Jedním ze
způsobů uvolňování jaderné reakce je stěpení jader při
řetězové jaderné reakci, která probíhá pouze v tzv.
stěpných materiálech (jediný stěpný přírodní materiál je nuklid
uran 235). V p& 252c29c #345;írodě ale najdeme nuklid uran 238, který obsahuje
asi jen 0,7 % uranu 235. Aby se z přírodního nuklidu uranu 238 získal
stěpný nuklid uranu 235 je třeba náročného technického postupu,
který zvládnou jen průmyslově vyspělé země ( uran 238 totiz
stěpný není). Z uranu 238 se vsak v jaderných reaktorech nechá
uměle vyrobit dalsí stěpný materiál, plutonium 239. V jaderných
zbraních se pouzívá jak uran 235, tak plutonium. Při řetězové
reakci vnikne do jádra uranu nebo plutonia neutron, který jádro rozstěpí
na dvě poloviční velikosti nez bylo výchozí a kromě toho
z jádra vyletí dva az tři neutrony, které mohou stěpit dalsí
jádra. Poté vzniká nekontrolovatelná lavinová reakce. Ke kontrole se pouzívají tyče, které nechají jeden
neutron a ostatní (jeden nebo dva) zachytí. Je-li objem stěpné látky
dostatečně veliký (má-li tzv. kritickou velikost), má
řetězová reakce charakter jaderného výbuchu. Toho chtěli vyuzít němečtí
vědci v roce 1939, těsně před druhou světovou
válkou.Představa, ze by fasistické Německo sestrojilo jadernou bombu,
byla nesnesitelná, a proto začali vědci ve Spojených státech
amerických velice rychle pracovat na výrobě vlastní jaderné bomby. Poté se
vsak ukázalo, ze Německo nebylo schopno jadernou bombu vyrobit. Princip
jaderné bomby je jednoduchý, dva kusy plutonia o velikosti nizsí nez je
kritické jsou udrzovány odděleně, po odpálení nálozí jsou proti
sobě vrzeny, čímz je dosazeno nadkritické hodnoty a
řetězová reakce proběhne ve zlomku sekundy. Přitom se
uvolní obrovská energie a látka se zahřeje na teplotu mnoha
stupňů Celsia. Vzniká vsak radioaktivní odpad, který můze
ohrozit okolí. Také zásoby uranu v přírodě jsou omezené a jednou
dojde k jejich vyčerpání.
