POZICE JEDNOTLIVCE

Sociální psychologie ............  16.

Sociální psychologie se zabývá tím, jak člověk myslí, cítí, jedná, kdyz se zařadí do nějaké skupiny, kdyz do ní patří. Vysvětluje vzájemné ovlivňování osob. Zkoumá, jak člověk pod vlivem jiných osob mění svoje postoje. Sleduje, jaký význam má pro člověka jeho pozice a role ve skupině.

POZICE JEDNOTLIVCE

Kazdý člen skupiny zaujímá určitou pozici, která souvisí s jeho rolí ve skupině.

Existují 4 různé základní pozice: alfa, beta, gama a omega.

Alfa

Pozici alfa má ten, kdo reprezentuje skupinovou iniciativu. Cítí se odpovědný za skupinu, dokáze se postavit případnému protivníkovi. Ke skupině má jednu povinnost: Musí zůstat "jedním z nich", zůstat ve spojení.

Gama

Pozice těch, kteří se identifikují s přáními a prozitky alfy. Jsou to anonymní jedinci, kteří ve skupině obstarávají pracovní výkony, ale sami o ničem nerozhodují ani neurčují cíle. Souhlasí s alfou a přistupují na provokace omegy. Tvoří ve skupině větsinu.

Omega

Negativní prvek ve skupině. Zpátečnická síla. Předpoklady stát se omegou má nováček ve skupině, nenadaný, úzkostný, váhající. Omega představuje vlastnosti a názory, které má v představě skupiny protivník. Pro skupinu se omega stává protivníkem. Jakmile je jedinec ztotozněn s protivníkem, snazí se najít ochranu, ale toto chování skupina povazuje za provokaci. Zvlástě dochází k reakcím mezi gama-jedinci a omegou, neboť ti se k omeze chovají tak, jak si představují, ze by alfa jednal s protivníkem.

Beta

Stojí stranou reakcí gama-jedinci a omegou. Beta-jedinec je skupinou oceňován a pozitivně hodnocen pro svoje speciální znalosti a schopnosti. Vztah ke skupině navazuje prostřednictvím alfy. Můze se přihodit, ze beta je tak oblíben, ze začne alfě konkurovat, coz se děje při věcných úvahách a rozborech řesení, kdy vychází najevo jeho převaha intelektu nebo schopností.

Vzájemná souhra jedinců v těchto pozicích je podmínkou fungování skupiny a podávání výkonů.

SKUPINOVÉ CÍLE

Skupina si určuje svoje cíle, coz vyzaduje, aby se její členové neustále rozhodovali. Toto rozhodování můze být různé:

- Jedna osoba určí cíl - poměrně pohodlné řesení pro jedince, kteří si nechtějí komplikovat zivot s vyjadřováním svých názorů. Raději souhlasí s jedincem, nez by jeho návrh odmítli.

- Více členů si předem dohodne určitý cíl - taková domluva způsobuje pokles skupinové soudrznosti a vzájemné důvěry

- Rozhodnutí větsiny - větsina rozhodla hlasováním, avsak porazená mensina zůstává zaujatá vůči rozhodnutí a nerada ho plní.

- Nátlak vůči nesouhlasícímu - na otázku "Je někdo proti?" se mnozí členové neodvází zvednout ruku, protoze se obávají ztráty podpory. Mnohdy také nemají přílezitost k vyjádření. Mnozí pak sdělují své názory potají, pouze někomu, v kuloárech.

- Souhlas vsech - zdlouhavý způsob rozhodování, ale účinný. Vsichni mají moznost vyjádřit svůj názor, o němz se diskutuje. Vsichni členové pak spolupracují na dosazení cíle a podporují ho a realizují.

NORMY

Čím déle skupina trvá, tím méně se u jednotlivých členů projevují rozdílné názory a chování. Dochází k postupnému vytváření pravidel, vzorů, norem chování. Normy řídí chování členů skupiny a navenek ohraničují skupinu. Na jedné straně odstraňují nejistotu a strach jedinců, avsak na druhé straně omezují individuální svobody, zvlástě jsou-li normy přílis omezující a zakázané chování vyvolává sankce.

Mnohdy můzeme pociťovat konflikt norem a vyrovnávat se s různými vnitřními konflikty. Pramení to z toho, ze jsme členy různých skupin, kde vsude platí jiná pravidla chování - ve skole, doma, v práci apod., a my v tom musíme nějakým způsobem bruslit.

Moc skupiny ovlivnit názory a postoje jednotlivých členů je velká.

Mnohdy jedinec přijme názor větsiny jako správný, i kdyz je jednoznačně mylný. Vychází z předpokladu, ze kdyz to říkají vsichni, musí to být pravda, není přece mozné, aby se tolik lidí mýlilo. Tato skutečnost byla ověřena pokusem s čarami /viz příloha/.

Zvlástě nejistí, nepevní jedinci se rychle přizpůsobují skupině s pevnými, přísnými normami. Skupina se pro ně stává "velkou matkou", do jejíz lůna se ukryjí, která bude za ně rozhodovat a povede je za ručičku.

POZICE SKUPIN

Mnohé skupiny se mnohdy dostávají na okraj společnosti. Nevyvrhnou se tam samy, ale odsune je tam předsudky větsiny, které neodpovídají realitě - podobně jak je uvedeno výse.Mnozí příslusníci větsiny se k nim chovají i násilně. Skupinami outsiderů mohou být bezdomovci, postizení, delikventi, cizinci apod.

Předpokladem stát se okrajovou skupinou mají lidé - s materiálními problémy

- obtízně přizpůsobiví

Příkladem mohou být přistěhovalci - imigranti. Snazí se přizpůsobit normám větsiny, čímz vsak zároveň ztrácejí jedinečné normy své země a tudíz sílu své skupiny. Toto napětí prozívají palčivě.

KOMUNIKACE

Komunikace mezi lidmi probíhá větsinou ve dvou polohách:

1. Verbální - pomocí určitého znakového systému, jazyka

2. Mimoverbální - mimika, gesta, drzení těla

Nelze nekomunikovat. I ten, kdo mlčí, vysílá k ostatním signál, ze třeba nechce být rusen nebo ho ostatní nezajímají nebo drzí bobříka mlčení nebo ho téma hovoru nebaví nebo ze uz je zkrátka takovej apod., a ostatní se podle toho zařizují.

Při komunikaci se něco sděluje a toto sdělení má dva aspekty:

1. Obsahový

2. Vztahový

Ten, kdo něco říká, vysle nějakou zprávu směrem k druhému a ten volí, na který její aspekt zareaguje.

Např.: Tchýně jede autem se svým zetěm, který řídí. Tchýně v jednom okamziku prohlásí: "V televizi říkali, ze je v poslední době stále víc havárií." Zeť se utrhne: "Proč vy si pořád myslíte, ze neumím řídit?!" Zeť zareagoval na vztahový aspekt sdělení, aby jel opatrně. Kdyby sledoval obsah sdělení, odpověděl by třeba: "A kolik bylo zraněných a mrtvých?" Nebo: Richard říká svému bratranci: "Uz jsi četl mou novou epickou báseň v modernisticko-postromantickém stylu, Radku?" Radek vyletí: "Uz se zase nade mnou vytahujes, grázle!" V reakci na obsah sdělení by prohlásil: "Ne, a ani ji číst nebudu, protoze bude samozřejmě stejně slabá, jako ty tvoje předchozí."

Je zřejmé ze dalsí průběh vzájemné komunikace odvisí od toho, jak člověk svou odpovědí zareaguje.

Chápes to? No? Jak bys teď ty zareagoval/a/?

Prolínání obsahového a vztahového aspektu způsobuje při komunikaci mnohá nedorozumění. Někdo můze být více vztahovačný, a tak si mnohá sdělení vysvětluje způsobem, který sdělovatel neměl vůbec v úmyslu nebo na něj nekladl zádný důraz.

Některé zásady dobrého rozhovoru:

Porozumět

Snaha vidět svět očima druhého, vcítit se do druhého. Kazdý vnímá věci, lidi, zvířata, vidličky, babičky, události, minulost, přítomnost, budoucnost, podlahu, strop, kos na prádlo atd. jedinečným způsobem a přisuzuje jim osobní význam

Ocenit

Brát druhého vázně, respektovat jeho názory, oceňovat si ho, vázit si ho, avsak být si vědom, ze nejlepsí názory a náhledy mám já /t.j. Zdeněk Papousek, trvale bytem Biskupská 5, Brno/.

Opravdovost

Hovořící má být sám sebou, má být tzv. autentický, nemá se přetvařovat. Vyjadřování, gesta, mimika mjí být v souladu.

Aktivní naslouchání

Pozorně naslouchat hovořícímu, akceptovat jeho pocity, mínění a názory a sledovat, co ve mně jeho výpovědi vyvolávají. Vědět, ze nejpříjemnějsí pocity a příjemné stavy dodávám vzdy já /jméno a adresa trvalého pobytu viz výse/.

Konflikty

Bez konfliktů nelze existovat. To uz věděl starej Herakleitos. Tvoří samu podstatu zivota a posouvají nás dál. Učí nás přehodnocovat věci, poznávat radost, změnu. Bez konfliktů bychom byli nelidstí.

Interpersonální konflikty - konflikt nejméně mezi dvěma osobami. Neznamená, ze při konfliktu s druhými jde

o nějaké nadávání. Mohu se dostat do konfliktu s nimi při zachování zásad dobrého

rozhovoru

Intrapersonální konflikty - konflikty uvnitř osoby. Skládají se ze dvou přání, která chceme uspokojit

a/ Apetence-apetence: Volím mezi dvěma pozitivními moznostmi. Např.: Mám jít na koncert nebo ve stejném

termínu na fotbal?

b/ Apetence-averze: Jedna a táz volba obsahuje pozitivní i negativní důsledky. Např.: Chci trhnout světový

rekord ve skoku o tyči, ale nechce se mně trénovat. Nebo: Mám moznost dělat práci,

rá mě baví, ale za málo peněz. Nebo mám dělat práci která mě nezajímá, ale za velké

prachy. Nebo: Některého člověka obdivuji, ale zároveň se ho bojím.

Pochopils to uz konečně?

c/ Averze-averze: Mám zvolit mezi dvěma obtíznými alternativami. Např.: Mám jít k zubaři nebo snáset

bolest? Nebo: Mám se vzdělávat nebo nevzdělávat a být člověkem bez rozhledu /tj. hloupej

nebo blbej/.

Modely řesení konfliktu

1. Boj - bráníme se, zápasíme, hádáme se

2. Útěk - konflikt je popírán a ignorován, stahujeme se zpět, avsak odstupem můzeme získat náhled na konfliktní

situaci

3. Odstranění konfliktu - konflikt zvládneme, vyřesíme, popř. vyhodnotíme

Kazdý člověk dává jednomu z těchto modelů přednost.

Nutnost někoho mít

Člověk nemůze mít sám na sebe úplný a pravdivý náhled. Podobně jako   sám nemohu zcela uvidět své tělo /zkus uvidět svůj obličej - oči, celý nos, čelo, nemás na to/, nemůzu mít ani na sebe sama úplný náhled, protoze nemám od sebe patřičný odstup. To, jak mě vnímá druhý, je stejně důlezité, jak se vnímám já sám. Pohled druhého na mě mi pomáhá najít sama sebe, svoji identitu. Člověk je zoon politikon, říkával Aristotelés. A W. Shakespeare říká v Juliovi Caesarovi: A jezto sebe spatřit nemůzete, jak nálezí, já, vase zrcadlo, vám hodlám bez nadsázky vyjevit ty z vasich stránek, kterých nevidíte.

POSTOJE

Je to relativně stabilní připravenost člověka reagovat určitým způsobem na osoby, skupiny, situace, způsoby chování, jiné názory apod.

Postoj se skládá ze tří slozek:

- přesvědčení a představy, jaké věci jsou, nebo jaké by měly být

- afekty a emoce, které jsou spojeny s tímto přesvědčením

- pohotovost k jednání

Př.: Jinak bude jednotlivé věci a situace v zivotě hodnotit ateista a jinak člověk nábozenský, jinak člověk, jehoz základní zivotní přesvědčení, postoj je ten, ze vsechno upadá, a jinak ten, který je přesvědčen, ze spějeme k lepsím zítřkům.

Postoje se získávají během zivota při konfrontaci se sebou samým a prostředím.

Určité chování v konkrétní situaci můze být určováno postojem. Takze kdyz mám např. postoj k reklamám absolutně záporný a nedůvěřivý, chovám se tak, ze zásadně nekoupím zádný výrobek, který se objevil v reklamě.

Avsak někdy nase chování nemusí odpovídat nasim postojům, neboť je vynucené. Např. totalitní rezimy nutí lidi, aby se chovali určitým způsobem, který neodpovídá jejich postojům - člověk sel do prvomájového průvodu, ačkoli postoj ke komunistickému rezimu měl negativní. Mohl to dělat ze strach, z prospěchářství, aby se jeho děti dostali na vysokou apod. Přimět člověka něčemu, co mu není vlastní, souvisí s problematikou moci a manipulace.

Moc a manipulace

Moc můzeme projevit tak, aby vyplnili to, co jim nevyhovuje. To se snadno provádí na lidech závislých. Zdrojem závislosti můze být slibovaná přednost, odměna nebo strach, ze o odměnu přijdu. Př.: Rodič-dítě, zaměstnavatel-zaměstnanec cizinec bez pracovního povolení atd.

Moc je funkcí autority, a proto můze být zneuzita.

Prostředkem moci je manipulace.

Kdy jsme náchylni snadněji se nechat manipulovat:

a/ v obdobích krizí, nejasností, nejistoty - snadno získáváme důvěru k těm, kteří nás míní z těchto slamastyk

vytáhnout

b/ v situacích zklamání, frustrací, kdy jsme nedosáhli vytouzeného cíle - snadno uvěříme receptům, které

snizuje nase zklamání

c/ při potřebě kontaktu - zvlástě osamělí lidé mají tendenci nekriticky přijímat názory známých osobností - mo-

derátorů, umělců apod.

d/ při nízkém sebehodnocení - v oblastech, ve kterých si moc nevěříme. Čím více jsme informovanějsí v dané

problematice, tím méně někomu sedneme na lep. Př.: Sektáři mě hůře polapí, kdyz se

vyznám v problematice nábozenství, moci a manipulace.

Člověk rád uplatňuje svou moc a hledá sféru jejího uplatnění.