Polsko, Švédsko a Rusko

Polsko, Švédsko a Rusko

Polsko - milovník husitství

ikde nebyla jezuitská tyranie tak strašlivá jako v Polsku. Dokazuje to H. Boehmer, umírněný historik, který vůči tovaryšstvu neprojevuje nějaké cílevědomé nepřátelství.

“ Jezuité jsou zcela zodpovědni za naprostou zkázu Polska. Takto vyřčená obžaloba není přiměřená. Úpadek polského státu začal už předtím, než přišli jezuité na scénu, ale nepochybně potom rozklad království urychlili. Ze všech států právě Polsko, které mělo ve svém středu milióny ortodoxních křesťanů, mělo mít jako jednu ze základních zásad své vnitřní politiky náboženskou toleranci. Jezuité to ale nedovolili. Udělali ještě něco horšího: Osudným způsobem odevzdali polskou zahraniční politiku do služby katolickým zájmům.” (H. Boehmer, Les Jesuites, str. 135)

Toto bylo napsáno na konci minulého století. Je to velmi podobné tomu, co řekl po 2. světové válce plukovník Beck, dřívější polský ministr zahraničních věcí z let 1932-1939:

“Vatikán je jedním z těch, kteří jsou v prvé řadě zodpovědní za tragédii mé země. Příliš pozdě jsem si uvědomil, že jsme naši zahraniční politiku vedli tak, aby přesně sloužila výhradním zájmům katolické církve.” (Prohlášení z 6.2.1940)

Takto se s odstupem několika století podepsal na tomto nešťastném národě tentýž katastrofický vliv.

Již na počátku 15. století byla v Polsku připravena půda pro přijetí reformace vlivem husitství, které do Polska proniklo i přes všechna opatření vlády a katolického kněžstva (roky 1424 a 1438). Nepomohlo ani upalování “kacířů” nebo jejich zastánců.

Na počátku 16. století se v Polsku rozšiřovalo lutheránství díky shovívavosti mnohých biskupů a to i přes všechny zákazy rozličných synod a přísné pronásledování lutheránů. Dále se rozšířilo, zvláště v Malém Polsku a v Litvě Kalvínovo učení a ve Velkém Polsku pak Jednota českých bratrů (r. 1548).

Biskupské soudy - začátek polské inkvizice

Protestantismus se Polskem šířil jako lavina. Aby tomu byl podle přání papeže učiněn konec, vymohl fanatický obhájce katolicismu, krakovský biskup Ondřej Zebrzydowski na králi Zikmundovi I. edikt, kterým byli všichni “odpadlíci” od katolického vyznání zbaveni všech práv a úcty. Úřadům bylo nařízeno provádět cenzuru a aby každého protestanta odmítaly.

Biskup Zebrzydowski založil biskupské soudy, které pracovaly na způsob inkvizice, která “odpadlíky” trestala a mučila. Nařídil, aby všechna úřední místa byla odevzdána katolíkům. Žádný kupec nesměl pod přísným trestem protestantům nic prodávat, ani půjčovat, ani dávat.

Ale i přes všechna tato drastická opatření moc protestantů v zemi neustále vzrůstala. Byly zakládány nové a nové protestantské školy, tiskárny a synody.

Za vlády krále Zikmunda II. Augusta (1548-1572) byly dokonce roku 1552, 1563, 1565 a 1568 zrušeny všechny staré jagelonské dekrety proti “kacířům”, takže protestanté nejen, že byli oficiálně opět v zemi povoleni, ale dokonce byla ustanovena jejich vláda a ze strany panovníka jim bylo zaručeno svobodné vyznávání protestantské víry.

Příchod jezuitů do Polska

Naproti tomu mnozí biskupové byli ve prospěch katolické víry velmi činní. Mezi nimi svým fanatismem vynikal varminský biskup Stanislav Hosius, který řádil zvláště ve Gdaňsku a Elblagu. Za jeho zásluhy ho papež Pavel IV. roku 1558 nazval Sloupem víry a od papeže Pia VI. byl vyslán jako papežský legát na Tridentský sněm a roku 1561 byl povýšen na kardinála. V Polsku kazil jakékoliv snahy o nezávislost a oproštění od Vatikánu. Svým vlivem se také zasadil, že polská vláda nakonec přijala usnesení Tridentského koncilu a že další biskupové toto usnesení ihned převáděli do praxe.

Roku 1565 povolal Hosius do Polska jezuity a v Braunsbergu jim zřídil honosnou kolej, při které později postavil ještě katolickou akademii s teologickou a filozofickou fakultou, která se po něm nazývala “Lyceum Hosianum”.

Jeho příkladu následovali další biskupové, a tak v zemi začali vyrůstat jezuitské kostely, školy a koleje. Například roku 1566 kostel v Pultusku, r. 1570 kostel a r. 1572 městká škola v Poznani. Jezuité měli za úkol zamezit růst protestantství, které bylo v této době silné a mělo nad sebou i silnou ochranu v knížeti z Górk ve Velkém Polsku.

Jezuité v Litvě

Roku 1570 byli jezuité vilenským biskupem Protasewiczem povoláni do Vilna do Litvy, kde se působením Mikuláše Radzivilla, člena jednoho z nejslavnějších a nejbohatších polských rodů, šířilo Kalvínovo učení mezi šlechtici, měšťany, knězi i prostými lidmi. Svým vlivem dostal Radzivilla téměř celou Litvu pod protestantské vyznání víry.

Jezuité zpočátku v Polsku a Litvě jen živořili a působili spíše potají a v tichosti. Jejich nejúčinnější metoda - infiltrace - zde našla opět pole působnosti a také toho i bohatě využívali. Měli mnoho tajných pomocníků i v řadách biskupů a protestantů. Pod jejich vlivem bylo roku 1570 sestaveno sandoměřské, všeobecné “Polské vyznání víry” jako protiváha proti učení Luthera, Kalvína a Jednoty bratrské. Proti tomu polská a litevská šlechta všech protestantských vyznání vyhlásila svobodu rozličných vyznání a jejich vzájemnou svornost. Toto prohlášení ještě pojistila schválením varšavské konfederace roku 1573.

Rozmach jezuitů v Polsku

Roku 1575 nasedl na polský trůn sedmihradský kníže Štěpán Báthory (1575-1586), který byl velikým příznivcem jezuitů. Jezuitům bylo povoleno si oficiálně stavět své koleje a domy ve všech částech polského a litevského království podle své potřeby. A to byl také i konec protestanského Polska a Litvy.

Jezuité okamžitě vystoupili z ilegality a rozvinuli svou činnost v tak intenzivní míře, že za krátkou dobu bylo Polsko plné katolické mládeže z vysoké šlechty, která byla dříve protestantského vyznání. Jezuité se veřejně stali zuřivými zastánci katolictví, které hlásali ze všech kazatelen, vyučovali je postupně na všech školách, pronikali do univerzit, na úřady, na soudy i do vlády a sejmu. V Mezovii a ve Varšavě nacházeli veliké podpory od katolického obyvatelstva.

Vzrůst jezuitů v Litvě

V Litvě si jezuité brzy získali své tovaryše díky působení studentů vileňské koleje Warsewicze a Skargy, kteří na katolickou víru přivedli vysoké panské a šlechtické rody.

Petr Skarga (*1532 - 1612) byl natolik zuřivým katolíkem, že když se vyučoval v Římě jezuitou, generál jezuitů ho již po třech letech učednictví poslal zpět do Polska jako nejoddanějšího jezuitu. Svou fanatičností strhl na svou stranu i syna reformátora Radziwilla, který se pak stal nejnebezpečnějším nepřítelem protestantů.

Skarga také zařídil, aby byly v zemi zakázány protestantské tiskárny a aby byly všechny “kacířské” knihy upalovány. 1574 se stal rektorem koleje, která byla jeho zásluhou králem Štěpánem povýšena na teologickou a filozofickou akademii s právem udílení akademických titulů.

S provinciálem polských jezuitů Sunenesem byl Skarga r. 1580 povolán králem Štěpánem do Rusům zabraného Polocka, aby tam s královskou podporou zřídil kolej. Pak řádil v Rize, Dorpatu a odtud byl novým provinciálem Campanusem povolán roku 1584 do Krakova, aby i tam zřídil novou kolej.

V Krakově nalezli jezuité mnohem více přízně než v Litvě a Livonech. Skarga založil 1584 spolek Milosrdné bratrstvo, které si získalo uznání a přízeň i u nejvyšší krakovské šlechty. Spolek měl podporovat chudé a nemocné, ale přitom je tajně přivádět do jezuitského řádu. Ve zvláštní zastavárně byly chudým půjčovány peníze na živobytí bez úroků.

Evropský ráj jezuitů

Jezuitský řád se tak dostal do všech vrstev společnosti. Ovlivňoval chod celé země, neboť měl za sebou mocného královského ochránce, který tento řád osvobodil ode všech daní a poplatků. Vlivem diplomacie jezuity Skargy byla zrušena rovnoprávnost nekatolíků, zaručena varšavskou konfederací z roku 1573. Protestanté většiny měst tak byli zbaveni všech politických práv a nakonec došlo i ke zrušení náboženské svobody a k pronásledování. Bylo vylito mnoho nevinné krve. Lidé se houfně začali z Polska stěhovat pryč, takže téměř úplně zanikl měšťanský mezistupeň. Města byla vylidněna, pole pustla a země zchudla.

Jezuita Skarga měl ovšem ještě větší privilegia v době panování Zikmunda III., syna švédského krále Jana III., který na základě intrik jezuitského řádu a římské kurie byl zvolen za polského krále jako Zikmund III. Vasa (1587-1632). Tento člověk byl sám odchovanec jezuitů, a proto ve všech věcech spoléhal na Skargu, kterého jmenoval 1588 svým kazatelem na doporučení jezuity Warszewicze ve Švédsku.

Tento úřad zastával Skarga 24 roků. Zahajoval a končil svým kázáním 18 královských sněmů, ve kterých se dotýkal i těch nejdůležitějších, nejchoulostivějších nebo nejtajnějších státních záležitostí a svými kázáními neustále vedl proti dvojjakému náboženství Polska. Krále se neustále zastával i přes nevázanost jeho šlechty.

Jeho zásluhou byl Zikmundem postaven jezuitský kostel sv. Petra a Pavla v Krakově roku 1597, dále mnoho speciálních škol pro výuku jezuitů v Polsku s tajným posláním a byl to také on, kdo stál v pozadí za snížením krakovské univerzity se světovým ohlasem na úroveň obecné školy. Jeho působením katolíci a zvláště jezuité obsazovali nejdůležitější úřední místa a bylo odňato státní a občanské právo protestantům.

A byl to také on, kdo zařídil unii (dnešní mluvou ekumenické společenství) mezi pravoslavnou řeckokatolickou církví se svou synodou v litevské Brestě s církví římskokatolickou. Unie se dokonce i třikrát (r. 1590, 1595 a 1596) sešla. Mezi metropolitou kyjevským a biskupem brestaňským se pak uskutečnil dialog, ve kterém jezuité požadovali převahu katolického náboženství v rusko-polských zemích.

Tato unie byla přijata v Rusku s velikými protesty a povstáním, zvláště u kozáků. Proti unii protestovala také pravoslavná šlechta, v jejímž čele stál kníže Konstantin Konstantinovič Ostrožskyj z Ostrogu, veliký odpůrce jezuitů.

Jezuité se však v Rusku snažili občanské nepokoje rozdmýchávat co nejvíce. Brojili proti ruské církvi a štvali proti ní všechny nekatolíky a proti nekatolíkům štvali zase všechny ruské katolíky. Tak se jim podařilo, že všichni stáli proti všem.

Prohra polské Jednoty bratrské

Roku 1606 v Lublině pod vedením krakovského vévody Zebrzydowskiho nakonec vypuklo povstání proti jezuitům a králi Zikmundovi a žádali vyhnání jezuitů z polského království. Ale povstalci byli roku 1607 u Guzova přemoženi a hned na to nastalo ještě větší utiskování a pronásledování protestantů. Přišlo mnoho krvavých scén, byla úplně zlikvidována polská Jednota bratrská, bylo zničeno mnoho protestantských kostelů, vypáleno mnoho protestantských měst, zbořeno mnoho evangelických domů, škol, kostelů i celých vesnic.

Jezuitským žákům se ve školách a kolejích oficiálně vštěpovala fanatická nenávist vůči nekatolíkům a pravidlo, že se protestantismus musí vyhubit jedině ohněm, mučidly a mečem. Tito žáci se pak mezi mládeží stávali zvířaty, vyžívajíce se v sadismu, tyranii, mučení a fanatismu. Rozpoutalo se hotové peklo a do roku 1620 se ve městech a na polském venkově odehrávaly tak hrůzostrašné scény, že je s podivem, že v zemi ještě nějací živí lidé zůstali.

Šíření jezuitů po Rusi

Unie byla na Rusi a Litvě úspěšně šířena jezuity a jejich přívrženci pod vedením Velemina Rutského, který se roku 1613 stal jezuitskou diplomacií metropolitou kyjevským. Nejzáludnějším přívržencem jezuitské unie o jednotě řecko- a římskokatolické víry se stal Jozafat Kuncevič, unitářský mnich, který byl jezuitským tlakem povýšen na archimandritu a roku 1618 byl pak stejnou cestou prohlášen za polockého a vitebského arcibiskupa v Litvě.

Pomocí jezuitů a vlády upevnil Kuncevič unii ve své litevské diecézi a ve městech Bílé Rusi tím, že přísně trestal jakoukoliv nespokojenost pravoslavných řeckokatolických věřících, zvláště v Mohylevě a Vrši. Svým rozkazem, aby byly ze země vyhrabány mrtvoly pravoslavných věřících a aby byly předhazovány psům rozbouřil velikou vlnu protestů prostých obyvatel.

Tím vznikla i veliká nespokojenost ze strany vlády i ostatních duchovních, ale Kuncevič měl za sebou silnou ochranu. Roku 1622 ve Vitebsku dokonce zakázal všechny bohoslužby pravoslavných věřících, čímž pohár přetekl. Lidé jej r. 1623 v jeho domě přepadli a ubili ho k smrti. Jeho tělo pak vláčeli k posměchu po městě.

Za tento čin byli Vitebští občané ihned na žádost jezuitů krutě potrestáni. Pak si roku 1640 ve Vitebsku jezuité drze postavili kolej, klášter a kostel a rozhlašovali, že jsou svědky velkého množství zázraků, které prý dělal sám “mučedník” Kuncevič. Roku 1673 to bylo již 186 zázraků, na jejichž základě byl v latinské i unitské církvi prohlášen za svatého, jak uvádí M. Kolajevič ve spisu: Litovskaja cerkovnaja unia, str.121-139.

Další rozmach jezuitů

Jak Bílek dále popisuje, jezuitský řád za vlády Zikmunda III. byl vždy v pozadí všech nepokojů, protestů a zmatků v Polsku, Litvě, Russi i v dalších zemích. Řád vlastnil mnoho hradů s opevněním, mnoho domů již ve 20 polských městech, mnoho kostelů, mnoho klášterů, kolejí, statků, pozemků a skutečných paláců. Všechny jejich domy, školy, univerzity a koleje byly vždy vystaveny a zařízeny se vší honosností, okázalostí a bohatostí vnitřní i venkovní výzdoby.

Ale ze všech stran se ozýval pláč a nářek prostých lidí. Snad na každém sněmu se ozývaly protesty knížat proti podvodně vylákaným dědictvím mnoha panovníků ve prospěch jezuitů, proti rozsévání revolučních nálad a proti nespokojenosti mezi věřícími. Mnohokrát byli jezuité usvědčeni z podkopávání míru a pokoje v každém vojvodství. Nebylo to však nic platno. Jezuité požívali královy veliké důvěry a jeho mocné ochrany.

Když byl pak volen nový král, znovu jezuité použili svého tajného, ale mocného vlivu a ze zákulisí řídili celé jednání sněmu. Proto byl roku 1632 zvolen i jejich další poddaný sluha, Vladislav IV., který všechny protesty a stížnosti ignoroval a naopak ještě výše pozvedl jezuitský řád. Roku 1641 od něho jezuité obdrželi novou akademii ve Vilně s právem udílet vyšší hodnosti a akademické tituly v právech a lékařství.

Vlivem jezuitů ignoroval Vladislav IV. i protestantská knížata při jednání ve sněmu, čímž je postupně vyřadil z jednání. Jejich řady začaly slábnout, jejich vliv při hlasování byl pak téměř nulový. Mnoho šlechticů přistoupilo na katolicismus a stali se sami fanatickými katolíky. Protestantismus se začal vytrácet, lidé opouštěli Polsko a nacházeli své domovy v Čechách nebo ve Švédsku.

“Podobnou katastrofou pro Polsko bylo spojenectví s Rakouskem a útočná politika Zikmunda III. proti Turkům, což všechno mělo mocnou podporu jezuitského řádu. Stručně řečeno, za jezuitské nadvlády netrpěl žádný jiný stát tolik jako Polsko. A v žádné jiné zemi, s výjimkou Portugalska, nemělo tovaryšstvo tak velikou moc. Polsko nemělo pouze krále zaprodaného jezuitům , ale také krále, který byl jezuitou. Jan Kazimír byl panovníkem, který patřil k řádu ještě předtím, než v ruce 1648 usedl na trůn. ...

Zatímco se Polsko řítilo ke zkáze, počet jezuitských institucí a škol vzrůstal tak rychle, že generál musel z Polska v roce 1751 udělat samostatnou kongregaci.” (H. Boehmer, Les Jesuites, str. 135)

Další násilná katolizace Polska

Bratr Vladislava, Jan Kazimír (1648-1669) hned po svém nástupu sice oficiálně zaručil bezpečnost nekatolíků při jednáních a v jejich spolcích, ale neoficiálně to bylo právě naopak. Došlo k utlačování a k násilnému převádění na katolické náboženství.

V Litvě a v Malé Rusi byl od polské katolické šlechty takový útlak, že se pravoslavní kozáci vzbouřili. Jejich vůdce Zinovij Bohdan Chmelnický, když polský senát odepřel kozákům svobodné vyznání pravoslavné víry, se roku 1654 spojil se švédským králem Karlem Gustavem, s Rakoczim a ruským carem Alexejem s cílem zahubit Polsko.

Roku 1661 bylo tlakem jezuitů dosaženo, že katolické náboženství bylo uznáno jako náboženství celé země a roku 1666 učinili jezuité návrh, aby se v zemi netrpěla jiná víra, než katolická. Tento návrh ale neprošel.

Místo krále Kazimíra byl králem Polska zvolen šlechtic Wisniowieckij, který se však vzdal koruny a odebral se do francouzského kláštera. Za vlády krále Jana Sobieskiho (1677-1696) dosáhla náboženská nesnášenlivost živená jezuity vrcholu. Bylo upáleno mnoho nevinných lidí. Lidé už sami nevěděli, v co a komu mají věřit, šířila se bezbožnost, prostopášnost a chudoba.

Roku 1724, za vlády Fridricha Augusta II. se dne 16. července odehrály bouřlivé a násilné výstupy mezi jezuitskými žáky a protestantskými studenty Toruňského gymnazia. To přerostlo do krvavého povstání mezi katolíky a evangelíky, při kterém byla jezuitská kolej úplně zpustošena. Jezuité svalili všechnu vinu na starostu města a jeho devět konšelů, i když s tím neměli vůbec nic společného. Na základě falešných výpovědí jezuitů byli tito lutheránští konšelé a starosta odsouzeni k popravě.

Dne 7. prosince 1724 se uskutečnila naprosto protizákonná poprava. Ve skutečnosti to však byla vražda luteránských představitelů města. Vláda pak ustanovila, že město musí kolej na své náklady spravit a evangelíci, že musí jezuitům podstoupit budovu svého gymnazia a odevzdat jezuitům i svůj evangelický kostel. Tato událost se zapsala do dějin jako Toruňské krveprolití a způsobila u všech evangelických dvorů veliký odpor, rozhořčení a nenávist vůči jezuitům.

Dlohodobé utrpení polských nekatolíků

Po Augustovi byl zvolen za polského krále jeho syn, saský kurfiřt, Christian August III. (1733-1763). Za jeho vlády byla nekatolíkům odňata občanská práva a byli definitivně vyhoštěni i ze všech úřadů, které ještě měli obsazeny. Jejich kostely se nesměly opravovat, nové byly zakázány stavět.

Pomocí jezuitů tak bylo dosaženo, že katolický sněm se zbavil všech protestantů a jejich vlivu a nebylo již žádných překážek k tomu, aby se do země nevtíraly cizí mocnosti - zvláště Rusko a Prusko, snažíce se obě Polsko úplně zahubit. Pronásledování a utiskování nekatolíků, které bylo řízeno jezuity, vládu natolik zaměstnávalo, že nikdo z vlády, ani král nevěnoval mocenským ambicím Ruska a Pruska přílišnou pozornost. Tyto říše však velmi dobře pochopily situaci a provedly svůj plán, jak získat polská území se vší diplomatickou elegancí.

Za vlády slabého krále Stanislava Poniatowskiho (1764-1795) vlivem Ruska a Pruska byla totiž nekatolíkům vymožena všechna dřívější práva (1767, 1768), byly zakázány všechny hanlivé názvy, jako: “kacíři, bludaři, schizmatici, odpladlíci, nesvéprávníci” apod. Nekatolíci mohli najednou zase stavět školy, opravovat kostely, pořádat synódní rady a zastávat všechny stupně úřadů.

Na základě toho se polská katolická šlechta rozhodla k odporu a ve spojení s mnoha polskými katolickými spojenci vedli s Ruskem krutou válku. Přesně to bylo v plánu těchto mocností. V Rusku byli katolíci poraženi, ale v Polsku válčili ještě dlouho potom, až do roku 1771 a teprve, když se do toho vmísilo Prusko a Rakousko, vzaly vnitřní záležitosti jezuitů v Polsku svůj konec a roku 1773 válka skončila. Poraženou zemí bylo Polsko, a to si mezi sebou právem vítěze rozdělily petrohradský, vídeňský a berlínský dvůr.

Tímto zánikem Polska byl také i zrušen polský jezuitský řád, neboť vítězným mocnostem bylo více než jasné, že za chudobu této země může právě tovaryšstvo.

Je také všeobecně známo, že již Vladislavovi IV. bylo protestanty na volebním sněmu předáno mnoho svazků knih, které vypisovaly řádění jezuitů v Polsku, jejich zákeřnosti, jejich diplomacii, intriky, podvody s majetkem, jejich ovlivňování sněmů při volbách panovníků, jejich útlak protestantů, jejich rozsévání nenávisti, zla a rozkolů ve všech církvích i v jejich chrámech a kostelích apod.

Jezuitské koleje, univerzity a školy byly po vyhnání jezuitů ze země předány do běžného užívání jako státní školy.

Protestantské Švédsko

“Ve skandinávských zemích,” napsal Pierre Dominique, “proniklo lutheránství úplně vším a když jezuité podnikli protiútok, nenašli stejné podmínky jako v Německu. Katolická strana již byla v menšině, ale byla ještě silná.” (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, str. 76)

Jedinou nadějí jezuitů bylo proto získání panovníka, který byl tajným příznivcem katolicismu, na svou stranu. Tento král, Jan III. Vasa se v roce 1568 oženil s polskou princeznou Kateřinou Jagellovnou, horlivou katoličkou.

Na její naléhání byli v roce 1574 z Ruska přivedeni na nově ustanovenou teologickou školu rektor vileňské koleje otec Vavřinec Nikolaj dále Stanislav Warszewicz a další jezuité, kteří tady horlivě získávali stoupence pro svou víru, zatímco se úředně hlásili k lutheránství. Jezuitu Nikolaje ustanovil král za profesora bohosloví. Ten pak sepsal novou liturgiku, kterou však švédští kněží s posměchem a odporem naštěstí naprosto zavrhli.

Jan III. také na tlak své manželky uvedl do své říše ještě další jezuity a jejich snahy přivést reformační Švédsko zpět ke katolicismu i sám také podporoval. A tak jako předchozí jezuité i tito byli napřed převlečeni do světských šatů a naoko se hlásili k lutheránství.

Jan III. na další naléhání své manželky vyzval papeže Řehoře XIV., aby z Říma povolal do Stockholmu jezuitu Antonína Possevina, aby jako papežský legát veřejně zavedl ve Švédsku katolické náboženství. Tento jezuita, zvyklý jednat výhradně mečem a ohněm, jak jsme již poznali z dějin valdenských protestantů, neschvaloval jednání svých spolutovaryšů, kteří se přestrojovali do světských nebo luteránských šatů, ale požadoval, aby ve Švédsku působili ve prospěch katolické církve mocí a násilím. Ale král Jan III. o násilí a pronásledování nechtěl ani slyšet a navíc byl svázán ústavou země a celou věc jednoznačně stavěl tak, aby se katolická víra zavedla pomalou, nenásilnou cestou.

Vlivem učení jezuity Nikolaje, který dokazoval, že vzývání svatých je článkem i protestantské víry stejně jako katolické, dal Jan III. umístit do zlaté a drahokamy vykládané skříňky kosti krále Ericha, který byl prohlášen za svatého a ctěn jako patron Švédska. Tyto ostatky pak umístil k uctívání v hlavním kostele Stockholmu.

Vychytralý vyjednavač Possevino potom roku 1578 zajistil tajný přestup Jana III. ke katolictví. Celou výchovu jeho syna Zikmunda, pozdějšího polského krále Zikmunda III. svěřil do výchovy jezuitům, aby ho pak mohli později pro Polsko použít, neboť tam potřebovali slepě oddaného panovníka. Se svolením Jana III. se ve Švédsku usazovalo mnoho katolíků.

Uchycení jezuitů ve Švédsku

Když přišel čas, aby se Švédsko podrobilo Svatému stolci, přivedly královy požadavky - sňatky kněžích, používání mateřského jazyka a přijímání “pod obojí způsobou”, což římská kurie tvrdě odmítala - všechna jednání k mrtvému bodu. Král, který ztratil svou první ženu Kateřinu, se znovu oženil a vzal si švédskou lutheránku Gunillyu Bielku, která byla rozhodná nepřítelkyně katolictví a zvláště jezuitů. Ti pak museli královský dvůr a pak i celou švédskou zemi na její zásah opustit.

Po smrti krále Jana III. roku 1592 se vlády ujal jeho bratr Karel, jako zástupce za Janova syna Zikmunda, který byl roku 1587 zvolen za polského krále a který veřejně přestoupil ke katolické víře.

Roku 1594 vládu pak převzal Zikmund sám a musel švédským stavům slíbit, že bude protestantské náboženství chránit a že bude respektovat jeho monopolní postavení v zemi. Rok předtím totiž švédská šlechta na církevním sněmu v Upsale 9. ledna vyhlásila, že ruší všechny katolické obřady zavedené Janem III. a všechny katolické bohoslužby a že do země je katolíkům vstup zakázán.

Zikmund však svému slibu nedostál a usnesení upsalského sněmu zrušil. Nařídil veřejné zavedení katolického náboženství v celé říši, opět povolal do země jezuity a přidělil jim všechna předešlá práva a potvrdil jim také všechny výsady.

To ovšem způsobilo, že byl král roku 1599 sesazen z trůnu a na jeho místo byl zvolen za krále znovu Karel jako dědičný panující kníže, který se pak roku 1604 stal korunovaným švédským králem jako Karel IX. A tak jezuitskými intrikami ztratil Zikmund nakonec své dědictví - švédskou korunu.

“O padesát let později dobyl řád ve Švédsku své vítězství. Královna Kristina, dcera Gustava Adolfa, posledního z Vasovců, byla obrácena učením dvou jezuitských profesorů, kteří do Stockholmu přijeli pod záminkou, že jsou pouze cestujícími italskými šlechtici. Aby však své náboženství mohla změnit bez konfliktů, musela se 24. června 1654 vzdát trůnu.” (H. Boehmer, Les Jesuites, str. 137, 138, 139)

Jezuité v Rusku napáleni

Již v roce 1581 otec Possevino, papežský legát v Moskvě, udělal všechno pro to, aby sblížil cara Ivana Hrozného s římskou církví. Ivan nebyl sice ostře proti, ale zachovával si od jezuitů chladný odstup. Ruský car byl totiž natolik chytrý, že se stal v té době jediným panovníkem, který intrikářskou diplomacii jezuitů využil ve svůj prospěch. A tak aniž to jezuité postřehli, plnili ve skutečnosti plán carův a nikoliv svého generála. Jak později znovu uvidíme, tato chytrystika, Rusům vlastní, se vymstí jezuitům ještě jednou, a to již v době.20. století

V roce 1582 se Possevino plný radostných nadějí sám ustanovil prostředníkem míru mezi Ruskem a Polskem; míru, který ovšem cara Ivana IV. Vasiljeviče uchránil před komplikovanými potížemi. Právě tak si to vychytralý panovník přál. Jezuité mu uvolnili ruce a připravili půdu k dalším mocenským zájmům ohledně Polska.

Po této akci car Ivan zakázal jezuitům vstup do carského města Moskvy. Už se více o obracení Rusů na víru nehovořilo. Possevino musel Rusko opustit, aniž by cokoli získal.

Jezuitský podvod v Rusku

O dva roky později se otcům jezuitům nabídla ještě lepší příležitost, jak se zmonit Ruska. Griška Ostrepěv, mnich zbavený kněžského úřadu, sdělil jezuitům, že je ve skutečnosti Dimitrijem (Demetriem), synem cara Ivana, na něhož byla spáchána úkladná vražda. Prohlásil, že je ochoten podřídit Moskvu Římu, pokud bude panovat na carském trůně.

Aniž by si to předem rozmyslili, vzali jezuité věc do svých rukou a seznámili Ostrepěva s palatýnem (šlechticem s královskými právy a vymoženostmi) ze Sandomiru, který mu dal za ženu svou dceru. Jeho jménem jednali o jeho vlastních vyhlídkách do budoucna jak s králem Zikmundem III. tak i s papežem. Společnými silami se jim podařilo vyprovokovat polskou armádu k povstání proti caru Borisi Bodunovi.

Jako odměnu za tyto služby odsoudil falešný Dimitrij v Kraskově, v jednom z jezuitských domů, náboženství svých otců a slíbil řádu, že po svém vítězství nad Borisem zavede jezuitský řád v Moskvě, v samotné blízkosti Kremlu.

Byla to však právě podpora a přízeň katolíků, která rozpoutala nenávist ruské ortodoxní církve proti Dimitrijovi. Ten pak 27. května 1606 zemřel v masakru spolu s několi sty svých polských stoupenců.

Až posud bylo možné stěží hovořit o nějakém ruském národnostním cítění (jakékoliv ruské národnostní cítění totiž téměř neexistovalo), ale nyní, když vyšla aféra najevo, se probudilo a okamžitě zesílilo až do podoby fanatické nenávisti k římské církvi a k Polsku.

Roku 1719 car Petr Veliký vydal říšský zákon, podle kterého žádný jezuita nesměl být v Ruské říši trpěn, i když bylo katolíkům a protestantům povoleno v této říši svobodné vyznání víry. Teprve carevna Kateřina nechala jezuity v té části bývalého polského království v Bílé Rusi, které se při prvním rozdělení Polska roku 1772 dostalo pod Rusko. Dovolila jim tam zůstat s tím, že museli složit slib a přísahu věrnosti i potom, co byli jako řád zrušeni celosvětově.