Pozdně gotická kuse

Pozdně gotická kuse

Zbraně a zbroj

Úvod - Konstrukce - Napínání kuse - Střely - Literatura

Pozdně gotická kuse

Úvod

Kuse, tj. mechanická střelná zbraň s masivním lučistěm příčně upevněným k pazbě (sose) a s jednoduchým spousťovým mechanismem prodělala velmi dlouhý vývoj a její počátky lze sledovat jiz cca 400 let př. n. l. v Řecku a Číně. Tento článek přiblizuje pouze relativně krátký úsek její historie, kdy sehrála důlezitou roli ve vsech konfliktech, které zasáhly nase území. Od počátku 15. století byla kuse (v dobově mluvě "samostřiel" či "kusě") v podstatě jedinou střelnou zbraní, která se v Čechách pouzívala k vojenským účelům a její preferování před lukem je třeba vidět v sirsích souvislostech.

 

Nejdůlezitějsí slozkou feudálního vojska byla v Evropě od 11. století slechtická tězká jízda, polotězká jízda hrála doplňkovou roli a pěchota, az na výjimky, spíse podruznou. Pysný a sebevědomý rytíř předpokládal rovnocenného protivníka. Se stejnou výzbrojí a shodným stylem boje. Taktiku vzájemného nárazu siků obrněných jezdců nebylo třeba v nasí oblasti po několik staletí měnit.

Luk, který se u nás ve středověku pouzíval, nebyl přílis výkonnou zbraní a s vývojem ochranné zbroje se stával neúčinným. Na gotických obrazech se objevují jak luky reflexní, tak i přímé (např. Velislavova bible a bible Václava IV.). V průběhu 14. století lze sledovat narůstající mnozstevní převahu kusí nad luky. Na počátku 15. století jiz byl luk ve vojenské výzbroji jevem dosti výjimečným. Kuse jednoznačně 14414l1124o zvítězila. Nevyzadovala zvlástní výcvik, byla dostatečně účinná i proti zbroji, mohla být delsí dobu natazena a připravena k okamzité střelbě. K její obsluze stačil malý prostor, coz bylo výhodné hlavně při obraně opevnění.

Je vseobecně známo, ze husitské války přinesly zásadní obrat ve způsobu vedení boje. Lidová pěchota bez zkuseností a zpočátku i spatně vyzbrojená by v otevřeném poli nebyla pro tězkooděnce vázným protivníkem. Byla schopná obstát pouze díky pohyblivému polnímu opevnění - vozové hradbě. Jelikoz se jednalo v podstatě o pevnost, byly k její obraně pouzívány obdobné střelné a palné zbraně jako ve městech, hradech a tvrzích. Města, která hrála v tehdejsích válkách klíčovou roli, měla dostatečný řemeslný potenciál, aby vybavila armádu obrovským mnozstvím těchto výrobně náročných zbraní. K jednomu válečnému vozu bylo obvykle sikováno 4-8 střelců z kusí, 2 střelci z ručnic, 2 pavézníci, několik cepníků a sudličníků a 2 vozatajové. Kusí byli často vyzbrojeni i jízdní střelci (jako alternativa k palné zbrani).

Konstrukce

Pozdně gotická kuse byla zbraní relativně dokonalou. Její skládané lučistě se vyrábělo různými technologiemi. Obvykle se na vnějsí stranu dřevěného jádra naklízilo několik vrstev zvířecích slach (dobře snásejí tah) a na vnitřní stranu rohovina (dobře odolává tlaku). Rohovinové plátky byly oboustranně rýhované a navzájem slepené kostním klihem. Celek byl potazen příčně spojenými konopnými provazci a zabalen do tenké kůze (pergamen, hadí kůze) nebo plátna či do březové kůry. Tato vnějsí vrstva byla někdy zasita, ale někdy pouze zalepena.

Některá lučistě zcela postrádala dřevěné jádro a byla tvořena pouze rohovinou a slachami. Obecně lze říci, ze se k výrobě lučisť pouzívaly lokálně dostupné materiály a výrobní technologie se tudíz lisily. V nasí oblasti lze stězí předpokládat, ze standardní lučistě obsahovalo např. velrybí kostice.

Takto konstruované lučistě bylo poměrně lehké a proto pohlcovalo na vlastní urychlení pouze malou část vlozené energie. Z hlediska účinnosti kuse bylo tedy výhodnějsí, nez pozdějsí ocelová lučistě. Jeho nevýhodou byla nízká odolnost vůči desti a vlhkosti (pouzívaly se speciální transportní obaly) a dlouhý čas potřebný pro výrobu. Skládané lučistě se k sose upevňovalo výhradně svazkem provazů, zpravidla konopných.

V západní Evropě byla jiz v 15. století zvládnuta technologie výroby lučistě ocelového. Pro něj existovala alternativa uchycení pomocí zelezných třmenů a klínků. V Čechách se ocelové lučistě rozsířilo az v 16. století, tedy v období renesance.

Silná tětiva byla po napnutí zachycena tzv. ořechem, coz je kostěný nebo zelezný váleček s výřezy pro tětivu a střelu a s ozubem pro zachycení spoustí. Ořech býval přesně zadlabán do sochy a při napnuté zbrani se opíral svou přední plochou o toto zadlabání. Stačilo tedy, aby byl k sose přivázán motouzem, aby drzel na svém místě. Zvířecí kost nebo paroh nebyl dosti odolný materiál pro kontakt se spousťovou pákou. Proto byl do ořechu vsazen svislý zelezný čep, o který se spousť opírala. Od 14. století se pouzívají i zelezné ořechy, přesto se kostěný ořech bězně objevuje i v 16. a 17. století. Zřejmě od 15. století je ořech k sose připevňován také zelezným čepem. Jeho přesné zadlabání do pazby není v tomto případě nutné. Spousť tvoří dlouhá páka, která je buď bez pruziny nebo se opírá o listovou pruzinu. Přítomnost této pruziny vyzadují některé typy napínacích zařízení (rumpál, německý a anglický hever, "kozí noha").

Napínání kuse

Po celou dobu pozdního středověku byla naprostá větsina polních kusí napínána pomocí opaskového háku. A to buď asymetricky jednoduchým hákem nebo symetricky dvojhákem (resp. dvěma háčky). Z tohoto důvodu je k sose společně s lučistěm připevněn také masivní třmen pro nohu střelce. Hák zavěsený na silném opasku nasadil střelec na tětivu a seslápnutím nohy zbraň napnul. Během napínání se hák přidrzoval rukou. Napínací síla takovýchto kusí mohla být stězí větsí nez 1300-1500N. Silnějsí nátah by bězný člověk jiz fyzicky nezvládl. Na několik desítek metrů dokázaly vystřelované sipky - tzv. "plitky" prorazit vsechny typy lehčích odění a dostatečně proniknout za něj. Krouzková nýtovaná brň, prosívanice, lehčí plátové kabátce jiz nedokázaly střelu zachytit. Dobrou ochranu poskytovala plátová zbroj a i kdyz střela plechem prosla, nepronikla přílis hluboko. Výhodou uvedených kusí byla relativně vysoká "kadence" - 2 az 3 mířené výstřely za minutu a snadná obsluha, která se zvlástě ocenila v polní bitvě, kdy byl bojovník značně 14414l1124o stresován.

 

Zvysující se kvalita odění vyzadovala výkonnějsí kuse. Pro jejich napínání se pouzívaly buď jednoduché rumpály a pákové napínáky působící tahem nebo tlakem ("kozí noha") nebo výrobně náročné anglické a německé hevery. Anglický hever snizoval sílu potřebnou k napnutí pomocí několika kladek (2-6), přes které byly vedeny klikou navíjené provazy. Staročeský výraz "kliky" se zřejmě pouzíval jak pro anglický hever, tak pro rumpál bez kladek. Jeho nevýhodou byla moznost zapletení dlouhých provazů během boje, neboť se po natazení snímal ze zbraně a zavěsoval na opasek. Proto je mozné povazovat za nejdokonalejsí napínák tzv. německý hever (Zahnstangewinde, staroněmecky Heber či Hebar). Fungoval na principu ozubeného hřebenu s hákem pro tětivu, který byl posouván ozubeným kolem s pastorkem a klikou. Napínaly se s ním i ty nejsilnějsí kuse s nátahem az 5500N (tento, často uváděný, údaj se ale zřejmě týká pozdějsích ocelových lučisť).

Takovéto zbraně probíjely na vzdálenost několika desítek metrů jakékoliv tězké odění. Kromě pomalé obsluhy měly vsak i dalsí, dnes opomíjené, slabiny. Vsechny části kuse byly extrémně namáhány a jsou dochovány i poskozené exempláře, u kterých se vytrhl čep ořechu z ulození. Slabé místo je také úchyt lučistě k sose provazem, kde dochází k jeho uvolňování vlivem velkých rázů, coz snizuje přesnost střelby. A v neposlední řadě nízká zivotnost tětivy. Ta prý vydrzela pouze několik málo desítek výstřelů. Její výměna nebyla snadnou zálezitostí a za tímto účelem se pouzívaly speciální lavice, do kterých se kuse upevnila a sroubovým napínákem se buď ohnulo lučistě nebo se napnula "falesná" tětiva, pro kterou měla některá lučistě speciální zářezy umístěné blíze ke středu.

S výkonnými kusemi s německým nebo anglickým heverem se na dobových obrazech setkáváme spíse zřídka. Větsina zachovalých německých heverů pochází az z období renesance.

Bězná vojenská kuse byla prostá zbraň bez ozdob. Jestlize bylo třeba zesílit některou její část (zpravidla okolí ořechu), provádělo se to kovanými zeleznými pláty. Obklad kostěnými destičkami sice také zvysoval odolnost zbraně (zvlástě v místě čepů), zdá se vsak, ze se jednalo hlavně o estetické důvody. Ve sbírkách se dochovaly převázně exempláře oblozené kostěnými destičkami a s polychromovanými lučisti. Ve své době se jednalo o luxusní zbraně a právě proto se, na rozdíl od obyčejných, dozily dnesních dnů.

Střely

Střela do kuse, tj. sipka (staročesky "plitka" či "střiel") byla tvořena dřevěným dříkem se dvěma stabilizačními křidélky a kovaným hrotem. Nejčastěji se pouzívaly hroty kvadratického nebo kosočtverečného průřezu nasazované na dřík pomocí tulejky nebo trnu. Jejich tvar byl vhodný k prorázení ochranné zbroje, zvlástě krouzkového pletiva. V mensí míře se pouzívaly i jiné typy střel. Křídlatý hrot s dlouhými řeznými hranami byl pravděpodobně určen, vzhledem k velké ranivosti, hlavně pro střelbu na koně. Právě střelbou na koně se vnásel zmatek do útočící jízdy. Bylo to přímo vyzadováno tehdejsími vojenskými řády. Např. Václav Vlček z Čenova: "A ti střelci, kteříz budú za pavézníky, aby jim stříleli koně před potkáním i po potkání".

Výjimečně se vyskytují i hroty jiných tvarů, např. s vidlicovitě rozeklaným tělem se dvěma spicemi; dutý hrot s otvory, který za letu pískal; hrot ve tvaru srpu se spicemi dopředu. Stabilizační křidélka byla obvykle vyráběna z tenké kůze, dřeva nebo papíru. Plundrující soldateska (tedy kazdé bězné vojsko) pouzívala s oblibou papír nebo pergamen z uloupených knih.

Zvlástní skupinu tvoří hroty s rytou výzdobou (nálezy z Plačic, Mnichovic, Mstěnic). Tyto sipky jsou větsinou značeny monogramem a jsou povazovány spíse za ceremoniální předměty či odznaky. Některé nálezové situace vsak dosvědčují, ze byly pouzívány i v boji (Plačice).

Přesnost kuse byla zjevně limitujícím faktorem účinného dostřelu. Pro válečné účely, kdy byl cílem člověk nebo kůň, vsak zcela jistě dostačovala. Při střelbě z replik se lze přesvědčit o velkém vlivu kovaného hrotu střely na přesnost. Hroty nejsou zcela symetrické a i přes kovářovu snahu mají odlisné rozměry i hmotnost. Určitou roli hraje také symetrie napnutí lučistě, která nebývá precizní zvlástě při pouzití opaskového háku. O vlastnostech autentického skládaného lučistě se dnes nelze přesvědčit, neboť rekonstrukce původní výrobní technologie dosud nebyla zvládnuta uspokojivým způsobem.

Výhodou kuse oproti luku je jiz zmíněná moznost, mít po delsí dobu napnutou zbraň okamzitě připravenou k výstřelu. To jistě ocenil jak bojovník na vozové hradbě, tak i jezdec, který si kusi v klidu napnul a pověsil k sedlu (coz jistě nebylo bez rizika), aby s ní následně mohl ohrozit protivníka. Rychlost střelby s sebou vzdy nese problém se zásobováním střelivem a nizsí kadence kuse nebyla při uplatňované taktice vnímána jako zásadní nedostatek. Tento předpoklad potvrzuje i nebývalý rozvoj v oblasti palných zbraní a jejich konečné vítězství nad mechanickými střelnými zbraněmi.

Martin Picek

Literatura:

- Čech, Z.J.K. - Křízek,: L. Encyklopedie zbraní a zbroje, Libri, Praha 1999
- Byam, M. - Staré zbraně
- Faktor, Z. - Střelné zbraně
- Frankenberger, O. - Husitské válečnictví po Lipanech
- Harmuth, E. - Die Armbrust
- Klučina, P.: Zbroj a zbraně, Evropa 6.-.17. století, Paseka, Praha 2004
- Sáda, M. - Vzácné zbraně a zbroj