Skok z věze

Skok z věze

Druhého dne po pohřbu Malého Yuliho a po večerní slavnosti museli vsichni do práce jako obvykle. Na minulost, plnou slávy i zlých dob, opět na čas zapomněli, snad jen s vyjimkou Laintal Aye a Loilanum; jim tu minulost neustále připomínala truchlící Loil Bry. Kdyz neplakala, vzpomínala na sťastné dny svého mládí.

Její pokoj byl i nadále ověsen tapisériemi starobylých vzorů. Pod podlahou nadále proudila horká voda v kamenných trubkách. Porcelánové okno se stále lesklo. Stále to byl pokoj plný olejů, prásků a parfémů. Ale nyní uz v něm nebyl Yuli a Loil Bry také zestárla. Do tapisérií se dali moli. Vyrůstal její vnuk.

Ale nez se Laintal Ay narodil - v dobách, kdy vzkvétala vzájemná láska jeho prarodičů - se stala na první pohled nevinná událost, která ve svých důsledcích ničivě poznamenala Laintal Aye i Embruddok samotny: zahynul fagor.

Kdyz se plně zotavil ze svého zranění, Malý Yuli si vzal Loil Bry za zenu. Jejich sňatek, následovany velkou slavností, byl symbolickym stvrzením spojení obou kmenů. Bylo rozhodnuto, ze starý vladař Wall Ein bude s Yulim a Dresylem vládnout společně v triumvirátu. A bylo to dobré rozhodnutí, protoze v těch dobách se vsichni museli tvrdě snazit, aby přezili. Dresyl pracoval bez odpočinku. Vzal si za zenu dívku, jejíz otec byl výrobcem mečů; měla zpěvavy hlas a líny poh 141u2022b led. Jmenovala se Dly Hoin Den. Vypravěči příběhu nikdy neříkají, ze Dresyl jí byl brzy zklamán; ani neříkají, ze zpočátku jej k ní přitahovalo to, ze sice byla hezká, ale anonymní zena z kmene, s nímz si přál naprosté sjednocení. Protoze na rozdíl od svého bratrance Yuliho neviděl ani tak lásku, jako spís společného ducha, který  měl byt klíčem k přezití. Pracoval pro vsechny; a kvůli vsem se ozenil s Dly Hoin.

Porodila mu dva syny, Nakhriho a o rok později Klilse. Třebaze jim mohl věnovat jen málo volného času, Dresyl své syny zbozňoval a miloval je sentimentální láskou, která jemu samotnému byla smrtí jeho rodičů, Sar Gottha a Iyfilky, odňata. Vyprávěl chlapcům a jejich přátelům mnoho legend o jejich pra-pra-praotci Yulim, knězi z Pannovalu, ktery porazil bohy, jejichz jména jsou nyní zapomenuta. Dly Hoin jim poskytla základy vzdělání, ale nic víc. Díky otcově péči se z obou chlapců stali

vynikající lovci. Jejich dům  byl vzdy plný hluku a povelů. Ale laskavý otec si bohuzel nikdy nevsiml neotesaného a hrubého elementu v jejich povaze - který se projevoval zvlástě u Nakhriho.

Jako by chtěli vyvrátit řeči těch, kteří tvrdili, ze bratrance potká stejný osud, Malý Yuli se ponořil do sebe samotného, zatímco Dresyl se szil se společností.

Pod vlivem své zeny Yuli zpohodlněl a vydával se na lov stále řidčeji. Vycítil, ze společnost je vůči Loil Bry a jejím podivným myslenkám zaujatá, a sám se od nich distancoval. Seděl ve velké vězi, zatímco venku vály bouřlivé větry. Jeho zena a její otec jej naučili mnoha tajemstvím, jak o světě, ktery jiz byl minulostí, tak o tom, který měl teprve přijít.

Tak se stalo, ze pro Yuliho se řeč skutečně stala mořem, po němz plul pod temnou plachtou Loil Bry, a břeh se mu pomalu ztrácel z dohledu.

Jednoho dne, ve druhé čtvrti roku, Loil Bry Yulimu řekla: "Můj drahý, ve tvé mysli jsou navěky ulozeny vzpomínky na tvé rodiče. Někdy je vidís tak jasně, jako by stále kráčeli po zemském povrchu. Tvá představivost má moc vzkřísit ten zapomenutý sluneční svit, v němz kdysi zili. Ale my, tady v nasí řísi, známe způsob, jak s těmi, kdo odesli, rozmlouvat jako s zivými. Stále zijí a klesají dolů k prapůvodnímu kameni a my se za nimi můzeme ponořit jako ryba, která se chce nakrmit na dně řeky."

A Yuli jí řekl: "Pokud i já mohu mít takovou moc, chtěl bych mluvit se svym otcem Orfikem."

"Zijeme z toho, co dokázali nasi rodiče a prarodiče, kteří měli sílu obrů," pokračovala Loil Bry. "Vidís věze, v nichz přebýváme. My je neumíme postavit, ale oni to uměli. Vidís horkou vodu, spoutanou v trubkách a vyhřívající nase příbytky. Ani tohle bychom nedovedli, zatímco nasi rodiče ano. Odesli z tohoto světa, ale nadále zijí pod zemí jako gossiové a fessupové."

"Nauč mne těm věcem, Loil Bry."

"Protoze jsi můj muz a můj tep se zvysuje, kdyz se dotýkám tvého těla, naučím tě rozmlouvat s tvym otcem a skrze něho se vsemi z kmene, kteří dosud zili."

"Je mozné, abych hovořil dokonce se svým předkem, Yulim z Pannovalu?"

"Nase dva kmeny se spojí v nasich dětech, můj muzi, stejně jako v

dětech Dresyla. Naučím tě rozmlouvat s Yulim a jeho moudrost se spojí s nasí. Jsi velký člověk, můj muzi, ne pouze obyčejný příslusník kmene jako ti ubozáci venku; a budes jestě větsí, protoze budes rozmlouvat přímo s Velkým Yulim."

Loil Bry o Malého Yuliho velmi pečovala, protoze potřebovala někoho, koho by mohla horoucně milovat. Předvídala, ze pokud jej zasvětí do tajnych umění, bude ho mít v jestě větsí moci; a pod jeho ochranou pak bude moci zít v přepychové zahálce, bezpečná před útokem kohokoliv.

Ale Yuli, třebaze velmi miloval svou línou, chytrou a krásnou zenu, vycítil, ze by ho takovými vědomostmi mohla jestě víc spoutat, a rozhodl se naučit se od ní vse a zůstat přitom svobodný. Netusil, ze uz jí propadl celou svou bytostí.

Loil Bry se spojila se starou učenou zenou a starým učeným muzem. S jejich pomocí začala Yuliho učit rozmlouvat s otcem. Yuli se vzdal lovu, aby mohl rozjímat; jídlo jim zajisťoval Baruin spolu s ostatními. Začal se učit, jak se dostat do transu, a doufal, ze se v něm setká s gossim svého otce a skrze něj bude moci komunikovat s fessupy, gossii dávnych předků, klesajícími dolů podzemní řísí, k prapůvodnímu kameni, z něhoz povstal celý svět.

V tom čase Yuli jen zřídkakdy vycházel ven. Jeho podivné chování se pro vsechny v Oldorandu stalo záhadou.

Kdyz byla Loil Bry mladá dívka, častokrát se procházela po krajině kolem Embruddoku, stejně tak, jak to nyní dělal Laintal Ay, její vnuk. Přála si, aby i Yuli uviděl kameny, značkující zemské pásy, táhnoucí se přes celý kontinent.

Proto vyhledala sedivého muze, zvaného Assur Tal Den. Byl to děd Sai Tal, která bude hrát významnou úlohu v budoucích událostech. Loil Bry Assur Talovi nařídila, aby vzal Yuliho do krajiny na severovýchod od Oldoranda. Tam kdysi stála, pozorovala, jak se den mění v serosvit a serosvit v krátkou noc, a cítila, jak jejím tělem prochází puls světa.

Assur Tal tedy vzal Yuliho ven. Sli pěsky a za nepříznivého počasí. Bylo to na počátku zimy, kdy Batalix vycházel samotný a zářil na východní obloze déle nez hodinu - interval zkracující se den po dni - nez se k němu Připojil druhý strázce. Vál prudký vítr, ale obloha byla čistá jako mosaz. Třebaze Assur Tal byl starý a shrbený, urazil tu vzdálenost snadněji nez Yuli, který odvykl pohybu. Přinutil Yuliho ignorovat vzdálené vytí vlků a pozorně studovat vse, co se jim nabízelo k vidění. Ukázal mu kamenné sloupy, takové, jaké se nacházely i u jezera Dorzin. Byly vztyčeny osamo-

ceně na pustých místech a kazdý byl označen symbolem malého kruhu ve velkém, s dvěma čarami, spojujícími kruhy navzájem. Zpěvavým hlasem mu vysvětlil jejich vyznam.

Řekl, ze kameny nesou symbol, z něhoz moc vyzařuje ze středu k okrajům, tak jako vědění přechází z předků na potomky nebo z fessupů skrze gossie na zivé. Tyto kamenné sloupy značkují zemské pásy. Kazdý muz či zena se narodili ve svém zemském pásu. Moc zemských pásů se mění podle jednotlivých období a určuje, zda děti se rodí jako chlapci nebo jako dívky. Táhnou se vsude, az na samý kraj země, az k vzdáleným mořím. Pokud lidé zijí ve shodě se svymi zemskymi pásy, jejich zivot je sťastný a spokojený.

Pouze tehdy, jsou-li pohřbeni ve správném zemském pásu, mohou doufat, ze jako gossiové budou moci komunikovat se svými zijícími dětmi. A jejich děti, kdyz pak nadejde čas, aby se vydaly na svou pouť do podzemní říse, musí také být pohřbeny ve správném pásu.

Starý Assur Tal ukázal rukou na kopce a údolí, prostírající se kolem: "Pamatuj si tohle jednoduché uspořádání a můzes navázat styk s otcem. Slova slábnou jako ozvěna mezi horskymi úbočími, od jedné zmizelé generace ke druhé, skrze království mrtvých, jejichz počet převysuje počet zivých o tolik, o kolik nás svým mnozstvím převysují vsi."

Malý Yuli pozoroval krajinu a cítil, jak se v něm proti tomuto učení zvedá silný odpor. Jestě nestačilo uplynout dostatečné mnozství času od doby, kdy se jeho zájem soustředil výlučně na zivé, a kdy byl svobodný.

"Ziví by s mrtvými neměli mít nic společného," řekl ztězka. "Nase místo je zde, na povrchu země."

Stary muz se zasmál, důvěrně Yuliho uchopil za kozesinový rukáv a prstem ukázal dolů do země.

"Tohle si myslís ty. Bohuzel, zákon existence praví, ze nase místo je jak zde nahoře, tak dole v zemi. Musíme umět vyuzívat gossie ke svému uzitku, stejně jako vyuzíváme zvířata."

"Mrtvé bychom měli nechat odpočívat."

"Ach, ano... konec konců, ty také jednou budes mrtev. Paní Loil Bry si ale přeje, aby ses těmto věcem naučil, ne snad?"

"Nenávidím mrtvé a nechci s nimi mít nic společného," chtělo se Yulimu vykřiknout. Ale spolkl slova vzdoru a mlčel. A tak byl ztracen.

Třebaze se naučil tomu, jak provádět obřad rozmlouvání s předky, Malý Yuli nikdy nebyl schopen navázat styk se svým otcem, natoz pak s prvním Yulim. Mrtví mu neodpovídali. Loil Bry to vysvětlovala tím,

ze jeho rodiče byli pohřbeni v nesprávném zemském pásu. Nikdy plně neporozuměl tajemstvím světa pod nimi. Ve snaze pochopit víc klesal stále hlouběji do područí své zeny.

Po celou tu dobu Dresyl pracoval pro společnost, radil se o vsem se starým vladařem. Nikdy nepřestal mít Yuliho rád. Dokonce přinutil své dva syny, aby se naučili něco z umění, do kterého je jejich divná teta začala pohotově zasvěcovat. Ale nikdy jim nedovolil, aby zůstali dlouho, natoz pak aby byli očarováni.

Dva roky poté, co se Dresylovi narodil Nakhri, Loil Bry porodila Malému Yulimu dceru. Dali jí jméno Loilanum. Porodní bába ji přivedla na svět ve vězi, v místnosti s porcelánovým oknem.

Loil Bry a Yuli dali své dceři zvlástní dar. Věnovali jí a skrze ni i celému Oldorandu kalendář.

Trhliny v minulosti způsobily, ze Embruddok měl víc nez jeden kalendář. Ze tří kalendářů se ten nejznámějsí jmenoval Vladařský. Tento kalendář počítal léta od nástupu posledního vladaře. Dalsí dva kalendáře byly povazovány za zastaralé a jeden z nich, Prvotní, dokonce za neblahý; z toho důvodu jej přestali pouzívat a byl zapomenut. Dennissův kalendář pouzíval pouze velká čísla a nikdo mu dobře nerozuměl, protoze knězi byli z města vyhnáni.

Podle těchto kalendářů se Loilanum narodila roku 21, 343 a 423. Bylo to rovněz roku 3 po Sjednocení. A po jejím narození byl tedy zaveden nový kalendář a léta Oldoranda a Embruddoku se začala počítat společně.

Obyvatelstvo přijalo tento dar se stejným stoicismem jako zprávu o tom, ze poblíz se nachází tlupa nepřátel.

Jednoho dne při úsvitu Batalixu, kdy oblaka byla hustá jako hleny a starobylé věze sídlistě poskvrnila bělosedá jinovatka, se z východní věze ozvaly rohy strází. Okamzitě nastal shon. Dresyl nařídil, aby vsechny zeny byly zamčeny v domě zen, kde mnohé z nich pracovaly. Své muze pak, ozbrojené, svolal k valům. Přisli k němu i jeho malí synové a dychtili připojit se k otci. Vsichni hleděli směrem k vycházejícímu slunci.

V sedivém úsvitu se objevily rohy.

Fagorové zaútočili. Někteří z nich jeli na kaidawech - rohatých zvířatech s provazcovitou rudou srstí, natolik silnou, ze je chránila před jakýmkoliv chladem.

Kdyz zaútočili na valy, Dresyl poslal jednoho muze otevřít malou přehradu, která byla původně vybudována k tomu, aby jímala horkou vodu z gejzírů. Fagorové byli pověstní tím, ze nenáviděli vodu. Nyní se na ně

vyhrnula potopa a ve vodě, vířící jim az po kolena, nastal v jejich řadách hrozný zmatek. Někteří lovci vyuzili přílezitosti a vrhli se vpřed.

Jeden z kaidawů se smekl na zlutém blátě a byl zabit dobře mířeným ostěpem do srdce. Jiné zvíře v hrůze ohromným skokem přeletělo val. Takovy skok koně s rohy viděl jen máloktery z lidí. Zvíře dopadlo dolů mezi válečníky Oldoranda.

Utloukli je kyji k smrti a jeho jezdce zajali. Mnoho dalsích fagorů bylo utlučeno kameny. Útočníci nakonec ustoupili, zatímco z obránců byl během celého boje zabit pouze jeden muz. Vsichni byli vyčerpáni. Někteří se vrhli do horkých pramenů, aby obnovili své síly.

"Dnesního dne jsme vybojovali velké vítězství ve společném boji," prohlásil Dresyl. Procházel se mezi nimi celý nadsený, oči mu zářily triumfem; vykřikoval, ze nyní jsou skutečně jedním kmenem a ze jejich jednota byla zpečetěna krví. Proto vsichni musí pracovat pro vsechny a vsichni se budou mít dobře. Zeny se shromázdily kolem a naslouchaly, zatímco jejich muzi odpočívali a znovu nabírali sil. Bylo to roku 6.

Maso kaidawů bylo dobré. Dresyl nařídil uspořádat slavnost, která měla začít po západu obou sluncí. Kusy z kaidawa byly spařeny vodou z pramenů a potom byly opékány nad ohni, zapálenými do čtverce. K chutnému masu byl na oslavu vítězství rozléván rathel a ječné víno.

Promluvil jak Dresyl, tak starý vladař Wall Ein. Zpívaly se písně a muz, jez měl na starosti otroky, sel pro zajatého fagora.

Nikdo onoho večera v roce 6 neměl důvod k obavám. Lidé opět zvítězili nad svymi legendárními nepřáteli a kazdý to chtěl oslavit. Součástí oslav byla také smrt jejich zajatce.

Kdyz fagor přisel, vsichni ztichli a hleděli na obludu. Prohlízela si je rudýma očima. Ruce měl fagor spoutány za zády kozeným provazem. Jeho silná rohatá chodidla spočívala bez pohnutí na zemi. V narůstající temnotě se zdál byt obrovsky, přísera z jejich nočních snů, stvoření, jez vídali v přízračném spánku. Huňatou bílou srst měl potřísněnou blátem a stopami bitvy. Ve vyzyvavém postoji stál mezi lidmi, kteří ho zajali, silně páchl, protáhlou hlavu se dvěma dlouhymi rohy vrazenou mezi rameny. Z otvorů jeho nozder vytékal hustý bílý sliz.

Měl na sobě podivnou vystroj - náprsník z kůze, řemenem upevněny kolem pasu; řemeny na kotnících a na zápěstí. Nesly vyhruzně trčící bodce.

Vznesené ostré rohy byly okovány. Celou jeho lebku pokrývala kovová maska; vidlicovitě se rozdvojovala uprostřed čela mezi očima,

zatáčela se za usi a pod čelistmi se mu opět spojovala.

Baruin vykročil vpřed a řekl: "Pohleďte, čeho jsme spojenými silami dosáhli. Zajali jsme jejich velitele. Prohlédněte si jej dobře, vy, mladí muzi, kteří jste fagora jestě nikdy neviděli zblízka, protoze toto jsou nasi odvěcí nepřátelé, v temnotě i ve světle."

Mnoho mladych lovců se přiblízilo a dotýkalo se huňaté srsti tvora. I nadále stál bez pohnutí, jen vystrazně zavrčel a znělo to jako vzdálené zahřmění. Ucouvli zpět, vystraseni.

"Tyhle bestie se organizují do jednotek," vysvětlil Dresyl. "Větsina z nich mluví olonetstinou. Lidstí zajatci jim musí slouzit jako otroci a fagorové jsou natolik zrůdní, ze je pozírají. Jako velitel tento tvor rozumí vsemu, co zde říkáme. Nebo ne snad?" Strčil do fagorových sirokých ramenou. Netvor na něj nezúčastněné hleděl.

Promluvil stary vladař, který stál vedle Dresyla.

"Pokud vím, samci fagorů se nazývají staluni a jejich samice giloty nebo filoky. Samci i samice se společně účastní nájezdů a společně bojují. Jsou to tvorové ledu a temnoty. Vás dávný předek Yuli vás před nimi varoval. Přinásejí nemoci a smrt."

Pak drsným chrčivým hlasem promluvil fagor.

"Vy bezcenní synové Freyru, vsichni budete smeteni poslední bouří! Toto město i tento svět nálezejí nám, prvotním."

Zeny v davu se k sobě vystraseně tiskly. Začaly na zlého nepřátelského tvora v jejich středu vrhat kameny a křičely: "Zabijte ho! Zabijte ho!"

Dresyl zvedl ruku a vsichni ztichli.

"Odvlečte ho na vrchol květinové věze, přátelé! Odvlečte ho na vrchol a svrhněte jej dolů!"

"Ano, ano," křičeli, a ve stejném okamziku stateční lovci vyskočili, popadli nepřátelského tvora a vlekli jej k budově poblíz. Panovala vřava, výkřiky a nepokoj a děti křičely spolu s ostatními.

Byli mezi nimi i dva Dresylovi synové, Nakhri a Klils, stězí odrostlí batolecímu věku. Protoze byli malí, snadno se protáhli mezi nohama dospělych a dostali se az k fagorově pravé noze. Vyrůstala před jejich očima ze země jako chlupaty sloup.

"Dotkni se ho."

"Ne, ty."

"Bojís se, zbabělče."

"Ty jsi také zbabělec!"

Vystrkujíce buclaté prstíky, dotkli se nohy společně.

Pod silnou vrstvou srsti se pohnuly mocné svaly. Končetina s tříprstým chodidlem se zvedla, pak dopadla zpět do bláta.

Třebaze tito netvoři ovládali olonetstinu, fyzicky byli lidem hodně vzdálení. Staří lovci věděli, ze uvnitř jejich válcovitých těl jsou vnitřnosti ulozeny nahoře nad plícemi. Z jejich strojové chůze bylo vidět, ze končetiny fagorů jsou napojeny na trup úplně jinak nez lidské; a v místech, kde měly byt lokty a kolena, mohli fagorové končetiny ohýbat v úhlech pro lidi nemozných. Jen tento pohled byl natolik děsivy, ze stačil vehnat strach do srdcí obou malých chlapců.

Na okamzik byli ve styku s neznámem. Rychle rukama ucukli zpět, jako by se popálili - ve skutečnosti byla teplota fagorova těla nizsí nez lidská - a hleděli na sebe vystrasenýma očima.

Pak začali plakat strachy. Dly Hoin je popadla do náručí, zatímco Dresyl spolu s ostatními táhli fagora pryč.

Velké zvíře, zmítající se v poutech, bylo násilím vtazeno do věze. Dav stál bez pohybu na náměstí a naslouchal hluku, ozyvajícímu se zevnitř. Kdyz se na střese objevil první lovec, zazněly vykřiky nadsení. Za davem se opékalo maso kaidawa, nyní opustěné; jeho vůně se mísila s vůní dřeva a byla roznásena po náměstí, plném vzhůru obrácených obličejů. Druhý výkřik nadsení vybuchl, kdyz lidé uviděli velitele fagorů, dovlečeného k okraji střechy. Jeho postava se rýsovala proti večerní obloze.

"Svrhněte jej dolů!" volal dav, jednotný ve své nenávisti.

Nestvůrný velitel bojoval se svými vězniteli. Zařval, kdyz do něj začali bodat dýkami. Pak, jakoby si uvědomil, ze je vsemu konec, skočil na ochrannou zídku, stál tam a hleděl dolů na tlačící se dav.

S posledním zuřivým výkřikem překousl pouta. Ohromným skokem se s rukama rozepjatýma vrhl z věze. Velké tělo dopadlo dolů a pohřbilo pod sebou tři lidi - muze, zenu a dítě. Dítě bylo okamzitě mrtvé. Ze vsech hrdel se ozývaly výkřiky hrůzy a hněvu.

Ale zvíře jestě nebylo mrtvé. Postavilo se ztězka na nohy, aby se setkalo s pomstychtivými ostřími dýk lovců. Muzi jej bodali skrze silnou srst a tuhé maso. Jestě dlouho s nimi zápasil a jeho hustá zlutá krev kanula na udupanou zem.

Zatímco se odehrávala tato hrůzná událost, Malý Yuli zůstal ve vězi, spolu s Loil Bry a svou malou dcerkou. Kdyz se oblékl a chtěl se připojit k ostatním, Loil Bry začala naříkat, ze je jí zle a ze jej potřebuje u sebe. Přitiskla se k němu, líbajíc jej bledymi rty na ústa, a nedovolila mu jít.

Po tomto večeru Dresyl pocítil vůči svému bratranci pohrdání. Ale nezabil jej, jak původně plánoval, třebaze tehdy byly divoké časy. Měl na paměti, ze zabíjení lidi rozděluje. Az budou vládnout jeho synové, tato událost bude zapomenuta.

Právě tato Dresylova snásenlivost - vycházející z přátelství, které začalo v jejich dětství a trvalo az do dob, kdy Dresylův vous zbělel stářím - drzela společnost pohromadě a přinesla mu jen dalsí úctu. A věci, které se Malý Yuli učil, byly zúročeny v následujících dnech.

Brzy po hrůzné události s fagorem se na společnost snesla dalsí pohroma. Záhadná nemoc, provázená horečkou, křečemi a vyrázkami po celém těle. Postihla polovinu obyvatel Oldoranda. První byli lovci, kteří vlekli fagora na vrchol věze. Po několik následujících dní se lovilo jen velmi málo. Namísto toho byla porázena domácí prasata a husy. Jedna zena a dítě na horečku zemřely a vsichni oplakávali dvě lidské bytosti, protoze se musely odebrat do světa pod nimi. Yuliho a Loil Bry, spolu s jejich dcerou, nemoc obesla.

Společnost se brzy zotavila z ran a zivot pokračoval jako obvykle. Ale zpráva o zabití fagora se sířila dál a dál.

Počasí bylo k lidstvu velmi kruté. Mrazivý vítr si nasel kazdou skulinku ve spatně sestehovaném oděvu.

Dva strázci světla, Freyr a Batalix, si plnili své povinnosti tak, jak bylo určeno, a Oznamovatel času i nadále hodinu co hodinu vystřikoval.

Po celou polovinu roku oba strázci svítili na obloze společně. Pak se hodiny jejich západu začaly rozcházet víc a víc, az nakonec Freyr sám kraloval nebesům ve dne a Batalix v noci; noc byla tak jasná, ze ji stězí slo zvát nocí a tak será, ze si nezaslouzila jméno den. Pak se oba strázci opět usmířili a za přítomnosti obou světel dny zjasněly a noci potemněly.

Jedné noci, kdy dolů na Oldorando shlízely pouze netečné hvězdy a kdy vládla temnota a chlad, stary vladař, Wall Ein, zemřel; sestoupil do podzemního světa, aby se stal gossim, klesajícím dolů k prapůvodnímu kameni.

Přesel dalsí rok a dalsí. Jedna generace zestárla, dalsí vyrostla. Pod Dresylovou mírumilovnou vládou pomalu narůstal počet obyvatel, zatímco slunce dál plnila svoje povinnosti strázců nebes.

Třebaze disk Batalixu byl větsí, Freyr byl vzdy jasnějsí a jeho záře byla teplejsí. Batalix byl starý strázce, Freyr mladý a vásnivý. Nikdo nemohl odpřisáhnout, ze od jedné generace ke druhé Freyr pomalu narůstá,

ale tak pravily legendy. Lidstvo zilo a přezívalo - v časech dobrých i zlých- od generace ke generaci a zilo nadějí, ze Wutra zvítězí svou bitvu na nebesích a navzdy ochrání Freyr.

Tyto legendy v sobě chránily jádro pravdy, tak jako semínko ukryvá ve své tvrdé slupce celou rostlinu. Lidé tedy věděli, aniz by věděli, ze vědí.

Co se tyče zvířat a ptáků, jichz bylo mnoho do počtu, ale málo druhů, jejich smysly byly s magnetickým kolísáním glóbu spjaty těsněji nez lidské. I oni tedy věděli, aniz by věděli, ze vědí. Přirozený instinkt jim napověděl, ze jiz brzy dojde k nevyhnutné změně - ze uz k ní pomalu dochází - pod zemí, v krevním oběhu, ve vzduchu, ve stratosféře a ve vsem, co se nachází v biosféře.

Nahoře nad stratosférou se vznásel malý, soběstačný svět, tvořený kovovými částmi, vzájemně spojenymi. Z povrchu Helikonie se tento svět jevil jen jako hvězda na noční obloze, lehce putující nad hlavami.

Byla to výzkumná stanice planety Země, Avernus.

Její obyvatelé pozorně studovali binární systém Freyru a jeho společníka Batalixu, ale předevsím Helikonii samotnou, a dělali to po více nez jeden její Velký rok, coz byla doba oběhu kolem Freyru- neboli hvězdy A, jak byla známa na stanici.

Helikonie byla pro lidi ze Země nesmírně zajímavá a nikdy ne víc, nez zrovna v tomto období. Obíhala kolem Batalixu - hvězdy B, jak ji znali na stanici. Jak slunce, tak planeta se na svych drahách začínaly zrychlovat. Byly stále jestě téměř sestsetkrát tak daleko od Freyru, jako je Země od svého Slunce. Ale tato vzdálenost se tyden po tydnu zmensovala.

Planeta se nyní nacházela několik staletí za apastronem, nejchladnějsí částí své obězné dráhy. V chodbách stanice Avernus její obyvatelé probírali nové téma svých rozhovorů: vsichni mluvili o příznivém teplotním vzestupu.