Zidé -kdo jsou a odkud přisli?

Zidé -kdo jsou a odkud přisli?
Je to starobylý národ, který vyznává nejstarsí monoteistické nábozenství - JUDAISMUS. Podle Starého zákona jsou Zidé potomky Abrahámovými, kteří se usadili v Kanaánu (dnesní Izraeli) asi před 3 800 lety. Před suchem pak asi v 17 století př. n. l. uprchli do Egypta, kde byli zotročeni faraonem Ramsesem II., a kolem roku 1230 př. n. l. je Mojzís z Egypta vyvedl.. Starý zákon také líčí, jak Zidé dostali na hoře Sinaji desatero přikázání, jak vybudovali svůj chrám v Jeruzalémě a jak byli uvrzeni do babylonského zajetí. Později se dostali do područí Římanů, kteří v roce 70 př. n. l. potlačili zidovské povstání a zničili podruhé postavený Jeruzalémský chrám. Zidé se pak postupně rozptýlili do tzv. diaspory po celé Evropě a Blízkém východě. Z nábozenských důvodů byli často pronásledováni ; nesměli vykonávat některá povolání a byli soustředěni ve zvlástních čtvrtích , z nichz se nesměli stěhovat, přestoze jejich počet narůstal. Tyto čtvrtě se nazývali GHETTA. Největsí byla ghetta v Itálii (Benátky, Řím), v Německu ( Frankfurt nad Mohanem) a v českých zemích ( Praha). Z Anglie byli v roce 1290 vsichni Zidé vypovězeni a směli 16216s1820q se vrátit az v 17. století, ze Spanělska byli v 16. století úplně vyhnáni nebo násilně obraceni na katolickou víru. V 19. století Zidé v řadě evropských zemí postupně získávali občanské svobody, coz jim umoznilo opustit fyzické i kulturní ghetto a zapojit se do politického i kulturního zivota větsinové společnosti. To vsak současně znamenalo začátek rozsáhlé ASIMILACE. Mnozí Zidé přejímali identitu národních společenství, v nichz zili, a často úplně opoustěli nábozenství, jemuz zůstali jejich předkové věrni po tisíciletí. Řada z nich se proslavila ve vědě, v politice, ve výtvarném umění, v literatuře, v hudbě, v divadle atd. Úspěchy asimilovaných Zidů vsak vyvolávali antisemitské reakce = předsudky či nenávist vůči Zidům (např. jako byla Dreyfusova aféra -1984 ve Francii). Trvající antisemitismus vedl ke vzniku zidovského národního hnutí - sionismu, jehoz cílem byl návrat Zidů do Palestiny. Staleté pronásledování Zidů vyvrcholilo nacistickým vyhlazováním v koncentračních táborech, dnes nazývaným holocaust nebo soa. Při něm bylo systematicky povrazděno asi sest milionů Zidů. Hitlerovský antisemitismus jiz nebyl výhradně nábozenský, i kdyz na historické předsudky vůči Zidům navazoval, ale byl součástí nacistického rasismu. V roce 1948 byl zalozen zidovský stát Izrael, avsak větsina Zidů zije v diaspoře. Na celém světě nyní zije asi 13 milionů Zidů, jejichz etnický původ je velmi rozmanitý.

Příchod a postavení Zidů v českých zemích
Postavení Zidů v Českém království právně určil král Přemysl Otakar II., který roku 1254 vydal Zidovská statuta (Statuta Judaeorum). Na základě těchto výsad, majících platnost zákona, byli Zidé poddáni přímo panovníkovi, který je chránil, sliboval svobodu nábozenského zivota a povoloval obchod s penězi. Ale za vsechny tyto výsady musela zidovská obec platit vysoké daně a poskytovat mu půjčky. Podle oněch Zidovských Statut byl jakýkoli útok proti Zidům chápán jako útok proti samotnému králi a jeho zájmům. Kazdý, kdo jakkoliv ublízil Zidovi, či ho dokonce zabil, musel zaplatit vysokou pokutu do panovnické pokladny a navíc jestě zaplatit odskodné postizenému. Dalo by se tedy říci, ze zidovské obyvatelstvo bylo v Českém království dobře právně zabezpečeno. Ale kazdý nový panovník musel výsady Statutu znovu potvrdit.
Zato postoj Karla IV. k protizidovským bouřím není tak jasný. Na jedné straně nevěřil báchorkám o zidovských travičích a jiným pomluvám útočících proti nim, ale na druhé straně ponechával útokům na Zidy v německých oblastech říse volné pole, nikoliv ale v českých zemích.
Hlavním nositelem protizidovských nálad byla katolická církev. Roku 1349 vysla tzv. Arnostova statuta z podnětu prazského arcibiskupa Arnosta z Pardubic. Obsahují zaloby na "Kristovy vrahy", současně ale varují před zbytečnými srázkami mezi křesťany a Zidy.

Jak zili Zidé v protektorátu Čechy a Morava
Zidovská komunita ani v předválečném Československu netvořila početnou mensinu, ale disponovala značnou ekonomickou silou, zahrnující významné průmyslové a obchodní podniky. I méně majetní jednotlivci podporovali činnost mnoha zidovských spolků, sdruzení a zejména Zidovských nábozenských obcí, které v předválečných letech velmi prosperovaly. Holocaust přezilo necelých 10 procent českých a slovenských Zidů, jejichz majetek byl úplně zabaven, a to jak na území takzvaného Protektorátu tak ve "Slovenském státě".
Ze 120 tisíc Zidů zijících před válkou na území Čech a Moravy zahynulo 80 tisíc v koncentračních táborech, 20 tisícům se podařilo utéct před vlnou deportací a z 20 tisíc lidí, kteří holocaust přezili, větsina emigrovala v letech 1948 a 1968. Z majetku, který po sobě zanechali oběti holocaustu, tvořila po válce značnou část předevsím takzvaná odúmrť - neboli majetek bez dědiců, připadající státu. Pro ty co přezili, byla sice takzvanými Benesovými dekrety obnovena vlastnická práva, ale navrácení majetku zabránily únorové události a nástup komunismu. Hromadné a vyvrazďování Zidů nacisty (holocaust) započalo po 1. lednu 1942, kdyz byly na schůzce pohlavárů nacistické éry dohodnuty podrobné podmínky takzvaného "konečného řesení zidovské otázky" dané Postupimskou dohodou. Daleko dřív - v červnu 1939, začaly v "Protektorátu Čechy a Morava" platit Norimberské zákony a Zidé - občané "druhého" řádu, byli postupně omezováni ve vsech právech, včetně práva na majetek. Od podzimu 1941 byli pak Zidé hromadně transportováni do ghett na východ (po zřízení terezínského ghetta také do Terezína) a po zmíněném datu o organizaci holocaustu pak z ghett do vyhlazovacích táborů. O tom, kdo má být za Zida povazován, existovaly podrobné předpisy, které vycházejí z Norimberských zákonů.
Obyvatelé protektorátu buď prokázali "árijský" původ a nebo museli být evidováni u své nábozenské obce. Vyhlazování Zidů předcházel důsledně promyslený systém na soustředění a evidenci zidovského majetku. Uz podle nařízení řísského protektora z června 1939 se Zidům, zidovským podnikům a zidovským osobním sdruzením povolilo nakládat s nemovitostmi pouze s písemným schválením příslusného obrlandrátu. To znamenalo, ze bez svolení nebylo mozné s nemovitostí nakládat, prodat ji ani darovat. Mozné ale například bylo exekucí nebo zástavou nemovitosti splatit dluh árijskému věřiteli. Zemědělské a lesní pozemky byly Zidé podle zmíněného nařízení povinni přihlásit příslusnému obrlandrátu. Pro Zidy pak začal platit zákaz pozemky kupovat, najímat je, nebo zřizovat hospodářské závody. V lednu 1940 sice jestě neplatil,(tak jako na území Německa), nucený prodej zidovské nemovitosti, ale podle nařízení protektora bylo mozné zakázat provoz zidovského podniku a nařídit jeho likvidaci. Nařízením a prováděcími výnosy protektorátních ministerstev o vyřazování Zidů z hospodářství protektorátu, nařízením o odejmutí nájemních místností pro zivnost i zákazem zakládat obchodní společnosti a disponovat vklady a majetkem, zanikaly postupně zidovské firmy, obchody a společnosti.
Prováděcí vyhláskou řísského Ministerstva financí byly v roce 1940 Zidům zablokovány účty v bankách. Vsechny platby - důchody, platy, honoráře, splátky dluhu i loterijní výhry bylo mozné Zidům vyplatit pouze poukazem na vázaný účet. (I při výplatě loterijní výhry musel občan protektorátu prokázat árijský původ, jedině pak mu byla výhra vyplacena, v opačném případě byla zaslána na jeho vázaný účet). Ze vsech svých účtů dohromady si pak jejich majitel mohl vybrat nejvýse 1.500 korun týdně na obzivu pro celou rodinu. Zlato a sperky byly Zidům odnímány uz po 15. březnu 1939 gestapem, z jejichz trezorů byly od roku 1941 (nařízením Reinharda Heydricha) zasílány do berlínské řísské pokladny. Současně byli Zidé i zidovské firmy od roku 1939 povinny přihlásit drahé kovy u Národní banky a o půl roku později následoval pro Zidy příkaz povinného prodeje zlata a sperků obchodní společnost Hadega. Ta podléhala přímému dozoru úřadu protektora a peníze z prodeje, stanovené na minimální cenu, pak prodejcům posílala na účet, s nímz, jak uz bylo řečeno nebylo mozné disponovat. V roce 1941 byly tři miliony korun z tohoto prodeje převedeny prostřednictvím Zentralstelle fur judische Auswanderung (Úřadu, který se zabýval takzvaným řesením zidovské otázky, jímz mělo být vystěhování Zidů z protektorátu) na takzvaný Vystěhovalecký fond, z něhoz mělo být, jak se v té době domnívali i sami Zidé, hrazeno jejich "vystěhování" z území patřícího "řísi". Ghetta, kam byly celé rodiny vystěhovány pouze s nejnutnějsími potřebami (50 kilogramy na osobu) a kde - ač v neuvěřitelně spatných podmínkách jestě byl zivot, byla pro mnohé poslední zastávkou před transportem do táborů s plynovými komorami. Hodnota movitého majetku, který po sobě Zidé zanechali, a který zůstal v rukou okupační správy, činila (včetně peněz z vázaných účtu) dva miliony řísských marek. Ke stupňujícím se represím vůči Zidům, jestě před započetím jejich hromadného vyvrazďování, patřila vedle omezení na majetku i řada jiných protektorátních opatření, nemajících do té doby v novověké historii lidstva obdoby. Podle vládních nařízení o začleňování Zidů do práce nesměl být uz od července 1939 Zid činný například v soudnictví nebo ve veřejné správě. Podle pozdějsích nařízení mohl být zaměstnán pouze s povolením úřadu práce, neměl nárok na nemocenskou dávku, nepřípustné (pod pokutou 100 tisíc korun) bylo přiznat Zidům odměny, třináctý plat, nebo nárok na dovolenou. Výpověď bylo mozné dát zidovskému zaměstnanci ke konci následujícího dne. Zidé směli vykonávat pouze řemeslnou práci, na níz byli povinni se přeskolovat.
Brzy po obsazení republiky se v rámci "řesení styku árijského a zidovského obyvatelstva" objevily v úřadech, bankách a jiných veřejných místnostech cedule, označující vymezenou hodinu, kdy si zde Zid smí vyřídit své zálezitosti. Určen musel být čas v době nejmensí návstěvnosti. Od října 1941 nesměl Zid podle nařízení řísského ministra vnitra opustit bez povolení obecní obvod svého bydlistě. V té době se uz pro obyvatele "druhého řádu" uzavřely skoly, divadla, kina, kavárny i restaurace a ani děti, pokud dovrsily sestý rok, nesměly na veřejnost bez zluté hvězdy s černým označením JUDE. V létě 1942 vydalo Řísské ministerstvo zemědělství a krmiv zákaz prodávat Zidům ovoce, zeleninu a maso a pouze Českomoravský svaz zahrádkářů byl splnomocněn k prodeji "hrubsí" zeleniny. V této době se uz kazdý obyvatel protektorátu vystavoval nejtězsímu trestu, pokud by se jakkoliv stýkal se Zidem.


Zidovské obce v České republice
Zidovské osídlení dnesního území Čech a Moravy se datuje přiblizně do 8. stol., první písemné zmínky jsou z 10. stol.
Členy Zidovských obcí mohou být podle rabínského souboru zákonů (halacha) pouze ti, kdo mají zidovskou matku a tzv. proselyté (ti, kdo na zidovskou víru přestoupili). Podle současných stanov Federace zidovských obcí se mohou stát členy Zidovských obcí v ČR ti, kteří mají nejméně jednoho zidovského prarodiče.
Federace zidovských obcí (FZO) je hlavním orgánem, který sdruzuje v současné době 10 Zidovských obcí v Čechách a na Moravě. Kolektivními členy FZO jsou i dalsí zidovské organizace a spolky jako např. Terezínská iniciativa, sdruzení bývalých vězňů nacistických koncentračních táborů, Unie zidovské mládeze, sportovní oddíl Makkabi atd. Zidovské obce jsou zastoupeny ve vrcholném orgánu Federace, v Radě, volenými zástupci, jejichz počet se řídí počtem členů obce, kolektivní členové jsou zastoupeni předsedy jednotlivých spolků. Rada Federace volí ze svého středu předsedu a místopředsedy, kteří spolu s tajemníkem a vrchním zemským rabínem, jehoz jmenování Rada schvaluje, tvoří Presidium. FZO navenek zastupuje předseda a tajemník. Jednotlivé Zidovské obce mají samostatnou právní subjektivitu a jejími statutárními zástupci jsou volení předsedové. V současné době působí ZO v Brně, Děčíně, Karlových Varech, Liberci, Olomouci, Ostravě, Plzni, Praze, Teplicích a v Ústí nad Labem. Podmínkou vzniku a činnosti Zidovské obce je pravidelné konání bohosluzeb. FZO je kolektivním členem Světového zidovského kongresu a Evropské Rady Zidovských Obcí.
Činnost
FZO zastupuje zidovskou pospolitost vůči tuzemským orgánům a institucím, včetně státních, a vůči zahraničí. Činnost jednotlivých Zidovských obcí lze rozdělit na:
-činnost nábozenskou, která se soustřeďuje na vedení sabatových bohosluzeb a vsech dalsích zidovských svátků, z nichz nejdůlezitějsí jsou Ros Hasana - Nový rok, Jom Kippur - Den smíření, Chanuka, Purim a Pesach,
-činnost vzdělávací, soustředěnou nejen na mladou generaci, ale i na vzdělávání dospělých, a to nejen vlastních členů, ale i siroké veřejnosti. Zidovská obec v Praze provozuje mateřskou skolu, od září 1997 skolu, vede nejrůznějsí vzdělávací kursy a ve spolupráci s Universitou Karlovou se podílí na výuce judaismu na Filosofické fakultě a zejména na Teologické fakultě husitské,
-činnost sociální, která obnásí zdravotní péči, výpomoc seniorům, az po finanční příspěvky sociálním případům. Zidovská obec v Praze provozuje domov důchodců a chystá jeho rozsíření o návazné zařízení typu LDN,
-činnost stavební, zaměřenou na rekonstrukce významných zidovských památek, zejména synagog a hřbitovů, na celém území ČR. K zajistění tohoto nelehkého úkolu zalozila FZO nadaci Dědictví.
FZO je rovněz zakladatelem nakladatelství Sefer, které se soustřeďuje na vydávání titulů z oblasti nábozenské literatury, literatury faktu (zejména období Holocaustu), jakoz i díla význačných českých a světových zidovských autorů. Věstník Zidovských obcí v Čechách a na Moravě (a na Slovensku) Ros Chodes je periodikum, které vychází jednou měsíčně a přinásí aktuality ze zivota zidovské komunity u nás a ve světě.
V r. 1994 zalozila FZO spolu s prazskou Zidovskou obcí a Ministerstvem kultury ČR Zidovské muzeum v Praze. To se vedle svého hlavního poslání, jímz je prezentace sbírek v prazských synagogách, významně podílí na kulturní a vzdělávací činnosti. Pro tento účel zalozilo speciální středisko, které vytváří tematické programy jak pro vědeckou, tak i pro laickou veřejnost.
Počet Zidů na celém světě se dnes odhaduje na 14 milionů. ( 5 mil. zije v USA, 4 mil. v Izraeli, 3 mil. ve státech bývalého Sovětského svazu, 1,5 milionu v západní Evropě a zbytek po celém světě.)
V 10 Zidovských obcích v ČR je registrováno přiblizně 3.000 členů, v ostatních zidovských spolcích asi 2.000. Odhaduje se, ze v ČR dnes zije 15 - 20.000 Zidů, avsak větsina z nich není registrována.
Příkladem jedné takové zidovské obce je:
Zidovská obec v Praze
Prazská zidovská obec (PZO) má dlouhou a bohatou historii, která sahá do 10. století. Tehdy Zidé sídlili nejspís pod Prazským hradem, v místě dnesní Malé Strany, nejpozději ve 12. století se začali usazovat na druhé straně řeky, nedaleko Karlova mostu. Jejich osada se během staletí rozrostla v Zidovské Město s vlastním zastupitelstvem, soudnictvím a rozsáhlou samosprávou, jez bylo od křesťanského města odděleno zdí. Mimořádný význam obce spočíval vedle její početnosti a kulturního i hospodářského bohatství také v tom, ze az do poloviny 17. století zastupovala ve vztahu k panovníkovi a zemským úřadům vsechny ostatní zidovské obyvatele Čech. Na osudu prazské obce závisel často osud vsech Zidů v zemi, její historie tvoří podstatnou část českých zidovských dějin.
Jako kazdá jiná obec, měla i PZO svá léta rozmachu i úpadku. Za její zlatý věk lze označit konec 16. a počátek 17. století, předevsím čas vlády Rudolfa II. (1576-1611), kdy bylo hospodářsky silné a lidnaté ghetto, zvané Em be Jisrael, i jedním z hlavních askenázských středisek vzdělanosti, jakýmsi hlavním městem v diaspoře. V Praze působily známé talmudistické skoly (jejich tradice sahá do 11. st.), vznikala tu význačná literární a vědecká díla, pracovaly tu (uz od r. 1512) hebrejské tiskárny. Vznikla tu také moderní forma chevra kadisa, která se stala vzorem pro podobné instituce po celém askenázském světě. U jejího zrodu stáli rabi ELIEZER ASKENAZI (1512-1586), primas Zidovského Města, dvorní Zid a finančník Rudolfa II., nejbohatsí muz Prahy, mecenás a stavitel ghetta MORDECHAJ MAISL (1528-1601) a nejvýznamnějsí reprezentant duchovního zivota obce rabi JEHUDA LÖW. Z ostatních významných osobností té doby je třeba vzpomenout alespoň na matematika, astronoma, prvního moderního zidovského historiografa DAVIDA GANSE a lékaře, filosofa a astronoma JOSEFA SELOMO DELMEDIGA. Vsichni jmenovaní jsou pohřbeni na Starém zidovském hřbitově
Zidé v Čechách získali plná občanská práva az r. 1867. Osud jim dovolil tato práva vyuzívat jen sedmdesát let, z toho pouhá dvě desetiletí v demokratické republice, kde měli zcela svobodné podmínky k zivotu a práci. Není náhodou, ze se koncem 30. let Praha stala vedle Paříze hlavním útočistěm uprchlíků, hlavně zidovských, kteří utíkali z Německa a anektovaného Rakouska. V březnu 1939 ale obsadili nacisté i Prahu. Chystal se největsí pogrom v dějinách, jehoz obětí se stala i naprostá větsina prazských Zidů.
Stejně jako zidovské komunity v jiných zemích Evropy, byla i komunita v Čechách vzdy vystavena nábozenskému, hospodářskému i fyzickému nepřátelství. Je třeba říci, ze tu nikdy, az do času soa, nedoslo k vrazdění tak velkých rozměrů jako např. v německých zemích, ve Spanělsku, na Ukrajině či v Rusku. I tady vsak byly pogromy: k největsímu doslo v Praze, kde o Pesachu r. 1389 bylo vypáleno ghetto a zavrazděno na 3000 jeho obyvatel. Prazstí Zidé byli spolu s ostatními potřikrát, vzdy s odstupem dvou set let, vyhnáni ze země: 1541-64, 1744-48 a 1941-45. Na počátku 2. světové války zilo na území České republiky 118 000 Zidů. Během války jich asi 80 000 zahynulo v nacistických vyhlazovacích táborech - jejich jména jsou vepsána do zdí starobylé Pinkasovy synagogy v Praze. Na počátku deportací do koncentračních táborů (listopad 1941) bylo v Praze 39 395 Zidů, z nichz přezilo jen 7540.
V poválečných letech se mnoho přezivsích Zidů vystěhovalo do Izraele a do jiných zemí, dalsí vlna emigrace přisla po sovětské invazi v letech 1968-1969. V Čechách zůstalo nakonec asi 12 000 Zidů, největsí komunitu představovalo hlavní město.
Po celou dobu totalitního rezimu, tedy od roku 1948 az do roku 1989, PZO nepřestala - i za velmi tězkých podmínek, pod dohledem státních orgánů, předevsím Státní tajné bezpečnosti - pracovat. Plnila své nábozenské funkce a stala se tak po pádu komunistů (1989) základem pro obnovení zidovského zivota v Praze.

Judaismus
Je to tradiční zidovské nábozenství vycházející z hebrejské bible (odpovídá přiblizně Starému zákonu) a nábozenských komentářů. Věří v jediného Boha, jenz stvořil svět a Zidy, jako svůj vyvolený národ, osvobodil z egyptského otroctví. Odchod Zidů z Egypta se nazývá exodus. Za zakladatele zidovského národa je povazován jiz zmíněný Abraham.
Jedním z hlavních proroků judaismu je Mojzís. Judaismus hlásá, ze se jednou na Zemi objeví Mesiás, jenz Zidy shromázdí v zaslíbené zemi a znovu vybuduje Jeruzalémský chrám. V něm se nacházela Schrána smlouvy obsahující desky s Deseti přikázáními.
Učiteli judaismu jsou rabíni a za střed judaistické kultury a nábozenství se povazuje rodina.
Centrálním textem judaismu je tóra, coz se někdy překládá jako zákon. Jde o prvních pět knih bible, které se nazývají Pět knih Mojzísových nebo řecky Pentateuch. V těchto spisech je popsáno stvoření světa, příběhy praotců, smlouva Hospodina s Abrahámem, pobyt Izraelců v Egyptě a jejich odchod z otroctví pod vedením Mojzíse, seslání desatera na Sinaji a příchod Izraelitů do zaslíbené země. Vedle těchto vyprávění obsahují základní liturgické a právní předpisy a několik básnických pasází. Kromě tóry tvoří zidovský kánon jestě tzv. Proroci, sbírka legend, historických záznamů a proroctví. Třetím okruhem zidovské bible jsou Spisy, různé knihy moudrostí, poezie a dalsích vyprávění.
Zidovský Bůh je Jehova, jak ho v 15. století přelozili západní učenci z psané hebrejstiny, v níz se zapisuje jako sled souhlásek JHVH. Zidé, kteří Boha nazývali Adonai ("Pán"), povazovali bozí jméno za přílis posvátné, nez aby se smělo přímo vyslovit. ( Dnes se dává přednost tvaru Jahve.) Zidé uchovávají své svaté texty na pergamenových svitcích, které jsou pietně ulozeny v nádherných skříňkách, umístěných v čele synagógy ve svatostánku zakrytém bohatě zdobenou oponou. Při bohosluzbách z těchto svitků předčítají vyvolení muzi.

JUDAISMUS DNES

Evropská civilizace, která zidovství za tolik vděčí, není vůči Zidům nevinná. Po staletí panoval názor, ze Zidy je potřeba pokřtít nebo vyhladit.Po zkusenostech s křesťanskou misií a holocaustem jsou poněkud uzavření a nedůvěřiví. A kdo z nich dnes nepotkal agilní křesťany z církví a charismatických skupin, kteří přicházejí s rozzářenýma očima, aby poučovali o bibli? Pokud má někdo toto nutkání, měl by si uvědomit, ze oni ji napsali. Je to předevsím jejich kniha. Oni ji čtou v originále a přemýslejí o ní uz tři tisíce let. My ostatní ji můzeme číst jen jako vypůjčenou knihu, která nám tak docela nepatří.
Tím nechci říci, ze snaha zidovství porozumět je marná a odsouzena k nezdaru, neřkuli, ze je v nasí době zbytečná. Krom četby kvalitních knih o judaismu přispěje k jeho poznání nejvíce návstěva Izraele. Na kazdém kroku tam lze potkat otisky nasich vlastních dějin, nasich představ, nasí víry, nasich snů. Jeruzalém je exotické a tajemné město, ve kterém se ale Evropan cítí jako doma.