Tábory smrti a protizidovské tazení

Tábory smrti a protizidovské tazení

Tajemství Vatikánu

rzy se začalo projevovat, ze katolíci jsou pány nacistického Německa, a ukázala se tvrdost, se kterou byly naplňovány některé z "papezských vysokých zásad".

Liberálové a Zidé měli dostatek času na to, aby zjistili, ze tyto zásady ani zdaleka nejsou zastaralé, jak to tvrdila větsina pravověrných mluvčích. Právo církve, aby si činila nárok na pomalé nebo rychlé odstraňování těch, kteří jí stáli v cestě, bylo "uvedeno do zivota" v Osvětimi, Dachau, Belsenu, Buchenwaldu a dalsích táborech smrti.

Gestapo Himmlera, "naseho Ignáce z Loyoly", přičinlivě uskutečňovalo tyto "dobročinné" skutky. Občanské i vojenské Německo se muselo této vsemocné organizaci podřídit "az na smrt".

Není třeba říkat, ze Vatikán si od tě 15115f55p chto hrůz umyl ruce. Kdyz vyslechneme Dr. Nerina F. Guna, svýcarského novináře, který sám byl odvlečen do koncentračního tábora a který se divil, proč papez nezasáhl alespoň tím, ze by poskytl nějakou pomoc tolika nesťastným lidem, jeho svatost Pius XII. měl tolik drzosti, ze odpověděl:

"Věděli jsme, ze z politických důvodů probíhá v Německu násilné pronásledování, ale nikdy jsme nebyli informováni o tom, ze by nacistický útlak měl nelidskou povahu." (Gazette of Lausanne, 15.11.1945)

A to se stalo v době, kdy mluvčí Radia Vatikán, R.P. Mistiaen, hlásal, ze "byly získány zdrcující dokumentární důkazy o krutosti nacistů." (R.P. Duclos: Le Vatican etla seconde guerre mondiale; Vyd. Pedone, Paříz, 1955, str. 255, Imprimatur 1955)

Bez pochyby nebyl svatý otec informován ani o tom, co se odehrávalo v ustasovských koncentračních táborech, navzdory tomu, ze v Záhřebu působil jeho vlastní vyslanec!

Ačkoli jednou bylo vidět, ze svatý stolec projevil jakýsi zájem o osud určitých lidí odsouzených k deportaci. Bylo to 528 protestantských misionářů, kteří přezili z mnoha dalsích japonské zajetí na tichomořských ostrovech a byli zadrzováni v koncentračních táborech na Filipínách. M. Andre Ribard ve své výjimečné knize Rok 1960 a tajemství Vatikánu ukazuje papezskou přímluvu ve jménu těchto nesťastníků.

Text má číslo 1591 a je datován v Tokiu 6. dubna 1943 ve zprávě Oddělení pro nábozenské zálezitosti na okupovaných územích. Cituji následující úryvek: Papez "vyjadřuje přání římskokatolické církve vidět, ze budou Japonci dále pokračovat ve své politice a zabrání určitým nábozenským propagátorům bludného učení znovu získat svobodu, ke které nejsou oprávněni." (Andre Ribard: "1969 et le secret du Vatican; Librairie Robin, 38, rue de Vaugirard, Paříz 1954, str. 80; a Frederic Hoffet: Politique romaine et demission des Protestants; (demise laiků), Fischerbacher, Paříz)

Z "křesťanského" pohledu nepotřebuje tento dobročinný krok komentáře, ale politicky řečeno má nejvyssí význam. Na Slovensku - jak víme - monsignor Tiso, jezuita Gauleiter, měl také právo pronásledovat "oddělené bratry", i kdyz Německo, ke kterému byl jeho stát satelitem, bylo hlavně protestantské. Hodně to napovídá o vlivu římskokatolické církve v hitlerovském Reichu!

Viděli jsme také, jakou roli sehráli v Chorvatsku zástupci této církve při vyhlazování ortodoxních věřících.

Protizidovské tazení a Řím

Co se týče protizidovského tazení, vrcholného díla gestapa, můze se zdát zbytečné znovu se zmiňovat o roli, jakou v něm sehrál Řím, protoze jsme jiz popsali hrdinské činy monsignora Tisa, prvního, kdo přispěl do osvětimských plynových komor a krematorijních pecí. K tomuto případu připojíme jenom několik charakteristických dokumentů.

Předevsím je to dopis od M. Leona Berarda, velvyslance vásské vlády u svatého stolce:

"Marsál Petain, Pane,

V dopise ze dne 7. srpna 1941 jste mne poctil tím, ze se ptáte na určité informace týkající se otázek a nesnází, které by mohly vyvstat z pohledu římskokatolické církve z opatření vasí vlády vůči Zidům. Mám tu čest odpovědět, ze mi ve Vatikánu nebylo řečeno nic, co by se dalo vykládat jako kritika nebo nesouhlas se zákony nebo směrodatnými činy, o nichz je řeč...." (Leon Poliakov: Breviaire de la haine; Calmann-Levy, Paříz, 1951, str. 345)

Časopis L´Arche, kdyz se tohoto dopisu dotýká v článku pod názvem Mlčení Pia XII., hovoří o následné, doplňující zprávě, kterou M. Leon Berard poslal do Vích 2. září 1941:

"Je nějaký rozpor mezi postavením Zidů a katolickým učením? Jenom jeden a Leon Berard na něj hlavě státu zdvořile poukazuje. Spočívá ve skutečnosti, ze zákon z 2. června 1941 definuje Zidy jako rasu... Církev (napsal vásský velvyslanec) nikdy nehlásala, ze vsem obyvatelům mají být dávána stejná práva... Jak mi řekl nějaký úředník ve Vatikánu, ohledně postavení Zidů se nedostanete do tězkostí." (L´Arche, listopad 1958)

Do "praxe" je zaveden "straslivý" encyklický dopis Mit brennender Sorge proti rasismu, na který zesiroka odkazují apologetici.

Ale v knize M. Leona Poliakova nacházíme jestě něco lepsího:

"Návrh protestantské církve ve Francii, aby spolu s římskokatolickou církví přijala opatření proti raziím na Zidy v létě 1942, byl katolickými hodnostáři zamítnut." (Leon Poliakov: Breviaire de la hain, str. 350, 351)

Krádeze a deportace dětí

Mnoho Pařízanů si stále jestě pamatuje, jak byly zidovské děti sebrány jejich matkám a zvlástními vlaky odeslány do osvětimských kremačních pecí. Tyto dětské deportace jsou kromě několika dalsích úředních dokumentů potvrzeny v poznámce SS HaupsturmFührera Dannekera z 21. července 1942.

Děsivá necitelnost římskokatolické církve, a zejména jejího vůdce, inspirovala před nedávnem tyto odplatychtivé řádky jiz zmíněného časopisu L´Arche:

"Přes pět let byl nacismus původcem násilností, znesvěcování, rouhání a zločinů. Za pět let zmasakroval sest milionů Zidů. Z těchto sesti milionů bylo 1 800 000 dětí. Kdo, ano, kdo kdysi řekl: Nechte dítky přijít ke mně? A z jakého důvodu platí: Nechte je přijít ke mně, abych je mohl vyvrazdit? Bojovného papeze vystřídal papez diplomatický."

Hlas tajného archivu

Z okupované Paříze jdeme do Říma, který je po pádu Itálie také okupováno Němci. Zde je poselství adresované von Ribbentropovi, nacistickému ministru zahraničí, jezuitovi:

"Německé velvyslanectví u svatého stolce, Řím, 28. října 1943.

Ačkoliv je k tomu vyzýván ze vsech stran, nevyjádřil papez zádné přímé odsouzení deportace Zidů z Říma. Můze očekávat, ze ho za tento postoj budou nasi nepřátelé kárat a budou z toho tězit protestanté z anglo-sasských zemí při své agitaci proti katolicismu. Kdyz uvazujeme o této choulostivé otázce, bylo rozhodujícím faktorem ohrození nasich vztahů s německou vládou

Podepsán: Ernst von Weiszaeker. (Tajné archívy Wilhelmstrasse)

Při vyprávění o kariéře tohoto barona z Weiszaekeru, souzeného jako válečného zločince za přípravu likvidačních seznamů, napsal Le Monde 27. července 1947:

"Kdyz si uvědomil, ze Německo bude porazeno, sám sebe jmenoval do Vatikánu a vyuzil tak přílezitost úzeji spolupracovat s gestapem."

Kvůli nasim čtenářům, kteří doposud nejsou plně přesvědčeni, budeme citovat následující oficiální německý dokument, který předestírá záměry Vatikánu - a jezuitů - se Zidy jestě před válkou:

"Při studiu vývoje antisemitismu ve Spojených státech si se zájmem vsímáme toho, ze počet posluchačů rozhlasového vysílání otce Coughlina (jezuity), proslulého svým antisemitismem, přesáhl 20 milionů." (Tajné archívy Wilhelmstrasse; Dokument 83-26 19/I, Berlín 25. ledna 1939)

Antisemitismus v USA

Bojovný antisemitismus jezuitů ve Spojených státech, stejně jako vsude jinde, nás ze strany papezenců nepřekvapuje, neboť je v dokonalém souladu s jejich "učením". Podívejme se, co k tomu řekne M. Daniel-Rops z Francouzské akademie. Tento spisovatel se specializuje na nábozenskou literaturu a publikuje pouze pod zástitou "Imprimatur". V jedné z jeho neznámějsích knih Jezís a jeho doba vydané v roce 1944 - v době německé okupace, čteme:

"Po vsechna staletí vsude, kde byla rozptýlená zidovská rasa, tekla krev. Vzdycky volání po vrazdě pronesené v Pilátově soudní síni přehlusilo tisíckrát opakovaný nářek zoufalství. Dějiny jsou vyplněny tváří pronásledovaného zidovského národa, ale nemohou vymazat druhou tvář, potřísněnou krví a poplivanou, vůči které necítí zidovský dav zádnou lítost. Izrael bezpochyby neměl v této věci na vybranou a musel zabít svého Boha, kdyz ho odmítl uznat, a protoze krev tajuplně volá po krvi, křesťanská blahosklonnost asi také nemá na vybranou. Neměli by ti, kteří jsou Bohu oddaní, hrůzou pogromů odskodnit onu nesnesitelnou hrůzu (ukřizování)?" (Daniel-Rops: Jesus en son temps; Artheme Fayard, Paříz, 1944, str. 526, 527; Imprimatur 17. dubna 1944)

Jak výstizně je to řečeno! Nebo by se to dalo vyjádřit jestě hrubsím způsobem: Jestlize miliony Zidů musely projít plynovými komorami a kremačními pecmi Osvětimi, Dachau, Terezínem a vsech ostatních, pak to byla jejich spravedlivá a zaslouzená odměna. Tuto nepřízeň osudu si přála "bozská vůle" a "křesťanská blahosklonnost" by se dopustila chyby, kdyby byla Zidům nakloněna. Přesně toto má předchozí citát totiz na mysli!

Význačný profesor M. Jules Isaac, president Amitie zidovskokřesťanské daný citát okomentoval takto:

"Tyto straslivé a rouhavé věty samy o sobě vzbuzují nesnesitelnou hrůzu." A jestě tuto věc přiostřil poznámkou: "Dnes mezi Zidy.... se někteří.... snazí setřást ze sebe tuto tězkou zodpovědnost... To jsou skutečně úctyhodné city, ale nemůzeme jít proti svědectví Historie... lidem není svěřeno slozit ze Zidů děsivou tíz (Jezísovy smrti), kterou Izrael musí nést." (Jules Isaac: Jesus et Israel; Albin Michel, Paříz, 1948, str. 382)

M. Jules Isaac nám připomíná, ze sporné věty vydavatel "v pozdějsích vydáních" této "povznásející" knihy pozměňoval. Tedy az po osvobození. To byla doba pro vsechno, jen kremační pece uz vysly z módy.

Uzavření kruhu

Takze kruh vedoucí od věroučných vyhlásení papezských vysokých zásad az k tomu, jak je Himmler, "nás Ignác z Loyoly," uvedl do zivota, se uzavírá. A my můzeme dodat, ze sílený F hrerův antisemitismus tím přestává být tajemný.

Ale vraťme se zpátky. Nevrhá toto vse více světla na ono záhadné individuum?

Věci, které byly před válkou vymysleny ve snaze vysvětlit průkazný rozpor mezi člověkem a úlohou, kterou musel hrát! Vsichni vnímali, ze je tu mezera, zřetelné vzduchoprázdno. Aby byla tato mezera vyplněna, začali se hojně sířit různé legendy - příběhy, které nebyly vzdy bez skrytého záměru oklamat! Okultní vědy, orientální čarodějové, duchovně vnímaví astrologové, jak nám bylo řečeno, náměsíčný poustevník Berchtesgaden. A zdá se, ze volba hákového kříze, který má svůj původ v Indii, jako znaku nacistické strany měla tuto myslenku podepřít.

M. Maxime Mourin ji vyvrátil:

"Adolf Hitler byl zákem skoly v Lambachu a zpíval mezi chlapci na kůru opatství téhoz jména. Tam objevil hákový kříz (svastiku), protoze byla erbovním znakem otce Hagena, správce tohoto opatství." (Maxime Mourin: Histoire des Grandes Puissances; Payot, Paříz, 1958, str. 134)

F hrerovu "inspiraci" lze také snadno vysvětlit, aniz bychom se museli uchylovat k tajuplným či exotickým filozofiím. Jestlize jsme pochopili, ze tento "syn katolické církve," jak ho popisuje Franco, byl poddán nátlaku tajuplných jezuitských vůdců, chápeme také, ze to nemělo nic společného s orientální magií. Společný byl pouze okultismus, se kterým měly obě strany své praktické, křesťanské zkusenosti.

Pozemské peklo, které sehltilo 25 milionů obětí nese jinou pečeť, snadno rozpoznatelnou. Je to pečeť člověka, který musel projít zdlouhavým a puntičkářským výcvikem, jaký je popsán v jezuitských Duchovních cvičeních.