České a světové drama do konce 19. stol.

České a světové drama do konce 19. stol.

I. Definice
          Drama je jeden ze tří základních literárních druhů, je určeno k jevistnímu předvádění. Jeho základem je dialog. Je psáno versem nebo prózou. V současném dramatu převazuje prozaická forma.

II. SVĚTOVÉ DRAMA
II a/ Antické drama
          Antické drama má svou kolébku v Řecku, vyvinulo se ze sborových zpěvů na oslavu boha Dionýsa přidáním jednoho herce (koryfeje), který spojoval zpěvy vyprávěním nějakého děje. Zeny se oslav nesměly zúčastnit. Muzi si drzeli před obličeji masky a hráli na vysokých botách, kterým se říkalo koturny. V antickém dramatu panoval princip trojí jednoty: místa, času a děje. Hlavními zánry byla tragédie a komedie.
Klasická tragédie měla pět částí: expozici (uvedení do děje, seznámení s hlavními postavami), kolizi (zápletka), krizi (vyvrcholení, nejnapínavějsí úsek), peripetii (zvrat) a katastrofu (rozuzlení, ukončení).
S řeckou tragédií jsou spojena jména tří dramatiků. Zakladatelem byl Aischylos (asi 525 - 456 př. Kr.), který zavedl druhého herce, a tím teprve vznikl skutečný dialog. Aischylos čerpal náměty ze staré řecké mytologie. Zachovalo se od něj pouze sedm tragédií. Nejznámějsí z nich je Oresteia. Druhým významným dramatikem starověkého Řecka byl Sofoklés (asi 496 - 406 př. Kr.), který dovrsil vývoj tragédie tím, ze zavedl třetího herce. Zapsal se do dějin řeckého dramatu hlavně třemi hrami: Elektra (příkaz pomsty na vrazích otce), Antigona (nutnost zít podle zákonů země) a Král Oidipus (člověk prohrává v boji s osudem). Třetím dramatikem byl Eurípidés (asi 485 - 406 př. Kr.). Jeho tragédie Médeia vypráví o zeně mstící se za muzovu zradu tím, ze zabije vlastní děti.
Dramatická díla starořeckých autorů vytvořila jednu z největsích hodnot evropských kulturních dějin.
Komedie vznikla o trochu později nez tragédie. Název je odvozen z řeckého slova "kómódiá" a znamenal zpěv veselého průvodu. Komedie se dělí na situační a charakterní. Zatímco situační komedie vyplývá ze zápletek, děje, je charakterní komedie zalozena na dialogu postav a jejich charakteru.
Komedii vytvořil Aristofanés (asi 445 - 396 př. Kr. ). Mezi jeho známé komedie patří Mír, Lysistraté a v neposlední řadě i komedie Záby, v níz narází na Euripída.
Římskou dramatickou tvorbu představuje předevsím Titus Maccius Plautus (251 - 184 př. Kr.). Svými komediemi s náměty z denního zivota kritizuje římské mravy. Lisák Pseudolus se stal předlohou libreta Voják a tanečnice od B. Martinů, Komedie o hrnci je předlohou Moliérova Lakomce, Vychloubačný voják vzorem pro Shakespearova Falstaffa (Jindřich VI.)

III. Období středověku a novověku
          Ve středověku (10. - 15. století) se drama "nepěstovalo", výjimkou je dramatizace církevních témat a církevních obřadů (např. hry pasijové, zázračné, apod.). Později pronikají i sem lidové prvky.
          Renesance dramatu začíná az v období humanismu a renesance (16. - 17. století), hry se zbavují nábozenského obsahu, inspiračním zdrojem se stala antika. Dramatické napětí se přesouvá z vnějsích konfliktů do nitra člověka, hrdinové nejsou typy, ale slozití jedinci. Pro anglické drama tohoto období je synonymem jméno Williama Shakespeara (1564 - 1616), jednoho z nejvýznamnějsích dramatiků vsech dob. Je označován za génia divadelní představivosti a jevistního smyslu.
Jeho dramata řesila vnitřní konflikty člověka, kladla si otázky smyslu existence lidstva, zabývala se mezilidskými vztahy, sledovala obecně platné lidské typy a vlastnosti. Hry Shakespearovy jsou trvale na repertoáru divadel celého světa.
Z tragédií jsou to například Hamlet (drama váhavosti, nerozhodnosti), Romeo a Julie (drama lásky, která vyrůstá na pozadí dvou znepřátelených rodů Monteků a Kapuletů), Macbeth (drama ctizádostivosti, touhy po moci), Othello (drama zárlivosti), Král Lear (drama nevděku), z komedií Zkrocení zlé zeny (pravděpodobně první Shakespearova komedie), Večer tříkrálový, Kupec benátský, Veselé paničky windsorské, Sen noci svatojánské a z historických dramat například Julius Caesar, Richard III. nebo Jindřich VI.
Mezi jeho ne přílis rozsáhlé, leč velmi významné dílo řadíme i Zimní pohádku, která má pro nás zajímavost v tom, ze děj umístil do Čech. Shakespeare nepouzívá jednotu místa, času a děje.
Z dalsích renesančních dramatiků se dodnes hrají hry spanělského dramatika Lope de Vega (1562 - 1635), nejplodnějsího spisovatele vsech dob. Z jeho divadelních her je známá například Fuente Ovejuna (Ovčí pramen). Vedle Lope de Vega působil v "renesančním" Spanělsku jestě jeden významný renesanční dramatik - Miguel de Cervantes Y Saavedra (1547 - 1616).
          Barokní drama je předevsím reprezentováno spanělským dramatikem Pedrem Calderónem de la Barcou (1600 - 1681). Tematika se opět vrací k nábozenským prvkům, píse tzv. tragédie cti (Soudce Zalamejský, Lékař své cti, Nejnestvůrnějsí zárlivost).
          Klasicismus (17. století) je umělecký směr, spojený se společností absolutistického státu a s racionalistickou teorií, své zázemí nasel předevsím ve Francii. Z pozadavků klasicistické literatury byly nejdůlezitějsí rozumová kázeň, krása v pravdě a v zobrazování podle přírody, vědomí povinnosti nadřazeno soukromým zájmům, dokonalost formy. Literatura se dělila na zánry vysoké, sem patřila i tragédie a zánry nízké (například komedie).
Ve Francii tragédii pěstovali Pierre Corneille (Cid - tragédie konfliktu povinnosti a citu proti příkazům rodové morálky) a Jean Racine (Faidra - psychologická tragédie lásky).
Nejvíce vsak vynikl autor komedií Moliere, vlastním jménem Jean - Baptiste Poquelin (1622 -1673).Vychovával francouzskou společnost tím, ze jí nastavoval zrcadlo jejích nedostatků, vytvářel typy obecně platné, charaktery jeho hrdinů jsou dané, nevyvíjejí se. "Nic tak nepůsobí na lidi jako zobrazení jejich nedostatků. Chyby tězce zasáhneme, jestlize je vystavíme obecnému posměchu. Urázky snásejí lidé lehce, ale posměchu nestrpí. Souhlasí s tím, ze jsou hloupí, ale směsnými být nechtějí."
Tartuffe je Molierovou nejodváznějsí komedií, odkrývala pokrytecké svatouskovství, pro bouři odporu u duchovenstva byla hra na určitou dobu zakázána. Lakomec - typ člověka, jemuz peníze jsou smyslem zivota. Zdravý nemocný tepe sarlatánství lékařů, pokrytectví. Měsťák slechticem - vysmívá se hloupému měsťákovi, který ve snaze napodobovat slechtice se nechá přízivnickými slechtici okrádat.
          Zakladatelem italské národní veselohry je Carlo Goldoni (1707 - 1793). Vycházel z lidové komedie, tzv. commedia dell´arte (typ improvizované komedie s ustálenými postavami). Jeho hry (267 her) obrázejí zivot zvlástě lidových a měsťanských vrstev, vytváří i výstizné slechtické typy. K nejznámějsím dílům patří Poprask na laguně, Sluha dvou pánů, Mirandolina.
          Preromantismus (18. a 1. pol. 19. století) se v dramatu nejvýrazněji uplatnil v Německu, zivnou půdou mu bylo hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor). Je přechodem mezi klasicismem a romantismem. Drama v této době má podobu lyrickoepickou, romantický hrdina hledá svobodu, není společností uznáván.
Nejvýznamnějsími představiteli jsou Johann Wolfgang Goethe (1749 - 1842) a Friedrich Schiller (1759 - 1805).
Johann Wolfgang Goethe je tvůrcem dvoudílné dramatické filozofické skladby Faust. Hrdina v touze po poznání uzavírá smlouvu s ďáblem, smysl zivota nachází vsak nikoli v odbojném postoji, ale v práci pro dobro lidstva, a tím svou dusi osvobozuje. Z antického námětu z okruhu starořeckých trojských bájí čerpá Ifigenie na Tauridě. Torquato Tasso je drama o tragickém osudu italského renesančního básníka, o konfliktu umělce s intrikami na panovnickém dvoře.
Friedrich Schiller se bouří proti politickému i osobnímu útlaku (Don Carlos, Loupezníci - romantická divadelní hra).
          V romantismu (19.stol.) význam funkce dramatu nebyl tak silný jako v předcházejícím období.

Světoví romantici (např. lord Byron - filosofická versovaná dramata Manfred a Kain, Shelley - lyrické drama Odpoutaný Prométheus, Victor Hugo - hra Cromwell, Ruy Blas, Hermani, Král se baví, Alexandr Sergejevič Puskin - romantické historické drama Boris Godunov) se sice také dramatu dotkli, ale nikoliv významně.
          Naproti tomu své výraznějsí uplatnění nachází drama v období realismu. Zaměřuje se na detailní vylíčení skutečnosti, z nových prvků se uplatňuje retrospektiva, monology ustupují, důraz se klade na dialogy na scéně. Významným představitelem ruského dramatu je Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809 - 1852) se svou dodnes hranou komedií Revizor. Gogolovi se podařilo na malém prostoru jednoho města vměstnat celou ruskou společnost, její pokrytectví, prospěchářství, úplatkářství, směsnost.
Hry norského dramatika Henrika Ibsena (1828 - 1906) se větsinou zabývají problematikou společenské morálky. Opory společnosti demaskují měsťanskou solidnost spočívající jen na síle majetku, Nora je vzpourou zeny, která opustí rodinu, protoze muz v ní vidí jen loutku, Strasidla ukazují následky rodového dědičného zatízení. Starsí hrou s romantickými prvky je Peer Gynt. V posledních hrách Ibsenových se objevuje více pesimismu, silné prvky symbolismu a mystiky. Ibsen měl velký vliv na řadu pozdějsích dramatiků na celém světě (například Strindberg, Hauptmann, Shaw).
George Bernard Shaw (1856 - 1950), anglický spisovatel, byl jedním z prvých zastánců H. Ibsena v době, kdy Ibsenovy hry vyvolávaly bouřlivý protest v celé Evropě. Smysl Ibsenových dramat vylozil v eseji Podstata ibsenismu.
Tvorba G. B. Shawa se vztahuje uz do 20. století, patří k nejslavnějsím dramatikům 20. století, ale uz i první hry, vzniklé na konci století 19., přinesly svému autorovi úspěch. Hry odhalovaly spinavé obchody středních anglických vrstev s prostitucí (Domy pana Sartoria, Zivnost paní Warrenové). K nejúspěsnějsím hrám Shawovým patří Pygmalion (z roku 1912). Nejvýznamnějsím představitelem ruského dramatu přelomu století je Anton Pavlovič Čechov (1860 - 1904), jehoz hry Racek, Tři sestry nebo Visňový sad se vyznačují silným lyrismem a psychologickou hloubkou postav.

III. ČESKÉ DRAMA
          Počátky českého dramatu nacházíme ve 12. století. Jeho kořeny jsou nábozenského původu: nábozenské výjevy (zejména s námětem Kristovy smrti a vzkřísení) se dramatizovaly a předváděly v kostele. Později se začaly obohacovat i o světské scény - a ty časem nabývaly stále větsích rozměrů - az byly nakonec vykázány z kostelů na prostranství před kostely a do krčem. Stejnou historii vzniku má i první staročeská světská divadelní hra (fraska) Mastičkář z pol. 14. stol., která vychází ze scény, kdy tři zbozné Marie jdou k hrobu Jezíse Krista a cestou nakupují na trzisti vonné masti. Hra mastičkář věrně zachycuje obraz středověkého českého trhu.
          V dalsích stoletích se české drama udrzuje jen jako zánr lidový, lidové hry se zpěvy, loutkářskou tradici proslavil Matěj Kopecký (1775 - 1847), ve městech se objevovala interludia (krátké scény se světskými prvky hrané potulnými herci na trzistích). Divadlo se pěstovalo i na zámcích, ale nebylo to divadlo české.
Zvlástní pouzití měly hry Jana Ámose Komenského, které slouzily didaktickým účelům (Schola Ludus = Skola hrou, Skola na jevisti, 1654).
          V pol. 18. stol. vzniká lidová hra se zpěvy, která navazuje na nábozenské hry (velikonoční, vánoční, ...) a zároveň vytváří i nový druh - hru dobrodruznou (Komedie o turecký vojně).
          Rozvoj českého dramatu spadá az do doby národního obrození, kdy se spojuje s úsilím o vybudování českého divadla. Ve stálém divadle V Kotcích (od roku 1738) byla uvedena první česká hra roku 1771, nepřílis zdařilý překlad německé veselohry Kníze Honzík. Roku 1783 zahájilo činnost Nosticovo, později zvané Stavovské divadlo (1787 světová premiéra Mozartovy opery Don Giovanni). Česky se zde hrálo zřídka.
          Prvním českým divadlem byla Bouda (1786 - 1789). Česky se pak hrálo porůznu (například v klásteře U Hybernů). Kolem Boudy se sdruzila skupina divadelníků, překladatelů, dramatických autorů a herců v čele s Václavem Thámem (1765 - asi 1816). Jeho vlastenecké hry s náměty z národních dějin byly velmi oblíbené. Z rozsáhlé jeho tvorby se zachovaly pouze 3 hry. Jako autor frasek se uplatnil Prokop Sedivý (1764 - 1810). Autorem demokratické hry Oldřich a Bozena byl Josef Zíma. České divadlo národního obrození bylo významnou slozkou českého společenského zivota, fungovalo jako skola pěkné řeči, zábavy a zuslechtění mravů.
          Dalsí rozkvět českého divadla souvisí se zařazením českých představení na scénu Stavovského divadla, a to zásluhou Jana Nepomuka Stěpánka, spolunájemce divadla. Hrají se hry rytířské, historické a zánrové veselohry ze současnosti. Stěpánek sám psal hry (např. historické Oblezení Prahy od Svejdů, Čech a Němec s myslenkou tolerance mezi národy).
Skutečným dramatikem této doby se stal teprve Václav Kliment Klicpera (1792 - 1859). Psal veselohry, ve kterých kritizoval lidské slabosti a nedostatky jako lakotu, sobectví, nafoukanost, prázdné vlastenčení. Chtěl svými hrami vychovávat národní společnost. Jeho hry jsou optimistické, zivé. Dodnes se některé hrají, například parodie rytířské hry Hadrián z Římsů, Rohovín Čtverrohý, Veselohra na mostě, Kazdý něco pro vlast.
Klicperovým zákem a nejvýznamnějsím dramatickým spisovatelem let třicátých a čtyřicátých 19. století je Josef Kajetán Tyl (1808 - 1856).
Vrcholem dramatické tvorby Tylovy jsou dramatické báchorky (pohádky), v nichz se prolínají charaktery a jednání lidových postav se zásahy pohádkových bytostí. Báchorky poukazují na kladné i záporné vlastnosti českého člověka, Tylovi hrdinové procházejí ve zkratce různými úskalími, coz mu umozňuje zobrazit vývoj jejich charakteru.
Z báchorek je nejznámějsí Strakonický dudák, který se i stal předlohou pro dvojí filmové zpracování. Dalsí pohádkové hry jsou Tvrdohlavá zena, Jiříkovo vidění, Lesní panna aneb Cesta do Ameriky, Tvrdohlavá zena. Zvlástní pozornost si získala fraska Fidlovačka aneb Zádný hněv a zádná rvačka, a to ne pro svoji hodnotu, ale protoze v ní poprvé zazněla píseň Kde domov můj na hudbu Frantiska Skroupa. Z her ze současného zivota se dodnes hraje Paličova dcera, občas i Paní Marijánka, matka pluku.
V historických hrách reagoval Tyl na soudobé sociální a politické události a problémy. Tak vznikly hry Krvavý soud aneb Kutnohorstí havíři - 1. sociální drama české společnosti, Jan Hus, Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové. Zejména Jan Hus byl brán jako revoluční hra, zobrazující národní a demokratické ideály českého národa. Az do doby Jiráskovy byl chápán jako slavnostní hra, byl i první činoherní inscenací Národního divadla po revoluci 1945.
Tyl chápal divadlo jako výchovnou instituci, pokládal je za "lepsí skolu národní nezli hromadu pěkně psaných knih a sáhodlouhého řečnění." Byl zakladatelem ochotnického Kajetánského divadla, usiloval i o ustavení samostatného českého divadla v Růzové ulici. V roce 1846 působil jako dramaturg českých her ve Stavovském divadle. Na vývoj českého divadla působil rovněz prostřednictvím divadelní kritiky. Umění povazoval za sluzbu národu. Tyl je největsím dramatikem národního obrození, je zakladatelem realistické tradice naseho dramatu.
          Česká představení se kromě Stavovského divadla provozovala na různých místech. Pod Tylovým vedením se vytvořil ochotnický soubor ( např. Mácha, Sabina, Jablonský, Kaska, J. J. Kolár), který hrál v Kajetánském domě na Malé Straně (zde i začátek domácích českých bálů), v divadle v Růzové ulici, v nově zřízené aréně ve Pstrosce. Sílí hnutí za výstavbu českého divadla. Zádost o zřízení samostatného českého divadla stavové schválili, vídeňská vláda mlčela. Byl ustaven Sbor pro zřízení Národního divadla (r. 1850, předsedou Palacký), konají se sbírky pod heslem Národ sobě. Parcela byla zakoupena v roce 1852, 1862 vystavěno Prozatímní divadlo (prvním představením byla Hálkova historická hra Král Vukasín). V roce 1864 se konaly v Prozatímním divadle Shakespearovské slavnosti - byla to nejúspěsnějsí sezóna Prozatímního divadla (nejoblíbenějsí byly Smetanovy opery - Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuse, Hubička, Tajemství, aj.)16. 5. 1868 byl polozen základní kámen ke stavbě Národního divadla.
Novorenesanční stavbu provedl Josef Zítek, na výzdobě se podíleli současní nejlepsí malíři, sochaři (tzv. generace Národního divadla : Ales - výzdoba foyer, cyklus vlast, lunety, Zenísek - výzdoba stropu, Hynais - opona, Benes - výzdoba foyeru na první galerii, obrazy znázorňující místa, odkud byly přivezeny základní kameny, Brozík, Tulka, Myslbek - socha hudby, Schnirch, Wagner). V červnu 1881 přijeli do Prahy korunní princ Rudolf se svou manzelkou Stefanií a nedokončené divadlo bylo otevřeno a o několik měsíců později vyhořelo (12.8. 1881). Přestavbu uskutečnil architekt Josef Schulz, slavnostně otevřeno bylo divadlo 18. 11. 1883 Smetanovou Libusí.
Nejvýznamnějsím dramatikem Prozatímního divadla byl Emanuel Bozděch (1841 - 1889), autor historických veseloher. Zkouska státníkova má za hrdinu rakouského vyslance v Pařízi hraběte Kounice, ze zivota Napoleonova čerpají Světa pán v zupanu, Generál bez vojska. Ze svédských dějin je historická tragédie Baron Goetz.
Dodnes se hraje veselohra Frantiska Ferdinanda Samberka Jedenácté přikázání.
S Národním divadlem je spojen i rozvoj realistického dramatu. Je zalozeno na studiu zivota a na jeho typickém zobrazení, kriticky se zaměřuje proti soudobé společnosti, snazí se o reálné vykreslení společnosti, směřuje k objektivizaci děje, vers je nahrazen prózou, do řeči proniká hovorový jazyk i dialekt.
Významný podíl na uvedení nových proudů na jevistě Národního divadla měl dramaturg Ladislav Stroupeznický a ředitel Národního divadla F. A. Subert.
Frantisek Adolf Subert (1849 - 1915) přispěl na repertoár hrami Jan Výrava, dramatem selského odboje, a hrou Drama čtyř chudých stěn o potlačení stávky západočeských havířů.
Ladislav Stroupeznický (1850 - 1892) ve veselohrách s historickými náměty - Zvíkovský rarásek, Paní mincmistrová - učinil hrdinou Mikuláse Dačického z Heslova. Trvalý úspěch mu zajistila hra Nasi furianti o sporu dvou radních při rozhodování o vhodném kandidátovi na místo ponocného. Hra zaujala výraznými typy sedláků s jejich malichernou tvrdohlavostí, pýchou, i vtipem podání a zahájila vlnu "selských" her na Národním divadle, jako Vojnarka a Otec Aloise Jiráska (1851 - 1930), Gazdina roba, Její pastorkyňa Gabriely Preissové (1862 - 1946) a nejvýznamnějsí hra českého realismu Marysa bratří Mrstíků (Alois a Vilém). Je to vesnická tragédie dívky, která se podrobí vůli otce, vzdá se své lásky Francka a provdá se za otcova favorita, ovdovělého mlynáře Vávru. Po ostrém střetnutí Vávry s Franckem zoufalá Marysa Vávru otráví. Ústřední konflikt je dán majetkovými poměry na vesnici, ale i vesnickými mravními zákony, které nedovolují vzepřít se vůli rodičů, ani opustit muze. Drama vyniká prudkým dějovým spádem, logickou stavbou a charaktery postav.