PICS

PICS (Platform for Internet Content Selection): platforma, vyvinutá pro potřeby hodnocení informací dostupných na Internetu a umozňující uzivatelům regulovat, jaké informace budou přijímat. Původně slo o řesení, které mělo slouzit rodičům k regulování toho, co jejich děti smí na Internetu vidět. Dnes se pouzívá i jako obecnějsí řesení, umozňující uzivatelům vybírat si informace podle různých kritérií a hodnocení.

Dnesní Internet je opravdu velkým informačním zdrojem. Lze na něm najít obrovské mnozství informací, nejrůznějsí povahy - od ryze odborných, přes vseobecnou faktografii, az po věci zábavné a vysloveně oddychové. Vzhledem ke způsobu fungování Internetu dokonce platí, ze kdyz někdo chce umístit na tuto celosvětovou síť sítí nějak 333l1113d ou informaci, nemusí se nikoho ptát zda tak smí učinit, nemusí na to mít zádné explicitní povolení, ani nemusí procházet zádným schvalovacím řízením. To na jedné straně podporuje skutečnou svobodu slova, ale na druhé straně to umozňuje, aby se na Internet dostaly i vysloveně nepravdivé informace, informace vědomě zkreslené, tendenční apod. Nepříjemnost tohoto faktu je dále umocněna skutečností, ze okruh uzivatelů, kteří se mohou k těmto informacím dostat, není vzhledem k dnesnímu způsobu fungování Internetu nějak apriorně omezen.

Praktickým důsledkem je pak například to, ze na dnesním Internetu je dostupná pornografie, která by se opravdu neměla dostávat do rukou mladistvým, či informace o drogách, informace zneuzitelné k terorismu, a dalsí "nevhodné věci". To je skutečnost, kterou nemá smysl si zastírat nebo ji dokonce ignorovat. Otázkou je spíse to, jak se k ní postavit, jak se s ní vyrovnat, a přitom vzít do úvahy zájmy a kritéria "vhodnosti", která mohou být u různých uzivatelů diametrálně odlisná.

Mozných přístupů k řesení celé nesmírně slozité otázky je několik. Prvním je administrativní zákaz, ve stylu "nikde na Internetu nesmí být nic, co nebylo vhodné i pro mladistvé". Administrativní zákazy mají tendenci nefungovat, být obcházeny, a problematické je uz jejich samotné vymezení: kdo má právo odpovědně posoudit, co je a co není vhodné pro mladistvé? Nezmizí pak z Internetu například obrázky antických soch, umělecké akty, celé učebnice zdravovědy, milostná poezie apod.? A co protesty dospělých a jejich právo na takové informace, jaké pro ně nejsou nevhodné? Administrativní zákaz zkrátka není vhodným řesením, je přílis jednoduchou záplatou na velmi slozitý a citlivý problém. V USA se jiz touto cestou zkusili vydat (prostřednictvím zákona CDA, Communications Deecency Act, v doslovném překladu: zákon o mravopočestnosti v komunikacích), ale sami záhy zjistili, ze tudy cesta opravdu nevede.

Administrativní zákaz byl charakteristický také tím, ze se snazil regulovat to, co bylo nabízeno (přesněji: zpřístupňováno), a nikoli to, co bylo uzivateli skutečně přijímáno - coz ve světě Internetu obnásí velmi podstatný rozdíl, zatímco například v oblasti televizního vysílání nikoli. Současně s tím administrativní zákaz implicitně předpokládá, ze odpovědnost zde přebírá vydavatel zákazu (typicky stát), a ne třeba ten, kdo odpovídá za mravní výchovu mladistvého, tj. rodič. Jako kdyby zde stát říkal, ze v bězném zivotě rodiče jestě jsou dostatečně kompetentní k tomu, aby vychovávali své děti, ale pokud jde o Internet, rodiče jiz kompetentní nejsou, a potřebný dohled tak musí přebrat do svých rukou stát.

Alternativní přístupy k řesení celého problému proto jiz staví na rozumnějsím předpokladu, ze o vhodnosti či nevhodnosti by se mělo rozhodovat na té straně, kde dochází ke "konzumaci" dat, a ne na straně jejich produkování. V praxi tedy rodiče, kteří rozhodují o tom, co je pro jejich děti vhodné a co nikoli. K něčemu takovému ale potřebují vhodné nástroje a techniky. Ty vsak jiz existují, a to dokonce ve dvou principiálních variantách.

První zásadní variantou je takový přístup, při kterém rodič můze explicitně zakázat svému dítěti navstěvovat určitá konkrétní místa (nebo naopak povolit návstěvu konkrétních míst, s tím ze vsechna ostatní jsou zakázána). Technicky to není zádný problém - stačí vhodně upravený síťový software, kterému se explicitně řekne kam se smí a kam nesmí (a příslusné nastavení se opatří heslem, tak aby jej zvídavý potomek nemohl měnit). Problém je spíse v tom, ze zde lezí veskerá tíha individuálního posouzení vhodnosti či nevhodnosti na rodiči, který musí sám sestavovat veskerá hodnocení vsech míst a zdrojů, které by jeho potomek chtěl navstěvovat. A na to větsina rodičů nemá čas.

Dalsí alternativou je nechat hodnocení konkrétních zdrojů na někom jiném, dostatečně kompetentním a důvěryhodném, kdo by předem řekl jaké jsou jeho stupnice hodnot a kritérií. Rodič, dbající na správnou výchovu svého potomka, by pak pouze stanovil, jaké úrovně hodnocení jsou pro jeho potomka jestě vhodné, a jaké uz nikoli. Pokud by se například jednalo o hodnocení vulgárního vyjadřování ve stupnici od jedné do pěti (přičemz hodnotitel by dopředu řekl, co přesně kterou úrovní rozumí), mohl by rodič jednorázově stanovit, ze jeho potomek smí navstěvovat například zdroje s úrovní vulgárnosti nejvýse stupně 2 ve zmíněné pětistupňové skále. V angličtině se tomuto přístupu říká rating.

Kritická zde samozřejmě je role hodnotitele - kdo by to měl být, podle jakých zásad a principů by se měl řídit apod.? To je jistě velmi důlezitá a slozitá otázka. Jejímu řesení vsak můze napomoci takové technické řesení, které dovolí aby si rodič (nebo obecně kdokoli, kdo chce tento princip hodnocení informací vyuzívat), mohl vybrat mezi různými hodnotiteli, resp. mezi různými hodnoceními jedněch a těchze zdrojů. Tak by se totiz vytvořila konkurence, která by napomohla přirozenému výběru skutečně odpovědných hodnotitelů, kterým by uzivatelé opravdu důvěřovali - ať jiz z oblasti státních institucí, soukromých firem, zájmových spolků, kulturních či církevních organizací, nebo třeba jednotlivců. Současně s tím by se vyřesil i problém spočívající v tom, ze jedny a ty samé informace mohou mít pro různé uzivatele různou míru vhodnosti - například lidé určitého nábozenského vyznání by vyuzívali hodnocení jednoho konkrétního hodnotitele, zatímco lidé jiného vyznání či přesvědčení by pouzívali hodnocení jiného hodnotitele.

No ale to jsme si jiz popsali hlavní myslenky systému PICS (Platform for Internet Content Selection). Pro jestě lepsí přiblízení věcné podstaty si lze představit analogii s krabicemi, balíky či jinými přepravkami, na které lze psát různé nápisy (typu "hořlavost: vysoká"). PICS definuje, kam se takovéto vzkazy mají psát a jakým způsobem, i jak se mají číst, ale uz neříká co konkrétně mají představovat, ani jak mají být interpretovány. Zavádí pojem tzv. známky či nálepky (anglicky: label), která můze mít různé hodnoty, ale sám nijak nepředepisuje kolik takovýchto známek má být, jak se mají jmenovat a kolik mají mít mozných hodnot: zda například má jít o známku "hořlavost" se dvěma moznými hodnotami "nízká" a "vysoká", nebo třeba o známku "ukazuje násilí" s deseti moznými hodnotami, od "zádné" az po "zvrhlé".

Systém PICS je tedy jedním konkrétním technickým řesením, které umozňuje více různých hodnocení jedné a téze informace (WWW stránky) - takovéto hodnocení můze být provedeno přímo samotným autorem či vydavatelem (jako "samohodnocení"), nebo můze být realizováno nejrůznějsími externími subjekty. Uzivatel, který s příslusnými informacemi přichází do styku, si můze sám vybírat, jaké (resp. čí) hodnocení bude pouzívat - svým dětem to nejspíse rodiče pevně nastaví bez moznosti změny, ale dospělí uzivatelé mohou tuto moznost vyuzívat vědomě a o své vlastní vůli například k tomu, aby se vyhnuli méně kvalitním či jinak nezajímavým informacím, a mohli se soustředit na takové informace, jaké skutečně chtějí. Hodnocení systémem PICS můze díky své univerzálnosti být pouzito i takovýmto způsobem.