Svýcarsko, Belgie, Holandsko
Svobodné Svýcarsko a první jezuité
|
D |
o Svýcarska byli jezuité povoláni jestě před první polovinou 16. století z Veltlína, aby zde mohli působit proti reformační církvi. Ta byla zalozena roku 1523 Ulrichem Zwinglim a podpořena a pospravena Janem Kalvínem roku 1541.
V rámci svých plánů, měli jezuité zájem rozsířit zdokonalený systém prodávání odpustků i ve Svýcarsku, ale svýcarský reformátor Zwingli vystoupil ve své zemi právě proti tomuto prodávání odpustků jiz roku 1529, coz u Svýcarů vyvolalo kladnou odezvu a rostoucí nenávist vůči Římu.
Uz v té době vyslala papezská stolice frantiskánské mnichy, kteří pod vedením frantiskána Bernarda Samsona drze vybírali od pověrčivých a důvěřivých obyvatel peníze za odpustěné hříchy v minulosti i v budoucnosti. Zwingli vystoupil i proti nesmyslným poutím, které člověka zanechávají ve svědomí prázdným, dále proti vzývání svatých a proti vsem církevním obřadům, kde se hlavně muselo platit. Roku 1523 podal radě v Curychu 67 článků proti papezství a na obranu svobody svědomí kazdého člověka. Tu získá výhradně respektováním Písma svatého a zavrhnutím katolických obřadů, ceremonií a pověrečných dogmat.
Zwingliho učení se ujímalo hlavně v kantonech jako je Curysský, Basilejský, M hlhausenský, Schafhausenský a v Bernu. Zatímco jezuité měli své stany v kantonech Uri, Unterwalden, Zug, Freiburg a Lucern, kde také předvedli, jak se prostřednictvím "du 15515c22p chovních rad" dovedou míchat do státní politiky země.
Proto byli jezuité svýcarským spolkem okamzitě ze země vyhostěni, ale vlivem diplomacie jezuitského kardinála, arcibiskupa milánského, Fridricha Borromea, bratra Karla Borromejského, a na jeho doporučení byli jezuité zase roku 1574 povoláni do Lucernu. Tam si zalozili první a hlavní trvalé sídlo. V Lucernu jim dokonce radní věnovali kostel a zařídili jim kolej, ve které začali vyučovat jiz roku 1578. Druhé sídlo získali jezuité potom roku 1582 ve Freiburgu a od basilejského biskupa Blarera získali jestě kolej v Pruntroutu v Bernském kantonu.
Snaha jezuitů proniknout Svýcarskem, jejich vyhnání
Jezuité se vsak pod rouskou duchovních rad a duchovní pomoci začali znovu míchat do státních zálezitostí a poznenáhlu znovu skrze intrikářskou diplomacii získávali vliv na politiku země.
Arcibiskup z Milánu, který prosazoval jejich zavedení do Lucerne v roce 1578, si brzy uvědomil, jaké by to mělo v budoucnu důsledky a pozádal svého bratra o radu.
Karel Boromejský se do celé zálezitosti vlozil, coz se dozvídáme od J. Hubera: "Karel Boromejsklý napsal svému zpovědníkovi, ze Tovarysstvo Jezísovo vládne spíse hlavám politickým nez nábozenským a nabývá přílis na moci, nez aby si uchovalo nezbytnou skromnost a poddanost ... Vládne králům a princům a rozhoduje o časných i duchovních věcech. Zbozná instituce jezuitů ztratila ducha, který ji původně vedl, budeme proto nuceni ji zrusit." (J. Huber: Les Jesuites, str. 131)
Zároveň známý francouzský právník a odborník Etienne Pasquier napsal: "Zaveďte tento řád do svého středu a zároveň s ním zavedete rozkol, chaos a zmatek." (R. Fulop-Miller: Les Jesuites et le secret de leur puissance, str. 57)
Proto jestě v této druhé polovině 16. století byli jezuité zase několika městy svýcarské Konfederace vyhostěni a jejich koleje a skoly byly uzavřeny. Teprve během 17. století se jezuitům podařilo ve Svýcarsku usadit napevno. Roku 1625 zahnízdili jezuité v městě Sittenu ve Valisském kantonu a roku 1646 v Solothurnu.
Ovsem ve Valisu se jezuitům dobře nedařilo. Občané tohoto kantonu jim tam zakázali vstup a bydlení s platností na věčné časy neboť vyslo najevo, ze si jezuité předsevzali pronásledovat svýcarské protestanty a z toho důvodu tajně zasévali mezi katolíky a protestanty svárlivost a nenávist. Ovsem obyvatelé si byli velmi dobře vědomi toho, ze tyto dvě skupiny rozdílné víry mohou zít vedle sebe naprosto klidně a ve vzájemné svornosti a míru, pokud mají prostestanté převahu. Valisané si velmi rychle spočítali, ze jezuitská politika by skončila krveprolitím a válkou nejen v celém kantonu, ale pravděpodobně i v celé zemi.
Roku 1620 se totiz jezuitům uz něco podobného podařilo, kdyz v boji proti protestantům rozpoutali ve Veltlinu krveprolití. To se jim podařilo tak, ze shromázdili malou katolickou skupinu slozenou z nejprimitivnějsí městké spodiny obyvatel a tuto lůzu pak navedli a postvali proti pokojným protestantům. Vypuklo vrazdění, při kterém přislo o zivot přes 600 lidí, coz přesně podle návodu jezuitů vyprovokovalo pokojné svýcarské obyvatelstvo k velmi kruté domácí válce. Papez dal pak odpustky vsem, kteří se na tomto straslivém činu podíleli.
Opětné intriky jezuitů ve Svýcarsku
Není stejnou zalobu proti tovarysstvu slyset znovu a znovu ze vsech zemí? Stejně tomu bylo i ve Svýcarsku, kdyz vysly najevo straslivé skutky tovarysstva, které se snazilo zastřít.
"Vsude, kde se jezuitům podařilo zapustit kořeny, sváděli velké i malé, mladé i staré. Velmi brzy se s nimi vysoce postavení lidé začali radit o důlezitých zálezitostech. Začalo přibývat darů a netrvalo dlouho, aby obsadili vsechny skoly, kazatelny vsech církví a zpovědnice vsech vysoce postavených a vlivných lidí. Zpovědníci se snazili o proniknutí do výchovy vsech společenských vrstev. Byli to rádcové i důvěrní přátelé členů Rady. Jejich vliv narůstal den ze dne a netrvalo dlouho, kdy se objevili na veřejnosti. Jejich hlavními centry byly Lucerne a Fribourg. Odtud řídili vnějsí politiku větsiny katolických kantonů ...
Ať si kdokoliv v Římě nebo v zahraničí vymyslel jakýkoliv plán proti protestantismu ve Svýcarsku, mohl mít jistotu, ze ho jezuité plně podpoří ...
V roce 1656 jezuité rozpoutali občanskou válku mezi příslusníky různých vyznání ... A později rozdmýchali zase válku nábozenskou.
V roce 1712 se v Aarau diskutovalo o míru. Kantony Lucerne a Uri s ním souhlasili. Jezuité vsak na rozkaz z Říma dělali vse, co bylo v jejich silách, aby chod dějin zvrátili. Odmítli dát rozhřesení vsem, kdo zaváhají chopit se zbraně. Otevřeně z kazatelen hlásali, ze člověk není povinen dodrzet slovo, pokud bylo dáno kacířům. Smířlivé radní se snazili uvést v podezření a chtěli je odstranit z jejich míst. V Lucerne vyprovokovali tak straslivé povstání lidí proti vládě, ze nejvyssí státní představitelé rezignovali a porusili mír. V následujícím boji byli katolíci porazeni a podepsali onerózní mír (podmíněný nějakou povinností nebo závazkem). Od té doby je vliv řádu ve Svýcarsku stále mensí a mensí." (J. Huber: Les Jesuites, str. 188)
Jestě donedávna článek č. 51 svýcarské ústavy zakazoval, aby na území Konfederace Tovarysstvo Jezísovo provozovalo jakoukoli kulturní, vzdělávací, osvětovou nebo skolní činnost. Snahy o zrusení tohoto zákona byly vzdy zmařeny. Dnes je vsak uz platnost tohoto článku zrusena a jezuité mohou ve Svýcarsku vykonávat vsechnu svoji činnost bez omezení. Výměnou za toto zrusení článku číslo 51 je stabilní svýcarská měna.
Katolická Belgie - spojenec jezuitů
Belgie uvítala první jezuity ve městě Lovani (L wenu, Levnu) uz roku 1542, kdyz museli opustit Francii. Jako vsude i zde se jezuité snazili napřed získat náklonnost vysoce postavených slechticů, dostat do svých řad co nejvíce tajných přívrzenců a rozsířit se po zemi co nejvíce.
Ale tehdejsí vladařka v Nizozemí, Marie, sestra císaře Karla V., královna uherská nebyla jezuitům nakloněna a k odmítavému postoji a az k nenávisti vůči nim vedla i celý svůj dvůr. To jí nedalo zádnou práci, i kdyz se jezuité snazili vsemozným způsobem získat si jejich přízeň. Obyvatelstvo i duchovenstvo nově povstalý řád nenávidělo, neboť v něm nevidělo nic jiného, nez tvrdý, vojensko-despotický systém ke získávání majetku a dusí.
Jezuité proto v Nizozemí velmi tězce zápasili o svoje přezití a o trvalé usazení. Kdyz nemohli sebe a svůj řád prosadit, začali tajně formovat a zakládat různé spolky a bratrstva, jako například bratrstvo Panny Marie, které si záhy získalo místo mezi belgickými duchovními a stále více k sobě přitahovalo tehdejsí odpůrce jezuitů.
Jiné, zdánlivě odlisné spolky zavedly jezuité roku 1552 v Lovani přes své tajné agentky, jakési dámy, které si nechali od svých zpovědníků (tajných jezuitů) dávat tzv. Spanělské hodiny, při kterých se nechali veřejně slehat metličkami na nahé tělo jako důkaz své pokory a pokání. Ve skutečnosti se vsak jednalo o nemravnou reklamu jezuitského řádu pod rouskou kajícnosti.
To mělo takový úspěch, ze zakrátko se tento způsob pokání stal bězným obyčejem u vsech zen v kazdé domácnosti. Nutno podotknout, ze sami zpovědníci (jezuitstí knězí nebo tajní jezuitstí agenti) prováděli nejen slehání, ale pak také i léčení drobných ranek na kůzi potíráním různých mastí, coz mnohdy skončilo úplně jinak, nez jaký byl původní cnostný záměr pokání.
Po čtyřech letech se do tohoto způsobu pokání na základě mnozících se zalob o znásilnění a o sexuálních orgiích se sadistickým podtextem vlozila univerzita i ostatní duchovenstvo v Lovani a v jiných městech. Vyslo najevo, ze v pozadí za tím vsím jsou jezuité.
Na základě toho se mezi nizozemskými slechtici, měsťany a panovníky pozvedl vůči jezuitům celkový odpor a vlna rozhořčení. Nizozemské stavy si svých biskupů vázili a nechtěli, aby se díky jezuitskému řádu tito nizozemstí duchovní dostaly do nenávisti, a proto vsí svojí autoritou usilovali vyhostit jezuitský řád ze země. Navíc byli jezuité obdařeni od papeze takovými výsadami, o který ostatní duchovní neměli ani představu, ze mohou vůbec existovat. Jezuitský řád byl proto nedotknutelný a nezranitelný, coz nenávist vůči němu jenom zvysovalo. Kromě toho sami katoličtí duchovní zili v Nizozemsku na hranici chudoby a bývali by byli od jezuitů sevřeni úplně.
Lovaňský sněm a intriky jezuitů
Pod vlivem těchto jezuitských praktik se sněm brabantský zpěčoval ratifikovat výnos spanělského krále Filipa II. Král výnosem r. 1556 na základě přímluvy mocných zastánců a příznivců jezuitského řádu povoloval pobyt jezuitů v Nizozemí, ale s podmínkou, ze se Tovarysstvo Jezísovo smělo věnovat duchovní správě jen s výslovným povolením nizozemských biskupů a farářů a ze své koleje a statky měli zíkat nezávisle na státu a na nizozemských stavech.
Situace byla tak napjatá, ze se sám jezuitský generál Lainez odebral do Nizozemí, kde se mu podařilo získat přízeň některých členů brabantského sněmu, zvlástě Eliáse Sorana, který jezuitům na to věnoval jeden svůj dům přímo v Lovani.
Dojem, který generál jezuitů zanechal, byl tak veliký, ze se pak snadno řádu podařilo dostat se az přímo do některých křesel senátu. Díky těmto tajným jezuitským politikům pak byl roku 1559 schválen výnos krále Filipa II. o tom, ze je ustanovena nemanzelská dcera císaře Karla V., vévodkyně z Parmu, Markéta, za vladařku v Nizozemí.
Markéta byla rozhodnou odpůrkyní protestantů a jezuitského řádu se ujímala s velikou horlivostí. Byla mu neustálou ochránkyní a tak se nakonec také podařilo prosadit, aby původní výnos Filipa II. o zavedení jezuitského řádu v Nizozemí nabyl platnosti. Svým vlivem se v Lovani právě na zasedajícím sněmu roku 1562 zasadila o výnos tak, ze sněm se rozhodl ho nakonec ratifikovat.
S mnohými svazujícími podmínkami dostali jezuité povolení uhnízdit se v Lovani oficiálně, kde dostali i oficiální povolení k vystavění své koleje. Tato kolej se stala jednou z nejbohatsích a nejhonosnějsích, jaké jejich řád v té době měl.
Pomoc spanělských kupců belgickým obchodníkům
Brzy na to někteří spanělstí bohatí kupci nechali na své náklady vystavět jezuitskou kolej v Antverpách, kam se přistěhovalo 14 jezuitů, kteří tam byli od těchto kupců vydrzováni. Ale tamnějsí biskup se nad jejich zákeřným vetřením do města rozhněval a nad kaplí v jejich domě vyhlásil interdikt, takze jezuité byli přinuceni se odstěhovat pryč.
Titíz spanělstí kupci ovsem potají koupili za 22 000 zlatých veliký palác, který byl dříve sídlem císaře Karla V. a jeho sestry Marie, nizozemské vladařky a teprve, kdyz si pak k tomu jestě úplatky naklonili několik členů velké rady, zveřejnili, ze ten palác koupili pro jezuity. Ti v něm zřídili sídlo pro profesory a seminář, kde se po dlouhá léta vyučovala a vychovávala mládez z nejbohatsích a nejvznesenějsích evropských rodin.
Krvavý Alba, návrat jezuitů
Na podporu jezuitskému řádu poslal Filip II. do Belgie a Nizozemí krutého a surového vévodu Albu, velikého milovníka mučení, inkvizice a jezuitů. Vévoda Alba přijel i přes vsechen odpor vladařky Markéty a na protest proti tomuto sadistickému netvorovi se vzdala zemské správy. Vzniklo veliké pronásledování protestantů, které se změnilo do protiofenzivy a vypuklo protestantské povstání. Jezuité jako nejvěrnějsí pomahači Alby v jeho krvavém, ukrutném díle, při kterém z mučíren tekla z muzů, zen i dětí krev proudem bez ohledu na jejich věk a postavení, byli ze vsech protestantských měst vyhnáni stejně tak jako ze vsech měst, kterých se protestanté zmocnili.
Zdálo se, ze Belgie bude opět protestantskou, pokojnou zemí. Ale roku 1578 se místodrzitelem v Nizozemí stal Alexander Farnes z Parmy. Převzal zezlo po smrti Juana d´Austria, nevlastního bratra krále Filipa II. Farnes vrátil jezuitům v Nizozemí a v jizních provinciích, kde mělo katolictví rozhodující převahu, vsechna politická práva, a to za veliké podpory spanělské vlády. Jezuité se tak v letech 1578-1588 navrátili vsude tam, odkud byli vyhnáni, vyuzívajíce přitom vydatnou Farnesovu a spanělskou podporu. V Tournay, Kortruku (Courtray), Ypernu, Bruggách (Br gge), Gentu a v Brusselu si postavili honosné koleje, Jejich přičiněním a politickým vlivem se pak Belgie, tehdy jestě více jak z poloviny protestantská země, stala zemí výhradně katolickou, kterou je az dodnes.
Holandsko - stálá touha po svobodě
V Holandsku, neboli v sedmi severních provinciích Nizozemska ustanovili roku 1584 za správce Holandské republiky prince Viléma z Oranz (někteří historikové písí z Oranien), který byl nejúhlavnějsím odpůrcem jezuitů a jejich ochránce krále Filipa II. Vilém miloval svobodu, miloval Písmo v pravém nefalsovaném podání a neskresleném překladu, miloval a respektoval svobodnou vůli i u svých poddaných. Nestrpěl jakékoliv nespravedlivé násilí a tyranii, které tak často král Filip II. praktikoval prostřednictvím inkvizice a jezuitů a který si tím vyslouzil přezdívku "Král netvor", "Král zrůda" nebo "Král zvíře". Zvolení Viléma Oranzského za správce Nizozemí dávalo záruku, ze v zemi ustane řádění inkvizice, slídění jezuitů a ze nastane konečně klidná doba na podkladě spravedlnosti.
Jezuité vsak nenechali zemi v oddechu dlouho. Kdyz viděli, jak nekompromisně se Vilém Oranzský staví proti jejich řádu, podnítili krále Filipa II. a ten nařídil Viléma Oranzského zabít. Vrazedný atentát se uskutečnil uz 10. července, kdy byl Vilém úkladně v Delfu zastřelen od tajného jezuitského agenta, přítele a chovance jezuitů, Baltazara Gérarda. Před soudem pak tento agent prozradil, ze ho k činu nabádali rektor jezuitské koleje v Trevíru a jezuita P. Géry z Tournay, ze mu opatřili i zbraň a ze ho az do atentátu neustále posilovali sliby, ze za provedení krvavého činu dostane hned mučednickou korunu.
Po té, co tato aféra vyplavala napovrch, Holandská republika okamzitě vydala jezuitskému řádu zákaz vstupu na holandské území.
Ale vlivem nepozornosti holandských úřadů a pod ochranou některých projezuitských slechticů jezuité tajně pronikli v roce 1592 do Holandska z Belgie a během třiceti let uz bylo v zemi na dvacet dva jezuitů, kteří se ukrývali v holandských městech. Prováděli infiltraci vysoce postavených holandských protestantských rodin podobným způsobem jako v Německu. Takze během krátké doby působilo v Holandsku uz na 220 světských knězí, kteří vsak byli zvlásť vyskoleni v jezuitských kolejích v belgické Lovani (L wenu, Levnu) a pro své tajné poslání byli jestě vyučeni v Kolíně.
Roku 1705 vsak holandská vláda, kdyz úřady zjistili tajné pronikání jezuitů do vsech vrstev společnosti a do vládních kruhů i do parlamentu, opět zakázala jezuitům vstup na území a jezuitský řád úplně z Holandska vypověděla.
Ten se vsak nevzdal, i kdyz oficiálně zem opustil, a opět se mu po krátké době podařilo tajně do Holandska dostat. Tam znovu konal tajnou "misii" a vykonával tajné bohosluzby v domácích kaplích cizích vyslanců. Vyplnění rozkazu o vyhnání jezuitů nebylo nikdy důsledně kontrolováno a toho jezuité nálezitě vyuzívali k tomu, aby se do země časem znovu dostali. I v dnesní době je Holandsko plně jezuitskou zemí, zvlástě od dob, kdy byl za posledního generála řádu zvolen holandský jezuita H. P. Kolvenbach.
|
