Zástup - Povídka od Raye Bradburyho

Zástup

Povídka od Raye Bradburyho

Spallner přitiskl ruce na obličej.
Měl pocit jako by se pohyboval prostorem, nádherně mučivý výkřik, vůz narází na zeď, prorází ji, převrací se a padá j 343x2315d ako hračka, náraz ho vymrstil ven. Potom - ticho.

Zástup se sbíhal. Z místa, kde lezel, je matně slysel přibíhat. Podle dupotu četných nohou po letní trávě a dlázděném chodníku a asfaltové vozovce a podle toho, jak se prodírali rozházenými cihlami k místu, kde jeho auto trčelo napůl do nočního nebe, s koly stále se jestě otáčejícími jako naprázdno se točící odstředivka, rozpoznával jejich stáří a velikost jejich postav.

Nevěděl odkud zástup přichází. Snazil se zůstat při vědomí a vtom se nad ním sevřely obličeje zástupu a visely nad ním jako velké třpytné listy k zemi nachýlených stromů. Vytvářely nad ním kruh, pohybovaly se, tlačili se a měnily, dívaly a dívaly se dolů, odměřovaly mu z obličeje čas zivota nebo smrti, přeměňovaly mu obličej, kam měsíc vrhal stín od nosu na tvář, v měsíční ciferník, aby zjistily, kolik dechu mu jestě zbývá nebo zda uz nikdy dýchat nebude.

Jak rychle se takový dav seběhne, pomyslil si, jako oční duhovka, která se z ničeho nic zúzí.

Siréna. Hlas strázníka. Pohyb. za rtů mu kape krev, odnásejí ho do sanitky. Někdo řekl: "Je mrtev?" A někdo jiný řekl "Ne, není mrtev." A kdosi třetí řekl: "Nezemře, určitě nezemře." A v noci nad sebou uviděl obličeje zástupu a z jejich výrazů pochopil, ze nezemře. A to bylo divné. Zahlédl obličej jednoho muze, úzký, s planoucíma očima, bledý; muz polkl a kousl se do rtů, velmi zklamán. Byla tu také jakási mldá zena s rudými vlasy a přespřílis nalíčenými tvářemi a rty. A malý chlapec s pihovatým obličejem. Dalsí obličeje. Starý muz se svrastělým horním rtem, stará zena s mateřským znaménkem na tváři. Vsichni přiběhli - odkud? Z domů, aut, uliček, z blízkého a nehodami otřeseného světa. Přibíhali z uliček a z hotelů a tramvají a zdánlivě odnikud.

Zástup se na něj díval a on se zase díval na ně a vůbec se mu nezamlouvali. Vyzařovalo z nich jakési mocné zlo. Nedovedl to přesně vystihnout. Byli mnohem horsí nez ta věc zaviněná strojem, která se mu právě stala.

Bouchly dveře od sanitky. Okny viděl zástup, jak se dívá a dívá dovnitř. Ten zástup, který se vzdycky tak rychle sbíhá, tak záhadně rychle, aby člověka obklopil, aby pohlízel dolů, aby zkoumal, aby svou bezostysnou zvědavostí rusil soukromí lidské agónie.

Sanitka vyjela. Spallner klesl zpět a jejich obličeje mu dál zíraly do tváře, třebaze měl oči zavřené.

Kola auta se mu mnoho dní točila v mysli. Jedno kolo, čtyři kola, otáčející se, otáčející se a drnčící kolem dokola.
Věděl, ze to není v pořádku. Něco není v pořádku s koly a s celou nehodou a s bězícíma nohama a se zvědavostí. Obličeje zástupu se prolínaly a rozvířily se v divké otáčky kol.
Probudil se
Sluneční světlo, nemocniční pokoj, ruka měřící tep.
"Jak se cítíte?" zeptal se lékař.
Kola zvolna mizela. Spallner se rozhlédl.
"Dobře - myslím."
Pokousel se najít slova. O nehodě. "Pane doktore?"
"Prosím?"
"Ten zástup - bylo to včera večer?"
"Před dvěma dny. Jste tu od čtvrtka. Ale vsechno je v pořádku. Vás stav se lepsí. Nepokousejte se vstávat.
"Ten zástup. A také ta kola. Můze nehoda člověka, no - tak trochu poplést?"
"Někdy ano, dočasně."
Lezel a upřeně hleděl na lékaře. "A můzou porusit smysl pro odhad času?"
"Úlek to někdy můze způsobit."
"Ze minuta připadá jako hodina anebo třeba hodina připadá jako minuta?"
"Ano."
"Tak já vám to povím". Cítil lůzko pod sebou, sluneční paprsky na obličeji. "Budete si myslit, ze jsem se zbláznil. Jel jsem přílis rychle, teď to vím. Taky mě to mrzí. Vyletěl jsem ze zatáčky a narazil do té zdi. Byl jsem zraněn a omráčen, vím, ale přesto si leccos pamatuji. Nejvíc - ten zástup." Chvíli čekal a pak se rozhodl pokračovat, protoze náhle pochopil, ze tohle ho trápí. "Tem zástup se tam seběhl přílis rychle. Třicet vteřin po nehodě stáli vsichni nade mnou a zírali na mě... Nemohou přece tak rychle bězet, tak pozdě v noci..."
"To vám jen tak připadá, ze to bylo třicet vteřin," řekl lékař. "Nejspís to byly tři nebo čtyři minuty. Vase smysly..."
"Ano, já vím - mé smysly, nehoda. Jenze já byl při vědomí! Pamatuji si jednu věc, a ta to vsechno potvrzuje a mě přesvědčuje, ze to je podivné, paneboze, tak zatraceně podivné! Ta kola mého auta, vzhůru nohama. Ta kola se jestě točila, kdyz se tam ten zástup seběhl."
Lékař se usmál.
Muz na lůzku pokračoval. "Určitě! Kola se točila a točila se rychle - přední kola. Kola se moc dlouho netočí, zpomaluje je tření. A tahle se opravdu točila!"
"To se mýlíte," pravil lékař.
"Nemýlím. Ulice byla prázdná. V dohledu ani ziváček. A potom nehoda a kola se dosud otáčejí a v mziku byly nade mnou vsechny ty tváře. A podle toho jak na mne shlízely, jsem poznal, ze neumřu..."
"Jasný sok," prohlásil lékař a vysel do slunečního světla.

Za čtrnáct dní ho propustili z nemocnice. Domů jel taxíkem. Po ty dva týdny, co strávil na lůzku, ho navstěvovali přátelé a vsem vyprávěl svůj příběh, nehodu, točící se kola, zástup. Vsichni se mu vysmáli, ze si s tím dělá starosti, a odbyli ho mávnutím ruky.
Naklonil se kupředu a zaklepal na skleněnou přepázku.
"Copak se stalo?"
Taxikář se ohlédl: "Je mi líto, séfe. V tomhle městě jezdit autem je hotový peklo. Před náma se něco stalo. Mám to vzít objízďkou?
"Ano, ale ne! Počkejte. Jeďte dál. Mrknem se na to!
Taxík se s troubením prodíral dopředu.
"Setsakramentská věc!" prohodil taxikář. "Hej vy tam! Jděte mi z cesty!" Klidněji: "To je ale divný - taková spousta zatracenejch lidí. Čumilové jedny!"
Spallner sklopil oči a nespoustěl je z třesoucích se prstů.
"Také jste si toho vsiml, ze?"
"Bodejť," řekl taxikář. "Pokazdý. Vzdycky je tam plno lidu. Jako by to zabilo jejich vlastní mámu."
"Seběhnou se strasně rychle," řekl muz na zadním sedadle taxíku.
"Stejně jako kdyz někde hoří nebo něco vybouchne. Nejdřív nikdo. Bum! Pak spousta lidu. Mě to nějak nejde na mozek."
"Viděl jste někdy nějakou nehodu - v noci?"
Taxikář přikývl. "To víte, ze jo. Je to úplně stejný. Pokazdý se tam seběhne zástup."
A uz spatřili rozbité auto. V jízdní dráze někdo lezel. Spallner poznal, ze tam někdo lezí, i kdyz ho nebylo vidět. Vzdyť tam byl zástup. Zástup zády k taxíku, v němz vzadu seděl. Zády k němu. Spallnet spustil okno a málem začal křičet. Neměl vsak odvahu. Kdyby vykřikl mohli by se otočit.
A on se bál vidět jejich obličeje.

"Mně to připadá, jako by mě nehody přitahovaly," prohlásil v kanceláři. Sklánělo se k večeru. Jeho přítel seděl na druhé straně psacího stolu a poslouchal ho. "Dnes ráno mě pustili z nemocnice a první, co jsem cestou domů spatřil, bylo nabourané auto!"
"Věci se opakují," poznamenal Morgan.
"Můzu ti povědět o své nehodě?" "Uz jsem to slysel. Vsechno jsem slysel."
"Ale bylo to podivné, to musís uznat."
"To tedy ano. Co kdybychom se napili?"

Rozprávěli jestě půl hodiny nebo snad jestě déle. A po celou tu dobu hluboko ve Spallnerově mozku tikaly malé hodinky, hodinky, které nikdy nebylo třeba natahovat. Byly to vzpomínky na několik drobností. Kola a obličeje.

Asi v půl sesté zaslechli z ulice tvrdý kovový náraz. Morgan kývl hlavou a vyhlédl ven a dolů. "Co jsem ti říkal? Vsecko se opakuje. Náklaďák a bézový cadillac. Jo, jo."

Spallner přistoupil k oknu. Bylo mu velmi chladno a jak tam stál, pohlédl na své hodinky, na vteřinovou ručičku. Jedna dvě tři čtyři pět vteřin - lidé přibíhají - osm devět deset jedenáct dvanáct - lidé se sbíhají odevsad - patnáct sestnáct sedmnáct osmnáct vteřin - víc lidí, víc aut, víc troubících klaksonů. S podivnou odtazitostí se díval na tento výjev jako na obrácený výbuch, jako by úlomky detonace byly vsakovány zpět do bodu vznětu. Devatenáct, dvacet, jednadvacet vteřin, a zástup byl zde. Spallner na něj ukázal bez jediného slova.
Jak rychle se ten zástup seběhl!
Spallner zahlédl zenské tělo jestě okamzik před tím, nez je zástup pohltil.
Morgan řekl: "Vypadás mizerně. Tu más! Dopij to!"
"Nic mi není, nic mi není. Dej mi pokoj. Nic mi není. Vidís tam ty lidi? Vidís někoho z nich? Pojď, rád bych je viděl víc zblízka!
Morgan vzkřikl: "Kam to k čertu uhánís?"
Spallner uz byl ze dveří, Morgan za ním a dolů po schodech, jak nejrychleji mohl. "Poběz se mnou, a pospěs si!"
"Nezeň se tak, nejsi jestě zdravý!"
Vysli na ulici. Spallner si razil cestu vpřed. Připadlo mu, ze zahlédl zenu s rudými vlasy a s přespřílis nalíčenými tvářemi a rty.
"Podívej se!" otočil se prudce k Morganovi. "Viděls ji?"
"Koho jsem měl vidět?"
"Hrome je pryč! Zástup ji pohltil."

Zástup byl kolem dokola, oddychoval a díval se a přeslapoval a prolínal se a mumlal a stál mu v cestě, jakmile se jím chtěl prodrat. Ta zena s rudými vlasy ho zřejmě spatřila přicházet a utekla.
Zahlédl dalsí známý obličej! Toho maláho pihovatého chlapce. Jenze na světě je plno pihovatých chlapců. A stejně to nemělo smysl; nez se k němu mohl dostat, malý chlapec odběhl a zmizel v davu.

"Je mrtvá?" zeptal se někdo. "Je mrtvá?"
"Umírá," odpověděl mu někdo jiný. "Zemře dřív nez přijede sanitka. Neměli s ní hýbat. Neměli s ní hýbat."
Vsechny obličeje zástupu - ty známé i ty dosud neznámé - se nakláněly a dívaly se dolů, dívaly se dolů.
"Hej, pane, přestaňte se cpát!"
"Do koho to vrázíte, kamaráde?"

Spallner se prodral zpět a Morgan ho zachytil, aby neupadl. "Ty zatrcený blázne!" Vzdyť jsi jestě marod! Proč jsi k čertu musel seběhnout sem dolů?" zeptal se ho.
Nevím, opravdu nevím. Pohnuli s ní, Morgane, někdo s ní pohnul. Nikdy se nemá hýbat s oběťmi dopravní nehody. To je zabije. To je zabije."
"Ano. Lidé jsou uz takoví. Pitomci!

Spallner pečlivě rovnal novinové výstřizky. Morgan na něj pohlédl. "Co tím sledujes? Od té své nehody si namlouvás, ze se kazdá týká tebe. Co to tady vlastně más?"
"Výstřizky o automobilových nehodách a fotky. Podívej se na tyhle. Ne na vozy," upozornil ho Spallner," ale na ty zástupy kolem vozů." Ukázal: "Tady. Srovnej fotku téhle bouračky ve wilshireském okrese s touhle ve Westwoodu. Zádná podobnost. Jenze teď si vem tenhle westwoodský obrázek a poloz si ho vedle fotky, která byla pořízena ve westwoodském okrese před deseti lety." A znovu ukázal. "Tahle zena je na obou fotkách."
"Náhodná shoda. Ta zenská tam prostě byla jednou v roce 1936, podruhé v roce 1946.
"Jednou to snad můze být náhodná shoda. Ale ne dvanáctkrát za deset let, kdyz místa jednotlivých nehod jsou od sebe vzdálena az pět kilometrů! Podívej se!" Polozil před něj dvanáct fotografií. "Je na kazdé z nich."
"Třeba je zvrhlá?"
"Je to s ní jestě horsí. Jak to dokáze, ze je po kazdé nehodě tak rychle na místě? A proč má na fotkách pořízených během deseti let na sobě pořaád jedny a tytéz saty?
"Hrome, to je pravda!"
"A konečně proč stála při mé nehodě před dvěma týdny nade mnou?"

Napili se. Morgan si prohlízel výstřizky. "Jak jsi to vlastně sehnal? To sis objednal u výstřizkové sluzby, aby pro tebe, zatímco jsi v nemocnici, prohledali staré noviny?" Spallner přikývl. Morgan srkal ze sklenice. Připozdívalo se. Dole na ulicích se začaly rozsvěcovat pouliční lampy. "A co z toho vseho vyplývá?"
"Nevím," odpověděl Spallner. "Snad jen to, ze existuje jakýsi obecný zákon nehod. Seběhne se zástup.Vzdycky se seběhne. A lidé se stejně jako my dva uz celé roky diví, proč a jak se tak rychle seběhnou. Znám na to odpověď. Tady je!"
Hodil výstřizky na stůl. "Děsí mě to."
"Nemohli by to být lidé hledající vzrusení nebo zvrácení, morbidní hledači senzací, chtiví krve?"
Spallner pokrčil rameny. "Lze tím vysvětlit, ze jsou při vsech nehodách? Vsimni si, oni se omezují na určité oblasti. Nehoda v Brentwoodu přiláká jednu skupinu. Nehoda v Huntingtonském parku jinou. Ale přitom vsem existuje jakýsi řád - při kazdé bouračce se vyskytuje jen určitý počet obličejů."
"Jistě to ale nejsou vsechno stejné obličeje, či ano?" zeptal se Morgan.
"Ovsem ne. Nehody přilákají za chvíli i normální lidi. Jenze jak jsem zjistil, tihle tam jsou vzdycky první.
"A co je to za lidi? Co chtějí? Neustále něco naznačujes, a nikdy nic neřeknes. Paneboze, jistě más nějakou představu. Vyděsil jsi uz sám sebe a teď z toho naskočila husí kůze i mně!"
"Uz jsem se pokusil k nim proniknout, ale vzdycky mě někdo zadrzí a je pozdě. Oni se vmísí do zástupu a zmizí. Jako by ten zástup skýtal některým svým členům ochranu. Oni si vsimnou, ze přicházím."
"Vypadá to na nějakou partu."
"Jedna věc je pro ně charakteristická, vzdycky se vyskytují společně. Při pozáru nebo výbuchu nebo ať je to cokoliv, co souvisí se zabíjením, prostě při kazdém veřejném úkazu toho, co se nazývá smrt. Nevím jestli to jsou supi nebo hyeny nebo světci, prostě to nevím. Ale dnes večer s tím zajdu na policii. Uz to trvá přílis dlouho. Dneska jeden z nich pohnul tělem té zeny. Neměli se jí ani dotknout. To ji zabilo."

Vlozil výstřizky do aktovky. Morgan vstal a vklouzl do plástě. Spallner zaklapl aktovku. "Anebo, zrovna mě to napadlo..."
"Co?"
"Snad chtěli, aby zemřela."
"Proč?"
"Co já vím? Půjdes se mnou?"
"Bohuzel ne. Je uz pozdě. Přijdu k tobě zítra. Zlom vaz!"

Vysli spolu ven. Pozdravuj ode mě policajty. Myslís, ze ti uvěří?"
"Ovsem, určitě mi uvěří. Dobrou noc."

Spallner jel pomalu dolů do města. "Chci se tam dostat zivý," řekl si v duchu.
Vlastně ho ani nepřekvapilo, kdyz z postranní ulice vyjelo rovnou proti němu nákladní auto, spís jím to otřáslo. A právě v tom okamziku, kdy si blahopřál, jaký má bystrý pozorovací talent, a kdy si opakoval, co vsechno řekne policii, vrazil náklaďák do jeho auta. Vlastně to ani jeho auto nebylo a to bylo na celé věci nepříjemné. Hodilo ho to nejprve na jednu stranu, pak na druhou, a přitom mu roztzitě vytanulo na myslim jaká je to hanba, Morgan je pryč a půjčil mi teď na několik dní svůj druhý vůz, dokud mi neopraví můj, a teď v tom lítám znovu. Přední sklo se mu roztřístilo do obličeje. Několikrát jím to smýklo sem a tam. Pak ustal vsechen pohyb a ustal vsechen hluk a jenom bolest ho naplnila.

Zaslechl jejich nohy, jek bězí a bězí a bězí. Zacloumal klikou u dvířek. Cvakla. Vypadl v mrákotách ven na jízdní dráhu a tam lezel, ucho přitisknuté k asfaltu, a poslouchal, jak se sbíhají. Bylo to, jako kdyz prudký liják bičuje zem mnoha kapkami, tězkými a lehkými a středně velkými. Několik vteřin čekal a poslouchal, jak bězí a přibíhají. Pak zvědavě a malinko pootočil hlavu a rozhlédl se.
Zástup byl zde.
Cítil jejich dech, tu směsici pachů mnoha lidí vdechujících a vdechujících vzduch, který clověk porřebuje k zivotu. Tlačili se a odstrkovali se a vdechovali a vdechovali vsechen vzduch kolem jeho vytřestěného obličeje, az je chtěl vyzvat, aby poodstoupili, vzdyť k němu nemůze proniknout zádný vzduch. Osklivě krvácel z hlavy. Pokusil se pohnout a uvědomil si, ze se mu něco stalo s páteří. Při srázce celkem nic necítil, ale páteř měl poraněnou. Neodvázil se pohnout.

Nemohl promluvit. Kdyz otevřel ústa, vyslo z nich jen slabé zachroptění.
Někdo řekl:"Pomozte mi, otočíme ho a ulozíme ho pohodlněji."
Ve Spallnerovi se vsechno vzbouřilo.
Ne! Nehýbejte se mnou!
"Přemístíme ho," navrhl někdo jakoby mimochodem.
Vy blbci, zabijete mě, nedělejte to!"
Jenze nic z toho nedokázal říct nahlas. Mohl si to jen myslit.

Chopili se ho ruce. Začaly ho zdvihat. Vykřikl a závrať mu ucpala ústa. Ulozili ho na skřipec agónie. Dva muzi to udělali. Jeden z nich byl hubený, bledý, čilý mladý muz s planoucíma očima. Druhý muz byl velmi starý a měl svrastělý horní ret. Jejich obličeje uz jednou viděl.

Povědomý hlas se zeptal:"Je - je mrtev?"
Jiný hlas, také zapamatovaný, odpověděl:"Ne. Jestě ne. Ale zemře dřív, nez přijede sanitka."
To vsechno byl velmi posetilý, sílený úklad. Jako kazdá nehoda. Hystericky zaječel na neprostupnou hradbu obličejů. Byli vsichni kolem něj, ti soudci a porotci s obličeji, které uz jednou viděl. V bolestech přehlízel jejich tváře jednu po druhé.
Pihovatý chlapec. Starý muz se svrastělým horním rtem. Zena s rudými vlasy a přespřílis nalíčenými tvářemi. Stará zena s mateřským znaménkem na tváři.
Vím, proč jste tady, pomyslil si. Jste tady stejně jako u vsech nehod. Abyste se ujistili, ze ti, kdo mají zít, budou zít, a ti, kdo nemají, zemřou. Proto jste mě nadzdvihli. Věděli jste, ze to znamená smrt. Věděli jste, ze bych zůstal nazivu, kdybyste mě nechli v klidu.

A to je od pradávna, pokazdé, kdyz se seběhne zástup. Takhle můzete snadněji vrazdit. Vase alibi je velmi prosté; copak jste mohli předpokládat, ze je nebezpečné pohnout zraněným člověkem? Přece jste mu nechtěli ublízit! Pohlédl na ně, na ty nad sebou, a byl zvědav jako člověk hluboko pod vodou, dívající se nahoru na lidi na mostě. Kdo jste? Odkud jste přisli a jak jste se sem tak rychle dostali? Vy jste ten zástup, který vzdy překází, který spotřebovává vzduch, tak nezbytný pro plíce umírajícího člověka, a který zabírá místo, na němz by měl lezet sám. Dupáte na lidi, abyste se ujistili, ze zemřou, takoví jste! Vsechny vás znám.

Bylo to jako zdvořilý monolog. Oni neříkali nic. Obličeje. Starý muz. Zena s rudými vlasy.
Někdo zvedl jeho aktovku. "Čí je to?"
Moje! Jsou to důkazy proti vám vsem!
Nad ním do sebe obrácené oči. Lesknoucí se oči pod rozcuchanými vlasy nebo pod klobouky.
Obličeje.
Někde - siréna. Přijízdí sanitka.
Jenze Spallner při jejich pohledu na obličeje, na výraz, rysy a podobu obličejů pochopil, ze uz je pozdě. Četl to v jejich obličejích. Oni to vědí.

Pokusil se promluvit. Vypravil ze sebe několik málo slov: "Tak - se mi zdá -, ze se k vám - přidám. - Myslím -, ze teď budu - patřit - k vám."
Potom zavřel oči a čekal na ohledávače mrtvol.