VRAZI A SMYČKY

VRAZI A SMYČKY

Kdyz se u nás rusil trest smrti, souhlasil jsem. Nikde na západ od Prahy se uz v té době nepopravovalo - nepočítáme-li Ameriku, která byla odjakziva výjimečná v mnoha věcech, včetně trestu smrti.

V té době jsem znal osobně pouze jediného vraha: toho tzv. spartakiádního, o kterém jsem napsal kus knízky "Brutalita" a později jestě seriál do Reflexu. Přepadl jedenáct zen, tři z nich velmi brutálně zavrazdil, a kdyby nebyl v té době jestě mladistvý (bylo mu 16 let), asi by ho komunistická justice popravila. V osobním styku působil jako milý a plachý hoch, který si v kriminále uzil své jak od spoluvězňů, tak od dozorců. Zdálo se, ze pokud n 20520b124u epřistoupí na kastraci, do níz ho nutili psychiatři, hned tak se na svobodu nedostane. Svým způsobem pro něj mozná těch deset let, které vyfasoval, plus následná ústavní psychiatrická léčba byl horsí trest, nez kdyby ho tenkrát rovnou popravili.

Nebyl jsem tenkrát sám, kdo tu výměnu neodvolatelné smyčky za dozivotní trest vítal. V euforii po listopadu 89 nakrátko větsina společnosti uvěřila, ze člověk obecně je lepsí tvor, nez jsme si mysleli léta předtím. Ze to jen desetiletí společenské nesvobody z něj zdímala to nejhorsí - a teď je na čase, aby se ukázal v lepsím světle. Navíc jsme vsichni měli jestě v přílis zivé paměti osudy čestných a zásadových lidí, kteří skončili na sibenici jen proto, ze se prostě státní moci nehodili do krámu. Ať uz za nacistů, nebo za komunistů.

Tohle období vseobecného optimismu bohuzel ale netrvalo dlouho. Se společenským uvolněním se uvolnil i zločin. Objevil se nový fenomén - nájemná vrazda - a objevili se i noví vrazi. Vývojový typ: cynický, bezohledný egoista bez citu. Mnozí navíc ze zemí, kde má lidský zivot jaksi tradičně mensí cenu a kde profesionální vrahy vyráběl pro vojenské účely sám stát. Rustí veteráni z afghánské války, divocí lupiči ze Zakavkazí, mafiáni z Ukrajiny, hrdlořezové z Balkánu, kteří nemrknou brvou, kdyz zabijí dítě jen proto, ze je jiného vyznání nebo národnosti. Tehdy jsem poznal osobně dalsího vraha, jenz dost významně ovlivnil můj názor na trest smrti. Jmenoval se Karel Kopáč a v pětici tzv. orlických vrahů, kteří strkali lidi do sudů s louhem a potápěli je do stejnojmenné přehrady, zastával roli řekněme "metodika".

Kdyz jsem s ním mluvil, byl uz na invalidním vozíku a tvrdil, ze trest smrti se neměl rusit.

"Proč jste pro trest smrti, kdyz byste ho nejspís sám dostal?" ptal jsem se.

"Mně na zivotě nezálezí," říkal. "Ale hlavně - protoze jsem zabíjel, vím, jak vrazi uvazují. Dokud nad vámi visí dvacet let, dozivotí, pořád máte podvědomý pocit, ze se z toho nějak dostanete. Ale kdyby nad vámi visela smyčka, zatraceně bychom si rozmysleli, jestli zabíjet, nebo ne."

Ve společnosti v té době vrcholila úplně jiná éra diskuse o trestu smrti. Pod vlivem zločinu, jehoz brutalita a četnost překonávala vsechny předchozí statistiky, začínali i ti největsí odpůrci trestu smrti pochybovat. V tisku i mezi politiky se objevily silné signály: obnovme trest smrti, jinak ten strasný trend nezastavíme. Zarytí humanisté sice dál argumentovali, ze sama existence trestu smrti zádné statistiky zločinu nevylepsí, varovali opětovně před mozným zneuzíváním a justičními omyly. Ale kdyby v té době doslo k referendu "obnovit, či neobnovit", názor veřejnosti by byl na straně absolutní odplaty.

Kopáčova slova mi lezela v hlavě hodně dlouho. I v době, kdy jsem se pak osobně setkal s dalsími lidmi odsouzenými za vrazdu. S Ivanem Roubalem, s Ivanem Jonákem atd.

Pak ale přisla kauza Jiří Kajínek, o níz jsme s kolegou Kroupou natočili seriál televizních reportází a napsali knihu - a zase bylo vsechno jinak. Najednou jsem s úzasem zjisťoval, jak je mozné i v demokratické společnosti odsoudit člověka za dvě vrazdy, aniz by existovaly základní důkazy, a jak děravé to obvinění můze být.

"Kdyby existoval trest smrti, nejspís bych uz nezil," říkal mi Jiří Kajínek. "Takhle mám alespoň naději."

Ať uz bude finální verdikt soudu v Kajínkově případu jakýkoli, ať uz potvrdí jeho vinu v plném rozsahu, zčásti, či ho dokonce osvobodí, nemění to nic na tom základním signálu, který vyslal. Pro společnost - i pro mě osobně...

Napsal Josef Klíma