ALTE DOCUMENTE |
Téma: Vztah podoby atomů v antickém atomismu k smyslovému vnímání
Za zakladatele řeckého atomismu lze 131c216b pokládat Leukippa (asi 500 - asi 440), jenz vycházel z učení Eleatů, zejména pak svého učitele Zenona (490 - 430). Vliv Eleatů se v Leukippově filosofii projevil v podobě neměnné substance (jsoucna). Čím se vsak atomistické pojetí světa odlisuje od eleatského pojetí, je uznání exitence nejsoucna (prázdna). Tak o tom také píse Lucretius, autor prvního latinského filosofického eposu O přírodě, v němz rozvinul básnickou formou Démokritovy a Epikurovy myslenky. Napsal zde: "Nemysli vsak, ze hromadně zabrala hmota veskerý vesmír: je uprostřed věcí i prázdno. .Je tedy prostor, je prázdný a nehmatatelný. Jinak by na zádný způsob se nemohly věci pohybovat."
Svět tedy vysvětlovali pluralismem substancí, mnozstvím elementů jsoucna, oddělených od sebe prázdnem. Tyto elementy jsoucna jsou nejmensími částečkami hmoty - atomy. Jsou to malá, dále nedělitelná, tělíska, smysly nepostizitelná. Lisí se tvarem, velikostí, polohou a uspořádáním.
Na Leukippa navázal jeho zák Demokritos z Abder na Chalkidice (460 - 360), který, dá se říci, dovedl atomismus k vrcholu. Právě Demokritos rozdělil poznání na pravé a temné. Temné poznání nám zprostředkují smysly, zatímco pravé poznání umozňuje rozum. Smyslové vnímání vysvětloval Demokritos pomocí tzv. eidólů (obrázků), které vycházejí z věcí a vnikají do čidel a tam se vytváří poznání. O smyslovém poznání hovoří i zlomek B 9 ze Sexta Empeirika: "Demokritos zavrhuje někdy, co se jeví smyslům, a říká, ze se z toho nic nejeví v pravdě, nýbrz jen v mínění, a ze v jsoucnu je pravda jen to, ze jsou atomy a prázdno. Praví totiz: ,Dohodou je sladké, dohodou hořké, dohodou teplé, dohodou chladné, dohodou barva, ve skutečnosti vsak jsou jen atomy a prázdno'." Mohlo by se zdát, ze Demokritos pochybuje nebo dokonce popírá uzitečnost smyslového vnímání. Tak tomu ale není. Vztah mezi smyslovým a rozumovým poznáním dobře popisuje zlomek B 125, kde Demokritos takto nechává promlouvat smysly k rozumu: "Ubohá mysli, od nás jsi vzala důkazy a jimi nás chces porázet? Pádem ti bude nase porázka." Z toho je patrné, ze povazoval smyslové poznání za základ rozumovému. Ze zkusenosti ale Demokritos musel brát v potaz problém smyslových kvalit. Třeba počitek barvy je závislý na mnoha objektivních i subjektivních činitelích.
Dosel tak k lisení kvalit. Jedny jsou přisuzovány atomům a jsou tudíz objektivně existující (měkkost, tvrdost aj.), druhé subjektivní, závislé na člověku (barva, vůně aj.). V tomto referátu se budu věnovat kvalitám subjektivním, které vznikají na základě objektivních vlastností atomů (např. barva vzniká dík určitému tvaru a poloze atomů).
Podívejme se nyní na spojitost podoby jednotlivých atomů se smyslovými počitky.
Titus Lucretius Carus ve svém jiz výse zmiňovaném díle hovoří
o různých tvarech atomů1 : "Můzeme říci, ze
oheň nebeských blesků se skládá z útvarů mensích, je o
mnoho tenčí a projde i póry, skrz které se nemůze prodrat pozemský
oheň, ten získaný z dříví a třísek." K úplnému
pochopení tohoto citátu je nutno dodat, ze Lucretius řesil, proč je
"bleskový oheň" o hodně pronikavějsí, nez ten z "pozemských
loučí". To se ale netýká pouze jednoho naseho smyslu - zraku, ale vsech.
Tak například chuť. Lucretius píse: "Uhodnes tedy, ze tělíska
oblá a hladká jsou látkou tomu, co čidla lahodně hladí naopak to, co palčivě chutná a hořce, je spletí
tělísek s více a delsími háčky taková nasim čidlům jen drásají dráhy a do nasich útrob si
musejí prorázet cestu."2 S tím koresponduje i zlomek A 126:
"Demokritos převádí chuti na tvary."3 Na to navazuje zlomek A
129: "Demokritos pak, dávaje tvar kazdé chuti, činí sladkou chuť
kulatou a dosti velikou trpkou pak
činí velikou, drsnou, mnohoúhelnou a nezaokrouhlenou kyselou pak činí podle jména ostrou4 objemnou,
hranatou, zahnutou, tenkou a nezaokrouhlenou palčivou pak činí zaokrouhlenou, tenkou, hranatou a zahnutou slanou pak činí hranatou, velikou, křivou a rovnoramennou hořkou pak činí zaokrouhlenou, hladkou, zakřivenou a
malou mastnou pak činí tenkou, kulatou a malou."5
1 Lucretius Carus, O přírodě, přel. Julie Nováková, Praha 1948, str. 59
Lucretius Carus, c. d., str. 60
3 A 126, Aristoteles, De sensu 4, 442 b 12.
4 Kyselé bylo zváno "ostrým".
5 A 129, Theofrastos, De causis plantarum VI 1, 6.
Tolik o chuti, ale podívejme se na dalsí nase smysly. Kdyz uz hovořím o smyslech, je jistě zajímavý zlomek A 116: "Demokritos učí, ze u nerozumných zivočichů, mudrců a bohů je více smyslů nez pět."1
Věnujme se ale nyní zraku. Jak jsem jiz výse poznamenal, vnímat můzeme pomocí tzv. eidolů (obrazů). K tomu hovoří zlomek A 1: "My pak vidíme tím, ze nám padají obrazy do očí."2 Na cestě eidolů do nasich čidel je mozný vznik klamu. Stane se tak např. kdyz se eidoly srazí. O zrakových klamech hovoří Lucretius: "Jestlize vyplujes s lodí, más dojem, ze stojí, ze okolo pluje ta, která zůstala v doku. Jestlize odzdola prst si na jedno oko přitiskneme, tu jakoby v sálení smyslů spatříme vsecky věci kol dokola dvakrát."3
Demokritos se ale nevěnuje klamům tolik jako vnímání barev. Je nutné zdůraznit, ze Demokritos povazoval prvotní substance, totiz atomy a prázdno, za bezbarvé. Srovnejte úryvek z jiz citovaného díla Lucretia: "Slys moje slova - jsou ovocem lopoty sladké - a chraň se myslit, ze předměty o bílé barvě, napohled běloskvoucí, jsou z tělísek bílých nebo ze černé věci jsou z tělísek černých ať jakoukoli se oděje těleso barvou, není jí pokryto proto, ze takovou barvu uz jeho látkové prvky by bývaly vpily vzdyť barvu nemají tělíska naprosto zádnou, nemají tutéz co věc a také ne jinou."4
Barvy vznikají az po jejich slučování. Za základní povazoval čtyři barvy: bílá, černá, červená a zlutozelená. Bílá barva je způsobena hladkým, protoze hladké nevrhá zádné stíny. "Černé je slozeno z opačných tvarů: drsných, nepravidelných a nestejných."5 Červené barvě přisuzoval Demokritos podobné tvary jako teplému (viz. dále). Vycházel z bězného pozorování, ze zahřívané červená.
Aetios IV 10, 4 (Dox. 399)
A 1, Diogenes Laertios IX 44.
3 Lucretius Carus, O přírodě, přel. Julie Nováková, Praha 1948, str. 134
4 Lucretius Carus, c. d., str. 70, 71
5 A 135, Theofrastos, De sensibus 74 n.
O zlutozelené barvě rovněz hovoří zlomek A 135: "Zlutozelené pak se skládá z tuhého i prázdného, jsouc smíseného z obého, a zabarvení zlutozelených věcí se mění polohou a uspořádáním tvarů."1 Ostatní barvy vznikají mísením těchto čtyř základních. Demokritos ve zlomku A 135 jestě popisuje různé mísení barev za vniku barev nových. Tak např.: "Purpurová barva je slozena z bílé, černé a červené barvy, při čemz má největsí díl červené, malý černé a prostřední bílé."2
Demokritos tak dostává nekonečně mnoho barev.
Nyní bych chtěl poznamenat něco málo o atomistickém pohledu na dalsí lidský smysl, čich. O vůních říká Lucretius, ze se "linou a vinou az z hlubiny věcí."3 Usuzoval tak z faktu, ze kdyz se věci rozlomí, jejich vůně nabude na intenzitě. Tady také Lucretius pokračuje: "Patrně vůně je slozena z tělísek hrubsích nezli hlas, jezto nemůze kamennou stěnou, skrz kterou hlas i zvuk se dostanou bězně."4
Zmínil jsem se, ze červenému Demokritos přisuzoval stejné tvary, jako teplému. Je vhodné popsat, jak si Demokritos představoval teplé. K tomu nejlépe poslouzí zlomek A 135: "Tvar teplého je kulovitý."5 S tím koresponduje zlomek A 120: "(Demokritos). pokládal tvary a velikosti za příčiny tepla a ochlazení rozlučování totiz a rozdělování působí pocit tepla, kdezto spojování a stlačování pocit ochlazení."6
O zvuku Demokritos říkal, ze je těleso. Zvuk do nás vniká a vtéká, jde o proces pomalejsí nez vidění. Proto také, podle Demokritova pojetí, rychleji vidíme, nez slysíme. Důkazem toho můze být blesk a opozděný hrom.
A 135, Theofrastos, De sensibus 75.
A 135, Theofrastos, De sensibus 77.
Lucretius Carus, O přírodě, přel. Julie Nováková, Praha 1948, str. 144
Lucretius Carus, c. d., str. 144
A 135, Theofrastos, De sensibus 68.
A 120, Simplikios, výklad Aristotelova spisu De caelo, str. 564, 24 n. Heiberg.
O hmatu se pěkně vyjadřuje Lucretius, a proto uvedu celou citaci: "Dotek, ba dotek - a svatí bozi jsou svědky! - je tělesný pocit, kdyz něco cizího vnikne nebo kdyz překází něco, co zbytnělo v těle, či hrami lásky se s rozkosí vypudí z těla nebo kdyz tělíska v těle se srazí a zmatou a navzájem pomatena pak zmatou i pocit."1 Demokritos povazoval u věcí pouze čtyři hlavní vjemy: tězké, lehké, tvrdé a měkké. Ostatní vjemy jsou stavy měnícího se vnímání, z něhoz vzniká představa. "Nesprávným by se mohlo zdát předevsím, ze nevylozil (Demokritos) stejně příčiny vsech vjemů, ale tězké a lehké, měkké a tvrdé vykládal velikostí a malostí, řídkostí a hustotou, teplé pak a chladné i ostatní vykládal tvary. Dále u tězkého a lehkého, tvrdého a měkkého uznává samostatnou přirozenost (tj. ze objektivně existují), teplé vsak a chladné i ostatní vztahuje k vnímání, ačkoli často tvrdí, ze je tvar teplého kulovitý."2
Závěrem snad jen toto. Z obrovského počtu Démokritových děl se zádné nedochovalo. Podle Diogéna Laertia chtěl Demokritovo dílo zničit Platón, který jej zřejmě povazoval za velkého konkurenta. Platónovo přání bylo splněno, kdyz tentýz úmysl pojala později římská církev, či aspoň neměla zájem na uchování Demokritova silně materialistického odkazu, který nikdy nebylo mozno přizpůsobit křesťanskému učení.
Lucretius Carus, O přírodě, přel. Julie Nováková, Praha 1948, str. 61
A 135, Theofrastos, De sensibus 68
Seznam pramenů a literatury:
PhDr. Dusan Machovec, CSc., Technika psaní ročníkových prací z dějin antické filosofie, Praha 1975.
PhDr. Dusan Machovec, CSc., Dějiny antické filosofie, Praha 1972.
Jiří Gabriel, Poznámky k textům k dějinám předmarxistické filosofie I. Antika, Praha 1984.
Karel Svoboda, Zlomky starořeckých atomistů, Praha 1953.
Josef Tvrdý, Průvodce dějinami evropské filosofie, 1932
Lucretius Carus, O přírodě, přel. Julie Nováková, Praha 1948
|
