkům 200 dní a jehoz cena by dnes, v roce 1968, dosáhla částky kolem 6 miliard Kčs a jez konečně stálo podle odhadů egyptologů asi 150 000 000 pracovních dnů, mohla pomyslet teprve společnost vysoce organizovaná. V krajním případě tedy společnost, jaká se v Egyptě ustavila asi od prvního historicky zjistěného data, kd,y král Meni kolem roku 3000 před n. 1. sjednotil zemi. Věk pyramid trval asi od roku 3000 do 2500 před n. 1. - teprve koncem'tohoto období se vsak objevil architektonický génius v osobě lékaře a inzenýra Inhotepa ("Toho, jenz přichází v míru"), velekněze, kouzelníka, ministra a nejspíse syna stavitele Kanofera.

Díky velkorysé podpoře, které se Inhotep těsil od mocného zakladatele III. dynastie Zósera, mohl postavit kolem roku 2500 před n. 1. obdivuhodnou stupňovitou pyramidu v Sakkáře, 60 metrů vysokou a se základnou o rozměru 105 m X 130 m. Konstrukce sakkárské Inhotepovy-Zóserovy pyramidy se stala i vzorem Velké pyramidy v Gize, postavené o sedmdesát let později, ovsem se zakrytím stupňů a s podstatně přesnějsím opracováním povrchových kvádrů, nez jaké okolnosti a skutečnost, ze slo o pionýrské dílo, umoznily v Sakkáře.

Zajímavějsí a tématu kapitoly blizsí je vsak problém, čemu vlastně pyramidy slouzily. Je tím poutavějsí, ze v této kardinální otázce nemáme vlastně jasno dodnes.

O pyramidě - kamenné bilanci úspěchů kurtizány Rhodope - jsme uz psali, právě tak jako o pozdní křesťanské lítosti krále Sufise.

Starý zákon a v souladu s ním i mnozí křesťanstí spisovatelé povazovali pyramidy za obilní sýpky biblického Josefa. Ve starých a velmi nepřesných zpodobeních, vzniklých před francouzskou okupací Egypta napoleonskými vojsky, jsou skutečně zobrazovány s okénky. Jak nepřesné byly tehdejsí zprávy o tomto divu světa, dokazují i mozaiky v katedrále sv. Marka v Benátkách: pyramidy tam mají věru málo impozantní formát mensích chalup.

Nechyběly ani hlasy, které připisovaly stavbu pyramid divokým Hyksósům jako zjevný a nezničitelný vítězný monument, hlásající porázku kdysi vsemocného Egypta, a dalsí, které jejich vznik kladly do deseti a statisíce let vzdálené předhistorie jiz vzhledem k tomu, ze navzdory mimořádné psavosti starých Egypťanů, pokrývajících hieroglyfy kdejaký kámen a kdejakou zeď, nebyly na pyramidách nalezeny zádné nápisy.

První domněnka je sama o sobě posetilá - kočovní Hyksósové, jejichz vláda v Egyptě ostatně trvala jen poměrně krátkou dobu a nijak se neshoduje se stavbou pyramid, nikdy nevytvořili organizaci umozňující provést primitivními prostředky tak monumentální díla. A pokud jde o nápisy, chybí jen na nejznámějsí skupině pyramid v Gize. Jiz roku 1881 byly vsak na pyramidách v Sakkáře nalezeny obsáhlé nápisy s versi a hymnami, souvisejícími s pohřby panovníků, a za několik let následovaly dalsí a dalsí, takze o nich mohl známý egyptolog Gaston Maspero uveřejnit rozsáhlé dílo. Nápisy z pyramid v Gize byly jistě zničeny při rozebírání kamenného oblození.

Vynalézavějsí je verze o důvodech, které k tak monumentálním stavbám přiměly bájného krále Surida: astrologové mu prý prozradili, ze lidé a Země budou zahlazeni a "hvězdy vymrstěny ze svých drah". Pak bude následovat potopa a po ní - poněkud nelogicky - vpád dobyvatelů, kteří vyhubí vsechno zbylé obyvatelstvo.

Kdyz král Surid vyslechl tuto ne přílis potěsitelnou zvěst, vystavěl pyramidy jako neporusitelný a v případě potřeby i padajícím hvězdám vzdorující kryt pro mumie svých předků a pro své poklady. Tolik alespoň arabský autor Abdul Hasan Ali Mas'udi. Moderní romantikové rozvinuli starou pověst neobyčejně tvůrčím způsobem: hluboko v nitru pyramid jsou prý skryty i veskeré poklady staré egyptské moudrosti, aritmetiky a geometrie, astrologie a přírodních lékařství. A jestě více: jsou tu nástroje z nerezavějící oceli, umozňující spolehlivé předpovídání budoucnosti z hvězd, ohebné sklo, nápoje nesmrtelnosti i straslivé a rafinované jedy. Jako strázce pyramidy určil prý Surid zlé duchy.

Pohádky pokračují.

Pyramidy prý vlastně kryjí ústí kolmých sachet do nitra Země. Dvacet odvázlivců z Fajúmu, kteří se pokusili prozkoumat vnitřní prostory Velké pyramidy, se zřítilo do "studně" (ve skutečnosti asi do strmé chodby od tzv. velké galerie v pohřební komoře). Po tři hodiny byl prý slyset jejich vzdalující,se křik. Kdyz se vrátili na světlo bozí - coz byl vzhledem k dosazené hloubce pádu zázrak a současně vynikající výkon -, zapomněli mluvit lidskou řečí, a nemohli proto nikomu vyprávět o svých zázitcích.

Italský'architekt Sebastian Serlio (1546] povazoval pyramidy za čistě umělecké dílo s dokonalými proporcemi, coz zcela odpovídalo duchu pozdní renesance, usilujícímu o postizení umělecké dokonalosti a estetické působivosti matematickými formulemi.

Tyto a podobné domněnky posilovala i skutečnost, známá uz řadu století, ze totiz az dosud zádná z pyramid (včetně poslední, nedostavěné, objevené ředitelem archeologického průzkumu v Sakkáře Gonémem po druhé světové válce) nechovala ostatky faraóna - nejde tedy o hrobky v nasem slova smyslu.

Jako první se pokusil tuto pozoruhodnou a upřímně řečeno dosti záhadnou okolnost vysvětlit roku 1565 lipský rodák Jo-hannes Helffrich, který osobně navstívil Gízu a dostal se dokonce az do hrobní komory Velké pyramidy. Domníval se, ze pyramidy jsou symbolickými hrobkami faraónů, kteří utonulí v Rudém moři a jejichz těla nebyla nalezena.

Vysvětleni bude ovsem rozhodně jiné a střízlivějsí, i. kdyz ne pro faraóny lichotivé. Dnes se zdá, ze v pyramidách bylo jen symbolicky pohřbíváno tzv. "Ka", astrální, duchovní faraónovo tělo, nikoli jeho tělo fyzické. Dalsí mozností je, ze pyramidy byly značně nákladným a celý Egypt ozebračujícím, jak uz s nevůlí ve svých spisech konstatoval Hérodot, "krycím manévrem", uvádějícím řemeslné vylupovače hrobů na falesnou

stopu a zajisťující tak mrtvým tělům králů jistou pravděpodobnost klidu. Skutečné pohřebistě bylo přísně utajeno v labyrintu jeskyň a skalních chodeb daleko proti proudu Nilu.

Zbývá dodat, ze rozumářské a vědou okouzlené 19. století vidělo v pyramidách astronomické observatoře - pravda, s poněkud namáhavou a nebezpečnou cestou starých egyptských hvězdářů na pracovistě -, moderní snílkové pak majáky usnadňující orientaci vesmírných návstěv nepozemsťanů za přistání při deltě Nilu, kam přinesli své vědomosti a umoznili tak obrovský rozmach, staroegyptské civilizace.

Nejsenzačnějsí vysvětlení věčné záhady Velké pyramidy vsak kupodivu nenavrhl zádný ze stovek egyptologů a archeologů, kteří se pyramidami zabývali, ačkoli mezi nimi byli i lidé tak zvučných jmen jako Fischer von Erlačh, Luwig Norden, Cham-pollion, John Shae Perring, plukovník Richard Howard-Vyse (jenz poskvrnil svou pověst vědce bezohledným pouzíváním výbusnin při pokusech o otevřeni pyramid, ba i sfingy), Davídson, Caviglas, Belzoni, Lepsius, Mariette a mnoho dalsích. Nejfantastičtějsí názory totiz přinesli roku 1859 a v dalsích letech nakladatel John Taylor a hvězdář Piazzi Smyth.

Zalozili učení, podobající se jistou posedlostí takřka jako vejce vejci "koresismu",neboli "dutosvětosti", učení spočívající ve zkoumání Velké pyramidy v Gize, jejíz souvislost s ostatními pyramidami, rozsetými siroko daleko podél Nilu, v sťastné bez-starostností a velkorysosti diletantů zkrátka nebrali na vědomi. "Pyramidisté" by ani snad nestálí za kapitolu, kdyby se po Piazzi Smythovi a Johnu Taylorovi neobjevili noví bojovníci za pyramidové fantazie, předevsím podivín David Davidson z Leed-su, pokračující roku 1924 a 1934 spisy se vzrusujícími názvy Velká pyramida a její bozské poselství a Skrytá pravda v mýtech a.rituálech a v obecném kulturním vzoru staré metrologie. Poněkud záhadný název druhé knihy objasňuje bezmála barokně bohatý podtitul: Studie dokazující, ze obecné kulturní vzory mýtů a rituálů mají základ v mesiásských proroctvích, před 5000 lety vseobecně známých, a ze strukturálním výrazem těchto proroctví je bozské zjevení Velké pyramidy v Gize.

Ani tohle bych jestě-nepovazoval za důvod ke kapitole, haani skutečnost, ze se Davidsonovy názory dosti zivě přetřásaly v nasem tisku - jejich zastáncem u nás byl např. dr. ing. Miroslav Neumann - a ze starsí pamětníci patrně četli překlady Davidsonových článků s mnohoslibnými (byť trochu legračními] názvy, např. Církev a stát v proroctví Velké pyramidy nebo Proroctví Velké pyramidy, pokud se vztahuje na Britské impérium a Ameriku.

Nemohu vsak přenést přes srdce skutečnost, ze "pyramidis-té" zabrousili (a jak také jinak, byl-li Smyth astronomem?) daleko do hájemství hvězdářství.

Jejich učení se v podstatě rozpadá na dvě části: prorockou a astronomickou.

Proroctví odvozené z Velké pyramidy prý zachycuje přesně celou budoucnost lidského rodu od roku 4000 před. n. 1. az do roku 2046 (přesně řečeno 2045 a 9 měsíců) n. L, kdy má neodvolatelně nastat konec světa. Ať uz je skutečnost jakákoli, nemůzeme popřít, ze nám "pyramidisté" dopřávají o sedmdesát let existence více nez Společnost kosmického bratrství. Jsem tedy v tomto punktu pro pyramidisty.

Udělme vsak slovo odborníkovi. Sám David Davidson objasňuje své názory v předmluvě knihy s titulem tak dlouhým, ze ho nemíním opakovat. Píse doslova:. Je prokázáno, ze tato proroctví, rozsiřovaná před 5000 lety předchůdci dnesních Zidů v celém světě, předvídají čas a okolnosti narození naseho pána Jezíse Krista, smysl jeho působení i podrobnosti jeho smrti a vítězství nad smrtí a hrobem. Je dále dokázáno, ze tato proroctví nebyla sířena pouze písemně a ústně, nejen ve zjevných formách posvátných dramat a obřadů, ale zila dále i v alegorických strukturálních symbolech Velké pyramidy v Gize, vystavěné egyptskými domorodými dělníky pod bozsky osvíceným dohledem převázně zidovských stavitelů.

Davidson tvrdí, ze pyramida předvídá:. přesný měsíc a den narození očekávaného Spasitele i přesný den, měsíc a rok vyplnění jeho poslání. Tato data se přesně shodují s daty narození a smrti Jezíse Krista.

Čtenář předchozích kapitol dobře ví, ze o "dni, měsíci a roku" Kristova narození a smrti se sice pěkně mluví a píse, horsí je to uz s přesným chronologickým zjistěním. To ovsem panu Davidsonovi ani v nejmensím nevadilo.

Obránci "pyramidistické teorie", předevsím sám pan Davidson a jeho věrný spolupracovník plukovník Garnier, zalozili své věstění na celkem jednoduchých předpokladech: místnosti a chodby v pyramidě mají tajný symbolický význam a proměřeny neméně tajným měřítkem, "pyramidovým palcem" nebo "pyramidovým loktem", vydávají snadno a rychle své proroctví.

"Pyramidistům" byla uz ve druhé polovině 19. století k dispozici přesná měření vnějsích ploch i vnitřních prostor Velké pyramidy zahájená roku 1798 vědci doprovázejícími francouzskou expediční armádu a prakticky dovrsená vyčerpávající měřičskou a kresličskou prací plukovníka Richarda Howarda-Vyseho a Johna Shae Perringa roku 1837. Dalsí badatelé - snad s výjimkou Richarda Lepsia, jenz roku 1843 provedl cenná topografická měření celého pyramidového pole - mohli uz jen paběrkovat, jen doplňovat a tu a tam snad i zpřesňovat. Zádný z nich vsak nenalezl ani nejmensí náznak, ani nejmensí stopu, ze by staří Egypťané, stavitelé Velké pyramidy, připisovali té či oné vnitřní prostoře nějaký zvlástní význam, tím méně ze by ji takto pojmenovali.

Co vsak opomněli sami stavitelé, to bohatě a s přímo básnickou vynalézavostí napravili důvtipní "pyramidisté". Chodba ke komoře královny byla podle nich "Sálem znovuzrození", předsíň královy hrobky "Sálem trojnásobného závoje" neboli "Mírem v chaosu". Počítání prorockých dat počíná při vstupu do královské hrobky, kterou samozřejmě pyramidisté přezvali na "Komoru tajemství otevřeného hrobu" čili "Komdru Velkého Orientu", téz "Soudní síň národů". Tak to pokračuje přes "Prostor chaosu" a "Sál výsky a hloubky" dál a dál, bez ohledu na ryze architektonické důvody, které egyptské architekty nutily vestavět do nitra pyramidy odlehčující prostory.

Sledujeme-li výsledky proroctví, zjistíme s jistým překvapením předevsím podivnou skutečnost, ze se egyptstí proroci zabývali nejen výhradně křesťany, ale dokonce jenom mensí částí křesťanů, totiz protestanty, a ze vsech zemí nejvíce Anglií, coz je sice milá, ale tězko vysvětlitelná pozornost. Zatímco kameny pyramidy věstí nástup kdejakého anglického krále a vsechny maléry protestantských biskupů, ponechávají ostatní dění celého světa docela ladem a bez povsimnutí.

Dalsí pozoruhodností "pyramidistického" prorokování je nápadná shoda proroctví s minulostí a vzdy znovu ostudná neshoda, pokud jde o budoucnost. Velká pyramida navzdory své mohutnosti nevěstí ani o chlup lépe nez pokoutní jasnovidky v pavlačových bytech předměstských barabizen.

Tak například hlavní "pyramidista" Davidson napsal roku 1924, ze proměřováním chodby od schodistě k prahu "Síně chaosu" tajným coulem, který objevil, dosel přesně k datům 4. srpna 1914 a 11. listopadu 1918, tedy k počátku a konci první světové války. Pak se ale pustil - ke své smůle - do prorokování. "Soudný den" prý počne mimořádnou událostí 29. května.1928 (protějsí stěna předsíně) a konec druhé chodby nás dovádí k dalsímu osudovému datu 15. září 1936. "Síň tajemství otevřeného hrobu" symbolizuje dobu od roku 1936 do 20. srpna 1953 a střed místnosti 3. březen (nikoli květen! ] roku 1945;

V těchto dnech se nestalo nic mimořádnějsího nez kdykoli jindy. Milníky dějin jsou docela jinde. "Pyramidisté" se vsak nevzdávají: Právě v tyto dny se prý událo cosi, co ponese pro celé lidstvo ovoce teprve v daleké budoucnosti.

Proti takovým argumentům ovsem není obrany.

Nechme vsak věstění a podívejme se na astronomickou část "pyramidismu".

Prapůvod je patrně v dosti trapném omylu páně Davidsonově, který ke svým přívrzencům s chvályhodnou skromností prohlásil:

Byl jsem přiveden na správnou cestu studiem zachovalých úryvků z různých starých egyptských literárních dokumentů, zejména Knihy o smrti, a dále pak studiem Starého a Nového zákona: Cestu k tajemství pyramidy jsem hledal studiem, původu samotného slova "pyramida". Řecký název "pyramidos" je odvozen z chaldejsko-hebrejského Urím-Middím, coz znamená "zjevem" nebo "vysvětlení v mírách".

Nevím, jak daleko a zejména jak hluboko sahaly egyptologické znalosti pana Davida Davidsona z Leedsu. Naproti tomu vím docela přesně, ze tyto znalosti se u pánů Johna Taylora a Piazzi Smytha nebezpečně přiblizovaly nule. O "studiu" dokumentů můze být tedy sotva řeč - nejvýs o seznámení se s překlady některých známých papyrů. Domnívám se dokonce, ze vím přesně, odkud vítr vane: od Ahmesova papyru.

Egyptologům je vseobecně a důvěrně znám a tusí dokonce jeho osudy: není příručkou zeměměřiče, jak se původně soudilo, ale daleko spíse "skolním sesitem" egyptského studenta,

o čemz svědčí i řada počtářských chyb, učitelem pečlivé opravených červeným - jiz tehdy - inkoustem. Prvopis vznikl někdy kolem roku 2200 před n. 1. - po několika staletích papyrus přepsal pro zákazníka Ahmes, vlastně Jamesu ("Syn Měsíce"), písař, zřejmě zcela neznalý matematiky. O důvodech objednávky, se ovsem můzeme pouze dohadovat. Soudě podle ukončení, které nemá s vlastním obsahem papyru zhola nic společného ("Chytej hmyz a mysi, nič plevel vseho druhu a pros boha Re o teplo, vítr a záplavy!"), můzeme mít za to, ze "Syn Měsíce" přepisoval papyrus pro inteligentního rolníka nebo pro jeho synka.

Davidson byl vsak okouzlen něčím docela jiným nez chytáním hmyzu a mysí - totiz úvodem papyru. Zní doslova takto: Předpis, jímz se dospěje k znalosti vseho temného, vsech tajemství ukrytých ve věcech.

To byla, toť se ví, voda na mlýn "pyramidistů". Vzdyť Ahmesúv papyrus kromě údajů týkajících se zemědělství pojednává i o výpočtu rozměrů. pyramidy.

Ani Piazzi Smyth, ani John Taylor, o Daviďsonovi vůbec nemluvě, nepochopili, ze úvodní příslib papyru je stejného druhu jako první slova psychologicky zdatného učitele, zahajujícího hodinu matematiky: "Děti, teď vás naučím, jak si cokoli ve světě spočítat!", ačkoli skutečné moznosti nepřekročí v několika přístích letech úroveň násobilky. Také Ahmesův papyrus nepředstavuje vrchol, ba ani slusný průměr egyptské matematiky. Podle dnesních učebních plánů se pohybuje'asi na úrovni znalostí sesté třídy základní skoly.

Obzvlástě lituji, ze si Davidson patrně nepřečetl ani jeden z příkladů. Např. tento:Uchatebet její jest 360, její pirems 250. Úloha: urči její seqd! Řesení je jako v kazdé správné příručce připojeno: Vezmi polovičku z 360, coz činí 180, děl 180 číslem 250 a dostanes 1/2 a 1/3 a 1/3 lokte. Loket má sedm pěstí, násob tedy sedmi. Její seqd činí 5 a 1/2 pěsti. (Chyba - má být 5 a 1/25 pěsti.)

Ne, nemyslím, ze by se pan Davidson pocvičil v matematice. Seznámil by se vsak se slovem, které dalo vznik řeckému výrazu "pyramida", aniz pro výklad musíme mobilizovat bibli a hebrejské posvátné knihy. "Ona", na niz se příklad vztahuje, je pyramida (egyptsky "smr" nebo "in"), "Uchatebet" je hrana základny pyramidy, "seqd" cotangenta sklonu stěny a pirems - o tu jde - jednoduse a prostě výska pyramidy. Řekové omylem a nedopatřením pokládali označení výsky pyramidy, pirems, za jméno pyramidy. Kdezpak Urim-Middin.

Smyth, astronom, neuvazoval o proroctví pyramidy. Hledal důkazy, ze staří Egypťané dosáhli az neuvěřitelné úrovně vědy. Kdo hledá, obvykle najde. Smyth nasel. A Taylor mu ze vsech sil a podle chabých matematických znalostí nakladatele pomáhal.

Nejprve objevili, ze čtverec, na němz pyramida stojí, má obvod rovný obvodu kruhu opsaného její výskou. Smyth s Taylorem prohlásili, ze v této skutečnosti spatřují důkaz staroegyptského rozřesení kvadratury kruhu a znalosti Ludolfova čísla - na pět (později dokonce na dvanáct) desetinných míst (3,14159.). To evropstí matematikové dokázali teprve po roce 1580 n. 1.

Coz o to, objev by to byl mimořádně zajímavý. Vzdyť podle dosavadních znalostí máme vázné pochyby i o tom, ze stavitelé pyramid znali Ludolfovo číslo alespoň tak přiblizně, jak jej vyjadřuje zlomek 22/7.

Taylorovy a Smythovy "důkazy" bohuzel nesnesou ani velmi zdvořilou kritiku, i kdyz pomineme jak otázku, zda by byli stavitelé schopni takové přesnosti (připustíme-li jiz přesný výpočet) technicky dosáhnout, tak i fakt, ze základna pyramidy je zasypána pískem a vrcholek chybí.

Smyth vysel z měření sklonu bočních stěn pyramidy, tvořených trojbokými kamennými hranoly, vkládanými jako výplň do "schodů" základních kvádrů tak, aby byl povrch pyramidy hladký a nepřístupný. Větsina hranolů se dávno ztratila - skromnému Smythovi vsak pqstačil jeden jediný, na němz zjistil sklon 51° 51' 14,3". Coz je ovsem naprosto správné a opravdu potvrzuje znalost Ludolfova čísla na pět desetinných míst.

Jenze.

Jenze roku 1885 provedl totéz měření Flinders Petrie na různých místech Velké pyramidy a zjistil, ze o přesnosti ve vteřinách a dokonce desetinách vteřiny nemůze být ani řeči a ze sklon bočních stěn pyramidy kolísá jiz v minutách od 51° 49' az 51° 53'. Nejistota o 4 úhlové minuty ovsem vylučuje jakékoli úvahy o znalosti čísla pí na pět desetinných míst a naopak plně opravňuje domněnku, ze jde o náhodnou shodu, vzniklou díky principu stavby. Podobné vztahy bychom totiz nalezli i u kazdé pyramidy z dětských stavebních kostek.

Jinak postupoval Smyth u dalsího světoborného objevu, jímz se snazil dokázat, ze staří Egypťané znali délku tzv. tropického roku s mimořádnou přesností. Určili ji prý na 365,2422 dnů.

O kalendáři i o zásluhách Egypťanů na jeho juliánské úpravě jsme uz psali dost a dost. Rozhodně jsme vsak nenalezli nic, co bychom mohli srovnávat s kalendářovým úsilím Mayů nebo Babyloňanů. Tím víc překvapuje takřka zázračná přesnost objevená Smythem - ale jak?

Smyth změřil délku jedné strany pyramidy a. vymyslel zvlástní "tajný pyramidový loket", odlisný od egyptology uznávaného královského lokte měřícího (ne zcela přesně] 0,5245 m, odvozeného zřejmě z délky předloktí a uzívaného (také ne zcela přesně) při stavbě pyramid. Dělil se na sedm "dlaní", kazdou se čtyřmi "prsty". Takovým způsobem je ovsem mozné dojít k jakémukoli číslu na světě, jaké si jen vymyslíme nebo jaké si z astronomické ročenky vyhledáme.

Aby dodal svému tvrzení jakési váhy, tvrdí Smyth, ze jeho "tajný pyramidový loket" měřící v metrické soustavě 0,6356 m se dělil (opět ničím nepodlozené prohlásení) na 5krát 5 "tajných pyramidových palců" a ze v kobce pyramidy nalezl kamenné těleso představující jakýsi etalon čili základní, normativní vzor, silné právě jeden "tajný pyramidový palec" o průměru pěti těchto palců. Ze Smythova výpočtů délky tropického roku si snadno odvodíme, ze přesnost tohoto kamenného etalonu by musela řádově činit stotistcinu milimetru, coz je jednak vzhledem k technologii opracování kamene staroegyptskými nekalenými měděnými dláty (a ostatně i dnesními prostředky) naprosto nemozné, zejména to vsak svědčí o vyslovené nepoctivosti Piazzi Smyrna: klamal lehkověrné čtenáře svých senzačních knih ohromujícími závěry, aniz přiznal, jak k. nim dospěl.

A mimo to: o kamenném etalonu, představujícím normu "tajného pyramidového palce", vědí patrně jen Smyth a Taylor - kdejaký egyptolog zato zná nespočetné mnozství značek pro míry v "královských" loktech, nalezené na zadních stěnách hranolů pouzitých na oblození pyramidy nebo na nedokončených či přílis narychlo budovaných stěnách chodeb a hrobů. Po tajném pyramidovém lokti" není ani vidu ani slechu.

Ve svých fantaziích jde pan Smyth jestě dále - tvrdí,, ze pyramidový loket představuje desetimilióntinu polární poloosy Země, z níz je prý zřejmě odvozen, podobně jako nás metr, je desetimilióntinou kvadrantu poledníku. Připisuje tedy Egypťanům nejen znalost kulového tvaru Země (coz je mozné, byť nepřílis pravděpodobné), ale i její zplostění (coz je takřka vyloučené).

Ani to vsak není dost. Smyth zapadá hloub a hloub do svých fantazií. Věří, ze výska pyramidy násobena miliardou udává vzdálenost Země.od Slunce, aniz přiznává, ze vrchol pyramidy je zničen a rozličný sklon jejích boků nedovoluje původní výsku rekonstruovat. Aniz vysvětluje, proč by staří Egypťané pouzili právě desetinné, soustavy. ..

Od fantasmagorií je jen krůček k úmyslným nepravdám. Prohlasuje například, ze kazdá ze čtyř sikmých ploch pyramidy se rovná čtverci jejich výsky. Nesmysl! Jestlize je hrana základny rovna 1, je Čtverec výsky 0,40528 a plocha 0,40474, coz by Smyth jako astronom měl hravě vypočítat.

Stejného rodu je i dalsí tvrzení: obě úhlopříčky základny měří tolik "tajných pyramidových palců", kolik roků činí precese (pohyb zemské osy), totiz 25 920.

Opět ne omyl, ale vědomé klamání čtenářů. Domnělé prenesní číslo, pouzijeme-li Smythových "tajných palců", je ve skutečnosti 25 826. Ostatně v době stavby pyramid činila precese asi 26 300 let.

Fantazie se vsak rozvíjí, bují, vydává dalsí a dalsí plody. Smyth s Taylorem vyčetli z rozměrů pyramidy velikost a hustotu Země i Měsíce a dalsí astronomické veličiny. Jejich následovníci pokročili jestě o krůček: německý autor Noetling se svými záky tvrdí, ze z rozměrů Chufevovy pyramidy je mozné desifrovat atomové váhy prvků, dobu těhotenství zeny (bůhví, proč je k tomu třeba pyramidy!), dobu březosti vsech savců a dokonce i pozoruhodnou skutečnost, ze nápis na Jezísově křízi, INRI - o němz jsme psali v kapitole o chronologii Kristovy smrti - je ve skutečnosti staroegyptskou matematickou formulkou. Ze královská komora je prý "ideální astronomickou observatoří" vzhledem ke stále stejné teplotě, coz by - a i pak podmíněně - platilo jen v tom případě, kdyby staří Egypťané pouzívali zrcadlových dalekohledů, reflektorů s mimořádnými rozměry pouzité optiky, ovsem i pak s výslovným podotknutím, ze z královské komory byl odjakziva vidět kousek oblohy velikosti úplňku a v něm pár hvězd poblíz nebeského pólu.

Zkrátka, aby nás pánbůh při zdravém rozumu zachovati ráčil!

"Pyramídistické" fantazie jsou uz dávno a dokonale vědou vyvráceny, byť i tu a tam přezívají v myslích snílků a na stránkách časopisů krutě postizených okurkovou sezónou. Uznávají to, ač neradi, 1 bývalí příslusníci Smythových a Tayiorových'divokých teorií, jimz otevřel oči např. bývalý zarytý "pyramidista", zároveň vsak í vynikající egyptolog sir Flinders Petrie. Napsal několik polemických knih, v nichz Taylorovy a Smytho-vy názory krok za krokem drtí v prach. Jistý'americký "pyramidista" jej prý navstívil v Gize a při odchodu smutně prohlásil: "Wellsir! I fee) as if I had beerí to a funeral!", coz česky znamená asi: "Ach ano, pane! Cítím se, jako bych byl na pohřbu.

Inu, pohřeb posetilých, nepodlozených výmyslů musí dříve nebo později tak jako tak přijít.

Tím ovsem nechci říci, ze by pyramida nebyla z astronomic-zhorsujícími kvalitu piva. A s nimi i dalsí odborníci v potravinářském průmyslu. Kdyby i král soudobé techniky atomový reaktor nebyl v podstatě závislý na geometrickém, prostorovém uspořádání uranových tyčí a grafitových moderátorů, před nímz ustupuje do pozadí i úloha elektroniky, vakuové techniky atp.

K. Drbal si připomněl i něco jiného: vojenské zertíky s břitvami polozenými přes noc na světlo úplňku á tímto zdánlivě nevinným a bezvýznamným zákrokem - otupené. Také tohle by asi vypadalo hodně fantasticky, kdyby to náhodou nebyla čistá pravda. Ostří břitev a ziletek "zije", odehrávají se tam slozité děje na molekulární úrovni, a bud jak buď, polarizované světlo Měsíce rozhodně břitvě neprospívá. Vypadalo by to fantasticky, kdyby jiz alchymisté neprováděli některé obzvlástě důlezité operace v noci, za úplňku, coz sice zní značně čarodějnicky a tím vysloveně nedůvěryhodně, můze'to vsak být docela dobře vysvětleno jako pokus o vyuzití jediného tehdy dostupného zdroje polarizovaného světla, o jehoz účinnosti dnesní fotochemie vůbec nepochybuje.

V případě papírové, vlastně lepenkové minipyramidy ovsem nemůze jít o polarizované měsíční světlo; spíse o jakési elektromagnetické nebo jiné vlnění, akumulované tvarem prostoru pod plástěm pyramidy a tím biologicky nebo fyzikálně aktivované.

Důvtipný pan Drbal opakoval Bovisovy pokusy s mumifika-eemi drobných zivočichů - pravda, az ke kočce nedosel, spokojil se s akvarijními rybkami a jinou drobnou zouzeil - s plným úspěchem. Za velmi praktický objev povazuje, ze se pod pyramidou z lepenky udrzuje ostří ziletek (a to nikoli anglické, ale nasí výroby) bez brousení az padesátkrát déle ostré, nez je tomu bez pouzití podivného "brusiče". A ač je to takřka k nevíře, byl nakonec "pyramidový brusič ziletek" patentován pod číslem 91304/59.

Chudinka Chufevova pyramida dostala patentní číslo.

Brusič je zhotoven z lepenky. Musí být dodrzen základní vztah, podle něhoz se strana čtvercové základny pyramidy rovná výsce pyramidy násobené polovinou Ludolfova čísla. Strany základny pyramidy, která nesmí, stát na rozhlasovém nebo televizním přijímači, směřují ke čtyřem světovým stranám. Ziletka (nebo mrtvé zvířátko apod.) je umístěna v jedné třetině výsky minipyramidy, s podélnou osou směřující ve směru sever--jih.

To je vsechno. Ziletce prý svědčí před prvním pouzitím asi týdenní pobyt v pyramidě, pak ji po kazdém holení prostě do papírové "faraónovy komnaty" vrátíme a polozíme (třeba na spalíček) tak, aby obě ostří byla volná.

Je to k nevíře?

Ovsemze ano - já vsak pevně věřím: má-li objev pana Bovise a československý patent pana Drbala vůbec nějaký reálný podklad, pak jej jistě dříve nebo později vysvětlíme prostředky vědy, někdy az přílis ochotně a bez nezbytného zuřivého boje ůstupující před "prastarou tajnou moudrostí", "okultními vědomostmi" a "učením esoterických věd".

Věřím, ze bude vysvětlena i tzv. "kletba faraónů". Nemá s pyramidami nic společného. Postihla postupně dvacet lidí s přímým nebo nepřímým vztahem k otevření hrobky Tutanchamóna.

To se rozumí, ze senzační časopisy s rozkosí a do nekonečná citovaly staroegyptský nápis nad vchodem do hrobky v Luxoru: Křídlo smrti spočine na vsech, kdo se odvází dotknout hrobky faraónů. Hovořilo a psalo se o kletbách nejvyssích knězí, i o napustění stěn hrobky prudkými jedy, vedoucími teprve po dlouhé době k straslivé smrti.

Vypadalo to, i kdyz odečteme dopravní nehody nebo otravu krve, jíz podlehla manzelka financiéra vykopávek lady Carnarvonová, i úmrtí velmi starých lidí, opravdu povázlivě: mnoho účastníků vykopávek zemřelo podivnou chorobou se zvlástními příznaky. Egyptolog a spisovatel Artur Weigal, sám lord Carnarvon, lékař výpravy doktor Fred Raleigh, tajemník vedoucího vykopávek Howarda Cartera Richard Bethel a dalsí a dalsí.

Teprve nejnovějsí výzkumy naznačují cestu k řesení "kletby faraónů". Vědci si počali v této souvislosti vsímat - netopýrů, jimz byla az donedávna (pomineme-li ovsem pověry o nezbytnosti netopýrů jako součásti čarodějnických rekvizit) věnována pozornost jednak pro jejich podivuhodný "ultrazvukový radar", jímz se orientují i v úplné temnotě, jednak pro mimořádnou zajímavost vývoje netopýřího zárodku, a konečně i pro vynikající schopnost sirokého přizpůsobení tělesné teploty okolním podmínkám.

Teprve pak se dostali na řadu lékaři-epidemiologové. Tak trochu ospravedlnili nase pověrčivé babičky. Netopýři nejsou tak docela nevinní. Mohou být nositeli mnoha tězkých, ba smrtelných chorob postihujících i člověka. První nález tohoto druhu byl učiněn roku 1948, kdy lékaři popsali tězké plicní onemocnění jedenadvaceti horníků ve starých podzemních vápencových dolech v Arkansasu. Epidemiologové, toť se ví, zbystřili sluch a pak rychle následovaly dalsí zprávy o "tajemných" a "nevysvětlitelných" epidemiích v Mexiku, ve Venezuele, v Jizní Rhodesii, v Jihoafrické unii, v Guineji, v Tanzanii i v Kongu. Epidemie měly společného jmenovatele: vsichni postizení pobyli delsí nebo kratsí dobu v podzemních prostorách, jeskyních, dolech a kryptách, jejichz stěny pokrýval trus netopýrů. Na tomto trusu rostou drobnohledné tropické houby rodu Histoplazma - a jejich výtrusy, jejich spory, způsobily vsechna popsaná onemocnění, velmi často s tragickým, smrtelným koncem.

Některé časopisy (např. Paris Match z 28. dubna 1956) přispěchaly se senzačním objevem: "kletba faraónů" byla prostě histoplazmózou, kterou v době záhadných úmrtí (kolem roku 1929) nedovedli lékaři ani poznávat, ani léčit.

To je trochu přílis krátké spojení. Epidemiologie histoplazmózy je dosud nejasná, účast netopýrů asi velmi slozitá a přítomnost spor těchto hub v hrobce mladého faraóna neprokázaná - rozhodně vsak i tak vysvětluje mnohé přijatelněji nez "kletba faraónů" nebo stěny nasycené tajuplnými jedy. Takze můzeme - au nás, kde histoplazmóza nehrozí, patrně musíme - i nadále zajímavé a nepřílis hojné pronásledovatele skodlivého hmyzu netopýry chránit.

Pyramidy jsou tedy - abychom se k nim konečně vrátili z hlediska astronomů - důkazem nepochybně vyspělé astronomie a znamenitého měřičství. Mnozí lidé, nakloněni vidět v Egyptě kolébku veskeré civilizace, povazují tyto astronomické znalosti za prvotní, nejstarsí a úvodní. Jak víte, mýlí se.

Babyloňané Egypťany daleko předstihli a spousta pohádek s astronomickým obsahem vznikala v době, kdy v místě dnesních obrovských pyramid bylo docela pusto a prázdno. Ovsem - pohádka je pohádkou, proměňuje se ústním podáním, nabývá nových rysů, obohacuje se podle vědomostí vypravěče. Zkrátka není nejlepsím svědectvím. Historikové dávají rozhodně přednost trochu solidnějsím důkazům, třeba by to byly jen hliněné střepy.

Zanechala nám pravěká astronomie něco takového? Ovsemze ano! Na prazském archeologickém kongresu, konaném roku 1966, připoutala nejzivějsí zájem a vyvolala nejvíce dotazů přednáska amerického profesora dr. Geralda S. Hawkinse o astroarcheologii čili o pravěké astronomii jako o samostatném oboru. Profesor Hawkins prohlásil, ze astronomické znalosti pravěkého člověka, slouzící - podle jeho názoru - předevsím kultu, předevsím nábozenským úkonům - byly obdivuhodné. Ano, obdivuhodné. Doslova. Obzvlástě doporučoval, aby se vědci znovu řádně zamysleli nad orhamentikou výrobků tehdejsích lidí, která není jen náhodnou kombinací vselijakých tvarů, ale symbolizovala prý jejich znalosti o vesmíru. Obzlástě vsak vyzvedl takřka neuvěřitelné znalosti stavitelů světoznámých pravěkých "hvězdáren" Stonehenge a Callanishe. Prohlásil doslova: Řada skutečnosti, jako například sestapadesátiletý cyklus (zatmění, nebyla známa ani mně, ani jiným astronomům, ale byly objeveny (lépe řečeno znovuobjeveny) dekódováním Stonehenge.

Řekne-li toto profesor bostonské univerzity a astronom proslulé harvard-smithsonské astrofyzikální observatoře, pak ovsem. Přece jen ale nás zaskrábe maličký drápek nedůvěry: dekódování, hm, není ten termín trosku moc moderní? A drápek se změní v dráp, dočteme-li se v anglickém vědeckém (a velmi seriózním) časopise Nature, jakémsi protějsku naseho Vesmíru, dne 27. června 1964 stručnou definici: Stonehenge = počítač z mladsí doby kamenné (v originále "A neolitic computer").A je to.

Dráp se zatíná stále hlouběji, začíná drásat prvotní nadsení. Kdykoli se vynoří nový, poutavý, módní vynález, hned se nalézají v minulosti jeho dávná pouzití. Atomové výbuchy a laser - ovsem, to je přece tunguzský meteorit! Kosmické lety - co jiného nez létající lidé ze starých pověstí a z bible? Ponorka? Ta uz je přece v pověsti o Jonásovi a velrybě a v báji o ostrově svatého Brandana.

Tak bychom mohli pokračovat takřka do nekonečna. Netvrdím, ze nejen budoucnost, ale i minulost neskrývají vzrusující záhady a tajemství i překvapující, dávno zapomenuté vědomosti - ale mladsí doba kamenná a počítač? Mladsí doba kamenná a znalosti přesahující úroveň dnesní astronomie? Není to trochu silný tabák?

Nezbývá zkrátka nic jiného nez se za megality, obrovskými kameny, a jejich čarodějnými kruhy, tzv. kromlechy, z nichz nejslavnějsím je právě Stonehenge, asi 130 km jihozápadně od Londýna na pláni u Salisbury, vydat.

Megality, jejichz zuslechtěným vyvrcholením jsou např. egyptské obelisky a v moderní podobě i mrákotínský monolit na nádvoří Prazského hradu, jsou rozesety v mnoha částech světa jako důkazy vrcholné kultury mladsí doby kamenné a jejího přechodu k době bronzové, kdy dusevně poměrně vyvinuté lidstvo (mozek člověka z mladsí doby kamenné nejeví podle nasich dnesních poznatků výraznějsích rozdílů proti mozku současného člověka] vyčerpalo vsechny moznosti, které jim tenkrát umozňovalo dřevo, kost a kámen. Nalézáme je předevsím v Anglii, Francii, Spanělsku a Skandinávii, ale i v mnoha dalsích evropských zemích, v Maroku, v Alzíru, Sýrii, Egyptě, Indii. Nejhojnějsí nakupení megalitů nacházíme v krajinách sousedících s oceánem, někdy dokonce tak blízko moři, ze celé skupiny těchto obrovských kamenů byly poklesem půdy ponořeny (jako např. téměř celé dva kromlechy na ostrůvku Erlanic, objevené Closmadeucem roku 1866). Deeckes zastává mínění, ze báje o tajemném velkoměstě a prasídíe skandinávských plavců Vinetě a o jejím zatopení mořem vznikly právě pozvolným poklesem megalitických staveb pod mořskou hladinu, kde za bezvětří byly (a jsou) čas od času pozorovány kamenné stavby i velmi věrohodnými svědky. Sama se nabízí myslenka, zda právě zde není i původ vyprávění o pohořené Atlantidě.,. Tím jiz vlastně získáváme první domněnku o funkci menhirů, osamocených, jen hrubě opracovaných balvanů, vztyčených jak prsty k nebi^ případně tzv. megalitických dolmenů, vlastně umělých jeskyň, vytvořených plochými kameny, a konečně tzv. "krytých cest", sestavených z četných kamenných desek polozených na dvě řady megalitických podpor: snad slo o sluzbu kultu mrtvých.

Ano, musel to být velmi silný, mocný podnět, který přiměl chudé a ustavičně s nedostatkem se potýkající obyvatele neolitických osad, aby veskeré síly věnovali místo např. lovu, nebo primitivnímu pastevectví nesmírné námaze, spojené s opracováním a transportem megalitů často do vzdálenosti mnoha desítek kilometrů. Protoze zřejmě neslo o činnost spojenou s bezprostředním hmotným prospěchem jedince nebo rodu, musíme předpokládat motivy kultovní. Máme i důkazy. V dolmenech, pokud nebyly zničeny, byly nalezeny kostry a kolem nich pohřební náčiní, potvrzující společnost myslenky vsech lidských skupin na tomto stupni hmotného a duchovního rozvoje: mrtví potřebují i po smrti to, co měli Za zivota. Své zbraně, jídlo, nápoje. Tato shodnost právě tak jako podobnost megalitů v mnoha končinách světa je přirozená, zákonitá a ani ona rozhodně nesvědčí pro "celosvětovou výměnu kultury" prostřednictvím Atlánťanů.

Funkci megalitů jako němých svědků kultu mrtvých naznačuje i jejich nápadné nakupení ve Francii, kde jich nalézáme přes sest tisíc, zejména pak pod nevlídným nebem Bretaně. Myslenka na západ, kam zapadá Slunce, se u pravěkých lidí samozřejmě sdruzila s myslenkou smrti. Osiris, egyptský bůh smrti a mrtvých, se nazýval i králem obyvatel západu. A v Anglii jestě dnes znamená "He has gone west - odesel na západ": zemřel.

Jinou nespornou funkcí menhirů byla pomoc pobřezní navigaci. Plujeme-li například podél břehů Finisterre proti Ouessantu k úzkému průplavu Four, kde začíná La Manche, setkáváme se s nejedním menhirem, čnícím jako prst vysoko nad plochým vřesovistěm. Jsou znamením, ze zde, pod bledým sluncem na samém konci pevniny, zil kdysi neolitický lid a ze mu moře bylo jednou.z dopravních cest.

Dalsí, třetí funkcí [a zároveň mozností) jsou obětiny, konané na úpatí menhirů, patrně při jejich vztyčování. Bylo zde nalézáno uhlí smíchané s křemenem a drobnými úlomky kostí. Snad měl obřad naklonit bohy - právě zde, v krajině megalitů, v Bretoňsku, je jestě dnes házen zabitý kohout do vykopaných základů kazdého nového domu.

Mnoho nám nepoví ani kresby a rytiny, nalézané zejména na kamenech "krytých cest", v dolmenech a v několika málo zachovaných megalitických mohylách na ostrově Gavrinis, u Loc-mariaqueru nebo v oné nazývané dnes Mont Saint-Michel. Na kamenech jsou křivky vseho druhu, spirály, nedokončené kruhy, mnohonásobné soustředné linie, připomínající otisky obrovských prstů, jakési bumerangy, rohy, stíty, dýky a dvojité sekery, podobné znakům nacházeným jako výzdoba paláce v Knóssu na Krétě. Chce-li pan profesor dr. Hawkins v těchto kresbách vidět astronomické symboly, je to jistě mozné - ale odůvodnění tohoto názoru mně připadá opět trochu přílis módní. Pan profesor totiz - ale to uz jsme u nejslavnějsí z megalitických staveb, u proslulého Stonehenge.

Tak tedy pan profesor "s malým vědeckým kolektivem nejprve sebral vsechny báje, pověsti, nejstarsí záznamy, i vsechny archeologické zprávy, statisticky je utřídil a naprogramoval do elektronických počítačů". A co se nestalo? Speciální rychlo-počítač pomohl potom za necelou minutu (Ajta! pozn. aut.) znovuobjevit zapomenutý sestapadesátiletý cyklus zatmění Měsíce vzhledem k místu letního slunovratu, podařilo se odkrýt "paměťový" význam sestapadesáti tzv. Aubreyových jamek a postupně byly zjistěny úlohy prakticky vsech kamenných kvádrů. Dnes je tedy bezpečně prokázáno, ze jde o velkolepou astronomickou pozorovatelnu, která si významem ve své době v ničem nezadává s dnes uz světoznámým Jodrell Bankem.

Ajta, ajta, ajta.!

Vzhledem k tomu, ze tato slova prosla i nasím tiskem, pocítil autor, převlékající se podle potřeby do hábitů chronologa, historika, znalce liturgie a astronoma (ani jedna z těchto odborností mu, zel, nepříslusí), nutkavou potřebu seznámit se s těmito divy blíze a podívat se slavnému Stonehenge takříkajíc na zoubek.

Stonehenge, mohutná megalitická stavba s padesátitunovými balvany vztyčenými jako pilíře pro sestitunové balvany klenby. Zevní kruh byl tvořen příkopem, obklopeným vykopanou hlínou a kameny. Nevím, jaký význam mu připisuje profesor Hawkins, zato docela přesně vím, jaký účel skutečně měl: slouzil (jde totiz o obkrouzení plochy o více nez devatenácti akrech) jako ohraničení ohrady pro dobytek a zároveň jatek. Archeologické nálezy to vcelku velmi spolehlivě potvrdily. Potvrdily i domněnku o technologii podzemních prací prvních budovatelů Stonehenge: příkop vyrývali parohy jelenů a hlínu vyhazovali plochými volskými lopatkami. V této době byl také patrně vztyčen první stonehengský megalit, tzv. kámen Hele, kámen Slunce, stojící opodál, před původním vstupem do příkopem ohrazeného místa. Je pět metrů vysoký, dvaapůl metru silný a na metr zapustěný do země. Vědci dále předpokládají, ze uprostřed kruhového prostranství stála jiz v nejstarsích dobách dřevěná budova, o jejíz podobě a účelu se ovsem dnes můzeme jen dohadovat.

Kolem roku 2300 před n. 1. přisly tedy do okolí dnesního Londýna kmeny pastýřů, zahánějících na podzim svá stáda do ohrazených míst. Kolem roku 2000 před n. 1. se z evropské pevniny přivalila dalsí vlna přistěhovalců. Dobytek sice nepásli, ale kruhové ohrady, omezující zimní prostory pro dobytek a vytyčené jediným tehdy mozným způsobem, totiz narýsováním kruhu dlouhým řemenem upevněným na kůlu, pouzívali jako kultovní shromazdistě. Tvar se jim asi zalíbil, protoze se kruhová prostranství, obklopená příkopem a valem, mnozila. Podél příkopu, na jeho vnitřní straně, vznikaly jiz tenkrát jámy, které v 17. století objevil ve Stonehenge John Aubrey (odtud "Au-breyovy jámy"). Roku 1949 je archeologové objevili i v dalsím kruhovém shromazdisti bez megalitických staveb v Dorchesteru na Temzi. Teprve v posledních letech byl proveden důkladnýprůzkum Aúbreyovýeh jam. Obsahují - spálené lidské kosti. Radiokarbonová analýza prokázala s přesností plus minut padesáti let, ze tyto kosti byly spáleny a pohřbeny kolem roku 1850 před n, 1.

Asi po stu dalsích letech se v Anglii, kde se vzala, tu se vzala, objevila třetí skupina osadníků, nazvaná (jak je zvykem) podle své keramiky "lidem zvoncových pohárů". Tento lid sídlil i ve Francii a Spanělsku a co do civilizační vyspělosti byl právě na pomezí kultury mladsí doby kamenné a doby bronzové. Z kovů znal měď a zlato, z mědi vyráběl jakési malé dýky, podobné spíse sekerkám, a vzhledem ke znalostem velmi účinné "dálkové zbraně", totiz dlouhého luku, chránil levé zápěstí střelců kamennou destičkou. Lid zvoncových pohárů civilizačně převysoval ostatní obyvatelstvo tehdejsí Evropy a není divu, ze snadno kolonizoval nejen Anglii, ale pronikl i na Moravu a na území dnesního Maďarska. Díky civilizačnímu náskoku proti starousedlíkům se pevně usadil na mimořádně výhodném místě - na "měděné a zlaté" cestě z Irska na kontinent. A ovsem znamenitě zbohatl. Zprvu asi prostým a zdánlivě nejjednodussím olupováním kupeckých karavan, později sice obtíznějsím, ale v dlouhodobé perspektivě slibnějsím vybíráním cel a obchodem znamenitými válečnými sekerkami, jaké neměly v celé tehdejsí Anglii rovné. Byly vyráběny z modrého kamene, dolefi-tu, pokrývajícího mocnou vrstvou vrcholek pahorku Prescelly Hills v Pembrokeshiru, dvě stě kilometrů vzdusnou čarou od Stonehenge.

Muzové lidu zvoncových pohárů se tenkrát rozhodli přenést kameny z Prescelly Hills do Stonehenge. Slo o osmdesát modrých sloupových balvanů a podnikly úctyhodnou cestu: sesti -tunové balvany byly spoustěny na dřevěných válcích po strmých svazích u Milford Havenu k moři, zde přivázány jednotlivě na vozy a tazeny podél pobřezí az k ústí řeky Bristol Avonu. Proti proudu putovaly modré balvany, pravděpodobně na čluňových vorech, az k hornímu toku, následovalo znovu sest mil po sousi az k řece Wylye a konečně dvoumílový svah k místu určení Stonehenge. O této cestě není pochyby. Podél celé trasy nacházíme az 300 kg tězké "odstěpky", byly nalezeny i stopy zenijních prácí při úpravě terénu, aby balvany mohly projít obtíznými úseky, A konečně - to je patrně nejsilnějsí podpora naseho názoru - profesor Atkinson se svými studenty v potu tváře rekonstruoval O prázdninách roku 1954 dopravu jednoho z balvanu stejnými prostředky, jakých patrně pouzil i lid zvoncových pohárů.

Proč k tak obtíznému transportu doslo? Domnívám se, ze zde nehrály hlavní úlohu kultovní, nábozenské motivy, ale snaha dopravit surovinu na opevněné a tudíz bezpečné místo, kde se zpracovávala. Snad k tomu lid zvoncových pohárů přiměla hrozba nepřátelského vpádu, snad spory mezi jednotlivými kmeny, snad nevítaný zájem o dolerit, jehoz vyčerpání se obával... kdo ví?

Modré kameny byly později odstraněny a jejich zbytky pouzity na čepy a zádlaby dnesního; světově proslulého Stonehenge, tedy řekněme Stonehenge III.. Lid zvoncových pohárů bohatl a patrně uz modré kamenné sekerky nepotřeboval vyrábět - v hrobech ze 17. a 16. stol. předn. 1. nacházíme alespoň rozhodně onačejsí výrobky: jemně zdobené bronzové sekerky, náhrdelníky.z jantaru, korále, lákavé zlaté sperky. A co důlezitějsího: výrobky dokazují naprosto přesvědčivě, ze vládcové Stonehenge nezůstali omezeni kruhovým, příkopem a: valem. Jejich obchodní styky vedly do Irska, do střední Evropy, do Řecka a dokonce i do Egypta. Naopak se zdá, ze starověké Středomoří Stonehenge znalo -vyplývá to alespoň z odstavce "Dějin Hyperborejců", sepsaných kolem roku 300 před n. 1. Hekataiem z Abdéry. Hekataios píse o ostrově obklopeném oceánem a lezícím v zemi Keltů pod souhvězdím Medvěda. Na tomto ostrově stojí prý překrásný kruhový chrám.

Není divu, ze tak bohatnoucí obec potřebovala pro svá zasedání důstojný stánek, odpovídající vrcholným moznostem megalitické kultury. Vyhlédli si mohutné balvany z tvrdého pískovce, které nalezli na pahorcích Maiborough asi dvacet mil (pětatřicet kilometrů] na sever od Stonehenge. Z těch vybrali 81 vhodných balvanů, na místě Je zhruba otesali kamennými palicemi a dřevěnými klíny (palice byly nalezeny) a na dřevěných smycích a válcích přepravili na místo. Podle skromného odhadu trvala tato práce patnácti stům statných muzů asi sest let. Po dopravení balvanů na místo bylo třicet padesátitunových balvanů vztyčeno jako sloupy, ostatní byly jemně zpracovány do kamenných překladových trámů. Stonehenge III. bylo dokončeno asi roku 1400 před n. 1.

Při pohledu na zachované zbytky, dodnes vzbuzující úctu a obdiv, se neubráníme srovnání s řeckými stavbami. A opravdu! Snad se stavitel-projektant Stonehenge inspiroval řeckými vzory, snad skutečně sám Řecko znal - vzdyť obchodní styky jsou prokázány. Svědčí o tom i vytesaný reliéf jílcové dýky, nalezený roku 1935 profesorem Atkinsonem na jednom ze sloupů. Tento typ dýky se v 16. a 15. století před n. 1. vyráběl toliko ¥ dílnách řeckých Mykén.

Toto je vzrusující skutečnost a opravdu nevím, proč ji jestě zdobit a sperkovat. Není třeba zatahovat do vzniku Stonehenge a ostatních kromlechů tajuplné obřady keltských druidů, knězí-čarodějů, kteří jsou sice pro spisovatele romantických románů pravým pozehnáním, přisli vsak do Anglie teprve 1200-1300 let po vybudování Stonehenge III. To uz dávno nastal jeho úpadek, rozpad a chátrám. Není třeba připisovat kromlechům, dolmenům a menhirům pohádkové vlastnosti - ale ne! Beru tuto připomínku rychle a pokorně zpět. Vzdyť je docela roztomilé, jmenují-li se staré kameny na francouzském nebo anglickém venkově Kámen víl, Jeskyně víl, Ďáblova skála, Stůl čarodějnice, Hrob rusalek, Čertův prst, Vojsko sv. Kornelia a jinak, stejně pohádkově. Je v tom přece kus lidové poezie.

A jak je to tedy s astronomií a s "počítačem z doby kamenné"?

Inu - takhle: astronomické vědomosti tehdejsího lidstva byly právě takové, jaké odpovídají epose bez matematiky, bez písma, bez valné společenské paměti - avsak zato daleko odkázanějsí na přírodu, nezli jsme například my dnes. Jednou z nejstarsích vědomostí lidstva bylo proto poznání zdánlivého pohybu Slunce, které v létě přichází, pak se opět vzdaluje, aby v období zimního slunovratu definitivně nezmizelo pod obzorem a neponechalo své ctitele (a současně své děti] napospas nevyhnutelné smrti mrazem a hladem, ale znovu se krůček po krůčku vracelo. Zjistění okamziků zimního a jarního slunovratu bylo pro neolitického člověka nejdůlezitějsím - a patrně jediným - kalendářním údajem. Psali jsme uz, ze toto zjistění, alespoň zhruba, nevyzaduje nic víc nez např. sledování stínu sloupu nebo cesty světelné skvrny vrzené Sluncem do temné prostory. To bylo zcela v dosahu moznosti a v úrovni předpokládaných znalostí neolitického člověka. Do megalitických kromlechů, které budoval, připojil větsinou i astronomickou pomůcku jak slunovraty zjisťovat. Obvykle to bylo provedeno pomocí tzv. vizíru, kamene nebo mezery mezi kameny, k nimz se z příslusného místa pozorování {obvykle středu kruhu] promítalo Slunce, u jiných kromlechů (na ostrově Erlanie, na Hebridách, v Bretani, u Lagatjaru, Grozonu a jinde) některá z nejskvělejsích hvězd, jejichz dráha má obvykle nalézanou deklinaci ± 35°, tedy například Capella či Arcturus. Nic méně, ale také nic více. Pokud jde o samo Stonehenge, i tam byl nalezen vizír - je jím sám kámen Hele. Jestlize stojí pozorovatel právě uprostřed kruhu a pozoruje přes vrchol kamene Hele východ Slunce (musel to být krásný pohled, kdyz jestě stála obrovská megalitická brána, z níz zbyl dnes uz jen jeden jediný tzv. "obětní" kámen) právě po letním slunovratu, zjistí, ze musí chvíli počkat a spokojit se s velmi přibliznou přesností. Přesná shoda, o níz pan profesor Hawkins mluví jako o samozřejmosti a zároveň senzaci, nastane teprve roku 3260 ri. 1.

Není divu - i kdybychom uz předpokládali přesné astronomické znalosti neolitického člověka (a ty předpokládat nemůzeme). Bylo by totiz nesmírně obtízné situovat padesátitunový balvan ve zcela přesné předem určené poloze. Myslím, ze by tento úkol připravil mnohou tězkou chvilku i moderním inzenýrům.

Ostatní kameny, jak se zdá, astronomickým účelům nikdy a nijak neslouzily.

Veskeré domněnky o "paměťovém významu" Aubreyových jamek, vzniklých dávno před vztyčením prvního pilíře Stonehenge III. a pouzívaných zřejmě jako hroby, jsou sice pěknou, ale posetilou pohádkou. I kdybychom připustili, ze opravdu slouzily jako pomůcka nedostatečné kolektivní paměti k zachování jakéhosi (raně dokonale neznámého) sestapadesátiletého cyklu měsíčních zatmění, kdybychom jiz připsali neolitickému člověku úsilí o přesné zachycení zatmění luny a jejich frekvencí (k čemuz nás zhola nic, ani srovnání s dnesní astronomií primitivů, nijak neopravňuje], měly by Aubreyovy jamky s počítacím strojem přesně tolik společného jako např. vruby na pazbě koltu statečného, leč negramotného pistolníka, registrujícího tímto způsobem počet úspěsných duelů s méně sťastnými protivníky.

Stejně posetilé je tvrzení o hlubokém astronomickém významu kazdého kamene Stonehenge. Podobá se tvrzení Geoffreye z Monmouthu, podle jehoz Dějin britských králů přenesl černokněznickými praktikami kameny na Stonehenge dokonce az z Irska sám dvorní čaroděj krále Artuse, zaslouzilý kouzelník Merlin. Stejným právem by mohl za několik tisíců let prohlásit budoucí archeolog, ze nase astronomické vědomosti byly patrně téměř zázračně rozsířeny, protoze v kazdé vesničce nalezL jednu a někdy i více budov zřejmě orientovaných přesně podle astronomických pravidel..Měl by pravdu. Téměř vsechny nase kostely, kostelíčky a kaple jsou obráceny oltářem k východu.

Za touto zřejmou posetilostí nemusíme ostatně ani putovat do daleké budoucnosti. Počátkem tohoto století vyslo ve Francii několik knih (nejznámějsí z nich byla svého času Fulcanelliho Mystéria katedrál] dokazujících, ze nejen v pyramidě a v megalitických stavbách, ale i ve středpvěkých katedrálách, jejich proporcích a vzájemném poměru rozměrů stavby jsou zasifrována straslivá a nevyzpytatelná tajemství minulosti i budoucnosti. Nepochybuji, ze i vy byste při trose námahy objevili ve vasem domě, ve vasem bytě, mnoho "proroctví pyramidy" i mnoho astronomických ohledů, které zřejmě přinutily pana stavitele, aby panel s oknem umístil právě tak a ne -jinak, protoze v okamziku slunovratu se nad dolní příčkou levé tabulky objeví. atd. atd.

Chápete, co tím chci říci?

Abyste si vzdycky zdravý a jasný a soudný rozum zachovati ráčili a nezaprodáli,. smím-li pouzít biblického podobenství, prvorozenství moudrosti za mísu čočovice drázdivých domněnek.

Z prastarých megalitů, z obrovských kamenů a ovsem i z pyramid k nám přece mluví poselství daleko závaznějsí a drázdivějsi. Poselství o člověku, který se jiz tehdy zabýval problémem času i jeho pomíjejícnostmi a bránil se jeho neúprosnému plynutí stavbami pro věčnost. Věřil ve vyssí smysl lidského zivota, protoze budoval gigantické stavby, jejichz dokončení se velmi mnozí, kdo stavět začínali, nemohli dočkat.

A přece stavěli.

Takoví uz jsou lidé.

OBSAH

1) Hledání betlémské hvězdy

2) . a hrobové se otevírali

3) Trable s kalendářem

4) Záhadná tykev

5) Meteority, trochu jinak a s otazníky

6) Proč prohrálo Německo válku?

7) Kletby a hvězdářství kamenů




Document Info


Accesari: 1086
Apreciat: hand-up

Comenteaza documentul:

Nu esti inregistrat
Trebuie sa fii utilizator inregistrat pentru a putea comenta


Creaza cont nou

A fost util?

Daca documentul a fost util si crezi ca merita
sa adaugi un link catre el la tine in site


in pagina web a site-ului tau.




eCoduri.com - coduri postale, contabile, CAEN sau bancare

Politica de confidentialitate | Termenii si conditii de utilizare




Copyright © Contact (SCRIGROUP Int. 2025 )