Příznivý teplotní vzestup

Příznivý teplotní vzestup

Děti bud své rodiče následují, nebo ne. Laintal Ay vyrůstal a znal svou matku jako tichou zenu, stejně jako její rodiče uzavřenou v tichém zaláři získávání vědomostí. Loilanum nebyla vzdy taková, to zivot ji změnil. Kdyz vyrostla, začala odmítat něznou péči Loil Bry a Malého Yuliho. Křičela na ně, ze nenávidí klásterní atmosféru jejich pokoje - který, jak stárli, opoustěli stále řidčeji. Po jedné prudké hádce od nich odesla a začala zít v jiné vězi, u svých příbuzných.

Bylo tam plno práce. Loilanum byla uzitečná při mletí obilí a vydělávání kůzí. Kdyz sesívala pár loveckých bot, poznala jejich budoucího majitele a zamilovala se do něj. Bylo to sotva ve věku dospívání. Za jasnych nocí, kdy nikdo nemohl spát, spolu prchali ven do divočiny. Svět kolem ní se poprvé objevil v celé své děsivé kráse. Stala se jeho zenou. Zemřela by pro něj.. Způsoby v Oldorandu se měnily. Lovec svou zenu vzal s sebou na lov jelen$ 24424b112y 7;. Něco takového by Dresyl kdysi nikomu nedovolil; ale jak stárl, jeho zákazy byly stále víc přehlízeny. V úzké soutěsce se lovci setkali se smradlavcem. Loilanum viděla, jak zvíře srazilo jejího muze k zemi a probodlo jej jedním z rohů. Zemřel dřív, nez jej stačili donést zpět do Oldoranda.

Se zlomenym srdcem se Loilanum vrátila ke svym rodičům. Přijali ji mírně a klidně a utěsili ji. Kdyz lezela sama v temnotě, vsimla si, ze se v jejím nitru pohnul nový zivot. Byla těhotná. Nastal její čas a ona porodila syna. Nazvala jej Laintal Ay a také jej její rodiče laskavě přijali. Bylo to na jaře roku 13 po Sjednocení, neboli rok 31 podle starého, Vladařského kalendáře.

"Vyroste do lepsího světa," říkávala Loil Bry své dceři, pozorujíc dítě zářícíma očima. "Legendy praví, ze nastane čas, kdy se radzabaraly otevřou dosiroka a vzduch bude ohříván teplem země. Bude hojnost potravy, sníh zmizí a lidé budou chodit nazí. Jak touzím po dobách, kdy jsem byla mladá. Laintal Ay se toho mozná dozije. Jak si přeji, abych teď byla malým děvčátkem - dívky vidí a cítí lépe nez chlapci."

Dítě si rádo prohlízelo babiččino porcelánové okno. Bylo v Oldorandu jediné, třebaze Malý Yuli tvrdil, ze kdysi jich tam bylo mnohem víc, ale vsechna byla časem rozbita a zachovalo se jen toto jediné. Rok co rok

zvedali Laintal Ayovi prarodiče oči od starobylých zápisů, aby pozorovali, jak se okno barví do růzová, oranzova a sarlatu, kdyz Freyr a Batalix klesali do ohňové lázně. Noci barvily porcelán černí.

V těch dnech přilétali ohniváci a vznáseli se kolem vězí Oldoranda, zjevení, která Yuli poprvé spatřil, kdyz se se svým otcem plahočil bělostnou divočinou.

Ohniváci přilétali pouze v noci. Nejprve se za porcelánovým oknem mihla jejich obrovská peruť a pak se zjevili oni sami, pomalu krouzili a mávali jediným křídlem. Bylo to vůbec křídlo? Kdyz lidé vyběhli ven, aby si je prohlédli, jejich obrysy byly nezřetelné a matoucí.

Ohniváci byli příčinou prapodivných myslenek v hlavách lidí. Yuli a Loil Bry lezeli na kozesinách, probuzeni v naprosto stejném okamziku. Před očima se jim zjevovaly scény, na něz jiz dávno zapomněli, i scény, které nikdy neviděli. Loil Bry plakávala a zakryvala si oči. Říkávala, ze je to jako by hovořila s tuctem fessupů najednou. Potom touzila prozít některou z těch neočekávaných představ znovu, ale jakmile se jednou ztratily, neslo je přivolat zpět; jejich matoucí krása se rozplynula jako prchavá vůně.

Přirozeným prostředím pro ně byla troposféra. Občas je elektrické tlaky přinutily sestoupit blíz k povrchu. Nervové proudy v mozcích lidí a zvířat, pro něz představovali pouhou atrakci, je nutily zastavit se a krouzit nad nimi, jako by to byli myslící tvorové. Pak opět vzlétli vzhůru a zmizeli. V závislosti na lokálních rozmarech velké magnetické bouře, zuřící v helikonském systému, mohli ohniváci létat jakýmkoliv směrem, nahoru i dolů, neseni magnetickými proudy. Krouzili bez únavy a bez potřeby odpočinku.

Ale přesto nekrouzili navzdy. Protoze elektrické entity, jez lidské bytosti nazývaly ohniváky, se nemohly změnit. Nic nebylo zranitelnějsího nez ony.

Teplota na různých místech tropického kontinentu Kampannlat se ve stejnou dobu různila. Jednoho mírného letního dne, kdyz si Loilanum hrála se svým synem, se přízemní teplota v Oldorandu vysplhala na několik stupňů nad nulu. Pouze o pár mil dál na sever, u jezera Dorzin, bylo deset stupňů pod nulou. V létě, kdy strázci svítili ve dne v noci, nemrzlo a ve chráněnych oblastech se daly pěstovat obilniny.

Tři tisíce mil od Oldoranda, v Nktryhku, se denní teploty pohybovaly v rozmezí od mínus dvanácti do mínus sto padesáti stupňů, teploty, při nichz se krypton mění v kapalinu.

Změn přibývalo. Zpočátku byly nepatrné, ale s tím, jak na zvýsené záření Freyru reagovaly teplotními vzestupy horní vrstvy atmosféry, staly se zřetelnějsími. Byl to stálý a nezvratný proces. Při jedné přílezitosti výzkumná stanice planety Země, Avernus, zaznamenala na 16,6 míle rovníkové vysky dvanáctistupňovy teplotní nárůst během jedné hodiny.

S oteplením se silně zvysila stratosférická cirkulace a planeta se zmítala v bouřích. Nad Nktryhkem byly pozorovány vzdusné proudy, pohybující se rychlostí dvě stě sedmdesáti pěti mil za hodinu.

Najednou se přestali zjevovat ohniváci.

Začátek toho, co mělo lidstvu a zvířatům přinést ozivení, znamenal pro ohniváky zkázu. Podmínky, v nichz vznikali, zmizely během roku či dvou. Tvořeni částečkami piezoelektrického prachu a nabitými částicemi, byli přílis křehcí, nez aby v tomto dynamičtějsím systému přezili. Zmizeli a nechávali za sebou ztrácející se stopy jisker v prořídlých horních vrstvách vzduchu. I tyto jiskry brzy odumřely.

Marně je Yuli a Loil Bry vyhlízeli. Laintal Ay zapomněl na to, ze je vůbec kdy viděl.

Pod nazelenalou oblohou, typickou pro tu vysku, odkud strázci - pokud nebyli skryti za mraky - vysílali své paprsky dolů skrze ledové krystaly, se objevily skupiny fagorů. Staluni i giloty se svou nelidskou chůzí rozestavěli do řad. Mnohým seděli na ramenou ptáci nebo poletovali těsně nad nimi. Ptáci i fagorové bílí, terén hnědí a černí poskvrněná běloba, obloha zsinale zelená. Jejich postavy se rysovaly proti ledovci Hhryggt.

Tělo ledovce bylo v jednom místě naruseno masívem vyvřelé horniny, která, jako vnitřní hrad, přezila staletí obléhání. Utočil na ni led a mráz, ale ona jim odolala a rozpjala rozvětvené věze vzhůru k obloze. Tam, kde dopadala ledová řeka, se prostírala firnem pokrytá plosina. Na ní bez pohybu stál vůdce prvotních a pozoroval kohorty své nehlučně se řadící armády.

Bylo to vojsko nálezející kzahhnům z Hrastyprtu, kteří se rozhodli zničit syny Freyru, zijící na vzdálených planinách. Mladý kzahhn se jmenoval Hrr-Brahl Yprt. On povede výpravu. Byl to jeho prastalun, Velký Kzahhn Hrr-Tryhk Hrást, který byl zabit vzdálenými Syny. Armáda vedená Hrr-Brahl Yprtem se nyní pomstí. Hrr-Brahl Yprtova jednotka vzkvétala. Nabírala síly od dob, kdy Freyr naposledy spálil svět. Jejich početná síla, spolu s vědomym rozhodnutím, je   nutily sestoupit z vysek a začít migraci nesrovnatelného rozměru.

V jejich mozcích jiz dlouho zrála pomsta, ale akce byla umozněna az příznivým teplotním vzestupem. Zvěst o něm spěchala dolů po celé pětisetmílové délce ledovce, od bezvzdusných stítů Velkého Nktryhku az k údolím východně od Oldorandské planiny. Vytahovala prvotní z jejich doupat a děr.

Hrr-Brahl Yprt vyčkával bez pohybu. Skrze svůj vzdusný pás rovněz vnímal poselství tepla.

Předzvěst hlavní klimatické změny přivedla k zivotu i jiné zivotní formy v této oblasti; formy, na nichz byli fagorové částečně závislí - kvůli proteinu. Balvany posetou zemi ledovců obývaly kmeny protognostiků, zvaných Madisové. Vychrtlí, věčně podvyzivení, začali si rovněz osvojovat kočovný způsob zivota. Hnali před sebou kozy a arangy, čtyřnohá zvířata, která spásala lisejník rostoucí na skalách. Madisové se chtěli vydat k níze polozeným pastvinám. Nemohou ale odejít, dokud fagorská armáda nevyrazí a nebude čistý vzduch.

Mladý Hrr-Brahl Yprt vydal povel nasedat. Pouze nejvyssí důstojníci měli své kaidawy, na nichz budou cestovat. Jakmile vydal rozkaz, obrovstí rudí oři byli osedláni a důstojníci nasedali před jejich hrby.

Tento rozkaz byl vydán koncem roku 13 podle kalendáře Loil Bry. Podle letopočtu fagorů to byl Obrat vzduchu neboli Rok 353 Po Malé Apoteóze Velkého Roku 5 634 000 po Katastrofě. Podle moderního kalendáře to bylo v roce 433.

Laintal Ay byl tehdy dítětem kolébanym na kolenou své ovdovělé matky.

Přijde čas, kdy se bude muset postavit veskeré síle Hrr-Brahl Yprtovy výpravy.

Po boku kzahhnova kaidawa stál kreat, mladý fagoři samec. Nesl vztyčenou zástavu.

Hrr-Brahl Yprt byl vysoký jako dobře stavěny muz a vázil asi o polovinu víc. Jeho zrohovatělá tříprstá chodidla tvořila základnu, na níz spočívaly silné boky, masivní svaly a hrudník. Byl mnohem sirsí nez hrudník nejsilnějsího muze.

Pozoruhodná byla jeho hlava, vrazená mezi sirokými rameny. Dlouhá, úzká, kostnatá, s nápadnými výčnělky na čele, jez dávaly jeho očím, chráněnym dlouhymi řasami, ojíněnymi třpytivou námrazou, zvlástní pohled. Jeho rohy, vyrůstající zpoza usí, se zatáčely vpřed a pak se po způsobu

jeho rodu obracely vzhůru. Byly skvrnitě sedivé, jakoby vytesané z mramoru a jejich hrany byly smrtelně ostré. Jako zbraň byly tyto rohy pouzívány pouze v zápasech s jinými fagory. Jejich hroty nikdy neměly byt pospiněny rudou krví synů Freyru.

Hrr-Brahl Yprtův výrazný čenich byl za stěrbinami nozder stejně černý jako u jeho prastaluna. Jak z čenichu, tak z kazdého jeho pohybu vyzařovalo ovzdusí divoké autority a pozadavek naprosté poslusnosti.

Na obličeji měl zdobenou masku, vyrobenou jeho osobními kovotepci. Její liliovity tvar přiléhal k kzahhnově dlouhému čenichu. Zatáčela se mu těsně za rohy a končila dvěma bodci, trčícími do stran.

Kdyz se obracel ke svému podřízenému, kzahhn ohrnul pysky a odhalil dvě řady podélně ryhovanych zubů, mezi nimiz kralovaly dlouhé řezáky.

Na těle měl brnění: kabátec bez rukávů z tuhé kůze kaidawa, se třemi kápěmi a opaskem, ktery se směrem dolů rozsiřoval v jakousi zástěrku, aby chránil jeho podbřisek a pohlaví, houpající se volně pod jeho hrubou srstí.

Jeho kaidaw se jmenoval Rukk-Ggrl. Vysedl na něj a zvedl ruku. Lidsky otrok rozezněl obrovsky zatočený hudební nástroj, vyrobený z rohu smradlavce. Jeho hluboký tón se rozléhal sedivou pustinou.

Po tomto teskném zvuku se z jeskyně pod sopečným masívem vynořili otroci. Nesli figury Hrr-Brahl Yprtova otce a jeho pra-prastaluna.

Tito významní předkové byli nyní ve stádiu ukončení, klesali ke konečným vírům nebytí. Pra-prastalun byl téměř celý zrohovatěly a obě jakoby zmumifikované postavy se časem o hodně scvrkly.

Kdyz byly kultovní předměty vyneseny na světlo, řadami shromázděné armády, v níz byli samci i samice, proběhla vlna vzrusení. Fagorové stáli na zamrzlé zemi, na okolních skalních římsách i na okrajích velkých balvanů a jejich postavy se rýsovaly proti obloze. Někteří se opírali o ostěpy a nad jejich hlavami létali velcí bílí ptáci. Zádný z nich se nepohnul. Pouze občasné stříhnutí uchem naznačovalo, ze jsou ziví. Stáli srovnaní v řadách, tak jak to vyzadoval jejich mladý velitel, tak, jak to vyzadovali vsichni velitelé před ním.

Zrohovatělé postavy přinesli před kzahhna. Lidstí otroci před ním v bázni padli na kolena.

Hrr-Brahl Yprt sesedl a stál mezi svými předky a kaidawem. Uklonil se jim a pokorně skryl svůj obličej v husté srsti slabin Rukk-Ggrla. Jako by jej opustilo vědomí. V jakémsi druhu transu začal duchy svého

otce a pra-prastaluna vyzývat, aby se vrátili zpět mezi zivé.

Duchové před něj předstoupili. Byly to malé, průhledné postavy, ne větsí nez snězný králík. Vykřikli na pozdrav. Jakkoli to nikdy během svého zivota nedělali, nyní se pohybovali po čtyřech.

"Ó, mí blahoslavení předkové, spojující se se zemí," vykřikl mladý kzahhn v jazyce svého druhu, "konečně se vydávám pomstít toho, kdo by měl nyní stát mezi vámi, mého prastaluna, velkého kzahhna Hrr-Tryhk Hrasta, jenz byl zabit ubohými syny Freyru. Nastal čas. Veďte pevně mou pazi, varujte nás před nebezpečím a drzte nase rohy vzpřímené."

Jeho pra-prastalun se nyní objevil hluboko uvnitř Rukk-Ggrla. Zrohovatělá postava pravila: "Jděte, drzte rohy vzpřímené, zivte v sobě nenávist. Vyvarujte se přátelství se syny Freyru."

Tato poznámka byla pro Hrr-Brahl Yprta zbytečná. Sotva kdy v sobě skryval vůči svému tradičnímu nepříteli jiný pocit nez nenávist. Ti ve stádiu ukončení nebyli vzdy tak moudří jako ziví.

Zrohovatělá postava jeho otce byla větsí nez pra-prastalunova, protoze vstoupil do stádia ukončení později. Postava se uklonila svému synovi a promluvila. Vnesla do jeho mysli mnozství obrazů a představ.

Hrr-Anggl Hhrot ukázal svému synovi obraz, kterému mladý kzahhn porozuměl jen částečně. Pro člověka by byl zcela nepochopitelny, přestoze výrazně podmiňoval lidsky přístup k zivotu.

Byl to obraz pulsujícího tělesa, rozpínajícího se a smrsťujícího. Sestávalo ze tří částí, z nichz kazdá připomínala zaťatou lidskou pěst. Jednotlivé části byly na sobě nezávislé a byly odlisně zbarvené. Sedá třetina představovala známý svět, bílá třetina, to byl Batalix, a černá třetina byl Freyr. Kdyz se Freyr roztáhl, ostatní dvě části se smrskly; kdyz se zvětsil Batalix, udělal tak i známý svět.

Pulsující těleso bylo zahaleno oparem, jímz probíhaly zluté proudy vzdusných pásů. Vlnily se, jako by se od Freyru vzdalovaly, přesto vsak stále setrvávaly v určité vzdálenosti. Freyr vysílal vpřed černé provazce, které se ve vzdusných pásech trhaly a přitahovaly jej ke známému světu. Byl pokryty pěnou. Narůstal.

Mladý kzahhn porozuměl varování obsazenému v tomto poselství: vzdusné pásy, které musí jeho výprava sledovat, budou stále chaotičtějsí a dokonalý smysl fagorů pro orientaci bude narusen. Výprava bude postupovat vpřed pomaleji a bude trvat mnoho obratů vzduchu čili let.

Poděkoval zrohovatělá postavě hlubokym hrdelním zvukem.

Hrr-Anggl Hhrot mu ukázal dalsí obrazy. Měly vůni pradávných

věci. Byly vytazeny ze studnice vědomostí, z hrdinskych věků, kdy Freyr  byl nepatrný. Z nicoty se vynořily celé zástupy zrohovatělych předků, vyhlízeiících jako armáda andělů. Přikyvovali zjevujícím se obrazům.

Hrr-Anggl Hhrot předpověděl, co se stane, kdyz se větrné víry přiblízí k vysokému počtu prstů na nohách a rukách a projdou trojitou písťalou: černý Freyr se pomalu posune a schová se za Batalix. Učiní tak dvacetkrát v po sobě následujících obratech vzduchu. Byl to hrůzný paradox: třebaze část, představující Freyr, byla větsí, skryla se za scvrklou částí, představující Batalix.

Těchto dvacet zatmění označovalo začátek kruté vlády Freyru. Po posledním z nich budou prvotní zotročeni jeho syny.

Takové bylo varování - ale obsahovalo v sobě i naději.

Ubozí, nevědomí lidé budou skryváním Freyru, ktery jim pomáhá, vystraseni. Třetí zatmění je demoralizuje nejvíc. Tehdy nastane čas udeřit proti nim, čas stanout před městem, v němz byl zabit velký kzahhn Hrr-Tryhk Hrást. Tehdy nastane čas odplaty. Čas ohně a zabíjení.

"Zapamatujte si to. Buďte chrabří. Drzte rohy vzpřímené. Válka začala!"

Hrr-Brahl Yprt se choval, jako by byl přílivem vědomostí zasazen poprvé. Ale prozil to uz mnohokrát. Bylo to nezměnitelné. Slouzilo mu to. Vsichni v jeho jednotce, kteří měli předky ve stádiu ukončení, získávali mnohokrát v předchozích časech stejné představy, vycházející ze známého světa, ze vzduchu, z dlouho mrtvych. Byly nezvratné.

Vsechna rozhodnutí přijatá v jednotce byla výsledkem takového proudění vědomostí z mysli zrohovatělych předků. Ti, kteří tvořili minulost, svým počtem převysovali zivé. Byli to staří hrdinové, kteří zili v dobách, kdy Freyr byl nepatrnou tečkou na obloze.

Mladý kzahhn procitl ze svého transu. Jeho druhové kolem se pohnuli, zastříhali usima. Jejich ptáci zakrouzili ve vzduchu. Pak se opět ozval zvuk rohu a těla předků byla odnesena.

Nastal čas vyrazit.

Hrr-Brahl Yprt se vyhoupl do Rukk-Ggrlova vysokého sedla. Tento pohyb vyplasil Zzhrrka, jeho bílého ptáka. Vznesl se do vzduchu, zakrouzil a pak opět usedl Hrr-Brahl Yprtovi na rameno. Mnoho fagorů mělo svého vlastního ptáka. Jejich drsné krákorání jim znělo jako sladká hudba. Ale

hlavním důvodem, proč chovali své ptáky, byl ten, ze ptáci je zbavovali jez se jim zavrtávala do kůze.

Tento zanedbatelný tvor, klístě, vytvářel zivé pouto v komplexu ekologické struktury světa - a byl tajnym spojencem fagorů proti lidským bytostem, které tak nenáviděli.

Zatímco mlady kzahhn rozmlouval se svymi předky, obloha nad zasnězenou krajinou se zatáhla zsinalými mraky. Světlo se odrázelo tam a zpět mezi oblaky a zemí. V tomto rozptyleném, nepolarizovaném osvětlení, kdy nic nevrhalo stín a zivé bytosti se staly podobné zjevením, by lidé byli ztraceni. Neexistoval zádný obzor. Vse bylo perlově sedé.

Pro armádu prvotních, kteří měli sledovat své vzdusné pásy, vsak toto zabarvení neznamenalo nic. Obřad skončil a otroci přivedli čtyři kaidawské poníky. Hrby neměli jestě plně vyvinuté a drsné kozichy se jestě nezbavily skvrn. Vedle kazdého poníka kráčela jedna ze čtyř kzahhnových filok. Kazdá měla v srsti na hlavě vpletena orlí pera nebo bledé, motylovitě utvářené kamenné květy. Tato čtveřice mladých krasavic byla vybrána k tomu, aby kzahhnovi Hrr-Brahl Yprtovi dělala společnost během dlouhych let trestné vypravy.

Teplota byla čtyřicet stupňů pod nulou a z ledovcových výsin vál směrem k vychodu studeny vítr; čeřil jemná vlákna na kozisích fagorů. Pod nimi rostla silně promastěná srst, téměř neproniknutelná vůči chladu a vlhku.

Vítr odehnal oblačnou pokrývku. Jako by se otevřely dveře, opět se objevily obrysy známého světa; dav fagorů, strmé zdi Hhryggtu za nimi, i čtyři filoky. Daleko vpředu se opět staly viditelnymi černé soutěsky, jimiz armáda sestoupí k místu svého určení, o dvanáct tisíc metrů blíz k mořské hladině.

Byla vztyčena zástava Hrastyprtu.

Mladý kzahhn zvedl ruku na znamení a ukázal jí vpřed.

Pak zabodl ostruhy Rukk-Ggrlovi do slabin. Zvíře zvedlo rohatou hlavu a vykročilo vpřed přes křehký firn. Armáda fagorů vyrazila svou nepřirozenou souravou chůzí. Bylo slyset skřípání nohou po zledovatělém sněhu. Jejich ptáci vzlétli do vysin. Výprava začala.

Bude dovrsena, jak předurčili zesnulí předkové, az se Freyr potřetí skryje za Batalix. Tehdy kzahhnova armáda zaútočí na syny Freyru, kteří zijí v onom prokletém městě, kde byl zabit Hrr-Brahl Yprtův vznesený prastalun. Velký kzahhn byl donucen seskočit z věze, aby dole potkal svou smrt. Nastal čas pomsty: město bude zničeno.

Mozná nebylo náhodou, ze malý Laintal Ay tehdy zaplakal své matce na kolenou.

Rok po roce výprava postupovala vpřed. Obyvatelé Oldoranda neměli ani tusení, ze se k nim blízí pomsta. Měli svou vlastní historii.

Dresyl uz nebyl plný energie, tak jako kdysi. Stále víc času trávil ve městě a rozčiloval se se spolky, které vzkvétaly, dokud se do nich nezačal míchat. Z jeho synů se stali dobří lovci.

Ovzdusí změny probudilo ve vsech nepokoj a vzdor. Mladí muzi chtěli odejít z cechů a začít s lovem a stopařstvím. Lovci sami se nechovali tak, jak měli. Dresyl měl pod svym velením lovce, ktery měl nevlastní dceru se zenou starsího muze. Takové chování se pomalu stávalo normálním, stejně jako boj proti němu.

"Kdyz já jsem byl mladý, chovali jsme se lépe," stězoval si Dresyl Aoz Roonovi, zapomínaje na své vlastní dávné prohřesky. "Za chvíli se tu budeme zabíjet navzájem, jako divosi v Quzintu."

Dresyl váhal, zda má Aoz Roona prostě donutit, aby jej poslouchal, nebo zda jej má přimět k poslusnosti tím, ze jej poprosí. Přikláněl se k druhému řesení, protoze Aoz Roon byl nejenom zkuseným lovcem; byl i slavným hrdinou. Dresylův syn Nakhri jej ale neměl rád a cítil vůči němu zásť z důvodů, které znají jen mladí.

Dly Hoin, Dresylova zena, onemocněla a zemřela na konci roku 17 po Sjednocení. Přijel otec Bondorlonganon a pohřbil ji v jejím zemském pásu. Kdyz odesla, Dresylovo srdce se otevřelo a on poznal, ze ji miloval, tak jako nikoho na světě. Od té doby v jeho srdci sídlil jenom zármutek.

Navzdory svému stáří se naučil umění rozmlouvání s předky a upadl do transu, aby mohl hovořit se svou zesnulou zenou. Setkal se s jejím gossim, bloudícím v podzemní řísi. Obvinila jej z nedostatku lásky, ze zničení svého zivota, z toho, ze k ní byl vzdy jen chladný a z mnoha dalsích věcí, které jeho srdce jestě víc naplnily zalem. Utekl od jejích nadávek a chňapajících čelistí a az do své smrti zůstal mlčenlivým muzem.

Občas rozmlouval s Laintal Ayem. Chlapec byl bystřejsí nez Nakhri a Klils. Svému bratranci, Malému Yulimu, se Dresyl vyhýbal; protoze jestli vůči němu dřív cítil pohrdání, nyní to byla závist. Yuli měl zivou zenu, Kterou mohl milovat a činit ji sťastnou.

Yuli a Loil Bry nadále zili ve své vězi a snazili se nevsímat si sedivých pramenů ve vlasech. Loilanum se starala o Laintal Aye a pozorovala, jak jeho přání a touhy splývají s přáními a touhami nové generace.

Daleko pod Quzintem zila nábozenská sekta, zvaná Přijímatelé.

První Yuli je kdysi dávno jenom zahlédl. Bezpečná v obrovské jeskyni vyhřívané vnitřním teplem byla sekta lhostejná vůči teplotním vzestupům v horních vrstvách atmosféry. Ale udrzovala tajné spojení s Pannovalem. Z toho místa přisla zvěst, která svym způsobem byla příčinou stejně důlezité změny, jakou mohl přivodit teplotní vzestup.

Třebaze toto poselství bylo zvrácené, myslím Přijímatelů se zdálo úzasné. Domnívali se, ze v sobě obsahuje pravdu, kráčející ruku v ruce s krásou.

Přijímatelé, muzi i zeny, nosili nádherné oděvy, splyvající od brady az na zem. Z profilu vypadali jako polootevřené květy, obrácené hlavou dolů. Nosili pouze tento oděv a nazyvali jej čarfral.

Čarfral byl jakýmsi emblémem myslení Přijímatelů. Jejich učení bylo kodifikováno v průběhu mnoha generací v celé teologické rozmanitosti. Hned byli chlípní, hned zase puritánstí. Toto kolísání a vrstvení jejich nábozenství mělo své paradoxy a vedlo k neurotickym formám hedonismu.

Víra ve Velkého Akhu nebyla neslučitelná s organizovaným smilstvem z jednoho základního důvodu: Velký Akha si lidí nevsímal. Bojoval proti ničivému světlu Wutry a to bylo v zájmu lidstva; i kdyz svůj boj nevedl kvůli lidem, ale kvůli sobě samotnému. Bylo mu jedno, co lidstvo provádí. Tato etika eudemonismu pramenila z lidské bezmocnosti.

Teprve prorok Naba vsechno změnil. Dlouho po jeho smrti jeho slova konečně pronikla z Pannovalu do jeskyně Přijímatelů. Prorok hlásal, ze zaslíbí-li se muzi a zeny chlípnosti a budou-li bez sebemensího pocitu studu spát jeden s druhým, tak, ze nikdo nebude vědět, kdo jej zplodil, pak se Velky Otec, Akha samotny, o ně začne starat. Dovolí jim, aby se jako bojovníci zúčastnili války proti Wutrovi. Ta válka nebude trvat dlouho. Lidstvo - to byla hlavní podstata Nabova proroctví - není bezmocné, pokud si to samo nepřeje.

Lidstvo nebylo bezmocné. Pro Přijímatelé pohřbené pod zemí se prorokovo poselství stalo krédem. Ve Svatyni Pannovalu nikdy nemohlo být tak přesvědčivé. Tam vzdy povazovali za samozřejmé, ze lidé jsou svobodní a mohou jednat podle své vůle.

Během jednoho roku Přijímatelé změnili svou povahu. Dosavadní přísná kodifikace víry zdůrazňovala předevsím ctnost, nyní tomu mělo byt ve jménu kamenného boha naopak. Ti, kteří se nechtěli podřídit nové morálce, byli popraveni mečem nebo stačili uprchnout dřív, nez na ně jeho ostří dopadlo.

Přijímatelům v jejich zápalu nestačilo, ze obrátili sami sebe. Bylo jim to málo. Chtěli jít dál a převracet na novou víru ostatní. Zorganizova-li výpravu víry Nabova Akhy. Přijímatelé putovali stovky mil dlouhými podzemními chodbami a sířili svou víru. První zastávkou na jejich cestě byl Pannoval.

Pannovalu bylo vracející se slovo jeho vlastního proroka, ktery byl popraven a dávno zapomenut, lhostejné. Jeho obyvatelé se invazi fanatiků postavili na odpor.

Pannovalské vojsko upevnilo své pozice a bitva byla nevyhnutelná. Fanatikové byli také připraveni bojovat. Netouzili po ničem jiném, nez pro svou víru zemřít. A jestlize zemřou i ostatní, tím lépe. Jejich gossiové, skučící zdola ze zemských pásů, na ně naléhali, aby zaútočili. Vrhli se tedy do útoku. Vojsko Pannovalu se v průběhu dlouhého krvavého dne snazilo, seč mu síly stačily. Nakonec se obrátilo na útěk.

Pannoval se musel sklonit před mocí a novým rezimem. Ti, kteří se nechtěli podřídit, uprchli nebo byli pobiti.

Uprchlíci se dostali ven do otevřeného světa Wutry, na nekonečné planiny severu. Bylo to v době, kdy sníh byl jiz na ústupu. Na planinách rostla tráva. Oblohu prosvětlovala záře obou strázců, věrně plnících své povinnosti, a i Wutra sám byl méně krutý. Přezili.

Rok po roce postupovali dál a dál na sever, hledali potravu a chráněny kus země. Putovali podél řeky Lasvalt, tekoucí východně od velkych planin. Hnali před sebou migrující stáda yelků a gunnaduů a směřovali k mořským úzinám Čals.

Ve stejné době zlepsující se teplotní podmínky vyburcovaly k pohybu lid mrazivého kontinentu Sibornal. Poutníci se v po sobě následujících vlnách vydávali na jih, dolů k mořským úzinám Čals, směrem ke Kampannlatu. Jednoho dne, kdyz Freyr panoval na obloze sám, se nejsevernějsí kmen z Pannovalu setkal s nejjiznějsím kmenem ze Sibornalu. To, co se stalo tehdy, se stalo uz mnohokrát předtím - a bylo předurčeno stát se znovu.

Wutra a Akha na to dohlédnou.

Takový byl tedy svět, kdyz jej Malý Yuli opustil. Oldorando navstívili obchodníci se solí a přinesli zvěsti o lavinách a různých podivných událostech. Yuli - uz stařec - pospíchal dolů, aby je uvítal. Uklouzl na schodech a zlomil si nohu. Za týden volali svatého muze z Borlienu a Laintal Ay dostal svého vyřezávaného psa s pohyblivou čelistí.

Skončila jedna epocha. Měla nastat vláda Nakhriho a Klilse.