PŘINES

MI

HLAVU

ČAROVNÉHO

PRINCE

Roger Zelazny

a

Robert Sheckley

JE TO PŘEDEVSÍM HRA. Dva proslulí a i kritikou vysoce cenění autoři produkují fantastický svět. Na konci tisíciletí, zde prvního, se odehrává match mezi silami zla a dobra o přístím vlivu na svět.

Mladý ambiciózní démon Azzie splácející své dluhy z poke­ru nezázivnou sluzbou v pekle, přichází se skutečně skvělým nápadem. Sám satanás mu předá černou kreditní kartu, tedy neomezený úvěr zlých sil.

Podnikavý Azzie se přes četné překázky vrhne do práce. Vylupuje hroby, sestavuje mrtvoly, zádná ničemnost mu není cizí. Ostatně u ďábla je to jedině v pořádku. Při tom vsem stihne nějaký ten flirt, dobře se nají a napije, zkrátka počíná si jako docela sympatický chlapík.

To, ze vse dopadne jinak, není vinou trpaslíka, malé Brigitty ani toho, ze dosel led na odřezané údy. Nic nepokazí ani dzentlmentský Babriel vyslaný silami dobra jako nezávislý pozorovatel. Azzie ztroskotá na neuvěřitelné zkostnatělosti, hlouposti a malichernosti pekelné byrokracie. A mozná i na tom, ze povaha lidí je nevypočitatelná: i pokud jsou sesiti z porůznu sebraných částí.

Je to hra. Ovsem brilantní hra. Autoři si nekladou meze. Mísí mýtus, pohádku, moderní charaktery, z prostředí do prostředí se přenásejí čarováním, alchymií, avsak i klasicky na kostěti nebo na létajícím koberci.

Vtipné a rychlé dialogy, laskavá ironie, umná literární paro­die i legrace ze sebe samých vsak činí z Čarovného prince sice výrazně oddychovou, avsak křisťálově čistou knihu. Knihu, která je důkazem pro nás někdy překvapivého faktu: ze přední američtí autoři skutečně umějí psát. A uvolněné, plavné kousky literárního provazochodectví jsou podstatou Čarovné­ho prince. Člověk se nestačí divit, ze se Sheckley se Zelaznym nesesmeknou. A ani nepotřebují vyrovnávací tyč.

Mr. Sheckley wishes to thank Honor

P. Vallor for her help with plotting and

editing his portion of this collaboration.

Bring The Head of Prince Charming

Copyright © 1991 by The Amber

Corporation and Robert Sheckley

All rights reserved, which includes to

reproduce this book or portions any

form whatsoever.

Translation © Martin Tkaczyk, 1994

AND CLASSIC

ISBN 80-85782-05-7

Cover Art by Martin Stocny

Distribuce - LA spol. s r.o.,

Zateckých 10 b, Praha 4 140 00

tel.: 423 523

ČÁST I

Kapitola 1

Ti zatracení diblíci se začali ulejvat zrovna ve chvíli, kdy si Azzie konečně udělal trochu pohodlí. Nasel si pěkné místečko, které bylo zhruba uprostřed mezi rozzhaveným jícnem a chladnými ocelovými stěnami, kterými byla tato část pekla obehnána. Stěny byly chlazeny skoro k absolutní nule chladícím systémem samotného ďábla a byly pokryty silnou vrstvou jinovatky. Střed pekla byl dostatečně zhavý na to, aby dokázal zbavit atomy vrchní elektronové slupky a někdy bylo vedro takové, ze rozpoustělo i protony.

Samozřejmě, ze nebylo potřeba ani tak strasné vedro, ani takový mráz. Po pravdě řečeno, bylo to zbytečné plýtvání a bylo nevyuzité. Lidské tělo, byť mrtvé a uvrzené do pekla, má z hlediska kosmických parametrů velice úzký rozsah, který je schopno snáset. Jakmile je jednou překročena hranice snesitelnosti, ať uz na kteroukoliv stranu, ztrácejí lidé schopnost odlisit spatné od jestě horsího. Co to má za smysl trápit ubozáka milionem stupňů Celsia, kdyz cítí zhruba totéz při pěti stech. Tyto extrémní hodnoty mučily pouze démony a jiné nadpřirozené bytosti, které pečovaly o hřísníky. Nadpřirozené bytosti mají samozřejmě mnohem větsí rozsah pocitů nez obyčejní lidé. Větsinou z toho nemají nijak zvlástní potěsení, coz v případě pekla platí dvojnásob. Celé peklo sestává samozřejmě z více takovýchto mensích oddělení. Milióny lidí zemřely. Kazdý den umírají dalsí. Větsina z nich se dostane alespoň na čas do pekla. A pro ty vsechny je potřeba zajistit nějaké ubytování.

Peklo, kde slouzil Azzie, se jmenovalo Severní Nepohodlí 405. Bylo to jedno z nejstarsích pekel, bylo uvedeno do provozu jestě v časech Babylónské říse, kdy lidé uměli panečku hřesit. Na stěnách byly basreliéfy okřídlených lvů a peklo bylo uvedeno v seznamu pekel historického významu. Azzieho ale vůbec nezajímalo, ze slouzí ve velmi známém pekle. Azzieho zajímalo, jak se dostat pryč.

Jako vsechna ostatní pekla se i Severní Nepohodlí 405 skládalo z kruhových kovových zdí uzavírajících obrovskou jámu s odpadky, uprostřed které byla díra s enormně zhavým ohněm. Z ohně vylétaly uhlíky a zhavá láva. Oslepující záře byla vsudypřítomná. Jenom plně zaskolení a zkusení démoni, jako byl Azzie, směli nosit sluneční brýle.

Utrpení hřísníků bylo umocňováno různými druhy hudby. Slouzící diblíci vyčistili uprostřed zahnívajících odpadků půlkruh a v tomto půlkruhu se usadil na oranzových sedačkách orchestr. Orchestr byl poskládán z nehodných hudebníků, kteří zesnuli přímo při produkci. Zde v pekle byli nuceni hrát skladby nejhorsích skladatelů. Na Zemi uz jsou jejich jména dávno zapomenuta, ne tak v pekle. Zde se hrají jejich skladby bez přestání a jejich jména jsou stále proklínána.

Diblíci pracovali takřka bez ustání. Otáčeli a upravovali hřísníky na pekáčích. Diblíci, stejně jako vsichni démoni pojídající mrtvoly, měli rádi, kdyz byly mrtvoly dobře propečené a větsinou je podávali marinované v nálevu z octa, česneku, ančoviček a malých larviček.

Najednou byl Azzie nucen opustit své relativně pohodlné místečko. Diblíci v sektoru přímo před ním začali ukládat mrtvoly na hromady pouze po osmi az po deseti. To odporovalo předpisům o vyuzití místa v pekle a Azzie to rozhodně nehodlal trpět. Seskrábal se opatrně dolů mezi rozmačkanými vaječnými skořápkami, vnitřnostmi a kuřecími hlavami az na podlahu, odkud mohl lehce přehlédnout přes hromady těl.

"Kdyz jsem vám přikázal dávat je na sebe," obořil se séfdiblíka, "měl jsem na mysli mnohem vyssí hromady."

"Ale oni se nám vzdycky překotí, kdyz je dáváme výs," namítal vrchní diblík.

"Vemte si tedy něco na vyztuzení. Ty hromady budou alespoň po dvaceti."

"To je tězký, pane."

Azzie zíral. Troufal si ten diblík odporovat?

"Buďto poslechnete, nebo si lehnete k těm mrtvolám!" uzavřel Azzie diskusi.

"Rozkaz, pane. Vyztuzíme to az nahoru," uposlechl diblík a začal pokřikovat rozkazy na své podřízené.

Začínal dalsí typický den v jednom z pekel. Ale to se mělo zcela neočekávaně v nejblizsím okamziku změnit. Tak je to se změnami vzdycky! Kráčíme po vyslapaných cestičkách se skloněnou hlavou a s pocitem, ze to tak bude provzdy. Proč by se něco mělo měnit, vzdyť na obzoru není zádná změna. Zádný dopis, zádný telegram, ba ani telefonát neoznamuje nic nového. Tak si začínáte zoufat a ani netusíte, ze posel uz vyrazil na cestu a ze se vase tuzby splní. To platí i v pekle. Někdo by mohl namítnout, ze tuzby se plní zvlástě v pekle, protoze tuzba sama je nástroj ďábla. Ale to je jenom přehánění svíčkových bab, které mají čas o tom přemýslet.

Azzie si vsiml, ze diblíci začali konečně pracovat podle jeho představ. Uz ho čekalo jenom dvě stě hodin sluzby, nez si bude moci na tři hodinky schrupnout. Ano, dny v pekle jsou pěkně dlouhé. Zrovna se chystal vlézt na své původní pohodlné místo, odkud byl před chvílí vyrusen, kdyz vstoupil posel.

"Jste démon, který má na starosti tohle peklo?"

Tazatel byl Efreet s fialovými křídly, jeden z těch, co pamatovali Babylón. Ti teď byli větsinou zaměstnáni u kurýrní sluzby, protoze se líbili ďáblům z horní sněmovny pro své veselé barevné turbany.

"Jsem Azzie Elbub," odpověděl nás démon. "A máte pravdu, ze mám na starosti toto oddělení pekla."

"V tom případě hledám vás," řekl Efreet a podal Azziemu azbestové desky, které chránily dopis před zárem. Azzie si před otevřením posty sundal rukavice. Takovéto dokumenty pouzíval pouze vrchní rada Pekelné Justice.

Četl: "Na vědomost se dává, ze byla učiněna nespravedlnost, konkrétně jeden člověk byl vzat do pekla, aniz přisel jeho čas. Síly světla jiz podaly v jeho zastoupení oficiální protest. Kdyby zil celou dobu, která mu byla přidělena, mohl svých činů litovat a napravit se. Matematicky vyjádřeno je sance na takovou chybu dva tisíce ku jedné, nicméně se tak stalo. Z toho důvodu vás zádám a nařizuji vám vyhledat tohoto muze, vyzvednout ho z pekla a vrátit ho k jeho manzelce a rodině na Zemi. Zároveň jste povinen s ním zůstat po dobu jeho plného zapojení se do zivota, protoze jsme finančně zodpovědní za jeho vyzivovací náklady. Po splnění tohoto úkolu budete převeden do normální démonické sluzby na Zemi. S pozdravem Asmodeus, Vedoucí sekce severních pekel. P.S. Dotyčný se jmenuje Thomas Scrivener."

Azzie byl z obsahu dopisu tak nadsen, ze se neubránil a objal Efreeta. Ten urazeně o krok ustoupil a srovnával si turban se slovy: "Klídek, séfe."

"Já mám prostě radost," řekl Azzie. "Alespoň odsud vypadnu a dostanu se zpět na Zem."

"To je hnusné místo," odvětil Efreet, "ale kazdému, co jeho jest."

Azzie odběhl hledat Thomase Scrivenera.

Zjistil, ze Thomas Scrivener by měl být v poslední řadě v sekci 1002WW. V peklech je podobné uspořádání jako například v divadle. Je mozné vystopovat kazdé umístění, samozřejmě existuje hlavní plán. Ale v praxi je to slozitějsí. Diblíci vrsí lidi celkem nezodpovědně na hromady. Ty ovsem čas od času spadnou na jinou hromadu, a tak je mozné určit polohu jen přiblizně.

"Je tu Thomas Scrivener?" ptal se Azzie.

Hromada hřísníků v sekci 1002WW, přesněji řečeno těch, kteří měli hlavu v jeho směru, přerusila diskusi a upřela pozornost na Azzieho. Místo aby litovali svých hříchů, větsina hřísníků trávila čas v pekle společenským klábosením, seznamováním se se sousedy a semtam se ozval smích. Prostě mrtví pokračovali tam, kde skončili jako ziví.

"Scrivener, Scrivener," ozval se starsí muz uprostřed. Ztězka pootočil hlavu. "Určitě je tady. Hosi, nevíte, kde je Scrivener?"

Dotaz se nesl nahoru a dolů velkou hromadou. Muzi se odvraceli od své původní zábavy a ptali se: "Scrivener, Scrivener, vysoký, hubený bláznivý chlápek, co silhá na jedno oko?"

"Já nevím, jak vypadá," řekl Azzie. "Předpokládal jsem, ze se ozve, kdyz uslysí své jméno."

Lidská hromada pokaslávala, mumlala a diskutovala tak, jak uz se normálně projevují lidé ziví či mrtví. Kdyby Azzie nebyl vybaven démonickým nadpřirozeným sluchem, zcela jistě by přeslechl slabý výkřik odněkud z prostředka hromady.

"Haló, tady. Tady jsem! Hledal někdo Scrivenera?"

Azzie přikázal diblíkům, aby opatrně vytáhli Scrivenera z hromady, aniz by mu způsobili nějakou újmu nebo dokonce pos 21121d321v kodili nějakou jeho část. Samozřejmě mohla být jakákoliv část těla nahrazena, ale tento proces byl bolestivý a snadno mohl zanechat psychické jizvy. Azzie věděl, ze ho má dopravit zpět na Zemi neposkozeného, aby neudělal Silám Temnot zbytečné potíze, ze ho sebraly předčasně.

Za chvíli se Scrivener začal sám hrabat ven z hromady. Byl to pomensí čilý plesatějící chlapík.

"Já jsem Scrivener!" křičel. "Zjistili jste, ze to je omyl, co? Já jsem jim říkal hned, ze nejsem mrtev. Ale ten s tou kosou moc neposlouchá. Jenom se sklebí jako idiot. Sebral mě jak nic. Mám vsechny důvody si stězovat u vedení."

"Poslouchejte," řekl Azzie vázně. "Buďte rád, ze se na ten omyl vůbec přislo. Jestli chcete začít vést spor, strčí vás do zadrzovací cely, dokud se nedostanete ke slysení. To můze trvat jedno nebo dvě století. Vy asi nevíte, co jsou zadrzovací cely?"

Scrivener zavrtěl hlavou a díval se na něj s hrůzou rozsířenýma očima.

"Ty jsou tak zlé, ze dokonce odporují i pekelným zákonům," pokračoval Azzie.

Zdálo se, ze to udělalo na Scrivenera dojem.

"Zdá se mi, ze mám kliku, ze se vůbec odsud dostanu. Díky za upozornění. Vy jste právník?"

"Vzděláním ne," odpověděl Azzie. "Ale my vsichni, co tu děláme, máme v sobě kus právníka. Pojďme, ať se dostanete domů."

"Mám pocit, ze budu mít doma potíze," řekl trochu ostýchavě Scrivener.

"To je zivot," namítl Azzie. "Buďte rád, ze máte nějaké starosti. Kdybyste zůstal tady dole, tak vás uz zádné starosti nečekají. Tady je stále stejný koloběh."

"Já netrefím zpátky," řekl Scrivener. Azzie měl chuť se ho zeptat, jestli by se nechtěl vsadit. Pak si ale řekl, ze by to mozná za těchto okolností bylo nepatřičné.

"Musíme vymazat z vasí paměti vzpomínku na tuto zálezitost," oznámil Azzie Scrivenerovi. "Pochopte, ze nechceme, abyste se procházel po zemi a vsude vykládal, co jste zazil."

"To mi nevadí," souhlasil Scrivener. "Stejně není o co stát. Ačkoliv v očistci jsem potkal toho blonďatýho ducha, co soulozí s lid."

"Nechte toho," přerusil Azzie Scrivenera, popadl ho za ruku a vedl ho k bráně ve zdi vedoucí do jiných částí pekla.

Kapitola 2

Azzie a Scrivener prosli kovovou bránou v ocelové zdi a zamířili vzhůru točitou cestou, vedoucí okrajovými částmi očistce, který vypadal přesně tak, jak ho namaloval Fuseli. Tak se oba, démon a člověk, plahočili vzhůru. Cesta byla snadná, protoze vsechny cesty do pekla jsou snadné, ale byla také nudná, neboť na pekle není nic zajímavého.

Po chvíli se ozval Scrivener: "Je to jestě daleko?"

"Nevím jistě," přiznal Azzie. "Jsem tu nový. Po pravdě řečeno jsem v tomhle sektoru nikdy nebyl."

"Ani já ne," přidal se Scrivener. "To, ze občas upadnu do komatu, kdy vypadám jako tělo bez ducha, jestě není důvod, aby mne ten vás kolega s kosou sebral a ani neprovedl nálezité zkousky. Říkám vám, je to nedbalost. Jak to, ze jste tady nikdy nebyl?"

"Byl jsem předurčen pro něco lepsího," odpověděl Azzie, "měl jsem dobré výsledky na Divotvorné skole. Skončil jsem mezi třemi nejlepsími ve své třídě."

Neřekl Scrivenerovi, ze větsina třídy kromě těch tří byla kompletně sprovozena ze světa nenadálým závanem dobra. Vrtoch metafyzického počasí zabil celou třídu kromě Azzieho a jestě dalsích dvou, kteří projevili značnou dávku imunity proti záření dobra. No, a potom v tom jestě byla ta partička pokeru.

"Tak proč jste tady?" ptal se Scrivener.

"Musím splatit dluh ze hry," odpověděl Azzie. "Nemohl jsem zaplatit rovnou, tak jsem to musel odslouzit." Chvíli se osíval a pak dodal: "Já mám rád hazardní hry."

"Já taky," přiznal Scrivener a v hlase byl jakoby závan lítosti.

Chvíli kráčeli potichu a pak se Scrivener zeptal: "Co se mnou teď bude?"

"Dáme vás zpět do vaseho těla."

"Budu v pořádku? Někteří lidé se proberou po smrti a jsou hrozně legrační. Alespoň jsem to slysel."

"Budu na vás dávat pozor. Zůstanu s vámi tak dlouho, az si budu jist, ze jste v pořádku."

"To rád slysím," řekl Scrivener. Chvíli sel mlčky a pak mu to zase nedalo: "Ale az se proberu, tak nebudu vědět, ze tam jste, nebo budu?"

"Samozřejmě ze ne."

"To pak ale nebudu mít zádnou jistotu."

"Az budete zase nazivu, uz nebudete mít zádné záruky. To vám říkám rovnou. Jenom teď, kdyz jste mrtev, můzete ocenit nasi snahu, pak uz ne," řekl Azzie přesvědčivým tónem.

"Víte, já si vůbec nepamatuju některé věci ze svého zivota," přiznal s obavou Scrivener po chvíli chůze.

"Nemějte obavy. To se spraví, jakmile budete zpět."

"Mám pocit, ze jsem byl zenatý."

"Fajn."

"Ale nejsem si jist."

"Vsechno se vám vybaví, az budete ve svém těle."

"A co kdyz ne. Co kdyz budu mít amnesii?"

"Budete v pořádku," tvrdil Azzie.

"Přísaháte na svou čest démona?"

"Jasně," lhal lehce Azzie. Navstěvoval a absolvoval bez problémů kurs křivopříseznictví.

"Nelhal byste mi, ze ne?"

"Hele, věřte mi," řekl Azzie a pouzil při tom speciální kouzlo, které činí i z těch nejpodezřívavějsích a nejbojovnějsích jedinců velice poddajné tvory.

"Snad mi rozumíte, proč jsem trochu nervózní," omlouval se Scrivener. "To víte, znovu se narodit."

"To není nic, za co byste se musel stydět," chlácholil ho Azzie. "Uz jsme tady."

"Díky Satanovi," dodal pro sebe. Činilo ho totiz velice nervózním, kdyz musel dlouho mluvit s lidmi. Pořád by o něčem vykládali! Samozřejmě, ze na Démonské univerzitě Otcové Démoni nabízeli Kurs přehledné konverzace s lidskými bytostmi, ale Azzieho ani nenapadlo, aby se obtězoval jestě takovou prkotinou. V té době se mu zdála mnohem zajímavějsí dialektika nepoctivosti.

Azzie uz před sebou zahlédl známé sarlatové barvy ambulance severního pekla. Zastavili kousek před ambulancí a démon-lékař vysel ven. Byl to chlapík s očima jako z obelisku a s prasečím rypákem a celkově vypadal úplně jinak nez Azzie, který měl lisčí tvář, rysavé vlasy, zaspičatěné usi a úzasně modré oči. Těm, kteří mají zálibu v démonech, se mohl zdát i hezký.

"To je ten chlápek?" optal se lékař.

"Jo, to je on."

"Nez cokoliv uděláte," řekl Scrivener, "chtěl bych vědět."

Lékař s prasečí tváří vztáhl ruku a dotkl se nějakého místa na Scrivenerově čele. Scrivener přestal hovořit a jeho oči se rozostřily.

"Co jste to udělal?" zeptal se Azzie.

"Uspal jsem ho," řekl démon-lékař. "Teď ho můzeme odeslat."

Azzie jen doufal, ze bude Scrivener v pořádku. Kdyz démon pracuje s vasí hlavou, nikdy to nevěstí nic dobrého.

"Jak víte, kam ho poslat?" zeptal se doktora.

Ten rozepnul Scrivenerovu kosili a ukázal tetování se jménem a adresou na jeho prsou vyvedené nachovým inkoustem.

"To je ďábelská identifikační značka," poznamenal.

"Odstraníte to, nez ho odeslete?"

"Zádné strachy, on to neuvidí. To je značka pro nás. Vy s ním jdete jako doprovod?"

"Ano, ale dopravím se tam sám. Ukazte mi jestě jednou jeho adresu. Tak jo, uz to mám."

"Tak zatím nashle, Tome," řekl modrookému muzi.

Kapitola 3

A tak se dostal Thomas Scrivener domů. Nastěstí se démonickému lékaři podařilo vrátit Scrivenera domů jestě před tím, nez nastaly nevratné změny s jeho tělem. Lékař, který jeho tělo koupil, se zrovna chystal zahájit pitvu tím, ze rozřízne záda a ukáze studentům arteriální systém. Dříve nez stihl začít, Scrivener otevřel oči.

"Dobrý den, pane doktore," pozdravil a omdlel.

Dr. Moreau ho prohlásil za zivého a pozadoval po vdově vrácení peněz. Ta vrátila peníze dost nerada. Její manzelství se Scrivenerem nebylo nijak zvlásť uspokojivé.

Azzie cestoval na Zem svým vlastním způsobem. Nechtěl jet se Scrivenerem Vozem Nemrtvých, jehoz rozkladný puch byl nesnesitelný i pro nadpřirozené bytosti. Přijel těsně po tom, co se Scrivener probral. Protoze si vzal Amulet Neviditelnosti, nikdo ho nemohl vidět.

Neviditelný, s výjimkou těch, kteří mají dar druhého vidění, se ubíral za procesím, které přináselo Scrivenera do jeho domu. Vsichni ti dobří lidé, samí prostí venkované, prohlasovali, ze se stal zázrak. Ale jeho zena Milaud si stále septala: "Já věděla, ze to ten bídák jen hraje!"

Azzie zastítěn svou neviditelností prozkoumal Scrivenerův dům, kde měl strávit dobu, po kterou se bude Scrivener zotavovat. To mělo zabrat pravděpodobně několik dnů. Dům to byl pěkně stavěný, měl v kazdém patře několik místností a pěkný vlhký sklep.

Azzie si vybral za své přechodné bydlistě právě sklep. To bylo pravé místo pro démona. Přinesl si s sebou několik svitků na čtení a několik nahnilých kočičích hlav k jídlu. Těsil se na těch několik dní v klidu. Ale jestě dříve, nez se stačil uhnízdit, byl vyrusen.

Nejdříve to byla Scrivenerova manzelka, vysoká zenstina s hrubými vlasy, sirokými rameny i pozadím, která přisla do sklepa pro potraviny. Potom to byl nejstarsí syn Hans, který vypadal, jako by Scrivenerovi z oka vypadl. Ten se sháněl po hrnci s medem. Pak zase přisla sluzka Lotte pro pár brambor z loňské úrody.

Tím nastěstí návstěvy sklepa skončily a Azzie si mohl trochu odpočinout. Ráno zasel zkontrolovat Scrivenera. Rekonvalescent vypadal v dobré kondici. Seděl na posteli, pil bylinkový čaj, hádal se s manzelkou a huboval děti. Azzie usoudil, ze bude potřeba s ním strávit jestě jeden den a pak se bude moci vydat za zajímavějsími zálezitostmi.

Dva Scrivenerovi psi, kteří k domu také patřili, věděli, ze tam Azzie je. Kdykoliv se objevil v jejich blízkosti, plízili se pryč. S tím Azzie počítal. Pak se ale stalo něco, s čím nepočítal.

Té noci se ulozil ke spánku v plesnivé části sklepa, kde hnily nějaké turíny a kde si v pěkném smrádku udělal své hnízdečko. Náhle byl probuzen přítomností světla. Bylo to světlo svíčky. Někdo stál před ním a díval se na něj. Bylo to dítě. To bylo nesnesitelné! Azzie se snazil postavit na nohy, ale upadl zpět. Někdo mu uvázal kolem kotníků provázek. Překvapení ho zcela ochromilo. To udělalo dítě. Asi sedmiletá holčička s kulatým obličejem a lněnými vlasy. Nějakým zvlástním řízením osudu se stalo, ze ho vidí. A co víc, ona ho vlastně chytila do pasti.

Azzie se snazil vztyčit a nadmout co nejvíc, aby na tu holčičku zapůsobil. Pokousel se vypadat hrozivě, ale nepodařilo se mu to, protoze dívka zatáhla za provázek, který měla omotaný kolem zápěstí a Azzie zase spadl na zem. Děvčátko se rozesmálo. Azzie byl otřesen. Pro démona není nic horsího nez malý nevinný smísek.

"Nazdar, děvče," pronesl. "Vidís mě?"

"To vís, ze jo," přikývla. "Vypadás jako stará osklivá liska."

Azzie se podíval na malý číselníček na Amuletu Neviditelnosti. Jak se obával, byl skoro na nule. To ti blbci v Zásobovacím oddělení! Je ale pravda, ze si to měl také překontrolovat sám. Zdálo se, ze je v pěkné bryndě. Ale nedalo se nic dělat. Nemohl pokračovat v hovoru, tak jak by si přál.

"Tak říkás hezká listička, kočičko?" promluvil způsobem, který slýchal od démonických rodičů. "To jsem rád, ze tě vidím. Kdyz uvolnís ten provázek a pustís mě, dám ti plný pytlík sladkostí."

"Nelíbís se mi," řekla holčička. "Jsi určitě zlý. Nechám tě uvázaného a zavolám kněze."

Dívala se na něj pohledem, který ho obviňoval ze vseho spatného. Azzie cítil, ze bude muset pouzít veskerou svou úskočnost, aby se z této situace vyvlékl.

"Pověz mi, holčičko," řekl sladce, "kde jsi vzala tenhle provázek?"

"Nasla jsem ho v kostele," odpověděla. "Lezel na stole jestě se spoustou kostí."

Relikvie svatých! To by znamenalo, ze ten provázek má nadpřirozenou moc a můze chytat i duse. Nejlepsí lapače dusí byly udělány z provazů, kterými byly přepásány saty svatých. Bude tězké se osvobodit.

"Holčičko, jsem tady, abych dohlédl na tvého tatínka. Nebyl úplně v pořádku. To asi vís. Není to lehké umřít a pak se znovu narodit. Teď buď hodná holčička a odvaz mě."

"Ne," pronesla holčička tím neústupným způsobem, jaký malé holčičky pouzívají. A někdy konec konců i ty větsí.

"Nu coz, prach a broky," řekl Azzie a začal s sebou křečovitě skubat, aby se uvolnil. Ale provázek měl tu vlastnost, ze se při kazdém pokusu o uvolnění jestě víc utahoval. "Tak uz toho, holčičko, nech. Legrace je legrace, ale uz je čas, abys mne pustila."

"Neříkej mi holčičko," řekla dívenka. "Jmenuji se Brigita. A vím vsechno o tobě i o tvých způsobech. Farář nám to říkal. Jsi duch ďábla, ze ano?"

"Ale vůbec ne," odporoval Azzie. "Ve skutečnosti jsem dobrý duch, při nejhorsím neutrální duch. Byl jsem sem vyslán, abych se přesvědčil, ze se tvůj tatínek docela uzdraví. Musím na něj dávat pozor, tak mě nech na pokoji a pomoz ostatním."

"Aha, rozumím ti," prohlásila Brigita a bylo vidět, ze usilovně přemýslí. "Ale vypadás hrozně, úplně jako démon."

"Vzhled někdy klame," odporoval Azzie. "Tak mne pusť! Musím se podívat na tvého tatínka!"

"A co mi dás?" zeptala se Brigita.

"Hračky. Spoustu hraček. Tolik, ze jsi nikdy tolik ani neviděla."

"Dobře," souhlasila. "Ale potřebuji také saty."

"Dám ti celou výbavu. Ale uz mne pusť!"

Brigita přistoupila blíze a zachytila kličku provázku spinavým ukazováčkem. Pak se ale zarazila.

"Kdyz tě pustím, přijdes si se mnou hrát, kdykoliv tě zavolám?" zeptala se.

"Ne, to uz by bylo moc. Mám plno práce. Nemohu být stále k dispozici malé venkovské holčičce se spinavým obličejem."

"Dobře, ale slíbís mi, ze mi splnís tři přání, kdyz tě o to pozádám."

Azzie váhal. Slib splnění přání můze způsobit potíze. Démonův slib se v tomto směru musí dodrzet. Ale plnění lidských přání můze být někdy spojeno se značnými potízemi.

"Splním ti jedno přání," řekl. "Pokud ovsem bude rozumné."

"Dobře," souhlasila Brigita. "Ale nemusí být přílis rozumné, jo?"

"Tak jo, ale uz mě uvolni!"

Brigita ho rozvázala. Azzie si uvolnil kotníky a pak začal prohledávat vak, jestli jsou v něm náhradní baterie. Nasel je, vsunul je do Amuletu Neviditelnosti a zmizel.

"Nezapomeň, co jsi slíbil!" volala.

Azzie věděl, ze nezapomene, i kdyby chtěl. Vsechny sliby, které daly nadpřirozené bytosti lidem, byly zaneseny v Úřadu pro rovnováhu. Kdyby snad některý démon zapomněl na daný slib, bylo by mu to důrazně a bolestivě připomenuto.

Scrivener byl v pořádku. Seděl za stolem, ládoval se vločkami a komandoval manzelku a slouzící. Azzie odesel. Byl čas, aby se věnoval svým zálezitostem.

Kapitola 4

Azzie se cítil báječně. Byl volný a mohl se zase potulovat po zelené zemi. Skutečně nenáviděl pobyt v pekle, zejména pro jeho stále se opakující jednotvárnost a jednoduchost. Kazdodenní otáčení hřísníků na rostu je skutečně ubíjející. Azzie byl démon energický, podnikavý a stále chtivý nových zázitků. Byl zástupce ďábla, a i kdyz vypadal trochu lehkomyslně, bral své povinnosti vázně.

Jakmile opustil Scrivenerovu vesnici, snazil se trochu zorientovat. Tato oblast mu nebyla povědomá. Azzie naposled navstívil Zemi za časů římského impéria a dokonce se zúčastnil jedné z pamětihodných Caligulových hostin. Teď letěl nízko nad územím zvaným Galie a byl chráněn před případnou nehodou Amuletem Neviditelnosti. Amulet mu také propůjčil určitý stupeň nedotknutelnosti, coz se mu velmi hodilo, zrovna kdyz prolétal velkým hejnem labutí. Při letu si Azzie vsiml, ze je ze vsech stran poměrně hustý les. Vesnice byla jenom malá skvrnka v ohromné rozloze lesa, který pokrýval větsinu Evropy a rozkládal se od Skythie po Hispánii. Azzie objevil blátivou cestu a sledoval její směr ve výsce asi sto padesát metrů. Cesta se táhla dost daleko, az se spojila s pěknou dlázděnou římskou cestou. Azzie se připojil ke skupince jezdců na koních dole na cestě a sledoval je az do nějakého větsího města. Později zjistil, ze se to město jmenuje Troyes a je součástí Francké říse. Frankové byli barbaři, kteří nosili velké zelezné meče a zmocnili se po pádu Říse římské celé Galie a jestě dalsích území.

Azzie letěl nízko a nad městem jestě zvolnil. Viděl malé domečky i paláce slechticů a vysokých církevních hodnostářů. Na okraji města byl zrovna trh. Azzie letěl nad stany a vlaječkami, které byly vyvěseny na počest trhu. Rozhodl se, ze ten trh navstíví.

Snesl se na zem a vzal na sebe standardní podobu. Změnil se v laskavého statného plesatějícího muze lehce silhajícího na jedno oko. Jeho tóga, do které se přestrojil, vypadala jako by jiz vysla z módy, a proto se převlékl do plástě z domácí příze a vypadal víceméně jako vsichni ostatní.

Ochomýtal se okolo, prohlízel si vsechno a stále se cítil trochu dezorientován. Mezi stany bylo i pár zděných staveb. Prodávalo se tam vsechno mozné - zbraně, oblečení, potraviny, dobytek, nástroje a koření.

"Hej vy! Vy, pane!"

Azzie se otočil. Nějaká stařena na něj kývala. Seděla před malým černým stanem, který byl pomalován zlatými kabalistickými obrazci. Měla tmavou kůzi a vypadala jako Arabka nebo cikánka.

"Volala jste mne?"

"Ano, vás," řekla s hnusným severoafrickým přízvukem. "Pojďte dovnitř."

Člověk by měl být mnohem opatrnějsí, protoze nikdy neví, co se můze stát uvnitř tmavého stanu s kabalistickými obrazy. Ale pro Azzieho byl ten stan první povědomá věc po delsí době. Mezi démony jsou celé rody, které zijí v tmavých stanech a putují sem tam. Azzie, ačkoliv byl po otci Canaanit, byl spřízněn s některými kočujícími Beduínskými démony.

Vnitřek stanu byl vylozen bohatě zdobenými koberci. Na stěnách visely olejové lampy z nádherně zdobeného cínu a vsude dokola se povalovaly vysívané polstáře. U vzdálenějsího konce byl nízký oltář se stolkem pro obětiny. Za ním se rýsovala vysoká heroická socha v řeckém stylu, která představovala mladého muze s věncem vavřínu ve vlasech. Azzie rozpoznal jeho rysy.

"Tak Hermes je tady," poznamenal.

"Já jsem jeho knězka," oznámila stařena.

"Získal jsem pocit," řekl Azzie, "ze jsem v křesťanské zemí a ze uctívání starých bohů je přísně zakázáno."

"To, co jste řekl, je úplná pravda," přikývla stařena. "Staří bohové jsou mrtvi, ale ne skutečně mrtvi, protoze se vracejí v nové formě. Například Hermes se změnil na Herma Trismegista, svatého patrona vsech alchymistů. Jeho uctívání není povoleno, ale není ani zakázáno."

"To rád slysím," podotkl Azzie. "Ale proč jste mne sem vůbec zavolala?"

"Jste démon, pane?" vyzvídala stařena.

"Ano. Jak to víte?"

"Ve vasem vzhledu je něco vzneseného, ale i zlověstného," vysvětlovala stařena. "Kolem vás je ovzdusí nesmiřitelného ďábla, které vás odděluje od ostatních, ať je jich kolem vás kolik chce."

Azzie věděl, ze cikáni mají někdy schopnost velice citlivého vnímání, kterého potom vyuzívají, aby lichotili zákazníkům. Nicméně sáhl do svého vaku, vytáhl zlatou minci a podal ho babicí.

"Vezmi si to za svůj vychytralý jazyk. A teď mi řekni, co ode mne chces?"

"Můj pán si s tebou chce promluvit."

"Tak dobře," souhlasil Azzie. Uz uběhlo dost času od jeho poslední rozmluvy s jedním z dávných bohů.

Stařena poklekla na oltář a začala něco mumlat. Ve chvíli byl bílý mramor pokryt růzovým ruměncem. Socha ozila, protáhla se, sestoupila z podstavce a sedla si vedle Azzieho.

"Přines něco k pití," řekl Hermes staré zeně.

Kdyz odesla, otočil se k Azziemu.

"Uz je to, Azzie, dávno, co jsme se viděli naposled."

"To je," přikývl Azzie. "Jsem rád, ze tě zase vidím, Herme. Nebyl jsem na Zemi, co křesťanství potřelo pohanství - to vís, měl jsem jiné závazky - ale rád bych vyjádřil svou soustrast."

"Děkuji ti," řekl Hermes, "ale po pravdě řečeno, o nic jsme nepřisli. Vsichni máme plno práce, myslím my bohové. Stěhujeme se časem a někdy máme docela čestná místa na obou stranách - svatých i té ďábelské. To zálezí na přílezitosti. Ten přechodný stav je velmi zajímavý."

"To rád slysím," oddychl si Azzie. "Zdá se mi to velice smutné, kdyz bůh nemůze vykonávat svou práci."

"O nás neměj nikdy strach. Poslal jsem svou sluzebnici Aissu, aby tě zavolala, protoze říkala, ze ty vypadás velmi dezorientovaně. Myslel jsem si, ze bych ti mohl pomoci."

"To je od tebe velmi hezké," poděkoval Azzie. "Mozná bys mi mohl trochu říci, co se stalo od časů Caligulových."

"Tak tedy v krátkosti. Římské impérium dojelo na nájezdy barbarů a na otravu olovem. Barbaři jsou teď vsude kolem. Říkají si Frankové, Sasové a Vizigótové. Vytvořili řísi, kterou nazývají Svatá říse římská."

"Svatá?" zeptal se Azzie.

"Oni jí tak říkají. Nevím proč."

"Ale jak upadla skutečná Říse římská?"

"Můzes se podívat do kterékoliv učebnice historie," řekl Hermes. "Ale můzes mi věřit. Prostě skončila a tím skončila také antika. To období, v kterém se nacházíme, se nazývá - nebo vbrzku po svém zániku bude nazývat - středověk. Přisel jsi těsně o dobu temna. To ti řeknu, to byla legrace. Ale teď to taky stojí za to."

"Jaký je teď rok?" zeptal se Azzie.

"Teď je rok tisíc."

"Takze je milénium!"

"Ano."

"Takze je skoro čas zápasu."

"Más pravdu, Azzie. Teď nadesel čas, kdy Síly světla svedou zápas se Silami Temnot o to, kdo bude určovat osud lidstva pro přístích tisíc let. Jestli se přikloní k dobru, nebo k ďáblu. Co s tím udělás?"'

"Já?" zvolal Azzie. "Co s tím já mohu dělat?"

"Můzes se toho zápasu zúčastnit."

Azzie zavrtěl hlavou.

"Reprezentant Ďábla je vybírán na Nejvyssí Radě Vysokými Ďábelskými Silami. Ti to vzdy hrají pro své favority a přihrávají tyhle posty někomu ze svých přátel. Tam já nemám vůbec sanci."

"Tak je to stále jako za starých časů," pokýval hlavou Hermes. "Ale já jsem slysel, ze se Peklo nějak reformovalo. Dostali se pod velký tlak Sil Světla. Protekcionismus, ačkoliv je to vynikající myslenka, uz nemůze udrzet jejich vyhlídky. Já to chápu tak, ze tentokrát musí být reprezentací pověřen někdo podle zásluh."

"Zásluhy! To by byla novinka! Ale stejně s tím nemohu nic dělat."

"Nebuď hned malomyslný jako ostatní mladí démoni," pronesl Hermes tvrdě. "Mnoho z nich je líných, spokojí se s tím, ze se jenom povalují, berou drogy, vyměňují si milostné zkusenosti a vůbec se snazí jen tak lehce proplout věčností. Ale ty takový nejsi, Azzie. Jsi chytrý, iniciativní a más své zásady, Dělej něco. Klidně můzes mít sanci."

"Ale já ani nevím, co dělat," namítal Azzie, "a i kdyby, stejně nemám peníze, abych se prosadil."

"Vzdyť jsi zaplatil stařeně," podotkl Hermes.

"To bylo čarovné zlato. Za den nebo dva zmizí. Kdybych se chtěl zúčastnit zápasu, potřeboval bych pravé peníze."

"Vím, kde jsou," řekl Hermes.

"Kde? Kolik draků budu muset zabít, abych se k němu dostal?"

"Vůbec zádní draci. Pouze bys musel porazit ostatní hráče v pokru při hře na Den Zakladatele."

"Poker," zaseptal Azzie. "Má váseň! Kde je ta hra?"

"Bude se hrát ode dneska za tři dny na hřbitově v Římě. Ale budes muset hrát lépe nez minule. Jinak se zase dostanes na pár století do pekla."

"Ve skutečnosti," dodal Hermes, "budes potřebovat to, čemu budou budoucí hráči říkat klika."

"Klika? Co je to?"

"Cokoliv, co ti pomůze vyhrát."

"Ale tam jistě budou nějací rozhodčí, aby zabránili podvádění."

"To je pravda. Ale neexistuje zádný zákon, ani nebeský, ani pekelný, který by zakazoval kouzlo pro stěstí."

"To je ovsem taky velmi vzácné. Kdybych ho tak měl!"

"Mohl bych ti říci, kde bys ho nasel. Budes se ale muset pořádně namáhat, abys ho získal."

"Tak uz mi to řekni!"

"Při svých nočních toulkách po Troyes a jeho okolí," prohlásil Hermes, "jsem si vsiml místa na kraji lesa, kde rostou malé oranzové květinky. Lidé o tom nevědí, ale je to Speculum, která roste vzdy jenom tam, kde je felixit."

"Je tam felixit?" ptal se okouzlený Azzie.

"To uz musís najít sám," ukončil hovor Hermes. "Ale příznaky jsou nadějné."

Kapitola 5

Azzie Hermovi poděkoval a opustil stan. Prosel spoře porostlým polem a zamířil k lesu, který obklopoval město. Nasel vzácnou, velmi nízkou a nenápadnou květinku. Azzie k ní přivoněl (vůně Specula byla velmi krásná), poklekl a přilozil ucho k zemi. Jeho nesmírně vyvinutý sluch mu prozradil, ze je něco pod povrchem. Něco, co se pohybuje a bouchá. A zase pohyb a busení. Samozřejmě, ze to byl typický zvuk pro trpaslíka, který si dělá krumpáčem a lopatkou svůj tunel. Trpaslíci dobře věděli, ze je ten zvuk prozrazuje, ale co mohli dělat. Trpaslík potřebuje kopat, aby měl pocit, ze zije.

Azzie vyuzil schopnosti dané vsem evropským a arabským démonům, zadupal nohou a ponořil se do země. Zivot v zemi je pro ně stejně přirozený jako pro člověka zivot na zemi. Démoni se mohou v zemi pohybovat stejně jako ve vodě; mohou v ní plavat, ale samozřejmě radsi chodí tunely.

Pod zemí bylo chladno. Nedostatek světla Azziemu nijak nekomplikoval zivot, protoze se mohl rozhlízet pomocí vidění v infračervené oblasti světla. Jinak to bylo pod zemí velice zajímavé. Těsně pod povrchem zijí krtci a mysi, výskyt dalsí havěti zálezí na slození půdy.

Konečně Azzie narazil na podzemní jeskyni. Fosforeskující kameny vydávaly dostatečné, i kdyz kalné světlo, aby bylo mozné dohlédnout na vzdálenějsí konec jeskyně. Tam stál osamělý trpaslík severoevropského typu, oblečený v pěkných červenozelených satech z krtčí kůze, na nohou měl vysoké jezdecké boty z jestěrčí kůze a na hlavě mu seděla čepička z kůze mysí.

"Nazdar, trpaslíku," pozdravil Azzie a zvětsil se, nakolik mu strop jeskyně dovoloval, takze se tyčil nad trpaslíkem téměř výhruzně.

"Zdravím tě, démone," odpověděl trpaslík, ale neznělo to přílis potěsené. "Jsi na procházce?"

"Dalo by se říci," řekl Azzie. "A co ty?"

"Jenom tudy procházím," opáčil trpaslík. "Jdu na sraz v Antibes."

"Je to pravda?" tázal se vázně Azzie.

"Je."

"Tak proč ses tady zastavil a kopes tady?"

"Já? A kopat? To ne!"

"Tak co dělá ten krumpáč v tvé pravé ruce?"

Trpaslík pohlédl na svou ruku a vypadal velmi překvapeně, co ze to v ní vidí. Pak se pokusil krumpáčem odhrábnout pár kamenů, ale protoze na to krumpáč není určen, tak mu to samozřejmě přílis neslo.

"Jenom jsem tady uklízel."

"Uklízel jsi zem, co?" ptal se sarkasticky Azzie. "Za koho mne más, ty troubo? Kdo vůbec jsi?"

"Jsem Rognir, člen Rolfovy trpasličí druziny z Uppsaly. Tobě se mozná zdá uklízení země absurdní, ale pro nás, trpaslíky, je to velice přirozená činnost. Milujeme pořádek a věci na svém místě."

"Upřímně řečeno," řekl Azzie, "to, co tady vykládás, vypadá jako úplný nesmysl."

"To je proto, ze jsem nervózní," bránil se Rognir. "Zpravidla mluvím docela rozumně."

"Tak se uklidni a mluv rozumně," domlouval mu Azzie. "Já ti nic neudělám."

Trpaslík přikývl, ale nevypadal přílis přesvědčen. Nedůvěřoval démonům a nikdo mu to nemůze mít za zlé. Na světě je mnoho různých nepřátelství a soupeření, o kterých lidé nemají ani potuchy jenom proto, ze u toho zrovna nebyl Homér nebo Vergilius, aby to popsali. Mezi trpaslíky a démony byly zrovna značně napjaté vztahy kvůli územním nárokům. Démoni si odjakziva nárokovali podzemí, navzdory tomu, ze původně vznikli jako padlé bytosti Světla. Milují podzemní cesty Země, hluboké jeskyně, močály, propasti a různé sevřené průchody a průduchy pro jejich nepravidelnost a chmurnou poetičnost. Trpaslíci si také dělají nárok na podzemí a odvozují svůj nárok od toho, ze jsou děti podzemí zrozené v nejhlubsích oblastech původního magmatu. To je samozřejmě přehnaně romantická představa o původu trpaslíků. Pravý původ trpaslíků je zajímavý, ale zde není místo jít přílis do hloubky. Co je důlezité, je síla představivosti a to, jak na ní lze tvrdosíjně lpět. Trpaslíci trvali na tom, aby se mohli pohybovat v podzemí bez jakýchkoliv omezení. To vsak není styl uvazování démonů. Ti chtějí přesně vymezená teritoria. Démoni se rádi pohybují sami a mají snahu vyhnat ostatní tvory pryč. To není nic pro trpaslíky. Ti pochodují kolem ve skupinách, bílé kníry vlají, krumpáče a rýče vzdy připraveny, hlomozí a zpívají (jsou to skutečně velcí zpěváci). Často projdou přímo přes shromazdistě démonů. Démoni mají vzdy shromázdění na významných místech víry, ačkoliv se jich málokdy zúčastňují ti, co mají skutečnou moc. Není tedy divu, ze nesnásejí, kdyz jsou ruseni při svých obřadech. A trpaslíci mají skutečně neobvyklou schopnost být vzdy na nesprávném místě a začít kopat a rusit démony zrovna v tom okamziku, kdy sedí bez pohnutí s rukama na usích a jsou zabráni do hlubokých myslenek. Pěkný rodinný portrét takto zamyslených démonů můzeme vidět na reliéfu v Notre Dame. Démoni mají pocit, ze je trpaslíci utiskují. Války mnohdy začaly z malichernějsích důvodů.

"Doufám," prohlásil Azzie, "ze jsou nase rody v mírových vztazích. Kazdopádně jsem přisel kvůli něčemu, co tě vůbec nemůze zajímat, protoze to není vzácný drahokam."

"Co přesně hledás?" zeptal se Rognir.

"Felixit," odpověděl Azzie.

V těch dobách měly čáry, kouzla a talismany na světě velkou moc. Mnozí démoni se domnívali, ze je trpaslíci ukrývají na tajných místech, aby je ochránili před draky. Moc jim to stejně nepomáhalo, protoze draci věděli, ze kde najdou trpaslíky, tam bude i zlato. Trpaslíci a draci jdou spolu ruku v ruce jako párek a hořčice, dobro a zlo, paměť a zapomnění. Trpaslíci dřeli, aby vyrvali z hlubin země kameny stěstí, felixity. Ty se nacházejí v malém mnozství v nejstarsích a nejtvrdsích kamenech, v čedičích.

Felixit, kámen dobrého znamení, byl velice populární v době, kdy bylo vsechno sťastnějsí, lepsí a pravdivějsí, v Zlatých časech, které skončily těsně před tím, nez se na scéně objevil člověk. Pověst praví, ze si ho do hlubin ulozili staří bohové v dávných dobách, jestě předtím, nez věci získaly vůbec svá jména,. A i tenkrát to byl jeden z nejvzácnějsích minerálů na světě. Nepatrné mnozství toho minerálu je schopno vyzařovat stěstí a radost, coz velice příznivě ovlivňuje osud jeho vlastníka a je schopno učinit ho úspěsným v jakékoliv činnosti. Není divu, ze se nasli jedinci, kteří pro něj byli schopni vrazdit.

Jedna věc je jistá. Kdyz chcete získat toto kouzlo přinásející stěstí, musíte ho buď ukrást - coz je nesmírně obtízné, protoze skutečné kouzlo stěstí chrání samo sebe pro svého drzitele, a je proto tězko zcizitelné -, anebo musíte najít zílu felixitu v nitru země a získat ho pro sebe. Asi si myslíte, ze není mozné, aby jestě nějaký felixit zbyl, protoze trpaslíci po něm pasou (vedle ostatních drahokamů) od té doby, co se o něj zajímá lidstvo samo. Ale není to úplně pravda, protoze země se cítí poctěna, ze smí produkovat tak sťastný kámen a čas od času vydá nové lozisko. Ale vzdy pouze ve velmi omezeném mnozství.

"Felixit!" snazil se Rognir nepřesvědčivě zasmát. "Co tě přivedlo na myslenku, ze by mohl být tady?"

"Malá myska mi to řekla," řekl Azzie částečně po pravdě protoze Hermes byl dříve Mysí bůh. To ovsem bylo jestě předtím, nez se jako větsina bohů z Olympu transformoval. Touto odpovědí Rognira úplně zmátl.

"Tady není zádný felixit," vrtěl Rognir hlavou. "Tohle místo bylo uz dávno vytězeno."

"Pak mi ovsem tězko vysvětlís, co tu dělás."

"Já? Jenom tady chvíli odpočívám," prohlásil Rognir "Tohle místo se stalo důlezitou spojkou na trase z Bagdádu do Londýna."

"Kdyz je to tak," řekl Azzie, "tak ti nebude vadit, kdyz se tady porozhlédnu."

"Proč by mi to mělo vadit. Zem je pro kazdého."

"To jsi řekl hezky," ocenil Azzie a začal čuchat okolo. Jeho ostrý lisčí nos brzo ucítil něco, co před nedávném mohlo byl ve spojení s felixitem. Démoni mají velice dobře vyvinutý čich jako odměnu za jejich přetězkou sluzbu v pekle. Azzie větřící jako skutečná liska sledoval slaboučký prchavý zápach jeskyní a ten ho dovedl přímo k vaku z kůze lemura, který měl Rognir opřený o nohu.

"Nebude ti vadit, kdyz si prohlédnu tenhle vak, ze ne?" zeptal se Azzie.

Rognirovi to samozřejmě vadilo strasně, ale protoze trpaslíci nejsou dostatečně vybaveni, aby se mohli utkat s démony jako rovný s rovným, rozhodl se dát přednost opatrnosti před odvahou.

"Posluz si."

Azzie vysypal obsah pytle na zem. Odstrčil kousek stranou rubíny, které získal Rognir v Barmě, nevsímal si kolumbijských smaragdů ani diamantů z Jizní Afriky. Sebral malý narůzovělý kamínek ve tvaru válečku.

"Tenhle vypadá jako felixit," oznámil. "Nebude ti vadit, kdyz si ho na nějaký čásek půjčím?"

Rognir z nedostatku jiných mozností potřásl rameny: "Jen abys ho nezapomněl vrátit."

"Zádné strachy," ujistil ho Azzie a jiz se chystal k odchodu. Pak jestě jednou pohlédl na rozsypané bohatství kamenů u svých nohou a prohlásil: "Podívej, Rognire, ty mi připadás jako docela sympatický trpaslík. Co bys řekl na to, kdybych ti nabídl výhodný obchod."

"Co más přesně na mysli?"

"Mám teď v pácu jistý podnik. Nemohu ti o tom moc říci, jenom tolik, ze to má co do činění s oslavou milénia. Potřebuji ten felixit a taky by se mi hodily ty dalsí kameny. To vís, démon bez peněz toho moc nezmůze. Kdyz dostanu od Vysoké Ďábelské Moci tu podporu, kterou očekávám, splatím ti to desetinásobně."

"Ale já jsem měl v plánu to odnést domů a přidat to na svou hromadu drahokamů," prohlásil Rognir. Sehnul se a začal sbírat drahokamy.

"Hele, ty uz musís mít doma docela pěknou hromádku, co?"

"Stydět se za ni tedy rozhodně nemusím," odpověděl Rognir s hrdostí, která prozrazovala, ze patří mezi nejúspěsnějsí.

"Tak proč bys mi ty kameny nenechal? Tvoje hromada je uz dost velká tak jako tak."

"A to má snad být důvod, abych ji nechtěl jestě větsí?"

"Ovsemze ne! Ale kdyz to přidás na hromadu, nebudou ti peníze nijak vydělávat. Kdyz je investujes do mě, tak ti to přinese zisk."

"Peníze ze by vydělávaly? To je legrační myslenka. To mě nikdy nenapadlo."

"To je koncepce budoucnosti a není spatná. Proč by měly peníze zahálet? Vsechno ostatní musí pracovat a být v oběhu, tak proč ne peníze?"

"Myslenka je to mozná dobrá," chytil se Rognir trochu na udičku. "Ale jakou mám jistotu, ze dodrzís slovo? Vsechno, co budu mít, kdyz přijmu tvou nabídku, je tvé slovo. Ale kdyz ji nepřijmu, tak mám stále své poklady."

"Mohu ti udělat nabídku, které neodolás," přesvědčoval ho Azzie. "Místo abychom se drzeli normálního bankovního postupu, dám ti tvůj podíl na zisku dopředu."

"Zisk? Ale vzdyť jsem jestě do tebe nic neinvestoval."

"To vím také. Tak abychom to udělali výhodné pro oba, dám ti dopředu tolik, kolik by byl tvůj roční úrok."

"Co mám tedy udělat?"

"Jenom otevři dlaň."

"Nuze dobrá," přikývl Rognir, který jako větsina trpaslíků nemohl odolat slovu zisk.

"Tak tady to más," řekl Azzie. Dal Rognirovi dva mensí diamanty, jeden rubín s malou vadou a tři dokonalé smaragdy,

Rognir se na ně nedůvěřivě díval.

"Ale nejsou to ty moje drahokamy?"

"Ovsemze jsou! To je tvůj zisk!"

"Ale vzdyť byly moje i předtím!"

"Já vím, ale ty jsi mi je půjčil!"

"Půjčil? To si nepamatuju."

"Pamatujes si, ze jsi přijal nabídku podílu na zisku, kdyz jsem ti ho nabídl?"

"Samozřejmě. Nikdo přece neodmítne zisk."

"Más pravdu. Ale tvůj podíl je zalozen na tom, ze mi půjčís ty kameny, abych na nich mohl pro tebe vydělat. Teď ti jich pár vracím. Ale stále ti dluzím vsechny, včetně těch, co jsem ti vrátil. Za rok ti je vsechny vrátím. A ty jsi uz dostal svůj podíl dopředu."

"Nejsem z toho moc moudrý," osíval se Rognir.

"Věř mi," končil řeč Azzie. "Udělal jsi báječný obchod a pro mne to byla skutečná radost spolupracovat s tebou."

"Počkej moment!"

Azzie posbíral kameny, samozřejmě nezapomněl felixit a zmizel do světa na povrchu. Démoni umějí mizet, jak potřebují, čímz lehce připomínají divadelní umělce.

Kapitola 6

Uz to bylo dávno, co Azzie navstívil Řím. Řím byl zvlásť oblíbené výletní místo démonů. Ti byli zvyklí cestovat za památkami, buď sami, nebo často i ve skupinách po stovkách, doprovázeni svými zenami i dětmi a průvodci, kteří jim vyprávěli, co se stalo na kterém místě. Bylo tam plno zajímavých věcí k vidění. Mezi nejoblíbenějsí atrakce patřil hřbitov. Četba nápisů na náhrobcích skýtala výbornou zábavu a melancholická místa byla vyhledávána pro klidné rozjímání ve stínu vysokých cypřisů a mechem obrostlých soch. Řím byl také zajímavé místo kvůli téměř nepřetrzitým volbám jednoho papeze a exkomunikací jiného. To umozňovalo se celé akce zúčastnit a jestě trochu situaci zhorsit.

Nyní vzrusení vrcholilo, protoze bylo milénium, rok 1000. Ve vzduchu visel souboj mezi Ottou III., vládcem svaté říse římské, a jeho následovníky a mezi Italy, kteří spíse podporovali místní veličiny. Římstí slechtici povstali proti Ottovi se zbraní v ruce, a tak nyní probíhaly takřka nepřetrzité srázky. Nebylo bezpečné vycházet na ulici po setmění a nebezpečí číhalo i ve dne. Tlupy zoldáků se potulovaly po ulicích a běda tomu, kdo jim padl do rukou.

Azzie přilétl přesně za soumraku, kdy slunce zapadalo do moře. Chrámy a věze byly jestě ozářeny světlem, zatímco terakotové zdi jiz byly ponořeny do večerní temnoty. Azzie letěl nízko nad spletitými uličkami a po chvíli slétl jestě níze, aby si dopřál krásný pohled na Forum a Coloseum. Zakrouzil okolo, potom nabral výsku a zamířil na Palatinum. Zde byl velice zvlástní hřbitov Narbozzi, kde hráli démoni kazdoročně, kam az paměť sahá, svoji výroční partii pokeru. Tento rok se s trochou stěstí měla konat opět.

Hřbitov Narbozzi, rozkládající se na mnoha hektarech zvlněné severní části Palatina, byl pokryt krásnými zdobenými sarkofágy, kamennými křízi a rodinnými hrobkami. Azzie se procházel po zarostlých hřbitovních cestičkách, které se mu po západu slunce zdály mnohem ostřejsí. Démoni vidí mnohem lépe v noci, protoze tma je jejich přirozené prostředí. Azzie se obával, aby neminul místo konání hry, protoze hřbitov byl velmi rozlehlý. Doufal, ze se to nestane. Měl přeci amulet pro stěstí, Rognirův felixit, bezpečně zabalený v pergamenu podepsaném králem Salamounem. Ve vaku si nesl drahokamy z Rognirova pokladu, které měl přichystány jako sázku do hry.

Spěchal a mezitím se úplně setmělo. Na obloze se objevil srpek měsíce, Sirius byl zabarvený trochu do červena, coz je pro ďábla dobré znamení. Vzduch byl plný zvuků cikád a skřehotání zab z nedalekého močálu. Azzieho zase přepadla obava, jestli není na spatném hřbitově. Řím v té době drzel světový rekord v počtu památných hřbitovů. Trvalo by mu přílis dlouho je vsechny zkontrolovat; ostatně ani neměl jejich úplný seznam.

Uz uz se chystal začít proklínat sám sebe pro svou nedostatečnou připravenost - měl se spojit s Výborem pro Nadpřirozená Shromázdění, aby zjistil přesné místo konání - kdyz tu uslysel zvuk, který zcela jistě nebyl lidský. Pohnul se tím směrem a určil ten zvuk jako smích. Ozýval se z té části hřbitova, která byla v antice známa jako Místo Zatracení. Kdyz přisel blíze, zaslechl slova přísahy a rozeznal úzasně hluboký smích Newzejotha, který byl jedním z nejvýse postavených démonů a jeho hlas byl nezapomenutelný, Azzie se urychleně rozlétl směrem k hlasu.

Démoni se utábořili v malé prohlubni mezi mramorovým sarkofágem Romula a novějsím hrobem Pompey. Byli v mlází obklopeném duby. Ačkoliv na tom místě byli usazeni ne více nez pár hodin, celé okolí jiz projevovalo známky jejich přítomnosti a značné seslosti, coz bylo velice typické pro shromázdění démonů. K občerstvení byly přineseny kádě s bozskou krví. Na mnoha ohních se roznily různé části lidských těl vsech mozných národů.

Azzie byl krátce po svém příchodu vítán mnoha démony. "Světlé maso nebo radsi tmavsí?" zeptal se ho jeden succubus. Ale Azzie neměl na jídlo ani pomyslení, i kdyz mladé lidské maso krásně do zlatohněda opečené na rozni vypadalo velmi lákavě.

"Kde se hraje?" ptal se dychtivě.

"Právě támhle," odpověděl succubus. Byl to zenský démon pravděpodobně z Indie, Azzie na to usuzoval z toho, ze měl krouzek v nose a chodidla měl otočená dozadu. Démonka byla velice hezká a svůdně se na něj usmívala. Ale Azzie neměl ani pomyslení, ani chuť na nějaké laskování. V zilách uz mu vřela hráčská horečka a on uz spěchal, aby se dostal do hry.

Démoni hrající karty byli shromázděni v kruhu osvětleném hořícími hraničkami a lojovými svícemi. Kolem hrajících demonů byl jestě dalsí kruh kibiců, kteří hlasitě komentoval počínání hráčů. Kdyz se Azzie přiblízil, byla jiz hra v plném proudu. Na hromadě uprostřed hráčů byly rozházené zlaté mince, stříbrné dináry a lezelo tam také lidské tělo vysoké ceny, protoze z pahýlů rukou i nohou doposud kapala krev. Byla uzavřena konečná sázka a břichatý démon s tenkými rukama a nohama a velkým nosem, podle sobího svetru pravděpodobně Laponec, vyhrál a bral vse.

"Místo pro nového hráče!" vykřikl někdo a Azzie proklouzl davem a usedl na uvolněné místo.

Rozlozil před sebe drahokamy a dostal karty. Zprvu by velmi opatrný. Vydrzelo mu to jestě chvíli. I kdyz měl amulet stěstí, felixit, byl rozhodnut hrát velmi obezřetně, sázet jenom na dobré karty a rychle odhazovat v případě pochybností Prostě předsevzal si vsechny ty věci, které si říkají vsichni hráči pokeru, ať uz lidé, nebo démoni, nez začnou hrát. Vyměnil pár kamenů za části těla a začal hrát. Bylo značné sero, protoze hraničky a lojové svíce osvětlovaly spoře pouze své nejblizsí okolí. Hra začala a bylo slyset démony, jak se smějí a zapřísahají, aby se na ně usmálo stěstí.

Démoni hrající poker jsou veselí společníci, ale jenom pokud se hra vyvíjí pro ně příznivě. Začali hru v ohromné formě, sázeli celé lidské hlavy a přisazovali údy nebohých hřísníků. Doprovázeli své počínání vtipy, které povazovali za ohromné, ale ostatní by je zřejmě povazovali za dost slaboduché.

"Dá si někdo pořádný sendvič?" volal jeden z obsluhujících démonů a nechal kolovat tác s pečenými údy.

Opatrnost Azzieho brzy přesla. Začal pokouset stěstí a sázel čím dál tím divočeji. Snil o banketu na počest Tisícileté Ďábelské Smlouvy a velmi si přál se ho zúčastnit. A nejen zúčastnit. Přál si být vítězem! Skutečně si teď touzebně přál být reprezentantem Zla v souboji Světla a Temnoty při přílezitosti milénia.

Nanestěstí se jeho hromádka lidských částí začala zmensovat. Věděl, ze sází divoce, hloupě, úplně jako posedlý, ale nemohl si nijak pomoci. Po chvíli hry si vsiml, ze vyssí démoni shrabávají největsí výhry. Co se to dělo s jeho felixitem? Proč se mu nedařilo vyhrát pořádnou hru?

Pak ho napadlo, ze kazdý démon má svůj vlastní amulet pro stěstí; čím důlezitějsí démon, tím lepsí kouzlo. Připadalo mu, ze kouzla ostatních úplně nulují jeho vlastní kouzlo. Měl pocit, ze bude zase úplně zničen. To by bylo strasně nespravedlivé.

Noc se nachylovala ke konci a Azzie zahlédl slabé světlo na východě. Brzy se rozední a to bude konec hry, pokud by ovsem někdo neměl klíče od soukromé hrobky. V ten moment toho Azziemu skutečně moc nezbývalo. Prohrál větsinu toho, s čím začínal.

Pocit mrzutosti a vzteku začal táhnout jeho lisčí hlavou. V ruce měl zase jenom plívy. Pár dvojek a tři střední karty. Uz chtěl karty slozit, kdyz tu něco ucítil. Nebyl to jenom pocit, bylo to něco víc, spíse nutkání. Z jeho vaku k němu vyzařoval silný zár. Určitě v tom měl prsty jeho amulet pro stěstí, který se mu snazil něco naznačit. Napadlo ho, ze jestli mu chtěl felixit skutečně pomoci, počkal na tento rozhodující moment a jistě do něj vlozí vsechnu svou moc. Byl si najednou tak jist, ze začal bezstarostně sázet i na spatnou kartu a stále sázky zvysoval. Dostal poslední karty, ani se na ně nepodíval a sázel dál.

Konečně byly sázky vyrovnány a doslo k odhalení. Azzie rozlozil karty a viděl, ze ke svým dvojkám dostal dalsí pár dvojek. Původně chtěl oznámit dva páry a az po chvíli mu doslo, ze má čtyři karty stejné výsky. Tomu nemohl nikdo konkurovat. Ostatní nespokojeně bručeli a odhazovali karty. Azzie si přitáhl hromadu, která byla zcela jistě největsí za celou noc.

V hromadě, kterou vyhrál, nasel Azzie vedle zlatých mincí, drahokamů a částí těla i jílec meče se zlomeným ostřím, kteřé bylo převázáno dámskou stuzkou z rudého hedvábí. Byl tam také pár lidských nohou ve velmi dobrém stavu a pak jestě drobnějsí části těla jako kotníky, nosní přepázky a pár holeních kostí. To vse Azzie vyměnil za zlato.

Azzie, jako pravý démon, by byl schopen hrát do poslední mince nebo čehokoliv, co by mohl vsadit. Ale slunce vyslo na východní horizont a démonům nezbývalo, nez aby opustili hřbitov. Azzie nacpal své výhry do rance z pevného plátna, který si přinesl speciálně pro tento účel. V mysli mu začali klíčit myslenka, zatím velmi mlhavá, ale něco na ní bylo.

ČÁST II

Kapitola 1

Po úspěsném zakončení partie pokeru letěl Azzie na sever. Rozhodl se, ze se podívá na velké shromázdění démonů v Cáchách, starém hlavním městě Karla Velikého. Shromázdění se konalo jako otevírací ceremonie pro veliký souboj přelomu tisíciletí. Ale silný protivítr ho velice zdrzel, protoze ani neviditelnost a daleko řidsí konzistence nechrání zcela proti tlaku a odporu vzduchu. Azzie se do večera nedostal dále nez do Raveny. Rozhodl se, ze nechá shromázdění shromázděním a radsi si odpočine na pěkném hřbitově za hranicemi města.

Bylo to velice pěkné místo se spoustou vzrostlých stromů, dubů, vrb a samozřejmě cypřisů, majestátných stromů typických pro Středomoří. Bylo tam plno krásně rozpadlých hrobů a mauzoleí. V dáli bylo vidět zpustlou, pokroucenou a polorozbořenou městskou zeď.

Azzie se uvelebil u oslehaného a oprseného náhrobního kamene. Ke stěstí mu chyběl pouze ohníček, u kterého by se ohřál. Udělal nájezd na jedno z mauzoleí a nasel tam několik neobyčejně vyschlých mrtvol. Ty se spolu s několika mrtvými kočkami, které otrávil nějaký vsetečka z města, staly základem jeho ohně.

S postupující nocí ucítil Azzie hlad. Najedl se sice výborně včera v noci při pokeru a démoni bězně vydrzí velice dlouho bez jídla, ale let v silném protivětru je fyzicky náročný a podporuje chuť k jídlu. Vyprázdnil vak, aby se podíval, jaký proviant mu jestě zbyl. Nasel pár kandovaných vlčích hlav, které sebral včera na večírku a zabalil do lehce plesnivého papíru. Byly vynikající, ale trochu malé a zcela ho nezasytily, Podíval se, co by jestě bylo v pytli a nasel tam ten pár nohou, co vyhrál.

Vypadaly také velice chutně, ale Azzie je nechtěl sníst. Znovu mu bleskla hlavou myslenka, která ho napadla prvně při jejich spatření. Sice si uz přesně nepamatoval o co slo, ale byl si jist, ze s nimi chtěl podniknout něco jiného nez je sníst. Vzal je a opřel o náhrobek. Při pohledu na ně ho přepadla téměř bolestná touha po rozjímání a samomluvě. V té době neváhali démoni letět stovky mil, aby nalezli vhodný objekt, prostřednictvím kterého by si mohli věci ujasnit a srovnal v hlavě. Toto bylo velice příhodné místo. Opustěná severoitalská krajina se svistícím větrem a vzdáleným vytím sakalů. "Ó nohy," začal Azzie s patosem, "jsem si jist, ze jste se procházely k potěse mnoha zen a také jste si jich mnoho dobyly. Takové muzné a čilé musely vyvolat zájem zen. Představují si vás siroce roztazené v antickém veselí a potom přitisknuté k sobě v prudkém záchvěvu lásky. Kdyz jste byly mladé, vylezly jste na mnohý strom, přebrodily mnohý dravý proud a přesly mnohé zelené pastviny vasí otčiny. Troufám si říci, ze jste překonaly mnohá houstí a jiné překázky, kdyz vám stály. v cestě. Zádná cesta pro vás nebyla dost dlouhá a nikdy jste nepocítily únavu."

"Myslís?" ozval se z výsky za ním hlas. Azzie se otočil a spatřil truchlivou postavu v plásti. Byl to Hermes Trismegístos. Azzie ani nebyl přílis překvapen, ze ho sem sledoval

Zdálo se, ze Hermes, jako vsichni staří bohové, je schopen sledovat osudy démonů nebo duchů.

"Jsem rád, ze tě zase vidím," začal Azzie.

"Zrovna jsem a tady filozofoval nad tímhle párem nohou."

"Nechci tě nijak rusit," řekl mu Hermes. Vznásel se ve vzduchu asi metr a půl nad Azzieho hlavou. Najednou se snesl na zem, sklonil se a zkoumal nohy. "Jakému typu člověka podle tebe ty nohy patřily?" otázal se Azzieho.

"Řekl bych, ze pravděpodobně někomu veselému," uvazoval Azzie nad nohama. "Stále jsou jestě ovázány veselými vlněnými prouzky. Takovými, co nosí hejskové nebo ti, co si myslí, ze to na někoho udělá dojem."

"Tak říkás svihák?"

"Já bych si na to vsadil. Podívej se na ta lýtka. Vsimni si, jak má perfektně tvarované svaly. Mozná sis vsiml malých chodidel s vysokým, aristokratickým obloukem, pěkně tvarovaných prstů s rovně zastřizenými nehty. Ani není vidět zádné zmozolnatění kůze na chodidlech. Tenhle chlapík toho neměl moc na práci, určitě toho moc nenadělal nohama. Jak myslís, ze skončil?"

"To nevím," odpověděl Hermes, "ale mohli bychom to brzy zjistit."

"Más na to nějaké kouzlo?" zeptal se překvapeně Azzie. "Nějaké mistrovské zaklínadlo, které prostí démoni neznají?"

"Nejsem nadarmo patronem alchymistů," řekl Hermes. "Ti mě stále vzývají, kdyz připravují své směsi. Snazí se najít tu pravou, aby mohli přeměnit obyčejný kov na zlato. Ale já umím přeměnit mrtvé maso v zivou vzpomínku."

"To je uzitečné kouzlo," poznamenal Azzie. "Mohl bys mi ho ukázat?"

"S radostí," přikývl Hermes. "Podívejme se, jak tedy trávily ty nozky poslední den."

Jak uz je to u zaklínadel zvykem, objevil se závan kouře a ozval se zvuk mosazného gongu. Azzie sledoval, jak se dým rozptyluje, a viděl.

Mladý princ vyrazil na obranu otcova zámku. Byl to hezký mladý muz a byl dobře vyzbrojen pro boj. Jel v čele svých vojáků. Ti vypadali velice zdatně, jejich sarlatové a zluté praporce vlály v letním větříku. Před nimi spatřili dalsí muze a princ přitáhl otěze, zastavil svého koně a přivolal pobočníka.

"Tak tady je máme," řekl princ. "Tak tady jsou mezi skálou a horou tvrdého ledu, jak říkají v Laponsku."

To bylo vse, co Azzie viděl. Pak obraz zmizel.

"Jsi schopen zjistit, jaký osud ho potkal?" zeptal se.

Hermes vzdychl, zavřel očí a sklonil hlavu.

"Musím zaostřit na bitvu. Je to pěkná bitva velmi dobře vyzbrojených muzů. Jak odvázně se do sebe pustili a jak krásně zvoní meče. To je mazec, vsichni jsou stateční a obratní. Ale, co to je. Jeden muz teď opoustí bitvu a ani není zraněn, on prostě ustupuje! To je ten původní majitel nohou."

"Zbabělec," zařval Azzie, jako by sledoval bitvu přímo.

"Ale někdo ho pronásleduje. Je to nějaký zuřivý válečník s očima podlitýma krví, jak dychtí po boji. Obrovitý chlap. S těmi válčí Frankové po staletí a nazývají je sílenci ze severu."

"Já taky nemám moc rád severské démony," poznamenal Azzie.

"Ten válečník teď srazil zbabělého prince na zem. Jeho meč se blýská - a jiz se snásí rána na prince, je to rána s kombinací síly a vzteku."

"Takovému útoku se tězko odolává," komentoval situaci opět Azzie.

"Byla to mistrovská rána - zbabělý princ je prostě rozpůlen. Vrchní část těla padá do prachu. Ale jeho zbabělé nohy stále prchají, prchají pryč od smrti. Osvobozeny od horní části těla utíkají lehčeji, ale zdá se, ze jim dochází energie. Ale kolik potřebují samotné nohy pro běh, kdyz není zbytek těla připojen? Teď uz jsou nohy ovládány démony, protoze překročily hranice normálního světa a vstoupily do světa nadpřirozených sil. Teď posledních pár kroků, kymácejí se, otáčejí a padají bez zivota na zem."

"Tak tu máme nohy zbabělce," povzdychl Azzie.

"To je jisté, ze zbabělce. Ale takového zbabělce, který prchal před smrtí i po ní. Tak se bál, az se to, čeho se bál, skutečně stalo."

Kapitola 2

Poté co ho Hermes opustil, aby předsedal na srazu mágů v Curychu, seděl Azzie s hlavou v dlaních a přemýslel. Rozladěně sťouchal do nohou. Byly přílis cenné na to, aby je snědl. To bylo to, co se mu snazil vnutit Hermes při svém nezvyklém představení. Co s nimi ale dělat? Azzie zase začal přemýslet o té velké události, souboji tisíciletí. Co potřeboval, hýl nějaký nápad, koncepce. Zíral stále na nohy a měnil jejich pozici. Přece musí existovat něco.

Najednou se napřímil. Ano, ty nohy! Má to! Dostal vynikající nápad. Takový, co mu udělá jméno v ďábelských kruzích. Měl nápad pro následující zápas! Dostal zázeh démonické inspirace. Nesmí jiz marnit čas, musí spěchat, aby se dostal do seznamu a získal podporu Ďábelské Moci. Co je za den? Rychle počítal a pak zasténal. Byl poslední den, kdy mohly být jestě podány přihlásky. Musí se rychle dostat do Nejvyssí Démonské Rady.

Zhluboka se nadechl a snazil se rychle dostat ze Země do předpeklí, kde zasedala rada. Obecně se to neví, ale démoni mají stejné potíze dostat se k někomu z nejvyssích kruhů, jako mají obyčejní smrtelníci. Kdyz nejste na zebříčku dostatečně vysoko, kdyz nemáte vlivné příbuzné nebo kdyz nejste populární sportovec, potom zapomeňte na to, ze to půjde rychle. Musíte jít tunely a to chce čas.

Azzie vsak čas neměl. Nejvyssí rada zítra ráno vybere vítěze a tím to bude dáno.

"Potřebuji se dostat k Herní Komisi," řekl Azzie naléhavě démonovi, který hlídal bránu ministerstva. Ministerstvo zabíralo celý areál s mnoha budovami - některé byly barokní a ozdobené dómy ve tvaru cibule, jiné byly moderní a přímočaře strohé - kde byly vedeny vsechny zálezitosti démonů, diblíků a ostatních ďábelských stvoření. Mnoho démonů tam pracovalo jako úředníci. Spotřebovaly se tuny papíru v nikdy nekončící snaze kodifikovat chování nadpřirozených bytostí. Vláda Nadpřirozených Bytostí Zla byla větsí nez kterákoliv jiná na Zemi a zaměstnávala větsinu pekelných démonů v různých funkcích. Pracovala dost tvrdě a to i navzdory tomu, ze jiz nebyla postizitelná zádnou vyssí mocí. Jedinou uznávanou mocí nad Dobrem a Zlem byla velice zvlástní a mystická věc zvaná Ananka, Nezbytnost. Nikdo nevěděl, zda řetěz příkazů a povelů končí u Ananky nebo jde jestě do vyssích sfér moci. Ananka byla nejzazsí hranice, po kterou se démoničtí teoretici dostali, a i ti měli potíze s Anankou vůbec nějak komunikovat, protoze to byla matérie natolik mystická, nehmotná, vzdálená a nekomunikativní, ze jediné, co o ní věděli s jistotou, bylo právě to, ze se zdá, ze existuje. Ananka také rozhodovala souboj Dobra a Zla, který se konal kazdých tisíc let. I její rozhodnutí bylo pro vsechny záhadou. Samozřejmě, ze se Ananka při rozhodování řídila nějakými svými zákony, ale ty jí zřejmě pouze přikazovaly oznámit výsledky a ne podávat jakékoliv vysvětlení.

Ale proč by vlastně měli být démoni podřízeni nějaké vládě? Teoreticky jsou to samostatné bytosti, které se řídí svými vlastními popudy, coz v praxi znamená, ze mají v popisu páchat zlo. Ale zdá se, ze inteligentní bytosti, ať uz přirozené, nebo nadpřirozené, mají v sobě zabudovanou nějakou zvlástní zvrácenost, která je nutí jít proti své povaze, vzpouzí se proti tomu, co je pro ně nejlepsí, proti věcem, ve které věří. Proto potřebují vládu a ta je povzbuzuje v tom, aby neumdlévali, konali zlo a snazili se být jestě horsí nez zlo samo.

Azzie se rozhodně nechoval podle vsech pravidel, kdyz jen tak proběhl kolem strázného u brány. Ten ustoupil stranou a zíral s pootevřenými ústy na toto chování naprosto nevhodné a netypické pro démona. Ti obyčejně dolézají a pochlebují těm, kteří jsou nad nimi. Ale strázní se nechtěli s Azziem dohadovat nebo ho dokonce zastavit, protoze se jim zdálo, ze ten mladý démon není jenom tak roztrzitý, ale měli pocit, ze by mohl mít nějaké zvlástní vnuknutí a to mozná přímo od Satana. A v jeho sluzbách vsichni démoni přece usilují o co nejlepsí výsledky.

Azzie se hnal chodbami ministerstva a dobře věděl, proč se ho na bráně ani nepokusili zastavit. Sice mu to přislo vhod, ale on dobře věděl, ze nemá zádné vnuknutí od Satana a ze tím nejvyssí rada nemusí být nijak nadsená. Napadlo ho, ze mozná udělal velkou chybu a ze si vzal větsí sousto, nez na jaké stačí. Ale kdyz uz začal, musel to dokončit. Důvěřoval svému nápadu a to ho utvrzovalo ve víře ve sťastný konec.

Hnal se nahoru po ohromném schodisti a skoro převrhl nádobu s čerstvě nasbíraným jarním býlím. Pokračoval dál v běhu chodbou a vzdy, kdyz se objevila nějaká křizovatka, zahýbal doleva. Po cestě míjel mnozství nizsích úředníků s fůrou papírů v náručí, az se konečně dostal k vysokým bronzovým dveřím. Věděl, ze to musí být ty a zádné jiné. Otevřel je a vstoupil.

Kdyz Azzie vpadl dovnitř, byla schůze Sil Zla v plném proudu. Zdálo se, ze tato schůze nepatří mezi nejzdařilejsí. Na hrubých tvářích nejpřednějsích démonů se jasně zračila nespokojenost. Koutky úst nespokojeně visely dolů, oči byly rudé a napuchlé.

"Co je zase tohle?" zahřměl Satanás a vztyčil se na svých kozích nohách, aby lépe viděl na Azzieho, který se teď klaněl, jak mohl něj níz.

Azzieho jazyk zdřevěněl, nebyl schopen ani nic vykoktat, jenom němě zíral.

"To je zcela zřejmé, ne?" podotkl Azazel a nahrbil svá záda, aby si načechral tmavá křídla. "Je to jeden z obyčejných démonů, který se rozhodl nás obtězovat. Nevím, kam to dnesní mládí spěje. To není jako za mých mladých let. Mladí démoni měli úctu ke starsím a dopřávali jim pokoj. Nyní se mladí potloukají sem a tam ve svých tlupách a vůbec je nezajímá, jestli někoho obtězují svým hlučným chováním. To jim zřejmě nestačí, a tak vybrali ze svého středu jednoho, aby vpadl do nasí svatyně a obtězoval nás i zde."

Satanás, Azazelův letitý rival, zabusil kopytem do stolu a sarkasticky pronesl: "Zdá se, ze nás ctihodný člen je vybaven schopností zveličit jednoho dotěru na člena nějakého nebezpečného asociálního gangu. Já tedy zádný gang nevidím. Vidím tady jednoho spíse přihlouplého démona. A to je vsechno. Taky bych se pozastavil nad tím, jestli je pro toto místo vhodné pouzívat výraz svatyně. Dávejte si pozor na přesné výrazy, kdyz uz chcete pouzívat nám vsem drahou latinu."

V Azazelových očích zaplála nenávist, z nosu mu začaly stoupat drobné obláčky dýmu a konečně mu z něj ukápla i kyselina, která okamzitě vyzrala díru do stolu.

"Nenechám se zde zesměsňovat," vybuchl, "někým, kdo se mezi nás vysvihl, aniz se jako démon vůbec narodil a na koho se kvůli jeho nejasnému původu nemůzeme spolehnout, ze chápe skutečnou povahu zla."

Pak nastala naprostá vřava. Ostatní členové se snazili překřičet své kolegy v marné snaze, aby bylo slyset právě je. Nic totiz nemilují démoni více nez hádky, kdo skutečně chápe zlo a kdo je nejhorsí a pak se debata větsinou zvrhne na kritiku těch, kdo jsou zlí nedostatečně. Díky této situaci získal Azzie zase svou jistotu. Bylo mu jasné, ze za chvíli se pozornost obrátí na něj, a proto si pospísil se svou vlastní obhajobou.

"Pánové," začal zvolna, "je mi opravdu líto, ze jsem zapříčinil tuto situaci. Nikdy bych si nedovolil vás vyrusit, kdybych k tomu neměl vázný důvod a nechtěl vám sdělit něco velmi důlezitého."

"Ano?" obrátil Satanás pozornost na Azzieho. "Proč jsi vlastně přisel? Pozoruji, ze jsi nepřinesl ani zádnou pozornost, jak si zádá mrav. Co más tak důlezitého na srdci?"

"Je pravda," odpověděl Azzie, "ze přicházím bez daru. Za to můze můj spěch a prosím vás o prominutí. Ale přinásím něco cennějsího."

Zmlkl. Smysl pro dramatičnost mu velel na chvíli přerusit vyprávění spíse nez vychrlit ze sebe vsechno jedním dechem.

Nejvyssí démoni věděli také něco o dramatickém umění, a tak na něj zírali v zalujícím tichu. Po chvíli, která se zdála být věčností, Belfegor, který uz se těsil, jak si hodí po zasedání slofíka, netrpělivě zvolal: "Tak uz nám sakra řekni, co nám to přinásís za zázrak, ze je to víc nez dárek?"

Hlubokým, chraplavým hlasem Azzie pronesl: "To co vám, pánové, přinásím, je jedna z nejvzácnějsích věcí: nápad."

Kapitola 3

Azzieho slova padla na úrodnou půdu, protoze to, co nejvyssí démoni potřebovali právě nyní nejvíce, byl nápad pro nadcházející slavnosti Světla proti Temnotě, kterými bude zahájen celý souboj Dobra se Zlem. Ten by měl jasně ukázat převahu Zla a tím umoznit Zlu ovládnout osudy lidstva na přístích tisíc let.

"Jaký je to nápad?" zeptal se Satanás.

Azzie se uklonil a začal jim vyprávět příběh Čarovného prince.

Pohádky jsou mezi démony ve stejné oblibě a váznosti jako mezi lidmi. Vsichni nejvyssí démoni znali příběh Čarovného prince, který se vydal zachránit princeznu, která byla zakleta a upadla do věčného spánku. Princ, veden svým čistým a věrným srdcem, překonal mnohé nástrahy a nebezpečí, kterými byla princezna obklopena, probil se k zámku, vysplhal na vrcholek skleněné hory, kterou byl zámek obehnán, a polibkem princeznu probudil k zivotu. Pak byla slavná svatba a oni spolu sťastně zili.

Azzie jim vyprávěl příběh se stejnou osnovou, jako má tento krásný příběh, ale osoby se chovaly podle jeho rezie.

"Pánové, dejte mi povolení, abych si směl ze Zásobovacího oddělení vybrat cokoliv, co budu potřebovat, a já vám slibuji, ze vytvořím takového prince a princeznu, kteří sehrají tento příběh o Čarovném princi a Spící krásce tak, ze postaví celou tu nechutnou pověst na hlavu. Moje dvojice předvede úplně jiný konec, který potěsí nase přátele a zahanbí nase nepřátele. Jejich závěr této pohádky, kdyz bude vse ponecháno na jejich svobodné vůli - s mým nepatrným vedením zpoza scény - jasně prokáze, ze Zlo vyhrává souboj o lidskou dusi."

"To není spatný nápad," přikývl Azazel, "ale co vás vede k přesvědčení, ze se vasi herci, kdyz jim bude ponechána svobodná vůle, budou chovat tak, jak si přejete?"

"To se zajistí pečlivým výběrem různých částí těla," řekl Azzie, "a vhodnou přípravou poté, co budou osoby slozeny."

"Pečlivým výběrem?" zeptal se Flegeton. "Co tím myslíte?"

"Zde mám úplně první část," prohlásil Azzie, "a na jejím základě zamýslím postavit celé tělo."

Sklonil se ke svému pytli a vytáhl z něj nohy, které vyhrál v památné pokerové hře. Nejvyssí démoni se nakláněli, aby si je mohli lépe prohlédnout. Kazdý z nich byl schopen si upřeným pozorováním vybavit k nohám celou postavu a i způsob, jakým o ně jejich majitel přisel,

"Setsakra zbabělé nohy," pronesl Satanás chmurně.

"Správně, můj pane," souhlasil Azzie. "Princ s takovýma nohama nebude nikdy schopen podstoupit jakýkoliv souboj nebo nesnáz. Ty nohy ho samy odnesou do potupného bezpečí."

"Takhle plánujete zakončit vasi připravovanou sarádu?" zeptal se Satanás.

"Ne tak docela, pane," odpověděl Azzie. "Ponízeně vás zádám o shovívavost, abych nemusel objasnit zcela své plány, protoze značná část potěsení je v tom, ze budeme sledovat vývoj událostí, aniz bychom znali úplně přesně závěr představení."

Vsichni cítili, ze s Azzieho plánem mohou být určité tězkosti, ale byl uz čas vybrat některou z přihlásek a nic lepsího se zatím nenaskytlo. Shromázdění nejvyssí démoni pokyvovali hlavami.

"Domnívám se, ze je to alespoň něco," poznamenal Satanás. "Co o tom soudíte, kolegové?"

Ostatní se jestě chvíli osívali a něco huhlali, ale nakonec vsichni vyjádřili svůj souhlas.

"Nuze, dejte se do toho," vybídl Satanás Azzieho, "a udělejte to, co jste slíbil. Jste nás reprezentant, kterého jsme vybrali. Jděte a konejte nasím jménem hrůzu a zlo."

"Děkuji vám," řekl Azzie se skutečným pohnutím v hlase. "Ale budu také potřebovat nějaké peníze. Takové části těla, co já potřebuji, jsou docela drahé. A jsou zde jestě dalsí výdaje. Budu potřebovat dva hrady pro oba nase protagonisty a sídlo pro sebe, odkud to budu řídit. Peníze na plat pro sluhu a dalsí drobnosti."

Démoni mu poskytli černou kreditní kartu s jeho jménem provedeným zhnoucím vypouklým písmem pod obrácenou pěticípou hvězdou, kterou bylo mozno pouzít na kterémkoliv tmavém a zlověstném místě.

"S touto kartou," sdělil mu Satanás, "budete mít okamzitě otevřený neomezený účet v Zásobovacím oddělení. Můzete se na ně obrátit kdykoliv a odkudkoliv, pokud najdete dostatečně odporné místo, kam byste mohl vsunout tuto kartu. Ale jak znám dnesní svět, tak s tím nebudou zádné potíze. Ta karta se také hodí pro ovládání počasí."

"Vy jste ale povinen si sám stvořit svého hrdinu a hrdinku," podotkl Azazel. "Samozřejmě jste plně zodpovědný za jejich vedení a tím za jejich chování."

"Rozumím," přikývl Azzie. "Jinak bych to ani nemohl přijmout."

Kapitola 4

Kdyby se někdo díval z vysokého okna úzkého sikmého domu nad hlavním náměstím ve vesnici Hagenbeck, viděl by v dostavníku z Troyes přijízdět neznámého muze. Muz byl středního věku, vysoký a poměrně přitazlivý. Jeho tvář nebyla nepříjemná, ale měla v sobě určitou tvrdost, která prozrazovala, ze se jedná o vlivného člověka. Byl oblečen do elegantního anglického obleku a drahých bot s mosaznými přezkami. Vystoupil v Hagenbecku a ihned zamířil do zájezdního hostince, kde se ptal na volné pokoje. Kdyz se majitel hostince, Herr Gluck, zajímal, zda bude schopen zaplatit, ukázal mu Azzie - neboť správně tusíte, ze to byl on - penězenku, ve které bylo mnoho spanělských zlatých dublonů.

"Promiňte mi mou zvědavost," omlouval se hostinský a snazil se zakrýt své potěsení. "Máme volný nás nejlepsí pokoj. Obvykle je obsazen, ale teď jsou vsichni na velkých slavnostech v Champagne."

"V tom případě je ten pokoj můj," přikývl Azzie.

Pokoj byl velice pěkný s velkým oknem. Patřila k němu i malá koupelna, v které se bylo mozno umýt. I kdyz nelze tvrdit, ze by to byla činnost, v které by se démoni přílis vyzívali.

Azzie si ze vseho nejdříve vyzkousel velkou postel krytou přehozem a s mnoha polstářky. Měl pocit, ze teď právě začíná jeho kariéra. Byl okouzlen tím, jak rychle se vysvihl z nizsího zaměstnance v Severním Nepohodlí 405 na impresária her na oslavách milénia. Lezel na postelí a chvíli přemýslel o stěstěně, která mu přála. Pak se netrpělivě vymrstil s cílem zahájit konečně přípravy celé akce.

Za prvé potřeboval sluhu. Rozhodl se prokonzultovat tuto zálezitost s hostinským.

"Samozřejmě ze potřebujete sluhu," souhlasil tlustý hostinský. "Uz jsem se divil, ze takový milostpán nemá zádného sluhu a ani odpovídající cestovní vybavení. Ale kdyz máte peníze, tak to nebude zádný problém dát to do pořádku."

"Potřebuji velice zvlástního sluhu," upřesnil Azzie. "Takového, který by byl schopen vykonávat i velice neobvyklé skutky."

"Smím se zeptat," zajímal se hostinský, "o jakých skutcích to vase blahorodí hovoří?"

Azzie se ostře zahleděl na hostinského. Byl to tlustý, blahosklonně vyhlízející muz, ale v jeho rysech bylo něco zlověstného. Tomuto muzi nebyly zlé skutky ničím neznámým či zavrzeníhodným. Byl to muz, který by se před ničím nezastavil a který znal potěsení z myslenek na ďábelské skutky, které přinásejí vzrusení v bězném zivotě nepoznaná.

"Hostinský," oslovil ho Azzie konečně, "budu vyzadovat činy, které se mozná budou vymykat královským zákonům."

"Ano, pane," přikývl hostinský.

"Tady jsem připravil seznam," pokračoval Azzie, "jaké budu mít na sluhu pozadavky. Přál bych si, abyste to někde vyvěsil."

Podal hostinskému kus pergamenu. Hostinský ho popadl do tlustých rukou a posunul ho blíze k očím, aby si ho přečetl. Stálo tam: Hledá se sluha. Podmínky: muz, nechoulostivý, zvyklý na krev, poctivý a zodpovědný, odhodlaný splnit jakýkoliv úkol. Věk nerozhoduje.

Hostinský si to několikrát přečetl a pak řekl: "Myslím, ze tu takového najdete. A kdyz ne tady v Hagenbecku, tak určité ve vedlejsím městě, v Augsburgu. Bude mi potěsením to připíchnout na zeď hostince a uvidíme, co se stane."

"Tak dobrá," přikývl Azzie. "A poslete mi nahoru láhev vaseho nejlepsího vína pro případ, ze by se čekání protáhlo."

Hostinský se uklonil a odesel. Za několik okamziků poslal nahoru děvečku, ubohé kulhavé stvoření, která kromě karafy s vínem přinesla i čerstvé pečivo. Azzie jí dal stříbrnou penny a děvečka se stěstím skoro rozplakala. Azzie se usadil a začal hodovat. Démoni ve skutečnosti nepotřebují moc jíst, ale v případě, kdy na sebe berou lidskou podobu, přebírají i lidské potřeby. Chuť k jídlu byla jedna z nich. Azzie s chutí pojedl a pak si jestě poslal pro koláč, jehoz vůni ucítil z dobře vybavené kuchyně.

Zanedlouho na to zaklepal na dveře první zadatel o místo. Byl to vysoký mládenec, hubený jako lunt. Neposlusné světlé vlasy mu vytvářely kolem hlavy úplnou svatozář. Měl celkem ucházející saty, i kdyz trochu vyspravované. Kdyz mu Azzie otevřel, hluboce se uklonil.

"Pane," řekl cizinec, "četl jsem dole vasi nabídku, a tak honem přicházím, abych vám nabídl své sluzby. Jmenuji se Augustus Hye a jsem básník."

"Coze?" vylétlo z Azzieho. "Je to trochu neobvyklé místo pro básníka."

"Ani zdaleka ne, pane," ujisťoval ho Hye. "Básník musí být schopen zacházet se vsemi moznými i extrémními lidskými emocemi. Krev je velice vhodná pro můj druh básnění, ve kterém se zabývám pomíjivostí zivota a nevyhnutelností smrti."

Azzie nebyl nijak zvlásť nadsen tím, co slysel. Ve skutečnosti se mu básník pro tento úkol moc nezamlouval, ale rozhodl se ho podrobit zkousce.

"Znáte místní hřbitov?" zeptal se básníka.

"Samozřejmě, můj pane. Hřbitovy jsou nejvhodnějsím místem pro rozjímání básníků, kteří tam hledají inspiraci pro velké smutné příběhy."

"Tak mi skočíte večer po západu měsíce na hřbitov a přinesete mi nějakou starsí lidskou lebku, celkem nezálezí na tom, jestli bude mít vlasy nebo ne. A jestě byste mi mohl přinést zenské prsty. Kdyby byly vsechny, bylo by to vynikající."

"Zenské prsty, pane? Máte na mysli nějaký model?"

"Vůbec ne. Mám na mysli zenské prsty, část těla."

Hye vypadal dost nespokojeně.

"To ale není moc lehko k sehnání."

"To vím. Kdyby to bylo snadné, zvedl bych se a přinesl bych si je sám. Tak jděte a přijďte mi ukázat, jak jste pořídil."

Hye odesel dost nesťastný. Jeho naděje se rozplynuly uz teď. Jako vsichni básníci i on byl schopen o krvi spíse hovořit a přemítat, nez do ní ponořit své ruce. Přesto se rozhodl se o to jestě pokusit, protoze Pan Azzie, jak ho pro sebe nazýval, byl nepochybně bohatý muz a jistě by pustil nějaký peníz i pro literáta.

Dalsím zadatelem byla stará zena. Byla vysoká a ohnutá, oblečená celá v černém. Měla malá očka, dlouhý nos a úzké rty bez krve.

"Vím, ze jste pozadoval muze," začala poté, co se mu hluboce uklonila, "ale já doufám, ze byste nemusel na té podmínce přílis trvat. Poslouzila bych vám, pane Azzie, stejně dobře a navíc byste ocenil mé zenské přednosti."

Azzie se otřásl. Ta stará babice skutečně fantazíruje, kdyz si myslí, ze by ji nějaký pán nebo i démon převlečený za pána pověřil něčím víc nez vyčistěním spinavých bot po celodenní jízdě. Nicméně se rozhodl, ze se k ní zachová čestně.

Zopakoval jí tedy přesně stejné instrukce, jaké dal předtím básníkovi. Babice, jmenovala se Agatha, vypadala rovněz dost zarazeně a stáhla se trochu zpět. Byla jednou z těch, co si myslí, ze zjev je nejdůlezitějsí součást zla. Mnoho let zila v Hagenbecku a díky jejímu zjevu jí začali připisovat zlé skutky. Začala si tedy myslet, ze by to mohla být pro ni dobrá přílezitost a ze jí nebude vadit krev a nic ji nezastaví. Ve skutečnosti byla jednou z těch lidí, kteří nejsou schopni podříznout krk ani kuřeti. Nicméně prohlásila, ze udělá, co bude v jejích silách a slíbila, ze se o půlnoci vrátí s kořistí.

Tím pro dnesek skončil příliv zadatelů o místo. Azzie nebyl moc spokojen. Vypadalo to, jako by lidé tady neměli o takový druh práce moc zájem. Ale jestě se nevzdával. Potřeboval sluhu skutečně velice nutně.

Kapitola 5

Téhoz dne odpoledne se Azzie vypravil do nedalekého Augsburgu a strávil zbytek dne tím, ze se potuloval po starobylých kostelích a se zájmem si je prohlízel. Démoni se velice zajímají o kostely, které, ačkoliv v nich přebývají Síly Dobra, mohou být stejně dobře vyuzity k tomu, aby slouzily zlu. Večer se Azzie vrátil do hostince U pověsenýho chlapa v Hagenbecku a od hostinského se dozvěděl, ze ho jiz zádný uchazeč o místo nesháněl.

Azzie vyndal černou kreditní kartu a pozorně si ji prohlízel. Byla to perfektní věcička a Azzie měl velkou chuť přivolat něco kouzelného. Například krásné tanečnice. Ale pak si to rozmyslel. Důlezité věci mají přednost. Potřeboval nějakého vhodného člověka za sluhu. Pak můze být obojí, práce i zábava.

Rozhodl se, ze povečeří dole mezi ostatními hosty. Měl pro sebe zvlástní stůl oddělený zástěnou, aby ho nerusila přítomnost tolika lidí. Ale Azzie si schválně zástěnu trochu odstrčil, aby mohl pozorovat jejich radovánky.

Lidé jedli, pili, hýřili a Azzieho zajímalo, jak je mozné, ze vypadají tak spokojeně. Copak nevěděli, ze se blízí milénium? Vsude jinde v Evropě to lidé věděli a činili vsemozné přípravy. Na holých pláních tančili Tance smrti a vůbec vsechny obřady před příchodem zlých časů. Mnoho lidí si bylo jisto, ze se blízí konec světa. Někteří se utíkali k modlitbám. Ale více jich usoudilo, ze jsou stejně ztraceni, a tak jenom jedli a trávili veskerý čas různými sexuálními hrátkami. Na mnoha místech Evropy byl spatřen Anděl smrti, jak obhlízí kraj a vyhledává potenciální obětí. V katedrálách a kostelích se drzely poboznosti a mse proti promiskuitě s pramalým nebo zádným úspěchem. Lidská duse byla vyburcována a vyděsena, ze přisel ten děsivý rok, kdy měly být ulice zaplaveny mrtvolami a zmarem. V kraji byla spatřena postava Antikrista a vse nasvědčovalo tomu, ze vývoj směřuje k Apokalypse, poslednímu souboji Dobra se Zlem.

Azzie nedbal na takové trapné pověry. Věděl dobře, ze lidstvo nemá jestě zdaleka spočítán svůj čas. Věděl, ze takových soubojů na konci tisíciletí čeká lidstvo v budoucnosti jestě mnoho. Zrovna tak jako jich má jiz mnoho za sebou, i kdyz si lidstvo uchovává ve své paměti jenom malý zlomek, a to jestě ne ten nejlepsí.

Najednou pocítil Azzie únavu a odebral se nahoru do svého pokoje. Stále jestě zbývalo do půlnocí skoro půl hodiny. Azzie nikterak nevěřil, ze by se básník nebo Agatha vrátili. Nezdálo se, ze by byli z dostatečně tvrdého těsta. Ale stejně se rozhodl alespoň ze zdvořilosti zůstat vzhůru a vyčkat půlnoci.

Minuty zvolna míjely a vesnicí se rozprostíralo ticho. To byl čas, který Azzie miloval ze vseho nejvíc. Večerní poboznosti byly jiz zapomenuty a ranní byly jestě přílis vzdáleny. Čas mezi půlnocí a rozbřeskem byl pro síly Zla časem, kdy se cítily nejbezpečněji. Byl to čas pro hříchy, které se stále znovu opakují, a to oblazuje ducha zla.

Půlnoc jiz minula a doposud nikdo nezaklepal na jeho dveře. Azzie se začínal velice nudit a obrovská postel s polstáři z kajčího peří se mu jevila čím dál přitazlivějsí. Bylo to velké pokusení, a protoze démoni tu nejsou od toho, aby pokusení odolávali, Azzie podlehl, vlezl si do postele a zavřel oči. Upadl do hlubokého spánku a začal se mu zdát sen. Do jeho sna vstoupily tři panny oděné celé v bílém se svatými obrázky. Kývaly na něj a volaly: "Pojď si, Azzie, s námi zaspásovat." Azzie měl obrovskou chuť se k nim přidat, jak se na něj usmívaly a kynuly. Ale něco se mu nelíbilo. Jeho vytrénované oko mu prozradilo, ze jim vůbec na zlu nezálezí, ze zájem jenom předstírají, aby ho nalákaly do svých tenat. Přesto k nim byl silně přitahován, téměř proti své vůli. Stále si pro sebe opakoval část Ďábelského kréda, které říká, ze dobro je někdy schopno na sebe brát velmi přitazlivou podobu a démon musí být velmi opatrný, aby nepodlehl tomu, co se za zlo pouze vydává. Ale krédo nijak nepomáhalo. Uz ho skoro lapily.

Nikdy se neměl dovědět, jak ten sen skončí, protoze ho probudilo lehké klepání na dveře. Posadil se na posteli a snazil se probrat. Bylo to opravdu legrační se bát, ze bude nakazen dobrem! Ale pro démony právě to představovalo stálou obavu a teď se mu to připomnělo alespoň ve snu.

Zaťukání se ozvalo znovu.

Azzie zkontroloval svůj vzhled v zrcadle. Srovnal si obočí, sčesal si své rusé vlasy dozadu a zkusil si pohrdavý pohled. Ano, vypadal dostatečně hrozivě a byl připraven na nočního návstěvníka, ať jiz to bude kdokoliv.

"Vstupte," zvolal.

Kdyz se dveře otevřely a Azzie spatřil návstěvníka, byl značně překvapen. Osoba, která vstoupila, mu nebyla nijak povědomá. Byl to velice malý muz s obrovským hrbem. Byl zcela zachumlán do černého plástě se zdvizenou kapuci. Jeho podlouhlá kostnatá tvář byla mrtvolně bledá. Jak se blízil, vsiml si Azzie, ze si návstěvník pomáhá při chůzi holí.

"Kdo jste," ptal se Azzie, "ze si troufáte mne obtězovat v tuto hodinu?"

"Jsem Frike," odpověděl hrbáč. "Přicházím kvůli vasemu inzerátu. Sháníte sluhu, který by byl vseho schopen. Mám pocit, ze jsem ten pravý."

"Rozhodně tedy netrpíte komplexem méněcennosti," řekl Azzie. "Ale uz tady před vámi byli dva uchazeči. Dal jsem jim lehký úkol a teď jen čekám, s čím se vrátí."

"Aha," pousmál se Frike. "Mám pocit, ze jsem je potkal. Toho básníka a tu bábu. Postávali před hřbitovní bránou a snazili se sebrat dostatek odvahy, aby splnili vás úkol."

"Neměli by s tím tak otálet. Doba, kdy měli být zpátky, uz dávno minula."

"Zdá se, mistře," opáčil Frike, "ze měli nějakou nehodu. Přisel jsem místo nich."

"Jakou nehodu?" zeptal se Azzie.

"Můj pane," řekl Frike místo odpovědi na otázku, "přinesl jsem věci, které jste po nich chtěl."

Frike sáhl do svého rozměrného plástě a vytáhl z něj brasnu z vydělané kravské kůze. Z ní vytáhl na světlo dva balíčky zabalené v pytlovině. Jeden z nich rozvázal a objevilo se osm prstů a jeden palec čistě uříznuté, pravděpodobně ziletkou.

"Pohleďte," vyzval Azzieho, "zenské prsty."

"Jsou trochu oteklé," poznamenal Azzie po prohlídce prstů a začal si s jedním z nich pohrávat.

"Za tak krátkou chvíli jsem lepsí nesehnal," ospravedlňoval se Frike. "Taky jsem přesně nevěděl, jaké byste si představoval."

"Proč nejsou vsechny? Jeden palec chybí!"

"Jeho výsost si toho pravděpodobně nevsimla," vysvětloval Frike, "protoze by to bylo pod vasí úroveň, ale dovolte, abych poznamenal, ze Agathe neměla jeden palec. Nevím, jak o něj přisla, a obávám se, ze to jen tak nezjistím."

,,No, to je vedlejsí," poznamenal Azzie. "Jestě jsem ale chtěl hlavu."

"Ano," přikývl Frike. "To si vzal za úkol ten básník. Asi si, pane, myslíte, ze to byl snadný úkol, vzdyť jich je na hřbitově fůra. Ale on stále obcházel hřbitov a nemohl se odhodlat. Pak si dodal odvahu, vesel dovnitř a začal rýpat rýčem do jednoho hrobu. Pak si to rozmyslel a začal se hrabat zase jinde. Po čase jsem ztratil trpělivost čekat, az něco najde. Tak jsem vyuzil přílezitosti, která se mi přímo nabízela. Splnil jsem vase přání a zbavil se svého konkurenta jedním vrzem."

Jen to dořekl, rozbalil balíček a vytáhl Hyeovu hlavu.

"Musím poznamenat, ze není přílis čistě uříznuta," řekl Azzie, ale byla to čistě formální námitka, protoze s tím, co předvedl tento zadatel o místo jeho pomocníka, byl spokojen.

"Mrzí mě to, ale neměl jsem dostatek času pro lepsí práci. Hye zde byl velmi dobře znám jako velmi spatný básník, tak bych řekl, ze si ani o moc lepsí práci nezaslouzil."

"Frike, jsem s tebou velmi spokojen. Měl bys vstoupit do mých sluzeb. Myslím, ze ve srovnání s těmi mrtvými jsi učiněný poklad. Jsem si jist, ze budes schopen splnit má přání, kdyz ti je pořádně vysvětlím."

"Slibuji, ze vám budu slouzit, jak nejlépe budu moci, mistře," pronesl vázně Frike.

Azzie sáhl do záňadří, vytáhl váček z jelení kůze a vyjmul z něj čtyři zlaté mince. Podal je Frikovi, který se uctivě klaněl skoro az na zem.

"Tak a teď do práce," řekl Azzie. "Uz je po půlnoci, nejlepsí čas pro zlé činy. Jsi připraven na to, co tě můze potkat?"

"Samozřejmě ano."

"A jakou očekávás odměnu?"

"Rád bych vám slouzil po smrti stejně jako zaziva."

Z té odpovědi bylo Azziemu jasné, ze Frike ví, o koho se jedná. Potěsilo ho, jak inteligentního sluhu získal. Nařídil Frikovi, aby sbalil věci, a pak mohli začít přemýslet o práci.

Kapitola 6

Nejdříve ze vseho potřeboval Azzie najít základnu pro svou činnost. Hostinec U pověsenýho chlapa poskytoval mnoho vhodných sluzeb, ale místo v něm bylo přílis omezené a ostatní zákazníci byli přílis bystří na to, aby se po nějaké době nezačali zajímat o to, co se děje. Při shromázdění větsího počtu lidských orgánů by se objevil velký problém s jejich zápachem. Ačkoliv Azzie znal několik mistrovských kouzel, jak udrzet mrtvoly v poměrně čerstvém stavu, nemohl zabránit odéru smrti a rozkladu, který doprovázel takovou práci. Ani kdyby najal muze, kteří by nosili led z Alp, nebyla jistota, ze by se podařilo udrzet stálé přijatelné podmínky. Navíc Síly Temnot tuto obří operaci Azziemu neschválily s tím, ze by nebyla jistota návratnosti nákladů, a upoutalo by to přílisnou pozornost na Azzieho činnost.

Vyvstala otázka, kam umístit dům a alchymistickou laboratoř, která bude také nezbytná. Bylo potřeba zůstat někde v srdci Evropy, protoze tam se měla celá akce uskutečnit. Konečně se usadil v Alpách nad Augsburgem, blízko Curychu. Bylo to hezké malé městečko, které lezelo na obchodní cestě, coz mělo tu výhodu, ze mohl od cestujících obchodníků koupit různé uzitečné věci potřebné pro práci. Augsburg byl vhodné místo i z toho důvodu, ze byl znám jako centrum kouzelnictví a čarodějnictví. Jelikoz tam kazdý podezíral kazdého z toho, ze je čaroděj, nehrozilo přílisné nebezpečí, ze by byl Azzie podezírán víc nez ostatní.

Azzie navstívil starostu a zařídil si dlouhodobý pronájem zámečku s vysokými vězičkami - Chateau des Artes. Tato noblesní stará budova, postavená na ruinách starořímské vily, kde v dobách Říse římské zil prétor s rodinou, Azzieho plně uspokojila. Velké sklepy ho zbavily starosti s přechováváním stále vzrůstající sbírky lidských částí. V neposlední řadě byl nedaleko Curych a Basilej, takze mohl případně doplňovat své zásoby z tamních medicínských učilisť.

Bohuzel bylo léto a Azzieho kouzla byla vytízena do krajnosti snahou udrzet části těl v přijatelném stavu. Bylo potřeba najít jestě jiné řesení pro určitou výpomoc. Bylo známo, ze organické látky ponořené do kádě s bozskou krví vydrzí dlouhou dobu. Samozřejmě, ze bozská krev je výborná skoro na vsechno. Je výborná na pití a dá se vyuzít pro spoustu zázraků.

Sehnat dostatečné mnozství bozské krve představovalo vázný problém. V Zásobovacím oddělení se snazili udrzet kazdou kapku pro sebe. Az kdyz poprosil Herma Trismegista, aby se za něj přimluvil, získal Azzie dostatečné mnozství. Ale i potom musel pohrozit Frikovi straslivým mučením nebo i zabitím, aby se neopovázil dotknout cenné tekutiny.

Nebylo tězké sehnat hrudníky, boky, kolena nebo lokty. Ani s zebry a rameny nebyly zádné váznějsí potíze. Ale Azzie chtěl znát minulost kazdého kousku masa, které získal. Tu vsak často muzi, s kterými obchodoval, neznali. Kdyz léto pokročilo a vsude kvetly letní květiny, měl uz Azzie kousek po kousku shromázděnou pěknou hromadu částí těl. Dosud to ale vsechno byly nejméně důlezité díly. Hlavy, tváře a ruce - to byly součásti, na kterých vse záviselo. A ty byly k sehnání velmi tězko.

Dny míjely, přihnaly se letní bouřky a zdálo se, ze Azzie není o nic blíze svému cíli. Sestavil zkusebně lidskou bytost, ale ta se chovala spíse jako nějaká opice nebo úplný idiot, tak ji ulozil zpátky do kádě. Bylo zcela evidentní, ze se mozek jeho výtvoru začal rozkládat dříve, nez se jej podařilo pořádně ulozit. Azzie se začal obávat, zda si neukousl přílis velké sousto.

V letních dnech se zdál konec roku jestě nekonečně vzdálen,tak se zase uklidnil a najal dělníky na opravu zámečku. Také najal lidi z vedlejsí vesnice na sklizeň rychle dozrávajícího obilí. Nasel v těchto činnostech dětinské zalíbení a příjemně mu utíkal čas, zatímco neúspěsně pokračovalo hledání vhodné hlavy.

Chateau des Artes mělo velice výhodnou polohu jako základna pro výpady na jih do Itálie, na západ do Francie a na východ do Čech a Maďarska. A tak, zatímco sám trávil čas v domácích pracích, vyslal Azzie Frika na cesty. Dal mu s sebou sedého jezdeckého koně a jestě dvě nákladní muly. Frike se vrátil s mnoha uzitečnými věcmi, ale hlava tam chyběla. Zdálo se, ze je to slabá sezóna na hlavy.

Azzie řekl starostovi města, Estelu Castelbrachtovi, ze zkoumá léčivé prostředky proti moru, zimnici a obdenní horečce, coz byly choroby, které suzovaly kraj jiz od římských dob. Vysvětlil, ze musí nezbytně provádět své výzkumy na lidském materiálu, kterouzto metodu si osvojil od velkých alchymistů. Starosta a pak i lidé z okolí mu uvěřili, protoze vypadal jako správný chlapík, který nikdy neodmítne pomoc při léčbě, často s neočekávaně dobrými výsledky.

Pro tuto činnost nezapomínal Azzie ani na ostatní zálezitosti související s jeho hrou s Čarovným princem. Poslal do Zásobovacího oddělení seznam věcí, ale jejich odpovědi byly vzdy více nez neuspokojivé typu: "jestlize bude jestě na skladě" nebo "momentálně není na skladě, ale očekává se v nejblizsí době". Zvlástě ho trápila odpověď na jeho zádost o oba zámky pro Čarovného prince a princeznu Scarleí. Séfové Zásobovacího oddělení, s kterými mluvil prostřednictvím mluvící sovy, mu řekli, ze teď jsou úplně bez zámků. Azzie naléhal, ze se jedná o podnik prvořadého významu, který má posvěcení Nejvyssí Démonské Rady.

"To známe," dostalo se mu odpovědi, "vy máte vsichni prvořadé úkoly, ale my můzeme dělat jenom to, co je v nasich silách."

Azzie se rozhodl, ze bude nejlepsí, kdyz se sám vydá do Zásobovacího, prohlédne si jejich sklady a dá si stranou, co bude potřebovat, az bude mít prince a princeznu sestavené. Bylo na čase se vydat do předpeklí, oblasti, kde se odehrávají různé nadpřirozené události, které spolurozhodují o osudu lidstva.

Zároveň se chtěl poohlédnout po nějaké vhodné hlavě.

Kapitola 7

Azzie odjízděl dost nerad. Věděl, ze by se neměl nijak vázat na místa, kde stráví pouhou chvilku, a to jestě proto, aby splnil svůj speciální úkol. Ale stejně mu to přirostlo k srdci; vsechna ta práce na zámečku i na polích. Jestě nikdy se v zádném místě, kde se zdrzoval, tak osobně neangazoval a nesnazil si ho přizpůsobit podle svých představ. Tady se pomalu začínal cítit jako doma.

Cesta do předpeklí nebyla bez nebezpečí. Vzdy byly nějaké potíze při přechodu z jedné sféry do druhé. Nikdo přesně nerozumí zákonům, které vládnou v jednotlivých sférách, jako je například Země, tím spíse jsou slozité vztahy, které vládnou mezi nimi navzájem.

Nastěstí tentokrát proběhlo vse hladce. Azzie učinil nezbytné přípravy a vyřkl pár řeckých slov a zidovskou výzvu. Vzplál oheň a Azzie se najednou octl na velké planině obehnané ze vsech stran chmurnými horami. Nebe bylo bílé a zhavé a občas se objevily zelené víry, jako by tam byly vypustěny celé formace dzinů.

Uz jenom pohybovat se v předpeklí bylo značně vysilující, protoze jeho rozloha je nekonečná. Nastěstí důlezitá místa lezí poměrně blízko sebe a vyzařují přitazlivost, která pomáhá návstěvníkům se do nich dostat. Byla tam také místní doprava, kterou zprostředkovával pták Noh a kterou si Azzie dopřál. Tito obrovstí ptáci zmizeli ze Země před dávnými časy, protoze po pleistocénu měli problémy. V předpeklí slouzili díky svým mohutným tělům jako výkonná taxisluzba.

Zásobovací oddělení vypadalo, jako by na pláni bylo umístěno několik obrovských obchodních domů. Zásobovací vyzadovalo mnoho místa a dostalo ho. Byl zde dostatek místa pro vsechny obývací pokoje, co jich jen je na Zemi a jestě by zbylo místo na kuchyně a stáje. Po pravdě řečeno se nikdy nesnazili úplně svá skladistě naplnit. Počet věcí, které potřebovali, byl dán lidskou představivostí a způsobem zivota, který se trochu mění. Mnozství věcí, které nadpřirozené síly potřebovaly ve své nikdy nekončící snaze o osvícení nebo ničení lidstva bylo nekonečné, a proto bylo potřeba uschovávat vsechno pod sluncem. V Zásobovacím nikdy nemohli dopředu vyloučit, ze nějaký démon nebude potřebovat thrácké kopí z roku 55 po ďáblu nebo nějaký podobný nesmysl. Zásobovací tedy mělo větsinu věcí, co si umíte představit a samo o sobě představovalo jednu z nejbizarnějsích scenérií, jakou kdy kdo vymyslel.

Zásobovací oddělení bylo postaveno na břehu Styxu, posvátné řeky, která protéká Zemí a vsemi nebi i pekly a po jejíz tmavé hladině proplouvá její věčný převozník, Charón, mezi světy i staletími. Nadpřirozené síly jednou rozhodly, ze Zem je nejvelkolepějsím divadlem a přály si být s ní navzdy ve spojení jeho prostřednictvím.

Azzie slezl z ptáka Noha a vykročil rychle dolů ulicí, jejíz obě strany byly lemovány skladisti. Na vsech visela cedule: NEZAMĚSTNANÝM VSTUP ZAKÁZÁN. Před kazdým z nich stál strázný vyzbrojený energetickou zbraní. Tato zbraň, která vypadala jako puska, vyzařovala paprsky rozkládajících se částic, které mohly zničit osobnost i toho nejvyssího z démonů. "Proměnit mozek ve skrob" bylo populární rčení pro tento rok. Azzie se jim na hony vyhnul. Předpeklí se stávalo poslední dobou dost nebezpečné, takze jste mohli narazit na strázné na kazdém kroku.

Trvalo to dost dlouho, nez nasel budovu bez strázného. Nad dveřmi byl nápis PŘÍJEM OBJEDNÁVEK. Azziemu se zdál ten nápis dost nevhodný pro takové místo, ale nezdrzoval se dalsími úvahami a vstoupil dovnitř.

Uvnitř jiz čekalo asi dvacet démonů vsech mozných kategorií a hodností, az se na ně dostane řada, aby přednesli svou zádost či stíznost mladému znuděnému úředníkovi, který byl v rozporu se současným výstrojním řádem oblečen do kostkovaného golfového obleku (démoni smějí cestovat do minulosti nebo budoucnosti, ale nesmějí si přináset suvenýry).

Azzie vytáhl svou černou kartu a protlačil se do čela fronty.

"Jedná se o přednostní zálezitost," řekl úředníkovi, "mám svolení Nejvyssí Démonské Rady."

"Víte to jistě?" zeptal se nevzruseně mladý démon.

Azzie mu ukázal svou kartu.

"Je to pravda?" otázal se úředník karty.

"VĚŘ TOMU!" zasvítila karta.

"Dobrá," řekl démon. "Co pro vás můzeme udělat, séfíku?"

Azzie pocítil silnou nelibost vůči jeho přístupu, ale rozhodl se, ze není čas vyvozovat z toho nějaké závěry.

"Za prvé potřebuji dva zámky," řekl Azzie. "Vím, ze je to velký pozadavek, ale já je opravdu potřebuji."

"Tak dva zámky, jo?" Mladý démon si ho prohlízel s neskrývanou antipatií. "Předpokládám, ze bez nich vám celej plán vybouchne."

"Přesně tak."

"Tak to jste odsouzen k neúspěchu, kámo, protoze máme akorát jeden a ten jestě za moc nestojí. Vnějsí zdi a opevnění jsou skutečné, ale vsechno uvnitř je jenom duchovní konstrukce a drzí pohromadě jenom díky kouzlům."

"To je ale směsné," vyhrkl Azzie. "Myslel jsem si, ze v Zásobovacím máte neomezené mnozství zámků."

"To mohla být pravda před časem, ale to se teď změnilo. Moznosti se nám značně zmensily. Je to pro kazdého obtíznějsí, ale o to zajímavějsí. Alespoň tak to říká ďábelská teorie."

"O tom jsem nikdy neslysel," řekl překvapeně Azzie. "Víte vůbec, o čem mluvíte?"

"Myslíte, ze kdybych věděl," opáčil úředník, "ze bych dělal takovouhle přiblblou práci, jako je vysvětlit vám, ze máme jenom jeden zámek?"

"Nu dobrá," rezignoval Azzie, "vezmu, co máte."

Úředník naskrábal něco na kus pergamenu.

"Musíte to vzít, jak to je. Neměli jsme čas to dát do pořádku."

"Co s tím jestě je?"

"Říkal jsem vám, ze to drzí pohromadě jenom díky kouzlům. Není jich ale dost, takze sem tam kousek zámku zmizí."

"Jaká část?" zajímal se Azzie.

"To zálezí na počasí," odpověděl úředník. "Jelikoz to drzí pohromadě kouzla pro suché počasí, dlouhotrvající destě dávají jeho provizorní existenci pořádně zabrat."

"Není tam nějaký plán, který by ukazoval, kdy které části mizí?"

"Samozřejmě, ze tam něco takovýho je," odpověděl mladík, "ale kdoví jak starý. Musel byste být blázen, abyste tomu důvěřoval."

"Stejně si to vezmu," řekl Azzie. Měl k těm pár skrábancům na pergamenu značnou úctu.

"Kam chcete, abych ten zámek dodal?" zeptal se úředník.

"Počkejte, to není vsechno. Potřebuji opravdu velice nutně dva zámky. Mám dvě různé bytosti. Jedna z nich se musí vydat ze svého zámku do zámku bytosti, kterou miluje. Skutečně potřebuji dva zámky."

"Co takhle jeden zámek a jeden obrovský dům?"

"To by úplně změnilo duch uvazované hry."

"Tak to udělejte s jedním," navrhoval úředník. "Můzete ho přemisťovat a měnit jeho vzhled. To je docela jednoduché. Zvlástě, kdyz stejně některé pokoje mizí."

"Asi budu muset," přikývl Azzie. "Taky bych mohl pro jednoho pouzít svůj zámeček. Kdy mi ho můzete poslat?"

"Hele, pro vás to udělám hned," řekl úředník ovsem takovým hlasem, který Azziemu vnukl obavu, ze by ho nemusel dostat do skonání světa. Azzie vytáhl černou kartu. Blikala: DĚLEJ, CO TI ŘÍKÁ! ZÁDNÉ ZBYTEČNÉ ŘEČI!

"Dobře, dobře," konejsil ho úředník. "Jenom jsem zertoval. Kam ten zámek chcete doručit?"

"Znáte na Zemi místo, kterému se říká Transylvánie?"

"Zádný strachy. Já to najdu," ubezpečil ho úředník.

"A, poslyste, nevěděl byste, kde bych nasel vhodnou hlavu? Lidskou? Muzskou?"

Úředník se jenom zasmál.

Azzie opustil Zásobovací oddělení a vrátil se na Zem, kde mezitím utekl skoro týden. Vrátil se do Chateau des Artes a rozladilo ho, ze nemůze nikde najít Frika. Vysel ven a osedlal koně. Rozhodl se podívat po Frikovi v Augsburgu.

Vtrhl do úřadu Estela Castelbrachta a rovnou se sháněl, jestli neví, kde je jeho sluha. Starosta nebyl nijak překvapen.

"Samozřejmě vím, kde je," řekl Castelbracht. "Hnal se dolů ulicí a vběhl do domu Dr. Alberta. Slysel jsem, jak si huhlal něco o hlavě."

"Děkuji vám," řekl Azzie a podal starostovi peníze. Měl uz takový zvyk, ze vzdy, kdyz jednal s nějakým úředníkem a mohl si to dovolit, zaplatil nějaké peníze.

Kapitola 8

Doktorův dům bylo osamělé stavení na konci uličky vedoucí k městským hradbám. Byl to úzký dům s kamenným přízemím a patrem ze zdobeného dřeva. Azzie vystoupil pár schůdků a zabusil na dveře bronzovým klepadlem.

"Kdo to klepe?" ozvalo se zevnitř.

"Ten, kdo touzí po poznání," odpověděl Azzie.

Dveře se otevřely. V nich se objevil starsí bělovlasý muz oblečený v římské tunice navzdory tomu, ze byl tento oděv jiz po století z módy. Byl vysoký a shrbený a při chůzi se opíral o hůlku.

"Řekl bych, ze jste pan Azzie. Nemýlím se?" řekl.

"Máte úplně pravdu," odpověděl Azzie. "Bylo mi řečeno, ze by zde mohl být můj sluha Frike."

"Aha, Frike," pronesl starsí muz. "Nesel byste dovnitř? Následujte mne, prosím. Jsem Mistr Albertus."

Vedl Azzieho temným vnitřkem domu. Prosli neuklizenou halou, osumělou kuchyní a umývárnou, az vesli do hezkého zadního pokoje. Frike stál poblíz krbu u vzdálenějsí stěny. Kdyz viděl Azzieho, usmál se.

"Frike!" zvolal Azzie. "Myslel jsem, ze jsi dezertoval."

"Ale kdepak," řekl Frike, "to mne ani nenapadlo. Pouze jsem po dobu vasí nepřítomnosti zasel do místní hospody, abych se porozhlédl po nějakých kumpánech a napil se trochu zdejsího dobrého a velmi silného červeného vína, které také dává zdejsímu kraji tolik temperamentu. Tam jsem potkal zde přítomného pána Messera Alberta, který byl mým mistrem, kdyz jsem byl učněm v Salemu."

"Je to tak," připojil se Messer Albertus a oči mu zamzikaly, "znám Frika velice dobře, pane Azzie. Byl jsem velice sťasten, kdyz jsem se dozvěděl, ze je ve vasich sluzbách. Vzal jsem ho k sobě domů, abych mu byl nápomocen v jeho snaze prospěti vám."

"O jaké pomoci to hovoříte?" zeptal se Azzie.

"Zdá se, pane, ze se zajímáte o nějaké prvotřídní části těla. Já shodou okolností nějaké mám ve své laboratoři."

"Vy jste doktor?" zajímal se Azzie.

"Jsem alchymista, můj pane," potřásl svou bílou hlavou Albertus, "a při mém povolání se často hodí mít části těl po ruce. Jestlize mne doprovodíte."

Azzie následoval starsího muze a jemu v patách sel Frike. Sesli halou k uzamčeným dveřím. Albertus je odemkl klíčem, který měl na řetízku kolem krku a vsichni tři pak sestoupili po točitých kamenných schodech do velmi dobře vybavené alchymistické laboratoře ve sklepě. Tam Albertus rozsvítil starobylou petrolejovou lampu. V jejím světle spatřil Azzie stoly plné laboratorního skla a různých nádrzí. Na jedné ze stěn visela mapa Indie. V policích, které pokrývaly dalsí stěnu, byly narovnány mumifikované části těl.

"Velice pěkné místo," podotkl Azzie. "Máte mou úctu, doktore! Ale tyhle kousky jsou přílis staré. Mozná mají starozitnou hodnotu, ale mne celkem nezajímají."

"To jsou jenom zbytky," prohlásil Albertus. "Tady se podívejte, co tu mám."

Albertus přistoupil k malé kádi lezící na kraji stolu. Z ní vytáhl lidskou hlavu čistě uříznutou na krku. Měla tvář mladého muze, mrtvolně bledou, ale celkem hezkou navzdory tomu, ze tam, kde bývaly oči, zely teď dva narudlé otvory.

"Jak se mu to stalo?" zeptal se Azzie. "A kde má oči?"

"Měl tu smůlu, ze o ně přisel, můj pane."

"Před smrtí, nebo az po ní?"

"Před, ale jenom velmi těsně."

"Povězte mi o tom něco."

"S radostí," prohlásil Albertus. "Ten mládenec se jmenoval Filip a zil ve vsi nedaleko odsud. Byl hezký, po pravdě řečeno mnohem hezčí, nez si zasluhoval. Vsechno se mu dařilo velice lehce a čím víc měl, tím víc chtěl a byl stále méně spokojen. Jednoho dne uzřel Mirandu, dceru největsího boháče v okolí. Bylo jí zrovna patnáct a byla krásná jako jitro na horách. Byla velice jemná a čistá a představovala si, ze prozije svůj zivot v největsí mozné čistotě a bude činit jenom dobro.

Kdyz ji Filip spatřil, zahořel k ní láskou, a ačkoliv to byl zbabělec, rozhodl se, ze ji získá. Jednoho dne Filip přelezl zeď, kterou bylo obehnáno sídlo jejího otce, nasel Mirandu a promluvil s ní. Miranda vyrůstala v izolaci a nikdy neviděla takového mladíka. Vsichni v jejím okolí byli staří, vyjma jejích tří bratří, kteří byli ale stále na nějakých válečných tazeních.

Filip ji sváděl sladkými slůvky a dojemnými pohádkami o svých utrpeních. Miranda měla dobré srdce a rychle uvěřila tomu, ze je velice churav a ze mu bude dovoleno zít jen krátký čas. Myslel si, ze jde o lez, ale jak se brzo ukázalo, mluvil pravdu. Obalamutil ji a ona svolila, aby ji objal, ze mu pomůze v chůzi. Dotkli se a pak uz slo vsechno jako obvykle.

Je to mnohokrát obehraná písnička. Stručně řečeno, svedl ji a ona s ním uprchla, protoze přísahal, ze se o ni postará. Ale jakmile dorazili do prvního větsího města, Civalle v Provenci, opustil ji a sel svou cestou. Osamělá Miranda zazila zoufalý čas, nez se stala modelkou malíře Chodlose. Zila s ním několik měsíců jako jeho milenka a zdálo se, ze jsou spokojeni. Chodlos byl velký muz, ale navzdory své postavě nebyl přílis silný. Vzdy býval veselý chlapík, a jak uz to tak bývá, dost pil. Namaloval svou Madonu podle Mirandy a skutečně mohl být význačným umělcem, ale osud chtěl jinak. Nez se rok s rokem sesel, přisel o zivot v nějaké hospodské rvačce.

Miranda byla zničená, protoze malíře milovala. Jeho věřitelé sebrali veskerý nábytek i obrazy a nakonec vyhnali Mirandu z bytu. Neměla ani peníze, ani místo, kam by sla. Nakonec jí nezbylo, kdyz nechtěla umřít hlady, nez začít pracovat v nevěstinci. Ale vsemu spatnému jestě nebyl konec. Jako by nebylo dost na práci v bordelu, jednoho dne tam přisel nějaký blázen. Nikdo neví, co se mezi nimi stalo, ale nakonec jí vypíchl oči a podřízl jí hrdlo.

Kdyz se to dozvěděli její bratři Ansel, Choř a Hald, vydali se do města, aby ji pomstili. Ten blázen jiz byl mrtev, roztrhán davem na kusy. Nasli Filipa, jak popíjí v hostinci s nějakou novou láskou. Sdělili mu, ze zemře stejným způsobem jako jejich sestra. Přivázali ho k lavici, vypíchli mu oči a podřízli mu hrdlo. To je příběh hlavy, kterou tady máme."

"Je to po čertech pěkná hlava," poznamenal Azzie a pohlízel do děr, které zbyly po očích. "Teď bych jestě potřeboval nějakou zenskou hlavu. Hodila by se ta Mirandina. Říkal jste, ze ji zabil blázen, co? Mistře Alberte, nevíte, co se stalo s jejím tělem? A hlavně s její hlavou?"

"Bohuzel to nevím," řekl Albertus.

"Stejně jste mi velice pomohl," prohlásil Azzie. "Řekněte, co pozadujete za tu hlavu."

ČÁST III

Kapitola 1

"Mistře, podívejte se na tuhle." Byla to uz čtvrtá hlava, kterou přinesl Frike tento týden. Tato patřila zeně s černými vrkoči, která vypadala stále docela pěkně, zvlástě kdyz jste uměli spravit nos, do kterého uz se dali červi.

"Ne, Friku, to nepůjde," zavrtěl Azzie hlavou a odvrátil se.

"Ale proč, pane? Vzdyť je perfektní."

"Pouze jedna by byla perfektní."

"Která by to měla být, pane?"

"Friku, perfektně by k nasemu Čarovnému princi pasovala Miranda. To je ta dívka, co ji svedl Filip."

"No jo, ale my nevíme, kde je."

"Zatím to nevíme," řekl Azzie. Vstal a chvíli nervózně přecházel sem a tam. "Ale my ji najdeme."

"Ta hlava uz je asi plesnivá."

"To nikdy nevís jistě. Jestli její tvář nějakým zázrakem zůstala zachována, ona bude mou princeznou Scarlet v představení, které chystám."

"Ale pane, vzdyť my nemáme ani potuchy, kde by mohla být."

"Začneme v Civalle, tam, kde zemřela. Patrně je tam pochovaná."

"Pane, to je ztráta času. Uz tak máte do soutěze málo času na to, co vsechno jestě musíte udělat."

"Připrav koně. V těchto věcech jsem skutečný umělec. Pro svou princeznu potřebuji Mirandinu hlavu."

"Měla tedy opravdu pestrý osud. Ale proč potřebujete zrovna tuhle holku?"

"Ty to, Friku, opravdu nevidís? Tím se stanou mé plány mnohem elegantnějsí. Dáme ty dva milence spolu dohromady i po smrti. Její vzpomínky na zivot jsou uz samozřejmě ty tam, ale stejně něco zůstane a to pomůze dotvořit zvlástní konec mé pohádky o Čarovném princi a princezně Scarlet. Musíme najít její tělo a doufat, ze tvář bude stále dost zachovalá. Jdi a připrav koně."

Frike nachystal koně a zakrátko vyrazili směrem na Civalle do jizní Provence. Byl konec června a cesta byla pohodlná a velice příjemná. Frike doufal, ze je Azzie přepraví nějakým nadpřirozeným způsobem, ale Azzie řekl, ze je to přílis blízko na to, aby se zdrzoval přípravou slozitých transportních kouzel.

Dorazili do Civalle, příjemného jizního městečka nedaleko Nice. Podle Albertova popisu bylo snadné najít bordel, v kterém byla Miranda zavrazděna. Azzie se vyptával madam a zjistil, ze Mirandini bratři vzali její ostatky s sebou a nikdo nevěděl kam. Azzie bohatě odměnil madam za její informace a jestě se zeptal, zda tam zůstaly Mirandiny saty. Madam nasla nějaké staré dámské prádlo a prodala ho Azziemu za dva zlaté. Nebyl si zcela jist, jestli je to úplné ani zda to patřilo Mirandě, ale to se snad dozví.

"Co teď, mistře?" zeptal se Frike, kdyz opustili bordel.

"Časem uvidís," odpověděl tajemně Azzie.

Odjeli z města a zastavili se v lese, kde se utábořili. Pojedli studený masový koláč s vařeným pórkem a po jídle rozdělal Frike podle Azzieho instrukcí pořádný oheň. Kdyz uz plameny slehaly dost vysoko, vyňal Azzie z truhličky, kde měl své kouzelné pomůcky, malou lahvičku. Kápl jednu kapku tmavé tekutiny do ohně. Plameny zaplály jestě výse, az Frike ustoupil o krok zpět.

"Teď dávej pozor," přikázal mu Azzie, "to je poučné. Mozná jsi slysel o kouzelných loveckých psech, které měli staří bohové. My dnes máme jestě něco lepsího."

Jak plameny postupně uhasínaly, přilétli do lezení tři velcí ptáci a sedli si nedaleko Azzieho. Byli to havrani s malýma zlověstnýma očima.

"Doufám, ze jste v pořádku," řekl jim Azzie.

"Jsme v pořádku, Pane Démone," odpověděl jeden z nich.

"Seznamte se. To je můj sluha Frike. Friku, to jsou nadpřirození irstí ptáci a jmenují se Babd, Macha a Nemain."

"Těsí mne," řekl Frike, ale zůstával pro jistotu trochu vzadu, protoze se mu zdálo, ze ho pozorují dost divoce.

"Co pro vás můzeme udělat, výsosti?" zeptal se Macha.

Azzie přinesl Mirandiny saty a podal je Machovi.

"Najděte tu zenu," řekl, "tu, co měla naposled tyhle saty. Mimochodem vás musím upozornit, ze je mrtvá."

"To jste nám nemusel říkat," podotkl Babd a očuchával saty.

"Zapomněl jsem, ze máte teď větsí moc. Jděte, vy, kterým se nic nevyrovná, jděte a najděte mi tu zenu."

Kdyz havrani odletěli, řekl Azzie Frikovi: "Udělejme si pohodlí. Můze to nějakou chvíli trvat, ale oni ji najdou."

"Nikdy jsem o tom nepochyboval," odpověděl Frike.

Azzie s Frikem pojedli jestě trochu koláče s pórkem. Hovořili o počasí a vyhlídkách v nadcházejícím utkání tisíciletí. Probudil se dalsí den. Jasné nebe nad Provencí bylo plné slunečních paprsků a tepla. Při čekání snědli dalsí pórek.

Po delsí době se objevil havran. Byl to Nemain. Zakrouzil dvakrát okolo a usedl na Azzieho otevřenou dlaň.

"Tak co jste nasli?" zeptal se Azzie.

Nemain pysně zdvihl hlavu a slabým hlasem odpověděl: "Řekl bych, ze ji máme."

"Kde je?"

Druzí dva havrani se snesli dolů. Jeden se usadil na Azzieho hlavě a druhý na Frikově rameni.

"Je to určitě ta zena. Ten pach je nezaměnitelný," řekl Macha, nejstarsí z nich.

"Předpokládám, ze je mrtvá?" zeptal se Azzie.

"Samozřejmě, ze je mrtvá," potřásl hlavou Macha. "To jste si přál, ne? Kdyby nebyla mrtvá, vzdycky byste ji mohl zabít."

Azziemu se nechtělo ztrácet čas vysvětlováním, ze jsou jistá pravidla, která by mu to nedovolila udělat.

"Kde ji najdu?"

"Jděte pár mil dolů po téhle cestě. Přijdete do města. Ona bude ve druhém domě po levici."

"Děkuji vám, moji smutní ptáci," řekl Azzie. Macha potřásl hlavou a vzlétl. Druzí dva ho následovali a za chvíli po nich nebylo ani památky.

Azzie a Frike se sbalili a zamířili dolů k jihu. Stará římská cesta, která křizovala jizní Evropu a byla v mnohem lepsím stavu nez ostatní cesty, vedla do starého pevnostního města Carcassonne. Vydali se po ní a za chvíli dosli do středně velké vesnice. Azzie poslal Frika napřed, aby zajistil ubytování a sám se vydal po stopách Mirandiny hlavy.

Vstoupil do domu, který mu označili havrani. Byl to největsí dům v uličce, ale velice tmavý a značně odpudivý se svými uzoučkými okny a střechou na spadnutí.

Zaklepal na dveře. Nic se neozvalo. Zkusil závoru. Nebyla nijak zajistěna. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Uvnitř byla tma. Jediné světlo v místnosti přicházelo děrami ve stropě. Vsude bylo cítit ostrý pach vína.

Jeho smysl pro nebezpečí ho varoval bohuzel přílis pozdě. Propadl se dírou v podlaze a tvrdě přistál o patro níz. Kdyz se posadil, zjistil, ze sedí v láhvi.

Kapitola 2

Byla to skleněná láhev se sirokým hrdlem. Takový typ, co uz se teď moc nevidí a do které se snadno vejde středně velký démon jako Azzie. Při tom pádu ztratil Azzie na chvíli přehled, takze kdyz nad sebou zaslechl nějaký hluk, nevěděl zprvu, co se děje. Doslo mu to hned, jakmile pohlédl vzhůru. Hrdlo láhve bylo uzavřené dřevěným spuntem. Azziemu se rychle vracely jeho smysly. Co to vůbec dělá v lahvi?

Snazil se podívat ven skrz tmavě zelené stěny a viděl, ze je v pokoji osvětleném mnoha svícemi. Okolo stolu stáli tři drsně vypadající muzi a o něčem se dohadovali. Azzie zabusil na stěny láhve a snazil se přilákat jejich pozornost.

Muzi se otočili. Jeden z nich, ten s nejdrsnějsími rysy, přistoupil blíz a něco říkal. Protoze byla láhev zaspuntovaná, Azzie nic neslysel. Ukázal si na usi a doufal, ze to muz pochopí.

Kdyz to ten nemotora pochopil, řekl něco ostatním. Zase se začali hádat. Tentokrát jestě vztekleji. Konečně dospěli k nějakému závěru. Jeden z nich vylezl po schůdkách nahoru a lehce uvolnil dřevěnou zátku.

"Teď uz nás slysíte," oznámil Azziemu, "ale jestli se o něco pokusíte, zaspuntujeme láhev a odejdeme a vy tu zůstanete navzdy."Azzie se ani nehnul. Zjistil, ze by měl docela slusnou sanci se odsud dostat dříve, nez by zarazili spunt, ale byl zvědav, co mu chtějí říci.

"Přisel jste si pro čarodějnici, ze jo?" zeptal se muz.

"Mozná by bylo vse snadnějsí, kdybych znal vase jména," řekl Azzie.

"To je Ansel, tady to Chor a já jsem Hald. Jsme bratři a ta mrtvá čarodějnice je nase sestra."

"Jasně," poznamenal Azzie. " Kde je?"

"Je tady blízko. Udrzujeme její tělo pomocí ledu."

"Ten nás stojí pěkný prachy," připomněl mu jeho bratr Ansel. "Chceme dostat prachy za led. A to je jenom začátek."

"Berete to nějak hopem," poznamenal Azzie. "Jak jste přisli na to, ze vase sestra, kterou vy sami nazýváte čarodějnicí, má vůbec nějakou cenu?"

"Doktor nám to řekl."

"Jaký doktor?" zajímal se Azzie.

"Starý doktor Parvenu. Je to taky místní alchymista. To bylo první, co nás napadlo po tom, co ten blázen zabil Mirandu a my ji dopravili sem. Poradit se s doktorem. Samozřejmě jsme jestě před tím zabili Filipa."

"Ano, vím o jejím svůdci Filipovi," řekl Azzie. "Co vám řekl doktor Parvenu, abyste udělali s jejím tělem?"

"Radil nám v celé té zálezitosti. A řekl nám, abychom opatrovali zejména její hlavu."

"Řekl, ze taková krasavice určitě přitáhne zájem nějakýho démona."

Azzie nepociťoval zádnou potřebu objasňovat těm křupanům, co zamýslí s hlavou jejich sestry. Cítil se docela dobře. Démoni se brzy naučili překonávat tento lahvový trik a ti hosi nevypadali přílis mazaně.

"Kdo to byl ten blázen, který zabil Mirandu?"

"Slyseli jsme jenom, ze se jmenoval Armand. Nikdo z nás ho neviděl, protoze uz byl mrtev, kdyz jsme se dostali do bordelu. Kdyz se lidi dozvěděli, co provedl Mirandě, byli tak nastvaní, ze ho ubili k smrti a jeho tělo roztrhali na kusy."

"A vy byste teď chtěli prodat hlavu své vlastní sestry?" divil se Azzie.

"Jasně. Byla to kurva, tak co na tom zálezí, co uděláme s její hlavou?"

"Dal bych vám za ni nějaké zlato," navrhl Azzie. "Pokud její rysy nejsou nějak poskozeny nebo dokonce nezmizely."

"Ani v nejmensím!" zvolal Ansel. "Vypadá stejně dobře jako zaziva. Mozná dokonce líp, jestli máte rád vybledlý typy."

"Nez ji koupím, chci ji vidět!" prohlásil Azzie.

"Uvidíte ji. Z flasky, samozřejmě!"

"Samozřejmě," souhlasil Azzie. "Dojděte pro ni."

Ansel zavolal na bratry, aby přinesli Mirandinu hlavu. Chor a Hald zasli dozadu do sklepa a za chvíli se vrátili a přináseli zádaný objekt. Nez mu ji ukázali, Ansel ji očistil kosilí, aby smetl krystalky ledu.

Azzie musel uznat, ze i po smrti vypadá velmi půvabně. Její plné smutné rty byly lehce pootevřené, dlouhé světlé vlasy splývaly do čela, kapka vody stékala po tvářích.

Azzie věděl, ze ho jeho instinkt nezklamal a ze tohle je ta pravá.

"Tak co jí říkáte?" zeptal se Ansel.

"Je dobrá," řekl Azzie. "Pusťte mne ven a domluvíme se na ceně."

"Co takhle kdybyste nám nejdřív slíbil splnit tři přání?" zkousel to Ansel.

"Ne," odpověděl jasně Azzie.

"To je vsechno? Ne?"

"To je vsechno!"

"Zádná protinabídka?"

"Ne, dokud jsem tady v láhvi."

"Ale kdyz vás pustíme ven, uz nebudeme mít zádný trumfy v ruce."

"To je pravda," potvrdil Azzie.

Ansel a jeho bratři se septem radili. Za chvíli byl Ansel zpátky.

"Říkaj, ze vám mám říct, ze známe nějaký zaříkadlo, který by vám mohlo ztízit zivot."

"Skutečně?"

"Opravdu ho máme."

"Tak sem s ním," pobídl je Azzie.

Bratři začali něco zpívat.

"Promiňte, chlapci," přerusil je Azzie. "Mám dojem, ze tam neříkáte vse správně. Mám pocit, ze tam má být fandrago, a nefandrago. Malý rozdíl, ale důlezitý. Na kouzlech a zaříkávání je výslovnost vsechno."

"Nechte toho," řekl Ansel. "Slibte nám dvě přání. Co je to pro vás?"

"Já vím, vy si myslíte, ze démoni ovládají vsechny mozné síly," konstatoval Azzie. "To ale neznamená, ze vsechny pouzívají."

"Co kdyz vás nepustíme? Jak by se vám líbilo strávit roky v láhvi?"

Azzie se usmál: "Uz jste někdy přemýsleli, jak to dopadne, kdyz se démon a lidé, kteří ho chytili, nedohodnou na výkupném? To uz ty staré historky neříkají, co? Teď dávejte pozor. Myslíte, ze nemám zádné přátele? Dříve nebo později zjistí, ze jsem zmizel a začnou mě hledat. Kdyz mne tu najdou jako vaseho vězně. Nu, snad si umíte představit, co se bude dít."

Ansel o tom přemýslel a zjevně se mu nelíbilo, k čemu dospěl.

"Proč by nám něco měli udělat? Podle vsech magických pravidel smíme chytat démony. Chytili jsme vás čestně a otevřeně."

Azzie se zasmál. Byl to strasidelný zvuk, který si trénoval pro situace, jako je tato.

"Co vy, hlupáci, víte o magických pravidlech nebo o zákonech a nařízeních, kterými se řídí chování nadpřirozených bytostí? Měli byste se omezit na jednání v rámci lidských zálezitostí. Jakmile jednou zabrousíte do oblasti nadpřirozených sil, nikdy nemůzete předem předpovědět, co se stane."

Ansel se začal chvět a jeho dva bratři vypadali, ze jsou připraveni zmizet.

"Velký démone," skemral Ansel, "nechtěl jsem vás nijak obtězovat. To doktor Parvenu tvrdil, ze to bude snadné. Co máme dělat?"

"Otevřte láhev," přikázal Azzie.

Ansel a jeho bratři otevřeli láhev a Azzie vylezl ven. Upravil svou výsku tak, ze byl nyní asi o půl metru vyssí nez Ansel, nejvyssí z nich.

"Tak tedy, děti moje," prohlásil Azzie. "První věc, kterou musíte vědět, nez začnete jednat s nadpřirozenými bytostmi, je to, ze navzdory pověstem tvrdícím opak, ony z vás vzdycky dostanou vase lepsí já. Tak se nesnazte je nijak napálit nebo podvést. Vzpomeňte si, jak jste otevřeli láhev, kdyz jsem bezmocně seděl uvnitř."

Bratři si vyměnili pohledy.

Po chvíli se. Ansel zeptal: "Chcete říci, ze jste nám byl vydán napospas?"

"Samozřejmě, ze ano," odpověděl Azzie.

"Ze jste byl bezmocný vězeň?"

"Máte pravdu."

"On nás oblbnul," poznamenal jeden z bratří a pokýval hlavou.

Zase následovala výměna pohledů.

Ansel si odkaslal, aby si pročistil hrdlo, a pak pravil: "Velký démone, při vasí nynějsí velikosti si neumím, vůbec představit, jak bysme vás do ty flasky dostali. Dokonce se domnívám, vase excelence, ze byste se tam nedostal ani vy sám, i kdybyste chtěl."

"Vy byste chtěli, abych to zkusil, co?"

"Ale vůbec ne," řekl Ansel. "Jsme úplně pod vasí kontrolou. Jenom bych si přál vidět, jestli byste to jestě jednou dokázal."

"Kdybych to zkusil," upřesňoval Azzie, "chovali byste se ke mně férově a nezaspuntovali byste láhev?"

"To se, pane, můzete spolehnout."

"Odpřisáhli byste to?"

"Na mou nesmrtelnou dusi," zapřísahal se Ansel.

"A co ti druzí dva?"

"My také přísaháme," řekli bratři.

"Tak dobrá," řekl Azzie. "Sledujte."

Vstoupil do láhve a umným manévrováním se do ní celý vesel. Hned jak byl uvnitř, přirazili bratři zátku.

"Konec zertování, chlapci, a vytáhněte tu zátku," řekl Azzie zevnitř láhve.

Bratři se blazeně pochechtávali. Ansel se k nim přidal a vsichni zvedli ze země velký kámen, který zakrýval do kamene vyhloubenou studnu. Z hloubky bylo slyset vodu.

"Tak koukej, démone," pochechtával se Ansel. "My tě teď i s tou flaskou hodíme do studny. Studnu přikryjeme a nahoru namalujeme lebku a zkřízené hnáty, takze si lidé budou myslet, ze je studna otrávená. Sance, ze tě tvý kámosi najdou, není az tak velká."

"Porusili jste svou přísahu," oponoval Azzie.

"No a co? Můzes s tím něco udělat?" smál se Ansel.

"Vsechno, co teď můzu udělat, je to, ze vám můzu vyprávět příběh."

"Vykasli se na něj," vybízeli Ansela jeho bratři, ale ten řekl: "Poslechněme si jeho vyprávění, pak se zasmějeme a vypadneme."

Azzie začal vyprávět: "Láhve na chytání démonů jsou známy tisíce let. Kdyz člověk, byl to nějaký Číňan, vyrobil první láhev, udělal to patrně jen proto, aby lapil jednoho z nás. Staří Asyřané a Chetité drzeli své démony v hliněných nádobách. Některé africké kmeny k tomu účelu pouzívaly těsné proutěné kosíky. My uz to známe, a jak se zvyky od kontinentu ke kontinentu mění, tak se podle toho umíme zařídit. My, démoni v Evropě, nosíme s sebou vzdy tohle."

Azzie vztáhl ruku a na jednom z jeho prstů, buď na prsteníku, nebo prostředníku, se zablystěl diamant.

"A s tím my děláme tohle." Azzie svihl rukou a obkrouzil na zeleném skle láhve kruh. Pak zatlačil proti sklu. Vyrytý kruh praskl a sklo vypadlo. Azzie vystoupil z láhve ven.

Ansel s tváří stazenou strachy koktal: "My jsme jenom zertovali, séfe. Ze jo, chlapci?"

"Jasně," potvrzovali Chor a Hald, usmívali se od ucha k uchu a z jejich hrubých rysů ukapávala sladkost jako med.

"Pak se vám bude líbit tohle," prohlásil Azzie, luskl prsty a něco zamumlal. Objevil se záblesk světla a obláček kouře. Po jeho rozplynutí bylo vidět démona drobné postavy v brýlích s kostěnou obroučkou. Usadil se nedaleko Azzieho a něco zapisoval brkem na pergamen.

"Silene," vyzval ho Azzie, "připis tyhle tři na můj účet a odnes je pryč. Prokleli se sami."

Silenus přikývl, mávl rukou a vsichni tři bratři zmizeli. Chvíli po nich zmizel i Silenus.

Jak později prozradil Azzie Frikovi, tihle tři patřili mezi jedny z nejsnadnějsích dusí, které se samy zaprodaly peklu celkem bez velkého přispění Azzieho.

Kapitola 3

"Mistře, není nad to být doma!" pronesl Frike, kdyz otvíral hlavní dveře jejich velkého sídla v Augsburgu.

"Je to opravdu hezké," souhlasil Azzie. "Brr," třel si dlaně. "Je tady ale zima. Hned jak odlozís ty části těl, musís zatopit."

Démoni, navzdory svému spojení s pekelným ohněm, nebo mozná právě proto, milují praskající krb.

"Ano, pane. Kam přijdou?"

"Samozřejmě do laboratoře ve sklepě."

Frike odesel ven a vylozil věci z káry. Tam bylo v hadrech napustěných bozskou krví zabaleno takové mnozství částí lidských těl, které - pokud byly Azzieho propočty správné - mělo vystačit na dvě kompletní postavy, jednu muzskou a jednu zenskou. Ty měly být později známy pod označením Čarovný princ a princezna Scarlet.

Následujícího dne začali pracovat na tělech. Frike prokazoval, ze má opravdu znamenitou ruku pro jehlu a nit. Sesil prince dohromady tak pěkně, jako krejčí sesije saty. Samozřejmě, ze byly vidět svy a stopy stehů, ale Azzie ho uklidnil, aby se tím nijak netrápil. Jakmile budou těla znovu ozivena, ztratí se veskeré známky vedoucí k jejich znovunarození.Trávili spolu velice příjemné domácí večery. Azzie býval usazen v rohu laboratoře zabořen do výtisku Tajemství krále Salamouna, které si vzdy touzil přečíst, ale nikdy na ně nenasel dostatek času. Činilo mu velké potěsení sedět ve své laboratoři s knihou na klíně, cítit vůně amylového oleje, kerosenu, čpavku a síry, mísících se dohromady v silný a tajemný odér kouzelnické dílny, a pozorovat stín Frikova hrbu, který se mírně pohyboval při práci s jemnou jehlou a nití.

Tu jehlu pro něj vyklepal Ruud, nejmensí a nejmazanějsí trpaslík ve střední Evropě. Niť byla z nejjemnějsího hedvábí z Taprbanu; byla tak jemná a průsvitná, ze se zdálo, jako by paze byla připevněna k rameni ne sitím, ale nějakým fyzikálním magnetismem nebo kouzlem. Ale jediné kouzlo byla Frikova jemná jehla, která dělala své malé úhledné dírky jednu za druhou a celá postava pomalu vyrůstala z jednotlivých částí, které měl Frike po své levici v bedně naplněné ledem z ledovce.

Frike byl poctivý pracant, ale občas dělal nepochopitelné chyby. Několikrát začal přisívat nohu tam, kam patřila ruka. Buď proto, ze na práci dobře neviděl, nebo z nějakého zvráceného smyslu pro humor. Kdyz ale začal připevňovat střední část princezny k princově hlavě, dosla Azziemu trpělivost.

"Přestaň dělat blbosti," řekl vázným hlasem, "nebo tě poslu do pekla, kde tě pár století drcení stěrku naučí váznosti."

"Promiňte, pane," omlouval se Frike a od té chvíle pracoval naprosto soustředěně a přesně.

Těla postupně získávala konečnou podobu. Kromě toho, ze se zatím nerozhodli pro vhodné oči, byly dalsím problémem princezniny popletené ruce. To, ze nebyly přesně stejně velké, by tak nevadilo. Horsí bylo, ze jedna byla bílá, zatímco ta druhá byla zlutá. Taková kombinace byla ovsem nepřípustná. Azzie se zbavil zluté ruky a vydal se do Schnachtsburgského lékařského centra. Tam se mu podařilo v krámku s mrtvolnými pamětihodnostmi najít vhodnou ruku, původně patřící nějaké kapsářce, pro princeznu Scarlet.

Krátce po svém návratu obdrzel Azzie zprávu ze Zásobovacího oddělení, ze jím pozadovaný zámek je připraven k odeslání na zadané souřadnice v Transylvánii. Azzie se okamzitě vydal na cestu. Letěl přes Alpy a pláně Maďarska. Zerně, která se před ním rozprostírala, byla svěze zelená a hojně zarostlá stromy. Azzie snadno nasel místo, které si dříve vyhlédl. Pamatoval si ho podle háje vysokých nachových stromů, které tam kvetly. Byly to jediné stromy svého druhu na světě a stačily ze světa zmizet dříve, nez je mohla moderní věda označit za anomálii. Na Azzieho tam čekal Merioneth, stíhlý démon nezdravé barvy ze Zásobovacího oddělení. Měl nasazený skřipec a drzel v ruce svitek připevněný lesklými cvočky k pečlivě chlazenému kusu dřeva.

"Jste Azzie Elbub?" zeptal se Merioneth.

"Samozřejmě, ze jsem," přikývl Azzie, "co bych tu jinak dělal?"

"Důvodů byste mohl mít spoustu. Máte nějaký průkaz totoznosti?"

Azzie mu ukázal černou kreditní kartu, kde bylo vyrazeno jeho jméno.

,,Není tu zádný obrázek," poznamenal Merioneth, "ale asi to bude muset stačit. Tak kam to chcete?"

Azzie se rozhlédl okolo sebe. Místo, které vyhlédl, se lehce svazovalo. Teď si je prohlízel velice pozorně.

"Chci ten zámek přesně támhle," oznámil.

"Na to ploché místo?"

"Přesně tam. Ale nejdřív tam musíte postavit skleněnou horu."

"Promiňte, asi jsem vám nerozuměl."

"Chci tady skleněnou horu. Ten kouzelný zámek musí stát na vrcholu skleněné hory."

"Vy chcete ten zámek na vrcholku skleněné hory?"

"Samozřejmě! Tam přeci vzdycky kouzelné zámky stojí!"

"Obvykle! Mozná, ze i větsinou, ale ne vzdycky! Mohl bych vám citovat několik pohádek, kde."

"Tenhle zámek bude stát na vrcholku skleněné hory!" ukončil diskusi Azzie.

Merioneth sundal svůj skřipec, vyčistil ho sedivou kozesinou a dal ho zase na oko. Potom otevřel aktovku. Byla vyrobena z dobře vydělané lidské kůze a sponky byly ze zlacených zubů. Azziemu se ohromně líbila a rozhodl se, ze az bude mít čas, tak si pořídí podobnou. Merioneth se prohraboval v papírech. Konečně nasel, co hledal. Vyndal list papíru a četl ho se sevřenými rty."

"Tady je vase původní objednávka," řekl. "Není v ní nic o skleněné hoře." Azzie nahlédl do papíru. "Je tady poznámka, ze bude dodána se standardní krajinou," podotkl.

"Standardní krajina nezahrnuje horu ze skla. Proč bychom to nemohli přestěhovat do existujících hor?"

"Musí to být skleněná hora," trval na svém Azzie. "Pokud vím, existující hory nejsou ze skla."

"Proč místo toho nevezmete vyhaslou sopku?" namítl Merioneth. "S mnoha obsidiány?"

"To nepůjde," namítal Azzie. "Musí to být skleněná hora, protoze to je součást pohádky, co je pohádka pohádkou. Neříkejte mi, ze nemáte v Zásobovacím skleněnou horu."

Merioneth sevřel rty a tvářil se pochybovačně.

"Mozná máme, mozná nemáme. Problém je, ze to není v objednávce."

"Tak ji tam teď dopíseme."

"To nejde. Na to uz je moc pozdě."

"Neslo by to nějak zařídit?" zeptal se Azzie.

"Co tím myslíte?"

"Zaplatím to ze svého. Dáme to na kartu."

"To není ten hlavní problém," zavrtěl zase Merioneth hlavou. "Potíz je v tom, ze uz byla objednávka vyexpedována a podepsána."

Azzie se znovu podíval na objednávku a ukázal na ni.

"Mohl byste připsat tady nad podpis ,Jedna skleněná hora a jeden kouzelný les'."

"Kdyby to zjistil můj nadřízený."

"Nepřijdete zkrátka," prohlásil Azzie. Sáhl do svého plástě a vytáhl malou brasničku, kde uchovával cennosti. Tam ve váčku z kamzičí kůze měl drahokamy, které do něj investoval Rognir. Vytáhl jich plnou dlaň a ukázal je Merionethovi.

"Co to má být?" zeptal se Merioneth.

"Jsou vase," řekl Azzie. "A vy připísete skleněnou horu."

Merioneth si prohlízel drahokamy.

"Mohl bych se kvůli tomu dostat do průsvihu."

Azzie přidal pár kamenů.

"Mozná bych to mohl udělat," souhlasil Merioneth a vzal si kameny. Přelozil objednávku, něco psal a pak vzhlédl. "Ale ten kouzelný les - to je zase něco navíc."

"Hele, kouzelný les není zase nic tak extra," prohlásil Azzie. "Ty nejsou tak vzácné jako skleněné hory. Vsude, kam se hnete, je kouzelný les."

"Není to problém, pokud ho nepotřebujete rychle," poznamenal Merioneth s pohledem upřeným na Azzieho kamzičí váček. "Předpokládám, ze budete chtít i cestu skrz les."

"Nic extrovního. Bude stačit vozová cesta."

"A kdo ji vyměří? Budu potřebovat zeměměřiče. A jejich sluzby jsou teď."

"Já vím, ze to není v původní objednávce," uklidňoval ho Azzie a vsunul mu do dlaně dalsí čtyři kameny. "Bude to stačit?"

"To bude tak na les a základní krajinu, ale vy jste to chtěl začarovat. Je to tak?"

"Vzdyť jsem vám to říkal. K čemu by mi to bylo, kdyby to nebylo začarované?"

,,Neutrhujte se na mě," ohradil se Merioneth. "Já s tím lesem nemám nic společného. Já se jenom snazím porozumět dobře objednávce. Jaký druh kouzel máte na mysli?"

"Obvyklé věci," odpověděl Azzie, "třeba planoucí stromy by vypadaly pěkně. Těch bývá na skladě vzdycky plno."

"Jste zahradník nebo co, ze to víte?" optal se szíravě Merioneth. "Ve skutečnosti je těch stromů v tomto ročním období zatraceně málo. Předpokládám, ze byste na ně chtěl taky magické trny?"

"Samozřejmě."

"Ale magické trny nejsou standardní výbava."

Zase pár kamenů změnilo majitele.

"Tak teď si upřesníme," pokračoval Merioneth, "co si přejete, aby ty magické trny uměly?"

"Jako vzdycky," pokrčil rameny Azzie. "Kdyz poutník, co je míjí, nemá čisté srdce nebo nezná správné zaklínadlo, tak ho popíchají."

"Já jsem to věděl! Ale píchnutí je zvlásť."

"Zvlásť! Co to blábolíte?"

"Helejte, já mám i jiné věci na práci, nez se tady s vámi dohadovat," oznámil Merioneth a roztáhl křídla.

Azzie zaplatil dalsími kameny. Teď uz byl kamzičí váček prázdný. Nebyl by si pomyslel, ze o vsechny Rognirovy poklady přijde tak rychle.

"Myslím, ze jsme se na základních věcech dohodli," řekl Merioneth. "Jestě mne napadá pár vylepsení, která by se vám asi líbila, ale ta by samozřejmě stála víc."

"Zádná vylepsení," zarazil ho Azzie. "Dodejte, na čem jsme se dohodli. A rychle, prosím! Mám jestě plno zařizování."

Merioneth přivolal pracovní četu a démoni začali stavět les. Pracovali rychle a na dobré úrovni. Sice bylo patrné, ze někteří mladsí démoni nejsou přílis zvyklí na ruční práci, ale mistři je dokázali včas usměrnit, takze les rostl jako z vody.

Základ lesa byl postaven, kouzla jiz byla připravena, i kdyz zatím nebyla aktivována. Hlavní předák pracovní čety nechal podřízené, aby instalovali keře a divoce rostoucí květiny a začal se věnovat stavbě zámku. Část čety nahoře v předpeklí začala s chutí shazovat dolů celé stavební díly a démoni dole nadávali a uskakovali před létajícími kusy. Pak je sbírali a dávali postupně dohromady. Kus po kuse rostly zdi s cimbuřím a vězičkami vzhůru. Byl to pravděpodobně historicky bezcenný, ale pohádkově krásný typ. Nastalo také pár drobných zmatků. Kdyz nadesel čas, aby vykopali okolo příkop, zjistili, ze nemají zádné zařízení pro přesunutí takového mnozství zeminy. Přivolali skupinu draků a uplatili je příslibem panen. Poté co poobědvali, vyhloubili draci nádherný příkop sest metrů siroký a deset metrů hluboký. Samozřejmě, ze tam nebyla zádná voda a nikdo si nemohl vzpomenout, kdo měl mít vodu na starosti. Nakonec vyřesil Azzie problém tak, ze objednal ze Zásobovacího oddělení kouzlo ovlivňující počasí a poručil si désť. Désť a voda z okapů odvedly nádhernou práci. Párek labutí dodal vsemu nádech dokonalosti.

Zakrátko zde stál zámek v celé své kráse. Pysné vysoké věze uprostřed staveb dómového charakteru. Na nejvyssí vězi se třepotala v lehkém vánku jasně viditelná vlajka. Zámek byl samozřejmě nezařízený a velice tam protahovalo, protoze zatím nikdo nevymyslel, jak utěsnit v kouzelných hradech a zámcích stěrbiny a pukliny. Azzie objednal nábytek ze Zásobovacího oddělení. Problém nastal s osvětlením. Azzie se rozhodl pro kouzelné světlo, protoze při svíčkách nebo petrolejkách by nebylo nic vidět.

Konečně bylo vsechno pohromadě. Azzie poodstoupil a z několika desítek metrů obhlízel zámek a kochal se. To byl zámek, který by se líbil bláznivému králi Ludvíkovi. Mělo by to vyjít.

Azzie se vrátil do svého sídla, aby dokončil práci na svých hlavních hrdinech. Těla teď vypadala velmi pěkně, jak lezela ve svých kádích. Vsechny svy zmizely. Bozská krev a kouzla odvedla perfektní práci. Protoze těla nebyla zatím vybavena zádnou inteligencí, která měla přijít az nakonec, děly se teď občas zvlástní věci, jak přicházely jednotlivé orgány k sobě. Azzie se snazil je stabilizovat a správně nastavit, aby vse fungovalo, jak má.

Potom vyjádřil Frike údiv nad tím, ze jsou oba výtvory zatím slepé.

"Más pravdu," souhlasil Azzie. "To jsem si schovával na závěr."

Posadil se a vzpomínal na Ylith. Ano, to si schoval opravdu na závěr.

Kapitola 4

Azzie měl rád čarodějnice. Povazoval je za jistý druh zásobárny, kde démon vzdy najde společnici pro sobotní večer. Tenkrát v těch časech byly vlastně sabaty čarodějnic starodávnou obdobou dnesních nočních klubů.

"Friku! Přines mi křídu! A svíce!"

Frike pospíchal do umývárny nádobí, kde měli uschovány kouzelnické pomůcky. Tam v jedné truhle nasel věci, které pozadoval Azzie. Svíce byly tlusté jako muzská pěst a vysoké skoro jako Frike sám. Frike si jich strčil pět pod pazdí, aby vysla jedna do kazdého z vrcholů pentagramu - "můří nohy". Svíce byly tvrdé jako zkamenělé maso a byly na omak trochu mastné. Frike přinesl svíce a křídu do předního pokoje. Azzie dal zatím stůl na podstavcích trochu stranou. Odlozil svůj plásť i sako. Pod kosilí se mu zaleskly svaly, kdyz vlekl brnění do dalsího rohu.

"Ani nevím, proč tady vsechno to harampádí schovávám," komentoval své počínání. "Friku, podej mi křídu. Nakreslím ten obrazec sám."

Azzie se sklonil k podlaze a s kouskem křídy v pravé ruce začal na kamennou podlahu malovat pěticípý obrazec. Narudlá záře z krbu dopadala na jeho postavu, zbarvila ji trochu do červena a jestě zvýraznila jeho lisčí vzhled. Frike skoro očekával, ze se Azzieho noha promění v chlupatou lisčí nohu. Ale navzdory Frikovu očekávání si Azzie uchoval lidskou podobu. Vsak na tom pracoval docela dlouho, protoze i zkusenému démonovi dá poměrně dost práce a utrpení, aby vytvaroval sám sebe do lidské podoby, jakou si vysnil.

Frike se díval, jak Azzie vepsal do obrazce hebrejská písmena moci a rozsvítil svíčky.

"Ylith!" zvolal Azzie a pokroutil své končetiny takovým způsobem, který přímo zraňoval Frikovy oči. "Pojď ke mně, Ylith!"

Frike zahlédl nějaký pohyb uprostřed obrazce. Svíčky vydávaly směs barevných světel a dýmu. Provazce světel tancovaly nahoru a dolů a splývaly dohromady za vzniku jiskérek, které získávaly pevnějsí obrysy.

"Ylith!" volal Azzie. Ale nebyla to ona. Zjevení uprostřed obrazce byla zena, ale tím veskerá podobnost s tím, jak si pamatoval Ylith, končila. Tahle byla malá a sporá se zrzavými vlasy a nosem jako skoba. Zkřízila ruce a upřela pohled na Azzieho.

"Co chces?" zeptala se drsně. "Zrovna jsem odcházela ze sabatu čarodějnic, kdyz jsi mne přičaroval. Kdyby mne to tak nepřekvapilo, byla bych zrusila tvé kouzlo, které stejně nepatřilo mně."

"Vy nejste Ylith, nebo jste?" zeptal se Azzie s jistou obavou v hlase.

"Já jsem Mylith," odpověděla čarodějnice.

"Z Atén?"

"Ne, z Kodaně."

"To je mi děsně líto," omlouval se Azzie. "Snazil jsem se přičarovat Ylith z Atén. Museli to nějak splést v Duchovní Burze."

Mylith se zavrtěla, vymazala jedno z Azzieho hebrejských písmen a napsala jiné.

"Vy jste to tu popletl, ne Burza. No, jestli nemáte nic jiného."

"Bude mi potěsením vás přičarovat zpět domů," snazil se napravit omyl Azzie.

"Udělám to radsi sama," prohlásila Mylith. "Při vasich schopnostech a přístupu si umím představit, kam byste mne tak dopravil!"

Udělala zvlástní pohyb oběma rukama a zmizela. "To bylo pokořující," poznamenal Azzie.

"Já si myslím, ze to bylo úchvatné," oponoval Frike. "Vy můzete kohokoliv přičarovat. Můj předchozí pán, démon Throdeus, nebyl vůbec schopen čarovat v sobotu."

"Proč myslís?" zajímal se Azzie.

"On byl předtím, nez se stal démonem, rabínem," odpověděl Frike.

Azzie znovu čaroval. Znovu se svíjely barevné dýmy uprostřed obrazce. Ale tentokrát, kdyz se zhmotnily, se neobjevila malá osklivá čarodějnice s oranzovými vlasy, ale stála tam vysoká, dobře vypadající černovlasá čarodějnice v krátké hedvábné noční kosilce.

"Ylith!" vykřikl Azzie.

"Kdo je to?" ptala se čarodějnice a protírala si oči. "Azzie? Jsi to opravdu ty? Měl jsi nejdřív poslat posla. Uz jsem spala."

"Tohle je nějaký noční oděv?" zajímal se Azzie o průhlednou kosilku v barvě broskví, skrz kterou mohl dobře vidět její pěkně tvarovaná kulatá prsa a při obhlídce zezadu i růzový zadeček.

"Krátké noční kosile jsou poslední výkřik módy v Byzancii," řekla Ylith. "Ale nemyslím, ze se ujmou v Evropě. Určitě ne v dohledné době." Vystoupila ze středu obrazce. "Ráda tě vidím, Azzie, ale skutečně potřebuji něco na sebe."

"Uz jsem tě viděl, kdyz jsi toho na sobě měla jestě méně," nechtěl se dát Azzie.

"Já vím, ale teď se to nehodí a jestě na mne civí tvůj nemotorný sluha. Potřebuji si něco přes to přehodit."

"Hned to bude!" zvolal Azzie. "Friku!"

"Ano, pane?"

"Jdi doprostřed obrazce!"

"Pane, já opravdu myslím."

"Nemysli a pohni sebou."

Ozvalo se reptání a Frike se pomalu a neochotně strachal do středu pentagramu.

"Posílám tě do Atén. Posbírás tam pro paní vsechny saty, co najdes. Za chvilku tě přenesu nazpět."

Ylith začala: "V předpokoji mám tmavěmodré saty lemované kozesinkou. Jsou to ty s tříčtvrtečním rukávem. Prosím vás, ty vezměte určitě! V malém satníku vedle kuchyně najdete."

"Ylith!" přerusil ji Azzie. "Jestli to bude zapotřebí, můzeme přinést dalsí oblečení později. Teď mám opravdu naspěch."

Azzie vztáhl paze a odříkal kouzlo. Frike zmizel i se svým brbláním.

"Konečně," poznamenala Ylith, "jsme sami. Proč jsi mě, Azzie, nezavolal dříve. Vzdyť to trvalo století."

"Byl jsem v pekle. Ztratil jsem pojem o čase," vysvětloval Azzie.

Odvedl Ylith k velké pohovce, která stála blízko krbu. Přinesl jí víno a keksy, o kterých věděl, ze je má ráda. Posadili se na pohovku a Azzie pomocí drobného hudebního kouzla spustil slágr těch dní. Přitiskl se k Ylith a díval se jí do očí.

"Ylith," řekl. "Mám určitý problém."

"Pověz mi o něm," povzbudila ho Ylith.

Azzie to udělal a úplně na Frika na několik hodin zapomněl, jak naléhavý byl jeho problém. Kdyz konečně přičaroval Frika nazpět, jiz se rozednívalo a sluha se dostavil zívající a pokrytý dámským prádlem a saty.

Kapitola 5

Azzie vzal Ylith do laboratoře, kde lezeli Čarovný princ a princezna Scarlet bok po boku na mramorové desce. Byli přikryti plátěným ubrusem, protoze Azzie uz dávno vypozoroval, ze lidé vypadají mnohem lépe alespoň trochu oblečení nez zcela nazí.

"Jsou roztomilý párek, ze?" pronesl se zalíbením Azzie.

Ylith vzdychla. Její podlouhlá proměnlivá tvář vypadala v jeden okamzik krásně a za chvíli zase zlověstně. Azzie se snazil si upravit své vnímání tak, aby ji viděl jenom z té krásné stránky, ale bylo to velmi obtízné, protoze čarodějnice mají tajemný cyklus změny svých rysů. Azzie choval smísené city k Ylith jiz dlouhou dobu. Někdy měl pocit, ze ji miluje, někdy ji zase nenáviděl. Někdy se snazil vyřesit tento problém rozumově, někdy se snazil na to zapomenout a přemýslet o snadnějsích zálezitostech, třeba jak napomoci síření zla a spatností obecně. Někdy - a to větsinou - prostě nevěděl, co dělat. Miloval ji, ale někdy se mu prostě fyzicky nelíbila. Zároveň ovsem byla jeho nejlepsí přítelkyní a on se na ni obracel vzdy, kdykoliv měl nějaký problém.

"Jsou rozkosní," souhlasila Ylith, "az na to, ze jim chybějí oči. Ale to ty vís taky."

"To je důvod, proč ti je ukazuji," řekl Azzie. "Uz jsem ti říkal, ze je chci pouzít pro souboj tisíciletí. Budou hrát pohádku o Čarovném princi, zcela podle svého, bez mého vedení. Jenom s pouzitím své svobodné vůle, kterou jsou, jak se říká, vsechny inteligentní tvorové vybaveni. A dospějí ke spatným závěrům a tím se znemozní jednou provzdy. Potřebuji, abych dodal té pohádce správného ducha, potřebný říz, tu pohádkovou příchuť - jestli vís, co tím míním."

"Rozumím ti velice dobře, drahý," přikývla Ylith. "Ty chces, abych ti pomohla? Azzie, ty jsi takový dítě. Jak jsi přisel na to, ze bych ti pomohla najít oči?"

Azzie to nevěděl. Skrábal se na hlavě - z hlavy se mu sypaly lupy, coz byl důsledek sluzby v pekle - a přemýslel.

"Myslím, ze bys mi měla pomoci, protoze to je správná a potřebná věc," prohlásil konečně. "Podívej, ty chces, aby zlo vyhrálo, stejně jako já, nebo snad ne? Kdyz bude dobro ovlivňovat osudy lidstva přístích tisíc let, můze se stát, ze budes bez práce."

"To más sice pravdu, ale stejně to není úplně přesvědčivé. Proč bych ti měla pomáhat. Mám svůj vlastní zivot a mám teď políčeno na príma kseft. Měla bych se stát organizační pracovnicí pro sabat čarodějnic a také teď trochu učím."

Azzie se nadechl, aby zmobilizoval svou dusi, coz činil vzdy, kdyz se chystal pronést nějakou kolosální lez. Tímto způsobem vzdy zaktivoval vsechny své schopnosti, o kterých věděl, ze je bude potřebovat.

"Ylith," začal septem, "je to velice prosté. Já tě miluji."

"Opravdu!" pronesla Ylith sarkasticky, ale neukončila debatu. "To je opravdu velkolepé! Pokračuj!"

"Vzdycky jsem tě miloval," pokračoval Azzie.

"Ze ses podle toho choval!"

"To ti lehko vysvětlím, proč jsem se vůbec neozval."

"To si ráda poslechnu!" pronesla Ylith a vyčkávala.

"Měl jsem pro to dva důvody," řekl Azzie, aniz věděl, jaký bude ten druhý, kdyby jeden nestačil.

"Opravdu? Sem s nimi!"

"Uz jsem ti řekl, ze jsem byl v pekle."

"A to jsi nemohl poslat ani pohled? Uz jsem jednou slysela tu slaboduchou výmluvu, ze jsi byl v pekle."

"Ylith, musís mi věřit. Existují určité věci, o kterých muz nemůze hovořit. Ale dávám ti své slovo na to, ze jsem měl pro to důvod. Kdyby bylo víc času, dokázal bych ti to vysvětlit, ale důlezité je, ze tě miluji. Zlé kouzlo pominulo a můzeme být spolu, jak sis vzdycky přála a jak jsem si ve skrytu přál i já, i kdyz jsem o tom nemluvil."

"Jaké kouzlo?" zeptala se Ylith.

"Já jsem se zmínil o kouzlu?"

"Řekl jsi ,zlé kouzlo pominulo'."

"To jsem řekl? Jsi si tím jistá?"

"Samozřejmě si tím jsem jistá!"

"To jsem tedy říkat neměl," snazil se Azzie. "Jednou z podmínek pro ukončení zlých kouzel je, ze o nich nebudes mluvit. Doufám, ze se to zase nevrátí."

"Jaké zlé kouzlo?"

"Nevím, o čem mluvís."

Ylith se vymrstila a stála nad ním v celé své výsce a zírala na něj. Azzie byl skutečně ten nejnemoznějsí démon, jakého znala. Předpokládá se, ze démoni budou lhát, ale i ten nejhorsí sem tam mluví pravdu. Je skoro nemozné alespoň občas nemluvit pravdu. S výjimkou Azzieho. Ale to nebylo proto, ze by měl tak spatné srdce, ale proto, ze se hrozně snazil být zlý. Nemohla si pomoci, ale bylo jí ho líto. Stále ji k němu něco přitahovalo. A navíc, sezóna v Aténách taky za nic nestála.

"Slib mi, ze mne zase neopustís," řekla Ylith.

"Slibuji," řekl Azzie. Pak mu doslo, ze kapituloval přílis snadno, a dodal: "Samozřejmě, mám na mysli za normálních okolností."

"Co tím mínís, za normálních okolností?"

"Okolnosti, které nejsou nenormální."

"Jako například?"

"Copak já vím?"

"Ach, Azzie!"

"Musís mě brát takového, jaký jsem, Ylith," přemlouval ji Azzie. "Jsem opravdu rád, ze jsme spolu. Más nějaký nápad ohledně těch očí?"

"Musím přiznat, ze mám určitý nápad. A mozná i dva."

"Buď hodná holčička a pospěs pro ně," naléhal Azzie. "Uz mi dochází bozská krev a nechtěl bych je ozivovat, aniz by měli oči. To by mohlo poznamenat jejich vývoj."

"Musí počkat," prohlásila rezolutně Ylith. "Dva speciální páry očí nejde sehnat jen tak."

"Vsichni tě budeme netrpělivě očekávat, má královno," lísal se Azzie.

Chraptivě se zasmála, ale Azziemu se zdálo, ze jí lichotilo slyset takové řeči. Ylith se zatočila, změnila se ve sloupec fialového kouře a úplně zmizela.

Kapitola 6

Ylith uz byla v Aténách mnoho let a byla spokojená. Líbilo se jí zúčastňovat se večírků a oslav, mít plno milenců a zuslechťovat svoje obydlí. Čarodějnice se s věkem stávají velice línými a usínají na vavřínech. Měly by strasit lidi a svádět je ke hříchu, ale postupně zapomínají kousek po kousku to, co se naučily na vysokých čarodějnických skolách. Ylith uz lenosila a uzívala si dlouhou dobu, kdyz tu ji zavolal Azzie.

Byla sama překvapena, ze se dobrovolně uvolila pomoci mu při shánění očí. Chtěla to opravdu? Miluje snad Azzieho tak moc? Nebo v tom byla vnitřní touha slouzit vyssímu cíli nez jenom sobě a svému pohodlí? Ať uz za tím je cokoliv, věděla, ze bude potřebovat radu, az přijde na ten druhý pár očí.

A co se týkalo moudrých rad, nejmoudřejsí rady, které kdy dostala, byly ty od Skandera.

Draci zijí velice dlouho a moudří draci nejenom ze zijí velice dlouho, ale jestě čas od času mění svá jména, aby lidé nevěděli přesně, jak dlouho vůbec zijí, a nechali je zít jestě déle. Správný hrdina netouzí totiz po ničem více, nez aby zabil starého draka. Roky jsou na drakovi něco jako parohy na jelenovi, čím více, tím lépe.

Skander a ostatní draci uz zjistili, jak mnoho hrdinů po nich pase, a stávali se opatrnějsími. Dávno jsou pryč doby, kdy se potulovali volně krajem, střezili poklady a sezrali kazdého, kdo se k nim snazil přiblízit. Draci si v tom souboji vedli docela zdatně, ačkoliv vy jste pravděpodobně slyseli pouze o hrdinech, kterým se postěstilo zvítězit. Samozřejmě, ze existovala i vítězství draků, ale pravda je taková, ze draků je jen pár, zatímco hrdinů jsou celé davy. Hrdinové se rojili neustále, takze draci museli přijmout nějaká opatření.

Uspořádali konferenci, na které zaznělo mnoho příspěvků. Tou dobou bylo nejvíce čínských draků, ale ti si tak zárlivě střezí svou moudrost, ze kdyz se jich někdo optal na radu, dostalo se mu vseobecných rad jako: "Jednou uzříte velkého muze", "Překročíte řeku" nebo "Člověk je jako písek". Čínstí filozofové, kteří milují nejasností, sebrali tyto výroky do knih a prodávali je lidem ze západu, kteří se pídili po východní moudrosti.

Závěrečné rozhodnutí bylo jednoznačné. Je potřeba se přizpůsobit nevyhnutelnému, zanechat některých agresivnějsích praktik, které působily spatnou pověst draků, a snazit se do budoucna udrzet alespoň omezené mnozství. Hlasovali pro, aby zaměnili svou historicky danou činnost shromazďování a střezení pokladů za nové disciplíny potápění a skrývání. Jenom nezůstávat poblíz pokladů, říkal jeden druhému. Ztratili se v krajině. Ti, co byli schopni vydrzet pod vodou, se usadili v mořích - říkalo se jim zábrovití draci - a přizivovali se na zralocích a velrybách zabijácích. Pozemstí draci si museli osvojit jinou strategii. Naučili se maskovat za malé hory, pahorky a dokonce za skupinky stromů. Vzdali se řady svých přirozených vlastností, například bojovnosti a spokojili se sem tam s přílezitostným lovcem, který zabloudil do jejich teritoria. Někdy se nějaký drak vrátil ke starým praktikám a občas se stal jejich obětí. Jméno takového draka bylo zapsáno do Dračí síně tradic a ostatním drakům bylo doporučeno, aby se vystříhali ho následovat.

Skander byl starý i podle dračích měřítek. Byl zvlástě lstivý a drzel se stranou vsech nepříjemností. Zil ve střední Asii, někde poblíz Samarkandu. Zil tam jiz před zalozením města. Mohli jste ho hledat celé věky a nenasli byste ho, kdyby nechtěl. Kdyz uz jste ho ale nasli, byl vzdy ochoten pomoci, protoze v něm dřímalo plno lásky. Měl ovsem také břitký jazyk a chuť tahat tazatele za nos.

Ylith to věděla, ale chtěla se o to alespoň pokusit. Vzala si svazek kosťat, těch, na kterých se dalo létat. To byla největsí vymozenost čarodějnic. Kosťata létala na kouzlo, které daly dohromady ve svém ústředí, v Byzancii. Kvalita kouzla byla střídavá; některé roky pracovalo výborně, jindy trochu zlobilo. Kouzla podléhala přírodním silám, ale bylo v tom mnoho nejasného a stále docházelo k nějakým opravám.

Zdálo se velice logické začít s hledáním Skandera na místě, kde ho potkala posledně. A tím místem byla Dračí hora. Draci jsou dostatečně chytří, aby věděli, ze je zádný hrdina nebude hledat na místě, které se jmenuje Dračí hora.

Touto oblastí procházelo mnoho hrdinů. Větsina z nich byla vyzbrojena pouze lehkým zahnutým mečem typickým pro zdejsí region. Skander se nijak nesnazil, aby se zmocnil těchto lehkooděnců, vůbec se o ně nestaral. Skanderův úkryt byl tak dobrý, ze by byl schopen ho ochránit i před pádem laviny, natoz aby se obával nějakých mečů. To by musely být ukovány zvlásť silným kouzlem. Ale lidé jsou opravdu lstiví; zdá se, ze chtějí zasáhnout vase rameno a pak se ozve píp a máte najednou síp v oku. Draci jsou navzdory své obrovské inteligenci a stoletím zkuseností velice náchylní k zásahu sípem do oka. Nikdy plně nepochopili lidský trik, kdyz lidé předstírají, ze střílí jedním směrem a pak zasáhnou naprosto jiný cíl. Tato taktika se vymykala dračímu chápání a měli pocit, ze odporuje válečnické etice.

Ylith posledně potkala Skandera na Dračí hoře, kdyz byla na návstěvě u příbuzných, kteří se tam přestěhovali ze Skythie. Skander zrovna vyuzíval dosti nenadálé výhody kouzla, které se mu náhodně připletlo do cesty a pomocí kterého mohl změnit svůj vzhled. Draci se stále snazí najít kouzlo, kterým by změnili svůj vzhled. Větsinou proto, ze se rádi pohybují v lidské společnosti. Ačkoliv to lidé netusí, draci se ve změněné podobě vyskytují na mnoha místech světa, kde zvlástě milují učené hádky s různými filozofy. Dalsím důvodem pro jejich věčnou snahu o převtělení je to, ze jsou jiz unaveni dlouhými roky samoty. Draci jsou totiz velice podezřívaví vůči drakům opačného pohlaví. To je pravý důvod, ne nedostatek přílezitosti nebo lenost, proč se draci tak zřídka páří a zcela vzácně vyvedou mladé. Mezi draky, kteří mají mladé, zdaleka nepanuje shoda o to, kdo je má vychovávat. Neexistuje ani plná jistota v tom, kdo je rodí. Draci ztratili větsinu těchto instinktů jiz před dávnými časy. Teď se větsinou pouze o těchto věcech dohadují bez toho, ze by se nějak dokázali dohodnout, coz je zřejmě pravý důvod vyhynutí větsiny jejich populace.

Do této dračí roztřístěnosti jestě přisli hrdinové se svými choutkami. Draci byli vzdy překvapeni, ze jsou rytíři - masití chlapíci zabalení do ocelových obleků - schopni je zabít, ačkoliv jsou zjevně daleko méně inteligentní. Ale lidé vítězili, protoze byli zabíjení oddáni a nijak o tom komplikovaně nepřemýsleli, coz byl pravý opak draků.

Ylith letěla do oblasti Samarkandu a začala se vyptávat ve vesnici Yar Digi, která lezela nejblíze Dračí hoře. Bylo to zoufalé místo, kde na hlavní ulici nebylo nic jiného nez obchody se suvenýry. Byly naplněny vsí moznou literaturou o dracích, ale nebyli tam zádní zákazníci. Kdyz se na to Ylith vyptávala, řekl jí majitel obchodu:

"To je tím, ze se jestě dlouho očekávaný zájem o draky nedostavil. Jinde je o ně obrovský zájem. Například v Británii, kde nebyl drak stovky let, pořádají zájezdy s průvodcem na místa, kde byl údajně spatřen, a zájem je tam stokrát větsí nez tady. Kde je tady drak? No, vede tady cestička nahoru k jeskyni na Dračí hoře. Ale řekl bych, ze ho nikdo nemá sanci zahlédnout, vyjma případy, kdy drak sám chce návstěvníka přijmout. Ovsem nikdo jiný se o tom nedoví. Je to divný patron."

Ylith se vydala směrem, který jí byl označen, a po zaplacení vstupného se dostala na cestičku. Prosla několik ostrých zatáček, minula malý stánek s občerstvením a pak i samotnou Dračí horu. Nikde nic, co by připomínalo jeskyni.

Az najednou uslysela hluboké a velice zvučné zachechtání.

"Jsi to ty, Skandere?" zavolala.

Zase ten stejný zvuk.

"To jsem já, Ylith."

Najednou zpozorovala stinné místo mezi dvěma výbězky, které nebylo jejich pouhým stínem. Vydala se tím směrem a zjistila, ze cesta vede do jestě tmavsího prostoru. Vykročila tím směrem. Nemohla přesně rozeznat vchod do jeskyně, ale po chvíli uslysela ozvěnu svých kroků a byla si jistá, ze je jiz uvnitř.

"Skandere?!" zvolala znovu.

Nic se neozvalo, ale Ylith spatřila nějaké slabé světlo vpředu po pravé straně. Po chvíli zabočila za skalní stěnu a dostala se do místa, kde se zdálo, jako by zářily samotné kameny na zemi na stěnách. Protoze bylo lépe vidět, mohla trochu zrychlit. Cesta se několikrát rozvětvovala a ona se vzdy vydala směrem s největsím jasem.

Po delsí době se dostala do výklenku, kde byl temný tvor, kterého hledala, a zíral na ni. Málem si ho ani nevsimla. Zastavila se na prahu a najednou cítila zvlástní svazující pocit.

"Skandere. To jsem já, Ylith," spitla.

Napřímil hlavu a zahleděl se na ni.

"Jo. Je to vůbec mozné?" poznamenal. "Jak je to uz dávno?"

"Dlouho. Co stále dělás?"

"Snil jsem o renesanci."

"Co je renesance?"

"Promiň, nějak se mi popletla století," odpověděl. "Renesance přijde později. To je ta potíz, kdyz znás věci dopředu. Nejde to zcela od sebe rozlisit a vsechno se to plete."

"Skandere," pronesla Ylith naléhavě, "potřebuji pomoc."

"To jsem si mohl myslet," řekl Skander. "Proč bys jinak chodila na tak nehostinné místo? Copak chces, kočičko? Staré plameny umí být jestě pěkně horké. Chces někoho spálit?"

"Potřebuji oči," odpověděla Ylith a vysvětlila mu Azzieho situaci s Čarovným princem a princeznou Scarlet.

"Oči," mumlal Skander a jeho obvykle červenohnědá kůze zbělela. Najednou jí vytanula na mysli věstba.

"Proč vůbec zijes tady?" zeptala se Ylith.

"To je otázka slávy, vsak jsi viděla," odpověděl Skander. "Zdejsí lidé mne chtějí vyuzít pro popularitu tohoto místa. Slíbil jsem jim, ze je dostanu do map, coz se zatím nepodařilo. Ale ta chvíle se jiz blízí."

"Kde bych mohla sehnat opravdu kvalitní oči?" ptala se zase Ylith.

"Oči," vrtěl hlavou Skander. "Co je to za otázku? Oči jsou přece vsude. Proč s tím obtězujes zrovna mě?"

"Ty vís, kde jsou ty nejlepsí. Vsichni draci to vědí."

"Ano, samozřejmě," souhlasil Skander. "Ale já bych se radsi zrovna o očích nebavil, kdyby ti to nevadilo."

"Proč se nechces bavit o očích?"

"Asi je to jenom pověra. Promiň."

"Vadilo by ti mi o tom říci trochu víc?"

"Dobrá," začal rozpačitě Skander. "Před dávnými časy jestě v Číně jsem si vsiml, ze dvorní malíř, vzdy kdyz maloval draka, maloval oči az nakonec. Ptal jsem se ho na to a on mi řekl, ze to dodává obrazu zvlástní výraz zivosti a ze by se neměl vyvolávat zivot, dokud vse ostatní není uděláno. Jeden moudrý muz mu řekl, ze oči jsou skutečným odrazem zivota. Udrzují zivot a jsou poslední, co odchází. Vyhledal jsem později toho moudrého muze - byl to starý taoistický mnich - a ten mi potvrdil, ze je to pravda. Také mi předpověděl, ze čarodějnice zádající mne o oči bude pro mne představovat úplné převrácení jin a jang."

"Co to znamená?" ptala se Ylith.

"Růzové poupátko." odpověděl a zavřel oči.

Čekala, co bude dál, ale nic nepřicházelo. Po chvíli si odkaslala.

"Haló, Skandere? Co je?"

Zádná odpověď.

"Skandere! Spís?"

Ticho.

Konečně přistoupila k drakovi a přidrzela ruku před jeho nozdrami. Necítila zádný dech. Přiblízila se jestě blíze a polozila ruce na jeho prsa. Necítila tep srdce.

"No nazdar!" vzdychla. "Co teď?"

Ale jiz to věděla.

Kdyz dokončila svou práci, pohladila jeho nozdry, které mu dovolovaly cítit vůni zivota. Chudák starý drak, pomyslela si. Tak starý a moudrý a nezbylo z něj víc nez chladnoucí hora masa v horské jeskyni.

Věděla, ze se jiz smráká a ze by nebylo přílis záhodno se zdrzovat v cizí krajině. Místní démoni by nemuseli být nadseni přítomností cizince, který mohl svou neohrabaností způsobit určité potíze. V těch časech si asijstí a evropstí démoni nebyli dvakrát sympatičtí. Skutečnost je spís taková, ze mezi nimi byly velice bězné rozmísky a konflikty, které stále jestě čekají na svého kronikáře.

Oči, které takto získala, zabalila Ylith pečlivě do hedvábného kapesníku a ten vlozila do malé skříňky na sperky z růzového dřeva, ve které schovávala cennějsí věci. Pak se odvrátila od mrtvého draka a opustila jeskyni.

Ylith stála vzpřímeně na vrcholku Dračí hory a čekala az se zapadající slunce dotkne ledových vrcholů nejvyssích hor. Pak rozpustila své bohaté černé vlasy, nasedla na své cestovní kostě a vydala se na západ. Zmensující se dračí krajina zůstávala stále více vzadu.

Kapitola 7

Ylith byla díky velice příznivému větru rychlejsí nez slunce a dostala se do Augsburgu za denního světla. Přistála poblíz hlavního vchodu do Azzieho rezidence a zabusila na dveře velkým klepadlem.

"Azzie! Uz jsem zpátky. Mám je!"

Odpovědí jí bylo hluboké mlčení. Ačkoliv bylo letní odpoledne, ve vzduchu jiz byl cítit chlad. Její čarodějnický cit jí říkal, ze něco není v pořádku. Dotkla se pro jistotu svého ochranného amuletu z jantaru, který měla pověsený na sňůrce kolem krku. Zaklepala znovu.

Konečně se dveře otevřely. Stál v nich Frike a jeho hubená tvář byla zkřivená zármutkem.

"Friku! Co se děje?!"

"Bohuzel, paní, vsechno se nějak zvrtlo."

"Kde je Azzie?"

"To je to nejhorsí, milostivá. Není tady."

"Není tady? Ale kde by mohl být?"

"Nevím," odpověděl Frike, "ale já za to nemohu."

"Řekni mi, co se stalo?"

"Před pár hodinami," začal Frike, "mistr připravil roztok, aby umyl vlasy princezny Scarlet, protoze byly spinavé a spletené. Po umytí začal vlasy susit. Měl bych snad podotknout, ze bylo něco po poledni, protoze slunce bylo pěkně vysoko na obloze, kdyz mne poslal ven pro dřevo db krbu, aby."

"K věci, Friku," přerusila ho netrpělivě Ylith. "Co se stalo?"

"Kdyz jsem se vrátil se dřevem dovnitř. Mistr Azzie si broukal veselý popěvek a stříhal princezně nehty. Víte přeci, ze si vzdycky potrpěl na detaily. Najednou, z ničeho nic, přestal pobrukovat a začal se rozhlízet kolem sebe. Také jsem se díval, co se děje, ačkoliv jsem neslysel zádný zvuk. Mistr Azzie prohlédl celou místnost dokola, a kdyz pohlédl znovu na mě, přísahal bych, ze se úplně změnil. Vlasy měl splihlé a byl úplně bledý. ,Slysel jste něco, pane?' zeptal jsem se ho. A on odpověděl: ,Nějaký ostrý zvuk, který mne volá a který mi nepřinásí nic dobrého. Podej mi rychle mou Mistrovskou knihu kouzel.' A přitom padl na kolena. Uháněl jsem, abych splnil jeho prosbu. Neměl vůbec sílu otevřít tu knihu. To je ta velká kniha v pozlacených deskách, co lezí u vasich nohou. Řekl mi: ,Friku, pomoz mi obracet stránky. Něco mne zbavuje mé démonské síly.' Pomáhal jsem mu a on mne vybízel: ,Rychleji, Friku, rychleji, nez mne úplně zbaví sil a rozumu.' Otáčel jsem, jak jen jsem mohl rychle. Mistrova ruka se svezla úplně mimo knihu a jeho zrak, který ztratil obvyklou jiskru, zíral jakoby skrz stránky. Najednou mne zastavil: "Počkej. Podívám se na to. A to bylo vsechno."

"Vsechno?" zeptala se Ylith. "Co tím myslís ,vsechno'?"

"To bylo vsechno, co řekl, paní."

"To jsem pochopila. Ale co se stalo pak?"

"Zmizel, slečno Ylith."

"Zmizel?" ptala se Ylith.

"Rovnou před mýma očima zmizel úplně z dohledu. Byl jsem úplně bez sebe. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Nenechal mi tu zádné instrukce. Nakrátko jsem podlehl panice, ale pak jsem se rozhodl, ze počkám do vaseho návratu."

"Popis mi, jakým způsobem zmizel," vyzvala ho Ylith.

"Způsobem?" podivoval se Frike.

"Ano. Myslím tím, jestli to bylo zmizení, při kterém se objevil nějaký dým a zmizel v něm? Nebo to bylo zmizení za jasného světla provázené trochu zvukem hromu? Nebo se nejprve zmensil před tím, nez zmizel úplně?"

"Já nevím, paní. Zavřel jsem oči."

"Coze? Ty jsi zavřel oči? To jsi tedy hlupák, Friku."

"Ale, paní, já jsem mrkal."

"No, a co jsi tedy při tom mrkání zahlédl?"

"Mistr velice zhubnul a začal sklouzávat ke straně."

"Ke které straně?"

"K pravé, paní."

"Klouzal dolů plynule nebo se trochu mrskal nahoru a dolů?"

"Trochu se mrskal."

"A teď něco velmi důlezitého, Friku. Změnil, před tím, nez zmizel, pan Azzie nějak barvu?"

"Jak to víte, paní Ylith? Kompletně změnil barvu před tím, nez zmizel."

"Jaká to byla barva?"

"Modrá, milostpaní."

"Přesně, jak jsem si myslela," řekla Ylith. "Teď se podíváme na tu knihu."

Frike zvedl tězkou knihu na stolek, kde v ní mohla Ylith snadněji číst. Kniha byla stále otevřená na stránce, kterou chtěl Azzie, nez zmizel. Ylith se sklonila a rychle pročetla runy.

"Co je to?" zajímal se Frike.

"To je Obecné odpoutání, Friku," odpověděla mu Ylith. "To je kouzlo, které pouzívají démoni, kdyz je chce někdo začarovat. Říká se mu Velký protitah."

"Bylo uz asi pozdě?"

"Zřejmě."

"Tak pán je začarován!" vyhrkl Frike. "Ale vzdyť Mistr sám je velký čaroděj."

"Samozřejmě, ze je," přikývla Ylith. "A velmi dobrý. Ale kazdý, kdo čaruje, se můze sám stát obětí čar a kouzel. To je jeden ze zákonů Neviditelného království."

"To uz jsem někde slysel," řekl Frike. "Kdo ale mohl takhle pána odčarovat?"

"Je mnoho mozností," odpověděla Ylith. "Třeba nějaký smrtelník - snad alchymista - nebo čarodějnice a nebo i nějaký jiný démon. Ale musí to být někdo, kdo má tu moc přičarovat Azzieho i bez jeho souhlasu."

"Kdy se s ním zase setkáme?" ptal se dál Frike.

"Nemám vůbec ponětí," přiznala Ylith. "To zálezí na tom, kdo ho přičaroval, jaké pouzil kouzlo a na tom, jaké závazky vůči té osobě Azzie má."

"Bude brzo zpátky?"

Ylith pokrčila rameny: "Je obtízné se takhle po činu dobrat pravdy. Můze být zpět za chvíli, ale můze být pryč dny, týdny, měsíce, roky nebo i navzdy."

"Vzdal bych se nevím čeho, kdyby mu to pomohlo se dostat zpět!" hořekoval Frike. Na chvíli se plně poddal nelíčenému zalu. Potom, jako by mu vytanulo na mysli něco jestě horsího, sepjal ruce a zvolal: "Sakra!"

"Co je?" ptala se Ylith.

"Ta těla!"

"Co je s nimi?"

"Hrozí jim bezprostředně rozklad, milostivá. Zrovna dnes ráno jsme pouzili poslední kus ledu a zbývá nám velice málo bozské krve. Připomněl jsem to Mistrovi hned, jak se vzbudil, a on mi řekl: ,Zádné strachy, Friku. Zavolám Zásobovací a uvidís, ze nějaký dostaneme, jen si trochu schrupnu.'"

"Zchrupnu? Vzdyť jsi říkal, ze zrovna vstal?"

"On si rád dá slofíka hned po probuzení, paní."

"Teď, kdyz jsi mi to připomněl, tak si to také vybavuji," přikývla Ylith.

Vesla do té části laboratoře, kde bok po boku lezela ve svých otevřených boxech připomínajících rakve obě těla a čekala na své ozivení. Led z vrcholků Alp byl ten tam. Na dně zbývalo jen trochu bozské krve.

"Tvůj mistr byl velmi nedbalý," poznamenala.

"On nemohl předpokládat, ze ho někdo odčaruje, paní," obhajoval Azzieho Frike.

"To asi ne. Takze, dejme se do práce. Nejdřív musíme, Friku, zmrazit ta těla."

"Coze, madam?"

"Musíme najít nějaký způsob, jak snízit jejich teplotu."

"Umíte přivolat led z ledovce, paní?"

"To neumím," řekla Ylith. "Čarodějnice neumí taková kouzla, která by zahrnovala takové věci. Obstarávání věcí je práce pro démony. Ale nás démon nás opustil. To je zapeklitá situace." Přesla k pohovce a sedla si. "Přestaň hořekovat, Friku. A nech mne přemýslet."

Vrátila se k boxům, naklonila se nad ně a sáhla na těla. Ta byla stále dost chladná, ale Ylith měla pocit, ze byla teplejsí, nez by měla být. Za hodinku či dvě bude z drahocenných Azzieho těl jenom zkazené maso dobré tak pro masařky. A potom jiz bude jedno, jestli se Azzie vrátí nebo ne. Zápas bude tak jako tak ztracen. "Musím udělat něco s těmi těly, Friku," řekla Ylith. "Potřebuji si promluvit s pár lidmi. Radsi se nedívej, jak budu mizet. To je dámská zálezitost, nic pro chlapy."

"Budu ve svém kutlochu, kdybyste něco potřebovala," odpověděl Frike a zmizel. Ylith se dala do práce.

Kapitola 8

Ylith se přesvědčila, ze má své ochranné amulety na místě, vybrala si nově nabité kostě a opustila sídlo otevřeným oknem. Vzlétla přímo vzhůru do nebeské modře nejvyssích sfér atmosféry. Cestou si mumlala ochranná kouzla pro případ, ze by ji cestou potkala nějaká nehoda. Její první myslenka, jak udrzet těla v chladu, byla pozádat o pomoc Harpyje.

Harpyje a čarodějnice spolu vycházely docela dobře. Harpyje patřily mezi démony zenského rodu, které byly zařazeny do Mocností Temnot po zhroucení klasické mytologie. Harpyje nejenze konaly zlo, ale jiz jejich pouhá přítomnost byla velice znepokojující. Jejich dech byl odpuzující a jejich způsoby u stolu byly strasné. Ylith se rozhodla navstívit Harpyje, protoze ačkoliv byly odpudivé, byly také velice důvtipné a bystré. Mohla se obrátit na mnoho jiných démonických bytostí, ale pouze na Harpyje a jejich sestry Sirény bylo spolehnutí, ze pochopí dostatečně rychle, co pozaduje, ze budou ochotny spolupracovat a ze splní to, co slíbí.

Letěla rychle a brzy minula hranici, která odděluje království lidí od království nadpozemských bytostí. Dostala se do země mraků, kde bylo plno snězných hor a řek, kde stály v zátočinách hrdé paláce; to vsechno z mraků. Letěla nízko nad povrchem a pozorovala vsechny mozné přísery a přízraky,které se tam pohybovaly. V jednom údolí dokonce jedna z příser s frkáním a hekáním vztáhla po Ylith svůj velký dráp. Ylith se mu lehce vyhnula a pokračovala do oblasti, kde byly mraky zbarveny modře a vsechno pod nimi bylo modré a zlaté a vypadalo jako z nějakého krásného snu. Najednou spatřila na břehu pomalé říčky postavy krásných zen a blízko nich vodopády, kde se dalsí zeny koupaly a dováděly.

Ylith zamířila dolů a dostala se do kraje, kde spolu svorně zily Harpyje a Sirény. Zpomalila a přistála na levém břehu říčky. Byl to Styx, bájná řeka, která plynula z temných končin nejdávnějsí minulosti do nejvzdálenějsí budoucnosti. Podél ní rostlo mnoho stromů a keřů netusené rozmanitosti, z nichz mnohé jestě na svůj vznik na Zemi teprve čekají. Mezi stromy si hovělo několik osob, osm z nich byly Sirény a zbytek byly Harpyje. Sirény byly známy tím, ze vábí lidi, zejména námořníky, do záhuby pomocí svých sladkých písní. Harpyje byly na vyssím vývojovém stupínku nez Sirény. Krásné se zlatými vlasy, pevným a nádherně tvarovaným poprsím, ale se způsobem stolování, za který by se mohla stydět i hyena. Měly za úkol trápit hřísníky tím, ze jim kradly jídlo z úst a rozstřikovaly je vsude okolo i s zhnoucími výkaly.

Ačkoliv byla Ylith kurázná, měla ze setkání s těmito starobylými zenskými démony značné obavy, protoze jim byly vlastní různé zvrácené choutky a divné nápady, coz činilo jejich náladu nepředvídatelnou.

Dodala si vsak odvahu a řekla: "Sestry, přinásím vám pozdravy ze světa lidí."

Jedna ze Sirén se otočila. Byla to velká blondýnka s drobnými ústy. Bylo tězko uvěřit, ze to je Poldarga, jedna z nejhroznějsích podzemních bohyň.

"Co je nám do světa lidí?" odsekla Poldarga. "My se tady bavíme na břehu této říčky zpěvem starých písní. Čas od času nám padne do rukou nějaký muz, který prchne z Charónovy bárky. Kdyz ho od říčních bozstev dostaneme, pohrajeme si s ním, dokud se nezblázní. Pak si ho pěkně rozdělíme, sníme ho a kazdá z nás si opláče ten svůj díl."

"Myslela jsem si," prohlásila Ylith, "ze by vám mohlo přijít k chuti trochu rozptýlení. I kdyz je tenhle břeh řeky báječný, stejně si myslím, ze se vám občas zasteskne po světě lidí, kde je mozno vykonat báječné skutky."

"Proč by nás měly zajímat lidské činy?" zeptala se Poldarga. "Ale pokračuj, sestro. Řekni nám, co chces."

A Ylith jim vyprávěla vse o zápasu tisíciletí, jak chce Azzie sestavit dvě lidské bytosti, ozivit a postavit je do souboje se Silami Dobra v upravené pohádce, která bude mít velký význam. Sirény a Harpyje nadseně tleskaly tomuto nápadu. Myslenka, ze by osudy lidstva ovlivňovalo přístích tisíc let zlo, je naplňovala obrovskou rozkosí.

"Jsem ráda, ze se vám ten nápad líbí," pokračovala Ylith. "Ale je tu malý zádrhel. Azzie zmizel. Asi byl někým odčarován."

"Podívej, sestro," řekla Poldarga, "asi vís, ze my s tím nic nesvedeme. Máme přísně zakázáno míchat se do zálezitostí lidí nebo démonů, az na určité výjimky, které zde vsak nejsou splněny."

"Nezádám vás o to, abyste nasly Azzieho," namítla Ylith. "To zvládnu sama. Ovsem nějakou chvíli to potrvá. Zatím jsou vsak oba hlavní hrdinové, kteří mají představovat Čarovného prince a princeznu Scarlet, ulozeni ve svých rakvích a čekají na ozivení. A protoze led uz dosel, bozská krev dochází a Azzie je kdoví kde, aby sehnal dalsí, hrozí nebezpečí, ze se obě těla v teplém pozemském počasí rozlozí a tím znemozní celý ten nádherný plán."

"To je nepochybně velice smutné," souhlasila Poldarga. "Ale proč to říkás nám? My tu zádný led nemáme."

"Samozřejmě, ze ne," souhlasila Ylith. "Vy jste bytosti pohybující se ve vzduchu a uzpůsobené k dopravě bezvládných tvorů ze Země do místa jejich věčného zatracení."

"To je pravda. Ale co to má společného s princem a princeznou."

"Myslela jsem," řekla Ylith, "ze byste mohly na ten čas poskytnout své sluzby k uchování těch těl a vynést je do vyssích vrstev atmosféry, kde je dostatečně chladno k jejich uchování."

Harpyje se mezi sebou radily. Pak Poldarga prohlásila: "Dobře, sestro. Postaráme se ti o ta těla. Kde jsi říkala, ze jsou?"

"V sídle démona, v Augsburgu. Cestu najdete."

"Zádné strachy," přerusila ji Poldarga. "Harpyje jsou schopny najít jakékoliv místo na Zemi. Sestry, pojďme." Poldarga roztáhla svá černá křídla a vzlétla do vrchní atmosféry. Dvě dalsí Harpyje ji následovaly.

Ylith se za nimi dívala. O Harpyjích bylo známo, ze se brzo začnou nudit. Neměla záruku, ze neopustí stanovistě a nevrátí se ke své řece a ke svým věčným hrám. Harpyje ovsem byly známy tím, ze mají úctu k sobě rovným. Ylith jenom doufala, ze ji za sobě rovnou povazují.

Ylith se teď pořádně zvedla nálada. Ale hlavní problém zůstával. Neměla ani potuchy, kde by mohl Azzie být.

Kapitola 9

Kdyz Harpyje odlétly, aby se postaraly o těla, nikoho nenapadlo o tom dát vědět Frikovi. Ten zaregistroval nějaké změny, kdyz pár Harpyjí vlétl oknem do domu. Frike seděl na nízké stoličce v Azzieho laboratoři, poslouchal kapání tajícího ledu a očekával návrat Ylith. Najednou ucítil zvlástní silné chvění a nepříjemný zápach.

Aby byl let co nejúčinnějsí, Harpyje zatahují nohy, takze jejich velká křídla nesou jenom trup s reprezentativním poprsím a hlavu. Krákorají silnými veselými hlasy, kterými vse přehlusí.

Frike zaječel a zalezl pod stůl. Harpyje zaplnily místnost svým bzučením a svitořením. Kdyz objevily rakve, hnaly se k nim.

"Nesahejte na ně, vy bídnice!" zvolal Frike a hnal se k nim s pohrabáčem v ruce.

Harpyje se otočily a zaútočily na nebohého Frika. Vyhnaly ho z místnosti pomocí spičatých kovových konců svých křídel a pomocí svých dlouhých zelených nehtů. Frike spěchal pro luk a sípy. Nez je ale nasel, Harpyje popadly těla a s hlasitým hekáním vzlétly do vzduchu. Frike konečně nasel zbraně a hnal se zpět. Ale Harpyje byly pryč, vysoko v nebi, kde zmizely za hranicí mezi reálným a ireálným světem. Frike zahrozil pěstí a posadil se. Doufal, ze Azzie po něm nebude pozadovat vysvětlení tohoto divadla. Neměl vůbec potuchu, co se vlastně stalo.

Ale pro vsechno na světě, kde Mistr vlastně je?

Kapitola 10

Azzie pracoval ve své laboratoři, kdyz najednou ucítil známé psychické skubnutí, které ohlasuje, ze jste obětí čarování. Je to takový tlak, který začíná někde uvnitř vaseho zaludku. Není to nepříjemný pocit, ale je to nevítaný signál toho, co bude následovat. Někdy ani to nemusí být nepříjemné, kdyz vás chce někdo přičarovat a vy nemáte zrovna do čeho píchnout. Ale lidé mají sklon vás přivolávat zrovna v okamziku, kdyz máte rozděláno něco důlezitého.

"Sakra!" vykřikl. Jeho plán byl teď velmi napnutý, nemohl předpovídat, jak dlouho vydrzí zámek stát bez dozoru se svými zastaralými kouzly. Oba mladí, princ a princezna, museli být oziveni co nejdříve, dříve nez jejich těla dojdou nějaké úhony.

A on tu teď letěl vzduchem bez moznosti jakékoliv obrany proti tomu, co se děje. Neměl ani moznost odříkat svůj Velký Protitah. Tahle vseobecná kouzla větsinou stejně při speciálních přílezitostech selzou.

Při těchto úvahách Azzie přistál. Kdyz se vzpamatoval, cítil silnou bolest hlavy. Pokousel se vstát, ale zřejmě byl na něčem kluzkém, protoze vzdycky, kdyz se nadzvedl, spadl zase zpět. Taky cítil zaludeční nevolnost.

Lezel uprostřed pentagramu. Neexistuje vyssí začarování nez toto. Samozřejmě, ze to nebylo poprvé, co byl přičarován. Kazdý démon, který chce vést aktivní zivot s lidstvem, musí počítat s tím, ze bude mnohokrát přivolán, protoze lidé zkousejí na démony různé fígle, zrovna tak, jako je zkousejí démoni na lidi. Nikdy se nestalo, ze by v tomto přivolávání démonů byla nějaká delsí časová mezera. Existuje mnoho lidových pohádek na toto téma, vyprávějících o triumfech i smutných koncích lidí, kteří zkouseli hrát tuto hru. Co uz se v těchto pohádkách nedozvíte, je popis těchto mnohokrát velice rafinovaných a slozitých dohod, jakými je těchto výsledků dosazeno, protoze i duse patří mezi ty druhy zbozí, které jdou dobře na odbyt. Starodávné uspořádání je to, ze démon splní několik přání a za to je mu slíbena duse. Mezi ty, kteří se tohoto obchodu zúčastňuji, patří často různí králové. Jsou známy mnohé případy, kdy měl král za sluzebníky démony. Ale to je velice jednostranný popis situace. Skutečnost je trochu jiná. I mnozí démoni měli za sluhy krále.

"Podívej, táto, říkala jsem ti, ze přijde!"

To byl přece hlas Brigity. A to velice triumfální hlas! Teď stála nad ním. To děvčátko se spinavou tváří, které zrovna vyuzilo slib, který z Azzieho vymámilo výměnou za osvobození.

"Zdá se, ze jsi to dokázala," odpověděl tězký muzský hlas. Byl to hlas jejího otce, Thomase Scrivenera. Zdálo se, ze se mu plně vrátily jeho smysly. Samozřejmě az na vzpomínku na peklo a na setkání s Azziem. Aspoň to. Čím víc se lidé dozvědí, tím jsou nebezpečnějsí.

"Á, to jsi ty," řekl Azzie a připamatoval si okamzik, kdy ho tohle děvčátko polapilo, kdyz měl dohlízet na jejího otce a vymámilo na něm ten nesťastný slib. "Co chces?"

"Abys splnil svůj slib," odpověděla Brigita.

Samozřejmě, ze měla pravdu. Azzie jí to dluzil. Byl by na to rád zapomněl, ale slib byl zanesen v registru slibů mezi lidmi a nadpřirozenými silami a nebylo mozno jej nesplnil.

"Dobře," přikývl Azzie. "Otevři jednu ze stran pětiúhelníku a pusť mě ven. Pohovoříme si o tom."

Brigita se naklonila dopředu, aby vymazala jednu stranu, ale Scrivener ji zachytil a strhl zpět.

"Nenech ho vylézt ven! Ztratís nad ním moc!" vykřikl.

Azzie potřásl rameny. Zase se bude muset namáhat navíc.

"Pane Scrivener, řekněte, prosím, své dcerce, aby byla rozumná a pustila mne ven. Můzeme vse probrat a já vám slibuji, ze udělám, co budu moci."

"Neposlouchej ho!" přikázal Scrivener své dceři. "Démoni jsou bohatí. Můzes ho pozádat o co chces! Úplně o vsechno!"

"Raději bych to vysvětlil," podotkl Azzie. "To je velice rozsířená pověra, ale mohu vás ujistit, ze není pravdivá. Démoni mohou splnit přání pouze v rámci svých individuálních schopností. Například, pouze nejvyssí démoni by vám mohli zaručit velké bohatství. Já jsem vsak chudý démon a pracuji na vládním projektu za vládní peníze."

"Chtěla bych novou hračku," řekla Brigita otci. Azzie se zaposlouchal a naklonil se kupředu. Nebylo to sice správně formulované přání, protoze nebylo adresováno přímo jemu, ale kdyby to řekla jestě jednou.

"Chces panenku?" zeptal se Azzie. "Mohu ti obstarat nejkrásnějsí panenku na světě. Jistě jsi uz slysela o Královně Severu, ne? Ta má speciální obchůdek s hračkami a tam má malé postavičky, které vykonávají různé práce. Také jsou tam mysky, které běhají dovnitř a ven, a já nevím, co vsechno jestě. Jestli chces, sezenu ti to."

"Počkej," vykřikl Scrivener a stále táhl Brigitu zpět. "Snazí se nás oklamat, dítě. Ten démon má na kazdém prstě nějaké kouzlo. Můze tě učinit bohatou. Můze té udělat princeznou."

"Nic takového," řekl rezolutně Azzie. .

"Řekni si o něco velkolepého!" pobízel Scrivener. "Nebo ne. Lepsí bude, kdyz to přání přenechás mně a já si budu přát tolik, ze budeme oba bohatí. Pak ti koupím vsechny panenky, na jaké si jen vzpomenes."

"Budu muset stále mýt nádobí po jídle?" zajímala se Brigita.

"Ne, na to najmeme sluhu," sliboval Scrivener.

"A budu muset dojit krávy, krmit slepice a dělat dalsí domácí práce?"

"Samozřejmě ne!" tvrdil Scrivener.

"Nevěř mu, Brigito!" varoval ji Azzie. "Řeknu ti, jak to bude lepsí. Prostě mne pozádás o něco pěkného a já tě překvapím. Tak, co ty na to?"

"Neposlouchej ho," přikazoval Scrivener. "Musís chtít přinejmensím alespoň pořádný dům s pozemky."

"Neposlouchej ho," radil Azzie. "Vzdycky na tebe poustí hrůzu, ze mám pravdu? Ale já si ho pamatuji, kdyz byl vděčen za mou pomoc."

"O čem to mluvís?" ptal se Scrivener. "Já jsem tě nikdy neviděl."

"To si jenom myslís," řekl mu Azzie. "Brigito, jakou barvu má mít ten domeček pro panenky?"

"Kde jsme se viděli?" zajímal se Scrivener.

"Co já opravdu chci," začala Brigita, "je."

"Počkej!" zařval Scrivener. "Jestli ho pozádás o nějakou blbost, tak ti nasekám na zadek, mladá dámo."

"Přála bych si, abys na mě přestal řvát," volala Brigita.

"O to se postarám," souhlasil Azzie a udělal rukou gesto.

Thomas Scrivener otevřel ústa, ale nic neřekl. Snazil se, jazyk se pohyboval, tváře se nadýmaly, ale nevydal ani hlásek.

"Cos to provedl?" vykulila se Brigita.

"Splnil jsem tvé přání," odpověděl Azzie. "Uz na tebe nebude nikdy křičet. Na tebe a ani na nikoho jiného."

"To ale nebylo fér!" oponovala Brigita. "Já jsem to řekla tátovi, ne tobě! Stále mi dluzís přání!"

"No tak, Brigito," vzdychl Azzie. "Tak si tedy něco přej. Ale rychle. Já uz musím zpátky."

Thomas Scrivener se snazil promluvit. Tvář měl brunátnou, oči vystouplé, ze vypadaly jako natvrdo uvařená vejce. Vypadal hrozně. Brigita se začala smát a pak přestala, jako kdyz utne. Něco se objevilo ve vzduchu.

Zhmotnilo se to.

A jiz tu byla Ylith, která se zjevila jakoby odnikud, rozcuchaná, s dýmem za kostětem.

"Azzie!" volala. "Jestě, ze jsi mi o tom vyprávěl a ze jsem si na to teď vzpomněla. Más nějaké potíze?"

"To snad vidís. Snazím se přimět to dítě, aby vyslovilo své přání, já je mohl splnit a zmizet konečně odsud. Ale ona se dohaduje s otcem, co si má vlastně přát."

Thomas Scrivener začal dělat nějaké prosebné posunky směrem k Ylith.

"Co jsi s ním provedl?" zeptala se Azzieho.

"Nu," vysvětloval Azzie, "Brigita si přála, aby byl zticha, tak jsem ho kvůli ní umlčel."

"Ale, Azzie, přestaň uz konečně dělat hlouposti. Děvenko, čím bys chtěla být, az vyrostes?"

Brigita přemýslela.

"Kdyz jsem byla malá, chtěla jsem být princeznou."

"To nevím, jestli by mohl Azzie splnit," pochybovala Ylith.

"Ale já uz to teď nechci," řekla Brigita. "Teď chci být čarodějnice."

"A proč to chces?"

"Protoze ty jsi čarodějnice," odpověděla Brigita. "Chci být jako ty, létat na kostěti a strasit lidi."

Ylith se zasmála: "Azzie, co ty na to?"

"Jedna čarodějnice navíc, to uz je skoro jedno," odpověděl Azzie. "Je to tak, dítě? Chces být čarodějnicí?"

"Ano!" přikývla důrazně Brigita.

Azzie se otočil na Ylith: "A co myslís ty?"

"Sem tam beru někoho do učení. Brigita je teď malá holčička, ale za pár let."

"Ano, ano, prosím!" skemrala Brigita.

"Tak dobře," souhlasila Ylith.

"Takze dojednáno," řekl Azzie. "Más, co jsi chtěla. Teď mě nech jít."

"Nejdřív vrať mému otci hlas."

Azzie učinil, co po něm bylo pozadováno. Thomas Scrivener se rozpřáhl k pořádnému pohlavku na hlavu nehodné dcery. Nějaká neznámá síla vsak zadrzela jeho ruku.

"Cos to udělala?" zeptala se Brigita Ylith.

"To je jednoduché kouzlo," odpověděla Ylith a otočila se k Scrivenerovi. "Buď hodný na svou malou dcerku. Za pár let by z tebe mohla udělat nádivku do koláče. A taky počítej se mnou."

ČÁST IV

Kapitola 1

Poté, co Brigita propustila Azzieho ze svého područí, svázala Ylith dvě kosťata dohromady pevným provazem a s Azziem za zády se vydala do Augsburgu. Ylith se velice zamlouvala cesta s muzným mladým démonem za zády. Pociťovala velké vzrusení, kdyz se Azzieho ruce, které se drzely jejích ramen, čas od času letmo dotkly jejích prsou. Jaká to jen byla krása letět takhle ve dvou vysoko nad mraky! Na chvíli byly zapomenuty vsechny hříchy a hřísky, stranou zůstaly i myslenky na zápas mezi dobrem a zlem, existovalo pouze potěsení z letu mezi mraky, které se měnily před očima. Azziemu se cestování také velmi líbilo, přesto Ylith stále pobízel ke spěchu. Bylo nutno převzít mladý pár z péče Harpyjí co nejdříve.

Kdyz byli zpátky v rezidenci, Ylith si umyla vlasy, sepnula si je do bezpečného účesu a byla připravena se vydat znovu na cestu.

Ylith si vybrala nově nabité kostě, a protoze letěla sama, naskočila na ně a vyrazila jako sipka. Země se rychle vzdalovala a za chvíli jiz byla v jiskřivém království mraků. Tam pátrala dlouhé chvíle, ale po Harpyjích nebylo ani památky. Dostala se az na samý vzdálený okraj mračného království, ale stále nic. Po chvíli potkala pomalu letícího pelikána, který sejí zeptal: "Hledáte Harpyje s dvěma mrtvolami mladých lidí? Řekly mi, ze uz je to přestalo bavit, ze zaparkovaly těla na bezpečném místě a vrátily se zpátky, aby se připojily ke svým sestrám."

"Říkaly jestě něco?" ptala se Ylith a smykem brzdila, aby se přizpůsobila pelikánově pomalé rychlosti.

"Jenom něco o tom, ze jdou hrát domino," řekl pelikán.

"Neříkaly, kde má být to bezpečné místo?"

"Ani slovo!" odpověděl pelikán. "Jestě jsem jim to připomínal, aby mi to řekly, ale uz spěchaly a já neměl zádnou moznost je dohnat. Víte sama, jak jsou rychlé s těmi novými mosaznými křídly."

"Z kterého směru přiletěly?"

"Ze severu," řekl ochotný pelikán a křídlem mával tím směrem.

"Máte na mysli skutečný nebo magnetický sever?"

"Skutečný sever," pelikán na to.

"V tom případě snad vím, kde by mohly být," zaradovala se Ylith.

Otočila se tím směrem a zvýsila rychlost, co jen to slo, i kdyz věděla, ze díky silnému větru bude mít rudé oči a nebude vypadat tak atraktivně. Přelétla mzikem Franckou řísi a dostala se nad pobřezí plné hlubokých fjordů, kde jestě Seveřané uctívali stará bozstva a válčili mezi sebou pomocí kladiv, seker a jiných předmětů pro bězné domácí práce. I tuto zemi za chvíli přelétla a jiz byla v Laponsku. Laponci samozřejmě její přítomnost zaregistrovali, protoze zvířený sníh plasil jejich soby, ale dělali, ze ji nevidí, protoze se řídili zásadou: čemu nerozumím, to ignoruji. Konečně se dostala na severní pól, ten skutečný, který lezí na průsečíku imaginárních čar a nikdy nemůze být dosazen lidskou bytostí. Pod sebou zahlédla vesničku Dědy Mráze.

Ta byla postavena na pevné ledové kře přesně na severním pólu. Budovy byly vystavěny velice důkladně a z poloviny byly oblozeny dřevem. Na jednom kraji vesnice zahlédla Ylith dílnu, kde skřítkové Dědy Mráze vyráběli vsechny mozné dárky pro obyčejné smrtelníky. Tyto dílny jsou dobře známy. Co není tak známo je fakt, ze vzadu je zvlástní místnost, kam je dodávána esence dobra i zla z tajných míst Země. Do kazdého dárku je vlozen kousek stěstí i smůly. Nikdo nebyl doposud schopen zjistit, kdo dostává jaký podíl. Ylith se zdálo, kdyz prolétala dílnou a viděla malé muzíky s kladivy a sroubováky, ze celý ten proces je více méně nahodilý. Uprostřed pracovního stolu lezela plnička a do ní padaly kousky stěstí nebo smůly jako kytičky. Trpaslíci brali kousky z plničky a balili je do dárků, aniz se vůbec dívali, o jaký kousek se jedná.

Ylith se zeptala trpaslíků, zda se tam poslední dobou neobjevily Harpyje s párem zmrzlých lidí. Trpaslíci zavrtěli značně nastvaně hlavami. Výroba a balení vánočních dárků je práce hodně náročná na přesnost, a kdyz na vás někdo mluví, ztrácíte rytmus. Jeden z trpaslíků kývl hlavou směrem do zadní části dílny. Ylith vykročila tím směrem a viděla na konci velké podlouhlé místnosti dveře s nápisem: KANCELÁŘ DĚDY MRÁZE. Přistoupila k nim, zaklepala a vstoupila.

Děda Mráz byl velký tlustý muz s ruměnou tváří, která byla jako stvořená k úsměvu. Ale na vzhled nelze vzdy sázet. Děda Mráz byl zamračený a jeho tvář byla zlostně protazená, kdyz rozčileně křičel do kouzelné mořské musle.

"Haló, je to Zásobovací oddělení? Potřebuji s někým mluvit."

Odpověď přisla z vycpané hlavy paviána, visící na zdi.

"Tady je Zásobovací. S kým mluvím?"

"Tady je Mráz. Děda Mráz."

"Rozumím, pane Mráz. Jste oprávněn k hovoru se Zásobovacím oddělením?"

"Mám pocit, ze jste o mně jestě nikdy neslysel," křičel Děda Mráz. "Já jsem ten, co nosí kazdé vánoce dárky. Vánoce jsou svátky v prosinci."

"Ah tak! Tenhle Děda Mráz! Kdy začnete nosit dárky i démonům?"

"Mám plno práce s dárky pro lidi," řekl Děda Mráz. "Mám tady takový problém."

"Počkejte moment," řekl hlas. "Spojím vás s úředníkem na problémy."

Děda Mráz vzdychl. Zase musel čekat. Pak si najednou vsiml Ylith, která zrovna vstoupila do místnosti.

Rychle zamrkal třikrát za sebou přes své brýle a pak vyhrkl: "Jezkovy oči. Vy nejste trpaslík, nebo jste?"

"Ne," řekla Ylith, "a ani nejsem sob. Ale trochu vám napovím. Přiletěla jsem na kostěti."

"Potom musíte být čarodějnice!"

"Uhodl jste."

"Chcete mne snad očarovat?" zeptal se Děda Mráz, který začal úplně slintat, kdyz si uvědomil Ylithin půvab jestě umocněný větrem nadýchanými saty. "Ani by mně nevadilo, kdybyste mě chtěla očarovat. Nikoho ani nenapadne očarovat Dědu Mráze. Jestli já taky nepotřebuji trochu potěsení čas od času, co? Kdopak dá dárek Dědovi Mrázovi? Napadne to vůbec někoho? To je pořád to samé. Jenom dej, dej a dej. Ze vsech stran stále to samé. A co z toho mám já?"

"Uspokojení. Hřejete se na výsluní jejich lásky."

"Milují dárky, ne mě."

"Dárce je součástí dárku," prohlásila Ylith.

Děda Mráz se odmlčel a zamyslel se.

"Myslíte to vázně, děvenko?"

"Jak by to mohlo být jinak?"

"No, zní to docela pěkně. Mohu se vás optat, co tu pohledáváte? Tady jakzivo nebyl nikdo jiný nez trpaslíci a sobi. A já, samosebou."

"Přisla jsem," řekla Ylith, "abych vyzvedla balíky, které mi tu někdo nechal."

"Balíky? Co by to mělo být za balíky?"

"Jeden muz a jedna zena. Lidé. Oba zmrzlí na kost. Přinesly je Harpyje."

"Ty zatracené Harpyje!" vzkřikl Děda Mráz. "Usvinily mi tady led siroko daleko."

"Tak co je s těmi zmrzlými lidmi?"

"Jsou tam vzadu, v kůlně."

"Já bych si je hned vzala," pozádala Ylith. "A jestě něco. Tam, na Zemi, zije holčička jménem Brigita Scrivenerová."

"Malá holka se spinavou tváří a drzými způsoby?" ptal se Děda Mráz, který si vzdycky pamatuje děti.

"To je ona. Bylo by mozné, aby dostala tenhle rok domeček pro panenky? Takový typ, co dáváte bězně princeznám? A naplnit ho figurkami, tapetami, rádiem a dalsími kouzelnými věcmi?"

"To dítě muselo být opravdu hodné, co?"

"To s tím nemá co dělat," odpověděla Ylith. "Dostala slib od jednoho démona. Musel to slíbit jako součást výkupného."

"Proč ten démon nepřisel sám, aby mne o to pozádal, jak se slusí a patří?"

"Má plno jiné práce. Vsak víte, jací démoni jsou."

Děda Mráz přikývl: "Dobře, dostane ten dárek. Chcete, abych dohlédl na to, aby tam určitě dostala taky stěstíčko?"

Ylith se nad tím pečlivě zamyslela.

"Ani ne. Dejte tam, co přijde na řadu. Ten domeček pro panenky stačí. Musí se postarat o své stěstí zrovna tak jako kazdý druhý."

"Moudře řečeno," přikývl Děda Mráz. "Ale nez odejdete, dovolte mi, abych vám dal dárek."

"O čem to mluvíte?"

"O tomhle!" vykřikl Děda Mráz a strhl si spodky.

"Děkují pěkně," pronesla Ylith a lehce odrazila Dědův výpad, "ale já opravdu nepotřebuji vás dárek. Schovejte ho pro nějakou jinou sťastnou dámu."

"Ale sem zádná nepřijde," hořekoval Děda Mráz. "Tady jsou jenom skřítci a sobi."

"Pak je to skutečně tězké!" Ylith se odebrala do kůlny. Vynesla ven těla Čarovného prince a princezny Scarlet. Byli zmrzlí na kost a tězcí jak hřích. Ylith musela přivolat vsechnu svou čarodějnickou sílu, aby je unesla.

"Posli mi nějaké kamarádky," volal na ni Děda Mráz. "Řekni jim, ze jim dám dárek."

"Řeknu jim to," slíbila Ylith. "Čarodějnice milují dárky."

Vznesla se vzhůru a odnásela prince a Scarlet k Azzieho obydlí, jak jen mohla nejrychleji.

Kapitola 2

Azzie nervózně přecházel za domem, kdyz tu Frike zvolal: "Mám pocit, ze je támhle," a ukazoval na nebe na severu.

Azzie spatřil pomalu letící Ylith se čtyřmi kosťaty, na kterých seděla s dvěma připoutanými těly.

"Opatrně při přistávání, ať je neposkodís!" volal Azzie, kdyz viděl, jak se Ylith chystá přistát.

"Neraď čarodějnici, jak má řídit kostě," řekla Ylith a přistála elegantně poblíz dveří laboratoře.

"Konečně!" vydechl Azzie a spěchal si prohlédnout obě těla. "Dala sis pěkně na čas. Rychleji to neslo?"

"To ti teda děkuju!" odsekla Ylith. "Přístě si je jdi vysvobodit sám. A třeba jim dej své vlastní oči."

Azzie okamzitě změnil přístup.

"Promiň, Ylith. Jsem nervózní, protoze mám uz strach, ze se mi nikdy nepodaří dokončit a ozivit ty dva a zúčastnit se toho zápasu. Dostal jsem trochu nové bozské krve. Zatím Čarovného prince ulozíme a Scarlet uz dáme do jejího zámku a ozivíme ji."

"Jak si přejes," souhlasila Ylith.

"Tak, to by bylo," konstatoval Azzie, kdyz ulozili prince zpět do boxu. "Doufám, ze uz je vsechno na zámku hotovo a nachystáno. Konečně se tam můzeme vypravit."

Tak se tam tedy vypravili. Ylith si vzala na starost dopravu Scarlet, která byla stále ztuhlá jako kámen, a Azzie upravil své letové schopnosti tak, aby mohl přepravit Frika a vak, ve kterém měl potraviny a potřebná kouzla.

"Rozdělej oheň," pobídl Azzie Frika, kdyz dorazili do začarovaného zámku. Byli v jednom z vyssích pater, kde byla připravena komnata pro princeznu Scarlet. Nejdřív ze vseho ji samozřejmě museli ozivit.

"Sehnala jsi ty oči?" zeptal se Azzie.

"Tady jsou," řekla Ylith. "Ty jsem získala od Chodlose, malíře, který maloval Magdalenu."

"A pro Čarovného prince?"

"Pro prince mám oči Skandera, toho draka."

"To je paráda," řekl Azzie. "Proč je tu stále taková zima?"

Frike uz přikládal do krbu v loznici více nez hodinu a v místnosti bylo stále chladno. Zdálo se, ze kamenné zdi absorbují teplo. Při tomto tempu by nerozmrazili Scarlet nikdy. Viděli ji trochu zkresleně v modravém ledu. Lezela v něm zcela v klidu a pohodě. Stehy a jiné památky po Frikově práci nebyly skoro zřetelné. Nohy tanečnice byly spojeny s tělem zeny, která byla modelem Magdaleně, ale stehy uprostřed stehen vypadaly spíse jako stopy po podvazku. Frike měl skutečně některé velice překvapivé schopnosti.

Ale proč to rozmrzání trvá tak dlouho? Je snad ten led zaklet nějakým zvlástním kouzlem? Azzie zaťukal na led rukou a cítil, ze led trochu povolil.

Oheň stále neprohrál místnost dostatečně. Azzie jiz před delsí dobou vyvolal kouzla zahřívající místnosti, ale ani jejich výsledek se zatím nedostavil. Zopakoval svůj pozadavek. Tentokrát pouzil svou neomezenou kreditní kartu, aby zajistil stálý přísun tepla. Ve chvilce se ve vzduchu ozvala slabá exploze a v místnosti se objevilo zbrusu nové ohřívací kouzlo, velice úhledně zabalené v neprůhledné vaječné skořápce.

"Konečně!" ulevil si Azzie a rozbil skořápku. Kouzlo tise vyklouzlo ven a ohřálo místnost téměř ihned skoro o deset stupňů.

"Vzhůru do ozivovací procedury," vybídl Azzie, jakmile se objevily známky tání. "Rychle, Friku, bozskou krev."

Frike se zkroutil nad lezící princeznou a pocákal jí obličej.

"A teď ozivovací kouzlo," prohlásil Azzie a odříkal je.

Umně poskládaný výtvor, kterému říkali princezna Scarlet, lezel zatím bez pohnutí jako mrtvola. Náhle se vsak na tváři objevil slabý záchvěv. Její nádherně tvarované rty se pohnuly a pootevřely a její malý jazyk se pomalu vysunul, aby ochutnal bozskou krev. Drobný nos se roztáhl, tělo se křečovitě stáhlo a za chviličku se opět uvolnilo.

"Rychle," pobídl Azzie. "Dej tam oči."

Oči lehce vklouzly do důlků. Teď bylo zapotřebí dalsí kouzlo, které ozivovalo vidění. Toto kouzlo bylo velice zřídka uzíváno, ale v Zásobovacím oddělení ho přece vystrachali. Jak Azzie odříkával kouzlo, oči se zachvěly a konečně se pohnuly. Princezniny oči v barvě nejtemnějsího safíru zíraly na svět. Její tvář dostala výraz, byla ozivená. Rozhlédla se kolem a slabě zasténala.

"Kdo jste?" zeptala se Scarlet. Měla silný, protivný hlas, který navíc nesl známky skodolibosti. Azziemu se vůbec její hlas nelíbil. Nastěstí ji neměl milovat on. To byl úkol Čarovného prince.

Princezna, jako nově zrozená bytost, neměla paměť. Nyní bylo zapotřebí jí vsechno vysvětlit a uvést ji do situace.

"Kdo jste?" zajímala se Scarlet znovu.

"Tvůj strýček Azzie," prohlásil Azzie. "Přece si na mě pamatujes?"

"Ale jistě," řekla Scarlet, ačkoliv si samozřejmě nic nepamatovala. Smrt ji zbavila jakýchkoliv vzpomínek, ať jiz dobrých, nebo spatných, a po znovuozivení se vrátila na svět jako úplně nepopsaný list.

"Co se děje, stýčku Azzie? Kde je maminka?"

Tuto otázku přirozeně očekávali. Kazdá zivá bytost samozřejmě předpokládá, ze má nějakou matku, a ani jí nepřijde na mysl, ze by mohla být sesita z různých dílů.

"Maminka a tatínek," řekl Azzie, "jak jim říkás, ale jinak jejich královské výsosti, jsou zakleti."

"Řekl jste královské výsosti?"

"Ano, má drahá. Ty jsi samozřejmě princezna. Princezna Scarlet. Chces přece osvobodit své rodiče od toho zlého kouzla?"

"Co? Ale ano," řekla princezna Scarlet. "Tak já jsem princezna!"

"Rodiče mohou být zbaveni zakletí," vysvětloval Azzie, "az po tom, co ty sama budes zbavena svého prokletí."

"Já jsem také zakletá?"

"Přesně tak, má drahá."

"V tom případě. tak mě toho prokletí zbav!"

"Obávám se, ze to nemohu udělat," sdělil jí Azzie. "Nejsem ta pravá osoba."

"Co to je za prokletí?"

"Jsi začarovaná k věčnému spánku. Strávís více nez dvacet hodin denně spánkem nebo alespoň dřímotou. Vsak ti také říkají Dřímající princezna. Jenom jediný muz můze zlomit to prokletí. Tím muzem je Čarovný princ."

"Čarovný princ? Kdo je to?"

"S tím ses zatím nesetkala. Čarovný princ je jemný, hezký muz z bohaté rodiny, který se teprve nedávno dozvěděl o tvém údělu. Je na cestě sem, aby tě osvobodil a odvedl tě odsud vstříc sťastnému zivotu."

"To zní nadějně. Ale jsi si jist, ze se mi to jenom nezdá?" uvazovala Scarlet.

"Ne, tohle není sen, kdyz ovsem nepovazujes za sen vse, co tě dnem i nocí obklopuje. Ale kdyz opustíme metafyziku, toto je skutečnost a ty jsi byla začarována k věčnému spánku. Musís mi věřit. Teď nespís a já s tebou potřebuji mluvit a poradit ti pár věcí."

"Mozná, ze uz to kouzlo přestalo účinkovat," prohlásila Scarlet.

"Obávám se, ze nemás pravdu," odporoval Azzie a nepozorovaně vypustil z vaku spací kouzlo a zmáčkl malé tlačítko, které je aktivovalo.

Scarlet zívla.

"Más pravdu. Jsem ospalá. Ale vzdyť jsem jestě nic nejedla."

"Přichystáme něco, az se přístě probudís," uklidnil jí Azzie.

Princezna zavřela oči a za chvíli jiz slyseli její klidné oddychování. Potom Azzie, pod bedlivým dohledem Ylith, odnesl Scarlet do loznice a ulozil ji.

Jiz v průběhu prvních dní se ukázalo, ze s princeznou Scarlet nebude lehké pořízení. Nechtěla poslouchat Azzieho. A neuspěla ani Ylith, která se svým klidem a inteligencí obvykle věděla, jak otevřít dívčí srdce. Nepomohlo ani to, ze se vydávala za Scarletinu tetu. Scarlet byla beze vsí pochybnosti krásná. V neposlední řadě se o její krásu zaslouzily její dlouhé, krásně formované taneční nohy olivově hnědé barvy, které nesly alabastrově bílé tělo a na něm seděla blonďatá hlava. Její tmavsí nohy vypadaly, jako by byly navlečeny do hedvábných punčoch. Nic nenarusovalo její krásu.

Ale byly to právě nohy, které způsobovaly potíze. Zdálo se, jako by zily svůj vlastní zivot. Princezna byla úplně zachvácena taneční mánií. Azzie byl nucen vyzkouset několik kouzel, nez se mu podařilo ji alespoň částečně potlačit.

Ale i pod spícím kouzlem, Scarlet vstávala ve spánku a její dlouhé nohy ji vedly dolů do velké míčovny, kde tancovala divoká flamenga na hudbu, kterou slysela jen ona. Azzie musel chtě nechtě vzít na vědomí její procházky během spánku.

"Ylith," zeptal se Azzie, "dala bys na ni trochu pozor? Vypadá to, ze je trochu neposedná. Mohla by upadnout a ublízit si. Ale má jiskru, jsem si jist, ze udělá to, co od ní očekáváme."

"Také bych řekla, ze ano," odpověděla Ylith. "Mimochodem, pozádala jsem Dědu Mráze, aby poslal Brigitě nějaký pěkný domeček pro panenky."

"Aha. Děkuji."

"Říkám ti to jenom pro případ, ze bys zapomněl, ze jsi jí ho slíbil."

"Nezapomněl jsem na to," prohlásil Azzie, ačkoliv to nebyla pravda. "Ale stejně ti děkuji. Dej na princeznu pozor, ano?"

"Dělám to kvůli tobě, Azzie," odpověděla Ylith zjihlým hlasem.

"A já si toho skutečně vázím," prohlásil Azzie hlasem, ve kterém nebyla ani stopa vděčnosti. "Musím probrat prince a přestěhovat ho. Uvidíme se později."

Ylith vrtěla hlavou, kdyz její milovaný démon zmizel za přispění jasných záblesků a dunění hromu. Proč se jen vzdycky zamiluje do démona? A kdyz uz to musí být do démona, tak proč vzdycky do tohoto démona? To skutečně nevěděla. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné, jemně řečeno.

Kapitola 3

:Doufám, ze s tímhle nebudou takové problémy," prohlásil Azzie. "Más připravené ty dračí oči, Friku?"

"Ano, mistře," odpověděl Frike. Otevřel nepromokavý váček z jelení kůze, ve kterém byly dračí oči nalozené v roztoku sestávajícím z bozské krve, soli, vody a octa. Dříve nez vyjmul oči, neopomněl si sám smočit ruce v lázni, coz bylo podle tehdejsích měřítek hygieny, byť velice dřevních, dostatečnou ochranou v této situaci.

"Jsou krásné, co říkás?" pochvaloval si Azzie, kdyz vkládal oči do očních důlků a bozskou krví omýval pečlivě koutky.

Nepochybně to byly velmi krásné oči - zbarvené jako topas s hlubokým jasem.

"Mám trochu obavu, aby nám ty oči nepřidělaly starosti," prohlásil Frike. "Říká se, ze dračí oči jsou schopny prohlédnout fales a podvod."

"To my právě pro naseho hrdinu potřebujeme."

"No, ale neprohlédne pak i tenhle podvod?" ptal se s obavami Frike a rukou naznačoval, ze má na mysli Azzieho, zámek i sám sebe.

"Ale můj ubohý Friku," utěsoval ho Azzie. "Dračí oči nejsou schopny prohlédnout nepravost ve své vlastní situaci. Jsou schopny odhalit chyby ostatních, ale ne své vlastní. Nás arovný princ bude dostatečně moudrý na to, aby se vyhnul různým nástrahám, ale nebude dost moudrý na to, aby byl schopen v dostatečném předstihu rozpoznat svou vlastní úlohu a situaci."

"Hele!" vykřikl Frike. "Pohnul se!"

Azzie ihned nasadil předem připravený výraz laskavého strýce.

"Tady jsem, chlapče," řekl laskavě a hladil mladíkovi zlaté vlasy.

"Kde to jsem?" zeptal se Čarovný princ.

"Spíse by ses měl zeptat, kdo jsi," poradil Azzie. "A potom by ses měl zeptat, kdo jsem já. Otázka kde jsi má být az třetí v pořadí při ozivovací proceduře."

"Tak dobrá. kdo jsem?"

"Jsi urozený princ, jehoz původní jméno bylo jiz zapomenuto, ale jsi znám jako ,Čarovný princ'."

"Čarovný princ," uvazoval mladík. Posadil se. "Předpokládám, ze to znamená, ze jsem urozené krve, mám pravdu?"

"Ano, más pravdu, jsi Čarovný princ," přikývl Azzie. "A já jsem tvůj strýc Azzie."

Čarovný princ přijal tuto skutečnost za svou velice rychle.

"Ahoj, strýčku. Sice si tě nepamatuju, ale kdyz říkás, ze jsi můj strýc, tak je to fajn. Kdyz uz vím tohle, mohu se zeptat, kde to jsem?"

"Jistě," přikývl Azzie. "V Augsburgu."

"To je prima," řekl princ trochu nejistě. "Měl jsem vzdycky pocit, ze bych se rád podíval do Augsburgu."

"To se také zcela jistě podívás," potvrdil mu Azzie a usmíval se pro sebe spokojeně, jakého učenlivého tvora to vytvořil. "Prohlédnes si ho dostatečně pří svém výcviku i potom, az budes opoustět město při cestě za svým posláním."

"Mým posláním, strýčku?"

"Ano, chlapče. Byl jsi velice statečný válečník, nez se ti stala ta nehoda, co tě připravila o paměť."

"Co se mi stalo, strýčku?"

"Byl jsi zraněn při statečném boji proti mnoha nepřátelům. Plno jsi jich srazil - jsi opravdu mistr v ovládání meče, vsak uvidís - ale jeden z těch darebáků se na tebe vrhl zezadu a prastil tě sirokým mečem, kdyz jsi to nečekal a nemohl ses bránit."

"To ale nebylo moc férové!"

"Lidé jsou často podlí," řekl Azzie. "Ty jsi ale přílis nevinný, nez by sis to plně uvědomil. To ale nevadí. Tvé čisté srdce a odvázný duch ti umozní získat jen to nejlepsí, kamkoliv se dostanes."

"To je paráda," řekl princ. "Chci, aby si mě lidé vázili."

"To taky budou, můj drahý chlapče, kdyz vykonás ten velký skutek, pro který se más stát slavným."

"Co je to za skutek?"

"Překonat mnohé překázky a nebezpečí, které stojí mezi tebou a princeznou Scarlet, Dřímající kráskou."

"Jaká princezna? O čem to mluvís?"

"Mluvím o velkém činu, který tě učiní slavným po celém světě a zároveň ti poskytne největsí mozné lidské stěstí."

"Ó, to zní nádherně. Pokračuj, strýčku. Zmínil jsi se o spící princezně?"

"Dřímající, ne spící. Ale příznaky jsou skoro stejné. Můj chlapče, je psáno, ze pouze polibek tvých rtů ji můze probudit a osvobodit ze zlého zakletí. Po svém probuzení se do tebe síleně zamiluje. Také ty se do ní zamilujes a vsichni budou sťastni."

"Je hezká, ta princezna?"

"Na to můzes vzít jed," prohlásil Azzie. "Probudís ji polibkem. Princezna otevře oči a podívá se na tebe. Její ruce nězně obejmou tvá ramena, její tvář se přiblízí ke tvé a ty ucítís stěstí, jaké potká málokterého smrtelníka."

"To bude zábavné, co?" ptal se princ. "To jsi měl na mysli, strýčku?"

"Zábava je neskonale slabé slovo pro potěsení a stěstí, které pocítís."

"Zní to nadějně," řekl princ. Vstal a pokusil se udělat několik kroků po pokoji. "Tak jdem na to, ne? Políbím ji a můze začít zábava."

"To nejde tak rychle," brzdil ho Azzie.

"Proč ne?"

"Protoze to není jen tak, dostat se k princezně. Po cestě budes muset zdolat mnoho překázek."

"Jaké překázky? Nějaké nebezpečné?"

"Ano, obávám se, ze ano," přitakal Azzie. "Ale neboj se. Ty je překonás, az tě Frike a já vyskolíme."

"Myslel jsem, ze jsi říkal, ze uz jsem vycvičen?"

"Nu," pokýval Azzie, "domnívám se, ze trocha výcviku není nikdy na skodu."

"Upřímně řečeno," řekl princ, "celá ta zálezitost zavání nebezpečím."

"Samozřejmě je to nebezpečné. Tak je to s překázkami vzdycky. Ale to přece nevadí, ty to zvládnes. Frike a já tě vyskolíme v pouzívání zbraní. Nemusís se ničeho obávat, budes skvěle připraven."

"Zbraně jsou nebezpečné. Ostatní lidi tě s nima můzou zabít. Tolik si pamatuju."

To tedy jistě, s tvým zbabělým srdcem jistě, pomyslel si Azzie. Nahlas vsak řekl: "Más vynikající zbraně, kterým nikdo neodolá. Budes mít na své straně magická kouzla. A také, coz je asi vůbec nejdůlezitějsí, budes mít Kouzelný meč."

"Meč!" zvolal princ s odporem. "Teď jsem si vzpomněl na meče! To jsou ty příserné věci, kterými se lidé snazí do sebe udělat velké díry."

"Vzpamatuj se přece," povzbuzoval ho Azzie. "Pomysli na princeznu. Samozřejmě, ze budes bojovat, ale já ti zaručuji, ze zvítězís."

"Nemůzu to udělat," odporoval princ. "Je mi líto, já nemůzu."

"Proč ne?" zajímal se Azzie.

"Protoze jsem si teď uvědomil, ze jsem odpůrce vojenské sluzby," řekl důrazně princ.

"Co to, ksakru, vykládás! Vzdyť ses zrovna znovu narodil! Tím tedy myslím, ze ses probral z hlubokého spánku způsobeného zraněním. Jak můzes být najednou odpůrce vojenské sluzby?"

"Protoze vím velmi dobře," vysvětlil mu princ, "ze kdyz se dostanu do situace, kde bude nějaké násilí, budu mrtev strachy."

Azzie se podíval na Frika, který zíral nepřítomně na nějaký bod na zdi. Toto zdánlivě nevinné chování mělo snadné vysvětlení. Azzie věděl, ze se mu teď Frike tajně posmívá kvůli jeho potízím s Čarovným princem, protoze nikdy nesouhlasil s tím, aby měl princ srdce zbabělce.

"Řeknu ti to přímo," prohlásil Azzie. "Projdes pořádným výcvikem a já ti potom dám Kouzelný meč, který tě ochrání při vsech překázkách. Pak budes připraven splnit své poslání."

"Co kdyz budu zraněn?"

"Čarovný princi," řekl Azzie tvrdě, "radím ti dobře, aby ses snazil překonat strach, vzal si svůj Kouzelný meč a zkusil udělat, co ti říkám. Nebo budes mít co do činění se mnou. A protoze mám pár přátel mezi démony, bude to pro tebe horsí, nez si vůbec umís představit. Teď jdi do svého pokoje a umyj se. Uz je skoro čas na večeři."

"Co budeme mít?" ptal se princ se zájmem. "Něco z francouzské kuchyně s hustou omáčkou?"

"Hovězí maso s bramborama," řekl Azzie. "Děláme tu bojovníky a ne taneční mistry."

"Ano, strýčku," řekl princ a odcházel. Jeho chůze byla vysloveně plízivá. Azzie pohlédl na Frika s výzvou o jeho komentář. Ale Frike se sebral a odesel. Azzie nasel zidli u ohně, sedl si na ni a zamysleně zíral do ohně. Bylo potřeba něco vymyslet. Bylo téměř jisté, ze Čarovný princ při první překázce podlehne strachu a uteče. Tím by se stal Azzie terčem posměchu ve vsech třech světech a tím se on rozhodně nemínil stát.

Kapitola 4

Nazítří ráno začal Azzie s výcvikem Čarovného prince. Nejdřív začali probírat zacházení s mečem. Pro mladého muze, který jde vstříc mnohým úkladům, je meč zbraň vhodná pro kazdou přílezitost. Mistrně ovládaný meč můze zabít jako nic. Čarovný princ prokázal značný přirozený talent v zacházení s mečem. Tělo a pravá ruka patřívaly skutečně obratnému sermíři. Tyto vlohy byly zřetelně vidět, kdyz princ útočil nebo se bránil, předsunoval správně pravou nohu, mrstně uhýbal a předváděl pravý větrný mlýn jiskřící oceli. I Azzie, ačkoliv byl dobrý sermíř, byl často zatlačen princovým obratně vedeným útokem do defenzívy.

Zdálo se vsak, ze princ nebyl schopen vyuzít svou výhodu a přitvrdit, jakmile začal vyhrávat. Azzie, oblečený jen do staré tuniky, ve které cvičíval, a chráněn kouzlem pouze na vrchní části těla, opakoval s princem stále dokola základní situace.

"Tak pojď!" vyzýval Azzie prince, kdyz cvičili na stinném dvoře za rezidencí. "Opři se do toho pořádně! Zaútoč!"

"Já tě nechci zranit, strýčku," prohlásil princ.

"Věř mi, ani se mě nedotknes. Tak pojď, pojď po mně!"

Princ se snazil, ale jeho vrozená zbabělost mu v tom zabránila. Jakmile se dostal dostatečně blízko, aby mohl provést smrtící výpad, zaváhal natolik, ze byl mrstný démon schopen prorazit jeho obranu a dotkl se ho.

Jestě horsí bylo, kdyz Azzie zaútočil, vykřikoval hrubá slova a dupal nohama, schopnosti Čarovného prince úplně zmizely a on se otočil a utekl.

Frike to pozoroval a vrtěl hlavou. Kdo by to byl řekl, ze tak malá část prince, jeho zbabělé srdce, ochromí celé tělo?

Azzie vyzkousel vsechna mozná kouzla, která měl v zásobě, aby povzbudil princovu odvahu, ale vypadalo to, jako by narázel na zatvrzelý odpor někde uvnitř, který nemohlo zádné kouzlo překonat.

Kdyz nesermovali nebo necvičili, chodil Čarovný princ na vyhlídku na vzdáleném konci Azzieho pozemků. Tam měl své poklady, neboť, navzdory svému slibnému zevnějsku, prince nejvíc těsilo hrát si s panenkami, oblékat je a chystat je na odpolední dýchánky. Azzie uvazoval o tom, ze mu vsechny panenky vyhází, pokud se nenaučí princ pořádně útočit, ale Frike mu radil, aby to nedělal.

"Často," říkal Azziemu, "vede odstranění dětských radostí k tomu, ze se mladý muz úplně zhroutí. Princ je nejistý, i kdyz má své panenky, co by teprv dělal bez nich."

Azzie s ním souhlasil, ale bylo mu jasné, ze musí něco podniknout. Nejdřív potřeboval získat pro prince Kouzelný meč.

Zásobovací oddělení mu ho slíbilo dodat jiz před drahnou dobou, ale stále nebylo schopno najít přesně ten pravý. Samozřejmě tam bylo plno docela úspěsných mečů, ale zádný nebyl skutečně kouzelný, aby prorazil kazdou obranu, probodl dračí krunýř a zabodl se hluboko do srdce nepřítele. Vsechny kouzelné meče, co existovaly, měli v uzívání jiní hrdinové, protoze Azzieho pozadavky nebyly ani zdaleka jediné. Azzie se zapřísahal, ze jeho souboj je velice důlezitý, protoze jeho výsledek rozhoduje o postavení zla na dalsích tisíc let.

"Zajisté," říkal úředník Zásobovacího oddělení, "to říkají vsichni. Důlezitost, absolutní přednost, věřte mi, to uz jsme tu vsechno slyseli."

"Ale v tomto případě je to pravda!"

Úředník se nepříjemně usmál.

"Jistě, je to pravda. Jako u vsech ostatních."

Azzie se rozhodl ponechat výcvik prince na Frikovi, který - alespoň se mu to zdálo - děsil prince trochu méně nez samotný Azzie. Azzie se přesunul na zámek princezny Scarlet, aby se podíval, jak přípravy pokročily tam.

Snesl se dolů na kraji kouzelného lesa. Strávil tam chvilku a říkal si, ze Zásobovací odvedlo docela dobrou práci, kdyz mu dali vse, co pozadoval. Stál na kraji lesa a zíral do něj. Byl zelený a vypadal právě tak, jak má les vypadat. Kdyz do něj vstoupil, vsiml si, ze se stromy začaly pohybovat a větve se velice pomalu otáčely, aby ho zachytily a zadrzely. Azzie se jim snadno vyhnul. Les neobsahoval plný sortiment zvířat a podivuhodných tvorů. A větve se pohybovaly tak pomalu, ze i takové nemehlo jako Čarovný princ by se jim lehko vyhnulo. Sakra, pomyslel si Azzie, proč mu to Zásobovací dělá.

Vzteky bez sebe letěl nazpět, podívat se, jak postoupil Frike s výcvikem prince. Nasel svého sluhu, jak sedí na schodech a jí jablko.

"Co se děje?" Ptal se Azzie. "Proč ho necvičís?"

Frike potřásl rameny: "Řekl mi, ze má dost. Taky řekl, ze slozil slib, ze nezabije zádnou zivou bytost. Věřil byste, ze se stal vegetariánem a chce se stát mnichem a vstoupit do klástera?"

"Tak a teď uz je toho moc," výbuch Azzie.

"Souhlasím, pane," prohlásil Frike. "Ale co s tím chcete podniknout?"

"Na to potřebuji radu nějakého odborníka," zavrčel Azzie. "Připrav mi mé kouzelnické prostředky a Amulet Zručnosti. Je čas dát se do čarování."

Kapitola 5

Nejdřív si Azzie myslel, ze kouzla vůbec nefungují, protoze ať dělal, co dělal, Hermes se ne a ne objevit. Zkousel to znovu, tentokrát se svícemi vyrobenými z tuku mrtvého muze, které si schovával pro skutečně tězké chvilky. Tentokrát měl pocit, ze by kouzlo mohlo začít fungovat. Napřel vsechny své síly, úplně se do čarování vlozil celou svou dusí, která se proplétala na rozhraní světů a slídila za vyhlédnutým objektem jako lovecký pes. Za chvilku Azzie zaslechl, jak nabručený hlas říká: "No jo, vzdyť uz vstávám." A za chvíli se před ním objevilo Hermovo obrovské tělo bílé jako z mramoru. Bůh si jestě prohraboval své dlouhé hnědé vlasy a vypadal stále trochu nepřítomně.

"Můj drahý Azzie, měl bys mít v zásobě jestě něco jiného nez toto drsné kouzlo, kdyz mne chces přivolat. My, duchovní rádci, máme také svůj osobní zivot, to bys mohl vědět. Není to zrovna příjemné hodit vsechno za hlavu, abych byl přičarován nějakým mladým démonem, jako jsi ty."

"Je mi to ohromně líto," řekl Azzie, "ale byl jsi ke mně kdysi tak slechetný. a já mám teď opravdu hrozný problém."

"Dobrá, tak mi ho prozraď," prohlásil Hermes jiz přívětivěji. "Bylo by asi přílis bláhové doufat, ze tu más sklenku bozské krve."

"Samozřejmě, ze tu mám bozskou krev," ujistil ho Azzie a nalil plný pohár vyrobený z jednoho kusu ametystu. Zatímco Hermes pil, Azzie se mu svěřil se svými tězkostmi s Čarovným princem.

"Nech mě chvíli přemýslet." pronesl Hermes zadumaně. "Ale ano, vzpomínám si na nějaké staré spisy na toto téma. Chování tvého Čarovného prince je známo jako typické chování hrdiny odmítajícího svůj úkol."

"To jsem nevěděl, ze existují i takoví hrdinové," podivil se Azzie.

"To by ses divil. Je to docela bězné. Vís něco o jeho rodině?"

"Ale on přece nemá zádnou rodinu!" zvolal Azzie. "Vytvořil jsem ho celého sám."

"To já vím," potvrdil Hermes. "Ale vzpomeň si, co jsme zjistili o jeho nohách. Kazdá jeho část má své vlastní vzpomínky, zvlástě pak srdce."

"Má srdce zbabělce," přiznal Azzie. "Nijak jsem se nestaral o zbytek jeho rodiny."

"Zkontroluji ti to," prohlásil Hermes a zmizel. Nezmizel ale doprovázen oblakem dýmu, jak je obvyklé u démonů, ale zmizel za velkého vzplanutí ohně. Azzie velice obdivoval tento způsob zmizení. To by se skutečně rád naučil.

Hermes se vbrzku vrátil.

"Je to tak, jak jsem předpokládal. Ten tvůj dárce srdce zbabělce byl prostřední ze tří synů."

"No a co? Co to znamená?"

"V Knize starých moudrostí se říká, ze prostřední syn je naprosto neuzitečný. Prvorozený syn zdědí království. Kdyz jde vsechno podle pravidel, nejmladsí syn odchází z domova za svým cílem a získá jiné království. Prostřední syn se jen tak poflakuje od ničeho k ničemu. To je bězný způsob, jak se udrzuje rovnováha kvalit a schopností."

"K čertu!" vzkřikl Azzie. "Tak já jsem měl to stěstí natrefit na prostředního syna, který byl jestě zbabělcem. Co mám dělat?"

"Protoze princ jestě není po psychické stránce plně vytvořen, je tu stále sance, ze se podaří jeho vztah k této zálezitosti změnit. Zkus ho přesvědčit, ze je nejmladsí syn. Potom bude snad lépe připraven pro své poslání."

"Přestane být zbabělý?"

"Obávám se, ze ne," zavrtěl hlavou Hermes. "Samozřejmě to trochu pomůze, zvlásť kdyz mu budes vyprávět, jak divocí a bojovní byli jeho předkové. Ale jeho zbabělost je vrozená vlastnost, se kterou se nedá mnoho dělat."

"Co bys tedy navrhoval?" ptal se s obavou Azzie.

"Jediný známý lék na zbabělost," odpověděl Hermes, "je rostlina zvaná gutsia sempervirens."

"Kde roste?" vyzvídal Azzie. "Je jisté, ze má zádoucí účinky?"

"Její účinky jsou zcela mimo veskerou pochybnost. Gutsia, známá také jako keř odvahy, zbaví člověka zábran a dodá mu kuráze. Je vsak potřeba dodrzet přesně dávkování, protoze jinak se kuráz můze zvrtnout v bezhlavost a sílenou odvahu a pak větsinou dochází k tomu, ze je hrdina zabit jestě dříve, nez se dá pořádně do díla."

"Dost tězko se mi podaří představit si Čarovného prince jako síleně odvázného hrdinu."

"Dej mu dávku gutsie, ne větsí, nez je malý náprstek, a budes překvapen výsledkem. Pamatuj ale, ze je vzdy vhodné pro udrzení rovnováhy kombinovat gutsii s nějakou jinou rostlinou, například s colandrií, coz je rostlina obezřetnosti a předvídavosti."

"Budu si to pamatovat," přikývl Azzie. "Řekni mi ale, kde ji najdu?"

"To je opravdu problém," přiznal Hermes. "Dříve, ve zlatých dobách, jí rostlo vsude plno a nikdo si jí moc nevsímal, protoze nikdo nepotřeboval odvahu. Pak ovsem přisla doba bronzová, kdy bojoval kazdý proti kazdému, a po té zase doba zelezná, kdy bojuje nejen kazdý proti kazdému, ale i proti vsemu okolo sebe. Teď potřebuje člověk obrovská kvanta této rostliny. To je jeden z důvodů, proč je člověk tak odvázný. Vsak také lidská rasa skoro vyhynula na mnozství různých válek, které v historii vedla. Se změnou klimatu se přestalo gutsii dařit a její keře zmizely. Na světě je pouze jedno místo, kde je mozné ji najít."

"Řekni mi, prosím, kde je?" zádal Azzie.

"Je v nějaké zastrčené polici v Zásobovacím oddělení," řekl Hermes. "Zbývající rostlinky byly vysuseny a nalozeny do bozské krve, aby byly uchovány na věky."

"Ale já jsem zádal Zásobovací o něco takového! Oni mi ale řekli, ze nikdy o něčem takovém neslyseli."

"To je jim podobné," přitakal Hermes. "Musís najít nějaký způsob a přesvědčit je, aby se podívali skutečně důkladně. Je mi to, Azzie, líto, ale jiná moznost neexistuje."

Tím vyvstala skutečná obtíz, protoze Zásobovací oddělení bylo nápomocno čím dál méně. Azzie získal nepříjemný pocit, ze tam uz jeho podnik odepsali a upadli v hluboký spánek a čekali, az se vynoří zase něco jiného. Azziemu bylo jasné, ze situace je vázná. Pohovořil s princem, vypočítával hrdinské činy jeho imaginárních předků a snazil se ho přesvědčit, aby je napodobil. Prince to vsak nijak nepřesvědčilo, ba ani nezaujalo. Ani kdyz mu Azzie přinesl malý Scarletin portrét od známého démonského malíře, který nevynechal jediný detail, aby zdůraznil její krásu, nevypadal princ nijak zaujatě. Naopak dokonce hovořil o tom, ze si v budoucnu otevře nějaký butik s módním oblečením a celou hrdinskou výpravu rád přenechá někomu jinému.

Kapitola 6

Byl letní podvečer. Srpnové slunce zaplavovalo celý den sídlo v Augsburgu svým jasem. Azzie seděl na pohodlné zidli a četl si věstník, který čas od času vydávalo Ministerstvo zahraničních věcí. Byly tam samé obvyklé věci, výzvy vsem, aby činili zlo, a popis nejdůlezitějsích mezinárodních událostí. Byla tam oznámení o narození pokusitelů, kteří byli podsunuti do lidských kolébek, zatímco skutečná lidská mláďata byla odebrána a odeslána k indiánskému kmeni Aztéků v Novém světě, kde na nich byla vykonána lidská oběť a jejich krev byla vyuzita pro usmíření bohů. Dále tam byly různé oslavné články o vyhořelých domech a bězné pekelné inzertní rubriky. Prostě tam byly úplně bězné věci s pár novinkami. Azzie si ten plátek pomalu pročítal, ačkoliv ho to vlastně skoro nezajímalo. Jenom málokdy se tam dalo objevit něco zajímavého.

Pak mu ztězkla víčka a Azzie začal před krbem dřímat. V nejlepsím ho probralo ostré klepání na hlavní dveře budovy. Bylo tak hlučné, ze Azzie napůl vyletěl ze své zidle. Čarovný princ, který si obkresloval starořecký vzor z hliněné vázy na pergamen, se vymrstil a zmizel jestě dříve, nez dozněla ozvěna. Pouze starý Frike zůstal v klidu, i kdyz ani v jeho případě neslo o známku zvlástní odvahy. Náhlé silné zabusení ho úplně zmrazilo a zbavilo pohybu, jako králíka, který spatří sokola se smrtelně roztazenými křídly a napřazenými pařáty.

"Pěkně pozdní návstěvník," poznamenal Azzie.

"To ano, pane, a taky pěkně hlučný," přitakal Frike, který se vzpamatoval natolik, aby se mohl začít celý klepat.

"Vzpamatuj se, člověče," vyzval ho Azzie. "Asi je to nějaký poutník, který sesel z cesty. Připrav konev vody a já se podívám, kdo to je."

Azzie přistoupil ke vstupním dveřím a odjistil západku z masivní vulkanické oceli.

Ve dveřích stála vysoká muzská postava celá v bílém. Na hlavě měla jednoduchou zlatou přilbu s holubičími křídly po obou stranách. Muz měl na sobě bílé brnění a přes ramena měl přehozenou hermelínovou kozesinku. V jistém - pro Azzieho nechutném - směru se jednalo o hezkého muze s mohutnými, dobře formovanými rysy a modrýma očima.

"Dobrý večer," pozdravil muz. "Zdá se mi, ze jsem tu dobře. Je to rezidence démona Azzieho Elbuba, ze?"

"Máte pravdu," odpověděl zarazeně Azzie. "Ale ať nám chcete nabídnout cokoliv, odpověď zní, ze to nepotřebujeme a nic nekoupíme. Jak se odvazujete vniknout do mého domu v tuto pozdní hodinu?"

"Je mi hrozně líto, ze vás obtězuji tak pozdě, ale řekli mi, ze se sem mám dostavit, jak to jen půjde nejrychleji."

"Kdo vám to řekl?"

"Řídící komise Rady pro souboj tisíciletí Sil světla."

"Vy jste od Sil světla?"

"Ano. Tady jsou mé pověřovací listiny." Návstěvník vyjmul ze záňadří srolovanou listinu převázanou sarlatovou maslí a podal ji Azziemu. Ten rozvázal masli a v tězkém gotickém písmu, které komise pouzila, četl, ze doručitel, anděl druhé třídy Sil světla Babriel, je oprávněn pozorovat, cokoliv uzná za vhodné, a je pověřen sledováním Azzieho jako pozorovatel pro souboj tisíciletí.

Azzie na něj upřeně zíral.

"Můzete mi vysvětlit, jakým právem vás sem Síly světla vyslaly? Tohle je zálezitost Sil temnot a nikdo jiný nemá právo do ní zasahovat."

"Ujisťuji vás, ze nemám rozhodně v úmyslu do vaseho počínání nijak zasahovat. Mohu jít dovnitř a vysvětlit vám blíze celou situaci?"

Azzie byl tak sokován drzostí vyslance Sil dobra, ze se nezmohl na zádný odpor a vysoký anděl se zlatými vlasy vstoupil do jeho rezidence a začal se tam rozhlízet.

"Máte to tu skutečně pěkné! Zvlásť se mi líbí ty symboly na zdech." Ukázal na zeď po pravé ruce, kde byly ve výklencích vystaveny hlavy démonů vyrobené z černého onyxu. Démoni byli zobrazeni v různých podobách, jako opice, zmije, sokol a z Nového světa tam byl rosomák.

"To nejsou symboly, hlupáku," řekl urazeně Azzie. "To jsou busty mých předků."

"Co je tenhle zač?" zeptal se anděl a ukazoval na hlavu rosomáka.

"To je můj strýc Zanzibar. Přesídlil do Grónska, kam přijel s Erikem Rudým a stal se modlou."

"Vy jste tedy zcestovalá rodina!" řekl anděl a v jeho hlase bylo slyset uznání. "Uznávám zlo pro jeho průbojnost a odvahu. Samozřejmě vím, ze je to spatné, ale zároveň je to fascinující. Je na čase, abych se představil. Jmenuji se Babriel."

"Jestli jste anděl, kde máte křídla?" promluvil najednou Frike.

Babriel rozevřel brnění, pod kterým měl slozená křídla, která měla při roztazení krásnou světlounce zlutou barvu.

"Co chcete?" zeptal se Azzie. "Mám tady důlezitou práci a nemám čas se zdrzovat nějakým dohadováním."

"Řekl jsem vám, ze mne vyslaly Síly světla. Nase nejvyssí rada usoudila, ze vase účast na souboji tisíciletí je pro nás velmi zajímavá a důlezitá. Je tedy jenom přirozené, ze kdyz se jedná o tak důlezitou zálezitost, mají Síly světla takřka morální povinnost vyslat pozorovatele, který by dohlédl na to, ze nebudete podvádět. Ne ze bychom vás z toho podezírali nebo obviňovali. Je to čistě formální zálezitost, dohlízet na to, ze se vse děje bez jakéhokoliv vměsování."

"Jako bych neměl dost svých starostí," vzdychl Azzie. "Teď mi jestě bude stát za zadkem anděl a bude se mi dívat přes rameno."

"Chci se jenom dívat," prohlásil Babriel. "Tam, odkud přicházím, jsem uz o zlu mnoho slysel, ale jestě jsem ho zblízka neviděl."

"To tam u vás musí být teda pěkná nuda," poznamenal Azzie,

"To asi je. Ale je tam dobře, takze se nám tam stejně líbí.Ale musím přiznat, ze mě moznost vidět démona v akci - myslím tím provozovat zlo - značně vzrusuje."

"Vám se to líbí, co?"

"To ne! Tak daleko bych asi ve svém vyjádření nezasel. Ale zajímá mě to, to přiznávám. A mozná, ze bych vám mohl být i nápomocen."

"To snad ne? To jste trochu přehnal."

"Chápu, ze se vám to zdá trochu přitazené za vlasy. Ale Dobro je uz ve své samotné podstatě velmi vstřícné a vzdy ochotné pomoci, a to i v případě Zla. Pravé Dobro nemá vůči Zlu zádné předsudky."

"To je tak akorát, co potřebuji slyset o Dobru," prohlásil Azzie. "Doufám, ze nejste takový ten misionářský typ, který se mě bude snazit obrátit na ,víru pravou'. To by neslo. Rozuměl jste, co jsem řekl?"

"Jsem si jist, ze vám nebudu na obtíz," ujisťoval Babriel, "Ostatně s tím souhlasili i vasi nadřízení."

"Vase pověření se mi zdá dostatečně oficiální," přiznal Azzie. "Nuze dobrá, nemám nic proti tomu. Pozorujte si, co chcete. Ale varuji vás, abyste se nepokousel ukrást zádná moje kouzla."

"Raději bych přisel o svou pravou pazi, nez bych se pokusil vám něco zcizit!" ujistil ho Babriel.

"Věřím vám," řekl Azzie. "Vy jste asi opravdu prosťáček, ze? No, nic si z toho nedělejte," dodal, kdyz viděl Babrielův schlíplý výraz, "to je můj způsob vyjadřování. Ve spízi máme plno jídla. Ale, jak se tak na vás dívám, asi by vám to nechutnalo. Friku, přines nasemu hostu nějaké kuře ze vsi."

"Ale já beze vseho pojím s vámi. Cokoliv jíte vy, bude dost dobré i pro mne," prohlásil Babriel.

"To tedy nebude," odporoval Azzie. "Tohle mi můzete věřit. Tak čím se teď zabývá Dobro?"

"Přípravy na nasi účast se daří zatím docela dobře," odpověděl Babriel. "Základy uz jsou. Loď, kůr i ostatní."

"Účast? O čem to mluvíte?"

"Účast Dobra v souboji tisíciletí."

"Vy k tomu něco stavíte?"

"Ano. Angazovali jsme stavitelského mistra a zaměstnali celou vesnici, aby se podujala vystavět velkolepou stavbu. Bude to vynikající dílo, které by mělo inspirovat lidstvo k vyssím cílům: pravdě, kráse, dobru."

"Jak tu věc nazýváte?"

"Dáváme přednost termínu ,Gotická katedrála'."

"Hmmm. Nu, dobře. Vy máte taky nějakého pozorovatele?"

"Ano. Dohlízí na to Bestialial."

Azzie nespokojeně zafrkal.

"To není pravý muz do terénu," prohlásil. "Je to kancelářský typ. No, doufám. Snad na to dohlédne. Takze to je vase účast, co?"

"Ano. Nám se to moc líbí," přizná! Babriel. "Zatím se nám daří, ale jistě znáte pořekadlo: Je to dobré, ale mohlo by to být jestě lepsí."

"Se Zlem je to stejné," souhlasil Azzie. "Pojďte se mnou do pracovny. Dám vám ochutnat lok bozské krve."

"Jiz jsem o tom slysel," řekl Babriel, "ale nikdy jsem to jestě nepil. Není jedovatá?"

"Prokazuje mi dobrou sluzbu," odpověděl Azzie. "S tímhle pitím je zivot plnějsí, alespoň já si to myslím."

Babrielovi připadalo Azzieho prohlásení dost nejasné, ale kdo kdy rozuměl zlu? Následoval Azzieho do pracovny.

"Tak dobrá," řekl Azzie po několika douscích smířlivěji, "kdyz musíte zůstat, tak zůstaňte. Předpokládám, ze chcete zůstat zde v mé rezidenci?"

"To by bylo skutečně výborné, zvlástě vzhledem k mým úkolům," odpověděl Babriel. "Mohl bych vám platit nájem."

"Máte mne snad za zebráka?" zeptal se urazeně Azzie, ačkoliv i jeho napadla myslenka, ze by mohl Babrielovi naúčtovat bydlení. "Jste můj host. Tam, odkud přicházím já, je host posvátný."

"U nás platí to samé," přikývl potěsen Babriel.

"To je toho!" usmál se ironicky Azzie. "Mít hosta za svatého snad není u zástupce Sil světla nic zvlástního, ale pro nás, zástupce Sil temnot, je to skutečně obdivuhodné."

"To jsem zrovna chtěl říci," souhlasil Babriel.

"Nesnazte se mně vlichotit do přízně," odsekl Azzie. "Znám vase triky a opovrhuji vámi i vsím, co představujete."

"Zrovna tak to má být," řekl Babriel s úsměvem.

"Takze vy mnou také opovrhujete?"

"Ale vůbec ne! Já jsem tím chtěl říci, ze tak to má být u vás. Vy jste, jak říkají nasi archandělé, přirozený. Je to skutečně velice zajímavé sledovat vás v akci."

"S lichotkami se nikam nedostanete," řekl důrazně Azzie jak vlastní nelibosti cítil, ze se mu Babriel docela zamlouvá. Bude s tím muset něco udělat. Otočil se k Frikovi. "Zaveď ho nahoru do toho malého pokojíku v podkroví."

Frike popadl olejovou lampu a shrbený, s hůlkou sátrajíc před sebou a hrbem vysoko vztyčeným kráčel vzhůru po schodech a Babriel ho následoval.

Kráčeli vzhůru, minuli nalestěné chodby v nizsích poschodích a mířili stále výs. Schody se stávaly příkřejsími a uzsími a sem tam nějaký chyběl. Frike kráčel tězce a Babrielova vzpřímená postava ho následovala. Chvílemi se Babriel musel shýbnout, aby se vyhnul nízkým trámům.

Konečně vystoupili na poslední poschodí, kde krátká tmavá úzká chodba vedla k jediným dveřím. Frike je otevřel a vstoupil dovnitř i s lampou. V jejím blikotavém zlutém světle spatřil Babriel malou místnost s tak nízkým stropem, ze se tam nemohl vzpřímeně postavit. V pokoji bylo úzké okénko, kovová postel a dřevěný noční stolek. Pokoj sám nebyl o moc delsí nez postel. Na podlaze lezela silná vrstva prachu a celý pokoj byl cítit po kočkách a jiné havěti.

"Velmi pěkný pokoj," prohlásil Babriel.

"Drobátko malý," řekl Frike. "Mozná, ze kdybyste Mistra Azzieho pozádal, dal by vám nějaký větsí pokoj ve třetím patře."

"To není třeba," odvětil Babriel. "Tenhle poslouzí stejně dobře."

Vzápětí se ozvalo zaklepání na dveře.

"Kdo je?" zeptal se Frike.

"Nebeská doručovací sluzba. Zavazadla pro anděla Babriela."

"Á, děkuji vám," řekl Babriel a otevřel dveře. Stál v nich muz střední postavy s typickou doručovatelskou čepicí na hlavě. Podal Babrielovi papír a tuzku. Babriel podepsal příjem a vrátil papír doručovateli. Doručovatel zasalutoval a zmizel.

"To jsou má zavazadla," řekl Babriel Frikovi. "Kam si je mám dát?"

Frike se rozhlédl pln pochybností po pokojíku.

"Asi na postel. Ale potom nebudete mít kde spát."

"Ono se to nějak vyvrbí," prohlásil Babriel a vtáhl zavazadla do pokoje. Byla to opravdu velká zavazadla a jediné místo, kam se vesla, byla skutečně postel.

"Myslíte, ze se to vejde do rohu?" ptal se Babriel a rozhlízel se dost bezradně po pokoji.

Frike se podíval na velice ostrý úhel, který svíraly stěny. "Tam byste nenacpal ani mys, natoz ta vase zavazadla."

"Stejně to tam zkusím dát," oznámil Babriel. Sundal zavazadlo z postele a začal ho tlačit do rohu. Ačkoliv mezi stěnou a postelí bylo jen pár centimetrů, stěna se trochu vyboulila a zavazadlo se tam pohodlně veslo. Druhá stěna se také posunula, aby zůstala celá místnost v rovnováze. Strop se zvedl nahoru a Frike s úzasem zjisťoval, ze uz nestojí v tom malém pokojíku, do kterého Babriela přivedl, ale jsou v docela prostorné místnosti.

"Jak jste to dokázal?" vydechl překvapeně.

"To je jedna z těch věcí, které si člověk osvojí, kdyz se často stěhuje," řekl Babriel skromně.

Pokoj se nejenom zvětsil, ale byl také mnohem jasnějsí, ačkoliv původ této změny nebyl na první pohled zřejmý. Frike strnul, kdyz zaslechl zvlástní zvuk, který se ozýval u jeho nohou. Podíval se dolů a zahlédl nějaké zvíře, přiblizně velikosti krysy, jak prchá z dohledu! Frike zamzikal, a kdyz se mu podařilo dostatečně zaostřit, zjistil, ze podlaha, kterou dříve pokrývala tlustá vrstva prachu a kočičích výkalů, se leskne čistotou. Jeho tělem projel záchvat paniky.

"Řeknu Mistrovi, ze jste se tu docela hezky zařídil," oznámil Frike a odesel.

Za pět minut vstoupil do Babrielova pokoje Azzie. S překvapením si prohlízel pokoj, který byl dvakrát tak velký, krásně osvětlený, hezky zařízený, čistý, který voněl po kadidle a myrze. Skrz malé pootevřené dveře viděl Azzie pěknou vykachlíkovanou koupelnu, o které sakra dobře věděl, ze tam nebyla.

Spatřil také satník, ve kterém otevřenými dveřmi bylo vidět tucty Babrielových obleků, z nichz některé byly ověseny mnoha medailemi, dalsí měly zvlástní zdobné límce a manzety. Do jednoho z nic se Babriel převlékl. Byl to stříbrně bílý oblek se spičatou kapuci. Azzie si pomyslel, ze v tom vypadá docela směsně.

"Jsem rád, ze jste si to tu zařídil jako doma," poznamenal Azzie.

"Dovolil jsem si to tu trochu upravit. Rád to zase před odchodem uvedu do původního stavu."

"S tím si nedělejte starosti," odpověděl Azzie. "Kdybych věděl, ze dáváte přednost pohodlí, dal bych vám k dispozici něco lepsího. Co je tohle?"

Ukázal na předmět z perleti a zlata, který visel Babrielovi na opasku.

"Tohle, to je příruční telefon," odpověděl Babriel. "Je to prostřednictvím mohu být kdykoliv ve spojení s nasím ústředím."

Azzie zíral na tu malou soupravu.

"Nám to zatím ani nerozesílali."

"Uvidíte, ze az ho dostanete, nedáte bez něj ani ránu."

Kapitola 7

Přislo nádherné září. Azzie si jiz zvykl na to, ze má v domě Babriela. Jeho pokoj se stále rozrůstal, az ho Azzie musel pozádat, aby postavil nějaké podpěry, protoze hrozilo nebezpečí, ze se celý zámek s takovou vahou na samém vrcholku převrátí.

Výcvik Čarovného prince pomalu pokračoval. Zdálo se, ze mladý muz získává postupně trochu sebevědomí. Azzie ho krmil různými rostlinnými extrakty a dalsími exotickými přísadami, jako například rozemletým práskem z rohu jednorozce, suseným lejnem víly věstící smrt a sladkým destilátem z mrtvol. Princ byl nyní schopen se postavit Frikovi, kdyz sermoval dřevěným mečem a meč drzel ve své levé, zchromlé ruce, aby byl souboj alespoň trochu vyrovnaný. Byl to zjevný pokrok, i kdyz stále nebylo mozno předpovědět, kdy bude princ schopen se postavit skutečnému nepříteli.

Nastaly klidné dny i noci a Azzie jenom litoval, ze s ním nemohla být Ylith. Bylo vsak nezbytné, aby zůstala v začarovaném zámku a dohlízela na princeznu Scarlet, jejíz nepředvídatelné vycházky nebyly jestě zazehnány.

Jednoho večera, kdyz seděl Azzie v obývacím pokoji a kouřil svou dýmku a chystal si na talíři svou oblíbenou pochoutku, srdce rosomáka ve speciální omáčce, ozval se seshora velký hlomoz. Babriel, který si četl v jedné ze svých knih o tom, jak konat dobro, polekaně vzhlédl, kdyz zaslechl zvuk kopyt na střese. Kroky mířily ke komínu. Azzie slysel supění a soupání, jak se něco velkého sune komínem dolů.

Stěstí bylo, ze bylo teplé září a v domě se netopilo. Děda Mráz vstoupil do pokoje, s černými skvrnami na červeném plásti, spičatou čepicí nakřivo a zamračeným výrazem na dobrácké tváři.

"Proč," domáhal se Děda Mráz, "zavíráte komínové roury? Strasně to ztězuje průchod komínem. A ten vás komín navíc uz léta asi nikdo nečistil."

"Je mi líto, Dědo," omlouval se Azzie. "Nečekal jsem vás v tomto ročním období. Ostatně démony nenavstěvujete skoro vůbec."

"Nás řád nám ukládá nosit dárky přednostně lidem. A těch je den ode dne víc."

"To chápu," přikývl Azzie. "My démoni stejně máme své vlastní způsoby dávání i přijímání dárků. Ale proč jste přisel? Kdyby to byla jenom společenská návstěva, mohl jste přijít hlavním vchodem."

"Jeto obchodní zálezitost, ne společenská," řekl Děda Mráz. "Měl jsem naléhavou objednávku od mladé čarodějnice, která mi udala tuto adresu. Jmenovala se Ylith. Je tu někde?"

"Je sluzebně mimo, na mém dalsím sídle," odpověděl Azzie. "Mohu vám nějak pomoci?"

"Můzete tu zakázku přijmout místo ní." Děda Mráz vyjmul ze svého pytle velký, pěkně zabalený balík.

"Jistě. Rád."

"Mohu se na vás spolehnout, ze to dostane?" ujisťoval se Děda Mráz. "Je to pro malou holčičku. Jmenuje se Brigita. Ylith jí to prý slíbila."

"Dohlédnu na to, aby to dostala."

"Děkuji," řekl Děda Mráz. "Zmínil jsem se Ylith, jak jsem na severním pólu osamělý, a ona mi slíbila, ze posle nějaké dalsí čarodějnice, kterým bych dal nějaké dárky a potěsil se s nimi."

"Čarodějnice se obecně hrozně přeceňují. Nelíbily by se vám."

"Myslíte, ze ne? Zkuste si dietu se samými skřítky, dříve nez zavrhnete čarodějnice. No, uz musím jít."

Azzie vyprovodil Dědu Mráze k předním dveřím. Díval se, jak Děda Mráz velice mrstně na tak velkého muze splhá po mřízích na střechu. Pak zaslechl zvuk kopýtek a pak bylo ticho. Azzie se vrátil dovnitř a rozbalil balík. V něm bylo venkovské stavení i s polnostmi. Byly v něm také pěkně vyvedené postavičky lidí a zvířat. Byly tam malé stoly, zidle, okna a zrcadla.

"Mohl bych tam přidat jestě malou gilotinu," zamyslel se Azzie nahlas, "někde ji tu mám."

ČÁST V

Kapitola 1

V dalsích dnech se Čarovný princ zdokonaloval ve svém sermířském umění. Slo mu to celkem slusně, ale jenom kdyz se nevyskytly zádné rusivé okolnosti. Neobvyklé věci ho vyváděly z koncentrace, kterou velice snadno ztrácel. Při kazdém vrznutí dveří, ba i při ptačím zacvrlikání okamzitě cukal hlavou. Nerovnosti v podlaze narusovaly jeho rovnováhu. Kazdý krok vpřed vypadal v jeho případě jako ústup. Na náhlé závany větru reagoval zavíráním očí.

Ale nejvíc trápila Azzieho princova zbabělost, protoze věděl, ze ta je pravou příčinou vsech těchto známek neschopnosti.

Babriel dlouho sledoval mladíkovo počínání bez jakýchkoliv poznámek, ačkoliv viděl jeho neohrabanost a nechuť a neuslo mu, jak sebou pokazdé skubl, kdykoliv Frike zvedl meč.

"Co to s ním je?" zeptal se konečně Babriel.

"Zato můze srdce zbabělce, které jsem mu dal. Doufal jsem, ze tím získá nezbytnou opatrnost, ale místo toho ho úplně ochromuje strachem."

"Ale kdyz je tak bázlivý, jak bude mocí splnit své poslání?"

"Mám strach, ze se o to ani nepokusí," přiznal Azzie. "Snazím se ho nějak motivovat, ale nic nepomáhá. Mám pocit, jako bych byl porazen dříve, nez celá zálezitost vlastně začne."

"Boze můj," vzdychl Babriel.

"Co se dá dělat."

"Ale vás souboj - ta pohádka, co ji plánujete předvést."

"Konec, spadla klec, opona padá, je odpískáno, consumatus est a to je to celé."

"To není vůči vám přílis spravedlivé po tolikých přípravách," prohlásil Babriel. "Proč ale házíte flintu do zita tak brzo? Mám tím na mysli, přece. copak neexistuje nic, co by pomohlo?"

"Potřeboval bych pro něj sehnat gutsii. Ale zdá se, ze úředníci z naseho Zásobovacího oddělení nejsou schopni zádnou najít."

"Nemohou ji najít? To je tedy banda flákačů, pokud se nemýlím. Podíváme se, co s tím provedou hosi u nás."

Azzie na něj zíral.

"Vy mně chcete sehnat gutsii?"

"To jsem měl v plánu," potvrdil Babriel.

"Ale to přece nepomůze dobru!"

"To uz nechte na mně," uklidňoval ho Babriel. "Vy jste tak pozorný hostitel, ze vůči vám pociťuji dluh. A i kdyby, přece na tom nezkrachuje celý ten podnik, ne?"

Babriel vstal, sklonil trochu hlavu, protoze seděli pod vinným keřem a vytáhl z jedné ze svých kapes umělohmotnou kreditní kartu. Vypadala přesně jako Azzieho karta, ale byla úplně bílá a ne černá. Babriel se rozhlízel, kam by ji zastrčil, ale nemohl takové místo najít.

"Trochu se porozhlédnu okolo," prohlásil. "Snad tu bude něco, kde by to slo. A hele, tady je vavřínový keř, tam je vzdy nějaké dobro." Nasel skulinku v kmínku vavřínu a vstrčil tam kartu.

"Co jste čekal, ze se stane?" zajímal se Azzie.

"Dejme jim chvilku času," odvětil Babriel. "Jistě uznáte, ze to je značně neobvyklé místo pro andělské spojení."

"Jak to pokračuje s tou katedrálou?" zeptal se Azzie.

"Stěny jsou jiz mnohem vyssí," odpověděl Babriel.

Za chvilku se ozvala slaboučká exploze, zvonkohra a po ní následovaly fanfáry trubek. Před Babrielem stál zásobovací úředník Světla. Byla to mladá blondýnka oblečená ve volné bílé róbě, která nezakrývala tolik, aby si Azzie nepomyslel, ze by nebylo marné si s ní zaspásovat. Začal pískat prastarou melodii "Noc, kdy hřísník potkal anděla" a sunul se k ní.

Udeřila Azzieho malou knihou objednávek, kterou drzela v ruce. "Nebuďte drzý!" řekla příjemným hlasem, který naznačoval, ze ačkoliv to myslí vázně, nebude k němu přistupovat nijak nepřátelsky. Potom se otočila k Babrielovi.

"Jak vám mohu pomoci?"

Azzie začal vypočítávat, čím by mohla pomoci jemu, ale Babriel se zamračil a řekl: "Potřeboval bych, vázená, tolik mnozství rostliny gutsie, kolik jí potřebuje smrtelník pro pozdvizení kuráze."

"Věděla jsem, ze to chcete pro smrtelníka," řekla zásobovací úřednice. "Hned jsem viděla, ze vy rozhodně netrpíte nedostatkem odvahy."

"Je hezké, ze to říkáte," odpověděl Babriel. "Chvála Bohu!"

"Chvála Jí!" zvolala úřednice.

"Coze?!" zvolal Azzie. "Vzdycky jsem si myslel, ze."

"Kdyz hovoříme o Nejvyssím, můzeme pouzívat oba termíny: Ona nebo On."

"Někdy o ní mluvíme jako o ,tom," podotkla úřednice. "Ne proto, ze bychom si mysleli, ze Ona je To, ale abychom dali najevo, ze nemáme zádné předsudky."

"Nemůzete se v tom nějak sjednotit?" zeptal se Azzie.

"Na tom vůbec nezálezí," řekla mu úřednice. "Nejvyssí Bůh je nad vsí sexualitou."

"To je v rozporu s tím, co nás učili," prohlásil Azzie. "Podle nasich odborníků je sexualita nejvyssím vyjádřením zla, zvlástě kdyz je dobrá."

"Taková by mohla být mezi námi dvěma, brouku," zakončil svou řeč Azzie a jeho hlas zdrsněl a kolem něj se začal sířit pach pizma.

Úřednice se zamračila, pohodila vlasy a otočila se na Babriela.

"Nemohl byste mne zbavit tohoto nechutně vyhlízejícího individua, které reprezentuje zlo a zírá na mě s nepokrytými úmysly."

"Ale, počkejte," chlácholil ji Babriel, "vzdyť je to jenom Azzie, On je démon, víte. U nich se dá předpokládat, ze se budou takto chovat - neuctivě a sexuálně vyzývavě. Chudáci, neumějí být lepsí. Ale ani démoni nejsou úplně zatraceni."

"Chvála Bohu!" zvolala úřednice.

"Ano, chvalme Ho!" přidal se Babriel.

"Podívejte," přerusil je Azzie. "Nemohli byste nechat toho velebení boha a přejít k tomu, co potřebuji? Vy dva si to můzete vyříkat někdy jindy."

"Jaké to říká hrozné věci!" řekla úřednice, zčervenala a dívala se stranou. "Podívám se po gutsii. Počkejte tu na mě."

Zmizela velmi rychle, bez fanfár.

"Máte hezčí zásobovací úředníky nez my," řekl obdivně Azzie.

"Podle Bozího učení jsou si vsichni tvorové rovni. Kdyz máme chvilku času, protoze stejně musíme čekat, mohl bych vám vysvětlit některé základní principy naseho učení."

"To se vůbec neobtězujte," přerusil ho Azzie. "Jdu si hodit slofíka."

"Jak to dokázete?"

"Zlo je známo svou věčnou ostrazitostí," odpověděl Azzie. "Vyjma chvil určených pro jídlo."

Zavřel oči a za chvíli se uz ozývalo pravidelné oddychování, které naznačovalo, ze usnul a nebo spánek zdařile napodobuje.

Ponechán svým vlastním zálezitostem, Babriel začal odříkávat zdlouhavou modlitbu za záchranu a spasení vsech tvorů. Kdyz končil s modlením, úřednice se zrovna vracela.

"Mám extrakt z gutsie," oznámila a podala Babrielovi malou lahvičku, ve které byla kapalina, která zářila různými barvami od zluté po fialovou.

"Výborně," děkoval Babriel. "Děkujeme vám. Jste ta nejbáječnějsí, velice hodná a laskavá."

"Nechte toho," přidal se Azzie. "Mockrát děkuji, kotě. A kdybyste si to náhodou rozmyslela a chtěla."

Zásobavací úřednice zmizela v oblaku nevole.

Azzie odesel do kuchyně a dal Frikovi instrukce, jak přimíchat gutsii Čarovnému princi do polévky. I kdyz byl Babrielovi velice vděčen za jeho pomoc, jeho podezření jestě vzrostlo. Proč mu byl ten anděl tak nápomocen? Obyčejná laskavost a dobrota přece nemohla být dostatečným motivem. Byl by anděl schopen hrát to na obě strany? Co je ten Babriel vůbec zač?

Kapitola 2

Azzie podal gutsii Čarovnému princi tentýz večer a znatelný pokrok se dostavil téměř okamzitě. Jeho sermířské umění i agresivita rostly den ode dne. Panenky byly zapomenuty.

Zdálo se, ze přisel čas, aby Azzie znovu nadhodil téma princova poslání, ale tentokrát se vsí vázností a odpovědností.

"Uvazoval jsem, ze bych si s tebou měl promluvit o tvé budoucnosti," začal Azzie jednoho klidného odpoledne, kdyz seděli s Čarovným princem v obývacím pokoji na zámku.

"Ano, strýčku?"

"Pamatujes si, jak jsem ti vyprávěl o Dřímající princezně?" zeptal se Azzie. "Je skoro načase, aby ses za ní vypravil."

"Není mi nijak proti mysli pohybovat se na královském dvoře," odpověděl Čarovný princ.

"Na to zapomeň. Pro tebe je připraveno velké dobrodruzství."

"To je opravdu hezké, strýčku. Ale vrtá mi hlavou, proč zrovna já jsem předurčen k tomu, abych ji nasel a políbil a tak vůbec?"'

Azzie zvolil nejslavnostnějsí mozný tón a pravil: "Milý chlapče, jiz před dávnými lety bylo napsáno, ze pouze polibek na tvář od milující bytosti můze probudit princeznu z věčného spánku."

"Uz kvůli ní doufám, ze je to pravda," poznamenal princ.

"Samozřejmě, ze ano! Ty, Čarovný princ, jsi byl vyvolen, aby ses stal milým a později manzelem té krásné panny."

"Jsi si jist, ze to mám být já, strýčku? Chci říct, jak vís tak jistě, ze to není úkol pro nikoho jiného?"

"Protoze je to tak psáno."

"Psáno. Ale kde?"

"Na tom nezálezí, kde," prohlásil rezolutně Azzie. "Prostě musís věřit mému slovu. Kdyz říkám, ze je to psáno, tak je to psáno. Můj milý, ty jsi velice sťastný mladík. Princezna Scarlet je velice krásná a pochází z bohatého rodu. Bude nebezpečné a obtízné se k ní dostat, ale já vím, ze to dokázes."

"Jak obtízné? Jak nebezpečné?"

"Budes muset projít zakletým lesem, který obklopuje zámek," vysvětloval Azzie. "Budes muset bojovat s různými lesními příserami. Zámek je na skleněné hoře a na tu se budes muset nějak vysplhat."

"To se mi zdá strasně obtízné," vzdychal princ. "Skleněná hora, říkás? Asi se to dá nějak zvládnout, ale teď si vůbec neumím představit jak."

"Jsem si jist, ze tím vsím projdes bez úhony," přesvědčoval ho Azzie. "Věř starému strýčkovi Azziemu. Uz jsem ti někdy radil spatně?"

"Tentokrát ani nebudes mít přílezitost k radám," prohlásil princ. "Já prostě nepůjdu."

"Alespoň si prohlédni její obrázek. Copak tě to nechává chladným?"

"Vypadá dobře," pronesl princ hlasem, který nenesl ani stopu zájmu.

"Tak ty říkás, ze vypadá dobře, jo?" ptal se Azzie.

"Tak to taky myslím."

"Podívej, jaké má krásné jiskrné oči."

"Nepochybně astigmatické."

"A ta ústa!"

"Normální tuctová ústa," vyjádřil se princ.

"Drobná! Svádějí k polibku!"

"Trochu malá," konstatoval princ.

"Je roztomilá, nebo snad ne?"

"Jo, asi je bezvadná," řekl princ. "Ale já jsem přílis mladý na to, abych měl jednu princeznu nastálo. Rozumís tomu? Jednu napořád! Vzdyť já jsem jestě ani neměl s zádnou rande."

Naprostý nedostatek zájmu o princeznu Azzieho lekal. To skutečně nepředpokládal. Azzie, jako ostatně kazdý průměrný démon, předpokládal za vsím chtíč. Azzie očekával, ze překrásná princezna prince ohromí a ten z ní bude celý pryč. Vzniklý vývoj situace ho iritoval, a čím víc o tom přemýslel, tím víc se ho obával.

Jestlize princ projevuje o Scarlet jenom společenský zájem, jak bude ochoten projít tím peklem vsech mozných nebezpečí a nástrah, aby mohl stanout u jejího loze a probudit ji polibkem? S tímto přístupem, který princ doposud předváděl, se dalo spíse očekávat, ze jí posle korespondenční lístek se vzkazem "Je čas vstávat, slečno".

Marně popisoval Azzie princi Scarletinu krásu. To vse se setkávalo s okázalým nezájmem prince, coz zraňovalo Azzieho nejenom z hlediska dalsích plánů, ale i jako přímého tvůrce princezny Scarlet. Nemohl vsak přílis podléhat rozmrzelosti a vzteku, protoze byl zároveň i tvůrcem Čarovného prince, a byl tedy zodpovědný i za jeho přístup.

Rozhodně se vsak jednalo o vývoj, který ani v nejmensím nepředpokládal. Nikdy nepochyboval ani na okamzik o tom, ze se Čarovný princ zamiluje do princezny Scarlet. Teď, kdyz byla princova vrozená zbabělost trochu pod kontrolou, ukázalo se, ze je princ citově zaostalý.

"Sakra!" vrčel Azzie a zatínal zuby. "Sakra! Dalsí konstrukční závada!"

Byla to skutečně zapeklitá situace.

Kapitola 3

Večer uspal Azzie prince kouzelným spánkem a zamířil do kouzelnického pokoje. Tam zastihl Frika, který se tam zrovna staral o různé rostliny - které pouzívají démoni pro své čáry - a něco si pro sebe broukal.

"Dej ty blbosti stranou," řekl Azzie nevrle. "Potřebuji místo pro čarování. Přines mi pár mililitrů netopýří krve, pár démonských bradavic a trochu čemeřice."

"Zádnou černou čemeřici uz nemáme," odpověděl Frike. "Nestačila by místo toho ropusí bradavice nebo něco jiného?"

"Mám pocit, ze jsem ti přikázal, abys měl stále sklad v pořádku, kdyby bylo něco potřeba."

"Opravdu mě to mrzí. Ale strasně mi zachutnala."

Azzie nespokojeně zafrkal a pohlédl na Frika s posměchem.

"Po těch kytkách uz neporostes," konstatoval ironicky, "a budes mít chlupaté dlaně. Přines mi tedy babské ucho, snad to bude stačit."

Frike přinesl, co Azzie pozadoval, a podle jeho instrukcí sestavil z přinesených věcí na kamenné podlaze pentagram. Zapálil černé svíce a Azzie začal se vzýváním. Slova byla přerusována častými pomlkami, coz byl typický rys prastaré řeči zla. Najednou se uprostřed obrazce objevil chomáček sedého a nachového kouře. Zvětsoval se, hutněl, stával se vyssím a silnějsím, az konečně bylo mozno zcela jasně rozeznat vysokou postavu Herma Trismegista.

"Zdravím tě, Velký," zvolal Azzie.

"Zdar, Malý," zazněla odpověď. "Co más zase za potíze?''

Azzie mu vylíčil nové potíze s Čarovným princem. Hermes se zamyslel a řekl: "Udělal jsi chybu, Azzie, ze jsi řekl princi o princezně Scarlet. Myslel sis, ze ve skutečném zivotě se věci odehrávají jako v pohádce a ze se princ síleně zamiluje uz při pohledu na miniaturu."

"A tak to nechodí?"

"Jenom v pohádkách."

"Vzdyť tohle je pohádka!"

"Tohle jestě není pohádka," odpověděl Hermes. "Pohádkou se to stane, az kdyz je po vsem a pěvci a vypravěči z toho pohádku svým vyprávěním a písněmi udělají. Prozatím vsak tyto podmínky nebyly splněny. Nemůzes předpokládat, ze ukázes mladému muzi obrázek a on se na základě toho zamiluje. Na to musís jít psychologicky."

"To je nějaké zvlástní kouzlo?" zajímal se Azzie.

Hermes zavrtěl svou průsvitnou hlavou.

"Ne, psychologie je to, co my nazýváme vědou. Je to věda zabývající se lidským chováním. Na zemi se o tom jestě neví. To je taky důvod, proč je kazdý tak labilní. Nikdo neví, proč se chová zrovna tak, jak se chová. A to jen proto, ze zatím neexistuje psychologie."

"No a co mám tedy dělat?"

"Nejdřív musís vymazat z princovy paměti vsechno, co jsi mu řekl o princezně Scarlet. Pro tento účel by měla stačit malá dávka vody z říčky Léthé. Nic moc, stačí, kdyz zapomene na poslední rozhovor s tebou."

"A potom?"

"Hned ti řeknu, co más dělat."

Sehnat vodu z Léthé nebyl zádný problém. Hermes ji přinesl v křisťálové lahvičce a Azzie ji okamzitě podal Čarovnému princi. Ten večer spolu jedli Azzie a Čarovný princ ve velké jídelně vykládané ořechovým dřevem. Frike kvůli své klátivé chůzi při servírování jako vzdy rozlil trochu polévky, ale nikdo tomu jiz nevěnoval pozornost. Kdyz zmizela ze stolu pečeně a snědli i dort, Azzie prohlásil: "Nevím, jestli jsem se ti zmínil o tom, ze budu nějaký čas pryč z domu."

"Kam se chystás, strýčku?"

"Musím si vyřídit nějaké zálezitosti."

"Jaké zálezitosti, strýčku?"

"Moje zálezitosti se tě netýkají. Friku! Přines mi klíče!"

Frike se vzdálil a za chvíli přinesl svazek klíčů na velkém zelezném kruhu.

"Teď dávej pozor, princi. Nechám ti tu klíče od celého zámku. Tenhle velký je od hlavního vchodu. Tenhle malý je od zadních dvířek a tenhle druhý malý klíč je od stájí. Tento klíč je od sklepa, kde máme víno, pivo a nějaké jídlo. Ten zdobený klíč je od mé truhly s kouzly. Klidně si je prohlédni, zádné z nich není teď nijak zvlásť nebezpečné."

"Ano, strýčku." Princ si vzal svazek klíčů. Jeden z nich upoutal jeho pozornost. Byl to malý klíček s vykládaným ouskem.

"Od čeho je tenhle?" zeptal se princ.

"Ach," sykl Azzie, "tenhle. Já jsem ho tam nechal?"

"Ano, nechal jsi ho tam, strýčku."

"Kdyz uz jsem ho tam zapomněl, tak ho tam nechám, ale nepouzívej ho."

"Odkud ale je?"

"Ten otvírá dvířka vzadu v mé loznici. Kdyz se otočí, dá se s ním otevřít malá vykládaná skříňka z ořechového dřeva, která je v té komůrce. Ale pamatuj si, nesmís odemykat tu komůrku a uz vůbec nesmís otvírat tu skříňku."

"Proč ne, strýčku?"

"To by zabralo přílis času, kdybych ti to měl vysvětlovat," odpověděl Azzie.

"Já mám čas," řekl na to princ.

"Já vím, ze ano. Ty nemás nic jiného nez čas. Nebo se mýlím? Ale já nemám čas. Musím uz jít. Prost mi věř, ze kdybys ty dveře otevřel, mělo by to pro tebe zlé následky. Takze mě poslechni a radsi se k nim ani nepřiblizuj."

"Ano, strýčku."

"Na skautskou čest?"

Princ zdvihl pravou ruku k pozdravu Rytířských skautů, coz byla nová organizace pro mladé rytíře, kteří se pilně připravovali na svou budoucnost.

"Přísahám, strýčku!"

"Dobře. Tak, a teď uz musím jít. Na shledanou, chlapče."

"Na shledanou, strýčku."

Princ ho doprovodil do stáje, kde si Azzie osedlal ohnivého arabského plnokrevníka.

"Klid, Belshazare!" zvolal Azzie. "Dávej na sebe pozor, synovče. Vrátím se za pár dní, nejpozději za týden."

Čarovný princ a Frike mávali, dokud Azzie nezmizel z dohledu.

Po hodině, která se princi hrozně vlekla, řekl princ Frikovi: "Já se příserně nudím."

"Jestě jednu partičku?" ptal se Frike a míchal karty.

"Ne, karet uz mám az po krk."

"Tak, co byste rád, mladý pane? Zahrát si tenis? Zaházet si talířem? Nebo čáru?"

"Uz mám dost těch dětských her," namítl princ. "Nemůzes vymyslet něco zajímavějsího?"

"Jít na lov?" zkousel to Frike. "Nebo na ryby? A co takhle poustět draky?"

"Ne, ne." princ přimhouřil oči a pak pohlédl vzhůru. Jeho rysy prozrazovaly probuzený zájem. "Uz vím!"

"Jsem zvědav na vás návrh, pane."

"Pojďme se podívat do toho pokojíku, kam nemám chodit."

Frike byl dobře proskolen. Potlačil úsměv, který se mu dral do tváří a s váznou tváří řekl: "To bychom neměli, pane."

"Myslís, ze ne?"

"Samozřejmě, ze ne. Mistr by byl velice proti tomu."

"Ale strýček se to nemusí dozvědět, nebo snad ano?"

Přiková tvář prozrazovala, ze na to ani nepomyslel.

"Vy myslíte. ze bysme to neřekli?"

"Přesně to myslím."

"Ale vzdyť my vzdycky Mistrovi vsechno říkáme!"

"Tak uděláme pro jednou výjimku."

"Ale proč?"

"Bude to jenom taková hra, Friku."

"Aha. hra." Frike předstíral, ze usilovně přemýslí. "Snad bychom to mohli udělat, kdyz je to jenom hra. Jste si jist, ze je to jenom hra?"

"Friku, přísahám ti, ze je to jenom hra."

"Tak dobrá," svolil Frike, "pokud je to jenom hra."

"Tak jdeme na to!" zvolal princ a hnal se ke schodům, které bral po čtyřech a vesele chrastil klíči.

Zatím venku Azzie, který uvázal koně v lese a vrátil se po svých - přesně řečeno vyuzil svých křídel a vrátil se vzduchem -, pozoroval vse skrz velké okno své loznice a usmíval se. Nikdy předtím neslysel o psychologii, o které mu vykládal Hermes, ale zdálo se, ze to funguje.

Kapitola 4

Klepání na bránu zastihlo Ylith zrovna v okamziku, kdyz přehazovala přes princeznu Scarlet přikrývku, aby nenastydla. Princezna totiz upadla do spánku zrovna uprostřed konverzace s Ylith. Klepání znělo trochu jinak, nez Azzieho busení na vrata, ale Ylith si nedovedla představit, kdo jiný by chtěl navstívit zámek na vrcholu skleněné hory. Nechala proto dívku v ochranném náručí pohodlného kozeného křesla a spěchala z obývacího pokoje směrem k hlavní bráně. V kamenném sále s vysokým zdobeným stropem ji zastihlo dalsí klepání.

Ylith otevřela branku v hlavní bráně a vyhlédla ven. Před vraty stál vysoký muz, celý v bílém a zlatém a s úsměvem na ni pohlízel.

"Přejete si?" zeptala se Ylith.

"Nemýlím-li se, je toto zámek, ve kterém přebývá Spící kráska, princezna Scarlet?" zajímal se neznámý.

"Nemýlíte se," odpověděla. "Ale vy nejste Čarovný princ, nebo snad ano? Je jestě trochu brzo a navíc, tohle nejsou ty pravé oči. Ne, nevykládejte si to spatně, nemám vůbec nic proti velkým modrým očím."

"Samozřejmě nejsem Čarovný princ," zasmál se. "Mé jméno je Babriel. Jsem pozorovatel vyslaný Silami světla. Jsem Azzieho host a tak jsem si řekl, ze se porozhlédnu okolo a zkontroluji celou operaci i z druhého konce. Vsechno probíhá podle plánu?"

"Ale ano," prohlásila Ylith. "Nezasel byste dovnitř?"

"Rád, děkuji."

"Jsem Azzieho. společnice v celé této zálezitosti," řekla Ylith. "Jmenuji se Ylith. Těsí mne, ze vás poznávám."

Podala mu ruku. Pozdvihl ji ke svým rtům a zlehka políbil.

"Oh," vzdychla Ylith a zírala upřeně na svou ruku. "Pojďte prosím za mnou. Ukázu vám princeznu. Ta teď samozřejmě dříme."

"Samozřejmě," reagoval Babriel a zdálo se, ze si az teď uvědomil, ze stále drzí její ruku a okamzitě ji pustil, "jak se to hodí vám."

"Ale jistě."

Otočila se a vedla ho halou k princezně.

"Hezká síň," poznamenal Babriel.

"Děkuji."

"Uz jste vy a Azzie dlouho spolu?"

"No, známe se uz hodně dlouho. Ale nejsme, přesně řečeno, teď zrovna. spolu. Chci říct, kromě téhle akce."

"Je to dobrý nápad."

"Myslím, ze ano. Je to Azzieho nápad. Já mu pomáhám spís ze staré známosti."

"Chápu. Bratrstvo zla, tak něco," řekl Babriel. "Asi bych měl spís říci sesterstvo."

"Něco na ten způsob. Tudy," ukázala Ylith a vedla hosta do obývacího pokoje. "Tady ji máme. Dřímající kráska. Pěkná, co?"

"Krásná," ocenil Babriel.

Ylith zrudla, kdyz si uvědomila, ze se Babriel dívá na ni. Vzápětí byl postizen záchvatem kasle.

"Mohu vám nabídnout něco k pití?" zeptala se. "Coz takhle trochu bozské krve?"

"Děkuji."

"Posaďte se a udělejte si pohodlí."

Zmizela z pokoje a za chvíli se vrátila s dvěma poháry.

"Zde to máme. Dám si s vámi," nabídla pití Babrielovi.

"Děkuji."

Pomalu upíjel. Ylith se také posadila.

"Zdá se mi, ze se vám zatím daří," řekl Babriel po chvíli.

"Mám pocit, ze má Azzie nějaké potíze," odpověděla Ylith.

"Vy jste mu jistě velkou oporou a pomocnicí."

"Nevím," řekla Ylith. "Není s ním teď moc řeč."

"Tomu nerozumím."

"Kdyz jsme spolu posledně mluvili, byl takový. chladný. Mozná, ze má víc problémů, nez přiznává, nebo je v tom něco jiného."

"Co?"

"Mozná se v něm něco změnilo. vůči mně."

Chvíli popíjeli bozskou krev beze slov. A potom Babriel řekl: "To je snad v povaze zla být osklivý. A to i k přátelům a spolupracovníkům. Alespoň jsem si to vzdycky myslel."

Ylith se dívala stranou.

"Ale on vzdycky takový ke mně nebýval."

"Aha."

"Vy jste v těchto věcech asi lepsí, ze?"

"Rád bych řekl, ze ano."

"Ale vzdyť to tak musí být. To vyplývá z podstaty věci."

"Souhlasím. Jenomze já bych rád věřil tomu, ze my jsme takoví, protoze chceme. A to nám dává pocit dobra."

"Hmmm." Ylith se otočila k princezně. "Podívejte se na ni. Chudinka ani netusí, ze je jenom součástí hry."

"Ale kdyby té hry nebylo, ona by ani neexistovala."

"Mozná, ze by to bylo lepsí, nez být takto vyuzita."

"To je zajímavá teologická úvaha."

"Teologická? K čertu! Promiňte. Ale lidé nejsou věci, aby se s nimi takhle manipulovalo."

"Ne, lidé mají svobodnou vůli. Takze i ona je svou vlastní paní. To je to, co dělá tuto zálezitost velmi zajímavou."

"Svobodnou? I kdyz je výběr uměle zúzen?"

"To je dalsí zajímavý teologický moment. Asi máte pravdu. To asi není přílis hezké. Ale co se dá dělat? Ona je asi opravdu jenom součástí hry."

"To bych řekla. Nemohu si pomoct, ale je mi jí trochu líto."

"Mně také. Je nám oběma sympatická."

"To je vsechno? To jí moc nepomůze."

"Ale my jí nesmíme nijak pomáhat, jestli máte na mysli tohle. Já bych se za ni mohl trochu přimluvit, aby dosla odpustění."

"Nebyl by to podvod, pomáhat jí?"

"Nebyla by to skutečná pomoc, jestli mi rozumíte. Mohl bych jí pomoci, aby si sama pomohla. To se mi nezdá jako podvádění. Mozná bych měl."

Zase si lokl.

"Jste vzdycky takový?" zajímala se Ylith.

"Jaký?"

"Laskavý."

"Asi ano."

"To je vítaná změna. Je dobře, ze jste pozorovatelem zrovna vy."

"Vy jste byla vzdycky čarodějnice?"

"Vybrala jsem si to uz dávno."

"Těsí vás to?"

"Větsinou ano. Co chystají Síly světla pro zápas tisíciletí?"

"Nazýváme to gotická katedrála - měl by to být úplně nový směr v architektuře vedoucí ke zboznosti a dobrotě."

"Jak se to bude lisit od současného stylu? Počkejte, jestě nic neříkejte, az přinesu nové pití."

"Děkuji."

Kdyz se Ylith vrátila, začal Babriel s výkladem. Naslouchala, usmívala se a přikyvovala. Úplně ji to uchvátilo.

Kapitola 5

Scarlet nervózně přecházela před Ylith. "Uz jsem z té věčné dřímoty úplně nemocná," stězovala si a rázovala sem a tam.

"Nikdy nejsem úplně vzhůru. Na druhou stranu se mi zdá, ze ani v noci pořádně nespím. Potřebuji dělat něco víc nez jenom sedět v tomhle pitomém zámku a čekat na nějakého maníka, který sem přijde a probudí mne. Chci pryč! Chci s někým mluvit!"

"Můzes mluvit se mnou," odpověděla Ylith.

"Tetičko Ylith, ty jsi hrozně hodná. Bez tebe bych se tu úplně zbláznila. Ale chtěla bych si promluvit jestě s někým jiným. Rozumís. S nějakým muzem."

"Přála bych si, abych ti mohla nějak pomoct," řekla Ylith. "Vzdyť ale vís, ze nesmíme mít zádnou společnost. Más prostě spát, dokud se neobjeví Čarovný princ."

"Já vím," přikývla Scarlet a oči se jí zaplnily slzami. "Ale to je taková nuda. Jenom spát, spát celou dobu. A kdyby aspoň pořádně spát. Dřímat! Prosím tě, tetičko Ylith, nemůzes mi nějak pomoci?"

Ylith uvazovala. Měla na Azzieho čím dál větsí zlost. Měla o tom vědět trochu víc, a ne mu jenom slepě důvěřovat. Ale stejně s tím teď nemohla nic dělat.Následujícího dne se ozvalo zabusení na vrata. Bylo to v jedné z těch zřídkavých chvilek, kdy princezna nepodřimovala, a tak se teď hnala k bráně, aby ji sama otevřela.

Ve dveřích stál zabák, který měřil asi stoosmdesát centimetrů, byl oblečený v lokajské livreji a na zelené hlavě mu trůnila bílá paruka.

"Ahoj," pozdravila Scarlet drze. Uz si zvykla na nejrůznějsí návstěvníky, včetně těch nadpřirozených. Vsak také nebylo divu při jejích zkusenostech s Azziem, který byl sám o sobě dost zvlástní se svými příchody a odchody v oblacích kouře, a s Ylith, která trávila podstatnou část času před zrcadlem, kde pozorovala lidi z městečka pod skleněnou horou i obyvatele vzdálených, méně reálných světů.

"Ty jsi princ, který mne má probudit?"

"Boze chraň!" vykřikl zabák. "Já jsem posel."

"Ale přesto jsi krásný muz převlečený za zabáka?"

"Bohuzel ne. Mé prokletí je jenom v tom, ze vládnu lidskou řečí a jsem takhle velký."

"Jak vypadás, kdyz nejsi zakletý?"

"Měřím necelých dvacet centimetrů a kvákám."

"Co tedy chces?"

"Mám pro vás pozvánku."

Podal Scarlet čtvercovou kartičku, na které bylo napsáno:

POZVÁNKA NA MASKARNÍ BÁL K POCTĚ

POPELKY A JEJÍHO PRINCE

K TANCI HRAJÍ: ORLANDO A JEHO DIVOČÁCl

GIORDANO BRUNO A HERMETICKÁ TRADICE

SPARTAKUS A VZBOUŘENÍ OTROCI

TOMBOLA, BOHATÉ CENY

DOBRÁ ZÁBAVA lil

"Děkuji ti!" řekla Scarlet. "Ale proč mne princezna Popelka zve? Vzdyť já ji ani neznám."

"Slysela, ze jste tu stále sama a zzelelo se jí vás. Sama měla kdysi dost problémů, jak mozná víte."

"Tak ráda bych sla! Ale nemám zádné plesové saty."

"To není problém."

"A co doprava. Jak se tam dostanu?"

"Prostě se spojíte s Pořadateli kouzelných plesů a ti mne v pravý čas pro vás poslou s kočárem vyzdobeným dýněmi."

"Neuspiní sťáva z dýní mé plesové saty?"

"Ani náhodou! Vnitřek kočáru je vypolstrován nejjemnějsím kropeným hedvábím."

"Kropeným?"

"Nebojte se, je suché."

"Děkuji! Děkuji mockrát!" volala Scarlet a utíkala povědět Ylith o tom nádherném pozvání.

"Ubohé dítě, Azzie rozprostřel nad celým zámkem kouzlo," řekla smutně Ylith. "Na to, aby ses odsud dostala, bys potřebovala ověřenou propustku. A tu mohou vydat jedině Síly temnot."

"Co tedy mohu dělat?"

"Nic, ubozátko," uvazovala Ylith. "I kdyz. Kdybys měla Azzieho neomezenou kreditní kartu, slo by asi něco podniknout. Nosí ji dost neopatrně ve vrchní kapsičce vesty. Musís doufat, ze mu při přístí návstěvě vypadne a ze se ti podaří ji sebrat dříve, nez si toho vsimne on sám."

"Co kdyz mu ale nevypadne?"

"Potom ti mohou pomoci tvé ruce," překvapila Ylithina odpověď. "Zvlásť ta levá."

Scarlet se podívala na ruce. Levá, ruka kapsářky, byla trochu mensí a vypadala trochu - tězko to vyjádřit jinak - prohnaněji nez pravá.

"Co je zvlástního na mé levé ruce? Je trochu mensí a mozná i hezčí, ale co z toho?"

"Ta ruka má schopnost získat, co potřebujes."

"A az budu mít tu kartu?"

"Potom si můzes poručit krásné plesové saty a spojit se s Pořadateli kouzelných plesů. A můzes jít na ples a klidně se bez obav vrátit."

"Proč mi říkás takové věci?"

Ylith se dívala stranou.

"Ze vzteku a lítosti, má drahá," řekla Ylith po dlouhé chvíli mlčení. "To první je síla a to druhé slabost. Takze si mysli, ze je to hlavně ze vzteku. Taky uz je na čase, aby ses něco dozvěděla o plesech a společenském zivotě. A taky o svobodné vůli."

Potřásla princezně rukou, zejí málem utrhla zlatý náramek.

"Jo, jo," vzdychla. "K čertu s Azziem." Usmála se. "Dobře to dopadne."

Kapitola 6

Kdyz přisel Azzie přístě na kontrolu, byla Scarlet samý úsměv. Vesele vykládala o svých snech, coz byly jediné zajímavé události jejích jednotvárných dní. Potom ukázala Azziemu taneční variace, které si pamatovala jestě z doby před svou smrtí. Temperamentně tančila přes celou halu, malá chodidla divoce rejdila po kamenné podlaze. Tanec zakončila piruetami, kterými obkrouzila celý sál a skončila v Azzieho náručí.

"Dovolte mi, strýčku, abych vás objala. Tolik jste toho pro mne udělal."

Azzie cítil, jak se k němu tisknou její malá pevná ňadra, a vůbec nezaregistroval, co provádějí její drobné sikovné prstíky.

"Más to?" zeptala se Ylith, kdyz se Scarlet osaměly.

Scarlet se usmála, az se objevily její drobné zuby a ve tvářích se udělaly malé důlky. V ruce drzela černou kartu.

"Tady je!"

"Sikovně jsi to provedla," poznamenala Ylith. "Teď ji jenom musís pouzít."

"Ano," řekla Scarlet a snazila se potlačit zívnutí. "Ale co udělám s. tím prokletým spacím kouzlem?"

"Napijes se pořádně bozské krve," odpověděla Ylith. "A já k tomu přidám své kouzlo. Budes potom spát čtyřikrát déle nez normálně, ale budes pak i čtyřikrát déle vzhůru."

Scarlet se rozzářila.

"Hurá!" vykřikla.

Kapitola 7

Dýňový kočár doklouzal do baldachýnového přijímacího areálu, tise se pohybuje na svých ředkvových kolech. Zabák v lokajském vyskočil a otevřel Scarlet dveře. Vystoupila a dávala přitom pozor, aby si nezamotala saty. Byly to překrásné saty, růzový tyl se snílkou hyacintu, usité na míru u Michaela z Perugie za Azzieho peníze.

Sluhové v livrejích ji uvítali a doprovodili dovnitř. Taneční sál byl plný světel a barev. Na vzdálenějsím konci byl umístěn orchestr. Princezna Scarlet byla oslněna. Jestě nikdy neviděla takovou podívanou. Bylo to jako v pohádce a skutečnost, ze ona sama byla součástí pohádky, tuto krásu nijak nezmensovala.

"Vy musíte být princezna Scarlet!" oslovila Scarlet krásná dívka zhruba jejího věku.

"Vy jste princezna Popelka?" zeptala se Scarlet.

"Jak jste mně poznala? Mám snad saze na nose?"

"To ne. jenom jsem se domnívala. Kdyz jsem dostala vasi pozvánku." Scarlet byla plná rozpaků, ale Popelka se jen smála a usnadnila jí to. "To byl jen zertík. Jsem moc ráda, ze jste přisla. Slysela jsem, ze jste v moci spacího kouzla."

"Ve skutečnosti je to jenom dřímací kouzlo. Ale jak jste se to dozvěděla?"

"My v pohádkách se přece vsichni známe," odvětila Popelka. "Kdybyste potřebovala, nahoře jsou toalety a alkoholické nápoje, jestli vase kouzlo reaguje na chemické prostředky."

"Díky, nic takového nepotřebuji," řekla Scarlet. "Vzala jsem si dočasný protilék."

"Ať uz jste to provedla jakkoliv, jsem ráda, ze jste přisla. Víte, je to zahajovací událost této sezóny. Máme tu mnoho vhodných partií na zenění, převázně z řad slechticů, ale také několik podnikavých a slavných občanů jako Honza ze Zápecí nebo Peer Gynt. Dovolte, abych vám nabídla sklenku sampaňského a pak vás představím několika lidem."

Popelka nabídla Scarlet sklenici sumivého vína a vodila ji záruku od jedné skupiny naparáděných hostů ke druhé. Scarlet byla unesena, hlasitá rytmická hudba přímo vybízela její nohy tanečnice k tanci. Proto byla velmi sťastná, kdyz ji vysoký krásný muz ve zlatých satech a v karmínovém turbanu vyzval k tanci.

Vířili spolu po tanečním parketu. Muz v turbanu se představil jako Achmed Ali. Byl to vynikající tanečník znalý nejnovějsích tanečních kroků a variací. Scarlet měla dobrý taneční instinkt a byla schopna se mu velice rychle přizpůsobit. Za chvíli jiz předváděla sedící labuť, zlomený loket, trpasličí skok, opilé spřezení a dalsí taneční hity toho bláznivého roku tisíc. Zdálo se, ze Achmed Ali létá nad parketem a snazí se Scarletino umění přizpůsobit svému vlastnímu zápalu. Ostatní páry vyklízely postupně parket, uznávajíce tím naprostou převahu jejich umění. Orchestr začal hrát Labutí jezero, také strzen jejich baletním uměním. Trubky vřestěly, smyčce lkaly a Achmed se Scarlet předváděli vsechny mozné finesy tanečního umění. Aplaus okolo přihlízejících hostů mohutněl. Při závěrečném finále vyvedl Achmed Scarlet z tanečního sálu na malý balkónek.

Z balkónu byl překrásný pohled na malé jezírko. Právě vysel měsíc a jeho stříbrné paprsky ozařovaly ztemnělý břeh. Scarlet se ovívala čínským vějířem, který samozřejmě také dodalo Zásobovací, a otočila se k Achmedovi.

"Věřte mi, pane, ze jsem jestě netančila s tak dokonalým tanečníkem," řekla velice formálním hlasem.

"Ani já ne," odpověděl Achmed galantně. Měl hezký obličej s trochu orlím nosem, pevná ústa s krásně tvarovanými rty, za kterými se při úsměvu, který prozrazoval jeho emoce, objevovaly zdravé bílé zuby. Svěřil se Scarlet, ze je princ ze dvora velké Turecké říse, která se rozkládala od mlzných hranic východního Turkestánu az po mořské pobřezí Malé Asie. Vylíčil jí nejzajímavějsí místa v paláci, minerální prameny, rybníčky plné kaprů a knihovnu, kde lze nalézt spisy z celého světa. Zmínil se také o kuchyních, kde byly připravovány nejrozličnějsí lahůdky vynikajícího vzhledu i chuti, které byly určeny pro potěsení a k uctění vsech těch krásných, inteligentních mladých lidí, kterým se dostalo té pocty zít v paláci. Řekl jí, ze by byla oslněna krásami a přepychem, který by spatřila v paláci. Tvrdil Scarlet, ze je navzdory jejich krátké známosti úplně a neodvolatelně unesen její krásou, a prosil ji, aby ho doprovodila do Turecké říse, kde by jí ukázal vsechny krásy a kde by mohla zůstat, jak dlouho by si přála. Popisoval jí krásné dárky, kterými by ji zahrnul, a pokračoval v těchto slibech a příslibech tak dlouho, az jí sla z toho hlava kolem.

"Ráda bych sla s vámi a ráda bych viděla vsechny ty věci," řekla Scarlet, "ale slíbila jsem své tetě, ze se vrátím domů hned po plese."

"To není vůbec problém," řekl Achmed. Luskl prsty. Ve vzduchu se ozval pleskavý zvuk a Scarlet spatřila velký krásný perský koberec, který se objevil zdánlivě odnikud a zastavil přesně ve výsi balkónu.

"To je létající koberec," oznámil Achmed. "Je to velmi bězný dopravní prostředek v mé zemi. Kdyz ho pouzijeme, dostaneme se do Turecké říse, prohlédneme si vsechno a vrátíme se jestě před tím, nez večer skončí."

"Je to velké pokusení," přiznala Scarlet, "ale stejně bych neměla."

Achmed Ali se usmál jemným a neskutečně svůdným způsobem a vstoupil z balkónu na koberec. Otočil se ke Scarlet a natáhl k ní ruku.

"Poleť se mnou, krásná princezno," řekl. "Vidís sama, ze jsem do tebe blázen. Ukázu ti vsechno ve své řísi, strávíme spolu krásné chvíle, a abys viděla, ze si tě vázím, vrátím tě k tvé starostlivé tetě tak, jak sis původně naplánovala."

Princezna Scarlet věděla, ze by neměla jít. Ale vsechno se spiklo proti její dobré vůli. Neočekávaná svoboda, prozatímní osvobození od prokletí dřímoty, velkolepost plesu, záhadná a svůdná přítomnost Achmeda Aliho, sklenka sumivého sampaňského a v neposlední řadě opojná vůně keře, který rostl pod balkónem, to vse otupilo její ostrazitost a pozornost natolik, ze napůl nevnímala, co dělá. Přijala proto Aliho ruku a vstoupila za ním na létající koberec.

Kapitola 8

Popelka zrovna mířila k výborně zásobenému bufetu s tím, ze si dá sklenku sampaňského nebo mozná i něčeho ostřejsího, kdyz k ním přistoupil lokaj a hluboce se uklonil.

"Je zde někdo, princezno, kdo by s vámi rád hovořil."

"Člověk?"

"Řekl bych, ze démon. Ačkoliv vypadá úplně jako člověk."

"Démon," dumala Popelka. "Nepamatuji si, ze bych zvala nějakého démona."

"Přisel sám od sebe, princezno," oznámil lokaj a snazil se vloudit do svého tónu přesvědčení, ze on sám, ač lokaj, je princ v přestrojení.

"Co chce?"

"To já nevím," odpověděl lokaj a hladil si dlaní svůj bujný knír. "Tvrdil, ze se jedná o velice důlezitou zálezitost."

Tato slovní výměna by zřejmě probíhala jestě déle, kdyby se v ten okamzik neobjevil na scéně Azzie kráčející k nim dlouhými kroky se dvěma sluhy visícími na jeho kabátě v marné snaze ho zadrzet.

Azzie se ohnal, čímz oba sluhy setřásl a pohlédl na Popelku.

"Vy jste Popelka?"

"Ano, to jsem."

"To je vase párty?"

"Ano, je. A jestli přemýslíte o tom, ze byste ji překazil, musím vás upozornit, ze znám také pár démonů, které mohu okamzitě přivolat na pomoc."

"Mám pocit, ze jste na svou slavnost pozvala mou neteř, princeznu Scarlet."

Popelka se rozhlédla kolem sebe. Její konverzace s Azziem jiz upoutala pozornost několika hostů a ti je po očku sledovali. Lokaj postával v doslechu a tahal si rozpačitě svůj knír v marné snaze se nějak se svými falesnými nároky uplatnit.

"Pojďte se mnou támhle do té prázdné komnaty," vyzvala Azzieho Popelka. "Tam si budeme moci v klidu pohovořit."

Vysli z tanečního sálu a zamířili do vedlejsí komnaty.

"Můzete si odlozit svá kosťata do rohu," nabídla Popelka.

"Ne, myslím, ze je tu chviličku podrzím. Bude to velice krátká rozmluva. Kde je Scarlet?"

"Vy jste skutečně její strýc? Neměl byste nechávat to dítě samotné tak dlouho v zakletém zámku. Mám pocit, ze jí pozvání na můj večírek nemůze nijak ublízit."

"Kde je teď Scarlet?" trval na své otázce Azzie a zlostně podupával nohou.

Popelka se rozhlédla po parketu, ale nemohla Scarlet najít. Zavolala sluhu, ale jiného nez toho s knírem - tenhle měl malou kozí bradku -, a přikázala mu, aby nasel princeznu Scarlet.

Za chvilku byl sluha zpátky.

"Bylo mi řečeno, ze odesla s nějakým pánem v turbanu, Achmedem Alim."

Azzie se obrátil na sluhu.

"Jak zmizeli?"

"Odletěli na létajícím koberci, pane."

Azzie si mnul bradu a vypadal zamysleně.

"Kterým směrem letěli?"

"Na východ, pane."

"Víte, kdo je ten muz?" obrátil se Azzie na Popelku.

"Je to slechtic z dvora Velkého Turka, vládce celého Turkestánu."

"To je vsechno, co o něm víte?"

"Co máte na mysli?"

"Znáte jeho postavení na dvoře?"

"Ne, myslím, ze ne."

"Je to Vrchní kuplíř pro harém dvora Velkého Turka."

"Jak to víte?"

"Mám v popisu práce vědět takové věci," prohlásil Azzie.

"Kuplíř! Snad nemyslíte, ze."

"Myslím," řekl Azzie, "ze je princezna v tomto okamziku unásena přes několikery hranice do bílého otroctví za účelem prostituce."

"Neměla jsem o tom ani tusení!" zvolala Popelka. "Kde je můj vrchní vezír? Okamzitě vyskrtněte Achmeda Aliho z mého seznamu hostů! Pro jistotu dvojitou čarou! Můj drahý démone, ani vám nemohu vylíčit, jak je mi to líto."

Ale uz mluvila jenom sama k sobě. Azzie se vyhoupl na zábradlí na balkóně, posečkal jen okamzik, nez naskočil poháněcí mechanismus kostěte, a vzlétl do vzduchu. Mířil na jih.

Létající koberce jsou rychlé, poháněné nejsilnějsími kouzly mocných dzinů. Nejsou ale přílis aerodynamicky vhodné a mají sklon k jisté nestabilitě. Přední okraj koberce se za letu nepředvídatelně vlní jako tobogán a tím snizuje rychlost letu. Achmedovi se zatím vsechno líbilo. Ne tak Scarlet, která začala o celé situaci přemýslet a snad díky čerstvému vzduchu se jí nejevila tak růzová jako ze začátku. Jak pozorovala Achmeda, sedícího při řízení koberce námořnickým způsobem, vsimla si krutých čar vedoucích svisle jeho tváří, které dříve nějak přehlédla. Také si lépe vsimla jeho zlověstného černého kníru, který měl Achmed vykroucen vzhůru a který byl zakončen navoskovanou spičkou. Napadlo ji, ze musela být pod vlivem nějaké závrati, kdyz přijala jeho pozvání. Navíc si zrovna vzpomněla na Čarovného prince. Co kdyz zrovna vchází do začarovaného zámku? Co kdyz přijde a ona tam nebude? On se můze sebrat a najít si nějakou jinou. Bude pak odsouzena dřímat celý zbytek zivota? Je jestě nějaká moznost záchrany pro Dřímající krásky, které mají tu smůlu, ze je nenajde jejich Čarovný princ? A najednou jí vytanula na mysli otázka, do čeho se to vlastně teď zene. Má ten Achmed vůbec poctivé úmysly?

"Achmede," řekla Scarlet, "já jsem si to rozmyslela."

"Opravdu?" zeptal se Achmed.

"Chci zpět na Popelčin večírek."

"Dvůr Velkého Turka je odsud jenom kousek," namítl Achmed.

"To mě nezajímá! Chci zpět!"

Achmed se na Scarlet otočil a teď byla jeho tvář úplně změněna směsí muzného sebevědomí, nenávisti, pohrdání a i dotekem zbabělosti.

"Princezničko, ty sis vybrala tohle dobrodruzství a teď uz není cesta zpátky."

"Proč to dělás?" zeptala se Scarlet. "Ale teď uz chci slyset jenom pravdu."

"Je to moje práce," odpověděl Achmed, "a můj pán, Velký Turek, mě bohatě odmění za to, ze tě dostanu do jeho harému. Mám ti to vysvětlit jestě jasněji?"

"Nepůjdu do zádného harému! To radsi zemřu!" vykřikla Scarlet a vrhla se k okraji koberce. Pohlédla dolů a zahlédla hluboko pod sebou ostrovy Řecka, černé tečky v bílém moři. Usoudila, ze situace není tak zoufalá, aby páchala sebevrazdu. Alespoň prozatím.

Vrátila se doprostřed koberce a začala oplakávat krásného mladého prince, kterého jíz zřejmě nikdy neuvidí. Rozpustila si své dlouhé blond vlasy, které se okamzitě v silném větru rozcuchaly. Kdyz se otočila, aby uvolnila spletené vlasy na zádech, spatřila daleko vzadu na obloze drobné smítko, které se blízilo přesně jejich směrem. Jak se smítko blízilo a rostlo, klíčila v Scarletině srdci naděje. Raději odvrátila tvář, aby neprozradila svůj objev Achmedovi.

Azzie hnal svá dvě kosťata nejvyssí moznou rychlostí. Najednou spatřil koberec přímo před sebou. Jeho obrysy byly krásně viditelné proti plnému měsíci. Přivřel oči proti silnému větru a snazil se co nejvíc zaostřit na osoby na koberci. Zdálo se, ze jeho vztek jestě zvysuje rychlost kosťat. Přiblízil se rychle ke koberci a zamířil trochu nad něj. Po zaujetí vhodné pozice naklonil kosťata k divokému útoku.

Achmed Ali si nebezpečí uvědomil az ve chvíli, kdy zaslechl hrozný zvuk překonávající dokonce i hřmot vichřice, a kdyz se otočil, uviděl démona s lisčí tváří sedícího obkročmo na dvou oslnivých kosťatech, jak se na něj řítí z výsky. Achmed strhl koberec do divoké zatáčky a přidrzel Scarlet jednou rukou, kdyz se koberec řítil dolů oblohou. Vypadalo to na jistou havárii a Scarlet začala ječet, ale Achmed pád vybral jen několik metrů nad třpytícím se mořem. Stočil koberec, aby mohl pouzít své kouzelné blesky. Uz poněkolikáté si přál, aby byl jeho koberec vyzbrojen nejnovějsím typem blesků, ale Velkého Turka zajímal pouze jeho harém a byl vzdycky lakomý, pokud slo o modernizaci výzbroje. Nez Achmed stačil pouzít své standardní zbraně, vypálil po něm Azzie několik vroubkovaných svítících střel, které po zásahu vybuchují a dost to bolí. Achmed divoce kličkoval, ale střely se stále přiblizovaly, az spálily okraje koberce a změnily jeho uz tak mizerné letové vlastnosti. Achmed se snazil ze vsech sil uniknout, ale pochopil, ze nad potrhaným kobercem ztrácí kontrolu. Koberec se rychle nakláněl a Achmed musel oběma rukama zachytit jeho okraj. Osvobozena z jeho objetí, sklouzla Scarlet přes okraj koberce a řítila se k zemi.

Padala a obrovský děs jí nedovolil ani vykřiknout. Moře se rychle blízilo a přímo uprostřed se objevil malý strmý ostrůvek, který jako by k ní stoupal s děsivou rychlostí.

Smrt byla blízko, ale kdyz uz po ní spičaté kamenné výbězky natahovaly své zulové prsty, snesl se k ní Azzie střemhlavým letem, nabral ji do náruče a přehodil ji přes kosťata jako pytel brambor. Cítila sílený tlak, jak Azzie kličkoval mezi skalami a snazil se vybrat pád, který by jinak skončil mezi bílými hřebeny vln. Pak naposled zatočil a opět se vznáseli vzduchem, ziví a zdraví!

"Strýčku Azzie," vydechla Scarlet, "jsem tak ráda, ze vás zase vidím! Hrozně jsem se bála!"

"Bylas dost neposlusná," řekl Azzie. "Kdybych nebyl s tímhle projektem tak daleko, nechal bych tě v Turkově harému a udělal bych si jinou princeznu Scarlet. Můj mladý princ si zaslouzí věrnost."

Scarlet odpověděla: "Uz nikdy neuteču, slibuji. Budu odpočívat ve svém pokoji a očekávat jeho příchod."

"Aspoň si to propřístě zapamatujes," řekl Azzie, otočil kosťata a zamířil k Čarovnému zámku.

Kapitola 9

Poté, co získal nazpět svou černou kreditní kartu a vrátil Scarlet tam, kam patřila, zamířil Azzie do Paříze. Tu miloval jiz dlouhou dobu. Chtěl se na pár dní vyhnout Augsburgu, aby dopřál Čarovnému princi čas snít nad miniaturou princezny Scarlet. Princ měl zakázáno se toho obrázku vůbec jen dotknout, takze podle zákonů psychologie se měl do Scarlet hluboce zamilovat.

Jak mohl lépe strávit čas nez v některém z prostopásných satanských klubů, kterými byla Paříz proslulá.

Ten, který Azzie vybral, Heliogabulus Club, byl umístěn v jeskyni pod Pařízí. Po nekonečné cestě dolů po kamenných schodech vstoupil do sluje vyzdobené lebkami a kostrami. V kovových drzácích na stěnách hořely louče, jejichz světlo plnilo sluj přísernými, neustále se měnícími stíny. Místo stolů byly pouzity sarkofágy, které sem zřejmě dopravil nějaký nápaditý obchodník s uměleckými předměty z Egypta, kde jich byla téměř nekonečná zásoba. Mnohem běznějsí rakve slouzily za sedačky. Nápoje roznáseli slouzící oblečení do mnisských kuten a hábitů jeptisek. Tito ubozáci byli také nuceni poskytovat svá těla při orgiích, kterými vyvrcholila skoro kazdá večerní zábava. Sex a smrt, to byla témata, která rezonovala ve vsech evropských barech. "Co si dáte?" zeptal se Azzieho silný muz v mnisské kutné.

"Dejte mi dobré pivo, nejlépe nějaký dovoz," poručil si Azzie. "Máte něco k jídlu?"

"Nachos," odpověděl čísník.

"Co to je?"

"Specialita, kterou přivezla jedna francouzská expedice z Nového světa."

Tak si objednal Azzie nachos, coz, jak se později ukázalo, byly smazené ovesné hrudky s řádně ulezeným sýrem zalité rajskou sťávou. Azzie spláchl jídlo pořádným douskem anglického piva a začal se cítit mnohem lépe.

Uz při jídle měl Azzie pocit, ze ho někdo pozoruje. Začal se rozhlízet po lokále. Ve vzdáleném rohu byl stůl, který byl jenom velice spoře osvětlen svíčkou. Azzie by přísahal, ze tam zahlédl nějaký pohyb. Byl si zcela jist, ze ho někdo pozoruje právě odtamtud.

Rozhodl se, ze si nebude toho stolu ani toho, co se tam děje, nijak vsímat. Poručil si dalsí talíř nachos a přesel na víno. Za chvíli se začal cítit velice uvolněně. Jak večer pokračoval, Azzie začal být opilý. Nebyl opilý jako prase, ale přímo jako démon. To znamená skutečně hodně. Začal zpívat píseň, kterou zpívají démoni z Kanaánu, kdyz se cítí velice dobře. Měla následující slova:

Ohó, nemám zádné bolení

Ani zádné příjmení

Velká sranda přichází

I bez velkých nesnází

S vínem do nasich hlav.

Píseň měla samozřejmě mnoho dalsích slok, ale Azziemu dělalo potíze si na ně vzpomenout. Uz mu ostatně začínalo dělat potíze i cokoliv jiného. Bylo jiz velmi pozdě. Azzie měl pocit, ze uz je tady věky. Kdyz se rozhlédl, zjistil, ze uz ostatní hosté odesli. Co mu to dali do vína? Cítil se teď spíse omámený nez pořádně opilý. Vsechno se s ním houpalo. V zaludku cítil zvlástní tlak a nebyl si vůbec jist, ze dokáze vstát. Konečně se mu to s velkým úsilím podařilo.

"Co to se mnou kdo provádí?" snazil se říci, ale slova vysla ven úplně zkomolená.

"Nazdárek, Azzie," pronesl hlas za ním.

Azzie si byl skoro jist, ze uz ten hlas slysel. Snazil se otočit. V tu chvíli udeřilo něco tězkého do jeho hlavy blízko levého ucha. To bylo vzdy citlivé místo démonů. Normálně by byl schopen odrazit takový útok, jako byl tenhle. Není to tak snadné srazit démona k zemi. Ale tentokrát s takovým mnozstvím alkoholu a kdoví čím jestě, co v něm bylo, se Azzie nezmohl na odpor. Sakra! Spadl na podlahu a to bylo vsechno, co si pamatoval.

Kapitola 10

Azzie se probral po nějaké době a vůbec si nebyl jist, jak dlouho byl v bezvědomí. Probíral se, bylo mu mizerně a vůbec nebyl moc sťasten, ze uz zase cítí své tělo. Hlava mu div nepraskla a měl pocit, ze chce jestě růst. Snazil se překulit, aby trochu zmensil bolesti hlavy, a zjistil, ze se můze pohnout jen zcela nepatrně. Vypadalo to, ze má svázané ruce. To samé platilo i o nohou. A navíc byl připoután k nějaké obrovské zidli.

Opatrně zkusil dvakrát či třikrát pootevřít oči a pak je otevřel dokořán a rozhlédl se kolem sebe. Byl v nějaké podzemní sluji. Viděl slabě fosforeskující stěny jeskyně.

"Haló!" zvolal Azzie. "Je tu někdo?"

"Ale ano. Já jsem tady," řekl nějaký hlas.

Azzie se podíval tím směrem a spatřil v seru malou postavu s vousy. Poznával její rysy, alespoň ty, co byly přes vousy vidět.

"Rognir!" Byl to ten trpaslík, od kterého získal felixit a dalsí poklady.

"Zdravíčko, Azzie," řekl Rognir. Jeho hlas byl velice jasný a plný zlomyslnosti. "Necítís se snad dobře?"

"Nemohu říci, ze bych se cítil nejlépe," přiznal Azzie. "Ale to nevadí. Mám velkou schopnost regenerace. Zdá se, ze jsem zamotaný do něčeho, co mě drzí v té zatracené zidli. Kdybys mi laskavě pomohl se uvolnit a dal mi napít vody, viděl bys, ze budu za chvíli v pořádku."

"Vysvobodit tě?" podivil se Rognir. Jeho smích byl velice opovrzlivý, jak uz často smích trpaslíků bývá. Za chvíli se přestal smát a začal si s někým něco septat.

"S kým to mluvís?" zeptal se Azzie. Teď, kdyz jeho oči přivykly seru, si vsiml, ze jsou v jeskyni kromě něj a Rognira jestě dalsí postavy. Byli to samí muzi, trpaslíci, a jejich oči jenom zářily, jak stáli v kruhu a zírali na něj.

"To jsou trpaslíci z mého kmene," řekl Rognir. "Mohl bych vás představit, ale tím se nebudeme zdrzovat. Nepobudes tu moc dlouho, ani by to nestačilo na inteligentní rozhovor.

"Co to má vsechno znamenat?" ptal se Azzie, ačkoliv měl jiz představu, o co se jedná.

"Něco mi dluzís. O to tady jde," prohlásil Rognir.

"To já vím. Ale tohle snad není způsob, jak o tom chcete diskutovat?"

"Tvůj sluha nás nepustil dovnitř, kdyz jsme si s tebou přisli slusně a v klidu promluvit."

"Ten Frike," pronesl Azzie a uchichtl se. "Snazí se mě před vsím ochránit."

"Mozná je takový. Ale já chci své peníze. Jsem tady, abych je od tebe získal zpět. A to teď. Ihned!"

Azzie potřásl hlavou.

"Patrně jste uz prohledali mé kapsy, takze víte, ze u sebe nic nemám. Pár drobných a nějaké cetky."

"Uz nemás ani to," prohlásil Rognir. "Uz jsme ti je sebrali."

"Co tedy jestě chcete?"

"Zaplatit! Ale chci, abys mi dal nejenom ten zisk, který jsi mi slíbil, ale i samotný poklad."

Azzie se lehce usmál.

"Pak nebylo nutno, abyste podnikali tak slozité akce. Upřímně řečeno, navstívil jsem Paříz zejména proto, abych tě vyhledal a informoval tě, jak se tvá investice utěseně zúročuje."

"Ale, ale," pronesl Rognir temně. Mohlo to znamenat cokoliv, ale pravděpodobně to vyjadřovalo nesouhlas.

"Přece není zapotřebí, abychom se k sobě chovali tímto způsobem. Rozvaz mne a promluvíme si jako dva rozumní lidé."

"Ty nejsi rozumný muz," namítl Rognir. "Ty jsi démon."

"Ty jsi zase trpaslík," vrátil mu poznámku Azzie. "Přece vís, jak jsem to myslel."

"Chci zpátky peníze!"

"Zdá se, ze jsi zapomněl, ze ta dohoda zněla na rok," řekl Azzie. "Jestě je čas. Vsechno má svůj čas. Az bude doba splatnosti, dostanes své peníze zpět."

"Znovu jsem o tom přemýslel a usoudil jsem, ze je dost hloupé nechat celý kapitál k dispozici jenom tobě. Mám pocit, ze by to mohlo skodit pracujícím - jako jsme třeba my, trpaslíci. Kdybych sikovně vyuzil své poklady z pytle při výkyvech na zahraniční burze, mohl bych celý kapitál zhodnotit dvakrát az třikrát."

"Podívej, dohoda je dohoda," prohlásil Azzie. "A ty jsi souhlasil, ze mi poklad nechás najeden rok."

"Tak teď uz nesouhlasím. Chci své poklady zpět."

"Stejně nemohu nic dělat, kdyz jsem tu takhle svázaný," namítl Azzie.

"Kdyz tě ale rozvázeme, tak ty pouzijes nějaké kouzlo a jaké byly nase peníze."

To bylo přesně to, co měl Azzie v plánu. Teď od toho potřeboval odvrátit pozornost.

"Co to znamená, ze pořád říkás nase nebo my? Copak jsou ve hře jestě jiní trpaslíci?"

"Ano, tohle jsou moji partneři v celém tomhle podniku," oznámil mu Rognir. "Mě bys mozná jestě umluvil, ale tězko se ti to povede s námi vsemi."

Jeden z trpaslíka postoupil dopředu. Byl malý i na trpaslíka a měl úplně bílé vousy az na místa těsně u úst, kde je měl zluté od zvýkání tabáku.

"Já jsem Elgar," řekl. "Napálil jsi tady toho prosťáčka Rognira, ale nemysli, ze se ti to podaří s námi. Koukej nám dát okamzitě peníze. Nebo něco jiného."

"Uz jsem to přece říkal," zkousel to Azzie. "Co mohu dělat, kdyz mám svázané ruce. Vzdyť se ani nemohu vysmrkat."

"Proč bys chtěl smrkat?" divil se Elgar. "Vzdyť nemás rýmu."

"To byl jenom slovní obrat," vysvětloval Azzie. "Chtěl jsem tím říci."

"My víme, co jsi chtěl říct," přerusil ho Elgar. "Nemysli si, ze nám pověsís na nos bulíky. Můj vzácný příteli, máme uz plán, co s tebou uděláme, kdyz nebudes moci zaplatit."

"Mohu zaplatit, ale ne takhle přisněrovaný k zidli!" zvolal Azzie a vítězoslavně se usmíval. "Rozvazte mě a nechte mne, abych si zasel pro peníze. Přísahám vám, ze se hned vrátím a vyplatím, kolik budete chtít."

"Nikam nepůjdes," oznámil mu Elgar. "Jakmile ti jenom chloupek povolíme, vytáhnes na nás nějaké kouzlo a budeme nahraní. Ne, ne. Budu počítat do tří a ty vrátís vsechno, co dluzís Rognirovi. Jedna, dva, tři. Peníze tu nevidím zádné, takze to bychom měli."

"Co tím myslís?" ptal se Azzie. "To bychom měli?"

"To uvidís, co to znamená. Sám jsi to chtěl."

"Ale co?"

Elgar se otočil na ostatní trpaslíky.

"Tak, hosi, a je to tady. Strčte ho do pracovního kola."

O něčem takovém Azzie nikdy předtím neslysel. Ale zdálo se, ze se brzy dozví, o co se jedná. Spousty mozolnatých rukou nadzdvihly zidli i s Azziem a nesly ji hlouběji do jeskyně.

Kapitola 11

Trpaslíci zpívali a pochodovali tunelem dolů, stále hlouběji do nitra země kolem krápníků připomínajících nohy a velbloudí hrby, vyhýbali se slepým uličkám a propastem a občas překročili nějaký ledový potůček. Byla tam taková tma, ze za chvíli začaly Azzieho bolet oči, jak se snazil, aby něco viděl. Stále pochodovali a zpívali jednu píseň za druhou v jazyce, kterému Azzie vůbec nerozuměl, az dosli k otvoru, který ústil v podzemní plosinku.

"Kde to jsme?" zeptal se Azzie.

Úplně ho ignorovali. Mnoho malých rukou ho pevně sevřelo, zatímco jiné ho přendávaly ze zidle na něco jiného. Podle dotyku soudil, ze to byla konstrukce vyrobená zčásti ze zeleza a zčásti ze dřeva. Kdyz se pokusil postavit, něco se mu pod nohou hnulo. Po chvíli zjistil, ze je pevně připevněn uvnitř velkého, jakoby vodního kola. Nohy měl volné, ale ruce byly pevně přichyceny k ramenům vybíhajícím ven z kola.

"Tohle," řekl Rognir, "je pracovní kolo. Chodís uvnitř, kolo se otáčí a přes soustavu převodů pohybuje dalsím kolem s připevněnými táhly, které řídí stroje v jedné z horních komnat."

"Zajímavé," řekl Azzie, "ale co s tím?"

"Budes v kole chodit, čímz ho budes otáčet. Pomůzes nám tak v práci a zaplatís nám tak svůj dluh. Zabere ti to jen pár set let."

"Tak na to zapomeň," odpověděl Azzie.

"Radím ti, aby ses přizpůsobil. Čím dříve, tím lépe pro tebe," řekl Rognir. "No dobře, hosi, otevřte stavidlo."

Za zády se mu ozval příserný zvuk. Pak na něj něco začalo padat. Jak Azzieho nos vzápětí upozornil, byl to désť výkalů. Ale nebyly to výkaly ledajaké. Strávil mnoho času jejich ohmatáváním. Tyhle výkaly tak strasně páchly, ze jeho čichové buňky chtěly spáchat sebevrazdu.

"Co to je," kňoural Azzie.

"Letité zkvasené dračí výkaly," řekl mu Rognir. "Jsme blízko dračího doupěte a tohle jsme načerpali specielně pro tebe, kdyby se ti náhodou nechtělo pracovat."

Azzie tedy tančil, jak mu pískali, a kolo se pohnulo. Za chvíli se smrdutý proud konečně zastavil.

"Kdyby tě to zajímalo," poskleboval se Rognir, "výkaly padají, jakmile se zastavís, a nepřestanou, dokud se zase nepohnes."

"A co přestávky?" zeptal se Azzie.

"Az bude čas na odpočinek, řekneme ti," odpověděl Elgar a ostatní trpaslíci se srdečně zasmáli.

"Poslouchejte chvíli! Mám teď moc důlezitou práci! Musíte mě odtud pustit, abych mohl dokončit přípravy! Zaplatím vám."

"Vskutku zaplatís," řekl Rognir. "Buďto v naturáliích, nebo prací. Uvidíme se později, démone."

Trpaslíci odesli. Azzie zůstal sám, pracoval a vymýslel zoufalé plány.

Kapitola 12

Azzie pochodoval, otáčel kolem a vyčítal si, ze Frikovi neřekl, kam jde. Jednoduse opustil dům a nedal svému sluhovi zádné instrukce. A zrovna teď, kdyz bylo třeba spěchat, protoze uz bylo načase začít dobrodruzství Čarovného prince, byl uvězněn někde v temnotě pod Pařízí a musel pracovat pro partu natvrdlých trpaslíků.

"Nazdar," ozval se nějaký hlas. "Nejsi ty démon?"

"Kdo to tu mluví?"

"Kdyz se podívás dolů ke svý pravý noze, tak mě uvidís."

Azzie otočil hlavu a uviděl asi sest palců dlouhého červa.

"Jsi červ?"

"Jo, já jsem červ. Ty jsi démon?"

"Správně. Jestli mi odtud můzes pomoci, nabídnu ti obchod, který neodmítnes."

"Copak?" zeptal se červ.

"Jestli mi odtud pomůzes, udělám z tebe krále vsech červů."

"My červi vlastně ani krále nemáme. Máme oblastní vedoucí a vyssí radu."

"Dosadím tě do rady."

"Nejdřív se musís stát oblastním vedoucím, abys mohl být zvolen do rady."

"No dobře, udělám z tebe oblastního vedoucího. Jak se jmenujes?"

"Elton Červohnízd. Ale přátelé mi říkají Tom."

"Dobře, Tome, tak co? Pomůzes mi?"

"Mozná bych mohl." Chvíli bylo dole úplné ticho. "Mohl bych ti pomoct, aspoň bych zahnal nudu. Ale zase na druhou stranu, mozná ti taky nepomůzu."

"No tak! Jak ses rozhodl?"

"Nejsem si jistý. Nespěchej tak na mne. My červi si musíme vse rozvázit."

"Promiň. Zádný spěch. Klidně si to rozvaz. Uz ti ten čas stačil?"

"Ale kdepak. Jestě jsem ani nezačal přemýslet."

Azzie se snazil ovládnout svou netrpělivost.

"Klídek, nech si to projít hlavou, jak dlouho chces. Dej mi vědět, az se nějak rozhodnes."

Červ se neozýval.

"Je to fér?" zeptal se Azzie.

"Co jestli je fér?"

"Ze mi dás vědět, az se nějak rozhodnes."

"Jo, to zní docela rozumně," odpověděl červ. "Ale velký naděje si nedělej."

"Nijak se tím netrap. Já počkám."

A tak Azzie čekal a pokračoval v otáčení kola. Slysel, jak se červ zvolna pohybuje komorou. Chvíli po povrchu, chvíli zavrtán pod povrchem. Čas míjel. Azzie neměl představu, kolik času uz uplynulo, ale přísahal by, ze spousty. Azzieho trápilo, ze ho začalo svědět na prsou. Je to opravdu k zbláznění, kdyz vás někde něco svědí a vy máte ruce uvázané ke kolu a nemůzete se poskrábat. Azzie zjistil, ze kdyz se prohne pořádně dozadu, dosáhne si koncem ocasu na prsa. Opatrně, protoze měl ocas ostrou spičku, se poskrábal.

Hned se cítil mnohem lépe. Akorát ho stvalo, ze narazil na něco, co bránilo opravdu pořádnému poskrábání. Opatrně začal zkoumat ze vsech stran, o co se jedná. Skutečně tam něco bylo. Trochu za to zatáhl, aby se mohl podívat, co to je. Předmět byl několik centimetrů dlouhý a vypadal jako ze zeleza.

"Zatím stále přemýslím," volal červ.

"Klidně přemýslej," odpověděl Azzie.

Sklonil hlavu, aby mohl sundat sňůrku, na které předmět visel. Sundal předmět dolů, aby se ho dotkl. Po prvním doteku konečky prstů se mu zdálo, ze je to klíč. Osahal jej pořádně. Ano, byl to klíč! Najednou si Azzie vzpomněl. Byl to náhradní klíč od zámku, který si pověsil kolem krku, aby měl jistotu, ze jej nezapomene v některém ze svých převleků. Byl to bězný klíč s malým drahokamem v drzátku. Azzie si jestě vzpomněl, ze do toho drahokamu uzavřel nějaké kouzlo, ale nemohl si vzpomenout jaké.

"Jak se jmenujes a co umís?" oslovil tise kouzlo.

"Jmenuji se Dirigan. Umím otvírat vchody," odpověděl tichounký hlásek.

"No to je perfektní," zajásal Azzie. "Co takhle sundat ze mě ta pouta?"

"Podívám se na to," řekl Dirigan.

Azzie přistrčil klíč k poutům na rukou. Uprostřed kamene začalo blikat světélko a vysílat červený paprsek.

"Myslím, ze to svedu." Kámen se rozsvítil jasným zárem a po chvíli zhasl. Pouta byla otevřena. Azzieho ruce byly volné.

"Teď mne odsud vyveď."

Červ zdvihl svou tupou hlavu a řekl: "Stále jestě přemýslím."

"To jsem neříkal tobě," odpověděl Azzie.

"Aha. To je dobře. Já jsem se totiz stále jestě nepřiklonil k zádnému řesení."

"Jaké zase řesení?" myslel si Azzie. S volnýma rukama se cítil zase silný a schopný dalsí akce. Odlepil se od kola. Jen ať si ta dračí hovna padají. On uz je na cestě pryč.

"Teď musím najít cestu ven," řekl Azzie. "Kouzlo, posviť mi na cestu."

Kámen se rozzářil jasnějsím světlem a osvětlil trochu temnotu, az bylo vidět stěny jeskyně. Azzie sel, dokud nenarazil na rozcestí. Mohl si vybrat z pěti různých mozností a směrů.

"Tak kudy teď?" zeptal se drahokamu.

"Jak to mám vědět," odpověděl kámen. "Já jsem jenom pomocné kouzlo. Navíc uz jsem úplně vybité."

Světlo krátce zablikalo a zhaslo.

Azzie uz slysel o těchto podzemních trpasličích rozcestích. Číhalo v nich velké nebezpečí, protoze některé cesty byly podhrabány a ten, kdo se tou nevhodnou cestou vydal, mohl spadnout do hlubin. V těchto jámách byla hnusná místa plná nechutností, jaké zazil Azzie u kola. Kdyby spadl do nějaké takové jámy, hrozilo nebezpečí, ze uz se nikdy nevyhrabe ven. Azzie, jako mnoho dalsích démonů, byl prakticky nesmrtelný. Mohl zůstat v takové hluboké jámě věky, mozná navzdy, sice ziv, ale znuděn, jako by nezil, a bez pomoci uz by se ven nedostal. Bylo známo mnoho případů, kdy byli démoni nějakou nesťastnou náhodou pohřbeni pod zemí roky. Říkalo se dokonce, ze někteří tam jsou uvězněni od prvních okamziků po vzniku Země.

Pohnul se dopředu. Slysel, jak červ zakaslal a pak prohlásil: "To není správná cesta."

Azzie uskočil zpět.

"Tak kudy mám jít?"

"Jestě jsem se nerozhodl, jestli ti pomohu, nebo ne."

"Uz se radsi rozhodni," doporučil mu Azzie. "Moje nabídka netrvá věčně."

"Tak dobře," řekl Tom. "Myslím, ze ti pomohu. Jdi tou cestou úplně vpravo."

Azzie tak učinil. Ihned po pár krocích se mu země propadla pod nohama a on padal. Měl jenom čas zakřičet: "Vzdyť jsi říkal, ze tahle je bezpečná."

"Kecal jsem!" zakřičel červ a hlasitě se smál.

Azzie padal a padal.

Ale nastěstí ne dlouho. Nebyl to dlouhý let. Ani ne pět metrů. Kdyz dopadl, zahlédl nedaleko kovové dveře, na nichz slabě fosforeskoval nápis VYCHOD.

Zaklel a zatlačil na ně.

Kapitola 13

Mezitím v Augsburgu Frike v zoufalství lomil rukama, přecházel sem a tam podél čelní zdi a čekal na návrat svého pána. Konečně zahlédl drobný tmavý bod, který se rychle proměnil v Azzieho.

"Ó, pane, konečně jste se vrátil."

"Jsem tu, jak to slo nejdřív," řekl Azzie. "Drzela mě v zajetí banda trpaslíků, pak taky náklad dračího hnojiva, pracovní kolo a jeden schizofrenický červ. Doufám, ze ses měl dobře a ze jsi ohlídal Čarovného prince."

Frikova tvář se zkroutila zármutkem.

"Hlídal jsem ho, pane, jak jen jsem mohl nejlépe. Dračí hnojivo jste říkal?"

"Ano, dračí hnojivo. Tak co, porusil princ můj zákaz a sel do toho zamčeného horního pokoje?"

"Přesně to udělal, pane."

"No a kdyz uz tam byl, nasel tu malou zamčenou skříňku v horním suplíku mého pracovního stolu?"

"Ano, tu zásuvku otevřel, pane," odpověděl Frike.

"A kdyz skřínku otevřel, nasel tam malou podobiznu princezny Scarlet?"

"Nasel ji, pane, přesně tak."

"Tak dělej. Pověz mi uz konečně, co se udalo potom."

"Dobře, pane. Tak tedy, princ se podíval, jak princezna vypadá, pak se odvrátil stranou a pak se na ni zase podíval. Drzel v ruce tu podobiznu a rty se mu v zamyslení chvěly. Pročistil si krk a udělal ,ehm, ehm'. Vypadal jako někdo, kdo něco musí říct a přitom neví co. Velice opatrně tu podobiznu polozil, otočil se a odstoupil asi krok nebo dva. Pak se vrátil a zase ji zvedl. Pak ji polozil, podíval se stranou a pak si levou rukou zatahal za horní ret."

"To jsou nádherné detaily, Friku," řekl Azzie sarkasticky. "Ale rád uz bych se konečně dověděl jádro věci."

"Jistě, pane, hned to bude. Kdyz uz se nabazil opakovanými pohledy nebo spís záblesky na portrét té mladé dámy, otočil se ke mně a řekl: ,Friku, tohle děvče je něco extra.'"

"Takhle to řekl?"

"Ano, pane, přesně takhle to řekl. Nevěděl jsem, co na to říct, tak jsem předvedl jeden ze svých oblíbených chrčivých zvuků, který si mohl vysvětlit jakkoliv. Udělal jsem to dobře, pane?"

"Velice chytré, Friku. A co bylo dál?"

"Chvíli přecházel sem a tam, pak se ke mně otočil a zeptal se: ,Proč to strýček Azzie přede mnou schovával?'"

"Aha," zamumlal Azzie.

"Co jste říkal, pane?"

"To nic, toho si nevsímej. Co jsi mu na to řekl?"

"Odpověděl jsem mu: ,To ví asi nejlíp on sám, princi' a zase jsem udělal ten samý zvuk."

"Dobře's to provedl, Friku. No a co bylo dál?"

"Po chvíli zírání na obrázek, tahání za ret a podobných projevů, které kvůli stručnosti nebudu rozvádět, najednou řekl: ,Friku, musím ji mít.'"

"Věděl jsem, ze to zabere!" nechal se Azzie unést. "Co jestě říkal?"

"Tohle bylo první den," pokračoval Frike. "Druhý den uz byl netrpělivý. Chtěl pořád vědět, kde jste. Protoze je to poslusný mladík, chtěl vás souhlas, nez se vydá za princeznou."

"Hodný hoch," poznamenal Azzie. "Kde je teď?"

"Pryč," řekl Frike. "Brzy nato se rozhodl, ze uz nemůze dál čekat."

"Ale kam sel?"

"Za princeznou Scarlet, samozřejmě. Přesně, jak jste chtěl. Počkal pět dní, pane, déle uz to nemohl vydrzet kvůli té vásni, kterou v něm ta podobizna probudila. Chtěl jste to snad jinak, pane?"

"Samozřejmě, ze ne. Ale on nejdřív potřebuje informace a speciální vybavení. Co si s sebou vzal?"

"Sel do toho malého skladistě a vybral si meč a brnění z výzbroje na zdi. Pak si taky vzal nějaké peníze z vasich zásuvek a prohlásil, ze vyrazí. Mám vám vyřídit, ze se vrátí i s princeznou a doufá, ze se nebudete zlobit."

"Sakra!" zaklel Azzie. Dupnul nohou a probořil se az po pás do země. S obtízemi se vyprostil.

Azzieho příchod vylákal Babriela ven. Celou dobu poslouchal a nyní se podivoval: "Co se zlobíte? Dělá přece přesně to, co jste chtěl, nebo ne?"

"Ano, ale teď jestě nemůze odejít," odpověděl Azzie. "Udělal jsem tu cestu schválně tězkou a nebezpečnou. To je jediná moznost, jak upoutat Vyssí mocnosti. Kráčí vstříc nebezpečným nástrahám kouzelného charakteru, které by měl obyčejný člověk nechat na pokoji. A nemá zádnou kouzelnou ochranu, i kdyz jsem jí pro něj shromázdil dost."

"Tak co s tím?" zeptal se Babriel.

"Musím dát dohromady výstroj, kterou jsem pro něj připravil. A musím to udělat rychle. Řekl vám, kde chce začít s hledáním?"

"Ani slovo, pane."

"No dobře, tak aspoň kterým směrem se dal?"

"Sel přímo za nosem po téhle cestě," řekl Frike a hned tu cestu taky ukázal. Azzie se podíval označeným směrem.

"Na sever," zamumlal si pro sebe. "Vydal se na sever. Spatné znamení. Friku, musíme ho najít dřív, nez bude pozdě."

ČÁST VI

Kapitola 1

Čarovný princ jel sám cestou k velkému zelenému lesu, mezi políčky a kopci vstříc neznámé zemi, která na něj někde v dálce čekala. Cesta ho vedla na jih a on zatím přemýslel o mečích. Věděl, ze Docela sťastný meč není tak dobrý jako Skutečně kouzelný meč, ale byl přece jen o dost lepsí nez obyčejný meč. Pozdvihl Docela sťastný meč a podíval se na něj. Byla to neobyčejně krásná zbraň, s krásně zdobeným jílcem s třásněmi. Byl to jeden z nejkrásnějsích mečů, jaké kdy viděl. Byl o dost mensí nez ty velké siroké meče, které byly právě v oblibě, a byl také rovný, bez zakřivení - zádná turecká savle, to tedy ne. Byl nabrousený z obou stran a měl ostrou spičku. Uz to by stačilo, aby se dal zařadit mezi speciální meče, protoze ty obyčejné měly ostrou pouze jednu hranu a spičku málokdy.

Docela sťastný meč je sice krásná zbraň, ale má svoje mouchy. Existuje jedna velká obecná skupina Kouzelných mečů a Azzie, který spěchal s vybráním kouzelné zbraně pro svého svěřence, se zapomněl pořádně podívat na truhlu, ze které meč vzal. Mozná si myslel, ze vsechny Kouzelné meče jsou stejné. Neuvědomil si, ze ,kouzelný' je pouze obecný termín pro určitý typ mečů. Je potřeba zdůraznit, ze jsou mezi nimi meče s rozdílnými druhy kouzel. Kouzelné meče se lisí hlavně účinností. Existují (nebo spís existovaly) Nezlomitelné meče, a ty, které nikdy neztratily svou tvrdost. Meče neomylně zabíjející své soupeře jsou velice vzácné, přestoze to je vlastnost, kterou chce své čepeli dát kazdý mečíř. Čas od času se objeví Vsedobývající meče, ale jenom vzácně, protoze tyto mocné čepele větsinou nepřezijí svého majitele, který, kdyz nemůze být přemozen v souboji muze proti muzi, bývá větsinou otráven svou zenou, blízkým přítelem nebo zenou svého přítele. Lidé nezijí věčně, ani kdyz mají skvělý meč.

Čarovný princ projízděl bludným lesem. Byl to samozřejmě les začarovaný. Kouzelné stromy stály vsude kolem, tmavé a chmurné, zelený svět s potulujícími se zjeveními. Bylo to jako ve starodávném lese ze starých časů, kdy v sobě kazdý pořádný les skrýval hordy příser.

Po chvíli cesty vjel Čarovný princ na malou světlou mýtinku, obklopenou ze vsech stran temnotou a hrozbou lesa. Na vzdálenějsím konci mýtinky princ zahlédl velký stan vyrobený ze zelené a oranzové látky. Ke stromu poblíz stanu byl připoután mohutný černý kůň, vysoký a uslechtilý, opravdový válečný kůň.

Princ popojel vpřed a přiblízil se ke stanu. Venku byly nahromaděny zbraně a skvěle tepané tězké černé brnění, tu a tam posázené perlami. Ať uz to patřilo komukoliv, musel být bohatý a nepochybně mocný.

Princ uviděl roh visící vedle vlajky před stanem. Vzal ho a hlasitě zatroubil. Nez odezněla ozvěna, ozval se ze stanu hluk. Pak se vynořil muz. Byl vysoký, měl černé vlasy a mračil se. Vlekl s sebou krásnou dívku v nevýrazných satech.

"Kdo to troubí na můj roh?" zeptal se rytíř. Byl oděn do světle pruhovaných krátkých kalhot. Kdyz uviděl prince, zamračil se jestě hůř.

"Já jsem, pane, Čarovný princ," odpověděl princ. "Jedu zachránit princeznu Scarlet z jejího zakletí."

"Ha!" vykřikl rytíř.

"Proč říkáte ,ha'?" zeptal se princ.

"Protoze pohrdám tvým navýsost nedůlezitým a naprosto bezvýznamným posláním."

"Vase tazení je zcela jistě důlezitějsí."

"To jistě!" odpověděl muz troufale. "Abys věděl, mladíku, jsem Percival a nehledám nic jiného nez Svatý Grál."

"Aha, Grál?" řekl princ. "Je opravdu tady někde?"

"Samozřejmě. Tohle je začarovaný les. V něm lze nalézt vsechno, tak tu jistě bude i Svatý Grál."

"A co ta zena?" zeptal se princ.

"Coze?"

"Co ta zena, co ji drzíte za vlasy."

Percival se rozhlédl.

"Aha, tahle. Ta neznamená nic, zrovna tak jako ty."

"Ale co s ní děláte?"

"Musím ti to vysvětlovat?"

"Jistěze ne. Já jen myslel."

"Vím, co jsi myslel," řekl Percival. "Krátím si s ní dlouhou chvíli, dokud nebude Grál nablízku."

"Aha, rozumím," řekl princ. "Jen tak mimochodem, potřebujete toho koně?"

"Mého koně?" zeptal se Percival.

"Jenom jsem se ptal. Protoze kdyby ne, já bych ho zcela jistě vyuzil. Je mnohem větsí a silnějsí nez ten můj."

"To je ta nejpodivnějsí nabídka, jakou jsem poslední dobou slysel," řekl Percival. "Tenhle rytíř, kterému jestě teče mléko po bradě, vjede do mého tábora a chce vědět, jestli potřebuji svého koně. Ne, nepotřebuji ho, kamaráde. Můzes ho mít, jestli chces."

"Díky," řekl princ a slezl ze svého koně. "To je od vás opravdu slechetné."

"Ale nejdřív," dodal Percival, "si ho budes muset vybojovat."

"Já se bál, ze za tím něco vězí."

"Dobře's udělal. Vidím, ze más Docela sťastný meč."

"To mám," řekl princ, vytáhl meč a drzel ho před sebou. "Je hezký, ze ano?"

"Hezký," souhlasil Percival, "ale přece jen to není Kouzelný meč jako ten můj."

"Co na tom," odporoval princ. "Můj meč se mi zdá docela dobrý i proti tomu vasemu."

"Dovolím si ti odporovat," řekl Percival. "Docela sťastné meče nejsou spatné, ale nemůzes si od nich moc slibovat proti opravdovým Kouzelným mečům."

"Stejně vám moc nevěřím. Podívejte, neslo by to bez boje?

"Obávám se, ze ne," řekl Percival a zaútočil.

Čarovný princ uskočil a máchl svým Docela sťastným mečem. Oba meče se srazily se zlověstným zvukem. Vzápětí se ozval zvuk jestě mnohem zlověstnějsí. To kdyz se princův meč zlomil.

"Vyhrál jsem!" zaječel Percival a rozmáchl se ke smrtícímu úderu. "Áááá!"

Princ si pomyslel, ze je s ním konec, takze své údajně poslední vteřiny věnoval vzpomínkám, coz mu nezabralo mnoho času.

Ale princovy chvíle na zemi jestě nebyly sečteny. Protoze jeho meč byl Docela sťastný meč, a to jeden z nejlepsích, tak v okamziku, kdy se zlomil, z něj vylétl svítící kovový střep a zasáhl Percivala do krku přesně v místě, kde se pod límečkem odhalil kousek nechráněné kůze.

Proto Percival zachroptěl ono "Áááá!", nez se svalil se hřmotem na zem.

"Promiň, ale koledoval sis o to," komentoval situaci jiz bez veskeré úcty ke starsímu princ. Otočil se a chystal se k odchodu. Pomyslel si, ze se snad později na scéně objeví někdo, kdo pohřbí mrtvého rytíře.

"Vezmi si ten krásný meč," doporučil princi neznámý hlas.

"Kdo to řekl?" zajímal se princ.

"Já," prohlásil Percivalův meč. "Vem si i jeho koně."

"Kdo jsi?" zeptal se princ.

"Říkají mi Excalibur," odpověděl meč.

"Co se o tobě jestě říká?"

"Přečti si mé runy," odpověděl meč.

Princ zdvihl meč a pozorně si ho prohlízel. Byly v něm vyryty runy, ale princ starému keltskému písmu nerozuměl. Pohlédl s respektem na meč a zeptal se: "Proč se mnou vůbec mluvís?"

"Neměl bych," přiznal meč. "Ale přece tě nenechám jen tak odejít beze mne. To bych byl bez práce a já svou práci miluji. Uvidís, ze se ti budu hodit. Kdyz ti bude někdo dělat nějaké potíze, promluvím si s ním já."

Princ se otočil ke koni.

"Počkejte, pane!" zvolala neznámá zena, která se právě zvedala ze své nepřílis důstojné pozice ze země. "Prosím vás pokorně, zda byste mne mohl vysvobodit z rytířského zakletí."

"O jakém zakletí a vysvobození to mluvíte?" ptal se princ, kterému slova o rytířském prokletí nic neříkala.

"Jsem Valkýra," vysvětlovala zena, "a tenhle chlap předstíral smrt na bitevním poli jenom proto, aby mne přilákal a přemohl. Mohu se vrátit domů do Walhaly pouze v případě, ze budu mít dostatečnou kořist, aby se mi podařilo přivolat Duhový most. Pomohl byste mi nalézt můj roh, který si ten bídník přivlastnil?"

"To bude snadné," odpověděl princ. "Zvlástě jestli je to ten roh, na který jsem troubil, kdyz jsem sem dorazil. Máte na mysli ten, co visí támhle vedle té vlajky u stanu?"

"Samozřejmě je to on," prohlásila Valkýra, přistoupila k rohu, přilozila ho ke rtům a zadula do něj zvlástním způsobem.

Okamzitě se z nebe snesla duha, která málem zasáhla prince.

"Děkuji vám, slechetný pane," pronesla Valkýra a začala sbírat Percivalovu zbroj.

"Vy nechcete toho mrtvého rytíře?" divil se princ. "Myslel jsem, ze je dámy sbírají."

"Nepotřebuji rytíře, který není schopen dostát své pověsti a legendě," odpověděla. "Naproti tomu dobrá výzbroj se shání dost tězko." Zacinkala svými ostrými nehty na prsní pláty brnění, vzala brnění a nesla ho k duze. Poslala princi vzdusný polibek, zvolala: "Na shledanou!" a zmizela doprovázena silným zábleskem světla.

Čarovný princ vyrazil na svém původním oři z lesa s Excaliburem u pasu. Byl to nádherný pocit cítit chladný dotek meče. Po chvíli uslysel za svým pravým uchem tiché reptání a zjistil, ze si Excalibur pro sebe něco brblá.

"Co se děje?" zeptal se princ.

"Ale, nic moc. Řeznu."

"Coze, rez!" princ vytáhl Excalibur a zkontroloval blystící se čepel. "Nic nevidím."

"Uz cítím, ze brzy začnu rezivět," odporoval meč. "Potřebuju promazat."

"Ale já nemám ani kapku oleje."

"Trochu obyčejné nebo bozské krve by taky pomohlo."

"Nemám."

"Tak na to zapomeň, mládenče, nech mě spát a vzpomínat na staré časy."

Princi to připadalo divné, ale nechal to plavat a pokračoval v jízdě.

Zanedlouho to vypadalo, ze meč opravdu spí, protoze z něj vycházelo slabé chrápání. Prince to dost překvapilo, protoze jestě nikdy neslysel, ze by mluvící meče taky chrápaly. Snazil se ten zvuk ignorovat a jel stále vpřed, dokud nepotkal muze v mnisské kutně. Mnich prince pozdravil a pak sli oba po svých. Ale ozval se Excalibur.

"Viděl jsi ten jeho lstivý pohled?"

"Ničeho takového jsem si nevsiml."

"Promýslel, jak tě zničit," řekl meč. "Taková drzost! Taková nenávist!"

"Myslím, ze to tak nebylo," pochyboval princ.

"Ty mě nazývás lhářem?" rozčílil se meč.

"Ovsemze ne!" snazil se ho uklidnit princ, protoze je dobré být opatrný v rozhovoru s mluvícím mečem, zvlásť s mečem popsaným runami.

"Doufám, ze ho jestě potkáme," řekl meč a zavrtěl sebou se zlověstným smíchem.

Téhoz dne odpoledne potkali skupinu obchodníků. Vypadali úplně normálně, ale jestě nez byli z dohledu, vykládal meč princi, ze to byli zloději, kteří chtěli prince prastit klackem přes hlavu a jeho, tedy Excalibur, ukrást.

Princi se to opět nezdálo, ale meč uz neposlouchal. Vytasil se z opasku, řekl: "Budu tu za chvíli," a vyrazil do lesa. Vrátil se asi za hodinu potřísněný krví a trochu se kolébal.

Pak meč zpíval a nadával jako opilý a začal prince obviňovat z kdejaké nepravosti a nekalých úmyslů, jako například z toho, ze ho chce dát roztavit. Bylo zřejmé, ze s mečem budou stále nějaké problémy.

Kdyz se ten večer ulozili k odpočinku a meč usnul, princ se rychle zvedl a utíkal pryč, co mu nohy stačily.

Kapitola 2

Kdyz se konečně zbavil Excaliburovy nepříjemné společnosti, pokračoval princ v hledání Scarletina zámku. Tise procházel lesem s obrovskými stromy po obou stranách cesty, po nichz se vinulo divoké víno a dalsí popínavé rostliny. Byla to krajina jakoby podmořská, zelená a vlhká a ze vsech stran se ozývaly podivné zvuky.

Princ byl nyní nucen pokračovat pěsky. Oba koně, Percivalův krásný černý kůň i princův první kůň někam zmizeli, kdyz opoustěl Excalibura.

Mezitím v Augsburgu Azzie běhal po domě jako sílenec a snazil se dát dohromady věci, které chtěl předat Čarovnému princi v případě, ze ho najde.

"Rychle, Friku, vem s sebou radsi taky láhev s mastí na zranění."

"Na zranění po sečných zbraních nebo po ráně kyjem?"

"Radsi zabal obojí, nevíme, do čeho se dostal."

"Milostpaní Ylith se vrátila, můj pane," oznámil mu Frike.

"Opravdu? Myslel jsem si, ze dohlízí na princeznu Scarlet.Víc obvazů."

"Taky ze ano. Ve vasí nepřítomnosti se cítila povinna dodrzovat vasi dohodu s pozorovatelem, takze ho informovala o kazdodenním vývoji vaseho projektu."

"S pozorovatelem? To myslís Babriela? Samozřejmě. Hodná holka. Kde je teď?"

"Myslím, ze si v salónu povídá s Babrielem nad sálkem čaje. Tady jsou ty obvazy."

"Mozná bych tam měl zaskočit a pozdravit je, nez vyrazíme na cestu. Díky, Friku."

Ylith a Babriel si vyměňovali prazvlástní pohledy nad podlouhlou láhví vína a kouřícími koláčky. Zdálo se, ze v sobě nacházejí stále větsí zalíbení. Bylo tězké si nevsimnout, ze Ylith vyuzívá kazdé přílezitosti, aby svůdně zakroutila svými zadními partiemi. U Babriela bylo mozno pozorovat postupný růst zádostivosti.

Azzie vpadl do salónu a divně se zasklebil, kdyz spatřil, jak se Ylith celá nervózní snazí rychle postavit na nohy.

"Azzie, drahousku. Myslela jsem, ze jsi stále jestě pryč," oznamovala překotně, hrnula se k němu a snazila se ho obejmout. "Chtěla jsem jenom vyuzít přílezitosti."

"Jaké přílezitosti? K čemu?" ptal se překvapeně Azzie.

"No jaké asi? Byla jsem prostě zvědavá, jak to probíhá u tebe," vysvětlovala Ylith, "Jak jsi s tím projektem daleko?"

"Teď nastal rozhodující moment,'' prohlásil Azzie a trochu roztál. "Musím u toho být. Myslím, ze by ses měla vrátit na zámek ke Scarlet, abys na vsechno dohlédla z tamté strany. Nazdárek, Babe. Jakpak si vede Dobro?"

"Dobrý den. Právě jsem se vrátil s velice zajímavou a inspirující novinkou, která byla pouzita v nasí stavbě. Jsou to okna z barevných skel, která vytvářejí krásné obrazy. Přál bych si, abyste se na to někdy mohl podívat."

"Snad jindy. Teď mám opravdu naspěch. Tak říkáte barevné sklo?"

"Ano. Je velice krásné a povznásející."

"To snad ne! Zní to příserně. Nemám čas se zdrzet a trochu si o tom s vámi podiskutovat. Ale jestě si klidně nalijte. To vám udělá dobře. Friku! Máme vsechno, co potřebujeme?"

"Tady, Mistře, nesu poslední věc!" volal Frike a hrnul se také do místnosti, V ruce drzel pár vysokých jezdeckých bot usitých z měkké červené kůze. Nebylo na nich nic zvlástního kromě ciferníků na patách.

"Mé sedmimílové boty!" vykřikl Azzie. "Friku, ty jsi génius!"

Azzie si boty nazul, popadl pytel, ve kterém měl kouzla, náhradní meče a vsemozné dalsí propriety. Dvakrát poklepal na podpatky, aby boty aktivoval.

"Tak já jdu!" vykřikl.

Jedním skokem byl ze dveří a vznesl se do vzduchu.

Ylith s Babrielem spěchali k oknu, protoze jestě nikdy nespatřili sedmimílové boty v akci. Azzieho boty jiz nebyly nejnovějsí, ale slapaly jako hodinky. Zprvu se drzely těsně nad domy Augsburgu, ale stále stoupaly a nabíraly správnou výsku.

Sedmimílové boty vynesly Azzieho vzhůru a on z té výsky viděl pod sebou obrovské lesní plochy táhnoucí se od horizontu k horizontu. Hotový zelený oceán. Jenom velice zřídka byla jednotvárnost přerusena mýtinkou, na které se objevily dole nějaké usedlosti. Azzie ztratil na chvíli orientaci a rozhodl se snést dolů, aby se pozeptal na směr. Snazil se přimět boty, aby se snesly dolů. Boty vsak odmítly jakoukoliv odchylku z původního směru. To byla hlavní potíz se sedmimílovými botami. Byly velice akurátní. Dělaly přesně sedmimílové kroky a neexistovala pro ně zádná ani sebemensí odchylka. Azziemu se podařilo sklonit az k botám a zabusil na ně.

"Chci hned teď dolů!" Ale boty ho ignorovaly. Alespoň si zádné změny nepovsiml. Nesly ho přes dalsí kus lesa. s několika říčkami. Konečně se snesly na kraji městečka.

Udivení rolníci z vesnice Vuden ve východním Valassku sledovali, jak démon perfektně přistál přesně uprostřed jejich trhu.

"Začarovaný les?" volal Azzie. "Kde je začarovaný les?"

"Jaký začarovaný les?" volali vesničané zpět na Azzieho.

"Ten se začarovaným zámkem se Spící princeznou!"

"Zpět tímhle směrem, asi tak dvě míle!" ukazovali vesničané směrem., odkud Azzie právě přisel.

Znovu se Azzie vznesl do vzduchu. A znovu ho sedmimílové boty přenesly přesně svých sedm mil.

Začal nervy drásající souboj, ve kterém se Azzie snazil odhadnout směr, kterým se dát, aby ho sedmimílové kroky přenesly přesně k zámku. Trvalo docela dlouho, nez se Azziemu podařilo zvládnout cikcak styl a dostat se ke Skleněné hoře.

Konečně stál na jejím úpatí. Teď jenom zjistit, kde se nachází Čarovný princ.

Kapitola 3

Čarovný princ putoval lesem celý den. Terén byl poměrně snadný, bylo tam hodně sumících potůčků a čas od času minul ovocný strom, takze mohl posvačit. Slunce klesalo a pozlacovalo listí a větve. Po nějaké chvíli přisel princ na mýtinu, kde si sedl, aby si odpočinul.

Kdyz se probudil, stromy okolo něj vypadaly ve večerním světle chmurně a pak uslysel blízko sebe kroky. Vymrstil se na nohy a vrhl se do podrostu, smátraje po meči, ale pak si uvědomil, ze uz zádný nemá. Vytáhl tedy nůz a vykoukl opatrně zpoza ostruziní. Uviděl malého chundelatého poníka, který vstupoval na mýtinu.

"Nazdar, mladíku," pozdravil poník, zastavil se a začal si prince prohlízet.

Čarovného prince ani moc nepřekvapilo, ze poník umí mluvit. Koneckonců, byl to kouzelný les.

"Ahoj," opětoval pozdrav.

"Kampak más namířeno?" zeptal se poník.

"Hledám kouzelný zámek, který by tu někde měl být," odpověděl princ. "Mám osvobodit princeznu jménem Scarlet, která tam lezí a vlivem kouzla spí."

"Á, uz zase nějaká Dřímající princezna," řekl poník. "No, nejsi první, kdo ji tady hledá."

"Kde jsou ti ostatní?"

"Ti uz jsou mrtví," odpověděl poník. "Kromě několika málo, kteří se jestě stále snazí princeznu nalézt, ale ti stejně brzo zahynou."

"Sice je mi jich líto, ale myslím, ze je to správné," poznamenal princ. "Asi by nedělalo dobrotu, kdyby ji vzbudil nesprávný člověk.

"Takze ty jsi ten pravý?" zajímal se poník.

"To jsem."

"A jakpak se jmenujes?"

"Čarovný princ."

"Opravdu?"

"Ano."

"Tak to jsi skutečn ten pravý. Poslali mě sem, abych tě nasel."

"Kdo tě poslal?"

"Ale," odporoval poník, "to by bylo dlouhé povídání. Vsechno se dovís později. Jestli se toho ovsem dozijes."

"Samozřejmě," řekl princ. "Jsem ten pravý."

"Tak si nasedni," řekl poník. "Můzeme to probrat po cestě."

Kapitola 4

Čarovný princ jel na poníkovi dost dlouho, dokud les trochu nezřídl a před jejich zraky se objevilo pole, na kterém bylo postaveno mnoho stanů. Kolem nich se povalovali rytíři ve svátečním brnění, pojídali maso připravené na rozni a flirtovali s dívkami v podlouhlých čepcích krytých závojem. Dívky přinásely ze stanů poháry s vínem, medovinou a dalsími nápoji. Orchestr, který vyhrával na malém pódiu, jenom dotvářel atmosféru veselí a zábavy.

"Vypadá to, ze to je nějaká slusná parta rytířů," prohlásil princ.

"Tomu bych moc nevěřil," odpověděl poník.

"Proč ne?"

"Dej na má slova."

Princ věděl, alespoň to bylo zasuto někde v jeho podvědomí jako prastará moudrost, ze chundelatí poníci, kteří se z ničeho nic objeví v tmavém lese, patří mezi ty bytosti, které dávají cenné rady. Na druhou stranu také věděl, ze muzi nemají poslechnout vsechny moudré rady, protoze kdyby se řídili pouze rozumem, nezazili by nic zajímavého.

"Já mám hlad," řekl princ. "Taky je mozné, ze ti rytíři budou znát cestu k začarovanému zámku."

"Pak ale neříkej, ze jsem tě nevaroval," odpověděl na to poník.

Princ pobídl poníka a ten vyrazil vpřed.

"Buďte pozdraveni!" volal Čarovný princ a jel mezi rytíře.

"Ty buď pozdraven!" volali rytíři na prince.

Princ popojel blíze.

"Jsi-li ty rytíř?" ptal se první z rytířů.

"Samozřejmě jsem."

"Kde más tedy meč?"

"To je prazvlástní a dlouhá historie," odpověděl princ.

"Vypravuj nám ji. Rádi ji vyslechneme."

"Potkal jsem na své cestě meč, který si říkal Excalibur," začal princ. "Myslel jsem si, ze je to správný meč, ale hned jak jsme vyrazili spolu na cesty, začal si na mě otvírat hubu takovým způsobem, ze byste tomu nevěřili. Byl čím dál horsí, a tak jsem ho nakonec opustil a utekl jsem."

"Dobře sis to vymyslel," řekl rytíř.

"To jsem si nevymyslel, to se skutečně stalo."

Rytíř gestem někoho přivolal. Z bílého stanu vysli dva rytíři a nesli mezi sebou modrý dětský saténový polstář. Na polstáři lezel meč. Jeho ostří bylo ztupené a potlučené, byl celý pokrytý řezem a jeho střapce byly celé potrhané, ale byl to zcela jistě Excalibur.

"Je to tvůj meč?" zeptal se rytíř.

"Ano, je to on. Ale kdyz jsem ho viděl naposled, nebyl tak zřízený."

"Díky, hosi. Myslím, ze se udrzím sám," pronesl Excalibur tichým, třesoucím se hlasem.

Zvedl se z polstáře, div nespadl, ale pak balancoval celkem úspěsně na spičce. Jasný kámen v kuličce jílce pohlízel na prince zcela bez mrknutí.

"Je to on, je to jasné," oznámil Excalibur. "To je on, co mne opustil na bitevním poli."

Rytíři se otočili na Čarovného prince.

"Ten meč prohlasuje, ze jsi ho opustil na bitevním poli. Je to pravda?"

"Tak to nebylo," odpověděl princ. "Ten meč blouzní."

Meč se zakymácel a potom zase nasel rovnováhu.

"Přátelé," oslovil meč rytíře, "vypadám snad pomateně? Říkám vám, ze mne odhodil zcela bezdůvodně a nechal mne klidně reznout na úpatí kopce." Čarovný princ udělal prsty gesto, kterým naznačoval, ze je meč zřejmě blázen.

Rytíři vsak nevypadali nijak přesvědčeni jeho argumentací. Princ zaslechl, jak jeden rytíř řekl zcela jasně druhému: "Zní to sice zvlástně, ale rozhodně ne nijak síleně."

Jeden z rytířů, vysoký sedovousý muz s orlím zrakem a úzkými rty, typický mluvčí davu, vytáhl svitek pergamenu a pero.

"Jméno?"

"Princ."

"Celé jméno!"

"Čarovný princ."

"Zaměstnání?"

"Stejné jako moje jméno."

"Současný úkol?"

"Mám poslání."

"Jaké poslání?"

"Legendární."

"Nedělejte si blázny. Co je cílem tohoto poslání?"

"Probudit Dřímající princeznu."

"Jakými prostředky?"

"Polibkem."

Po zodpovězení vsech otázek se rytíři odebrali na klidnějsí místo, aby se poradili, co dělat dál. Prince zatím svázali na rukou i nohou hedvábným provazem a nechali ho lezet pod keřem.

Princi najednou přislo na mysl, ze to asi nebudou normální rytíři. Jejich postup výslechu byl velice neobvyklý. Jejich zsinalé tváře, zpola kryté kovovými helmami, nevzbuzovaly přílis důvěru. Princ zaslechl při jejich odchodu, jak tise diskutují.

"Co s ním uděláme?"

"Sníme ho," slysel bleskovou odpověď.

"To je jasný i bez řečí, ale jak to provedeme?"

"Uděláme si ho duseného na sťávě."

"To by bylo stejné jako minulý týden s tím rytířem."

"Tak sníme nejdřív toho poníka."

"Jak?"

"Co kdybychom ho upekli s kořením? Neví někdo, jestli tady roste vhodné koření?"

Princi hned doslo, ze ti rytíři nemluví tak, jak by měli, nebo ze tihle chlapíci vůbec nejsou rytíři, ale jsou to démoni převlečení za rytíře.

Konečně se neznámí shodli, ze nejvhodnějsí úprava bude podusení ve vlastní sťávě. Měli ale nějaké problémy s rozděláním ohně. Po desti nemohli sehnat dostatek suchého dřeva.

Konečně chytili mládě salamandra, a kdyz ho dostatečně rozdrázdili, podařilo se jim rozdělat oheň. Dva rytíři začali chystat ingredience na omáčku a dalsí dva chystali marinádu. Ostatní se dali do temného zpěvu.

Princi bylo jasné, ze se ocitl ve smrtelném nebezpečí.

Kapitola 5

Azzie byl opět na cestě, tentokrát vsak dal přednost svým vlastním letovým schopnostem a sedmimílové boty nechal odpočinout. V letu pozoroval lesy a pak v dálce zpozoroval oheň. Přiblízil se, pak nad ním chvíli krouzil a pozoroval situaci. Spatřil prince, svázaného jako babu, jak čeká na své upečení, zatímco poník se uz pekl a přitom křičel.

"To mi nemůzete udělat!" křičel poník. "Jestě jsem mu neřekl vsechno."

Démoni převlečení za rytíře pokračovali ve zpěvu.

Azzie rychle přistál nedaleko nich. Přemýslel, jak by mohl potrápit démony a osvobodit prince, kdyz se před ním najednou objevil Babriel v bílém brnění a mával svými oslnivě bílými křídly.

"Přisel jste se chlubit svou katedrálou?" zeptal se ho Azzie.

Babriel se na něj tvrdě podíval.

"Doufám, ze vás ani nenapadlo se do toho nějak míchat, to bych vám neradil."

"Samozřejmě, ze se do toho vlozím," odpověděl Azzie. "Myslíte si, ze nechám svého hrdinu sníst odpadlými démony?"

"Nechtěl jsem vás obtězovat, ale je mou povinností na vás dohlízet. Vím, ze má vás princ problémy. Ale znáte pravidla stejně dobře jako já. Nemůzete mu pomáhat. Aspoň ne přímo. Nesmíte okolnosti ovlivňovat svými akcemi."

"Mám pro něj jen pár věcí," řekl Azzie. "Dýku a neviditelný plásť."

"Můzu si je prohlédnout?" zeptal se Babriel. "Hmm. Dýka vypadá dobře. O tom plásti toho moc říct nemůzu."

"To bude asi tím, ze je neviditelný," podotkl Azzie. "Ale cítíte ho, nebo ne?"

Babriel ho celý osahal.

"Podle dotyku soudím, ze je v pořádku," uznal Babriel.

"A kdyby nebyl, kdo by poznal rozdíl?" zeptal se Azzie.

"Já bych to poznal," řekl Babriel. "A taky bych to ohlásil."

Čarovný princ lezel svázaný a cítil se skutečně trapně. Proč jenom neposlouchal, co mu chtěl říct ten chundelatý poník. Teď uz nemohl pokračovat ve svém kázáníčku. Proč mu nevěřil? Kdyz nevěříte chytrému poníkovi, komu budete věřit? Tohle začalo smrdět.

Pak uslysel nějaký zvuk. Znělo to, jako kdyby někdo hlasitým sepotem říkal: "Hej, ty tam!"

"Kdo je to?"

"Tvůj strýček Azzie."

"Jsem skutečně rád, ze jsi tady, strýčku! Můzes mě z toho nějak dostat?"

"To tedy nemohu. Ale mám pro tebe něco, co by ti mohlo pomoci."

"Co?"

"Za prvé kouzelnou dýku. Ta tě zbaví tvých pout."

"A za druhé?"

"Neviditelný plásť. Ten by ti měl pomoci se dostat z té slamastiky."

"Díky, strýčku! Udělal bych pro tebe to samé!"

"O tom dost pochybuji," poznamenal Azzie. Velice přesně mířil a pak spustil opatrně dýku. Spadla kousek od klády, ke které byl Čarovný princ přivázán.

"Mám ji," sykl princ.

"Sikovný chlapec," pochválil Azzie. "Teď ti tam hodím neviditelný plásť. Pozorně si přečti návod. Jestě to hlavní. Nesmís ten návod odstranit. Za to je velká pokuta. Hodně stěstí! Sejdeme se později."

Princ slysel, jak něco měkkého padá a jak to přistálo s tichým zuchnutím nedaleko místa, kde lezel. Asi to byl ten plásť. Hned potom, co se pomocí čarovné dýky zbavil pout, se dal do hledání plástě, ale nemohl ho najít. Tím se potvrdilo to, co předpokládal. Totiz, ze najít neviditelný plásť, jestě k tomu ve tmě, nebude zádná hračka.

Kapitola 6

Démonstí rytíři se vraceli. A zpívali. Zpívali text, kterému jiz dnes nikdo nerozuměl.

To je dobře, uz se vaří

Nacpem mu hlavu hrachovou kasí

Nacpem mu hlavu po čepec

Bude vypadat jak Starej myslivec

Nejenze textu nikdo nerozuměl, ale nikdo ani nevěděl, kdy píseň vznikla. Jednalo se o starou odrhovačku ze starých časů, kdy lidé objevili i jiné radosti zivota, nez jenom práci.

Démoni se roztáhli po celém tábořisti. Pohodlně se rozvalili a za hlasitého zívání a protahování postupně usínali.

Princ se zase vrátil k hledání plástě. A zase ho nemohl najít. Po chvíli hledání spatřil nějakou cedulku. Byl to malý čtvereček látky, na kterém bylo fosforeskujícím písmem napsáno: ODSTRAŇOVAT TUTO CEDULKU SE ZAKAZUJE POD TRESTEM VĚČNÉHO ZATRACENÍ. ZÁDÁME UZIVATELE TOHOTO PLÁSTĚ, ABY POZORNĚ PROSTUDOVALI NÁVOD NA ZADNÍ STRANĚ. Princ se snazil přečíst instrukce na druhé straně, ale protoze nefosforeskovaly a kolem byla tma, nepodařilo se mu to. Rozhodl se tedy pouzít plásť, aniz by byl teoreticky vybaven. Nasadil si plásť, jak uměl nejlépe, a tise se kradl mezi rytíři, kteří usnuli, kde se dalo.

Drobná nerovnost terénu způsobila, ze skobrtl a vrazil do jednoho ze spáčů.

"Co. to!" Znenadání se objevila vratká ruka a zachytila nesťastného prince. "Chlapci, podívejte se, co jsem to chytil."

"Proč drzís tak srandovně tu ruku, Angusi?" volali ostatní právě probuzení rytíři.

"Protoze v ní, vy tupci, drzím neviditelného spióna."

"Já nejsem spión!" vykřikl princ.

"Ale jsi neviditelný! To nemůzes popřít, nebo snad jo?"

Princ se skubnutím vysvobodil a začal utíkat ze vsech sil pryč. Rytíři vyskočili a začali ho honit. Samozřejmě při tom svým hlasitým pokřikem vzbudili vsechny ostatní.

Za princem se ozýval jejich zlostný křik. Dalsí výkřiky se ozývaly z míst, kam mířil. Zprvu si princ myslel, ze je to ozvěna. Ale protoze křik z míst před ním sílil, princ si uvědomil smutnou skutečnost, ze jsou rytíři nejen za ním, ale i před ním. Museli sebou pěkně hodit, ze mu takhle nadběhli a snazili se mu odříznout cestu. Princi bylo jasné, ze se bude muset znovu prodrat jejich siky.

Princ zastavil, aby si upravil lépe neviditelný plásť. Byl zcela sokován, kdyz zjistil, ze jeho ruka úplně zmizela, jakmile se octla v plásti. Princ nyní viděl skrz plásť i skrz svou ruku, takze mohl pohodlně pozorovat okolí, aniz sám sobě překázel. Samozřejmě ze ta část paze, která nebyla skryta pod plástěm, byla vidět jako vzdycky.

Rychle se zahalil, jak nejlépe to slo, a dal se znovu na útěk. Vběhl na velkou louku se vzrostlou travou, do které se téměř vnořil. Na okraji louky se ve svitu měsíce objevily siluety jezdců. Jeden z nich začal mávat a křičel: "Támhle je v trávě jasná brázda. Musel utíkat tudy," Celá skupina se dala do pronásledování.

Princ zabočil zpět do lesa, kde se mu postěstilo najít mělkou jeskyňku, ve které se dal do dalsích úprav plástě. Podařilo se mu celkem snadno odtrhnout z plástě podsívku. Splnila se jeho naděje, ze materiál podsívky, ačkoliv velice tenký, měl stejné vlastnosti jako samotný plásť. Vyrobil z podsívky jakousi dlouhou masku, která dokázala zakrýt i jeho hlavu.

Nebyl vsak schopen nijak zakrývat své stopy, které označovaly jeho trasu. Kazdý jeho krok za sebou zanechával polámané větvičky a seslapanou trávu. Musel se spokojit s tím, ze zakrytí hlavy ztězuje pronásledování.

Spěchal, i kdyz věděl, ze tím staví na hlavu teorie o správném chování při útěku. Věděl, ze by se měl pohybovat mnohem pomaleji a obezřetněji a snazit se zmást a poplést co nejvíce pronásledovatele, zvlástě kdyz byli vsude okolo. Tak by se pravděpodobně choval správný princ z pohádky, ale on věděl, ze toho není schopen. Princ utíkal, seč mu síly stačily. Jeho dlouhé nohy se natahovaly, co mohly, a snazily se ho odnést co nejrychleji z nebezpečí. Přestoze měl pocit, ze skoro letí, jezdci na koních byli přesto rychlejsí. Blízili se k němu z obou stran, přičemz jim stačilo jenom lehce sledovat jeho úprk podle zlámaných větévek značkujících jeho cestu.

Jezdci se přiblízili natolik, ze ho jiz měli v dostřelu svých sípů s ocelovými spičkami. Princ před sebou zahlédl dalsí mýtinu, ale nebyl si jist, zda se mu podaří jí dosáhnout. Představa, ze se nedostane na mýtinu, ho mučila o to více, ze na té mýtině byl siroký pruh tvořený pevnou skálou bez jakéhokoliv porostu, kde by se jeho stopy zcela ztratily. Mýtina se blízila.

Jeden z rytířů popadl kusi, vzal síp a začal nabíjet.

V té chvíli nejkrajnějsí nouze přisla záchrana. Princ nevěděl, zda to byl přirozený jev, či zda za tím byl Azzie. Faktem zůstává, ze zatímco doposud byl vzduch zcela klidný, v momentě výstřelu se zdvihl vítr. Ne vsak pouze slaboučký vítr, ale přímo uragán doprovázený ledovým destěm a kroupami.

Tato rychlá změna počasí snízila viditelnost na minimum a znemoznila sledovat princovy stopy.

První rytíř ho minul o dva metry. Druhému se nepodařilo ani to. Dalsí zanechali planých pokusů a radsi se snazili vytvořit kruh, ve kterém by prince polapili. Ani to se jim nezdařilo, protoze princ se, celkem snadno protáhl mezerou mezi dvěma z nich a spěchal na mýtinu se skalnatým pruhem. Ten překonal, aniz za sebou zanechal stopy. Kdyz byl za mýtinou, vítr se utisil. Neslysel zádné zvuky, které by svědčily o pokračujícím pronásledování. Princ si uvědomil, ze se mu podařilo démony setřást.

Kapitola 7

Čarovný princ utíkal, dokud mohl. Kdyz uz měl pocit, ze se mu rozskočí plíce a nohy uz vůbec necítil, padl na zem a usnul.

Kdyz se probudil, zjistil, ze lezí na mýtině zalité sluncem. V dálce viděl horu, která se tyčila az do nebes. Úplný Matterhorn z nějakého divokého snu, hora snů celá ze skla hrála vsemi barvami. Pod horou se rozkládal hustý les. který bránil snadnému přístupu a vypadal, jako by se skládal z ocelových stromů. Princ se přiblízil k tomu divnému lesu a pozorně si ho prohlízel. Stromy byly vyrobeny ze sporákových trubek opatřených dodatečně trny a byly poměrně nízké. Nejvyssí strom měřil něco málo přes dva metry. Jakmile princ vstoupil, stromy začaly vypoustět zlutavý plyn, který se okamzitě vzňal po zapálení roznětkami, které byly pravděpodobně umístěny pod zemí.

Princ nevěděl, co si o vzniklé situaci myslet, ale připomnělo mu to chvíli, kdy viděl strýčka Azzieho, jak si prohlízí nějaký ústřizek. Z tohoto ústřizku se později vyklubal účet od Spojených nadpřirozených plynárenských závodů. Princ si ho prohlédl poté, co ho Azzie nechal lezet na psacím stole. Tento účet zahrnoval nemalou sumičku za plyn dodávaný do hořících stromů.

Jestlize strýček Azzie platil účet za plyn pro tyto stromy, a o tom nebylo zádných pochyb, pak bylo zcela zřejmé, ze za tím vsím musí vězet nějaké nepřílis čestné ovlivňování. Princ se cítil velice zvlástně, kdyz mu dosly tyto souvislosti. Připadal si, jako by byl namalovanou figurou na cizích kartách, jako vystřizená postava připíchnutá na důlezitějsí pozadí. Byl z toho vseho trochu vyděsen, ale přisel čas, ze se musel pohnout vpřed, aby překonal toto místo. Hořela mu totiz doslova půda pod nohama. Úvahy musel ponechat na pozdějsí klidnějsí dobu.

Jestlize jdou některé věci či zařízení zapnout, musí jít také vypnout. Princi trvalo hodnou chvilku, nez se mu podařilo najít v příkopu kohout. Kdyz jím otočil, stromy přestaly vypoustět plyn a oheň odumřel. Bylo to skutečně zvlástní postavit tady takový nesmyslný les.

Princ pak celkem lehko prosel tímto zvlástním místem.

Tím se dostal do Vesnice pod Skleněnou horou, která byla cílovou stanicí, výchozí základnou, útočistěm i zásobárnou jídla a vsech ostatních věcí včetně suvenýrů pro ty, kdoz se pokouseli dostat na prosluněný vrchol obrovské hory. Princi bylo řečeno, ze na vrcholu té hory stojí zakletý zámek, kde spi princezna Scarlet.

Hlavním odvětvím přinásejícím vesničce zisk se stal turistický ruch, tedy přesněji řečeno poskytování sluzeb těm posetilcům, kteří se snazili zdolat Skleněnou horu. Do vesničky přicházeli dobyvatelé a lezci z celého světa, specializovaní na skleněné hory. Kouzlo nepokořené hory je přitahovalo silou, které nemohli odolat.

Čarovný princ procházel hlavní třídou Vesnice pod Skleněnou horou, která byla z obou stran lemována obchody. Mnohé z nich byly specializované obchody s výbavou pro lezení na skleněných horách. Sklo patří mezi materiály, které lze jen s obtízemi přesně zařadit. Kdybyste delsí dobu poslouchali lidi z vesnice, získali byste pocit, ze sklo mění své vlastnosti a kvalitu pokazdé, kdyz se slunce schová za mrak. Hora se pravděpodobně mohla pochlubit jakýmkoliv druhem skla, který existuje. Bylo tam rychlé sklo, bludné sklo, úskočné sklo, rozbředlé sklo a také mrtvé sklo z vysokých hor i ulezelé sklo z hlubokých proláklin. Kazdý druh skla (a Skleněná hora byla pravděpodobně slozena ze vsech mozných druhů) má své záludnosti a letáky tvrdily, ze v příslusných obchodech najdete pomůcky, které vám pomohou vsechny zvlástnosti překonat.

Ačkoliv větsina lidí byla přesvědčena, ze tato skleněná hora je jediná svého druhu a je neopakovatelná na celém světě, byli zde také intelektuálové, kteří tvrdili, ze věčná lidská touha lézt na skleněné hory má svůj počátek v dávných dobách, kdy bylo těchto hor nepočítaně. Tito teoretici tvrdili, ze tato hora je jediný exemplář, který byl zachován, a zůstane zde jako výzva na věčné časy.

Knihkupectví ve Vesnici pod Skleněnou horou byla plná technických knih, které popisovaly, jak se lezly skleněné hory v tom kterém roce. Bylo tam také mozno nalézt knihy popisující známé výstupy, různé horolezecké průvodce a knihy rozhovorů s horolezci a teoretiky. Na hlavní třídě bylo také několik obchodů, které neprodávaly nic jiného nez stupačky různých typů, včetně těch s diamantovými hroty.

Značnou diskusi, která rozdělila vesnici do dvou táborů, vyvolala otázka, zda pouzít při expedici na Skleněnou horu koně či nikoliv. Obecně lze říci, ze je pro koně lezení na skleněnou horu mnohem obtíznějsí nez pro lidi. Koňská noha není tak přizpůsobivá a lezení jí činí značné potíze. Koně jsou velice vhodná zvířata pro pláně a prérie, pro svou pracovitost jsou vyuzíváni v lese i dzungli, ale lezení na skleněnou horu? Proto se rozsířil zvyk zdolávat horu na hřbetu horské kozy.

Pro tradicionalisty bylo toto řesení tězko přijatelné. Kazdý očekává, ze Čarovný princ vystoupí na Skleněnou horu v koňském sedle. Generace ilustrátorů, z nichz někteří prohlasovali, ze mají posvěcení nejvyssích duchovních mocností, zobrazovali koně stoupající na skleněnou horu s Čarovným princem v sedle. Ve skutečnosti, coz nikdy nezapomněly zdůraznit učené společnosti, i kdyby kůň zdolal horu, trvale by to poskodilo jeho psychiku. Navzdory těmto argumentům se nikomu nelíbila představa prince na koze.

Čarovný princ reagoval jako kazdý druhý.

"Děláte si legraci?" vykřikl, kdyz zaslechl návrh, aby jel na koze. "Ani nápad!"

"V tom případě," poradili mu, "si budete muset nazout stupačky a zkusit vylézt na horu vlastními silami."

"Já ze si mám obout stupačky?" zeptal se a v hlase bylo slyset, ze má jakousi pověrčivou nedůvěru k těmto uzitečným pomůckám.

"Kazdý horolezec je tady pouzívá."

"Já ne. Díky. Tyhle křápy na mě nikdo nedostane."

"Kdyz je ale nepouzijete, tak se nikdy nedostanete na vrchol. Vzdyť je to ze skla, copak to nevíte? Klouze to!"

Čarovný princ, stejně jako mnoho mladých muzů v těch dobách, měl jisté předsudky jak vůči kozám, tak vůči stupačkám. Vzdychl a rozhodl se volit mensí zlo.

"No tak dobrá, osedlejte mi kozu."

Ne kazdá koza je schopna vylézt na Skleněnou horu. To by mělo být jasné kazdému, kdo se domnívá, ze koza je to jediné, co stačí k tomu, abyste získali princeznu. Koza je pouze jedním z nezbytných předpokladů, který potřebujete, abyste se mohli vůbec na cestu vydat. Jestli na samém konci, kdyz je jiz hrdinský čin vykonán, chcete například pro potřeby malířů zaměnit kozu za koně, je to vase věc. Samozřejmě jezdec na koni vypadá na obraze lépe nez jezdec na koze.

A tak se také Čarovný princ vydal na Skleněnou horu na kozím hřbetu. A na něm dorazil az k velké vstupní bráně obrovského zámku, jehoz vězičky čněly az do oblak. Před princem bylo velké schodistě. Jakmile zahlédl ceduli na zelezné podpěře, věděl, ze je na správném místě. Na ceduli bylo napsáno: DORAZIL JSTE DO ZAKLETÉHO ZÁMKU. SPÍCÍ PRINCEZNA JE V PRVNÍ KOMOŘE VPRAVO NAD SCHODISTĚM. BLAHOPŘEJEME.

S podivným třasem az v konečcích prstů překonal Čarovný princ poslední překázku v podobě vnějsího opevnění, přezil i poměrně nepříjemnou plavbu přes vodní příkop a konečně celý mokrý vstoupil na galerii. Prosel několika malými vězičkami, dostal se do krajních komnat, kde pochrupávalo sluzebnictvo, a konečně dorazil k točitému schodisti, které vedlo prudce vzhůru. Několika skoky se dostal k označené komnatě.

Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Uprostřed pokoje spatřil vysokou postel s nebesy. Na ní lezela se zavřenýma očima nejhezčí zena, jakou kdy viděl. Byla to ta dívka z miniatury, do které se zamiloval. Ale takhle zivá byla nesrovnatelně hezčí nez obrázek.

Kapitola 8

Jakékoliv oči mohly vidět její krásu. Ale Čarovný princ měl dračí oči a ty byly schopny vidět jestě něco více. Byly schopny prohlédnout Azzieho plány a odhalit past, kterou chystal. Dračí oči viděly, ze Čarovný princ má nenáviděnou tvar Scarletina svůdce. Co udělá Scarlet az uvidí tu tvář? Dračí oči viděly mračno nestěstí, které se blízilo. Princ vsak nevnímal jakékoliv varování a sklonil se k princezně.

To byl okamzik, ke kterému upínal Azzie vsechny své naděje od chvíle, kdy začal plánovat celou akci.

Polibek! Osudný polibek!

Azzie jiz předem připravil otrávenou dýku na stoličku stojící vedle postele, aby ji měla Scarlet hned po ruce. Tu dýku měla Scarlet pouzít okamzitě, jakmile spatří, kdo ji políbil. Její nenáviděný svůdce!

Azzie stál za závěsem a zde uváděl neviditelnému publiku scénu, která se odehrávala před jeho očima.

"Dámy a pánové, bytosti Světla a Temnot, přátelé démoni i vy, soupeřící andělé! Teď se vám vsem dostává rozuzlení nejstarsího a nejpoučnějsího dramatu Čarovného prince a princezny Scarlet. Uzříte probouzecí polibek a to, co bude následovat!"

I kdyz tato slova dávno dozněla, Čarovný princ s dračíma očima pokračoval ve zkoumání dalsího postupu podle Azzieho plánu.

"Aha," říkal si pro sebe, "je mi jasné, ze já jsem pouhá nicka, pouhá částečka v rozehrané hře. Můj tak zvaný strýček Azzie je i přes svou předstíranou vlídnost jistě démon. Ten určitě věděl, proč mne vybavil tváří Scarletina svůdce, kdyz mne dával dohromady. Určitě předpokládá, ze mě Scarlet zabije, hned jak mne uvidí. Ale dobře mi tak. Tak mne zabij, krásná princezno, jestli tě to uspokojí. I kdyz jsem muz slozený nepřítelem z různých částí, mám v těle srdce a mohu ti říci jedno. Jsem tvůj, princezno, dělej se mnou, co uznás za vhodné."

Scarlet ucítila dotek muzných rtů. Otevřela oči, ale protoze muz, který ji políbil, byl velice blízko, neviděla vůbec nic. Její první myslenka byla, jaká je to krása být konečně vzhůru!

Potom spatřila jeho tvář. Byla to jeho tvář! Ó, boze! Poznala tu tvář okamzitě. Byla to tvář muze, který ji svedl a pak opustil. Oči se jí rozevřely. Jedna bílá ručka se chvěla na prsou jako ztracená holubice Héřina. On! Proč zrovna on! Druhá její ruka zasátrala v prázdnu a nahmatala rukojeť dýky připravené na stoličce. Pozdvihla ji.

Azzie propočetl a připravil tuto chvilku perfektně. Věděl, ze dýka vklouzne do dlaně, jako by to byla její svobodná vůle. Obecenstvo, neviditelné, ale přítomné, by se vzruseně naklonilo dopředu. Členové Výboru pro udílení cen by mohli jasně vidět Scarletinu ručku, jak se napřahuje a potom vrází dýku do jeho zad, přesně do srdce! A potom, kdyz Čarovný princ skonává na podlaze, by sám Azzie pokročil vpřed. "Bohuzel, princezno," pronesl by (tu řeč měl uz dlouho nazkousenou), "zabila jste jediného muze, kterého jste mohla milovat, muze, který se zaslouzil o vasi záchranu!" Azzie si myslel, ze by bylo pěkné, kdyby na závěr princezna obrátila dýku proti sobě a tím by se dostala navzdy do království bolesti v nejhlubsí části pekla. Azzie dokonce uvazoval o tom, ze by drzel Čarovného prince při smyslech dostatečně dlouho, aby viděl umírat Scarlet a tím ho přinutil pronést takové kletby, které by i jemu zajistily věčné zatracení. To by byl vynikající závěr pro ty, kdo nesnásejí rozbředlé konce.

Azzie si byl tak jist tímto koncem, ze předstoupil před Scarlet a řekl s tězkou ironií v hlase: "Nebesa mozná najdou pochopení pro tvou zálibu ve vrazdění, ale obávám se, ze svět ani jeho zákony nebudou tak laskavé." Lidé se jestě po dlouhé době dohadovali a nemohli se shodnout, proč vlastně ten plán nevysel. Podle Azzieho měl prostý zákon odplaty vést Scarletiny prsty, aby uchopily dýku a ta potom měla směřovat do nechráněných zad Čarovného prince. Ale nevypočitatelnost zivota tomu chtěla jinak.

Azzie se přepočítal v účinku Scarletiných očí. Ačkoliv její oči nebyly schopny vidět celou pravdu jako oči princovy, byly schopny vidět malichernost a lest a vnímaly zivý obraz, jehoz byly účastníkem. V tom obraze byl Čarovný princ, princezna Scarlet a otrávená dýka. Umělcovy oči viděly ubohost celé situace. To nebyla scénka hodná toho, kdo maloval obrazy plné zivota. Scarlet se vzepřela vrazit dýku princi do zad nejprve z uměleckých důvodů, ale vzápětí na to její city daly za pravdu estetickému rozhodnutí.

"O čem to mluvíte?" otázala se Scarlet Azzieho.

"Neměla jste ho zabít," odpověděl Azzie. "Odsoudila jste se k věčnému zatracení a největsím mukám pekelným, mladá dámo."

Scarlet se začala hlasitě smát.

"Posmíváte se mi? Já vám ukázu."

Ke Scarletinu smíchu se přidal dalsí. Byl to smích Čarovného prince, který stál vedle Scarlet, ruku kolem jejích boků. Čarovný princ nebyl mrtev! Dýka nebyla uzita ke svému účelu! Azzie ustoupil o krok zpět pln rozpaků.

Byli ziví! Ti dva mladí lidé byli ziví, jejich láska nějak překonala vsechny Azzieho pečlivé nástrahy. Při pohledu na ty dva krásné mladé zamilované lidi, byla náhle představa obecenstva slozeného z andělů a démonů tatam. Jedno oko nezůstalo suché.

"To jsem nechtěl!" křičel Azzie. "Tohle jsem přece nechtěl!"

Ale bylo to jeho dílo. Dokázal, ze sťastný příběh lásky a odpustění chytl kazdého za srdce a rozhodl, ze Dobro, a ne Zlo, získalo právo určovat osud lidstva pro přístích tisíc let.

ČÁST VII

Kapitola 1

Ylithiny stíhlé prsty tise zaťukaly na dveře vedoucí do Azzieho alchymistické laboratoře.

"Azzie? Vím, ze tam jsi."

Nic se neozvalo. Babriel, který stál vedle Ylith, řekl: "Myslím, ze bychom to jestě měli zkusit." Ylith zaklepala znovu.

"Azzie! No tak! Pusťme dovnitř! To jsem já, Ylith. Babriel je tady taky. Víme, ze jsi zazil velké zklamání. Ale my jsme tvoji přátelé. Chceme ti pomoct a být s tebou."

Ozval se drsný skřípavý zvuk. Někdo na druhé straně vytáhl zeleznou tyčku, která slouzila jako západka. Dveře z masivních dřevěných trámů se o pár centimetrů pootevřely. Objevila se Frikova nosatá tvář.

"Je Mistr uvnitř, Friku?" zeptala se Ylith.

"Ó ano. Je vevnitř, slečno. Ale já bych k němu teď nechodil. Je v mizerné náladě. Není vyloučeno, ze by někomu mohl ublízit."

"To je nesmysl!" řekl Babriel. "Pusťte mne tam! Promluvím s ním."

Zatlačil na dveře a vesel dovnitř.

Azzie seděl na malé stoličce, kterou postavil do rohu laboratoře. Rozvaloval se tam ve svém purpurovém plásti a část kapuce se mu svezla přes levé oko. Vypadal jako samo peklo. Oči měl podlité krví. Na zemi se válely poháry a prázdné láhve od bozské krve. Na policích nedaleko Azzieho stála baterie dalsích plných lahví.

"No tak, Azzie!" řekl Babriel. "Neberte si to tak. Vzdyť vás nápad i samotná realizace byly velice dobré. Pamatujte si, není důlezité, jestli jste vyhrál, nebo prohrál. Důlezitý je způsob, jak jste soutězil."

"To jste úplně vedle," odporoval Azzie. "Jediné, co se počítá, je výhra. Jak jste hrál, to vůbec nikoho nezajímá."

Babriel potřásl hlavou.

"Mozná máte pravdu v tom, ze při nasem rozdílném přístupu a pravidlech klademe oba důraz na něco jiného. Ale rozhodně byste měl přestat pít, příteli. Pomohu vám vstát."

Natáhl ruku směrem k Azziemu. Azzie ji jednou rukou zachytil a druhou se snazil ho do ní prastit. Babriel se lehko ubránil a zvedl Azzieho ze stoličky.

"Podívejte se na to rozumně," prohlásil Babriel. "Co na tom skutečně zálezí, kdo vyhrál?"

Azzie na něj vytřestěně zíral.

"Rozuměl jsem vám dobře?"

"Rozuměl jste dobře. Chci tím říci, ze my vsichni, bytosti Světla a Temnot, se na to musíme dívat z dlouhodobého hlediska. Slouzíme vsichni zivotu a smrti, inteligenci a vůbec vsem silám ovládajícím lidstvo."

"Stejně jsem neměl prohrát," vzdychal Azzie. "Prohrál jsem proto, ze jsem neměl zádnou podporu Sil Temnot. Vy sám, Babrieli, jako můj protivník, jste mi byl větsí oporou, nez moji vlastní lidé. To je největsí problém zla. Není nikterak nápomocné. A to ani samo sobě."

"Neberte to tak tragicky," utěsoval ho Babriel. "Pojďte Azzie s námi. Jdeme vsichni společně na slavnostní večeři k vyhlásení vítězů. Trochu se pobavíme."

"A jo, samozřejmě," vyhrkl Azzie. "Ta zpropadená slavnostní večeře. Dobrá. Na chvilku se tam stavím. Jděte napřed, jestě tu musím pár věcí dodělat. Jak jste na tom s tou gotickou. jak tomu říkáte?"

"Zrovna dokončují zvonici," odpověděl Babriel.

Při odchodu z laboratoře se otočil Babriel na Ylith: "Vís co? Měli bychom nějak odměnit Čarovného prince za to, jak pěkně sehrál svoji roli."

"To je dobrý nápad," souhlasila Ylith.

Azzie zaskřípal zubama.

Po odchodu Babriela s Ylith přivolal Azzie Frika.

"Slysel jsi někdy něco takového?" zeptal se ho.

"Co máte na mysli. Mistře?"

"Co si tady povídali ti mí tak zvaní přátelé. Slysel jsi, co to tady blábolili? Taková pitomost! Oni chtějí odměnit Čarovného prince za to, jak se výborně choval!"

"Ano, pane," odpověděl Frike. "To je opravdu srandovní, ha ha."

"Ano, také jsem to tak cítil," souhlasil nakysle Azzie. "Nuze, měli bychom dát nějakou odměnu nasemu milému Čarovnému princi, který nám vyrostl ve velkého mistra, za to, jak sehrál svůj part v mém dramatu. Nejlépe asi tak, ze si zase vezmeme jeho zivot, který jsem mu tak neuvázeně daroval. Velice nepříjemné je, ze ho nemohu zabít sám. Alespoň ne přímo. Jsou zde jistá pravidla. Velice hloupá pravidla, ale co se dá dělat. Ta nám, démonům, zakazují bezdůvodně krutě zacházet s lidskými stvořeními a zabíjet je."

"To je tedy opravdu vůči vám nespravedlivé, Mistře," horlil Frike.

"To skutečně je. Nikdy jsem s tím také nesouhlasil," přikývl Azzie. "Já ale doufám, ze se nám podaří nějak je obejít."

"Ale, Mistře, jak to chcete provést?"

"Friku," oslovil slavnostně Frika Azzie, "jak by se ti líbilo být místo shrbeného sluzebníčka mstivým válečníkem?"

"Nezní to spatně, pane," pousmál se Frike. "Jak byste to chtěl udělat?"

"Máme tady plno náhradních částí lidských těl," prohlásil Azzie, "a já jsem mistr v jejich skládání. Pojď se mnou. Lehni tady na tu mramorovou desku."

"Mistře, tohle není nejlepsí nápad."

"Mlč," přikázal Azzie. "Nehádej se se mnou. Nezapomeň, ze mohu změnit celou tvou osobnost zrovna tak snadno jako tvé tělo."

"Ano, pane, já vím," přikyvoval pokorně Frike a lehl si na mramorový stůl. Azzie vzal skalpel a nabrousil si ho o své kopyto.

"Bude to bolet?" strachoval se Frike.

"Samozřejmě to bude bolet," potvrdil jeho chmurné obavy Azzie. "Anestézie jestě nebyla objevena."

"Co jste to říkal, ze nebylo jestě objeveno, Mistře? Aneco?"

"Nestarej se. Kousni se do rtu. Začínám řezat."

Kapitola 2

Čarovný princ se díval z okna Začarovaného zámku. Měl dobrou náladu. Jen tak si lenosil a těsil se ze zivota. To láska umí, alespoň na chvilku, a princ letěl na perutích lásky teprve krátkou dobu.

Nikdy ho nepřestávaly vzrusovat neustálé změny podoby Začarovaného zámku. Zrovna teď pozoroval, jak mu větsí i mensí kousky zámku mizejí přímo před očima.

Podíval se směrem ke stájím. Zatímco se díval jinam, zmizela jich alespoň půlka. To mu připomnělo jeho nedávnou myslenku, ze by odsud měli zmizet co nejdřív, protoze tenhle zámek uz dlouho nevydrzí. Síla kouzel, která ho drzela pohromadě, rychle vyprchávala a bylo nebezpečí, ze zámek kompletně zmizí.

"Miláčku! Pojď dolů! Nasi hosté uz by tě rádi pozdravili."

Scarletin hlas stoupal vzhůru do loznice, kde si Čarovný princ upravoval svou novou tuniku. Princ si opravdu potrpěl na to, aby jeho saty vypadaly vzdy upraveně. Věděl, ze je tento večírek pro Scarlet velice důlezitý, protoze měla alespoň přílezitost pozvat Popelku a vsechny ostatní pohádkové bytosti. Princ si nebyl zcela jist, jak bude snáset přítomnost tolika slavných osobností, ale zatím se zdálo vse v pořádku.

Princ byl vsak tentokrát více nez tunikou zaujat přeměnami

Začarovaného zámku. Z místa, kde stál, bylo dobře vidět kus přístupové cesty k zámku a kus zdi vedle ní. Náhle přesně ten kus zdi, který pozoroval, zmizel. Kus zdi i s chrličem byl prostě pryč.

"No tak, princi!" ozval se opět Scarletin hlas. "Kdepak jsi?"

V hlase se objevil stín nedůtklivosti. To princi připomnělo, ze mozná nezná svou vyvolenou dokonale. Uvědomil si, ze věčné stěstí, které jim bylo v pohádce přisouzeno, je zálezitost, která jim byla dána shůry, ale ze to neznamená, ze by nemohlo podléhat nějakým rusivým vlivům.

Princ překontroloval jestě naposled svůj vzhled ve vysokém zrcadle a vykročil z loznice. Jak sestupoval po schodech dolů, zjistil, ze muzikanti, usazení ve svých legračních bílých parukách na pódiu ve velkém tanečním sále, jiz začali hrát nějakou jemu neznámou skladbu. Hosté postávali v hloučcích pod křisťálovými lustry, usrkávali sampaňské a tise konverzovali.

Princ zahlédl Scarlet ruku v ruce s Popelkou, která se stala její největsí přítelkyní. Byl to vlastně Popelčin nápad uspořádat tento večírek na počest Scarlet. Na večírku se mělo zároveň oznámit zasnoubení Čarovného prince a princezny Scarlet.

Princ mezi hosty poznal známého Ira, krále Kukulína, a po chvilce rozhlízení zahlédl dalsí hrdiny z Francie, Německa i dálného Orientu - Rolanda, Siegfrieda a Aladina.

Ti vsichni ho spatřili a propukli v jásot a potlesk. Princ zaslechl výkřiky typu "Dobře jsi to provedl!" a podobné, coz jsou jistě slova, která člověka potěsí poté, co probudil Spící princeznu. Navíc začali zpívat píseň "Ty's bratr nás, ty's správný rek".

To jsou chvíle, pro které stojí za to zít, pomyslel si Čarovný princ. I kdyz se Začarovaný zámek rozpadá, i kdyz je princezna Scarlet trochu víc pavlačový typ, nez by si přál, tyhle chvíle triumfu jsou skutečně opojné.

Čarovný princ byl jestě celý rozechvělý tím slavným uvítáním, kdyz tu se od brány ozvalo hlasité busení. Rozléhalo se celým zámkem a vsichni hosté strnuli a zírali na vstupní bránu.

Sakra! pomyslel si Čarovný princ. Dobré zprávy se obvykle neohlasují tak dramaticky.

"Kdo je tam?" zvolal princ nahlas,

"Někdo, kdo prosí o pomoc," dolehl zvenčí tlumený hlas.

Čarovný princ byl v pokusení říci ne, ale pak si uvědomil, ze v den jeho velkého triumfu by se měl postavit tváří v tvář čemukoliv. Knizní hrdina, který si má vzít za zenu Spící princeznu, nemůze zapudit od bran Začarovaného zámku nikoho, i kdyz jsou okolnosti jeho zádosti sebepodivnějsí.

"Dobrá," prohlásil princ, "nemám dost času na nějakou významnějsí pomoc, ale nějakou mensí sluzbičku bych snad."

Otevřel dveře. Muz, který vstoupil, mu někoho připomínal. Ale kde jenom potkal toho vysokého válečníka se zlověstnou tváří a zlacenou přilbou narazenou hluboko do čela?

"Kdo jste?" zeptal se princ.

Válečník si stáhl helmu trochu dozadu a princ zjistil, ze se dívá do Frikovy neoholené tváře.

"Friku!" zvolal princ. "Jsi to ty? Ale co se to s tebou stalo. ne, ne, jen mne nech přemýslet. Uz to mám! Ty jsi přeci býval spíse mensí s hrbem. Teď jsi vysoký, pěkně svalnatý a po hrbu ani památka!"

"Vy jste mi ale pozorovatel!" pronesl sarkasticky Frike s krvezíznivým úsměvem.

"Čemu vděčíme za tvou návstěvu?"

"Tomu," odpověděl Frike, "ze mne poslal můj pán, Mistr Azzie."

"Doufám, ze se má dobře."

"Jo, daří se mu fajn. Poslal mě sem, abych mu přinesl něco zpátky tady v tom."

Na ta slova otevřel Frike kozenou brasnu, kterou měl přes rameno. Linul se z ní ostrý pach.

"Ocet!" řekl překvapeně princ.

"Jo, to máte pravdu," přikývl Frike.

"Proč s sebou nosís brasnu plnou octa na tenhle Začarovaný zámek?"

"Ocet mám s sebou proto, abych uchoval to, co s sebou mám odsud přinést nazpět."

Princi se nijak nelíbil směr, kterým se rozhovor ubírá, ale přesto se jestě zeptal: "A co to más v tom octě odsud přinést, Friku?"

"Ale, pane, přisel jsem si pro vasi hlavu."

"Moji hlavu?" zvolal Čarovný princ. "Na co by ji strýček Azzie potřeboval?"

"Je na vás, princi, pořádně nastvaný, protoze vás princezna Scarlet nezabila tak, jak měla. Prohrál tím zápas mezi Temnotou a Světlem, který se koná vzdy v předvečer milénia. Usoudil, ze jste lstivý a nespolehlivý a chce vasi hlavu."

"Ale vzdyť to nebyla moje chyba, Friku! A i kdyby byla, proč ke mně chová takovou zásť, ze mě chce připravit o zivot?"

"Je to nelogické, souhlasím s vámi," řekl Frike. "Ale co mohu dělat? On je démon a je zlý. Velmi zlý. Chce vasi hlavu a já jsem zde proto, abych mu ji přinesl. Nelíbí se mi to poslání, zvlásť kdyz je vás zásnubní den, ale nemám moznost to nechat na jindy. Rozlučte se se svou princeznou. Doufám, ze jste si s ní trochu uzil před svatbou, protoze az přijdete o hlavu, uz zádné potom nebude."

"Myslís to vsechno skutečně vázně, nebo mne jen tak strasís?" ptal se Čarovný princ.

"Radsi tomu věřte. Je mi to líto, mladíku, ale tak to v pohádkách taky někdy chodí. Jste připraven?"

"Počkej!"

"Kdepak, na nic nečekám!"

"Ale vzdyť já nemám meč!"

"Nemáte meč?" podivil se Frike a čepel jeho meče poklesla. "Přece musíte mít meč! Kde ho máte?"

"Musím nějaký sehnat."

"Předpokládal bych, ze člověk jako vy bude mít meč stále při sobě."

"Dej mi pokoj, vzdyť je to můj zásnubní den."

"Dobře, jděte si pro meč, ale hněte sebou."

"Friku, byl jsi mi skoro otcem. Jak mi to můzes udělat?"

"No, já v tom hraju poměrně tradiční roli," uchechtl se Frike. "Zmrzačený sluha, který je docela sympatický, ale je osudově přitahován zlem. Není v tom nic osobního, ale musíme to spolu vyřídit. Bězte si uz pro ten meč."

"Dobře, ty kryso," řekl princ. "Počkej tady. Budu hned zpátky i s mečem."

"Počkám," odpověděl Frike a sel ochutnat něco z připravených lahůdek.

Kdyz byl Čarovný princ pryč skoro půl hodiny, sla ho princezna Scarlet hledat. Nasla ho v tom, co zůstalo ze stájí. Dokončoval zrovna sedláni nejrychlejsí kozy, jakou mohl najít.

"Co to dělás?" zvolala Scarlet.

"Nevím, jak bych ti to vysvětlil," začal princ, "ale mám pocit, ze bych měl zmizet."

"Zbabělce!"

"Potvoro!"

"Ale vzdyť nás nový společný zivot sotva začal!"

"Co by to bylo za nový zivot, kdybych byl mrtev a nijak si ho neuzil?"

"Mozná bys ho porazil!"

"To bych tedy neřekl," odporoval Čarovný princ. "Upřímně řečeno se mi taky moc nelíbí takhle utíkat. Potřeboval bych poradit od někoho moudrého."

Objevil se záblesk světla a nějaký hlas řekl: "Myslím, ze jsi o to nikdy nepozádal."

Byl to Hermes Trismegistos.

Kapitola 3

Ten starý bůh nevypadal nikdy lépe. Černý plásť, pečlivě nařasený kolem mramorově bílého těla, vypadal senzačně. Kazdý vlas na hlavě byl na svém místě. Lehce sikmé, jakoby orientální oči mu dodávaly výraz neobyčejné krásy a moudrosti. I jeho sandály postrádaly jakýkoliv nádech lidské nedokonalosti.

"Ó, Herme," zvolal princ. "Co to Azzie dělá? To není fér poslat Frika, aby mi uřízl hlavu. A to jenom proto, ze mu nevysel jeho předpoklad s tím, ze mne princezna Scarlet zabije."

"Más pravdu, ze to není přílis fér," souhlasil Hermes. "Ale kdo ti řekl, ze démoni jednají nějak jinak?"

"Má on vůbec podle vasich zákonů právo poslat svého sluhu, aby mě připravil o hlavu?"

"Podívám se," řekl Hermes. Vytáhl odněkud ze svého velkého plástě tlustý svazek papírů a vyhodil ho do vzduchu. Jednotlivé papíry se snásely k zemi.

Hermes luskl prsty a objevila se malá sovička.

"Najdi mi patřičnou pasáz, která upravuje jednání pomocníků démonů," přikázal jí Hermes.

"Jak si přejes," přikývla sova a vzlétla do vzduchu. Přiblízila se k vodopádu listů a hledala ten pravý. Kdyz ho objevila, chytila ho do zobáku a přinesla ho zpět.

Hermes studoval papír a potřásal smutně hlavou.

"Je to, jak jsem se obával. Pomocí svého sluhy s tebou můze dělat, co chce, protoze tě vytvořil. Přesně řečeno sestavil, ale to vyjde nastejno."

"Jak to, ze mu to dává moc rozhodovat o mém zivotě a smrti?"

"Tak to v těchto případech stvoření chodí. Ale ani ty nejsi bez sance."

"Co mohu dělat?"

"Zabij Frika."

"Myslíte, ze bych to dokázal? Zdá se mi strasně silný."

"Ano, ale ty jsi hrdina. A kdybys měl dobrý meč."

"Měl jsem Excalibur, ale musel jsem se s ním rozloučit. Snazil se mě zabít."

"Musís ho získat zpátky. Potřebujes kouzelný meč, abys byl schopen zabít démonova pomocníka vybaveného nadpřirozenými schopnostmi."

"Myslím, ze bych se měl přiznat, ze mám strach," řekl princ.

"To je proto, ze más srdce zbabělce, ale z toho si nic nedělej. Strach má kazdý."

"Kazdý?"

"Ti, co jsou přílis stateční, zahynou tak rychle, ze po nich nezbude ani vzpomínka. Za strach se nemusís stydět, Čarovný princi. To je jako se spalničkami - taky je měla větsina lidí alespoň jednou za zivot. Prostě si své zbabělosti nevsímej a ona zmizí. Půjde to i bez ní. Asi to nezní moc jasně, ale ty más svou povinnost a ta jasná je. Jdi, princi, a najdi ten meč. Přikaz svému zbabělému srdci, ať se přestane chvět, a zbav se toho darebáka Frika. Pak buď navzdy sťasten se svou princeznou. Mimochodem, Scarlet je velmi hezká."

"To je," přikývl princ. "Ale mám obavu, ze je trochu hubatá."

"To některé bývají. Teď uz sezeň ten meč."

Kapitola 4

Hermes s Čarovným princem neměli na hledání Excaliburu přílis času. Hermes vzal nejprve prince do Úřadu pro ztracené meče. Tam zaznamenávají vsechny mozné vibrace vsech mečů, které byly kdy zapomenuty. Vsechny záznamy se uchovávají v centrální registraci na planetě Oaqsis IV. Hermes nasel stopu Excaliburu a sledoval ji zpět na Zem. Čarovného prince přitom vlekl vsude s sebou.

Zpátky na Zemi Čarovný princ zjistil, ze sedí někde v hospodě. Hermes mu dal pokyn, aby ho následoval do kuchyně. Tam spatřil meč. Byl celý zprohýbaný a zarezlý, ale přesto bylo mozné poznat, ze se jedná o kvalitní zbraň. Meč byl dost spinavý, jak ho chlapec v kuchyni pouzíval na čistění zeleniny, strouhání mrkve, krouhání zelí a dalsí domácí práce. Navzdory tomu Excalibur poznal prince okamzitě.

"Pane, tady jsem!" zvolal nalomeným hlasem. "Vás vlastní opustěný meč."

"Co se to s tebou stalo?" zeptal se princ. "Skutečně jsi musel čistit zeleninu?"

"Není to moje vina," odpověděl meč. "Jak mohu zabránit muzům, aby mne nepouzívali tímto potupným způsobem? Pane, vezměte mě zpět do sluzby. Dokázu vám, ze nebudete litovat."

"Tak pojďme," vyzval ho princ.

Meč mu skočil nadseně do ruky. Zdálo se, ze jeden z hospodských podomků se chce dát s princem do rvačky, aby mu zabránil v odchodu. Stačil jediný pohled na odhodlaného prince s Excaliburem v ruce, aby si to rozmyslel. Čarovný princ vysel z hostince a pod Hermovým dohledem se mu podařilo dostat v pořádku do Začarovaného zámku.

Jakmile ho Frike zahlédl, polozil nazpět oblozený chlebíček s kuřecími játry, na kterém si pochutnával při dlouhém čekání na Čarovného prince. Utřel si ústa do rukávu a řekl: "Jste připraven?"

"Ano, jsem připraven."

"Tak jdeme na to!"

Meče se zkřízily. Boj začal.

Kapitola 5

Princův meč, Excalibur, zaúpěl pod vahou Friková úderu, ohnul se jako vrba a potom znovu zaútočil. Udeřil tvrdě na Frikovo brnění a tlačil ho zpět. Frike ustoupil dva kroky, aby vyrovnal rovnováhu a znovu zaujal správný sermířský postoj. Jeho meč začal opisovat ve vzduchu křivky prozrazující zkuseného sermíře a snazil se Excalibur vylákat ze střehu klamnými výpady. Excalibur se musel bránit výpadům a ránám vedeným se zjevným zaujetím a nepochybným uměním. Ostatní hosté sledovali zápas ze schodistě nebo z malého balkónku a tajili dech při té napínavé podívané.

Frike se najednou usmál, protoze znal osudnou slabinu Excaliburu. Excalibur byl značený démonský meč, který musel na povel poslechnout svého pekelného pána. Frike si byl plně vědom této vlastnosti, proto čekal na svou přílezitost.

V okamziku, kdy se jejich meče opět zkřízily, Frike zvolal: "Poslechni svého pána, mocný Excalibure! Pojď ke mně!"

"Ani nápad!" zavrčel Excalibur a usekl Frikovi pravou ruku.

"Přikazuji ti to!" zahulákal Frike, který ve svém bojovném zápalu necítil bolest a mával válečnou sekerou, kterou drzel ve své zdravé levé ruce nad hlavou.

"Ty jsi to ale neřekl v runách," odpověděl Excalibur a dalsím princovým svihem mu uťal levou pazi.

"Usetři mě toho osekávání!" zarval Frike a zaútočil oběma nohama, které měl vybavené ostrými břity. "Přikazuji ti podle prastarého zákona zla, abys přisel ke mně, a to bez zbytečného vysvětlování a zdrzování."

"Proč ne," řekl Excalibur, "kdyz si to přejes, tak budiz!" Velký svítící meč vylétl z princova sevření, opsal ve vzduchu krásnou piruetu, probodl Frikovo brnění a neustal v pohybu, dokud neprojel celou síří Frikova těla.

"Běda, je se mnou konec!" vzdychl Frike.

Čarovný princ se obrátil k princezně. Jeho oči zhnuly vzrusením. Zbavil se konečně své rozporuplnosti.

"Dej mi poslední polibek," vyzval princ Scarlet, "a pak nech promluvit své srdce, jestli si přejes být stále mou, coz sladsí bude nez spočinutí v lůně smrti."

"Dám ti polibek, můj drahý, a pak dalsí a zas a zas," odpověděla Scarlet. "Přestaň mluvit o smrti. To je minulost. Teď uz nás čeká provzdy jenom stěstí a láska."

A tak tomu také bylo.

Kapitola 6

Moondrench byl mladý duch, který měl sexuální probuzení teprve před sebou. Ačkoliv se o něm mluvilo v muzském rodě, byl stále jestě z hlediska sexuality neutrální. Agrippa byl starsí duch, který uz se potloukal po světě přílis dlouho, nez aby se o něm mluvilo jako o trochu zkusenějsím. Měl rád mladé duchy, protoze jejich naivní chování mu dávalo pocit nadřazenosti a odpovědnosti. Kdoví, co měl za lubem, kdyz pozval Moondrencha, aby sel s ním.

Vysli ze severního východu z předpeklí zrovna v době, kdy se měla konat večeře k vyhlásení výsledků souboje tisíciletí. Stoupali spolu po schodech v mracích k budově, kde se měla tato večeře konat. V mracích se spatně chodí, i kdyz jste démon. Netrvalo také dlouho a Moondrench si začal stězovat.

"Uz mě ta chůze nebaví," prohlásil. "Co kdybychom radsi letěli?"

"To není dovoleno," odvětil Agrippa.

"Ale vzdyť my vzdycky létáme! Coz uz si nepamatujes ty hry s létáním, které jsi mne naučil?"

"Prosím, nemluv o tom zde. Bylo mi řečeno, ze dnes chodíme pěsky na počest předka nasich obětí, Adama."

"Adam, smajdam," řekl Moondrench. "Prostě si nechci zpotit svoje nový roucho."

"Přestaň si stězovat," přikázal mu Agrippa.

Před nimi se rozkládalo obrovské sídlo z mraků. Zdálo se, ze je bez hranic. Bylo vyzdobeno korintskými sloupy, které mu dodávaly antický vzhled.

Vesli do vstupní brány. Démon v napudrované paruce a hedvábných punčochách zkontroloval Agrippovu pozvánku. Dokonce ji podrzel chvíli proti světlu, aby se přesvědčil, zda je v pořádku vodoznak na papíru. Vyhlasování výsledků souboje tisíciletí byla tak významná událost, ze se mnohé nadpřirozené bytosti snazily dostat dovnitř za pomoci různých vylhaných historek a dokonce pomocí padělaných dokladů. Agrippa sťastně získal pozvánku na banket pro sebe a jednoho přítele díky svým vynikajícím vztahům s Nejvyssí démonskou radou, pro kterou přílezitostně pořádal různé večírky a literární dýchánky.

Uvaděč ověřil platnost pozvánky, označil ji a pustil je dovnitř.

V hlavním sále, kde se banket pořádal, byl tak dlouhý stůl, ze se jeho vzdálený konec ztrácel v nedohlednu. Agrippa s Moondrenchem nasli svá jména napsaná na malých papírových kartičkách připíchnutých na grapefruitech, které označovaly jejich místa. Měli to stěstí, ze jejich místa byla takřka uprostřed stolu.

Při usazování na místa se představili se svými sousedy a potřásli si krátce rukama. Agrippa zjistil, ze jeho soused je núbijský anděl s ebenovou svatozáří. Projevy od předsednického stolu jiz začínaly. Moondrench se kolem sebe rozhlízel s posvátnou bázní. Vsiml si, ze se jiz podává jídlo.

"Mohu uz začít jíst?" ptal se Agrippy hlasitým sepotem.

"Ano, ale dej pozor, abys za chvíli nebyl jako prase."

Moondrench něco zavrčel a nabodl si z jedné mísy pořádnou porci krocaní pečené. Zapil to pohárem mexické bozské krve. Na dně sklenice byl zárodek malého dráčka, potvrzující pravost nápoje. Moondrench pomalu přezvykoval jídlo a rozhlízel se kolem sebe. Postupně soustředil svou pozornost na vysokého světlovlasého tvora, který seděl přesně naproti němu.

"Sakra," poznamenal směrem k Agrippovi. "Tomu říkám pořádnej sexy kusanec."

"Na to klidně zapomeň," řekl Agrippa. "To je anděl a ten není pro takové, jako jsi ty."

Pravda je, ze démoni větsinou pokukovali po andělech, a říkalo se, ze andělům jejich pozornost lichotila. Tato večeře s vyhlásením výsledků byla jednou z nemnoha přílezitostí, kdy se mohli spolu setkat. Čísníci běhali jak o závod a přináseli stále nové podnosy plné jídla a pití. Mnozí z nich měli na sobě různé národní masky, jez byly v té době velmi populární v nebeských kruzích. Masky odpovídaly větsinou typu jídla, které servírovali. Italstí andělé podávali tenoučkou pizzu, vietnamstí andělé roznáseli závitky z hadích vajec a polévku Pho a arabstí duchové měli na stříbrných podnosech naskládány pyramidy kebabů.

Jídlo bylo samozřejmě velice dobré, ale Moondrench se zajímal daleko více o tvrdé alkoholické nápoje.

"Podej sem bozskou krev," volal na vysokého hubeného ducha sedícího naproti němu.

Agrippa také začal zostra. Moondrench se rozhodl, ze se připojí ke skupině démonů, kteří stáli v jednom z rohů a popíjeli bozskou krev přímo ze svých bot a zjevně se tím za divokého smíchu velice dobře bavili. O kousek dál démon v saskovském úboru rozkrojil obrovský koláč a z něj vylétlo čtyřiadvacet černých havranů, kteří létali těsně nad hlavami překvapených hostů.

"Tak co, líbí se ti tu?" zeptal se Agrippa Moondrencha.

"Není to spatný," odpověděl Moondrench. "Kdopak je ten chlápek, co tam mává rukama?"

"To je Asmodeus," řekl Agrippa. "Má na starost tuhle část sálu."

"A kdo je ta tmavá zena vedle něj?"

"To je Hekaté, Královna noci. Kdyz se budou dívat tvým směrem, usmívej se a připij jim. Jsou velmi důlezití a mohli by se nám hodit."

"Nemusís mi stále říkat, jak se mám chovat. Co ten Asmodeus dělá? Zdá se mi, jako by něco četl. To jsem nevěděl, ze Nejvyssí démoni umějí číst."

"To je velká legrace," zamračil se Agrippa. "Kdyby tě zaslechl, předvedl by ti něco, čemu by ses jestě dlouho smál." Agrippa se sklonil blíze k Moondrenchovi. "Zdá se, ze si jestě prohlízí poznámky pro svůj projev."

"O jakém projevu to mluvís?" zajímal se Moondrench. "Neříkal jsi nic o zádných projevech."

"Myslel jsem si, ze vís, o co jde."

"Myslel jsem si, ze to bude pořádnej mejdan."

"To tedy bude něco mnohem víc," vysvětloval Agrippa. "Tahle večeře se pořádá na počest vítěze Souboje tisíciletí. Ten určí, jaké budou osudy lidstva přístích tisíc let."

"To je pro nás tak důlezitý osud lidstva?" divil se Moondrench.

"Pro nás ani tak ne," odpověděl Agrippa, "ale pro ně to je sakra důlezité."

Bezejmenný horor obcházel kolem stolů a silně zapáchal tězkým pizmem ropuch. Jeho společník, převlečený za maskota známých prodejen s lahůdkami, se ho zeptal: "Uz jsi slysel, jak to dopadlo s tím soutězním projektem Dobra?"

Bezejmenný horor zavrtěl záporně hlavou.

"Celá ta prokletá věc spadla! Byla to bouračka jako hrom, spadlo to sakum prdum i s těma oknama z barevných skel. I ty chrliče se válej po zemi."

"Jak se to stalo?" vyptával se Bezejmenný horor.

"Něco bylo v nepořádku s těmi pilíři a statikou. Nejsem v tom moc silný a řekl bych, ze v tom nebyli moc honění ani ti stavitelé. Cha, cha."

"Chci se jestě napít," prohlásil Moondrench. "Slíbil jsi mi pořádnou zábavu."

"Tady uz jde čísník s nápoji," upozornil ho Agrippa. "Nezačni se zase chovat jako dítě."

"Budu pít tolik, kolik budu chtít," odsekl Moondrench a sápal se po karafě s bozskou krví. "To znamená, ze budu pít hodně. Ostatně pití se mi nezdá nijak dětinské."

Vzadu v hale nastal nějaký rozruch. Objevil se tam démon s lisčí tváří a snazil se vrávoravě dostat doprostřed místnosti. Vrázel do čísníků, shazoval talíře a něco rozslápl. Sum po jeho příchodu sílil. Ozývaly se vzrusené výkřiky:

"Co je to za hrubiána?"

"Není to snad.?"

"Je to mozné, ze je to.?"

"Vypadá jako Azzie."

"Nereprezentoval on Zlo v souboji?"

"Jakpak asi dopadl?"

"Ahoj, Azzie! Jsi v pořádku?"

"Slysel jsem, ze se vysvihl pěkně vysoko."

"Myslel jsem, ze je jestě v pekle."

"Vypadá namazanej pod obraz."

"Dávej bacha, kámo."

"Co můzete očekávat od opilého démona."

"Jak to vlastně bylo s tou skleněnou horou?"

"Vykasli se na ně, Azzie!"

"Cítím peklo. Síru a jestě něco jiného."

Moondrenchovi začalo být trochu nevolno. Ani Agrippa uz mu nevěnoval tolik pozornosti. Banket dostával teprve nyní správné obrátky. Čísníci v černých fracích přináseli na stříbrných podnosech stále nové pokrmy. Některé z nich byly velmi neobvyklé. Například zrovna narozené chiméry. Mnohá jídla musela mít připíchnutou cedulku, aby strávníci věděli, o co se jedná a jak to jíst. Některá jídla byla speciálně připravována tak, ze byla schopna upozorňovat na své přednosti.

"Ochutnejte," volaly dusené turíny. "Jsme vynikající."

Rozhovory byly stále hlasitějsí, takze celková atmosféra byla ohlusující. Kdyz jste si chtěli promluvit s někým, kdo seděl dvě, tři sedadla od vás, museli jste pouzít telefon z mořských muslí, který byl pověsen za kazdou zidlí.

Kolem jídelního stolu se vytvořila celá ulička z veličin minulosti, kde vedle sebe postávali nejvýznačnějsí smuteční tanečnice a různí bývalí hudební virtuosové. Kazdý nově příchozí se musel zařadit do fronty, aby jim vzdal hold a nakonec se poklonil majordomovi v bílé kozesině.

Azzie se snazil protlačit dopředu za stále vzrůstajícího chaosu.

Asmodeus konečně povstal. Byl velmi tlustý a jeho bílá kůze měla nazelenalý odstín. Jeho spodní pysk vyčnívala obličeje tak daleko, ze by na něm klidně udrzel mensí talířek. Byl oblečen do lahvově zeleného plástě, a kdyz se otočil, bylo zcela jasně vidět jeho zatočený prasečí ocásek.

"Zdravím vás, přátelé," začal Asmodeus. "Myslím, ze vsichni víte, proč jsme se tu sesli."

"Abysme se ozrali!" zařval nějaký nechutný duch.

"No ano, to samozřejmě také," usmál se Asmodeus. "Ale dnes máme k tomu pití zvlástní důvod. A ten důvod je ten, ze chceme oslavit večer před miléniem a také chceme vyhlásit vítěze souboje Dobra a Zla. Vím, ze uz jste netrpěliví, abyste se dozvěděli, kdo je tímto vítězem, ale budete muset jestě chvíli počkat. Nejdřív tu máme vyhlásení vítězů některých mensích soutězí."

Azzie se pohnul směrem dopředu.

Asmodeus vyvolával různá jména a jejich nositelé vstávali a přijímali gratulace a ovace od publika. Tvářili se velice potěseně, někteří se trochu sklebili a vsichni mávali a děkovali nadsenému publiku. Mezi jinými byl vyvolán démon řečený Rudá smrt. Kdyz povstal, bylo vidět, ze je to vysoký chlapík, zahalený od hlavy az k patě do rudého plástě. Přes rameno měl přehozenou kosu.

"Kdo je támhle ten párek?" ptal se Moondrench. "Ten vysoký světlovlasý anděl s tou malou tmavou čarodějnicí?"

"Ten anděl se jmenuje Babriel," odpověděl mu Agrippa. "Ta čarodějnice - to je dobrá přítelkyně Azzieho Elbuba, jednoho z nejzajímavějsích a nejaktivnějsích démonů. Myslím, ze přisli s ním."

"Něco jsem o něm slysel," řekl Moondrench. "Nějak se podílel na letosních slavnostech, nebo co?"

"Říká se to. Je támhle dole. Vypadá, jako by byl na nás nějak nastvaný. Jsem zvědav, co nám poví."

Azzie vylezl na stůl a tím značně překvapil jedlíky, kteří u něj seděli. Kymácel se na stole, vztekle vypoustěl oblaka dýmu, a kdyz se pohnul, tak mu od bot odletovaly jiskry.

Několikrát se pokusil něco říci, ale nepodařilo se mu vydat ani hlásek. Konečně popadl ze stolu jednu z lahví, přilozil ji ke rtům a vyprázdnil ji az do dna.

"Blbci! Hovada! Kreténi!" začal nadávat. "Jste u mě méně nez nějaké balvany! To říkám hlavně svým tak zvaným bratrům z Temnot, jejímz jsem já měl tu čest být reprezentantem, a byl jsem tězce zrazen vasím naprostým nezájmem. Mohli jsme to vyhrát, hosi a děvčata! Měli jsme velkou přílezitost! Moje koncepce byla dobrá. Byla naprosto nová, neotřelá a mohla vyjít."

Odmlčel se a rozkaslal. Někdo mu podal dalsí láhev a Azzie si pořádně lokl. Celá síň byla ztichlá.

"Ale copak mi někdo pomohl?" pokračoval Azzie. "Ani náhodou. Ti blbci ze Zásobovacího se ke mně chovali, jako bych to dělal vsechno pro svou vlastní popularitu, a ne pro slávu nás vsech. Ale sakra, proč?! Víc nez kdokoliv z vás mi pomohl Babriel, ten přiblblý pozorovatel Sil světla. A vy sami se chcete nazývat zlem! Vy vsichni jste výsměchem zla. Teď tu sedíte, hodujete a očekáváte vyhlásení výsledků. Něco vám řeknu, přátelé. Zlo se stalo v těchto dnech synonymem pro nudu a blbost. My, představitelé Temnot, jsme ztratili moznost ovlivňovat osudy lidstva pro přístích tisíc let."

Azzie se rozhlízel kolem sebe. Vsichni byli zticha a čekali, co řekne dál. Azzie udělal pár kroků po stole, zakymácel se a znovu se mu podařilo se postavit rovně.

"Tak vám říkám, jděte vsichni k čertu! Odcházím pryč na své tajné místo, abych si odpočinul a přemýslel. Celá tahle zálezitost byla pro mne velkou výzvou a její důsledky jsou pro mne velkým poučením. Ale ubezpečuji vás, ze tohle není můj konec. Ani náhodou! Jestě o mně uslysíte! Jestě mám v zásobě pár skutečně dobrých triků, velcí mistři. Chvilku počkejte a uvidíte, čím vás překvapí budoucnost!"

Azzie vyndal dvojité cestovní kouzlo a s obrovským hřmotem zmizel. Shromázdění andělé a démoni se nechápavě rozhlízeli kolem.

"Co tím asi myslel?" ozývala se z různých míst stejná otázka.

Na odpověď nemuseli čekat dlouho.

Nez se stačili rozkoukat, vtrhlo do sálu zvenčí tornádo. S ohlusujícím řevem ničilo pečlivě připravenou výzdobu a ohrozovalo bezpečnost účastníků banketu. Spolu s tornádem vnikla do sálu voda, která začala rychle stoupat. Tornádo vyrvalo pečlivě připravené projevy z rukou starsích démonů a andělů a ty teď létaly vysoko v povětří. Dalsí ranou pro banket byla hromadná invaze zab, které padaly po tisících z nebes. Stěny sálu se začaly rosit krví a sál se zaplnil velice nepříjemným oslnivým světlem. Vsechno to bylo provázeno hrůzostrasným démonickým smíchem, Azzieho smíchem, který připomínal, ze to nebyly jen plané hrozby.

Dalo by se říci, ze to bylo nezapomenutelné vyvrcholení celého pečlivě připraveného večera.

Kapitola 7

Brigita si hrála se svými panenkami, kdyz tu za sebou zaslechla nějaký sramot. Pomalu se otočila s připravenou otázkou, která jí zamrzla na rtech, kdyz viděla, ze za ní stojí vysoká postava s rudou hřívou vlasů a zvlástním úsměvem.

"Ale, nazdar, Azzie! Jak se vede?"

"Já se mám celkem fajn," odpověděl Azzie. "Ty taky vypadás dobře, Brigito. Slysím nahoře skřípat pero, tak bych řekl, ze Thomas Scrivener sepisuje příhody, které ho v poslední době potkaly."

"To más pravdu," potvrdila Brigita. "Říkal mi ale, ze neví, jak to vsechno dopadne."

"Mozná, ze ho to překvapí," zasmál se Azzie. "Zdá se mi ostatně, ze to překvapí nejenom jeho. Ha, ha."

"Más hrůzostrasný smích, Azzie," řekla Brigita. "Proč jsi vlastně přisel?"

"Přinesl jsem ti dárek," odpověděl Azzie.

"Ach, ukaz mi ho!"

"Tady ho más." Azzie ukázal na krabici vyrobenou z tvrdé lepenky, z které vyndala Brigita malou gilotinku.

"Je, ta je pěkná!" vykřikla radostně Brigita. "S tou budu moct perfektně sekat hlavičky svým panenkám."

"Na to ta věc taky je," přikývl Azzie. "Ale mozná by sis to měla rozmyslet. Jestli más panenky ráda, tak budes potom smutná, ze más panenky bez hlaviček."

"To je pravda," přikývla Brigita a začala fňukat, protoze se začala trápit představou, jak tedy vyuzije novou hračku.

"Jak si tedy budu moct hrát s tou gilotinkou, kdyz nebudu sekat hlavičky panenkám?" rozhlízela se nesťastně okolo. "Co takhle vzít některé z těch stěňátek."

"Ne, Brigito," zavrtěl Azzie hlavou. "Já představuji zlo, ale nikdy neublizuji zvířatům. Máme zvlástní peklo pro ty, kdo trápí zvířata. I s hračkami by sis měla hrát opatrně a neposkozovat je záměrně."

"Ale to není zádná legrace, kdyz nemohu nikomu useknout hlavu," namítla Brigita.

Doposud Azzieho plán, připravený skutečně s mistrovskou skodolibostí zla, vycházel znamenitě.

"Přestaň fňukat," řekl Azzie Brigitě. "Přinesu ti něco úplně extra."

"Co je to?"

"Je to někdo, komu budes moci useknout hlavu."

"Ó, strýčku Azzie," smála se Brigita sťastně. "A kdy mi ho přineses?"

"Brzo, drahousku, brzo. Buď hodná holčička a pěkně si hraj. Strýček Azzie se brzo vrátí a přinese ti dalsí dárek."

ČÁST VIII

Kapitola 1

Čarovný princ a princezna Scarlet se usadili ve skromném zámečku, který jim doporučila Popelka, v krásné oblasti v údolí Rýna. Vsude okolo zámku rostly sípkové růze. Princ se změnil v náruzivého pěstitele okrasných květin. Jejich srdce byla v ochraně dobrých duchů. Jejich loznice byla plná dobrých duchů sexu.

"Princi, mohl bys sem na chvilku přijít?" volala Scarlet.

"Kde jsi, lásko?"

"V loznici."

"Uz bězím."

Vysoko v pokoji v severozápadním rohu zámečku ji chytil, líbal a mazlil se s ní. Při tom vsem je pozorovalo nějaké do siroka otevřené oko. Kdyz pak padli na sirokou postel s nebesy, kde byli pod ochranou shovívavých duchů Dobra, které tak oslavovalo vítězství v tomto památném souboji u přílezitosti milénia, oko je jestě chvíli pozorovalo, ale kdyz princ rozepnul Scarletinu blůzku, aby ji mohl lépe sundat, oko zamzikalo a odvrátilo se.

Kapitola 2

Ve svém sídle v Augsburgu Azzie vypnul své vsevidoucí oko, jednu z posledních věcí, které si vzal ze Zásobovacího oddělení.

Náhle zaslechl zvenčí nějaký zvuk. Podíval se z okna a spatřil Bezejmenný horor, jak se strachá cestičkou vzhůru k zámečku. Byl to tvor zhruba lidské postavy, jeden pařát měl pověsený na pásce a zrovna tak měl pásku přes jedno oko.

"Zdravím vás, Azzie," pozdravil Bezejmenný horor.

"Zdravím tě, Bezejmenný horore," odtusil Azzie. "Más přesně pět vteřin na to, abys mi řekl, co tě opravňuje k tomu, ze rusís mou straslivou samotu. Potom odsud vykopu tvůj neforemný zadek."

Oko strasidla zamrkalo a rty se roztáhly k náznaku úsměvu.

"Ó, milostpane Azzie, mluvíte přesně tak, jak jsem očekával. Uz jsem dlouho touzil se s vámi setkat."

"Co to má, sakra, znamenat?" ptal se Azzie.

"Jsem vás největsí obdivovatel," vysvětloval Bezejmenný horor. "Doufám, ze vykonám velké věci. Zatím jsem jestě démonický učeň a dělám to, co příslusí Bezejmenné hrůze. Ale já vím, ze můj čas přijde a budu odměněn povýsením na plnohodnotného démona. Pak budu, alespoň doufám, jako vy."

"To je opravdu k smíchu," prohlásil Azzie a sardonicky se usmál navzdory tomu, ze mu ta řeč lichotila. "Proč bys chtěl být jako já, který prohrál a ztratil vsechno?"

"Neznáte jistě přesně nejnovějsí zprávy," řekl Bezejmenný horor a trochu se narovnal, aby vylepsil alespoň minimálně svůj vzhled. "Síly Zla rozhodly udělit vám zvlástní cenu." S těmi slovy podal Azziemu malou krabičku. Azzie krabičku otevřel a nasel v ní malou sosku představující stylizovaného démona. Soska byla celá křiklavě oranzová kromě zelených očí.

"Co je to za pitomost?" zeptal se Azzie.

"To je zvlástní cena za nejhodnotnějsí výkon Zla u přílezitosti milénia."

"Ale za co to je?"

Bezejmenný horor vytáhl odněkud ze svého neforemného obleku svitek a četl: "Tato cena se uděluje za mistrovský výkon při banketu na počest vyhlásení výsledků souboje tisíciletí. Řečený Azzie Elbub přerusil a znevázil vyhlásení výsledků několika odpornými úkazy. Tím přesvědčil porotu, ze ačkoliv neuspěl v hlavní soutězi o rozhodování o osudech lidstva pro přístích tisíc let, je v něm tolik drzosti a rozhodnosti, která slechtí skutečného dělníka na vinici Zla."

Azzie tedy přijal cenu a byl nakonec docela potěsen. Vzdyť to od nich bylo docela hezké. Nebyla to sice hlavní cena, kterou získaly přece jen Síly Dobra navzdory fiasku s katedrálou, ale bude se docela hezky vyjímat na krbové římse.

"Dobrá, děkuji ti, mladíku," pronesl Azzie slavnostně. "Předpokládám, ze je to trochu cena útěchy, ale i tak je mi milá. Tak ty říkás, ze mne obdivujes, co?"

"To je pravda," přitakal Bezejmenný horor a vlozil do té odpovědi tolik servilnosti a podlézavosti, ze by tím skoro kazdého uvedl do rozpaků. Ale Azzie, kterého netrápily nějaké pochybnosti o své osobě - pouze neschopnost druhých - byl tou odpovědí potěsen.

"Děkuji ti, zdárný učni. Přijímám tuto cenu i tvé uznání. Prosím tě, vyřiď komisi, ze jsem byl potěsen jejich rozhodnutím. Teď jdi a konej zlo!"

"Přesně tu odpověď jsem od vás očekával," odpověděl Bezejmenný horor a měl se k odchodu.

Kapitola 3

Dostat cenu bylo zajisté příjemné, ale to jestě nemělo být vsechno. Krátce nato se kolem Azzieho rezidence v Augsburgu rozzářilo jasné světlo.

"Co je zase, sakra, tohle?" podivoval se Azzie. Nijak se mu to nové vyrusení nelíbilo, protoze uz znovu upadal do mrzoutské nálady.

"Zdar, Azzie!" volal Babriel. Stál před Azziem a zdál se mu stejně vysoký, blonďatý a přihlouplý jako vzdycky.

"No jo, nazdar," zabručel Azzie. "Chcete se sem zase vetřít, co?"

"Ani v nejmensím. Víte, ze nejsem nijak zlomyslný."

"To vím," přitakal Azzie. "Tím mne jestě víc rozčilujete."

"Vy jste ale lhář," usmál se Babriel. "Rád bych vám vysvětlil, proč jsem tady."

"Kdyz se vám chce," zněla Azzieho odpověď. "Mně je to celkem jedno."

"Z pověření Komise pro udělování cen při Valném shromázdění Sil světla," začal číst Babriel slavnostně ze svitku, který vytáhl ze svého bílého roucha, "udělujeme zde přítomnému Azziemu Elbubovi, démonovi, který ale není jestě úplně prokletý, speciální cenu Sil světla za sluzby, které prokázal Silám světla a pomohl tím zvítězit v souboji o určování osudů lidstva přístích tisíc let."

Toto řka, vyjmul ze záňadří drobný obrázek anděla s jasně modrýma očima a malinkými křídly, vyvedený v bílé a zluté barvě.

"Nu," začal Azzie, navzdory svému přesvědčení dojatě, "to je od Sil světla velice milé. Je to od nich moc milé." Snazil se říci něco nepříjemného, ale v tom okamziku byl skutečně přemozen dojetím. Dostal ocenění od obou stran. Od Sil světla i Sil temnot. Byl si skoro jist, ze je první, komu se té pocty dostalo.

Kdyz Babriel zmizel, oddal se Azzie rozjímání. Postavil obě ceny na stůl a díval se na ně. Byly to docela pěkné věcičky. Byl na sebe docela hrdý. Vzkypěl v něm vztek, kdyz si vzpomněl, jak blízko byl k tomu, aby získal hlavní cenu, Cenu milénia. Nemělo zádnou cenu nad tím dál dumat.

Cítil, ze nyní potřebuje trochu odpočinku a - a ta myslenka ho docela zaskočila - trochu domácí stravy, nez se vydá za svými nepřáteli a dodá je Brigitě a její gilotince. Jeho myslenky se soustředily na Ylith. Poslední dobou si jí moc nevsímal. Byl přílis zaměstnán svými záměry v souboji. Teď s tím byl ale konec.

Přemýslel. Mohl si dopřát dovolenou. Vzpomněl si na tiché místečko v Indii, kde si odpykávaly trest generace nájemných vrahů. Tisíce jich zahynuly při přípravách na své věhlasné zábavy. Tito vrazi vybudovali na náhorní plosině někde na sever od Gangy přepychové turistické centrum. Azzie si byl jist, ze to místo znovu najde. Pamatoval si jestě na ty kratochvíle, co tam prováděli minule: kuzelky s lidskými hlavami, stolní tenis s očima místo míčků nebo pólo na zirafách. Bylo by příjemné se tam s Ylith vypravit. Ano, bylo na čase si oddychnout a vzít Ylith s sebou.

Kapitola 4

V tu chvíli zazněl od dveří zvonek. Byl to posťák. Doručil velký balík z koňské kůze, který měřil skoro metr. Celý balík se vrtěl a z jeho nitra vycházel zalostný nářek.

"Kdo je tam?" ptal se Azzie.

"To jsem já, Mistře," ozval se zevnitř dusený Frikův hlas. "Mistře, opravdu bych ocenil, kdybyste mne zase dal dohromady."

,,No, to snad zvládnu," přisvědčil Azzie. "Nejdřív ale musím něco zařídit. Viděl jsi někde Ylith?"

"Odsud nevidím vůbec nic," hořekoval Frike. "Mohl byste mne vysvobodit?"

Seshora se ozval zpěv.

"V pravý čas," poznamenal Azzie. "Mám pocit, ze je to ona."

Azzie spěchal nahoru. Byla to ona a zpívala prastarou píseň z dob, kdy byly pyramidy jestě jenom snem.

"Ylith! Jsi tam?"

"Ano. Tady jsem," volala nazpět Ylith.

Bězel do loznice pro hosty, odkud se ozýval její hlas. Kdyz vstoupil dovnitř, viděl, ze si zrovna balí malý kufřík. Vypadala skvěle. Ale něco na ní bylo jiné. Byla to snad její barva? Určitě si nějak změnila barvu vlasů. A její oči, které bývaly lehce zlověstné a temné jako noc, byly teď modré jako chrpy.

"Ylith! Co se to s tebou stalo?" zvolal Azzie. "Nezasáhl tě snad nějaký výron dobra? Znám několik účinných způsobů, jak to vyléčit."

"Jsem úplně v pořádku, Azzie," odpověděla Ylith. "Jestli na mně vidís nějaké změny, tak to jsou jedině viditelné příznaky stěstí."

"Z čeho můzes být tak sťastná?"

"Můj drahý, nevím, jak bych ti to řekla."

"Kdyz nevís, tak to neříkej," přerusil ji Azzie. "Kdyz někdo takhle začne, tak to vzdycky věstí nějaké spatné zprávy. A já mám teď spatných zpráv az po krk."

"Co to s sebou neses?" zeptala se Ylith.

"Ale! To jsou ceny. Jedna od Sil světla a druhá od Sil temnot. Asi si obě mocnosti myslely, ze si je zasluhuji."

"Azzie, to je nádherné!"

"Ano, je to pěkné," přisvědčil Azzie. "Ale poslouchej. Trochu jsem přemýslel. Nechoval jsem se k tobě mozná nejlépe. Ale vís, jak to je, kdyz se slouzí poctivě Zlu. Vzdycky je co dělat. Asi jsem si tě nevsímal přílis dlouho. Ale s tím je teď konec. Chci, abys se mnou teď odjela do jednoho moc pěkného hotelu v Indii, který trochu znám. V Indii je v tuto roční dobu velice hezky. Pěkně si to tam spolu uzijeme. Budeme odpočívat a bavit se. Bude nám fajn. Co ty na to?"

"Ach, Azzie," odpověděla tise a zajíkavě, "kdybys jen věděl, jak dlouho jsem na ta slova čekala a jak jsem si to přála slyset."

"Tak teď je slysís. Je dobře, ze se zrovna balís. Můzeme se hned vydat na cestu."

"Miláčku, hrozně se ti to stydím říct, ale miluji někoho jiného."

"Coze!" vylétlo z Azzieho a úplně si sedl, ale hned byl zase na nohou. "Ať uz je to kdokoliv, můze jet s námi," nabízel. "To uz je v povaze zla, ze se klidně rozdělí."

"Obávám se, ze to nepůjde," odporovala Ylith. "Babriel by na to nikdy nepřistoupil."

"Babriel!"

"Ano. Miluji Babriela. Pozval mne, abych sla s ním. Zná prý malé místečko, kde jsou zelené pastviny plné malých jehňátek, kytiček a je celé prosluněné jarním sluncem."

"Mlč uz," zaječel Azzie. "To zní úplně hrozně. Co si to namlouvás, Ylith? To přece vůbec není normální, aby se zlu líbila jehňátka. Kdyz ovsem nepočítám případy, kdy se mluví o jejich pečeni na česneku s bramborovými knedlíky."

"Starý dobrý Azzie," usmála se Ylith. "Ty tomu vůbec nechces rozumět. Já jsem konvertovala k dobru. Rozhodla jsem se, ze budu konat dobro."

"Ne! Ty ne, Ylith! Potřebujes okamzitě zaklínače!"

"Ne, to není tak, jak se domnívás," odpověděla Ylith. "Zamilovala jsem se do Babriela a půjdu s ním. Chci, aby se ze mne stala osoba, která je hodná lásky a uznání."

Azzie se na moment ovládl.

"Jsi si jistá, ze chces zrovna tohle?"

"Stoprocentně! Podívej se!"

Ylith se otočila. Azzie viděl, jak jí ze zad vystupují zárodky křídel. Byly bělejsí nez holubička, bělejsí nez zpěněné hřbety mořských vln. Byly jestě malé a slabé, ale budou růst a sílit. Z Ylith se stala bytost Světla.

"To je odporné," prohlásil Azzie. "Budes toho litovat. To ti slibuji."

Vyplízil se tise ze dveří a ani je za sebou nezavřel.

Kapitola 5

Ten zatracený Čarovný princ i s tou svou princeznou Scarlet! A jejich společné stěstí! Azzieho to proti jeho vůli přitahovalo. Vrátil se k čarovnému zrcadlu ve své pracovně. Bylo obrovské a mělo lehce namodralý lesk. Připotácel se k němu, v jedné ruce láhev bozské krve, a zastavil se těsně před ním.

Zíral do zrcadla a řekl: "Ukaz mi je!"

"Ukaz, ale koho?" ptalo se zrcadlo.

"Ty vís zatraceně dobře koho," odpověděl Azzie.

"Musíte chvilku počkat, nez dostanu spojení," dodalo smířlivě zrcadlo.

Azzie čekal a třásl se vzteky. Za ním se v kozeném pytli zmítaly různé části Frikova těla. Azzie si toho nijak nevsímal. Byl úplně posedlý a zaujatý pozorováním ztemnělého zrcadla. Obraz v zrcadle se zaostřoval dost pomalu.

Postupně se objevovaly siluety Čarovného prince a princezny Scarlet. Jak jim to sluselo! Ve svých hedvábných satech jako by symbolizovali vsechno dobro světa.

Azzie jasně slysel jejich měkké, jemně modelované hlasy, jak spolu tise rozmlouvají.

"Más mě rád?" To byla Scarlet.

"Mám a budu mít stále," odpověděl princ. "Vím, ze to není normální myslet v takových chvílích přílis dopředu. Mozná az budeme starsí, budes mně lézt na nervy a já na tebe budu trochu hrubsí, ale co je nám do toho. Teď jsme mladí a krásní, milujeme se a navzdory vseobecnému očekávání nám nase věrná láska vydrzí hodně dlouho."

"Jak krásně jsi to řekl," vzdychla obdivně Scarlet a tulila se k němu, jak jen mohla.

"Tak co, jste sťastní, co?" rozčiloval se Azzie. "Vsak uvidíme. Přece musí existovat něco, jak se vám dostat na kobylku."

"Mistře! Já vím jak!" To bylo přece z toho pytle.

"A jak tedy?" zeptal se Azzie.

"Mistře, najděte si na mě chvilinku, dejte mě dohromady a já vám to milerád povím!"

"Radsi s tím něco udělám," huhlal Azzie. "Třeba ho něco opravdu napadlo."

Otevřel pytel a vyndal postupně Frika ven. Slozil Frika dohromady. Pracoval poměrně rychle a přesně, zvlásť kdyz uvázíme jeho opilost. Pouze jedna ruka mu zcela nevysla podle představ, ale nebylo to nic vázného. Celkově to provedl znamenitě.

"Děkuji vám, pane!" řekl Frike.

"Nezdrzuj se a mluv!"

"Mistře, jestě se stále můzete pomstít těmto hnusně sťastným mladým lidem. Pouzijte svou neomezenou kreditní kartu, pane! Přece ji stále jestě máte, ne?"

"To je dobrý nápad, Friku! Brzy za svoje stěstíčko zaplatí!" Azzie vyjmul kreditní kartu z náprsní kapsy a otřel ji o nejblizsí vhodný povrch. Chviličku se nedělo nic a pak se před Azziem objevil úředník ze Zásobovacího oddělení. "Nojo, tak copak chcete?"

"Mám zcela zvlástní prosbu," odpověděl Azzie a poťouchle se usmál. Tenhle výraz si dlouho zkousel, ale nikdy ho nepouzil. Setřil si ho pro přílezitost, jako byla tato. K čertu s nějakými pravidly.

"Co si přejete?"

"Za prvé bych si přál nějakou pěknou katastrofu. Chci, aby se zřítil zámeček, ve kterém si lebedí Čarovný princ i se svou zenuskou, princeznou Scarlet. A potom bych si přál, aby se dostali alespoň na tisíc let do nějakého extra přísného pekla, aby zaplatili za své stěstíčko na úkor démona."

"Jakou katastrofu máte na mysli?" ptal se zásobovací úředník a připravil si tuzku a objednávkový formulář.

"Co takhle pěkné zemětřesení?"

"Dobrá, tak to máme jedno zemětřeseníčko," poznamenal úředník.

"Potom vám ukázu nasi speciální nabídku pekel." Úředník otevřel velkou aktovku. Náhle zvedl hlavu. Zvenku se ozval zvuk velkého zvonu. Azzie to také zaslechl. A jiz začaly vyzvánět i mensí zvonky ve vesnici kousek za Azzieho zámečkem.

"Co to je?" divil se Azzie. "Copak je neděle?"

Frike spěchal k oknu a podíval se ven.

"Ne, pane, to je začátek oslavy milénia. Lidé tančí na ulicích. Kdybyste jen viděl, pane, ty překrásné oslavy, které se tu odehrávají!"

"K čertu s tím!" vystěkl Azzie. Obrátil se na úředníka: "Na co čekáte? Co bude s tím zemětřesením?"

Úředník se přihlouple usmál a zavřel aktovku.

"Lituji, ale vase objednávka byla zrusena."

"Co mi to vykládáte? Jestli mne neposlechnete, udělám z vás fasírku."

"Neuděláte," oponoval úředník. "Měsíc je v úplňku. Souboj tisíciletí skončil. Nejvyssí rada Temnot zrusila platnost vasí neomezené kreditní karty."

"Ne, to mi nemohli udělat! Jestě ne! Jestě musím dokončit tuhle poslední věc!"

Zdvihl kreditní kartu a zuřivě s ní mával. Úředník ze Zásobovacího oddělení se usmál a ani se nesnazil skrýt své uspokojení. Pak luskl prsty a karta se úplně rozpustila Azziemu v ruce.

Azzie straslivě zařval. Byl to výkřik plný vzteku a naprostého zmaru podobný výkřiku sílence. Frike se radsi odsunul kousek stranou a skrčil se pod laboratorní stůl. Azzie zuřivě dupl nohou. Podlaha se pod ním rozevřela a on se do ní propadl. Padal hlouběji a hlouběji chladným tunelem do nitra země. Frike si pospísil k okraji tunelu a pohlédl do něj. Viděl, jak Azzie padá stále hlouběji a jestě stále zuří. A zatím venku zvony začínaly od vesnice k vesnici předávat poselství, ze začíná nové tisíciletí.